Povídky malostranské

IX. Další doklad pořekadla

Večerní hodina letních „táček“ blížila se. Denní světlo bylo sice ještě bílé, ale již se zdála to být bělost znenáhla a opatrně se blížícího spánku. Lidé se takřka nehýbali, byl právě tak okamžik, kdy práce již ustála, chuť k večerní rozpravě a zábavě ještě se nedostavila.

Pan doktor seděl u psacího svého stolku. Na jeho tváři jevila se opravdová zamyšlenost. Přemýšlel o něčem vážném a chtěl patrně něco vážného vykonat; pošupovalť kalamář hned sem a tam, překládal péra s pěknými kostěnými držátky, prohlížel opět a opět pružné jich nožičky. Teď odevřel šuple a vyndal z něho půl knihy tenkého papíru. Sňal jeden arch, držel jej chvilku před sebou ve vzduchu, konečně se poodevřená ústa jeho odevřela dokořán, hlasité „ano“ vyplynulo z plných prsou a pan doktor složil arch úřadně podél ve dví.

Patrno, že to byl vážný čin a že stál namáhání, neboť pan doktor hned nato vstal a začal se jaksi v odpočinek procházet pokojem. Chodil jím divně, jako by se motal, někdy dva kroky kupředu a jeden nazad, při čemž hlava hned skleslá na prsou, hned zase s vynucenou smělostí se vztýčila.

„Ano,“ vydechl přitom zase ze sebe. „Když to má být – a být to už musí, ať jde všechno co nejčerstvěji! —Jsem v takových klepetech, že třeba rozhodného spěchu. O, ta stará Lakmusová by mne nepustila – a Klárka taky ne – hodná holka – rozhodl jsem se ale! Tady už nemohu zůstat, vše musí být vyřízeno v několika dnech. – Zítra donesu třetí báseň osobně k Josefince. Zapředu hovor, dám jí báseň ku čtení, budu pozorovat každé zachvění se svého koťátka, pak to hned doděláme. – Uřadní zadání napíšu si ale dnes – hned —jsem v tom humóru.“

Pan doktor zahalil se v župan a otočil šňůrou, jako by se před zimou chrániti chtěl. Usedl rozhodně k stolu, namočil péro, zavířil jím několikrát na svršku archu, pak je spustil a na papíru začernalo se obrovské, krásně točité S.

Hned nasadil zas dál a písmena se kladla hbitě a správně k druhé. Psal, jak následuje:

„Slavný magistráte královského hlavního města Prahy!

V úctě podepsaný oznamuje, že ve stav manželský vstoupiti hodlá s pannou.“

Zadíval se na to a zavrtěl hlavou. „To nejsou brejle – tmí se, zandám okna a rozsvítím!“

Vtom zaslechl lehké klepání na dvéře. Rychle chytil pan doktor nepopsaný arch papíru a položil jej na začaté písmo. Pak vynutil ze sebe slabé: „Vstupte!“

Do dveří vkročil Václav.

„Nevytrhuju, pane doktore?“ a zavřel za sebou dvéře.

„I ne – jen dál.“ mručel pan doktor v rozpačitém ochraptění náhlém, „chtěl jsem sice právě něco začít – ale jen si sedněte! – Copak mi nesete?“ Otázku tuto položil tak ze zvyku a bez vztahu k papírovému závitku, jejž Václav v ruce držel; nebylť sobě vůbec pro rozpačitou mlhu před očima Václava důkladněji posud všimnul.

Václav usednul. „Nesu vám, pane doktore, něco pro chvíle rozechvělé, ač budete-li tím chtít nervy svoje ukojit. Je to novelistická šumivka, totiž nešumí snad duchem, ale může ukonejšit jako šumivka. Jednoduchá myšlénka, snad až chudá, ale původní provedení – mně se hnusí užívat posud běžných novelistických forem i předmětů. Uvidíme, co tomu prvnímu novelistickému pokusu řeknete.“ a položil závitek na stolek páně doktorův. Každý pohyb Václavův byl mladě svěží.

„Vy si pořád hrajete – nu, jste mlád!“ usmál se pan doktor. „A jak se máte, pane Václave?“

„Teď zle a mám naději, že bude hůř! – Vyženou mne nejspíš z úřadu – přišli na jakés zápisky moje, v nichž jsem pana presidenta satirisoval. Pan domácí má moje vyhnání v referátu.“

„Nešťastný, neopatrný mladíku!“ spráskl pan doktor ruce. „A co hodláte dělat?“

„Co hodlám dělat? Nic! – Stanu se spisovatelem!“

„No – no – no!“

„Později bych tomu beztoho neušel – myslím, že jsem už dozrál! – Či míníte snad, pane doktore, že nemám dostatečného talentu?“

„Na velkého spisovatele je třeba velkého talentu a malí spisovatelé našemu národu nepomohou. Malí jsou jen svědectvím duševní naší nedostatečnosti, zeslabí lid myšlenkově, a cítí-li se potřeba něčeho vydatného, sáhá se pak do ciziny. Jen ten, kdo je schopen veskrz původních a nových myšlének, má právo vstoupit do literatury. Obratných nádeníků máme víc, než je nám zdrávo!“

„Pravdu máte, pane doktore, a že chováte tak zralé náhledy, mám také tak neobmezenou důvěru k vám. Souhlasím – a měřím dle toho sebe. Nechme těch slov ,veliký‘ a ‚malý‘ a pak vyslovím směle, snad i drze, že znám velikost cíle, a kdo tu dobře zná a přece se odváží, má kus oprávněnosti v sobě a dovede něco alespoň. Nebudu se zanášet vyplňováním literárních mezer, nebudu pracovat podle šablony. Stanovisko evropské literatury vůbec bude mým stanoviskem. Budu psát moderně, totiž pravdivě, brát osoby ze života, život v nahotě jeho líčit, přímo řeknu, co myslím a co cítím. Jakž bych takto neproniknul?“

„Hm – máte peníze?“

„Míníte, mám-li něco při sobě? —Jen as dvě zlatky, nemohu vám vydlu.“

„Ne – ne! Míním, máte-li nějaké kapitály!“

„Ale vždyť víte.“

„Nu tedy neproniknete! Ano, kdybyste měl kapitál dost veliký, aby vás uživil a mimo to aby vám zbývalo na náklad pro každý řádně dozralý spis váš, za deset let dobyl byste sobě uznání a vycházely by pak vaše spisy snad i jiným nákladem než vaším vlastním. Ale tak nedojdete nikam. První takový veskrz samostatný spis vytisknete na dluh a nerozprodáte ho, k druhému ani nedojdete. Sesypou se na vás, za prvé za vaši samostatnost, která se v malých rodinách a malých národech netrpí, za druhé za to, že líče pravdu kopnul jste do malého světa a do malých lidí. Jizlivější řeknou, že jste bez talentu neb přímo blb, dobrosrdečnější, že jste blázen. Reklamy pro vás nebude.“

„Kdožpak by stál o reklamu?“

„Její přece z počátku třeba, lid náš věří tištěnému, co se mu neschválí, o to se nestará. Zato ale budou vám navzdor činit reklamy pro jiné. Ti porostou, vy zůstanete trčet, roztrpčíte se, snad budete vyvádět spisovatelské hlouposti, snad vás pero vůbec omrzí. Mimo to zůstane otázka hmotná stále naléhavá. Nebude pomoci, musíte se ohlednout po literárním nádenictví. Z toho vyplyne opět nechuť k psaní. Obmezíte se na práce nejnutnější, zakysáte neb zpohodlníte, jste hotov, znovu začít je nemožno!“

„No zcela tak jistě nebude! Slibuju sobě výsledek hned od prvního vystoupení. – Prosím, přečetl jste již podaný vám svazek mých básní?“

„Přečetl.“

„A co, prosím, říkáte tedy?“

„Inu, čte se to dobře – některé písničky jsou hezky – ale prosím vás, co s písničkami pro nás! – Snad byste dobře udělal, kdybyste to spálil!“

Václav vyskočil ze sedadla; mimovolně vstal také pan doktor a opřel se rukou o stůl. Chvilku bylo ticho. Václav přikročil k oknu a položil čelo na ně. Brzy ale zas promluvil hlasem stísněným:

„V neděli půjdete na svatbu, pane doktore?“

„Na svatbu? – Na jakou svatbu?“

„Vždyť mně přec povídala Pepička, že budete svědkem! – Já budu mít hodnost družby.“

„A kdo se žení‘?‘

„Cožpak nevíte, že Pepička má se strojmistrem Bavorákem v neděli oddavky?“

Panu doktorovi zčernalo vše před očima, hlava se mu zavířila, těžce sklesl do křesla.

Václav přiskočil a nahnul se nad ležícím.

„Schází vám něco – co je vám?“

Neobdržel odpovědi – jen opakované silné zachroptění poučilo ho, že třeba pomoci. Odskočil rychle ke dveřím a volal ven: „Paní Lakmusová – slečno Klárinko – honem sem dejte vodu a světlo – panu doktorovi přišlo zle!“ Pak zas přistoupil k ležícímu a jal se mu sjímat nákrčník a rozhalovat župan.

Paní Lakmusová přiběhla s hořící svítilnou, za ní vstoupila slečna Klárka. „Vodu – jen rychle vodu sem!“ velel Václav.

Pan doktor byl ale již zase odevřel oči. Zaslechl slova Václavova. „Ne – ne – žádnou vodu!“ jal se s přemáháním mluvit. „Mně už je dobře! – To bylo jen tak od dnešního parna – v letě se mně to někdy stává!“

„Jen běž!“ velela paní Lakmusová, „přines honem šumivku a trochu malinové šťávy – máme to všechno doma – běž, Klárinko!“

Slečna Klára odkvapila.

„No už je dobře,“ mínil Václav, „ale lekl jsem se! – A dnes přec ani nebylo tak strašné parno! – Ale teď je dobře a jste v dobrých rukou, mohu se vám poroučet! Sbohem, pane doktore, sbohem, jemnostpaní!“

„Sbohem,“ usmíval se nuceně pan doktor, „a co jsem vám řekl, bylo dobře míněno!“

„Vždyť já jsem přesvědčen a děkuju vám. Sbohem!“ Václav zmizel.

Slečna Klárka přinesla na tácku vodu se šťávou a práškem. Pan doktor se vzpouzel, musel ale popít ochlazujícího nápoje.

„Jen pijte, milý zeti,“ nutila paní Lakmusová. „Zůstanem tu nějakou hodinku u vás. Beztoho jsem vás chtěla s Klárkou dnes překvapit a navštívit. Vy jste oba jako děti, bojácní a nesmělí. Kdyby mne nebylo, ani byste se za sebe nedostali. – Ale, ale – já postavila v strachu svítilnu panu doktorovi zrovna na bílý papír, ani jsem neviděla, kam ji stavím!“

Zdvihla svítilnu a dávala papíry stranou. Svrchní arch se svezl, paní Lakmusová zadívala se na písmo. Pan doktor nemohl vypravit slova, byl nanovo ohromen.

Obličej paní Lakmusové rozjasnil se jako slunce. „Ale to je pěkné, to je pěkné!“ začala. „Podívej se, Klárinko, pan doktor píše už o dovolení k ženitbě! Podívej se, přišel zrovna až k tvému jménu! – Ale tu radost musíte udělat Klárince, že před ní vepíšete jméno její! – Vezměte pero, prosím!“ Pan doktor seděl jako přimražen.

„Nu neupejpejte se přec tak!“ Paní Lakmusová namočila péro a dala je panu doktorovi do ruky. „Klárinko, pojď se dívat!“

Blesk náhlého rozhodnutí projel panem doktorem. Stiskl péro, hřmotně přitáhl křeslo, nasadil a připsal „Klárou Lakmusovou“.

Paní Lakmusová spráskla radostí ruce.

„A teď si dejte po hubičce! – No vždyť už můžete! – Neupejpej se, hloupá důro!“

X. V době rozechvění

Nad Petřínem stojí měsíc, jasný a skvoucí se. Lesnatá stráň vrchu je zaplavena mlhavým světlem a poskytuje snivý, básnický pohled, jako bychom jasnou mořskou vodou hleděli na les podvodní. Mnohý as zrak těká neb zakotvil se někde na stráni té, jistěže každý v hluboké dumě nebo cituplném rozechvění!

Z druhého patra zadní budovy hledí k ozářenému Petřínu Josefinka, položena do okna; vedle ní je ženich její. Jasné světlo měsíční dobře nechává nás rozeznat pěkné tahy mladého muže; oblý obličej je vrouben hustým plavým vousem, oko září životní silou. Josefinka hledí upřeně a mlčky do záplavy světla, ženich její obrací častěji zrak na dívku, jejíž tílko byl pravicí ovinul, a při každém takovém pohledu přitiskne dívku lehce, lehýnce k sobě, jako by se bál setřít pel krásného okamžiku.

Nyní se naklonil a dotknul se rty svými kadeří dívčiných. Josefinka se obrátila k němu, vzala jeho ruku a přitiskla ji k ústům svým. Pak vztáhla ruku svou a dotkla se pěkné, husté myrty, která stála podle na okenní zdi.

„Jak stará by teď byla tvá sestřička?“ tázala se hlasem ztemnělým.

„Právě by byla tak rozkvetlá jako ty.“

„Matka tvá ani neví, jakou radost mně učinila, že mně poslala myrtu k svatbě, a tak z daleka!“

„Ba ví! U nás pevně věří každý, že myrta zasazená z mrtvé ruky a dochovaná až k svatbě je zárukou štěstí. Od toho okamžiku, kdy jsem vzal sestřičce v rakvi ležící myrtu z ruky a do země ji zasadil, jistě že se matka každého dne nad ní modlila a slzami ji kropila. Matka je neskonale dobra.“

„Jako ty.“ vzdechla dívka a přitulila se ještě blíže k svému ženichovi.

Odmlčeli se zase oba a hleděli do jasného vzduchu jakoby do snů o budoucnosti své.

„Jsi dnes nad obyčej mlčeliv,“ šeptala konečně zase dívka.

„Pravý cit nemá jazyka, jsem blažen, tak blažen, že ani nikdy později nenaleznu slov k naznačení nynějšího svého blaha. Tobě není tak?“

„Ani nevím, jak mi je. Zdá se mně, že jsem jiná než jindy, vznešenější. Kdyby neměl mít cit ten trvalosti, chtěla bych nyní v něm umřít.“

„A pan doktor by plakal nad hrobem písničky,“ škádlil ženich. „Vidíš,“ dodal zase hlasem opravdovým, „ať je tomu, jak chce, já myslím, že kdo opravdu miluje, ani nedovede nic takového napsat. Já bych ovšem nedoved také jindy – ale myslím, že hraje doktor s tebou komedii.“

„Ne, on je dobrý.“

„Vida, jak se zastává! Říkej, co chceš, ty písně tě přec jen těší!“

„Nu.“

„Aha, vždyť jsem to věděl! Vy ženské jste všechny stejny. Musíte a musíte mít své cukroví, své pochoutky vedlejší. Rád bych věděl, čím jsem sobě toho zasloužil.“

„Karle!“ promluvila Josefinka zděšeně a podívala se mu ustrnulá do očí, jako by ho nepoznávala.

„I vždyť je to pravda!“ pokračoval mladý muž rozhorlen. „Kdybys se nebyla k němu i ke mně obojetně chovala, nebyl by se směl odvážit.“ Pošinul Josefinku trochu od sebe. Pravice jeho, jíž ji byl ovíjel, svezla se zpět k tělu, jen levá ruka jeho zůstala v rukou dívčiných. Mrtvě ležely ruce v sobě.

Oba se zadívali mlčky do vzduchu. Trvalo to dlouho, co pohlíželi ven do neurčita, co stáli tak tiše, sotva že oddychujíce. Náhle ucítil Karel na ruce své palnou slzu, která byla skanula s očí Josefinčiných. Trhl sebou a při tulil ji vzlykající pevně k sobě.

„Odpusť —Josefinko – odpusť!“ prosil.

Děvče štkalo.

„Prosím tě, jen neplač! Hněvej se na mne, ale neplač! – Mlč – já chybil, vždyť vím, že nejsi klamu schopna, že mne miluješ upřímně, jako já tebe!“

„Ale v tom okamžiku jsi mne zajisté nemiloval, když jsi mne odstrčil od sebe!“

„Je pravda – byl to zlý okamžik! Ani jsem netušil, že jsem tak hloupé žárlivosti mocen! – Divno, mně bylo skutečně tak, jako bych byl náhle lásku utlačil! – Zapomněl jsem, žes mlada a hezká, já blázen, vždyť vím, že každé děvče, které má vůbec jen zdravé tělo, která není zkřivena a příliš ohyzdna.“

Vtom zašustlo něco za milenci a oba se náhle obrátili.

Churavá sestra Katuška byla stále v světnici za nimi seděla. Ani se nebyla pohnula při celém výjevu a milenci byli na nebohou zapomněli. Při posledních slovech Karlových se náhle vzchopila, učinila ale jen několik kroků a sklesla usedavě plačíc do blízkého křesla.

„Katuško – proboha, drahá Katuško!“ zabědovala Josefinka.

Oba milenci stáli s třesoucím se srdcem vedle choré, plačící Katušky. Oči jejich byly zality slzami, ústa se chvěla, ale netroufala si pronést ani slůvka útěchy.

XI. Prvotina novelistická, která prosí za laskavé shovění

Podivno bylo panu doktoru Josefu Loukotovi, když se dne následujícího probudil, líbán tím nejkrásnějším slunkem na světě. Hlava mu vířila, bylo mu, jako by se mu mozek rozskočiti měl, čivy jeho se chvěly zimničně. Divné postavy splítaly se v jeho obrazotvornosti, Josefinka, Bavorák, Klárka, paní Lakmusová, Václav míhali se sem a tam, mezi nimi ještě jiní lidé, jemu zcela cizí, pak zvířata atd.

Náhle zasvitla mu první myšlénka souvislá a jasná, vzpomněl si, že je ženichem. Mráz ho projal; pan doktor se vzpřímil na loži. V tomtéž okamžiku padl zrak jeho na stolek podle lože, na němž rozloženy byly jakés popsané papíry – nyní rozbřesklo se panu doktorovi již úplně, věděl, že byl ve včerejším rozechvění, v noční bezsennosti užil odporučené mu novelistické šumivky, novely Václavem přinesené.

Nehodlám psát podrobný popis nervosního rozechvění páně doktorova, moji čtenáři jsou dosti důmyslní, že dovedou dle povahy páně doktorovy a dle zběhlých se událostí vše sami dobře si myslit. Avšak, abych jim byl trochu nápomocen, mám za svou povinnost sdělit zde lekturu páně doktorovu: pak má čtenář všecky pomůcky po ruce a dovede sobě třeba i pestrý sen doktorův domyslit.

Zde je ta novela!

O NĚKTERÝCH DOMÁCÍCH ZVÍŘÁTCÍCH

Poloúřadní idyla od Václava Bavora

Zápisníku pana Ondřeje Dílce stránka právě sedmnáctá

…… nickému mistru strhnu něco, na všechen způsob strhnu, je taky pravda, copak ho může ta obmítka stát a jednomu zedníkovi taky nedá pětku, beztoho bych byl nedal dělat nic, kdybych byl věděl, a taky už nedám. To já vím, že by konečně, když ale nic nemá než tu šenkovnu a jedno dítě, a ta moc nenese, já bych dovedl zvelebovat, ale její kluk a můj kluk jsou už dvě děti a člověk neví, kolik by jich ještě přijít mohlo, a když si člověk bere vdovu, musí hledět do budoucnosti. Arci je můj dům dosti veliký a kdo ví, co bych neučinil ještě až pozděj, teď ale neučiním nic a celou noc jsem nemoh spát, ačkoli se mně znechutila, je pravda. Chce mne přinutit tím holobrádkem, to se jí ale nepodaří, taková usedlá ženská měla by mít už víc rozumu, na tom nezáleží, že dostudoval, copak z něho bude, doktor, profesor nebo redaktor, a to víme. škoda že má smlouvu na pololetní výpověď, hned by se musela stěhovat, on si ji jistě nevezme, to ona taky ví, ale chce zlobit. Počkej, avšak ale já ti odtrumfnu a když chce domácí pán, může vždycky a já už taky vím, co udělám ještě dnes. Pak si volej pip pip puti puti, když půjdu přes dvůr, abys mne nemusila jako vidět a pozdravit a dobrýtro vykoktat, dnes…

Soukromý list Jana Střepeníčka, praktikanta u magistrátu, Josefu Písčíkovi, koncipistovi tamtéž

Drahý příteli a vážený příznivce můj! Zajisté že mně ráčíte odpustit, obracím-li se k Vašnosti s prosbou. Slíbiti jste mně ráčil, že mne budete při ouřadnické kariéře mé podporovat vplyvem svým i vzácnými svými zkušenostmi. Odpusťte ale, že nepřicházím se svou záležitostí oustně k Vám; vždyť víte, že páni radní tuze neradi to vidí, když praktikant zabíhá do jiného bureau a nezůstává u svého stolku sedět!

Nyní ale, abych zbytečně nezdržoval, již ku záležitosti a žádosti mé! Pan sekretář uložil mně, abych všechny včerejším dnem došlé spisy roztřídil dle referátu, do kterého náležejí. Považuje to, myslím, za jakous zkoušku a já jsem při své nezkušenosti pro to s jedním číslem v opravdových rozpacích. Račtež dovolit, abych Vašnost seznámil s obsahem spisu záhadného.

Pražský domácí pán, pan Ondřej Dílec z č. pop. 1213-1., žaluje hostinskou paní Helenku Velebovou, že tato drží pro zbytečnou zábavu svou velké množství slepic, kapounů a kohoutů, kteřížto poslední nepoměrně časně zrána kokrhajíce nájemníky zmíněného domu ze sna plaší. Žalobník tedy žádá, aby obžalované zakázáno bylo držení drůbeže.

Toť obsah spisu, o němž nevím, do kterého bych jej vřadil referátu. Poslal bych Vašnosti spis k osobnímu nahlédnutí; ráčíte ale sám dobře vědít, že nemohu odvážiti se vypůjčení spisu ouřadního. Prosím o laskavou, dle uznání třeba jen krátkou radu a neračte se horšit, žádám-li, abyste mně odpověď svou poslal zapečetěnu. Vašnosti nejoddanější

Jan Střepeníčko.

Ouřadní přípis N. C. 13211, znějící pánu a panu Med. & Chir. dru. Edvardovi Jungmannovi

Z nařízení presidiálního vědomost se Vám dává, že máte dne 4. srpna dostaviti se na radnici do čísla 35., abyste odtud co člen komise spolu ještě s jedním Vám přiděleným ouřadníkem vybral se do čísla pop. 1213-1. k vyšetření záležitosti, do odboru zdravotního náležející.

V Praze dne 2. srpna 1858.

Veřej m. p.

Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi

Milá sestro!

Pozdravuju a líbám Tě tisíckrát a taky Toníček Ti posílá moc hubiček a abys mu něco poslala. Zeptej se svého muže, pamatujete-li se ještě na Kalhotkovic Jeníka, toho nejmenšího, ten už je teď velký a studovaný a chce být taky profesorem. Snad se bude na něho pamatovat, protože chodil domů na vagace, já už jsem ho neměla v paměti a Ty bys ho taky nepoznala, jak výrost a sesílil. Chodil ke mně přes dva měsíce na stravu a pak jsme se teprv smluvili, když neměl peníze, to víš, jak to bývá u studentů, zvlášť u těch, co za něco stojí, on ale není darebákem a je už se studováním hotov a nechává Tebe a muže pozdravovat. Kalhotka je tuze veselý a moc se mu nasměju, protože je upřímný. Udělal na mne tištěné básně, to víš, takové bláznovství, však Ty tomu co profesorka taky rozumíš, napsal tam, že jsem jako hvězdnatá noc a takové hlouposti, že jsem myslila, že se z toho perplezíru až rozstůňu smíchy, bylo to ale tuze pěkně vytištěno v časopise a nad tím stálo tlustýma písmenama JÍ a to jsem byla já.

Svému muži řekni, že mu není pranic do toho, vdám-li se zase a aby mne neškádlil. To se rozumí, že jsem tuze mlada na stav svobodný a moje dítě potřebuje taky otce a ženichů je taky dost. Náš domácí Dílec taky by mne chtěl, ale je nešika a taky rád by hodně peněz a ty nemám, protože jsem jen tak živa. Dílec není tuze chytrý a žárlí na Kalhotku a proto mne žaloval u magistrátu, že prý chovám moc slepic a kohoutů a ti prý nájemníkům překážejí zvláště zrána kokrháním. Byli páni u mne a dost jsem se nasmála, když pořád chtěli vidět ty hejna kohoutů a já je neměla, protože mám jen tak drůbeže pro domácí potřebu a pro své hosty. Domácí pán bude mít vztek, ale ať má, proč je takový, já o něj nestojím. Taky už není zrovna boubelatý mládeneček.

Posílám Ti ten klobouček pro Fanynku, místo růží dala jsem naň dát ale třešně, snad Ti to nebude tuze křičet a buď tak dobra a piš mně, zač bys mně mohla opatřit přepouštěné máslo, snad by mně přece přišlo laciněji než v Praze, nehněvej se na mne, že Ti toho tolik napovídám, komu bych to měla ale všechno povídat, když nikoho nemám a to je už tak, že jsem veselá. Zpomínej na svou upřímnou sestru

Helenku.

P. S. Ve spěchu.

Čtvrtá stránka protokolu, sepsaného v senátním posedění dne 15. srpna 1858

…přijat denní pořádek na návrh pana radního Veřeje, protože před senát patří jen předměty důležité. Nato přikročeno k číslu sedmému. Pan radní Veřej referuje o žalobě pana Ondřeje Dílce, majitele domu č. pop. 1213-1., proti paní Helence Velebové, hospodské tamtéž. Pan Ondřej Dílec stěžuje sobě, že hospodská paní Velebova chová mnoho drůbeže, která je ranním svým kokrháním na obtíž ostatním nájemníkům. Předčítá zprávu komise, která sestávala z pánů Edvarda Jungmanna, doktora lékařství, a pana Josefa Písčíka, ouřadníka konceptního. Ze zprávy vysvítá, že komise zmíněná důkladně věc na dotyčném místě vyšetřila a nalezla, že obžalovaná hospodská měla na dvoře jen dvé slepic, jednoho kohouta a jednoho kapouna, a to jen pro své hosty, kdyby se zachtělo někomu drůbeže.

Předsedající pan měsťanosta míní, že tu nelze ničeho činit, zvláště vzhledem k tomu, že je obžalované drůbeže tak málo a že se hospodské nemůže přikázat, aby měla všechno v mrtvém stavu.

Referující pan radní Veřej podotýká, že žalobník pan Dílec také trochu nedoslýchá, že tedy to s tím kokrháním není asi tak zlé. Činí návrh, aby žalobník byl odmrštěn.

Návrh se jednohlasně přijímá. Nato přikročeno k číslu…

Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi