Vražda na panství
- -
- 100%
- +
Zatímco jí hlavou vířily úzkostlivé myšlenky, Lacey se otočila na patě, jako by před ní bezmocné rozhlížení po ulici, po níž se sem dostala, mohlo vyčarovat nový penzion. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že poslední budova na rohu ulice, před kterou stojí, je hostinec. The Coach House.
S přihlouplým pocitem si odkašlala a pokusila se dát trochu dohromady. Pak vešla dovnitř.
Vypadalo to tam jako typická hospoda; po place byly rozestavené velké dřevěné stoly, na černé tabuli byly psacím písmem bílou křídou napsané speciality pro dnešní večer, v rohu zběsile blikal herní automat. Lacey přistoupila k baru, kde stály na skleněných policích natěsnané láhve vína a na stěně visely dávkovače naplněné různobarevnými druhy alkoholu. Všechno to působilo velice tradičně. Nechyběl dokonce ani přiopilý stařík podřimující na baru s rukama místo polštáře.
Za barem obsluhovala štíhlá dívenka se světle blonďatými vlasy, které měla stažené do neupraveného drdolu na temeni. Vypadala příliš mladá na to, aby pracovala v takovém podniku. Lacey se to rozhodla přičíst tomu, že v Anglii platí nižší věková hranice pro pití alkoholu, nikoli tomu, že čím víc stárne, tím dětštější jí připadají obličeje ostatních.
„Co to bude?“ zeptala se barmanka.
„Pokoj,“ odvětila Lacey. „A sklenku prosecca.“
Měla chuť oslavovat.
Barmanka však zavrtěla hlavou. „Na Velikonoce máme plno.“ Když mluvila, otevírala ústa tak doširoka, že v nich Lacey dokázala zřetelně rozeznat žvýkačku. „Celé město má plno. Ve škole mají prázdniny a spousta rodičů bere děcka do Wilfordshiru a tak. Nejmíň dva týdny se nic neuvolní.“ Odmlčela se. „Takže jen prosecco?“
Lacey se musela přidržet baru, aby nezavrávorala. Zhoupl se jí žaludek. Teď si opravdu připadala jako nejhloupější ženská na světě. Není divu, že ji David nechal. Vždyť je úplně nemožná zmatkářka. Politováníhodná napodobenina člověka. Klidně si tu stojí a předstírá, jaká je nezávislá a dospělá, že si sama vyjela do zahraničí, a ve skutečnosti si přitom ani nedokáže sehnat pokoj.
V tu chvíli zahlédla koutkem oka kráčející postavu. Otočila se a spatřila, jak se k ní blíží nějaký muž. Bylo mu něco přes šedesát, na sobě měl bavlněnou košili zakasanou do modrých riflí, na lysé hlavě mu seděly sluneční brýle a u pasu měl připnuté pouzdro na mobil.
„Zaslechl jsem správně, že hledáte nějaké ubytování?“ zeptal se.
Lacey se už už chystala říct ne—je sice možná zoufalá, ale nastěhovat se ke chlapovi, kterému je dvakrát tolik co jí, na ni bylo trochu příliš v Naomině stylu—když muž dodal, „Já totiž pronajímám rekreační chatky.“
„Aha?“ hlesla překvapeně.
Muž pokýval hlavou a vytáhl z kapsy svých riflí malou vizitku. Lacey ji přeletěla očima.
Půvabné, útulné, venkovské rekreační chaty Ivana Parryho. Ideální pro celou rodinu.
„Taky mám plno, jak říkala Brenda,“ pokračoval Ivan a pohodil přitom hlavou k barmance. „Až na jednu chatku, co jsem zrovna ulovil v aukci. Není sice ještě úplně připravená k pronajmutí, ale jestli jste fakt nahraná, tak vám ji ukážu. Dal bych vám ji se slevou, jelikož je v trochu zuboženém stavu. Jen dokud se v hotelech zas neuvolní místo.“
Lacey zaplavila úleva. Vizitka vypadala věrohodně a Ivan v ní nevzbuzoval žádné varovné signály, že by byl úchyl. Konečně se na ni usmálo štěstí! Spadl jí ze srdce takový kámen, že by tu jeho holou hlavu nejradši políbila!
„Zachránil jste mi život,“ řekla mu a podařilo se jí se ovládnout.
Ivanovi zrudly tváře. „S takovýma výrokama možná počkejte, spíš až to uvidíte.“
Lacey se zasmála. „Ale jděte, jak hrozné to může být?“
* * *Lacey se s Ivanem po boku plahočila po úbočí útesu a zněla přitom jako žena při porodu.
„Je to na vás moc příkré?“ zeptal se jí muž a hlas mu přetékal obavami. „Měl jsem vám říct, že je to na útesu.“
„Žádný problém,“ zasípala Lacey. „Zbožňuju—výhled—na moře.“
Za tu dobu, co sem šli, se Ivan projevil jako přesný opak vychytralého obchodníka, protože Lacey jednak připomněl slíbenou slevu (ačkoli se ještě ani nebavili o ceně) a jednak ji opakovaně nabádal, aby neměla žádná velká očekávání. Jak ji teď po výšlapu bolela stehna, začínala uvažovat, zda jeho varování přece jen nebyla oprávněná.
Ovšem jen do té doby, než se před nimi na hřebeni kopce vynořil dům. Proti temnící růžové obloze se rýsovala černá silueta vysoké kamenné budovy. Lacey hlasitě zalapala po dechu.
„To je ono?“ otázala se uříceně.
„To je ono,“ přisvědčil Ivan.
V Lacey se zničehonic probudila síla, o níž si nebyla jistá, odkud pochází, popohnala ji však zbytek cesty na vrchol útesu. Každý krok, jímž se k fascinující stavbě přiblížila, jí z ní odhalil novou část, ještě víc okouzlující, než tu předchozí: půvabnou kamennou fasádu, břidlicovou střechu, popínavé růže, které se ovíjely okolo dřevěných pilířů na verandě, starobylé, masivní, klenuté dveře jako z pohádky. A celý ten výjev obklopoval nekonečný třpytivý oceán.
Lacey mohly oči vypadnout z důlků a otevřená ústa jí visela u prsou, jak se snažila co nejrychleji zdolat posledních pár metrů, které ji od domu dělily. Dřevěná cedule u dveří ohlašovala, že se ocitla u Crag Cottage.
Ivan se zastavil vedle ní a v rukou mu cinkal obrovský svazek klíčů. Urputně se jimi začal probírat. Lacey si připadala jako nedočkavě přešlapující dítě u zmrzlinářského auta, co netrpělivě čeká, až mu pomalý zmrzlinový stroj vydá vytouženou pochoutku.
„Nečekejte žádné zázraky,“ varoval ji Ivan snad po milionté, když konečně našel ten správný klíč—charakteristicky velký, rezavě bronzový klíč, který by klidně mohl odemykat dveře do hradu princezny Lociky. Otočil jím v zámku a otevřel dveře dokořán.
Lacey dychtivě vstoupila do chaty. Téměř okamžitě ji zaplavil nenadálý, avšak nezvykle silný pocit, že přišla domů.
Chodba působila přinejmenším rustikálním dojmem: podlahu tvořila neopracovaná dřevěná prkna a stěny pokrývaly vybledlé vzorované tapety. Středem schodiště po její pravici se táhl červený plyšový koberec se zlatými běhouny, jako by původní majitel věřil, že se nejedná o malebnou chatku, nýbrž o majestátní sídlo. Na levé straně se nacházely otevřené dveře, které ji přímo vyzývaly ke vstupu.
„Jak jsem říkal, je trochu zubožená,“ omlouval se Ivan, zatímco Lacey pokračovala po špičkách dovnitř.
Ocitla se v obývacím pokoji. Tři stěny zakrývaly tapety s blednoucími mátově zelenými a bílými pruhy, zatímco poslední stěna byla odhalená, takže šlo vidět každý kamenný blok, který ji tvořil. Velké arkýřové okno shlíželo na oceán a snížený parapet fungoval zároveň jako lavice. Celý jeden roh zabírala kamna na dřevo s dlouhou černou rourou a vedle nich stál stříbrný kbelík plný štípaného dříví. Většinu další zdi nebylo ani vidět, protože se před ní tyčila široká dřevěná knihovna. Pohovka, křeslo a podnožka spolu vzájemně ladily a budily dojem originálního nábytku ze čtyřicátých let. Všechno zoufale potřebovalo oprášit, Lacey to však připadalo jen o to dokonalejší.
Otočila se čelem k Ivanovi. Zdálo se, že úzkostlivě čeká na její verdikt.
„Zbožňuju to tady!“ vyhrkla nadšeně.
Ivanův výraz se změnil v překvapení (s náznakem pýchy, neuniklo Lacey).
„Uf!“ vykřikl. „To je ale úleva!“
Lacey se nedokázala ovládnout. Plná vzrušení pobíhala po pokoji a prohlížela si každou maličkost. Ve zdobené, vyřezávané knihovničce našla pár detektivek se stránkami zkroucenými stářím. O poličku níž ležela keramická pokladnička ve tvaru ovečky a hodiny, které už dlouho netikaly. Úplně dole se nacházela sbírka čajníků z křehkého porcelánu. Pro milovníka starožitností to byl splněný sen.
„Můžu si prohlédnout zbytek domu?“ chtěla vědět Lacey a cítila, jak se jí hruď nadouvá radostí.
„Jen si poslužte,“ odpověděl Ivan. „Já zajdu dolů do sklepa a zapnu vodu a topení.“
Vyšli do malé, temné chodby a Ivan zmizel průchodem pod schody, zatímco Lacey pokračovala do kuchyně. Srdce jí bušilo nervózním očekáváním.
Jen co prošla dveřmi, hlasitě zalapala po dechu.
Kuchyň vypadala, jako by ji někdo vystřihl z muzea o životě ve viktoriánských dobách. Stála tu pravá černá Arga, z háčků u stropu visely mosazné hrnce a pánvice a přímo uprostřed se rozprostíral veliký čtvercový řeznický stůl. Z okna viděla rozlehlou louku. Na opačné straně elegantních francouzských dveří se nacházela terasa s vratkým stolečkem a židlí. Lacey už si v duchu dokázala představit, jak tam bude sedět, vychutnávat si čerstvě upečený croissant z pekárny a popíjet přitom organickou peruánskou kávu z nezávislé kavárny dole v městečku.
Ze zasnění ji hrubě vytrhlo hlučné bouchání. Ozvalo se odněkud zpod Laceyiných nohou; cítila, jak se podlahová prkna otřásla.
„Ivane?“ zavolala Lacey a spěšně zamířila zpátky na chodbu. „Je všechno v pořádku?“
Otevřenými dveřmi k ní ze sklepa dolehl jeho hlas. „To jen ty trubky. Řekl bych, že už je celá léta nikdo nepoužíval. Možná chvíli potrvá, než se uklidní.“
Nato se domem rozlehlo další obrovské bouchnutí a Lacey nadskočila. Když už teď ale znala jeho neškodnou příčinu, neubránila se smíchu.
Ivan se znovu objevil nad schodištěm do sklepa.
„Tak, to máme všechno hotové. Vážně doufám, že ty trubky nebudou vyvádět příliš dlouho,“ poznamenal svým typicky ustaraným způsobem.
Lacey zavrtěla hlavou. „Přidává to k celkovému půvabu.“
„No, můžete tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ dodal. „Budu mít oči na šťopkách a pokud se v některém hotelu uvolní místo, dám vám vědět.“
„Nedělejte si starosti,“ uklidňovala ho Lacey. „Tohle je přesně to místo, o kterém jsem ani nevěděla, že ho hledám.“
Ivan ji obdařil jedním ze svých nesmělých úsměvů. „Tak co byste řekla na deset liber za noc?“
Lacey vylétlo obočí. „Deset? To jako dvanáct dolarů nebo tak nějak?“
„Je to moc?“ vyhrkl rychle Ivan a tváře se mu zbarvily do ruda. „Co třeba pět?“
„Je to málo!“ zvolala Lacey a moc dobře si přitom uvědomovala, že s ním smlouvá, aby cenu zvýšil, místo snížil. Jenže kdyby přijala jeho nehorázně podceněnou nabídku, rovnalo by se to krádeži a Lacey neměla v úmyslu tohoto milého nemotoru zneužít, když ji zachránil ze situace dámy v nesnázích. „Máte tu dobovou chatu se dvěma ložnicemi. Ideální pro celou rodinu. Až se to tu trochu opráší a vycídí, budete si moct s přehledem účtovat i stovky dolarů za noc.“
Zdálo se, že Ivan neví, kam se podívat. Řeči o penězích mu očividně nebyly příjemné, což Lacey jen utvrdilo v názoru, že pro život obchodníka není stavěný. Doufala, že toho žádný z jeho nájemníků nevyužívá.
„Tak co kdybychom se dohodli na patnácti librách za noc?“ navrhl Ivan. „A na to oprášení a cídění vám sem někoho pošlu.“
„Dvacet,“ opáčila Lacey. „A oprášit a vycídit si to tu můžu sama.“ Usmála se a natáhla ruku. „A teď mi dejte ten klíč. Ne jako odpověď neberu.“
Ivanovi nyní kromě tváří zčervenaly i uši a celý krk. Sotva patrným pokývnutím dal najevo souhlas a vložil jí bronzový klíč do dlaně.
„Na vizitce najdete moje číslo. Jestli se něco pokazí, zavolejte mi. Nebo bych spíš měl říct až se něco pokazí.“
„Díky,“ odpověděla Lacey vděčně s malým uchechtnutím.
Ivan odešel.
Teď, když osaměla, se Lacey vydala nahoru, aby dokončila svou prohlídku. Hlavní ložnice se nacházela v přední části domu a měla balkón a výhled na moře. Jednalo se o další místnost, která jako by vypadla z muzea; tento dojem umocňovala jednak velká postel z tmavého dubu s nebesy a jednak stejně vyvedená skříň, jejíž rozměry by stačily k tomu, aby jí člověk mohl projít do Narnie. Druhou ložnici našla v zadní části domu. Okna tohoto pokoje vyhlížela na louku. Záchod nebyl v koupelně, nýbrž v oddělené místnosti, sotva větší než skříň. K umývání sloužila bílá oválná vana na bronzových nohách. Samostatná sprcha tu nebyla, jen nástavec na kohoutku vany.
Lacey se vrátila do hlavní ložnice a zabořila se do postele s nebesy. Poprvé měla příležitost přehrát si v hlavě události celého toho bláznivého dne a málem ji to porazilo. Ještě dnes ráno byla čtrnáct let vdaná žena. Teď byla svobodná. Před pár hodinami žila v New Yorku a nezadržitelně se hnala za kariérou. Nyní seděla v Anglii, v chatce na vrcholu útesu. Jak nečekané! Jak vzrušující! Za celý svůj život nikdy neudělala něco tak odvážného, ale že to byl panečku skvělý pocit!
Z potrubí se ozvalo hlasité bouchnutí a Lacey zapištěla. Vzápětí se ovšem dala do hurónského smíchu.
Natáhla se na posteli, zírala na látková nebesa nad sebou a naslouchala, jak se vlny nadcházejícího přílivu tříští o útesy. Ten zvuk jí náhle připomněl dlouho ztracenou dětskou touhu žít u moře. Zajímavé, že na ten sen úplně zapomněla. Co kdyby se do Wilfordshiru nevrátila? Zůstal by navždycky pohřbený hluboko v její mysli, kde už by ho nikdy neobjevila? Napadlo ji, kolik dalších vzpomínek se jí asi při zdejším pobytu vrátí. Možná, že až se zítra probudí, půjde trochu prozkoumat městečko a uvidí, na co přitom narazí.
Kapitola třetí
Lacey probudil podivný hluk.
Prudce se posadila. Neznámý pokoj, osvětlený pouze tenkým paprskem denního světla, který sem pronikal mezi zataženými závěsy, ji na okamžik zmátl. Chvilku jí trvalo, než se jí mozek znovu překalibroval a ona si vzpomněla, že už není ve svém new yorském bytě, nýbrž v kamenné chatě na wilfordshirských útesech v Anglii.
Hluk se ozval znovu. Tentokrát nešlo o žádné bouchání trubek, ale o něco úplně jiného. Něco, co znělo jaksi zvířecky.
Zamlženýma očima se podívala na telefon a zjistila, že podle místního času je pět hodin ráno. S povzdechem zvedla své malátné tělo z postele. Lacey došlápla na bosá chodidla a okamžitě v končetinách ucítila nesmírnou tíhu, jaká mohla být jedině následkem jet lagu. Opatrně přešla k balkónovým dveřím a rozhrnula závěsy. Před sebou spatřila okraj útesu a rozlehlé moře, které sahalo až na obzor, kde ho střídalo bezoblačné nebe. Právě začínalo modrat. Na trávníku před domem však žádného zvířecího záškodníka nenačapala. Když se zvuk ozval znovu, Lacey se podařilo rozeznat, že přichází z opačné strany domu.
Zachumlala se do županu, který si na poslední chvíli koupila na letišti, a seběhla po skřípajících schodech dolů, aby zkontrolovala, co se děje. Zamířila rovnou do kuchyně v zadní části chaty, odkud jí velká prosklená okna a francouzské dveře poskytovaly nezakrytý výhled na louku za domem. A tam Lacey konečně našla původce všeho toho rámusu.
Měla na zahradě celé stádo ovcí.
Lacey zamrkala. Muselo jich tam být přinejmenším patnáct! Dvacet. Možná i víc!
Promnula si oči, ale když je znovu otevřela, chundelatá stvoření tam pořád stála a dál se nevzrušeně pásla na jejím trávníku. Pak jedno z nich zdvihlo hlavu.
Lacey se s ovcí střetla očima a navzájem se probodávaly pohledem, dokud zvíře nakonec nezaklonilo hlavu a nevydalo jedno dlouhé, pronikavé, truchlivé zabečení.
Lacey přemohl záchvat smíchu. Nedokázala si představit dokonalejší způsob, jak začít svůj nový život p. D. Její pobyt ve Wildforshiru jí najednou nepřipadal ani tak jako dovolená, jako spíš stvrzení nějakého úmyslu, navrácení k sobě samé nebo snad odhalení úplně nového já, jež dosud nepoznala. Ať už ten pocit znamenal cokoli, naplnil jí žaludek praskajícími bublinkami, jako by ji někdo nalil šampaňským (nebo to možná byl jet lag—podle svých vnitřních hodin si právě pořádně přispala). Tak či tak, Lacey se nemohla dočkat, až uvidí, co jí nadcházející den přinese.
Zničehonic se jí zmocnila nadšená touha po dobrodružství. Včera ji probudily obvyklé zvuky new yorské dopravy; dnes neodbytné bečení. Včera cítila vůni čerstvě vypraného prádla a čistících prostředků. Dnes prach a moře. Lacey vzala veškerou všednost svého starého života a rozcupovala ji na kousky. Jako nově svobodná žena měla náhle pocit, že jí svět leží u nohou. Chtěla ho probádat! Objevovat! Učit se! Náhle ji zalila taková radost ze života, jakou necítila od té doby… no, od té doby, co odešel její otec.
Lacey potřásla hlavou. Nechtěla myslet na smutné věci. Nehodlala si nechat tento nově nalezený pocit štěstí ničím kazit. Dneska ten pocit popadne a za nic na světě se ho nepustí. Dnes je volná.
Zatímco se snažila nevšímat si hlasitého kručení v břiše, pokusila se osprchovat ve velké oválné vaně. Použila onen podivný nástavec, který byl připevněný ke kohoutku a který vypadal jako hadice, a opláchla se podobným způsobem, jakým lidé umývají zablácené psy. Voda se z vteřiny na vteřinu měnila z teplé na ledovou a trubky neustále rachotily klink-klink-klink. Ve srovnání s tvrdou vodou, na jakou byla Lacey zvyklá z New Yorku, na ni ovšem jemnost zdejší vody působila jako drahý zvlhčující balzám, jenž hýčká celé její tělo, a tak si sprchu užívala, i když ji sem tam překvapil studený proud, z nějž se jí rozcvakaly zuby.
Jakmile ze sebe smyla všechnu tu špínu z letiště a znečištěného ovzduší velkoměsta—až se jí kůže doslova leskla—osušila se a vklouzla do oblečení, které si koupila na letišti. Na vnitřní straně obrovské skříně do Narnie viselo velké zrcadlo. Lacey se před něj postavila, aby zhodnotila svůj vzhled. A nebyl to pěkný pohled.
Lacey se zašklebila. Vybrala si svůj outfit z obchodu s plážovým oblečením, protože usoudila, že neformální oděv bude pro její přímořskou dovolenou nejvhodnější. Ačkoli však usilovala o plážovou ležérnost, výsledkem byla spíš nedbalá fádnost levného obchodu. Béžové kalhoty jí nohy obepínaly trochu příliš těsně, v bílé mušelínové halence se skoro ztrácela a nekvalitní lodičky se na ulice dlážděné kočičími hlavami hodily ještě méně, než její pracovní podpatky! V první řadě dnes bude muset investovat do nějakého pořádného oblečení.
Zakručelo jí v žaludku.
V druhé řadě, opravila se v duchu a poplácala se po břichu.
Vydala se po schodech dolů do kuchyně. Po zádech jí z mokrých vlasů stékaly kapky vody. Pohled z okna jí prozradil, že ze stáda ovcí, které se jí ráno vkradly na zahradu, zůstal už jen pár posledních tuláků. Nakoukla do kredence i do ledničky, oboje však zelo prázdnotou. Na to, aby si na snídani zašla do města pro čerstvě upečené dobroty z pekárny, bylo ještě příliš brzy. Bude muset zabít trochu času.
„Zabít trochu času!“ zvolala Lacey a hlas jí přetékal veselím.
Kdy měla naposledy nějaký čas, který by mohla zabíjet? Kdy si vůbec dovolila tolik svobody, aby plýtvala časem? David vždycky tak přísně organizoval i tu trošku volného času, co měli. Posilovna. Pozdní snídaně. Rodinné závazky. Posezení. Každá „volná“ chvilka byla naplánovaná. Lacey měla okamžik nenadálého prozření: vždyť samotné plánování volného času ho o jeho volnost připravovalo! Tím, že Davidovi dovolila, aby vymýšlel a organizoval, co budou dělat se svým časem, se prakticky nechala spoutat svěrací kazajkou společenských povinností. V té jasné chvilce se na ni sneslo málem budhistické uvědomění.
Dalajláma by na mě byl tak hrdý, pomyslela si Lacey a radostí zatleskala rukama.
Vtom na zahradě zabečela ovce. Lacey se rozhodla, že svou nově nabytou svobodu využije, aby si zahrála na amatérského detektiva, a vypátrá, odkud sem to stádo ovcí zavítalo.
Otevřela francouzské dveře a vyšla na terasu. Zatímco kráčela po zahradní cestičce, cítila, jak jí na obličeji z ranního vzduchu ulpívají kapičky svěží mořské vody. Dvě chlupaté koule si stále spokojeně pochutnávaly na jejím trávníku. Když ji však uslyšely přicházet, neohrabaně a s nulovou elegancí se vydaly na úprk, dokud nezmizely v mezeře mezi keři.
Lacey je následovala a zvědavě do díry nahlédla. Za zeleným houštím spatřila další zahradu plnou pestrobarevných květin. Takže měla souseda. V New Yorku měla za sousedy podobné páry, jako byli ona a David; rezervované profesionály, jejichž životy sestávaly z časných odchodů před východem slunce a pozdních návratů po jeho západu. Tento soused si ovšem, soudě podle jeho překrásně udržované zahrady, v životě rád užíval toho dobrého. A choval ovce! V Laceyině starém paneláku nebylo jedno jediné zvíře či domácí mazlíček—zaneprázdnění podnikatelé neměli na domácí zvířata čas ani nedisponovali přílišnou touhou obtěžovat se s jejich padající srstí či venkovskými pachy. Ach, jaká krása, že má teď tak blízko k přírodě! Dokonce i pach ovčího hnoje byl oproti přehnaně čisté bytové jednotce v New Yorku vítanou změnou.
Lacey se narovnala a všimla si, že je tráva v jednom místě udusaná, jako by tudy prošlo mnoho párů nohou, které tu vyšlapaly jakýsi chodníček. Ukázalo se, že vede podél křoví směrem k úbočí útesu. Tam se uprostřed bujné vegetace nacházela sotva postřehnutelná branka. Lacey došla až k ní a otevřela ji.
V úbočí byla vytesaná řada schodů, které se táhly až dolů na pláž. Lacey po nich začala opatrně sestupovat a přitom ji s nadšením napadlo, že vypadají úplně jako z pohádky.
Ivan se vůbec nezmínil, že má přímý přístup na pláž, že jestli ji někdy přepadne nutkání ucítit mezi prsty příjemný písek, může ho uspokojit během pár minut. A to si v New Yorku pochvalovala, že bydlí jen dvě minuty od stanice metra.
Lacey pokračovala po nerovných schodech, dokud neskončily pár desítek centimetrů nad pláží. Pak seskočila. Byl tu tak jemný písek, že její kolena bez problémů pohltila celý nápor dopadu, přestože ho levné lodičky z letiště nijak neztlumily.
Lacey se zhluboka nadechla. Cítila se naprosto nespoutaně a bezstarostně. Tato část pláže byla zcela opuštěná. Nedotčená. Zřejmě je příliš daleko od města a jeho obchodů, takže sem lidé běžně nezabloudí, pomyslela si. Skoro to vypadalo, že má svůj vlastní kus pláže.
Obrátila pohled směrem k městu, odkud do oceánu vybíhalo dlouhé molo. Rázem ji zaplavily vzpomínky na hraní pouťových her a na hlasité arkády, kde jim otec dovolil utrácet jejich dvoupence. Bylo tam i kino, upamatovala se Lacey, jíž cloumalo vzrušení z navracejících se zážitků z dávné minulosti. Malinké hlediště čítalo jen osm sedaček s hebce sametovým, červeným čalouněním a od svého založení se prakticky nezměnilo. Táta je tam s Naomi vzal na nějakou podivnou japonskou kreslenou pohádku. Přemítala, kolik dalších vzpomínek jí její výlet do Wilfordshiru přinese. Kolik dalších děr ve své paměti se jí tímto pobytem podaří zalátat?
Jelikož byl právě odliv, šlo vidět i většinu konstrukce pod molem. Lacey zahlédla několik lidí se psy a pár běžců. Město se začínalo probouzet. Možná už tam teď najde nějakou otevřenou kavárnu. Rozhodla se, že půjde do městečka dlouhou cestou kolem moře, a pomalu se tím směrem vydala.
Čím víc se blížila k městu, tím víc útes ustupoval a brzy ho vystřídaly silnice a ulice. Jen co vstoupila na promenádu, zasáhla Lacey další nenadálá vzpomínka, tentokrát na trh s plachtovými prodejními stánky, které prodávaly oblečení a šperky a lízací špalky. Řada sprejem nastříkaných číslic na zemi značila jejich jednotlivá stanoviště. Lacey pocítila nával vzrušení.
Odbočila z pláže a zamířila k hlavní ulici—neboli k high street, jak ji nazývali Britové. Na rohu minula Coach House, kde se poprvé potkala s Ivanem, a pak už zahýbala na praporky ověšenou třídu.
Tolik se to tu lišilo od života v New Yorku. Všechno probíhalo pomalejším tempem. Netroubila zde žádná auta. Nikdo nikoho nepostrkoval. A k Laceyině překvapení byly některé kavárny skutečně otevřené.
Vešla hned do první, na kterou narazila—nikde žádná řada—a objednala si černé americano a croissant. Káva byla upražená k dokonalosti, s bohatou, čokoládovou příchutí, a máslový croissant z křupavého listového těsta se jen rozplýval na jazyku.
Když teď konečně naplnila svůj žaludek, rozhodla se Lacey, že je načase pořídit si nějaké lepší oblečení. Na opačném konci ulice zahlédla pěkný butik, a tak k němu volným tempem zamířila. Vtom ji však do nosu udeřila nasládlá vůně cukru. Zapátrala očima, odkud přichází, a uviděla, že jeden z právě otevíraných obchodů prodává domácí karamelky. Neschopná odolat vešla dovnitř.
„Dala byste si ochutnávku zdarma?“ nabídl jí muž v růžovobílé pruhované zástěře. Mávl rukou ke stříbrnému podnosu plnému malých kostek v různých odstínech hnědé. „Máme tu originální fudge i fudge s příchutí tmavé čokolády, mléčné čokolády, bílé čokolády, karamelu, toffee, kávy či ovocné směsi.“
Lacey nad tím jen poulila oči. „Můžu je vyzkoušet všechny?“ zeptala se.
„Ale jistě!“
Muž ukrojil z každé kostky kousek a všechny je položil před Lacey, aby ochutnala. Strčila si do pusy první a její chuťové buňky se rozplesaly.
„Vynikající,“ zahuhlala s plnými ústy.
Zkusila další. Nějakým záhadným způsobem byl ještě lepší než ten předchozí.
Chutnala jeden kousek za druhým a zdálo se jí, že je každý z nich výtečnější a výtečnější.
Sotva spolkla poslední sousto, skoro se ani nenadechla a už hlasitě oznamovala, „To tedy musím poslat svému synovci. Vydrží, když je pošlu poštou do New Yorku?“
Muž se usmál a vytáhl odněkud tenkou kartonovou krabici vyloženou alobalem. „Pokud je pošlete v naší speciální dodávkové krabici, tak ano,“ ujistil ji se smíchem. „Stal se z toho tak častý požadavek, že jsme si je nechali vytvořit zvlášť k tomuto účelu. Jsou dostatečně úzké, aby se vešly do poštovní schránky a zároveň lehké, takže neutratíte majlant za poštovné. Můžete si tu koupit i známky.“