Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska

„Narastieš, puojděš za husara,“ řekl Mišo, podávaje mu ještě kus chleba.

„Věru puojděm, keď ma vezmu,“ odpověděl hoch odhodlaně, ukrojil kúšťok chleba, podal ho Dunajovi, pak se šel podívat ke koňům. – Mišo vypravoval mi, že Janko vskutku mnoho zkusí, ale že súsedé brání, aby ho gazda nebil tuze. – Ti malí pacholíci, husiari, voliari, kraviari a koniari ve vesnicích, jsou obyčejně děti chudých rodičů aneb čeledínů neprisahaných. Od malička povaluje se takový chlapec neb děvče v domě, upotřebuje se kde k čemu, až naroste a statečný kus práce zastat může, pak teprv dostane něco na penězích, dříve slouží za stravu a šat, který ovšem velmi jednoduchý je. – Jestli chlap vojákem být nemusí, může, když se mu nelíbí, ovšem do jiné služby vstoupit, ale musí být velmi zlý gazda, když mu „čelaď „ v domě chovaná odejde; byť i naříkali, přece je poutá zvyk k stavení, kde je zná každé zvíře domácí od koně až ke kuřeti. Materielně zle se málokde mají, o čemsi lepším nevědí; chováni v ustavičném poddanství, zvykli poslouchat otce gazdu, byť i s palicou do nich mlátil, jakož i gazda zvykl poslouchat šlechtice, svého pána, – kdyby ho i sebevíce trýznil. – „Kdo sám otrok, nezná vážit svobodu jiného.“ – Ale velice jsem se podivila, když mi vypravoval Mišo, že otec jeho pacholíka má, kterého si přivezl odkudsi z jarmoku, koupiv ho tam od vlastního otce (ovšem chudého a bezpochyby opilého) za pět zlatých šajnů! – „Bože,“ myslela jsem si, „to jsou v Evropě laciní otroci!“

A není to jediný příklad! – Ostatně se takový koupený čeledín nemá hůř než jiný, ten jedině rozdíl je, že koupený chlapec nesmi od gazdy jít, leč by musel za vojáka, kdežto jinému slobodno odejít, kam se mu líbí. – Je-li mu dobře, ovšem netouží jinam, ale když mu zle je, pak zají stě těžce břímě nevolnictví nese. – Ovšem že v nynějších dobách pomalu všelijaké neřády hrubé nevzdělanosti pominou. —

Přestalo pršet. Mišo seděl zase na koni, my ale šli za vozem pěšky, neboť šla silnice příkře nahoru; stupali jsme tedy v stínu dubů a javorů, které se nad námi klenuly, výše a výše. – Po deštíčku okřálo kvítí, jež podle cest i pod stromy všude dost kvitlo, čerstvou vůni vydychujíc. – Doleji viděli jsme mnoho žlutého náprstníku, výše jsme ho již nenašli. – Vyjdouce na Hliník, měli jsme před sebou vyšší horu Kainů. – Mezi Kalnou a Hliníkem rozstupují se poněkud vrchy, a tu vidět až k Sahám a vrch Szandu za Ďarmoty. – Slunce již se pomalu schylovalo k západu, když jsme stupali na Kainů; jediný doktor úr, který co pravý Maďar nerad pěšky chodil, dokonce na vrchy, ležel na kočí. —

Šli jsme mlčky, každý byl svými myšlénkami zaměstnán, sám v sobě se těše nad krásnou přírodou. —

Kolem cesty vysoké keře planých růží, jejichž rudé ovoce zdálí se již červenalo, husté loubí plaménku, v jehož tmavozeleném listu bělely se jednotlivé květy, a mezi nimi odkvetlé již, jejichž nitky z holínky vycházející v chumáč shoulené jako svítící péra vyhlížely. – Janko mi také řekl, že to zovou „svit“, a hned si kus utrhl a střechu klobouku rozedraného okrášlil. Mně ale natrhal kytici „lesních klinčoků“. – V stínu lesním bujné listí kapradí a brlienu, jímž si rády děvčata hlavy krášlí, na paloucích růžověla se jesienka; ať se podíval člověk kam podíval, všude radost a krása. – Vyšli jsme na horu Kainů, aniž bychom byli koho potkali. Ale tu přišel proti nám mladý chlapec, tak krásný, že by si ho fantasie malířova krásněji vymyslet nemohla. Oblek jeho byl čistý, kabanice strakatě vyšitá, okolo klobouku věnec svitu, v ruce valašku. —

„Kdeže iděš?“zastavil ho Janko.—„Do Děkýšadolu,“ odpověděl chlapec, ukazuje prstem do hluboké doliny, kde se páslo stádo a několik stavení vidět bylo. „A kdeže vy idětě?“ ptal se navzájem zase nás. – „Do Šťávnice.“

– „No, dobrého zdravia, Pánbuoh vám daj štěstia!“ přál nám hoch a obrátil se na lesní stezku, která vedla dolů do dědiny. —

Z Kalné vezl nás Mišo zase jako na tátošech, koč jen tak od země odskakoval, koně letěli jeden na tu stranu, druhý na druhou stranu, div že je ty provázky, s nimiž jen lehce spřežení byli, pohromadě udržely. Když jsme se mžikem podívali po stráních dolů, na sraze, do hlubokých dolin, zavřeli jsme oči a poručili se do vůle Páně.

– Já ale nabyla tolik důvěry v Mišu, že mne odvážnost jeho nelekala; smělému prý Pánbůh přeje! – Dědina Vysoká zůstala nám vlevo a vyjížděli jsme opět do vrchu na horu Vartu. Vždy výš a výše stoupáme, a tu najednou otvírá se překrásná vyhlídka, před námi leží daleká krajina; do Nitranské stolice až k Prešporku vidět, věnec Budínského pohoří, hory Janovské. Nad námi kupí se hory, hlava nad hlavou, nejvýše ční temeno Sitna; vrchol jeho skví se v zlatě, líbán od loučícího se slunka, jež poslední svůj pohled jemu posílá. – Zajde; zůstanou jen zlaté, růžové upomínky. – Až druhé strany vychází na čisté obloze melancholická tvář měsíce, provázena třpytící se hvězdou večernicí.

V údolinách lesknou se zrcadla malých jezírek aneb rybníků, jako by je příroda byla k potřebě dala těm mladým vrbám a břízám, co vůkol něho stojí, a vždy se v něm zhlížejíce. „Jaj bože, ako je to peknuo!“ povídal si Janko.

Kdož je s to takové okamžení slovy líčit, krásy, jež oko jeho zří, popisovat? – Nemožno! – Sám musí každý vidět, aby cítil; a kdo octnuv se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí posvěcující její políbení, kdo nestává se v takovém okamžení zbožným, necítě než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření, tomu darmo mluvit! —

Z Varty sjížděli jsme již dolů jen k Siegelbergu, na Vindšacht (vlastně „Windische Schacht“), ale Janko povídal, že se tam „Na pecinách“ říká, a já proti jeho opravě nemohla ničeho namítat. – Bylo osm hodin večer, když jsme po špatné dlažbě šťávnické k hostinci dojeli. Rozloučila jsem se s Misou a Jankem jako s přáteli, a zajisté chlapec pravdu mluvil řka: „Veru by som s vámi šiel kraj světa!“ —