Jitřní písně
- -
- 100%
- +
V jitřním šeru
Ještě noci plášť se černá shůry,jeho třásní země pokryta,ale na východě řídnou chmůrya svit krásné hvězdy prokmitá.Jako jarní anemona rosnána blankytném vzchází záhoně -Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,sličná hlasatelko Jasoně!Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,můra na hruď ulehala všem;dosud chmurné snění tíží čelavalných davů, mutné ticho zem’.Však již tu tam zvedají se hlavy,skráně cítí svěží jarní dech,oko vítá jitřenku, již zdravípěvci háje v prvnich povzletech.I v mé útrobě se píseň budí,staré ptáče, tiká v moji plec,ale pochybnost’ mé tělo trudí,mám-li otevříti ňader klec.Píseň moje zpíváz jiných zřídel,jinak dosud nápěv její zněla čas k tomu vzal ji pružnost křídel,hlasu mladistvého svěží pel.Nebude se třpytit v perlách rosy,nebude mít v zobci jarní květ,ševelit jak zefír na rákosí,o kráse a slastech lásky pět.Bude asi drsnozvuká, divá,temným šumem větru zavanenebe skřípne, jako čepel rzivá,když ji tasíš z pochvy zedrané.V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:Dobývá se z prsou v ranní svět.Nevábí ji haluz vavřínová,ani denních pochval hluchý květ -vyletá jen, že jí dusno v nitru,vyletá, že musí, musí venpo svém zapěti též pozdrav jitru,spící budit, hlásat blízký den.Kouzelná číše
V čele vrásky, šije dolů,oči jako v těžkých m’hách,sestárli jsme všichni spolu,babí léto po Čechách.Žluté listí smutně padáv šedé vlasy, pustá lada,nuda u našeho stolu,ochablost’ nám hlídá práh.Hypochondry samé zříti,omrzelé k zoufání,všude na rtech sytých žití,mrazí trpké usmání,stesky jenom trudíme se,žalobami nudíme se,každý mentorem chce býti,samé slyšet kázání.Dost již, bratři! Hle, tam zářípohár blahodějných šťáv,které dobrá víla sváříz divných, čarokrásných trav;dosud kouzlo dávné žije,jímž se přímí svislé šíje,jímž se trudná mdloba stáříplaší z ňader, snímá s hlav.Číš tam plná vláhy skvoucíz kouzelného koření:z dobré vůle, lásky vroucí,odvahy a nadšení -Hle, jak svůdnou perlou hrajerosa zázračného kraje,z nížto mladost’ nehynoucído srdcí se pramení.Jenom chtít a ruka schvátívzácnou číši, zrobí div:Mládí do duší se vrátí,zjaří každý sval a čiv,místo žalob, stesků marnýchchopíme se prací zdarných,jarní větřík bude hrátiv plném květu českých niv.Nadšení
Svaté ty nadšení,nebeský plameni,šlehni nám do srdcí,otčinou vzplaň!Bez tebe nevznikámyšlénka veliká,v tobě jen kuje sevítězná zbraň.Sloupem tys ohnivým,oblakem zářivým,vedoucím národyv slíbenou zem;bez tebe pustinouširý svět jedinou,lidstvo se potácíbez cíle v něm.Báječné poklady,žulové ohrady,nesčetných zástupůválečný třesk,odvaha, vtip a lest -bez ceny všecno jest,neplá-li na skráníchsvatý tvůj blesk.Tebou jen do světazasvitla osvěta,prapory tyranstvístrhány v cár;národů mrákoturozjasnil k životu,rozpadlé sjednotilbožský tvůj žár.Kdysi též k Vltavěv krvavé záplavěz kostnické hraniceplápol tvůj vlet’,v tábory dědiny,oráče v hrdinyproměnil, cepem jichpokořil svět.Svaté ty nadšení,nebeský plameni,opět k nám prošlehnimalátnou hruď,na místo těkavýchbludiček, mrkavých,Vůdcem nám ohnivýmku slávě buď!Dosti nás
Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí!Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest.Oč byla Hellas, byla Róma větší,než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?Jak směšné byly našich předků cepy,když celý svět se zdvihl proti nim,a hle! svět celý zdrtil vůdce slepýa Táboru se klonil věčný Řím.Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrůa budem vojsko netušených sil!Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,a malým ten, kdo zná jen malý cíl.Nevěřme nikomu
Nevěřme nikomu na světě širém,nemáme jednoho přítele tam,starý boj za každým skrývá se mírem,soucit a přízeň jsou šalebný klam,nevěřme radě, ni chvále ni haně,nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,nevěřme ničemu – všechno je mam.Všude nám hrozí zášť lítého vraha,dýku on skrývá i pod vábný kroj,zhubit nás věčná mu, jediná snaha,proti nám svata mu všeliká zbroj:plápolem válečným, osvěty třpytem,v násilí zjevném i v úskoku skrytémbez klidu vede ten odvěký boj.Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,nevěřte! minulé věky nás učí,stále též varuje přítomný čas -Na bratří zklamaných ohromném rovukaždým dnem úskočně klamáni znovuči chcete, bláhoví, věřiti zas?Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,nevěřme nástraze lahodných slov,nevěřme slibům ni přísahám svatým,slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,ruce nechť královské píší je v kov.Věřme jen sobě, své práci a píli,věřme jen svatému nadšení v nás,věřme jen vítězství slovanské síly,která si podepře krajní tu hráz,věřme, že národ náš, veliká Slávas korouhví lidskosti za štítem právadobude korunu velebných krás!Dva zvony
Dva zvony visí pod Petřínem,dva věrní druzi mnohý čas,nad mariánským vzletá týnemtři staletí jich velký hlas,jej opětují stráně kolem,on mocně duní širým dolema plní Prahu zpěvem svým;však nasloucháš-li bystrým sluchem,zvuk proznívá těch zvonů ruchem:Hus, Hus, Jeroným!Mnich bosák obraz matky božíkdys před vítězným vojskem nes’,a svaté panně na podnožívzdor lidu kacířského kles’,na popravišti strašným soudemkrev odbojníků tekla proudema znovu v Čechách vládl Řím;meč břitký s ohněm vyplel sémě,jež zasili v prsť naší zeměJan Hus, Jeroným!A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,zde vyvolil si byt a chrám,v něm spasný obraz rajské děvynad oltář vztyčil k modlitbáma za slavíky štíhlé věžize staré kaple bludných kněžídva zvony vyrval ssutým zdím,dva zvony, s nichžto vyhlazenazlá dvojí líc, dvě kletá jmena:Jan Hus, Jeroným!Tak sám ten arcikacíř dvojí,jenž chystal pravé víře zmar,měl nyní slavit v novém krojipád bludařství a církve zdar -Než, poprvé když v bytě novémzpěv jejich zazněl zvučným kovem,tu mnichy zděsil pekla šprým -Jak výsměch vzdorný v jejich celyty zvony nepodajné hřměly:Hus, Hus, Jeroným!Hned snešeny jsou zvony s hůrya vytržena srdce z nichi přelity jsou v nové stvůry,jež vykropil a žehnal mnich,kol vryta do nich zbožná slova,šperk svatých znaků,jmena nová -kříž zvítězil nad čarem zlým:již umlklo na české nivě:Hus, Hus, Jeroným…Leč nikoli! V tom kovu starémpřec vytrval i starý zvuka pod vnuceným cizím tvarembil tajně dávný srdce tluk.Jej nevytiskla z věrných zvonůmoc exorcismu, svatých konů,on pod útlakem pouze zdřím’,a duším věrným v jejich zněnívždy duníval jak dávné hřmění:Hus, Hus, Jeroným!A teď jej slyší tisíc uší,těch družnýchzvonů pravý hlas,jenž z mrtvých srdcí k živým bušíjak mučedníků svatých vzkaz:„Jak zvonů nám, i lide, toběsok vyrval jaré srdce v zlobě,znak cizí údům vtiskna mdlým,byl’s přelit v nástroj svého vraha,z úst vyrvána Ti jména drahá:Jan Hus, Jeroným.“Však nechať tebe přetvořilivšem zemím v pohrdu a smích,přec v mošně žebrácké ti zbylydva skvosty vzácné předků tvých:Ať svalili tvůj Sion v rumya zdeptali tvé smělé dumy,tvé bible vmetli v žár a dým:vždy tajně choval’s pravdy žízeň,s níž podstoupili ohně trýzeňJan Hus, Jeroným.A druhý odkaz, klenot ryzí:to milý hlahol rodných slov;nechť přeléván ve tvary cizí,jím stále zvonil český kov.Ó chraň jej dál jak záři okapřed úskokem a zlobou soka,vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -stůj v boji zaň jak tvrdá skála,jak dvojice ta velká stála:Jan Hus, Jeroným!Je trudno kol. – Na nivy naševoj stínů slavý smutný vjezda mraky šeré halí plašenám dvojici těch jasných hvězd.Teď prapor světla lichá třáseň,a s ostychem jen volí báseňo řeči rodné sešlý rým -Pryč, péro chabé! – - Náhle ke mněhlas dalných zvonů donik’ temně:Hus, Hus, Jeroným!Ó nebe, rozhluč uraganemtěch zvonů rety kovové,ať znovu svatým ohněm vzplanem’v jich staré písni hromové,ať v čela vrátí hrdé vzdorya zápal zhaslý v chabé zory,ať sílu pažím vdechnou mdlým,ať k novému se vypne vzletuduch český, z něhož bleskli světuJan Hus, Jeroným!Fráze
Mně zdá se, když tak mluvou nehledanousvé city, dumy vkládám do zpěvu,že leckdo hodí knihu moji stranoua v pohrdavém řekne úsměvu:Oj, brachu, tvoje píseň není nová,jde vyšlapanou všední pěšinou,v děk davu známá, ošumělá slovatká sobě za výbavu lacinou,ji hluchým, planým třeskem doprovázízvon frází.Snad máte pravdu. Z barvy všední, matnévšak obviňujte jen můj chudý zpěv,jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,co plá mi v duši, zač bych cedil krev.A věřte také: Všechno hluché není,co starým heslem zpěv můj prochvívá,co třeba ztupělost neb móda denníjen pohrdlivým smíchem odbývá,co lhostejnost neb záští skryté házív koš frází.Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu kladeten onen mezi starosvětský brak,já zbýt se nemohu té lásky mladéa ponesu až k smrti její znak.Co duše vssála prvním dětství jitrem,co prohřívalo celý život můj,to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,to dále moji píseň posvěcuj,nechť kdokoli to pohrdavě házív koš frází.Ztrň moje ruka, píše-li ta slovajen pro potlesk, že lid je slyší rád!Má duše stále idol Pravdy chováa nepřilže si cností ani vad.V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,jenž stranou, šeptem k ní se jenom znáКонец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.