F. L. Věk (Díl třetí)

„Paulo!“ volal za ní Thám chlácholivě. Ani se neohlédla a zašla do druhého pokoje. Zůstal sám. Díval se na dvéře, za nimiž se ozval výbuch prudkého pláče. Vykročil, chtěl za ženou, popuzen její nespravedlností. Zdržel se však, a jak vlna toho návalu přešla, zahořklo mu nitro pomyšlením, že jí bylo jeho nabídnutí protivno. Či snad opravdu chtěla jít sama – před odjezdem.

Přecházel pokojem s pochýlenou hlavou, pak, nevěda ani, usedl u otevřeného okna; po zahradách polehly stíny, slunce již zapadlo. Zadíval se do šera stromů, pak rychle obrátil hlavu, když zaslechl dvéře vedle. Paula vyšla ještě tak ustrojena jako prve, ale bez klobouku. Jak ho zahlédla ještě na procházku ustrojeného, obrátila se rychle a zpátky zas do pokoje —

Již se v pokojích i venku hustě soumračilo, když přišla Bety rychle, jako proud, šaty jí jen šustěly, nesouc si kytici jarních květin. Tháma, hněvajíc se s ním, sotva si povšimla. Když vstoupila do druhého pokoje, zastala Paulu u okna, ven obrácenou, s čelem do dlaně opřeným. Maminka sedíc opodál upírala na ni starostně oči, její pobledlou tvář, jak hledí hluboko zamyšlená, rozteskněná v soumrak. Betyna si nepovšimla, jak matka sklesle sedí, a hned k sestře.

„Podívej se – to je kytka! Tu jsem dostala!“

Paní Butteauová jako by oživla. Rychle vstávajíc, aby se podívala, ptala se od koho, od koho. Paula sotva hlavou pohnula a netečně pohlédla na kytku; hned se však obrátila a oči na Betynu upřela, když jí sestra nedbale, jako mimochodem, vypravovala, že se jí Amling poroučí.

„Kdes ho viděla?“ optala se rychle.

„Teď, právě před domem. To on na mě čekal.“ Dala se do smíchu. Jindy byla by paní Butteauová chutě přisvědčila, ale v ten okamžik mihla se jí včerejší procházka, kvetoucí alej; podívala se na Paulu, která se živě optala, co říkal:

„Taky že by vás rád ještě uviděl, že myslil, že vás potká – ale podívej se, to jsou kvítka, a přivoň, jak voní —“

„Dal ti je?“

„Ne, řekla jsem si o ně.“ Zasmála se.

Paní Thámová v polosvitu okna sáhla po kytce, a jak se k ní přiklonila, vdechujíc její vůni, ovanulo ji také jako vůní pomyšlení, že čekal, tak dlouho čekal, tam v aleji a pak i tu před domem. A touha na ni přišla. Skloněná ke kytici přivřela víčka —

Paní Butteauová povídala Betyně o pentličkách, jak bylo a že by mohla pro ně doskočit. Paula návrh zamítla, že již je pozdě, a Betyna, obrátivši se po předním pokoji, pohrozila tam.

„O to je! Copak že sedí jako výr, že se nejde rozloučit —“

Šel, ale až hodně později, když Paula nevyšla z pokoje, když Betyna pořád kolem něho trylkujíc a hned zase něco o pentličkách, a když pak tchyně, snášejíc na stůl, ptala se ho, patrně také rozmrzelá, na půl slova, bude-li doma večeřet. „Ne,“ odbyl ji zkrátka.

Za chvíli odešel a rovnou na Starou rychtu —

Časně ráno, ještě za šera, vyjely od Špinku na Koňském trhu dva vozy vysoko naložené kufry a bednami, plnými garderoby herců a vlastenského divadla U hybernů. Mezi bednami vyčuhovalo několik kusů svinutých dekorací. Vpředu zadního vozu seděl ve velkém plášti garderobiér Aigner s dvěma sluhy divadelními.

Když rachot obou vozů utichl v ospalých ulicích, vytáhli z nádvoří téže rozlehlé hospody U Špinku zase dva povozy, ne však nákladní, nýbrž dostavníky, jeden hnědě, druhý zeleně natřený, oba dlouhé s malými okénky a s vysokým kozlíkem. Pak rozlehl se ranním tichem cvakot podkov na dláždění. Vozkové vyváděli koně a zapřahali je do přichystaných povozů.

V tu chvíli hrnul se starý Zappe s ženou, dcerou a malým synkem z hořejšího konce Koňského trhu dolů ke Špinkům, na cestu připraveni, on v třírohém klobouce, v plášti, o holi, statečně si z dýmky pokuřuje, madame v čepci a v šátku, dcera v kloboučku a v mantile, bratříček v dlouhém kabátě s límcem, v čepici, rozespalý ještě.

Stará sláva s nadějí v mladé vavříny spolu tu kráčely. Zappe, kdys přední herec Boudy, majitel koncese divadla U hybernů, nyní v oboru sluhů a sedláků, v českých představeních také starců, madame Zappe, donedávna vždy první matka v truchlohrách i veselohrách, a sedmnáctiletá její dcera, vysloužilý člen kinderballetu, nyní v oboru selských i přihlouplých děvčat, a rozespalý bratříček, osvědčená dětská síla.

Paní Zappová pořád hubovala starého, že jen bání jako na procházce, a mladého, že se táhne jako mrak, že mu dá jednu do zad, aby se vzpamatoval a nevrněl.

„Přijdeme pozdě, všecko nám zasednou, nejlepší místa.“

„Nesmějí,“ odvětil zvysoka manžel hlubokým hlasem; mluvil z něho majitel koncese a ne herec.

„Na tebe budou čekat – bodejť – podívejte se – Tony, kluku, půjdeš-li – vidíte, všude už odjíždějí —,“ a ukázala Koňským trhem dolů. Náměstí ještě všecko poklidně dřímalo, jen před jeho zájezdnými hospodami bylo živo. U Modrého křížku, kde měli stav a byt Litomyšlští a všichni od Poličky, vyjížděl z průjezdu formanský vůz. U Michálků, kde byli doma Táborští a z Benešovská, zapřahali do dvou vozů, u Fabiánů, Štočků, u Charouzů, u Zlaté husy, všude dost ruchu, ač se slunce ještě neukázalo.

Po nízkých domech, po rozlehlé prostoře Koňského trhu studené světlo rozednění a ještě dost stínů a šera v zašlých průčelích i mezi budovami. Nebe vybráno, za Koňskou branou k východu zahořelo zlatem. Bylo chladno, ale paní Zappová zrudla a začínala se potit od rychlé chůze a strachu, že přijdou pozdě. Kdes od Prašné brány ozvala se poštovská trubka do ranního ticha. Veselý její hlas nesl se dál a zanikal směrem k Poříčské bráně.

Paní Zappová sebou škubla, jako by jí pošta ujížděla, a zase volala na muže, co stojí, ať nechá fajfky, a hned zas po Tonym se ohlížela. Vtom, to se již blížili k hospodě Hradeckých, ke Špinkům, zahlédla dlouhého mužského v červeném fraku, pospíchajícího z Můstku také ke Špinkům. Jako orlice ho zhlédla a hned už chytla dceru za rukáv.

„Fini, to ti povídám, ať s ním nic nemáš, ať si vedle něho nesedneš, vedle toho obejdy —“

Když Zappová rodina dostala se k dostavníkům, zastala tam kromě několika členů divadla U hybernů baletního mistra Barchiella, zimomřivého, zívajícího, krčícího se do límce zeleného fraku, a pannu Hermanovu, druhou milovnici, s velkou škatulí v ruce a s větší ještě u nohou. Herec Svoboda, ten v červeném fraku, s holí v jedné a se skřínkou líčidlovou v druhé ruce, stál už u ní a něco jí živě vypravoval. Fini Zappová si toho nejdřív povšimla a nedbala proto, že ji máti volá, až když ji zatáhla za rukáv a prudce k vozu ukazovala, aby šla, šla si sednout.

Zappe ostal mezi herci a ženy si nevšímal. Zároveň s ostatními vyhlížel alejí vzhůru, je-li to Amling, co sem jde —

Kolem obou dos ta vniků, na jejichž střechy ukládal a upevňoval s vozkou druhý podomek balíky, tlumoky, uzle; škatule, hlučně oživlo. Hladce oholení herci v pláštích nebo kabátech, fracích, v botách s kopnami nebo ve střevících, v třírohých nebo měkkých, vyšších kloboucích, jejich ženy a herečky v čepcích a kloboucích, v salopech i v pláštích, starší, mladí, nevyspalí i svěží, veselí, několik dětí mezi nimi, to vše byla živá strakatina a hlučná. Mluvili německy, česky, madame Zappe se u prvního dostavníku hádala, několik jich přicházelo z průjezdu hospody, kdež se byli ohřát sklenkou kořalky; starý Zappe stál prostřed skupiny herců a kouřil, až oblaka nad ním vystupovala. V té skupině zůstal Amling, když přišel.

Mluvili o Staré rychtě, hlučně, se smíchem, nejvíc Haklík, herec, jak se tam včera zdrželi, vlastně dodneška, on a Bullinger a Thám, ten že tam zůstal nejdéle, a Svoboda. Červená skvrna v tom modru, zelenu, hnědu, Svobodův frak, se hnul. Dlouhý herec zaslechl o sobě, a nechav pannu Hermanovu, přidal se k mužům a notoval, to že byla komedie včera, na Staré rychtě, a Thám že zas měl psí den – a jak zpíval —

„Jestlipak také tu svou zazpíval?“ optal se Zappe, „tu, co před lety složil —“

A Svoboda bez pobídky, usmívaje se, zhluboka zanotoval:

Já jsem si již umínil

v hospodé umříti —

„Tu? A tu kolikrát a seděl, na stůl celý skleslý.“

„Pošlete raději pro něj, beztoho že ještě spí.“

„Ne, už jdou, jeho ženské jdou!“ vzkřikl někdo. Amling se rychle obrátil a hleděl nahoru Koňským trhem, kterým od domu U Bohuslavů šourem přicházela paní Butteauová s oběma dcerami.

„Mutter! Mutter!“ vzkřiklo několik hlasů. Vítali docházející starou paní, která s nimi každý rok jela, která předtím léta se potloukala venku při společnostech a kterou měli rádi. Usmívala se zdaleka, potěšena tím uvítáním, a rukou jim kynula. Také Bety, nesouc škatuli jako sestra, také tak živě zdaleka pozdravovala. Thámová však s kytičkou na ňadrech, přihlédla, šla vážně vedle matky; trpkost a smutek tížily její mysl.

Ptali se jí na muže, když zapadala do chumle herců a hereček. Odpověděla zkrátka, že zaspal, že přijde hned. Ohlížela se po tom, na kterého myslila zvečera, do noci i jak oči otevřela, na něj i na dlouhé s ním rozloučení. Myslila, kdyby snad přece ještě teď přišel. Hned ho však nespatřila v tom rojení, a on se také z opatrnosti hned k ní nehlásil. Ale po chvilce stanul vedle ní, jí znenadání.

Svit náhlé radosti kmitl se jí v tváři i v zraku.

„Vy jste také přišel?“

„Když jsem včera nadarmo —,“ řekl tlumeně, rychle. „Ach, nebylo možná, muž —“

„Tušil jsem —“ Jeho zrak utkvěl na kvítkách na jejích ňadrech. Byly z jeho kytky. Stihla ten pohled. „Znáte je?“ Pousmála se.

Kývl hlavou a řekl tiše: „Mám radost, děkuju vám, kytka byla vám – Ach, jak bych rád několik slov s vámi promluvil!“

„Ne, teď už není možná.“ Ohlédla se plaše kolem. Vtom na ni matka zavolala a shluk kolegů a kolegyň jako by nárazem nějakým se zvlnil. Na okamžik nastala tíseň a paní Thámovou zatlačili od Amlinga. Vedle kdosi zaklel, kde je Thám, že už mohli jet, že už je čas. Všechno se tlačilo k vozu a matka naléhala, aby již nečekaly. Ze šumu hlasů, prudkých pokřiků, smíchu a klení zaječel ostrý hlas paní Zappové, která se zas už z vozu ven tlačila, křičíc a kývajíc na muže, co pořád stojí, ať už jde —

Vtom se kmitl červený frak a dlouhý Svoboda se skřínkou na líčidlo protáhl se jako ouhoř dvířky kolem ní a hup do vozu. Obrátila se, jako by ji vosa píchla, a jako rozčepejřená kvočna vrazila zase do dostavníku a volala:

„Herr von Svoboda! Tam už nemůžou, zurück!“

Ale Svoboda seděl už vedle Fininky a nehýbal se. Kolem se smáli, chechtali, a Meruňka mladší, komik, v rozepjatém límcovém kabátě, s kloboukem v týle, nevelký, tupého nosu, stoje nahoře na schůdkách vedoucích na vysoký kozlík, popěvoval v komickém roztoužení:

Ja, Frau Gimplin, du bist mein,

wir werden als Gimpl stets unser sein.

Wir wollen uns schnäbeln und singen,

ich will stets um dich herum sprintem – -

Herci, herečky dole u schůdků smáli se nahlas. V ten okamžik přibočil se zas Amling k paní Thámové, která se tlačila s ostatními, ale volně, do vozu. Byla by ještě na muže čekala (chytalať každou chvilku, co tu byl Amling), ale Bety se již zlobila, co čeká, ať sednou, aby maminka měla lepší místo.

U samého vstupu stiskl Amling paní Thámové tajně ruku a zašeptal:

„Budu psáti. Sbohem!“

Obrátila se po něm krátkým, smutným, oddaným pohledem. Sotva vstoupila do vozu, strhl se pokřik, že Thám už jde. V ty hlasy a v pokřiky od předního vozu, jenž už vyjížděl, popěvoval Meruňka ze schůdků u kozlíka druhého vozu ve směšné zanícenosti a vytrvalosti:

Dann werden kleine Gimpl um uns sein

und pirri kirri pirri schrein – -

Thám docházel rychlým, dlouhým krokem, zardělý, s balíčkem v ruce, plášť přes ramena přehozený, v obleku málo urovnaném, ve střevících nevyčištěných. Pokřiků veselých i prudkých jako by neslyšel; na Amlinga, jenž ustoupiv ho pozdravil, podíval se překvapen. Dal mu zkrátka sbohem a vstoupil do vozu. Zůstal na kraji a hleděl zamlkle (víčka měl zardělá) zpět do ulice.

Vůz rachotil po nevalné dlažbě a zpředu z kozlíku doznívalo fistulkou Merunkovo:

Und pirri kirri pirri schrein!

Pirri kirri, pikirri schrein!

Leckdes se otevřelo okno, objevil se čepec, noční čepice, a z nejednoho sletěla upřímná nadávka nebo zaklení zhluboka na „zatracené komedianty“, čert aby je vzal nebo aby je zavřeli.

Na rohu u Špinku se uvolnilo. Podomek i pomahač odcházeli, i ti, kteří přišli herce vyprovodit. Nejdéle zůstal Amling s Betynou. Dívali se za vozem, až zmizel. Betyna se pak dala vzhůru Koňským trhem a kolega od národního ji vyprovodil skoro až k domu. Mluvil o cestě, o Teplicích, ale nic o ní, o Betyně, co bude sama dělat, mohl-li by s ní mluvit. Čekala na to, a proto mrzutě, s údivem se po něm ohlédla, když se jí zdvořile poručil a odešel. Nezáleželo jí na něm, ale její marnivost byla zklamána. —

Toho dne dopoledne došel si doktor Held schválně na Koňský trh, do domu U Bohuslavů přesvědčit se, kdo nakonec vyhrál. U Thámů bylo zavřeno, a když se pak v domě přeptával, uslyšel, že Thámovic odjeli a stará také, jen ta mladá herečka že ostala, ale ta že prve odešla.

Doktor si bezděky oddechl, jako by se mu povedla operace. Byl rád, že alespoň tak, když jinak nebylo možná, vzdálil Thámovu paní. A na podzim, až se navrátí – Tím se netrudil, doufaje, však že se potom ukáže co a jak —

Za čtrnácte dní zastavil se zas po čase u P. Matouše Vrby. Zastal ho dosti zdravého; „mravenci“ se mu teď už sotvakdy ozvali, ale na povětří broukal. Pršeloť přes tu chvíli a chladno bylo. Mladý doktor mu oznámil, jak se rozhodl, že již je substitutem ve špitále Milosrdných a že nelituje, a hned po německu dodával, jaká je tam praxis, že bude moci studovat a fyzikus že mu přeje. Ale pro to zaneprázdnění, omlouval se, že nebude moci dostát slovu, aby velebného pána vyprovodil na Hradčany, totiž ráno do kostela, kdy tam bývá francouzská královská princezna.

„No, to jsou hodný, Heldičku, že tak pamatují, ale to nic, to nevadí, že nemají pokdy, já —,“ starý kaplan se počal zchytrale usmívat, „já, abych se přiznal —“

„Už tam byli!“

„Nemohl jsem dočkat, a když nešli, tak —“

„A viděli —“

„O viděl, a dobře, znamenitě, po mši u Sv. Víta, a pak u zámecké zahrady. Vědí, já všecko napřed vyzpytoval – a když jsem uslyšel, že brzo po mši chodívá do zahrady na špacír – šel a čekal jsem, bylo právě krásné ráno, po nočním dešti, vědí, všecko jako brčál a sluníčko – A tak jsem počítal, že přijde. A taky jsem se dočkal a uviděl. Šla se starou dámou —“

„Paní Susy jí říkají —“

„Ano ano, někdejší její pěstounka, ta, co ji od těch jakubínů z Francouz do Vídně přivezla. Na všechno jsem se vyptal, ale toť se rozumí —“

„Oni se víc na mladou dívali —“

„Jakpak ne, oni kacafírku,“ žertem se rozhorloval P. Vrba, hned však vážně dokládal:

„Líbezná, opravdu, jako kvíteček! A přívětivá! Já pozdravím, já starý vesnický kaplan odstrčený, a měli vidět, jak vlídně poděkovala, jak hlavičku naklonila. A tak jsem ostal se smeknutým kloboukem, ani jsem to nevěděl, když už přešla, a pořád se dívám do zahrady, až zašla mezi stromy, v aleji. Neměli by opomenout, doktore, to je co říct, dcera nebohého krále francouzského.“

„Ráno, to nejde, je vizita, to nemohu, ale já si počkám, velebný pane, až přijede do divadla. Ona někdy s arcikněžnami tam bývá —“

„A to ano, ale aby jim neujela. Z Hradu se to už silně stěhuje, zpátky do Vídně.“

„Protože se silně vyjednává o pokoj. Skoro s jistotou se mluví, že bude zjednán.“

„Aby pánbůh dal!“