- -
- 100%
- +
I
Vzdychal jsem jak světec pouštěpo vidinách rajské síně,zatím rarach pokušitelvhopkoval mi do jeskyně,po mně drze tančil vzhůru,usadil se nad nosemjako bůžek na pagoděs bajným v ruce lotosem.Zamáv čaromocným květema hned tisíc divných knotků,okřídlených pitvor, gnomů,skřítků, rarášků a šotkůpřed mušlí se vyrojilo,v nížto mořští konícivezli píseň rozpustilou,rolničkami zvonící.Nadarmo jsem volal: Vari!Jinde huď tu skočnou notuna cimbále žertů sistremsatirických hran a hrotů.Já chci píseň, jejíž strunyz duše krásou nadšenéryzím zlatem poesiezvoní hymny vznešené.A tvůj úbor fantastický,falešné ty cizí cety!Řeknou: Tolik vábných květůčeká jenom na poetyv našich luzích, tolik hrdinv dějů knize domácí —a ten kams až do Indiepro šašky se trmácí! —Marno všecko: dále chřestírolničkami v bujném skoku,hledí na mne vyzývavě,posměch v jiskřícím se oku,lichým duhojasem křídelpapírových třepetá,jako můra krouží vůkol,škemrá: Pusť mne do světa!Nuže, leť si! Zasviť klamněnalepeným křídlem rajek,poetické duše chytřevlákej do pralesa bajeka pak mrkvičku jim strouhejna houpačce liany,třeba pohoršilas moudréneindické bramany!II
Kdesi ve pralesích Hindostanurozvaliny města obrovskéhotruchlí v upomínkách slávy zašlé,nádhery, jež klesla do hrobu,sníce o velebném davu chrámů,o hemžení nábožného lidu,o palácích, kde se drahokamytřpytil prestol pyšných nabobů.Nyní trosky pagod, minaretů,hrdých radžů rozkotaná sídlaskrývají se pod vějíře palem,pod mohutné koše banánů:prales ukryl soucitně tu spoustuv těžký rubáš z lupení a květů,na líc slávy zahynulé spředlv hustý závoj sterou lianu.A v té vzdušné přízi úponkové,jako mrštná chasa námořnickáv síti lan, rod opic dovádivýchprovádí své reje závratné;báječného opa Hanumana(s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,slavně dobyl výspy obrů, Lanky)potomstvo to jesti posvátné.Před časy zde opice ty svatéchovány jsou v chrámu velkolepémněžnou péčí hindů bohulibýchpod záštitou Durgy bohyně,a když chrám i s městem klesl v rumyzlobou nepřátel, zde pozůstalynad troskami, bydliteli jsoucejedinými v této pustině.Sytily se různým sladkým plodemlesních obrů, jejich zeleň hustouoživoval z jitra do večeraopičí té obce vřesk a rej;pitvorných těl byly; ohon dlouhývětví hbitě chápal se jak laso;pod náčelkou chlupů rozježenýchtéměř lidský měly obličej.Žily po způsobu jiných opů,ale po zákonu zasvěcenémvždycky jeden mezi nimi králemuznáván byl z času dávného;dědila se královská ta hodnostutvrzeným posloupnosti řádempřímo od božského Hanumana,opičího reka slavného.Poslední teď Hanuman jim vzrůstalpod laskavou péčí jasné matky,ctností mnohou všechna srdce opív tuchu příští slávy ztápěje;ale Parvati svým hrozným srpemsrubla list, jenž poupě skvostné stínil,a žár sudby nepřátelské sžehlvšechny hrdé sny a naděje.Kdys ve stinném koši sykomorykrálovna jej v loktech uspávala,něžně odstraňujíc z hebké srstismělce ssající tam vzácnou krev;náhle vyšel z bambusové houštinetvor lidský v námořnickém šatě,neobměkčil kamenné mu srdcemateřské té něhy tklivý zjev:rozlehl se lesem rachot, výkřik,dým se vyvalil a shůry kněžnakácela se s listnatého trůnu,zastižena smrtným olovem.Vrah pak syna z loktů matky mroucívyrval, odvlek‘ na mohutný koráb,do neznámé odvezl jej dálkyspoutaného mrzkým okovem.III
Jaké boly zmítaly tvým nitrem,Hanumane ubohý,když ti v dálce soumrak zahalovalrodné lesní ostrohy,když jsi s kormy rozhlížel se v hořipo neznámém, nekonečném mořipod hvězdami cizí oblohy!Ty, kol jehož skrání svity hvězdnétkala dávnověká báj,jehož chválou zněla svatá Ganga,zněl i sněžný Himalaj,jemuž Indů lid se zbožně kořil —nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořilpro surovou námořnickou láj.Tebe, jenž jsi býval světlou modloubytostí všech sourodných,kterýs poznával jen vroucí láskuv matky loktech lahodných,v jejích pohledech tak plných něhy —tebe nutily teď důtek šlehydo poklon a kejklů nehodných.Takto vzácný zajatec se plavilmnohou nocí, mnohým dnem;cizokrajných břehů pestré zjevyvůkol míjely jak snem,až pak v dáli koráb na severuv albionské mlhy smutném šerustanul ve přístavu hlomozném.Tamo v dýmu námořnické krčmyna rohožce z rákosuop se choulil smuten – až tu náhlevětve známých kolosůrozpjaly se nad ním přeširoko,z tůně šeřivé jak báje okozasvítil mu kalich lotosu.Listů obrovitých řásná zeleňosvěžila skrání plam,větví soumrakem se motýl zaskvělkřídlatý jak drahokam,svitla listím datle zlatohnědá,sáhl po ní – chytil vzduch – ó běda,všechno bylo pouhý spánku klam!Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné:dobrodružný jevil tvarklobouk dvourohý a chochol zářilbáječně jak víly dar;rudý frak, pln okras filigránských,klátil párem šosů dlouhatánskýchkolem fialových šaravar.Sedě na kvikavém kolovrátku,pánovu jenž tížil plec,vypravil se na pouť uměleckoudo Francouz, Vlach, do Němec,od rév jihu k jedlím na severupůl Evropy proputoval věruopičí ten kníže bezzemec.Vítán dětí jásotem a smíchem,musel jeviti svůj umv ruchu měst i před vesnickou krčmou,bavit obecenstva tlum,uklánět se dvorně, klobouk snímat,v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,chodit po hlavě a píti rum.Obvázav si zručně kolem šíjebílé cípy ubrousku,krmě krájel, pěkně na vidličkusbíral kousek po kousku,sklepníku frank podal velkodušně,posléz párátka též užil slušně,víno čistě setřev s licousků.Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;někdy umělci též vhodz ručky štědré zapadl tam sladkýsadu severního plod,spával v loktech svého velitele —zdálo se, že pustil z mysli celedálný prales a svůj božský rod.Ale posléz omrzela plavcekočovnická světem pouť,zatoužil zas navinovat lana,širým oceánem plout,a tak jednou vstoupil ve přístavěna koráb, jenž uchystal se právěplachty k cestě dálné rozepnout. —Impresario kýs geniálnízáměrem byl velkým jatjako Alexandr uměleckýdobýt Himalaje pat,musám žíznivým v panenské půděpod Indem a Gangou, na Nerbuděnový živný pramen vytepat.A hned sbíhaly se mimů davyz východu a západu,sletěly se balleriny. Divychtivé slávy, pokladů,dobýt piruetou, ariemiGolkondu tam s diamanty všemi,všechny skvosty Allahabadu.Snily zlatovlasé primadony,jak jim sprchne do klínůzlatý déšť a liják almandinů,safírů a rubínů,a sbor baletní tam čekal milcepod turbany z perel, chystal štilcepro velebné nosy bramínů.Stěží koráb, archa umělecká,stačil pojmout do svých celvše, co svět, jenž z prken buduje se,k Indu přeplaviti chtěl:ohromnou tu spoustu různé zdoby,beden, krabic, skřínek, garderoby,vaty, vlásenek a líčidel.Zpěvem hlaholíc loď Argonautůhrdě brázdí mořský luh.Na ní lodníkem pán Hanumanůva s ním op dlí, věrný druh;ó jak svitlo Hanumanu oko,když kol něho volně, přeširokorozepjal se oceánu kruh!Jaké city srdcem jeho vlály,an skrz lan a ráhen mřížnocí teplou opět v záři skvostnéuvítal ho jihu kříž,když loď, na obzoru zamodralémzas mu jevíc sličné sbory palem,k otčině ho nesla blíž a blíž!A čím blíže k ní, op častěj v dumyjakés vážné poklesá.Jednou vyskočil – zrak postih v dálirodného zjev pralesa – —než tu náhlá bouře vzteklou rukourozvířila hudbou hromozvukoumoře hlubinu i nebesa.Hoj, tu na korábu přenešťastnémdavy pěvců, aktérůtragedii svedly srdcelomnou,hrůzně krásnou operu,k nížto v tympany a tuby řvoucíbouře hudla průvod dušervoucí,o němž nesnilo se Wagneru.Hanuman z té vřavy vyšplhal sena stožár – vtom blesku žeh —hromu rachot – vrchol stěžně kleslv rozkypělé vlny šleha s opičkou pak, jež se na něm pevnědržela, hloub oceánu hněvněvyplila jej na indický břeh.IV
Ó pralese, ty spousto nádhernákrás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,ty pokladnice tvarů nezměrnái barev, světel, stínů, vůní, hlasů,jak půvabně jsi rázem procitladne polibkem! Jak hrdá temenatvých velikánů pod ním zasvitla,vrcholků valných zeleň plamenná,vln smaragdových bleskotavé moře!Leč korunami knížat pralesai v nižší oblasti den poklesá,kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,však spodní houšti sám jsa mocný štít,své listy svěží, veliké a malév bohatství forem skládá neskonalé.Tu báječné je nakupení zřítvějířů ohromných a chocholů,jež s palmových se šíří vrcholůa složeny jsou skvostně, divukrásněz čepelů zelených a jemné třásně.V tom listů mnohotvárném zpeřenínoc potýká se hravě s denním svitemv odstínu sterém, vábně rozmanitém,až dolej hustší, hustší šeřenípřechází zvolna v soumrak pověčný,kam do úžasné směsi bylin všakých,v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakýchden nikdy nesklání zrak všetečný.Než ve výši svit budí na sta duha pablesků. Tam rozepjatý v kruhterč lupenů, jichž konce zohýbanéjak zdobné třepení jej vroubí kol,uprostřed šera osaměle planejak zlatý velmogula parasol.Zde liana, jež visí girlandamise sykomory, v zápleti svých sponhrá zvonců sličných barvitými plamy,že řek bys: rubín, safír, chalcedonto svítí s nádherného bandalíru —den rozmetal zde skvostů plnou míru.A pralesem teď táhne svěží dech,jak vál by z Jitra slastiplné hrudi,sto vůní nese, v listech šeptá všech,ruch žití mnohotvárný kolkol budí.Tu papoušek svým skřekem slunce zdravía rozkyvuje purpur třepetavýsvých křídel, čechrá smaragdový bok.Páv divoký se míhá v přeletujak zářný oblak z duhobarvých ok.Tam kolébá se motýl na květujak oheň křídlatý. Výš opicesen střásají, ve větví, úpon směsijak šotků roj hluk pustý tropíce:níž střemhlav letí, za ohon se věsí,po kmenech spouštějí se jako bleska houpají se směle na lianáchv pitvorných obratech. A na všech stranáchzní shora, zdola jejich šum a vřesk.Dnes opic roje bouří divná zvěst:že vládce živ, že v jejich středu jest,že navrátil se náhle z dálných stranve kroji divném božský Hanuman,jejž dávno oplakaly – obec sirá —že k jeho rozkazu ve valný sněmteď odevšad se národ opů sbírá.Jak rarášků by lesem bouřil tem,vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charýchsvé sněmoviště mají z časů starých.Ve středu města – spousty trosek nyní —jež prales větevnatým krovem stíní,zřít rozvětralou sivou pagodu,jež nesčíslné bůžků podobya zvířat, vížek jeví v obvodu —mech pokrývá ty zpustlé ozdoby —a shora čtverým sloním nad chobotembáň malou nese s lupenitým hrotem.Na této baňce jako na prestolujiž sedí Hanuman a kolem něhona soškách, vížkách po pagodě dolůtlum předních opic rodu vznešeného.Již také vůkol odevšad se rojísbor sněmovníků ze ssutin a stromů …Les větve mocné nad pagodou pojíjak šerou klenbu ohromného dómu;než kopule ta zdá se žíti celáúžasným rejem drobných satanů:ve mračna opic bouřně rozechvělázdá měniti se listí banánů,chleboňů, mangiv, banyan a palem,zdá živým ovocem se plnit valema všechny větve dokola se chvějípitvorným hemžením těl chlupatýcha sterými se šklebí obličeji.I po lianách svislých, rozpjatýchse kupí hustě, od lesního stropuv dol houpají se těžké hrozny opů.Jak slovy pojmouti tu zvuků směs,ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněmles rozvířil, svůj projevuje plesnad krále ztraceného návratem!A král tam klidně seděl na pagodě.Skrz otevřenou nad ním lesní báňproud světla mihotavý padal naň,kol těla skvoucí glorii mu plodě,v níž zřetelně se jevil vzácný zjev:frak šarlatový s hojnou třásní zlatoua spodky fialové za oděvsloužily králi; hlavu hrdě vzpjatoukryl divotvárný klobouk veliký,podobný onomu ve tvaru, slohu,jejž nosil slavený syn Korsiky;leč zlatý střapec v každém visel rohua nad ním chochol mohutný se skvělze zlatých drátků, pestrých per a skel.Ten oblek věru důstojným byl bohů!Sněm opů na vše s úžasem se dívala mnohý vydával křik obdivu,ač také leckterý op hloupý skrývalsmích nad fračiskem v lian pletivu.Až posléz zahřímalo se všech stran:«Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!»Tu vládce opů klobouk skvostný sňala řečí plamennou sněm započal:«Buď Višnu veleben, měj vroucí díki svatý praděd můj! Přímluvným slovemon jistě, kdysi Ramy pomocník,jej pohnul tam ve stanu oblakovém,by unésti mne dal přes valné mořetam, poznání kde zasvitla mi zoře.Teď odsloněný zrak můj pravdu stíháa rozevřena leží přede mnouosudů opičích a lidských kniha —čtu každou její známku tajemnou.Op, všeho tvorstva vrch a diadém,z ruk božích vyšel nadán v plné mířevloh duševních a hmotných pokladem.I množil se, svá sídla zemí šíře.Leč jedna část té velké rodinyv původním stavu ztrnula, byt majícna větvích stromů, jejich plodiny– dar přírody – bez práce pojídajíc,své vlohy vzácné zůstavujíc ladem,že mnohé zakrněly, zašly zcela,a víc a více s tupých zvířat stádemse sbližujíc, jež za soudruhy měla.Část druhá naopak vždy výš a výšsvé dary rozvíjela čilou snahou,zem poddávala sobě, tvorů říš,vždy pokroku se ubírajíc drahou;po valné, nespočetné řadě věkůtak povznesla svůj um, tak vyspělave brusu zevnějším a žití vděku,od lesních bratrů svých tak docelase odlišila, že jen stěží bysteď uvěřil ve stejný původ obou,by nevěstil jej tváře, těla rys.Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobouvznět líčit můj, když pomním na Evropu,vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů!Ta líčit města, plná třpytných skladů,ty karosy, ten vyfintěný dav,tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu,ten vybroušený společenský mrav.Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:my proti nim jsme míň než barbaři.Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije,jen jídlo známe, šplh a přemety,nám nesvitl ni paprsk osvěty,nás hudba nešlechtí ni poesie,a sotva jménem divadlo nám známoa politika, salony – ó Bramo!Ký div, že opic pokročilých, lidí(neb již i za to jméno «op» se stydí),rod osvícený pohlíží tak spatrana pralesního surového bratra.Ba, bratrství to dávno zapřel zcela.Nedávno teprv slavný člověk jedento bratrství doznal, velkým srdcem veden —a jaká bouře proti němu hřměla!Však líp než on já chci jim dokázatnáš stejný rod, že pouhou vůlí snadněten zapřený a povržený bratk nim povznésti se může, ne-li nad ně.Když tamo prvně, v duši stud a lítost,jsem s lidským porovnal náš bídný los,tu náhle čelem zajiskřilo cosa mžikem prohřálo mou celou bytost:to jiskra byla velké ideje,jež rostla dechem blahé nadějea přede mnou teď vůdčí hvězdou plane,k níž pohled nadšený se obrací:bych z potupy své plémě zanedbanévznes osvětou a civilisací,bych prsť, jež předků mnohověkou nedbounechána ladem, zplodil ducha setboua učinil svůj národ činem slavnýmkulturních plemen druhem rovnoprávným.Dnes ještě ruka má se díla chopí.Než přistoupím k duševní sféře vyšší,tré vyhladím, co zevnější zjev opíod člověckého nejnápadněj liší.Věc první dotýká se ohonu,jenž k posměchu jen za námi se vzdýmá;než srubnem’ zbytečnou tu příponua nepěknou, ba neslušnou – dím zpříma.Pak nohu, která zneužitím dlouhýmse stala ruky pomocníkem pouhýma místo řádné chůze bídně tápeneb větví palcem všetečným se chápe,vrátíme k původnímu určenía řádná obuv, spínajíc ji pevně,tvar její záhy vhodně promění.A teď – ach žel, že promlouvat mi zjevněo věci té – ve valném shromáždění —jíž neslušno se dotknout beze rdění —Ach, žel, tak děsně zanedbán tvůj cit,že bez ruměnce, národe můj drahý,as vyslechneš, co nahlas vyslovitse zdráhá cudný jazyk můj: Jsi nahý.Ne – neukazuj větší pro potupuna hrubou srst, ten zvířecí háv chlupů —ten halí jen – Však řeč mi vázne studem.Dost o tom předmětu. Jen povím krátce,že do sukně a kalhot, do kabátcepo lidsku nadál oblékat se budem.Tak předem zjednáme si lidský vzhleda dál pak chutě bude stoupat námpo stupních mravu, umění a vědve člověčenství jasný velechrám!»Král odmlčel se; vůkol opic mračnatéž visí bez ruchu. Jak meteoryty velké myšlenky jich slní zory,ta perspektiva skvělá, nedozračná.Po chvíli teprve ty mraky tělruch udivení bouřně rozechvěl:sto šermujících ruk tu vzduchem lítáa vrtí se a kývá sterá leb,sto postav sebou hází, škube, zmítá,na tváři sterý posuněk a škleb.Než co jich tamo vykládá své umy,jen pustý slyšet šum – hlas všichni tlumí —a rozpačitě slavný řečník mnohýse škrábe za ušima palcem nohy.Až starý jeden opičák – zjev chmurnýse stříbrem vážných šedin v řídké srsti,ve tváři tisíc vrásek, pohled zpurný —plod mangovníku drže v jedné hrsti,se sivým vousem levicí si hrajea třetí rukou lehce objímajeúponku vzdušnou tropického svlačce,v němž volně seděl jako na houpačce,teď čtvrtou ruku ke knížeti vztáhla takto po řečnickém lauru sáhl:Dím od plic: nesouhlasím s tebou, králi!Ne lidé nad námi, než nad člověkemmy stojíme, jak předci naši stáli.Hle, jasný důkaz v ději starověkém:když bohu, jenž tvar lidský na se vzal,milostnou Situ olbřím Ravanaskdys unesl na Lanku, tu nehledalu lidí pomoci, než volal nás,na Hanumana spoleh, na Sugrivu.A co ta slavná opí knížatapak vykonala udatnosti divů,jak Hanumanem obru odňatachoť Ramova, jak mostu oblouk smělýpřes moře na Singhalu vystavělypak ruce opičí – to v dějin deskyje slavně psáno nesmrtnými lesky.A přednost naši uznal člověk sám:že Indu rod náš polobožským, věstíod Himalaje k moři mnohý chrám,kde sbory opic nábožně se pěstí.Jen žijme dál, jak žili předci naši.Plod mangivy – co sladší širým světem?A život zde, na větvích s vonným květemve stinném pralese – co můž být krasší?Jen hloupostí jsou věda, osvětai vzdělanost i blouznění ta všecka —víc pro mne ceny má ta mangy pecka.Já vyhléd také trochu do světa,až v Madrasu jsem byl i v Bombajia zřel jsem život evropských těch bloudů,jak naškrobeně kruhem sedají,podobni loutkám tragantových oudů,a váží úzkostlivě každé hnutíi posuněk, jak fráze jalovévždy přežvykují, do poklon se nutí —dík pokorný za žití takové!By bláhovci ti měli rozum větší,k nám prchali by v náruč svobodyz těch samovolných pout a marných péčína čistá ňadra matky přírody.Ba, k čemu nám ty floutky napodobit —spíš oni k nám se mají přizpůsobit!My zůstali, jak nejmoudřejší bytost,Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.