- -
- 100%
- +
„Přesně tak to stojí na mé vizitce,“ opáčila Jessie kysele. Vůbec se jí nelíbilo, kolik závěrů si o ní ten člověk hned na začátek udělal.
„Agente Dolane,“ vložil se do toho Decker, a přerušil tím jejich mrazivou slovní přestřelku, „jelikož pobodání ve Studio City vykazuje několik potenciálních rysů, jež jsou charakteristické jak pro Xandera Thurmana, tak pro Boltona Crutchfielda, rozhodli jsme se, že požádáme slečnu Huntovou, aby se k vám přidala a zhodnotila, nakolik je pravděpodobné, že za vraždou stojí jeden z nich.“
Dolan přejel pohledem z Deckera na Jessie a nakonec na Murpha.
„Takže jí teď budu dělat chůvu?“ zeptal se se zmateným výrazem. „Nebo si máme předávat štafetu?“
Jessie otevřela pusu, ačkoli si nebyla jistá, co z ní kromě proudu nadávek vypustí. Než však stihla říct jediné slovo, předběhl ji znovu Decker.
„V průběhu vyšetřování tohoto případu ji považujte za svoji parťačku. Předpokládám, že jste zvyklý svému partnerovi krýt záda, agente Dolane? Pak se pro vás nic nemění.“
Dolan zůstal zticha. Jessie koutkem oka zahlédla, jak Murph potlačuje úsměv. Otočila se k Deckerovi.
„Mohla bych si s vámi na chvíli promluvit o samotě?“ požádala.
Kapitán přikývl, načež oba zamířili na chodbu.
„Počkejte,“ zarazil je Murph. „Půjdeme já s agentem. Vy dva si promluvte tady. Čím méně lidí vás uvidí, tím lépe.“
Jakmile odešli, Jessie probodla Deckera rozlíceným pohledem.
„To má být nějaký trest? Proto se mě snažíte přidělit k tomuhle ňoumovi? To nemůžete Hernandeze stáhnout z jeho případu a přidat mě do týmu k němu?“
„Detektiv Hernandez je nedostupný,“ odpověděl Decker stroze. „Kromě toho detektivy jen tak ‚nestahujeme‘ z vyšetřování trojnásobných vražd, abychom vyhověli výmyslům jiných zaměstnanců. Nečekejte, že se vám v blízké době ozve. Pokud ano, znamená to, že nedělá svoji práci. Dolan je navíc k tomuhle úkolu víc než kvalifikovaný. A to jeho nám FBI poslala. Takže najděte způsob, jak s ním vycházet, jinak se můžete vrátit zpátky do svého úkrytu. Je to na vás, Huntová.“
*Cesta do Studio City probíhala obzvlášť nepříjemně.
Dolanovi se zjevně nelíbilo, že se musí vézt na zadním sedadle sedanu, který řídí americký maršál. Murph a Toomey nebyli o nic víc nadšení, že dělají šoféry dvěma nevrlým vyšetřovatelům. A Jessie rozčilovalo prakticky všechno.
Navzdory tomu, co řekl Decker, se cítila, jako by v autě seděla se třemi chůvami a další dvě ji následovaly ve druhém vozidle opodál. Její „partner“ měl očividně za to, že ji k případu přizvali jen v rámci symbolického gesta. A maršálům se pochopitelně příčilo zastávat funkci špičkově trénovaných sluhů. Než dorazili na místo činu, byla celá posádka jako na jehlách.
Toomey našel dům bez problémů. Byl to půvabný jednopatrový domek ve španělském stylu, jejž křižovaly pruhy žluté policejní pásky a před nímž stálo půl tuctu policejních aut. Parkovaly tam také dvě televizní dodávky. Toomey kolem nich projel a zastavil až o půl bloku dál, aby je nikdo neviděl.
„Jak to uděláme?“ obrátil se ke zbytku osazenstva. „Huntovou nesmí nikdo vidět, jak vchází dovnitř. Pokud je to opravdu práce Thurmana nebo Crutchfielda, určitě budou bedlivě sledovat, jestli se tu objeví. A i kdyby to jejich dílo nebylo, stejně nepotřebujeme, aby se její obličej ukazoval ve všech zprávách.“
Jessie čekala, zda někdo z nich navrhne nejlogičtější řešení. Když se tak nestalo, promluvila ona.
„Zajeďte k domu ze zadní strany,“ poradila. „Neviděli jsme žádnou příjezdovou cestu. To znamená, že ze zadní uličky musí vést přístup do garáže. Pro televizní štáby to tam bude zavřené, nehledě na to, že by se tam s těmi širokými dodávkami beztak nevešly. Takže bychom se měli dostat dovnitř i ven, aniž by se k nám přiblížila jediná kamera.“
Zdálo se, že proti tomu nikdo nemá žádné námitky, a tak Toomey opět nastartoval a uposlechl Jessiiných pokynů. Do rádia plán přetlumočil maršálům ve druhém autě a vybídl je, ať zůstanou na hlavní ulici.
Jak se dalo čekat, úzkou uličku blokovala z obou stran policejní auta. Toomey zajel ke kraji a celá posádka vystoupila. Murph a Dolan ukázali nejbližším policistům své odznaky, což stačilo, aby je nechali projít, aniž by vyžadovali identifikaci od Toomeyho nebo od Jessie, která nechtěla svou totožnost prozrazovat nikomu, ani policistům.
Společně prošli zadní brankou a po schodech ke vchodovým dveřím, kde je zkontroloval další policista. Tomuto se příliš nechtělo pouštět je, dokud se neprokážou všichni, Dolan se k němu ale naklonil a pošeptal mu něco, co Jessie neslyšela, načež policista přikývl, ustoupil a uvolnil jim cestu.
Jakmile prošli dveřmi, pokusila se Jessie vytěsnit z hlavy všechny dopolední nepříjemnosti a soustředit se pouze na své okolí. Nyní pracovala na případu a ať už byl obětí kdokoliv, zasloužil si její plnou pozornost.
Zadní dveře vedly do moderně zařízené kuchyně, plně vybavené všemi nejnovějšími spotřebiči. Vlastně tu všechno působilo tak zbrusu nově, až by se vsadila, že zde musela někdy v posledních šesti měsících proběhnout kompletní renovace. Z nějakého důvodu jí dům trochu připomínal super moderní vily, jaké si kupovaly čerstvě zbohatlé páry v Orange County, kde krátce žila se svým bývalým manželem, Kylem Vossem, než zjistila, že je to násilný sociopat.
„Kdo tu bydlí?“ zeptala se neurčitě všech a zároveň nikoho.
Její otázku zaslechl mladě vyhlížející uniformovaný policista s pískově světlými vlasy. Zvedl hlavu a přešel k nim z rohu místnosti.
„Myslel jsem, že tu detektivové už skončili,“ poznamenal.
„FBI se rozhodla pomoct,“ vysvětlil Dolan a ukázal mu svůj odznak. Sjel očima k policistově jmenovce. „Co nám můžete povědět, strážníku Martine?“
„Ano, pane,“ odpověděl Martin. „Dům si pronajímají dvě ženy. Gabrielle Cantuová a Claire Stantonová. Obětí je Stantonová. Bylo jí dvacet tři let. Cantuová a její společník ji našli dnes v časných ranních hodinách.“
„Kde je Cantuová teď?“ zajímala se Jessie.
„U svého společníka z včerejší noci,“ sdělil jí strážník Martin. „Bydlí hned tady za kopcem u Mulholland Drive. Cantuová nemá ve městě žádnou rodinu, tak jí nabídl, ať zůstane u něj, než jí bude líp. Sem se pochopitelně v blízké době vracet nechce.“
„Kde Stantonovou našli?“ chtěl vědět Dolan.
„V koupelně,“ řekl Martin. „Zavedu vás tam.“
Vykročil chodbou a ostatní za ním. Jessie postřehla, že si od nich maršálové Murph a Toomey udržují odstup. Zdálo se, že je tolik nezajímají podrobnosti případu, jako spíš všichni ostatní, kdo se v domě pohybují – pečlivě si pohledem měřili každého policistu a vyšetřovatele místa činu, kolem kterého prošli. I tady, kde se to hemžilo příslušníky policejních složek, je do jednoho považovali za potenciální hrozbu vůči chráněné osobě, v tomto případě Jessie.
Ta mezitím přemítala, v jakém oboru asi Gabrielle s Claire pracovaly, že si už po svých dvacetinách mohly dovolit pronajmout takovýhle dům. Nedalo se vyloučit, že působí obě jako společnice v prestižních advokátních kancelářích.
Její dosavadní pracovní zkušenosti jí ovšem napovídaly, že se s mnohem větší pravděpodobností jedná o modelky nebo vydržované dětičky. Možná i herečky. Ačkoli pokud se dalo věřit stereotypům, vzhledem k tomu, že bydlely v San Fernando Valley, by se v takovém případě zřejmě objevovaly spíš ve filmech dospělejšího charakteru.
V obývacím pokoji byla velkoplošná televize s reproduktory s prostorovým zvukem, kožené pohovky a bar. Když kolem nich prošli do chodby vedoucí k ložnicím, Jessie si najednou uvědomila, že zatím neviděla žádné umělecké doplňky. Hračky a techniku ano, ale nic, co by naznačovalo, že by obyvatelky do svého příbytku nějak dlouhodobě investovaly.
Strážník Martin se zastavil v první ložnici.
„Tahle ložnice patřila Claire Stantonové,“ oznámil jim. „Koupelna ji spojuje s pokojem té druhé dívky. Tak ji také našla. Stantonová ležela ve vaně.“
„Tým pro ohledání místa činu už tu skončil?“ zeptala se Jessie. „Můžeme dovnitř?“
„Ano. Tělo bylo převezeno. Jestli chcete, poprosím vedoucího vyšetřovatele CSI, aby vám poslal fotky.“
„Díky,“ řekla Jessie a vešla do koupelny.
Tělo si sice odvezli, avšak pozůstatky masakru zůstaly na místě. Přestože zbytek koupelny působil naprosto nevinně, volně stojící staromódní vana uprostřed místnosti byla zbrocená krví, z níž většina stekla do tmavé, husté louže okolo odtoku.
Zatímco si Jessie prohlížela scénu před sebou, na telefonu jí vyskočily fotografie od CSI. Otevřela je a Dolan, který obdržel stejnou zprávu na svůj mobil, ji napodobil.
První snímek byl focený naležato a ukazoval mrtvé tělo Claire Stantonové, jak leží tváří nahoru ve vaně s jednou rukou přehozenou přes okraj. Měla vytřeštěné oči a z krku jí vytékala krev, jež jí zalila celou hruď a potřísnila většinu obličeje.
Jessie navzdory dívčinu znetvoření viděla, že byla velice krásná, ještě víc, než ty haldy vyfintěných princezniček s transplantáty, co stály frontu do Hollywoodu. Blonďaté vlasy, drobná postava, opálené, vyrýsované paže a nohy – vypadala jako hlavní roztleskávačka některé z předních univerzit.
Ostatní fotografie ukazovaly bližší záběry na její krk a zranění, která na něm utržila. Jessie si nemohla být úplně jistá, na první pohled se jí však bodné rány zdály příliš nepravidelné a hrubé, než aby je mohl způsobit nůž nebo alespoň většina z nich. Kdyby měla hádat, řekla by spíš, že vrah použil spíše šroubovák nebo…
„Klíče,“ prohlásil Dolan.
„Cože?“ ozval se z rohu místnosti strážník Martin.
„Tahleta zranění na jejím krku. Vypadá to, jako by jí je někdo přivodil dlouhými klíči. Došli vyšetřovatelé, kteří ohledávali místo činu k nějakým závěrům?“
„Nebyl jsem u toho, agente,“ přiznal strážník Martin.
„Myslím, že máte pravdu,“ přisvědčila Jessie. „Bodné rány patrně přišly z různých úhlů a pronikly do těla do různých hloubek, skoro jako kdyby útočník držel v ruce několik klíčů a zabodl je do ní všechny zároveň.“
„Nevěděl jsem, že jste školená v analýze místa činu,“ prohodil Dolan a skepticky k ní zvedl oči.
„Nejsem. Ale jsem školená k tomu, abych viděla, co mám před nosem,“ opáčila. „A taky mám s útoky nožem pár zkušeností. Co je ovšem mnohem důležitější, tak jsem školená v psychologii chování. A na základě těchto předběžných snímků si troufám tvrdit, že tu máme co dočinění se zločinem z vášně, nikoli s plánovaným útokem.“
„Proč si to myslíte?“ chtěl vědět Dolan, aniž by jí odporoval.
„Jen stěží si dokážu představit, že by si někdo, kdo plánuje vraždu, vybral za svou zbraň právě klíče. Jednak je z toho příliš nepořádku a jednak nelze zaručit, že to bude fungovat. Tohle na mě působí víc improvizovaně.“
„Jako zločin z vášně?“ popíchl ji Dolan.
„Je to sice klišé, ale ano.“
„To tedy moc nepodporuje teorii, že to spáchal Crutchfield nebo Thurman,“ poznamenal. „Podle toho, co vím, jsou to oba docela puntičkáři.“
„Souhlasím, že je to méně pravděpodobné.“
„Kdy vám to nahlásili?“ obrátil se Dolan zpět ke strážníkovi Martinovi.
„Krátce po druhé hodině ranní. Cantuová se se svým společníkem vrátila z klubu. Vešla do koupelny a našla tam svou spolubydlící. Carter Harrington, její doprovod, zavolal na sto dvanáctku.“
Dolan se ještě pár vteřin procházel po místnosti, ale vypadal znuděně.
„Já myslím, že už jsme tady toho viděli dost,“ prohlásil a otočil se k Jessie. „Co kdybychom zajeli navštívit Gabrielle Cantuovou a zjistili, zda nám bude schopná říct něco zajímavějšího?“
Jessie přikývla. Viděla na něm, že se snaží věci popohnat. Očividně se chtěl co nejdříve ujistit, zda tento případ souvisí s jedním z jeho hledaných sériových vrahů, aby se ho v opačném případě mohl rychle zbavit a s ním i jí.
Na jednu stranu jí to přišlo poněkud chladné, na druhou mu to ale nedokázala zazlívat. Zajímali ho sérioví vrazi, ne oběti nemotorných pobodání klíči. A ačkoli se jí to nechtělo přiznávat, to samé platilo i o ní.
KAPITOLA PÁTÁ
Jessie nevěděla, čím se Gabriellin objev, Carter Harrington, živí, evidentně to ale dobře vynášelo. V jeho spisu bylo uvedeno pouze to, že je „tržní investor“, což mohlo znamenat prakticky cokoliv. Jeho bránou chráněné sídlo na Briar Summit Drive, hned vedle Mulholland Drive, mělo tři patra a ničím nezakrytý výhled na San Fernando Valley i západní stranu Los Angeles. Jakmile je se zabzučením pustili dovnitř, Jessie, Dolan, Murph a Toomey vyjeli svým autem po dlouhé příjezdové cestě ke kruhovému parkovišti před domem. Zbylí maršálové zůstali v druhém vozidle před vstupem na pozemek.
Carter Harrington vyšel ven, aby je přivítal. Bylo mu skoro padesát, vlasy měl protkané šedinami a jeho vypracovaná postava svědčila o tom, že má spoustu času na posilování. Na sobě měl neformální polokošili, světle hnědé dlouhé kalhoty a sandály. Usmíval se, z jeho začervenalých, kalných očí však bylo poznat, že celou noc nespal.
„Carter Harrington,“ představil se a nabídl ruku nejdřív Jessie a poté Dolanovi. „Mrzí mě, že se setkáváme za těchto okolností.“
„Nás taky,“ odpověděla Jessie. „Já jsem Jessie Huntová z LAPD a tohle je Jack Dolan od FBI. Děkujeme, že jste nás přijal tak rychle.“
„FBI?“ zopakoval Harrington se zjevným překvapením. „A co ti detektivové, se kterými jsem mluvil předtím v domě?“
„Ti pořád vedou vyšetřování jako hlavní tým,“ prohlásil Dolan ledabyle. „Bereme to jenom jako multijurisdikční případ. Není to nic neobvyklého.“
Zdálo se, že Harringtona jeho odpověď uspokojila, ačkoli Jessie přišla naprosto nicneříkající. Proto ji nejspíš Dolan také zvolil.
„Kde je slečna Cantuová?“ zeptala se.
„No jistě,“ vyhrkl, jako kdyby si najednou vzpomněl, proč sem v první řadě přijeli. „Gabby se dívá na televizi ve společenské místnosti. Vzala si na uklidnění nervů pár zoloftů, ale je vzhůru. Vlastně jste nejspíš trefili ideální čas. Je při sobě, ovšem už není tak rozrušená.“
„Výborně,“ pochvaloval si Dolan. „Třeba byste nám svou verzi událostí mohl převyprávět po cestě k ní.“
„Samozřejmě,“ přitakal Harrington, vtom si však všimnul, že se k nim připojil pouze Murph. Toomey zůstal stát u auta.
„Ehm, a co támhle váš kamarád?“ chtěl vědět.
„Ále, ten je tu jen jako psychická podpora,“ prohlásil Dolan s vážnou tváří. „Vůbec si ho nevšímejte, ani toho druhého. Na to důležité jsme tady já a Huntová.“
„Dobře,“ ustoupil Harrington a zavedl je do domu, aniž by se dál na něco vyptával, třebaže ho to celé očividně zmátlo.
„Tak,“ ozvala se Jessie, aby se přes tu záležitost co nejrychleji přenesli. „Co jste v tom domě včera v noci dělal?“
„Jasně, tohle,“ začal, zatímco je prováděl dřevem obloženou chodbou. Najednou zněl nervózně. „Večer jsme si spolu s Gabby vyšli. Bylo to naše první rande. Šli jsme si zatancovat do pár klubů. Pak mě pozvala k sobě domů a já jí na to kývnul. Já… dělal jsem si pohodlí v její ložnici, zatímco ona si na minutku odběhla do koupelny. Zničehonic jsem uslyšel, jak křičí, tak jsem za ní běžel. Našel jsem to, co později vaši kolegové. Ve vaně ležela její spolubydlící. Okamžitě jsem zavolal na sto dvanáct. Potom jsme si šli sednout do obýváku a tam jsme zůstali, dokud nedorazila pomoc.“
„S Claire jste se předtím nikdy nesetkal?“ zajímal se Dolan.
Harrington se zastavil na prahu rozlehlého pokoje, o němž Jessie usoudila, že to musí být zmiňovaná společenská místnost. V pozadí slyšela zvuky z televize.
„Ne. Ani jsem nevěděl, že má Gabby spolubydlící. Jak už jsem říkal, bylo to naše první rande. Do té doby jsme si jen psali textovky a telefonovali.“
„Jak jste se s Gabby seznámil?“ vyzvídala Jessie a snažila se přitom zachovat lhostejný tón.
„Přes internetovou seznamku,“ odvětil prostě.
Ví o tom vaše žena?
Jessie byla v pokušení tu otázku vyslovit nahlas, nakonec se však rozhodla nechat si ji na později, jestli ji bude potřebovat. Tenký kroužek bledé kůže na Harringtonově jinak opáleném prsteníčku naznačoval, že se buď velmi nedávno rozvedl, nebo si snubní prsten sundal speciálně pro tuhle příležitost.
„Představíte nás?“ požádal ho Dolan. „Nechceme tam jen tak vpadnout a vyděsit ji.“
„Jistě,“ přisvědčil Harrington a uvedl je do obrovské místnosti s vysokými skleněnými okny, jež sahala od země až po klenutý strop.
„Gabby,“ oslovil ji pevným, ale laskavým hlasem. „Tihle lidé by si s tebou rádi promluvili.“
Žena ležící na lenošce zvedla hlavu. Přestože vypadala úplně zničeně a oči měla zarudlé, patrně po mnohahodinovém pláči, stále byla naprosto okouzlující. Nesdílela sice Claiřin typicky americký vzhled, zato působila mnohem exotičtějším a smyslnějším dojmem. Přes ramena jí spadaly dlouhé tmavé vlasy, a když se posadila, viděla Jessie, že její tělo má přesně ty křivky, jaké přimějí muže, jako je Carter Harrington, aby před ní schovali snubní prstýnek.
„Co jsou zač?“ zeptala se napůl ustrašeně, napůl vzdorovitě.
„Já se jmenuji Jessie, Gabby,“ odpověděla přívětivě Jessie, a ujala se tak iniciativy. „A tohle je Jack. Patříme k týmu, který vyšetřuje, co se stalo včera v noci. Víme, že jste už na nějaké otázky odpovídala, rádi bychom vám jich ale ještě pár položili. Myslíte, že to zvládnete?“
„Asi jo,“ utrousila Gabby bez nadšení.
„Díky,“ ocenila to Jessie, přešla k pohovce a posadila se co nejblíže k lenošce. „Pokusíme se vás dlouho nezdržovat. Je mi jasné, že musíte být úplně vyčerpaná.“
Gabby přikývla a pak zalétla očima do rohu místnosti.
„To je kdo?“ ukázala na amerického maršála, který zaujal pozici mezi vstupem do místnosti a chodbou, z níž před okamžikem vyšli.
„To je Murph,“ vysvětlila Jessie. „Moc toho nenamluví. Ale je neuvěřitelně chytrý. Bude hlavně poslouchat. Na otázky se tě budeme ptát já a Jack. Nechceš se posadit, Jacku?“
Střelila po Dolanovi pohledem, do něhož se snažila co nejdůrazněji vložit zprávu „sedni si, vždyť ji děsíš“. Zdálo se, že to pochopil, protože se opravdu posadil.
„Tak, Gabby, začneme třeba tímhle,“ zahájila rozhovor Jessie. „Nevíš, jestli Claire někdo v poslední době vyhrožoval? Například bývalý přítel nebo nějaký kolega, s kterým se nepohodla?“
Gabby chvíli jen tiše seděla a pátrala ve své paměti.
„Nikdo mě nenapadá,“ odpověděla nakonec. „Byla zlatíčko. Lidi se na ni jen těžko dokázali zlobit.“
„Opravdu?“ naléhala Jessie. „Taková pěkná holka, čekala bych, že se bude muset často vypořádávat se zklamanými ctiteli.“
„Možná. To jo. Ale ona uměla kluky odmítat strašně pěkně, s citem. Tak třeba včera. Slyšela jsem ji, jak někomu po telefonu říká, že už se s ním dál nemůže vídat. Jenže to podala hrozně laskavým způsobem.“
„Takže se s někým přece jen nepohodla,“ podotkl Dolan.
„No jo, tak asi jo,“ připustila Gabby. Zřejmě si teprve teď uvědomila, že ten telefonát dokonale odpovídal situaci, jakou jí předtím Jessie popsala.
„S kým to mluvila?“ zeptala se Jessie rychle, aby dívka neměla pocit, že ji příliš obviňují.
„To nevím. Hlas na druhé straně byl sice hlasitý, ale já jsem stála v jiném pokoji. Nechtěla jsem, aby Claire věděla, že poslouchám. Copak to nemůžete nějak vystopovat?“
„Ano, Gabby, můžeme,“ uklidňovala ji Jessie. „Co dalšího nám můžete říct o včerejší noci?“
„O tom rande, co včera měla, jsem už řekla těm prvním detektivům. Většinou si všechny podrobnosti ukládala do telefonu.“
„Je možné, že si svého společníka přivedla domů, tak jako vy Cartera?“ chtěla vědět Jessie.
„Pochybuju,“ mínila Gabby a zabořila se trochu hlouběji do lenošky. Zdálo se, že začíná slábnout.
„Pročpak?“ vyptávala se Jessie.
„Nerada si vodila chlapy domů. Když dostala chuť se s nimi… přátelit, obvykle se nechala odvést k nim. Nechtěla, aby lidi věděli, kde bydlí. Měla pár špatných zkušeností, víte?“
„Popravdě řečeno,“ opáčil Dolan poněkud podrážděně, „nevíme. Každopádně to zní jako něco, co bychom rozhodně chtěli prověřit. Dokázala byste nám říct nějaká jména?“
„Žádná mě nenapadají,“ prohlásila Gabby. Zjevně si ani neuvědomovala, že si ustavičně protiřečí. „Nijak zvlášť jsem se o její dostaveníčka nezajímala, pokud některé jméno nezopakovala víckrát. Brala jsem to tak, že jestli na nich nezáleží jí, neexistuje důvod, abych si je do paměti ukládala já.“
Jessie nabývala dojmu, že mezi sebou chodily na tolik „dostaveníček“, že pamatovat si všechna jména mohl být celkem problém. Zalétla očima ke Carteru Harringtonovi, který nervózně přešlapoval z nohy na nohu, jako by se rozhovor ubíral směrem, jakým se nechtěl vydat. Jessie se právě rozmýšlela, zda nastal správný okamžik ho přesně tím směrem zatlačit, když se do toho vložil Dolan.
„Slečno Cantuová,“ promluvil na ni a už se ani nesnažil předstírat nějakou vstřícnost, „docela zjevně nám pár věcí tajíte. Nevím, jestli jste si toho vědoma, ale lhát federálnímu agentovi je zločin.“
Jessie se zhoupl žaludek. Gabby byla už tak na pokraji zhroucení. Vyhrožovat jí jí připadalo kontraproduktivní.
„Já ne–“ chtěla protestovat Gabby.
Dolan ji přerušil.
„I tvrzení, že mi nelžete, by se dalo vykládat jako lež,“ upozornil ji. „Na vašich a Claiřiných randíčkách je něco, co před námi očividně držíte v tajnosti. Já to chápu. Nechcete se inkriminovat. Jenže to máte tak: my to nakonec stejně všechno zjistíme. Otázkou zůstává, zda dřív nebo později a zda nám pomůžete nebo ne. Pokud to bude dříve a s vaší pomocí, můžeme být velice shovívaví. Pokud to bude později a bez vaší pomoci, můžeme být naopak velice přísní.“
Gabby se ve tváři zračilo zděšení. Jessie se pokusila trochu odlehčit vážnost situace, aniž by přitom příliš podrývala Dolanovu autoritu. Rozhodla se nehrát si ani tak na dobrého poldu, jako spíš na míň děsivého poldu.
„Gabby, vaše pomoc může v tomhle okamžiku rozhodnout, zda se nám podaří chytit toho člověka, co tohle Claire provedl, nebo ne. Každá vteřina, kdy tápeme ve tmě, dává jejímu vrahovi další vteřinu na to, aby po sobě zahladil stopy a zakryl svoji vinu. Přece byste za něco takového nechtěla být zodpovědná, nebo ano?“
Dívka zavrtěla hlavou.
„A taky nechcete čelit obvinění z maření federálního vyšetřování,“ přisadil si Dolan.
„Ne,“ zašeptala Gabby.
„V tom případě ven s tím,“ vyzval ji.
„Neporušovaly jsme žádné zákony,“ přesvědčovala je úpěnlivě. „Jen jsme… se stýkaly se spoustou mužů. Většinou starších, někdy i ženatých.“
„Jste placené společnice?“ dotíral Dolan, který jí nehodlal projevit žádnou vlídnost.
„Ne!“ zaprotestovala rázně. „Jen si od nich necháváme kupovat věci. Sem tam narazíme na jackpot a pak se jeden z nich stane naším – slyšeli jste někdy pojem ‚sugar daddy‘?“
„Ano,“ odvětil Dolan a pro jednou se mu kupodivu podařilo neznít povýšeně.
„No, tak o to nám šlo,“ konstatovala, načež se obrátila k Harringtonovi, aby dodala, „bez urážky.“
„Věřte mi,“ ujistila ji Jessie, „nic z toho pro něj není žádné překvapení. Věděl, do čeho se pouští. Pokračujte.“
„Takže když se některé z nás podařilo najít takového sugar daddyho, většinou nám pomáhal platit nájem a tak dál. Někdy to trvalo pár týdnů. Někdy i pár měsíců. Většinou jsme je v jednom kole střídaly. Občas se to ale vyvinulo v něco víc a jedna z nás se na chvíli stala jakousi profesionální milenkou. Nakonec jsme to ukončily, když nás to přestalo bavit. Dřív nebo později nás to skoro vždycky přestalo bavit. Někdy to ukončil i on, zvlášť pokud si myslel, že by na to mohla přijít jeho žena.“
„Jak by na to jeho žena přišla?“ vyzvídala Jessie, třebaže už tušila odpověď. „A pamatujte, co říkal agent Dolan o lhaní FBI.“
„Mohlo se stát, že jsme mu já nebo Claire řekly, že by se jeho žena měla dozvědět pravdu. To je obvykle zastrašilo. Někdy nám dokonce ještě přidali, aby si pojistili naše mlčení.“
„Tomu se říká vydírání,“ poznamenal Dolan.
„Cože?“ hleděla na něj Gabby s upřímným údivem.
„Nechtěla jste v tom vztahu pokračovat?“ vmísila se do toho rychle Jessie, aby hovor neuvízl na vedlejších problémech. „Nedoufala jste třeba, že by pro vás ten muž opustil svou ženu?“
„To si děláte srandu?“ ohradila se Gabby skoro uraženě. „Je mi třiadvacet. Ještě se nehodlám usazovat. Takhle se mi dostává všech výhod a přitom si můžu pařit, aniž by mě někdo držel na uzdě. Celý smysl spočívá v tom, že mám volnost si užívat a nemusím pro to tvrdě dřít. Jasně, jednou se možná usadím, až budu stará, třeba kolem šestadvaceti nebo tak. Jenže teď se chci jen bavit.“
V místnosti zavládlo dlouhé ticho. Zdálo se, že nikdo neví, jak na tu šokující pravdu zareagovat. Jessie se pokoušela srovnat se skutečností, že ji Gabby v jejích skoro třiceti letech považuje za postarší.
„Jak jste si tyhle muže hledaly?“ vypravila ze sebe konečně.
„Existují na to webové stránky. Jmenují se ‚The Look of Love‘, zkráceně ‚LOL‘. Bohatí starší chlapi si tam můžou domluvit schůzku s přátelskými mladšími slečnami. Co se stane potom, už je jenom mezi nimi.“