Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století
- -
- 100%
- +
„Mlčiž, lotře ohavný!“ opáčil vztekle divous. „Přísahám pánu bohu, blázny ty mně dávati nebudeš, a sám jsa horší blázna. Všakť viem, ktož jsi. Ha! Zrádce jsi nešlechetný, biřic Antikristóv, zpyták a špehéř ciesaře Zikmunda. Vlúdil jsi sě do města, aby nad námi zradil. Všakť buoh dá, že zdráv nevyjdeš.“
Nenadálé obvinění z vyzvědačství překvapilo pana domácího tou měrou, že na ostatní nadávky zapomněl a chvíli všecek byl popleten.
„Jaké to zase hloupé řeči!“ zvolal konečně. „Já vyzvědač! Jaký to nesmysl! Vyzvědač císaře Zikmunda! Jakého Zikmunda? Jaktěživ jsem o žádném císaři Zikmundovi ani neslyšel – totiž – pravda – četl jsem o něm někde něco – ale ten žil bůhví před kolika sty lety, tuším ještě za Žižkových časů.“
Nyní zahleděl se zase neznámý v ustrnutí na pana Broučka.
„Za Žižkových časuov!“ vzkřikl. „Co pleteš, an Žižka žije a tam na Vítkově hoře s tábory čaká Zikmunda!“
„Haha, Žižka prý žije! To je dobré. Žižka leží již hezkých pár set let v zemi a snad ani z té jeho kůže, kterou si prý táborité po jeho smrti potáhli buben, nezbývá už ani cípek. Žižka prý žije! To by to u nás jinak hrálo. Ten by tu, holečku, měl co pořádat svým palcátem, ač jestli by dávno neseděl u sv. Václava, – neboť za našich časů jsou na bourání zámků a pálení klášterů zpropadené paragrafy. Ale, ale, nešlapte si na rozum, člověče! Kdyby Žižka ještě žil, byl by starší než sám Methusalem. Nevím sice, kdy se narodil, ale to vím, že byl živ ještě před bitvou na Bílé hoře, a na to datum se náhodou dobře pamatuju – bylo to roku šestnáct set dvacet – nu a nyní máme rok osmnáct set osmdesát osm —“
Neznámý byl by úžasem bezmála upustil svítilnu. Vytřeštil na pana Broučka oči a vypravil trhaně ze sebe: „Tisiec – osm set – osmdesáte – osm? – Haha! Jižť znamenám, že tvé hlavě nenie zdrávo. Každý, ktož rozom dobrý jmá, povie tobě, žeť nynie rok ot narozenie božieho tisiec čtyři sta dvadcátý!“
„Tisíc – čtyři sta dvacet?“ vykřikl pan domácí. „Buď myslíš, člověče, že máš před sebou blázna, nebo jsi sám dokonalý blázen.“
„Ej, nebudu sě meškati s šielencem,“ pravil pohrdlivě neznámý a rychlým krokem ubíral se dále. Několikrát se ještě ohlédl a pak vzdaloval se spěšně, splývaje s okolní tmou, jíž toliko svítilna jeho jako bludička kmitavě se třepetala, dokud nezmizela za rohem ulice.*)
*) Za účelem živější barvitosti podal jsem řeči neznámého muže s lucernou (v němž asi důvtipný čtenář již uhodl dávného Pražana z 15. století) ve staročeštině tak, jak mi je pan Brouček z upamatování diktoval. Neshoduje-li se tedy v nich něco s našimi staročeskými mluvnicemi, přičtěte to buď nedostatečné paměti pana Broučka, nebo nemluvnickému mluvení onoho starého Pražana, který se asi po gramatice ohlížel právě tak málo jako Pražané nynější. Marně ostřili jste si proto tužky, vy učení pánové, kteří, snížíte-li se kdy k nám bídným beletristům českým, činíte tak jen za tím účelem, abyste nám dokázali bezednou naši nevědomost. Vy byste arci chtěli, abych kvůli těm několika staročeským stránkám navštěvoval rok vaše přednášky a prostudoval babylonskou věž rukopisů, inkunabulí, gramatik, rukovětí, monografií, habilitačních a bůhvíjakých jiných spisů. Ale já přiznávám se zkroušeně, že mi opravdové studium nevoní a že píšu raději jen tak ledabylo do mlhy a modra. Ostatně jest i možná, kdybych něco napsal podle profesora X, že by v tom profesor Y shledal čirý nesmysl, a že i to, v čem souhlasí všickni nynější učenci, za deset let bude náležeti k bludům dávno odsouzeným, jakž toho známe příklady.
Pan Brouček díval se za ním tupě, až s obzoru jeho unikl.
„Blázen!“ pravil k sobě s určitostí. „Mohl jsem to poznati už z těch divných hadrů, které měl na sobě. Ale má prazvláštní motanici v hlavě. Myslet, že píšeme nyní rok čtrnáct set dvacet, – toť věru nesmysl k pohledání. Ostatně, jsou prý blázni, kteří sebe pokládají za papeže nebo krále, nosí papírové koruny, vidí v holém kumbálku nádhernou trůnní síň a v dozorcích blázince své ministry, – proč by nemohl býti také pomatenec, který se přenesl o několik století nazpátek a všechno si zařizuje podle té bláznivé myšlenky? Pořídil si divadelní oblek z nějakého rytířského kusu, chodí v noci po ulicích s lucernou, poněvadž za Žižkových časů sotva měli plynové osvětlení, a drmolí také jakous haťmatilku, která má býti starou češtinou. – Je to k popukání! A ten ubožák myslí ještě, že blázním já. Divím se jen, že ho nechávají v té maškaře jen tak běhat po Praze, se zbraní k tomu. A je to mrzutá náhoda, že jsem trefil právě na takového šílence.“
Zatím popošel dále ulicí a spatřil před sebou za rohem zákmit nějaké záře. Pospíšil tam, ale náhle vrazil do nějaké překážky a překotil se s hlasným zaklením.
Když se zdvihl a sirkou na překážku posvítil, shledal s ustrnutím, že je to silný řetěz, přepjatý napříč přes ulici.
„Tohle svět neviděl,“ řádil, mna si poblácenou rukou obražené koleno. „To již není nedbalost, ale hotové darebáctví. Řetěz přes ulici! Tohle již volá do nebe! A kdyby k tomu pověsili alespoň nějakou lucerničku, – ale ne, nastraží to jako naschvál v nejhlubší tmě, aby si poplatníci polámali nohy a ruce. Řetěz přes ulici! No počkejte, tím řetězem vám zacinkám, až vás budou uši brnět. Na to se podíváme, smí-li nám obec za naše krvavé peníze ještě zatahovat ulice řetězem. A vůbec, než bych se zlobil v takovém Kocourkově, to prodám raději svůj barák a budu svého bohatství užívat ve Vídni nebo v jiném pořádném městě, kde by se styděli míti ulice na řetězích.“
Jak patrno, připomenul si pan Brouček opět svůj poklad a byl tím poněkud udobřen.
Podlezl pod nešťastným řetězem a kráčel opatrněji dále. Ulice zahýbala tu ostře napravo a na konci jejím spatřil jasné, plápolavé světlo. Brzy rozeznal velikou hranici dříví, která hořela uprostřed ulice a kolem níž se míhaly fantastické stíny četných postav.
„I podívejme se! Toť celé vojsko metařů nebo stokařů. Proto snad ten řetěz. A co tam asi kutí? Snad dokonce neprovádějí potichu a pod pokličkou tu novou kanalisaci, o které se pořád mluví a píše, aby nás jednou z čista jasna příjemně překvapi… Ouha!“
V myšlenkách vrazil zase do něčeho, v čemž poznal jakýs důkladný, železem pobitý šraňk. Přijal to nové překvapení už jen s jizlivým humorem.
„Hezky! Není dosti řetězů, ještě klády. Snad si myslí obec, že nám neuškodí trochu tělocviku! Vilímku a Březnovský, kde jste?“
Vtom zpozoroval však cosi, co jej překvapilo ještě mnohem více. Všiml si podivné věžaté brány, jejíž silueta, zčásti onou hranicí ozářená, uzavírala ulici a podle níž s obou stran se černala zubovatá hradba. Pravil si určitě, že nikde na Starém Městě, ba vůbec v Praze není takové brány a hradby. Duchem jeho zavířily trapné pochybnosti: Což jestli ani není v Praze, jestli proletěl onou ďábelskou šachtou až někam na druhou stranu zeměkoule, mezi protinožce! Dostal-li se z Vikárky na měsíc, proč by se z té zakleté místnosti nemohl propadnouti třeba až do pekla?!
Trapné myšlenky proměnily se přímo v ustrnutí a zděšení, když prodlel zrakem na podobách kolem hořící hranice, dílem sedících, dílem stojících, které mohl odtud již dobře rozeznati. Byli to většinou statní a hranatí mužové divokého vzezření, odění dílem v hrubé haleny, dílem v pestré šaty podivného střihu, dílem v jakési železné nebo drátěné brnění; jedni měli na hlavách okrouhlé přilby, jiní podivně točené čepice neb nevídané klobouky, opět jiní různobarevné kukly, a příšernost toho skupení, zčásti ozářeného rudým odleskem hranice, zvyšovaly pro pana Broučka strašné zbraně: halapartny, meče, palice s dlouhými železnými bodlinami, okované a množstvím hřebíků posázené cepy…
Předtím zlobil se sice pan Brouček na rozličné obecní nepořádky, kteréž mu způsobily několik malých nepříjemností; ale v pozadí těch lehkých chmur zářila stále myšlenka na příští velké bohatství a nedopouštěla, aby radostně rozjařená jeho nálada vážně a doopravdy se zkalila. Nyní však zmizel rázem onen radostný pocit a celou duši zachvátilo ohromné zděšení. Chvíli hleděl pan domácí okem hrůzou vypouleným bez pohnutí, jako zkamenělý na strašlivou společnost. Pak začal potichu couvati, až zaskočil rychle za roh blízké poboční ulice. Odtud vyhlédl ještě jednou opatrně k podálnému ležení ozbrojenců: ale rychle zatáhl opět hlavu, neboť se mu zdálo, že děsná společnost obrátila směrem k němu hrozivé obličeje a chápala se svých zbraní, aby jej pronásledovala.
V šíleném strachu ubíhal náš hrdina odtud a teprve po delším běhu, když za sebou ničeho neslyšel, klesl bez dechu na široký patník.
IV
Chvílí ležel pan Brouček na patníku jako omráčen. Ale hlavou jeho vířila divoká směs myšlenek. Ti hromotluci u brány a jejich zbraně, zvláště ty cepy – ty z musea známé strašné cepy husitské – rázem vnutily mu nestvůrnou myšlenku, že snad člověk s lucernou měl přece pravdu a že on (pan Brouček) stal se náhle současníkem Žižkovým. A bizarní ta domněnka nalézala mocnou podporu v neznámé věžaté bráně, zubaté zdi, starožitném kroji a divné češtině domnělého blázna, v neosvětlenosti a podivném vzezření ulic, v řetězu a šraňku, v úplné neporušenosti klenotů a maleb ve starém domě královském.
Bránil se arci vší mocí té myšlenkové nestvůře. Napadla mu povídka o mladém mnichu, který v lese prospal sto let a jako bělovlasý kmet přišel nazpět do kláštera, kde se k němu nikdo nechtěl znáti, – je to pouhá báchorka, ale přece ještě stokrát možnější, než aby někdo se octnul ve století dávno minulém. Toť holý nerozum. Není možno, aby čas se zastavil, neřku-li aby šel nazpátek. A kdyby skutečně čas o několik století skočil nazad, nemohl by v něm pan Brouček žiti již proto, že by se teprve o několik století později narodil. – Až se mu hlava zatočila z toho nesmyslu.
Pak mu zase napadlo, že snad cestou od Würfla někde na patníku usnul a měl neobyčejně živý sen. Cesta podzemní chodbou, poklad – ach, i poklad krále Václava! —, muž s lucernou a všechno ostatní bylo pouze divokým, strakatým snem, z něhož se nyní probudil. Avšak ani vysvětlení to neobstálo.
Noční tma byla zatím již ustoupila prvnímu šeření letního dne. Hustá černá rouška proměnila se v lehký šedivý závoj, v němž byly již patrny nejen hořejší kontury, nýbrž i všechny hlavní rysy okolních předmětů. A závoj byl každým okamžikem průhlednější, klesal s domů níže a níže.
Co však panu Broučkovi odestíral, naplňovalo jej úžasem a zoufalostí. Čtenáři jeho cesty do měsíce pamatují se snad na místo, kde jsem konstatoval, že míval pan domácí na svých nočních cestách z hostince k domovu zvláštní zrakový přelud, který mu jevíval pražské ulice v divném zmatení a zpitvoření, všechno zkřivené, klikaté, nemožně protáhlé nebo skrčené, ba i zdvojené, ale to bývalo za klamného svitu měsíce a městských svítilen.
Nyní však viděl podobný obraz ve střízlivém světle denním.
Viděl domy rozmanité velikosti a podoby, některé i zpola dřevěné, s nemotornými širokými nebo nevídaně špičatými střechami, plno rozmanitých výstupků, arkýřů s vížkami a divnými kamenickými ozdobami, pavlačí kamenných i dřevěných, otevřených i krytých chodeb, někde vedoucích vysoko od domu k domu jako vzdušný most, okna nejrozličnější velikosti a podoby, namnoze velmi malá, až i pouhým štěrbinám podobná, v nich místo skla povětšině jen nějaké neprůhledné blány nebo mázdry, tu a tam divně spletené a všelijak okrášlené mříže železné, místo dveří domovních namnoze zaokrouhlené nebo zašpičatělé branky a fortny, na stěnách domů množství vytesaných ozdob a figurek, pestré malování, všude do ulice čouhající železné tyče, na nichž se houpaly tu železná rukavice, tu podivný oblouk, tu dřevěná přeslice a jiné odznaky řemesel neb obrovské dřevěné i železné hrušky, hvězdy a jiná znamení domovní, – vše dohromady poskytovalo obraz tak pestrý, rozmanitý a zvláštní, že byl pan domácí jako v Jiříkově vidění.
Teď nemohl již pochybovati, že se s ním stalo zase něco stejně neobyčejného jako tehdáž, když tak nenadále z Hradčan na měsíc zabloudil. Ale přece vzpíral se dosud připustiti, že by byl nyní zase zabloudil do daleké minulosti, bezmála o pět století nazpět. Bylať to myšlenka příliš absurdní.
Přesto vmyslil se bezděky do té nemožné situace a pravil si, kdyby tohle skutečně byla dávná Praha, že by se v ní snad přece musel vyznati, poněvadž zajisté alespoň náměstí a hlavní ulice měly tutéž polohu jako nyní.
Prohlédl si bedlivěji okolí. Stál u malého nárožního domku při vchodu do křivé uličky. Bezděky pohlédl na zeď domku a pak na protější nárožní dům, hledaje nápis uličky; avšak po nápisu nebylo ani stopy.
Obrátil se tedy k uličce zády a pohlížel na jiné strany. Od uličky nalevo prostíralo se malé náměstí, na němž stály vedle sebe dvě dlouhé řady jakýchsi budek, v nichž pan domácí dle rozličných známek poznal masné krámy. „Kdybych byl na Starém Městě,“ pravil k sobě, „mohla by tohle býti Masná ulice; pak by musela býti tuhle napravo Štupartská ulice a ta ulička za mnou byla by Týnská ulice – ale to je všechno hloupost!“
Přece pohlédl napravo k domnělé Štupartské ulici, hledaje kostel sv. Jakuba. A vskutku vypínal se v té straně vysoký kostel, jenže měl průčelí zcela jiné.
Po této bezvýsledné prohlídce uvažoval náš hrdina chvilku, co činit dále. Konečně se rozhodl, že se pustí nazdařbůh uličkou, kterou dle dřívější své hypothesy nazval Týnskou. Porozhlédne se dále po neznámém městě a dopídí se snad brzy nějaké jistoty.
Kráčel tedy uličkou. Po pravé straně upoutal jeho pozornost nejprve dům, jehož veliké dveře byly celé železem pobity; pak následoval po té straně dvorek druhého, uvnitř mezi jinými zastrčeného domu a pak – pan Brouček se zarazil. Na průčelí domu následujícího bylo vytesáno veliké vozové kolo, natřené červenou barvou. Toť skutečně překvapující shoda!
Pan domácí znal totiž Týnskou ulici velmi dobře, poněvadž tam míval jednoho dlužníka, kterého bezpočtukrát návštěvou svou oblažoval.
Všiml si v ní také po každé domu U červeného kola, kteréžto znamení je na něm nápadným způsobem vypodobněno. „Tohle je podivné, podivné!“ bručel nyní pro sebe. „Jako by to skutečně byla Týnská ulice. I ta klikatost se shoduje. – Arci vypadají ty domy všechny jinak; ale za pět set roků se mnoho změní – I pořád se mi plete do hlavy ten nesmysl!“
Ale přes odmítnutí bláhové domněnky blížil se pan Brouček východu uličky s velikou napjatostí, nespatří-li tam Týnský chrám.
Již vyšel z uličky – a hle, velebný Týnský kostel vypínal se skutečně před ním! Poznal jej určitě, ač zářil ozdobností a novostí, jako by byly právě teprve jeho zdi dostavěny. Maně ohlédl se pan domácí ještě stranou a hle, tu byl vytesán nad klenutou brankou domu veliký pozlacený prsten a vedle byla zamčená brána mohutného stavení, které sice vypadalo trochu jinak než nynější Týnský dvůr, ale patrně nebylo ničím jiným.
Pan Brouček sáhl si k čelu. Hlava se mu zatočila jako v závrati. Dům U kola – U prstenu – Týnský kostel – a přijde-li tudy ještě na Staroměstské náměstí…
Skoro se potácel uličkou podél chrámu. Postranní portál dotvrzoval totožnost, ač byl nový, jako právě teprv vytesaný, bez nejmenší úhony a mezery v přebohatém věnci ozdob ornamentálních i figurálních, v jemném, čistém zpracování svém vypadajících jako z cukru. Napravo našel tutéž úzkou uličku, která vede ke Kozí ulici a Dlouhé třídě. Pak minul po té straně dům s neznámým označením: velikou sedmibarvou duhou; ale teď – ó bože! Ano, to je náměstí Staroměstské, a kdyby o tom pochyboval, tenhle známý nárožní dům Týnské uličky s velikým bílým zvonem přesvědčil by ho nadobro.
Vzezření Staroměstského náměstí o sobě mohlo arci buditi pochybnosti. Domy vypadaly stejně podivně jako ty, které dotud spatřil; ba, byly ještě bohatší arkýři, vížkami, pestrým malováním a rozmanitými okrasami; uprostřed nestál známý sloup mariánský, ale zato zdvíhalo se na severní straně náměstí nějaké lešení s velikým kůlem, k němuž byl přidělán železný kruh a s něhož visel nějaký roztrhaný, strakatý prapor; obě věže týnské shlížely sice do náměstí přes domy před kostelem stojící, ale vypadaly spíše jako dva obrovské široké pilíře, poněvadž jim chyběly dosud nejhořejší části a střechy. Na druhé straně však vypínala se věž radnice – arci s trochu jiným vrcholkem – již v plné slávě i s ozdobnou arkýřovou kaplí. Radnice sama měla ovšem zcela jiné vzezření a místo chybějící novější části její s pavlánem stály až k uličce vedle nynějšího Krenovského domu ještě tři domy; pod radnicí pak a těmito sousedními domy se táhla podloubí, v nichž bylo viděti budky a sklípky nějakých krámů: ale v hlavních rysech shodovala se poloha, rozměry, uspořádání náměstí a situace ulic do něho ústících tak úplně s obrazem nynějšího Staroměstského náměstí, že nemohl pan Brouček vzhledem ke všem předcházejícím pozorováním déle o totožnosti pochybovati.
Zdrcen klesl na kamenné sedátko, stojící za sloupem podloubí nárožního domu před kostelem Týnským, proti domu U bílého zvonu. Snad se také úmyslně uchýlil do toho úkrytu; neboř navzdor tomu, že se před chvílí teprve rozbřesklo časné červencové jitro, pestřili se již tu a tam chodci v malebném starodávném kroji po náměstí a před radnicí stál zástup ozbrojenců, který na pana Broučka nečinil o nic lepší dojem než ona stráž u brány.
„Tedy přece,“ uvažoval ubohý pan Brouček, „přece! Je to nemožné – a přece! Když o tom přemýšlím, div se mi hlava nerozskočí. Ale co mé zdravé oči vidí, co mohu hmatat rukama, tomu přece musím uvěřit. Jsem tedy najednou o pár set roků zpátky. Dívám se na domy, které vlastně již dávno nestojí nebo alespoň v téhle podobě nestojí, sedím na sedátku, o kterém dobře vím, že po něm nezbylo na tomto místě ani potuchy, jsem mezi lidmi, kteří vlastně dávno již v prach a popel se proměnili a kteří se přece tamhle živi a zdrávi ve svých dávno rozpadlých a zetlelých šatech procházejí. A já sám, je-li nyní skutečně rok čtrnáct set dvacet, nemohu býti živ, poněvadž se teprve za čtyři sta a více let narodím, – a přece cítím, že jsem živ, a vím zcela určitě, že jsem včera, dne 12. července 1888, seděl u Würfla! Z takové motanice by se člověk věru zbláznil. Ale – snad jsem opravdu blázen. Snad žiju a žil jsem ustavičně za Žižkových časů a měl jsem přitom tutéž fixní ideu, z které jsem nedávno nařkl onoho člověka s lucernou, jenže obráceně: totiž utkvělou myšlenku, že žiju o pět set let později. A můj dům byl přelud, moje hospodyně přelud, Würfel přelud, všechno, všechno holá fantasie mého churavého mozku, z níž se teprve nyní probírám ve světlém okamžiku. – Ale to je zase všechno holý nesmysl: Vždyť mám přece tuhle na sobě kabát od Nerada, tady je jeho firma – a Nerad přece není husita; tuhle v kapse mám tramvajový lístek – a tramvaj máme v Praze teprve – vlastně měli jsme teprve – či vlastně budeme míti – I ďas aby už do toho —!“
A pan Brouček v zoufalé zlosti bil se pěstmi do čela, smál se křečovitě a počínal si opravdu jako šílenec.
A není divu: Vždyť autorovi samému se točí hlava z té matenice časů a duch jeho teskně hledí vstříc následujícím kapitolám, kde bude mu tančiti mečový tanec mezi přítomností a minulostí, v němž utrží leda krvavé šrámy. Ó buďte milosrdní tentokrát, vy pánové, kteří pokládáte českého spisovatele za ubohého lotra na pranýři, po němž každý smí metati úšklebky a blátem pro zábavu obecenstva, které si leda pomyslí: Dobře mu tak, – proč píše!
V
„Což tuto činíš? Kto jsi?“ zaznělo ostře nad zoufalým panem domácím.
Brouček zdvihl tupě oči a bezděky vstal. Spatřilť před sebou vysokého, statného muže pěkné, dlouhým vousem obrostlé tváře, v oděvu skutečně malebném. Měl čepici zvláštního tvaru, dlouhý modrý plášť s červenou podšívkou, vpředu rozhalený, takže bylo pod ním viděti přiléhavý černý kabátec, ozdobený uprostřed na prsou vyšitým červeným kalichem, níže cosi jako krátkou, ke kolenům splývající sukni, bílou, dole obroubenou úzkým lemem z černé kožešiny, šikmo kolem boků kovaný stříbrný pás, s kabelou, zavěšenou po pravé, a s dlouhým mečem po levé straně, konečně úzké zelené nohavice a nízké červené boty, vybíhající v ostré špičky.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.