Hlídaná

KAPITOLA PÁTÁ

Druhý den ráno Riley seděla v aule univerzity spolu s dalšími, zasmušile vyhlížejícími studenty. Ačkoliv byla nálada v kampusu depresivní, musela se sama sebe tázat, zda se všichni ostatní cítí tak mizerně jako ona. Zdálo se jí, že někteří vypadají spíše naštvaně, než smutně. Někdo se zdál být nervózní, jako by se bál jakéhokoli pohybu kolem sebe.

Jak můžeme něco takového překonat? říkala si.

Ale samozřejmě, že ne každý byl blízko Rhee. Ne všichni ji znali. Bezpochyby by se zhrozili při pomyšlení, že se na akademické půdě udála vražda, ale pro mnohé z nich by to nebylo osobní.

Pro Riley to osobní bylo. Nemohla setřást zděšení, které ji zasáhlo při pohledu na Rheu ...

Nedokázala se přinutit přemýšlet nad oněmi slovy. Nemohla o své přítelkyni přemýšlet jako o mrtvém těle, navzdory tomu, co viděla včera večer.

Celé dnešní shromáždění v areálu jí připadalo úplně odpojené od toho co se stalo. Také se zdálo, že se to táhne donekonečna, díky čemuž se cítila ještě hůř.

Velitel Hintz právě dokončil přísnou přednášku o bezpečnosti na kampusu a sliboval brzké zadržení vraha, a nyní Dean Trusler blábolil a blábolil o tom, jak dostat věci zde na univerzitě v Lantonu zpět do normálu.

Hodně štěstí, pomyslela si Riley.

Pro dnešek byly zrušeny přednášky, řekl Trusler, ale budou pokračovat v pondělí. Řekl, že chápe, že se někteří studenti nemusí cítit připraveni jít zpátky do třídy tak brzy, a také že někteří z nich budou chtít jet domů za svými rodinami na pár dní, a školní poradci budou připraveni pomoci všem řešit toto strašné trauma a ... a ... a ...

Riley přestala dávat pozor a potlačila zívnutí, zatímco děkan vážně promlouval dál, podle jejího úsudku neříkal nic užitečného. Minulou noc sotva spala. Právě začínala usínat, když hlučně dorazil patologův tým. Pak už stála u dveří a v tiché hrůze přihlížela, jak tým na lehátku odváží přikrytou siluetu.

Pomyslela si, že to určitě nemůže být někdo, kdo se před několika hodinami smál a tančil. To nemůže být Rhea.

Potom Riley už neusnula. Nemohla si pomoci a záviděla Trudy, který celou noc v nevědomí prospala – pravděpodobně, domnívala se Riley, díky alkoholu, který předtím požila.

Brzy ráno asistentka na koleji oznámila tuto schůzku interkomem. Trudy byla ještě posteli, když Riley odešla. Když Riley přišla na shromáždění, Trudy nikde v auditoriu nezahlédla.

Riley se teď rozhlížela, ale stále ji nikde neviděla. Možná byla ještě v posteli.

O nic nepřichází, pomyslela si Riley.

Také nikde neviděla Rheinu spolubydlící, Heather. Ale pár řad před ní seděly Gina a Cassie. Při cestě na shromáždění prošly kolem Riley – zřejmě byly stále naštvané za to, že předala jejich jména policii.

Včera v noci Riley pochopila, proč se tak mohou cítit, ale teď už to začínalo být dětinské. Bylo to také velmi bolestné. Říkala si, zda její přátelství vůbec bude možné napravit.

Právě teď se "normál", o kterém děkan mluvil, zřejmě navždy vytratil.

Po dlouhé době konečně schůzka skončila. Jak se studenti valili z budovy, venku už na ně čekali novináři. Hned se vrhli na Ginu a Cassie a začali jim pokládat nespočetně otázek. Riley se domnívala, že se jim podařilo zjistit, kdo dělal Rhee noc před její vraždou společnost.

Pokud ano, zřejmě věděli o Riley taky. Ale dosud si jí nevšimli. Možná měla štěstí, že Gina a Cassie dnes ráno Riley setřásly. Jinak by zde byla s nimi a musela by odpovídat na nemožné otázky.

Riley zrychlila, aby se vyhnula novinářům, a začala se mísit mezi ostatní studenty. Když šla, slyšela, jak reportéři znovu a znovu popichují Ginu a Cassie stejnou otázkou ...

"Jak se cítíte?"

Riley pocítila záchvěv hněvu.

Co je to za otázku? říkala si.

Co očekávaly, že Gina a Cassie odpoví?

Riley neměla tušení, co by sama řekla – snad jen to, aby ji reportéři nechali sakra na pokoji.

Stále se utápěla ve zmatených a hrozných pocitech – znecitlivujícím šok, přetrvávající nedůvěře, mučivé hrůze a mnohých jiných. Nejhorší pocit ze všech byl pocit provinění, že jí nepotkal Rhein osud.

Jak by mohla ona nebo její přátelé toto zformulovat do slov?

Jak se jich na to mohl vůbec někdo ptát?

Riley se probojovala do jídelny ve studentské unii. Ještě neměla snídani a právě si začínala uvědomovat, že má hlad. V bufetu si dala slaninu a vejce a nalila si pomerančový džus a kávu. Pak se rozhlédla po místě k sezení.

Její oči rychle přejely k Trudy, která seděla sama u stolu, odvrácená od ostatních v místnosti, a jedla svou snídani.

Riley nervózně polkla.

Troufá si na to přisednout si k Judy?

Mluvila by s ní Trudy?

Od včerejšího večera, kdy Trudy řekla hořce Riley, aby šla spát, neprohodily jediného slova.

Riley sebrala odvahu a hledala si cestu přes místnost k Trudyně stolu. Aniž by cokoliv řekla, dala svůj podnos na stůl a sedla si vedle své spolubydlící.

Na pár okamžiků měla Trudy svěšenou hlavu, jako by si nevšimla, že tam Riley je.

Konečně, aniž by na Riley pohlédla, Trudy řekla, "rozhodla jsem se na setkání nejít. Jaké to bylo?"

"Byl to vopruz," řekla Riley. "Taky jsem tam neměla chodit."

Na okamžik se zamyslela a pak dodala, "Heather tam taky nebyla."

"Ne," řekla Trudy. "Slyšela jsem, že její rodiče dnes ráno přišli a odvezli ji domů. Myslím, že nikdo neví, kdy se zase vrátí zpátky do školy – nebo jestli se vůbec kdy vrátí. "

Trudy se konečně podívala na Riley a řekla, "Slyšela jsi o tom, co se stalo s Rory Burdonem?"

Riley si vzpomněla, jak se jí Hintz včera v noci na Roryho zeptal.

"Ne," řekla.

"Včera pozdě v noci se v jeho bytě objevili policajti a bušili na dveře. Rory neměl tušení, co se děje. Ani nevěděl, co se stalo s Rheou. Byl vyděšený k smrti, že půjde do vězení, a ani nevěděl proč. Policie ho vyslýchala, než nakonec zjistili, že to není jejich chlápek, a poté odešli."

Trudy lehce pokrčila rameny a dodala, "Chudák. Neměla jsem zmiňovat jeho jméno tomu hloupému šéfovi policie. Ale on se neustále ptal na tyto otázky, nevěděla jsem, co jiného říci."

Mezi nimi se rozhostilo ticho. Riley zjistila, že přemýšlí o Ryanu Paigeovi a jak zmínila jeho jméno Hintzovi. Zašli policisté včera večer také za Ryanem? Bylo to pravděpodobné, ale Riley doufala, že ne.

Pocítila ale úlevu, že Trudy je s ní alespoň ochotna mluvit. Možná by to teď Riley mohla vysvětlit.

Pomalu pronesla, "Trudy, když sem policajti poprvé přijeli, ta policistka se mě zeptal, co vím a jsem jí o tom nemohla lhát. Musela jsem říct, že jsi byla včera večer s Rheou. Také jsem jí musela říct o Cassie a Gině a Heather."

Trudy přikývla. "Chápu to, Riley. Nemusíš to vysvětlovat. Rozumím tomu. A omlouvám se ... je mi líto, že jsem s tebou jednala jako ..."

Trudy náhle tiše vzlykala, její slzy volně padaly do jejího podnosu se snídaní.

Řekla, "Riley, byla to moje chyba? Mám na mysli, co se stalo s Rheou?"

Riley mohla jen stěží věřit svým uším.

"O čem to mluvíš,Trudy? Samozřejmě že ne. Jak by to být tvoje chyba?"

"No, včera jsem byla tak hloupá a opilá a nevěnovala jsem žádnou pozornost tomu, co se děje, a já si ani nepamatuju, kdy Rhea opustila Kentaurovo doupě. Holky říkaly, že odešla sama. Možná, kdybych ..."

Trudyn hlas utichl, ale Riley věděla, co zůstalo nevyřčené ...

"... možná kdybych Rheu doprovodila domů."

A Riley také pociťovala strašné výčitky svědomí.

Konec konců by si mohla položit stejnou otázku.

Kdyby neodešla z Kentaurova doupěte sama, a kdyby byla kolem, když se Rhea chystala k odchodu, a kdyby Rhee nabídla, že ji doprovodí domů ...

To slovo, kdyby ...

Riley si nikdy nepředstavovala, jak hrozné slovo to je.

Trudy dál tiše plakala a Riley nevěděla, co dělat, aby se cítila lépe.

Přemýšlela, proč ona sama nepláče.

Samozřejmě, že už se včera v noci v posteli vyplakala. Ale jistě neplakala dost – ne nad něčím tak strašným. Jistě ji ještě hodně pláče čeká.

Seděla, dloubala se ve své snídani, zatímco si Trudy otírala oči a smrkala a trochu se uklidnila.

Trudy řekla, "Riley, přemýšlím nad tím, proč? Mám na mysli, proč Rhea? Bylo to něco osobního? Nenáviděl ji někdo tolik, že se rozhodl ji zabít? Nechápu, jak je to vůbec možné. Nebyl nikdo, kdo by Rheu nenáviděl. Proč by Rheu někdo nenáviděl?"

Riley neodpověděla, ale uvažovala o tomtéž. Také uvažovala o tom, zda policie už našla nějaké odpovědi.

Trudy pokračovala, "A zabil ji někdo, koho známe? Je možná na řadě jedna z nás? Riley, já mám strach."

Riley opět neodpověděla.

Byla si však jistá, že Rhea svého vraha znala. Nevěděla, proč si je jistá – nebyla policajt a o zločincích nevěděla téměř nic. Ale její instinkt jí říkal, že Rhea znala svého vraha a věřila mu – až do okamžiku, kdy bylo příliš pozdě, aby se zachránila.

Trudy se rozhodně zadívala na Riley a pak řekla, "Zdá se, že se nebojíš."

Riley to zaskočilo.

Poprvé jí to došlo ...

Ne, já nemám strach.

Pociťovala všechny emoce na světě – pocit viny, smutku, šok – a ano, hrůzu. Ale její zděšení se nějak lišilo od strachu o svůj vlastní život. Zděšení, které cítila, bylo kvůli Rhee samotné, hrůza z toho, co se jí stalo.

Ale Riley se nebála.

Říkala si – bylo to kvůli tomu, co se stalo s její matkou před všemi těmi lety, kvůli zvuku toho výstřelu, pohledu na krev, nepochopitelné ztrátě, se kterou ještě stále bojovala?

Udělalo z ní nejstrašnější trauma, které ji kdy sužovalo, silnější, než jací byli ostatní?

Z nějakého důvodu téměř doufala, že ne. Zdálo se, že není úplně správné být tak silná, tak silná, jak silní ostatní být nedokázali.

Prostě to nebylo ...

Riley pár sekund trvalo, než si vybavila vhodné slovo.

Lidské.

Trochu se otřásla a pak Trudy řekla, "Půjdu zpět na kolej. Opravdu se potřebuji vyspat. Chceš jít se mnou?"

Trudy zavrtěla hlavou.

"Chci tu jen chvíli sedět," řekla.

Riley vstala ze své židle a rychle Trudy objala. Pak vyprázdnila svůj podnos a opustila studentskou unii. Zpátky na kolej to nebylo daleko a ulevilo se jí, že po cestě nespatřila žádné reportéry. Když se dostala ke vstupním dveřím na kolej, na chvilku se zastavila. Teď ji napadlo, proč se s ní Trudy nechtěla hned vrátit. Prostě nebyla připravena být zpátky na koleji.

Jak Riley stála u dveří, cítila se příliš podivně. Samozřejmě, že zde stráví noc. Žije tady.

Ale poté, co strávila nějaký čas venku, kde byl vyhlášen návrat k normálnosti, byla připravena vrátit se dovnitř budovy, kde byla zabita Rhea?

Zhluboka se nadechla a vešla předními dveřmi.

Nejdřív si myslela, že se cítí v pohodě. Ale když pokračovala do chodby, divný pocit sílil. Riley se cítila, jako by šla a pohybovala se pod vodou. Šla rovnou do svého pokoje a chystala se otevřít dveře, když její oči sklouzly na vzdálenou místnost na chodbě, na místnost, kterou sdílely Rhea a Heather.

Šla k ní a viděla, že dveře byly zavřené a ovinuté policejní páskou.

Riley tam stála, najednou hrozně zvědavá.

Jak to tam vypadá teď?

Byla místnost od posledního okamžiku, kdy ji viděla, uklizena?

Nebo tam ještě byla ještě Rheina krev?

Riley byla zachvácena strašlivým pokušením – ignorovat tuto pásku, otevřít dveře a vejít dovnitř.

Věděla, že tomuto pokušení nesmí podlehnout. A samozřejmě, že dveře byl zamčené.

Ale i tak ...

Proč mám tento pocit?

Stála tam, snažila se porozumět tomuto tajemnému nutkání. Začala si uvědomovat – mělo to co do činění se samotným vrahem.

Nemohla se ubránit myšlence ...

Pokud otevřu tyto dveře, budu moci nahlédnout do jeho mysli.

Samozřejmě, že to nedávalo žádný smysl.

A byla to skutečně děsivá myšlenka – nahlédnout do ďábelské mysli.

Proč? Ptala se sama sebe pořád dokola.

Proč chtěla pochopit vraha?

Proč pociťovala takovou nepřirozenou zvědavost?

Poprvé od okamžiku, co se celá tato hrozná věc stala, Riley náhle opravdu pocítila strach ...

... ne o sobě, ale ze sebe sama.

KAPITOLA ŠESTÁ

Následující den, v pondělí ráno, si byla Riley dost nejistá, když si sedala na své místo před hodinou psychologie pro pokročilé.

Koneckonců to byla první přednáška, které se zúčastnila, od Rheiny vraždy před čtyřmi dny.

Byla to také ona přednáška, na kterou se snažila připravit předtím, než s přítelkyněmi odešla do Kentaurova doupěte.

Účast byla dnes nevalná – mnoho lantonských studentů ještě nebylo připraveno vrátit se zpět ke studiu. Trudy tu byla také, ale Riley věděla, že její spolubydlící se také cítí nepříjemně v tomto shonu rychle se vrátit do "normálu." Všichni ostatní studenti byli nezvykle klidní, když zaujali jejich místa.

Pohled na profesora Branta Haymana, vcházejícího do místnosti, dal Riley trochu víc do pohody. Oděný v manšestru na akademický způsob působil mladě a pohledně. Vzpomněla si jak Trudy vyprávěla Rhee ...

"Riley ráda zapůsobí na profesora Haymana. Má pro něj slabost."

Riley se při té vzpomínce otřásla.

Rozhodně si nemyslela, že pro něj má "slabost".

Bylo to jen tím, že s ním poprvé studovala, když byla ještě v prváku. Ještě nebyl profesorem, ale čerstvým aspirantem. Už tenkrát si o něm myslela, že je to skvělý učitel – informativní, nadšený a někdy zábavný.

Dnes byl výraz doktora Haymana vážný, když si svou aktovku položil na stůl a podíval se na studenty. Riley si uvědomila, že se chystá jít přímo k věci.

Řekl, "Podívejte se, v místnosti máme růžového slona. Všichni víme, co to je. Potřebujeme vyčistit vzduch. Musíme o tom mluvit otevřeně."

Riley zadržela dech. Měla pocit, že se jí nebude líbit, co se bude dít dál.

Pak Hayman řekl ...

"Znal někdo z vás Rheu Thorsonovou? Nejen jako známého nebo někoho, na koho občas narazíte na na akademické půdě. Myslím, opravdu dobře. Jako přítelkyni."

Riley opatrně zdvihla ruku a Trudy taky. Nikdo jiný v učebně neudělal totéž.

Hayman se pak zeptal, "Jaké pocity vy dvě prožíváte od okamžiku, kdy byla zavražděna?"

Riley se trochu vyděsila.

Koneckonců to byla ta samá otázka, kterou už zaslechla od reportérů, kteří se v pátek ptali Cassie a Giny. Riley se podařilo vyhnout se těm reportérům, ale bude teď muset na tuto otázku odpovědět?

Připomněla si, že je na přednášce psychologie. Jsou tu od toho, aby takové otázky řešili.

I tak se ale Riley zamýšlela ...

Kde mám jen začít?

Ulevilo se jí, když Trudy promluvila.

"Vinna. Mohla jsem tomu zabránit. Byla jsem s ní v Kentaurově doupěti předtím, než se to stalo. Ani jsem si nevšimla, když odešla. Kdybych ji jen doprovodila domů ..."

Trudyn hlas utichl. Riley posbírala odvahu promluvit.

"Cítím se stejně," řekla. "Šla jsem se sama posadit stranou, když jsme se všichni dostaly do doupěte a Rhee jsem nevěnovala žádnou pozornost. Možná, kdybych ..."

Riley se odmlčela a potom dodala, "Mám také pocit viny. A ještě něco jiného. Myslím, že se cítím jako sobec. Protože jsem chtěla být sama."

Doktor Hayman přikývl. Se soucitným úsměvem řekl, "Takže ani jedna z vás nedoprovodila Rheu domů."

Po pauze dodal, "Hřích opomenutí."

Ten výraz Riley trochu překvapil.

Zdálo se, že se to zcela nehodí k tomu, co Riley a Trudy neudělaly. Znělo to příliš příznivě, ani zdaleka ne dost hrozně, sotva jako otázka života a smrti.

Ale samozřejmě, že to byla pravda.

Hayman se rozhlédl po zbytku třídy.

"A co vy ostatní? Už jste někdy udělali – anebo jste selhali a neudělali – podobnou věc v podobné situaci? Už jste někdy, jak se říká, nechali v noci jít přítelkyni někam o samotě, když jste ji opravdu měli doprovodit domů? Nebo jste možná jen zapomněli udělat něco, co by mohlo být důležité pro bezpečnost někoho jiného? Nezabavili jste něčí klíče od auta, když toho příliš vypili? Ignorovali jste situaci, která mohla mít za následek zranění či dokonce smrt?"

Mezi studenty se rozhostilo zmatené štěbetání.

Riley si uvědomila – že to je opravdu těžká otázka.

Koneckonců, kdyby nebyla Rhea zabita, ani Riley ani Trudy jejich "hříchu opomenutí" nevěnovali ani myšlenku.

Úplně by na to zapomněly.

Tudíž nebylo žádným překvapením, že pro některé studenty bylo těžké na něco si vzpomenout. A pravda byla, že ani sama Riley si nemohla nic vybavit. Zanedbala někdy předtím něčí bezpečnost?

Mohla být zodpovědná za smrt druhých – kdyby neměli štěstí?

Po několika okamžicích se zvedlo několik neochotných rukou.

Pak Hayman řekl, "A co vy ostatní? Kolik z vás si nemůže s jistotou vzpomenout?"

Téměř všichni ostatní studenti zvedli ruce.

Hayman přikývl a řekl, "Tak dobře. Většina z vás mohla jednou udělat stejnou chybu. Tak kolik lidí zde se cítí provinile za to, co provedli, nebo za to, co měli udělat, ale neudělali?"

Rozhostilo se další zmatené mumlání a bylo slyšet dokonce i několik povzdechů.

"Cože?" Zeptal se Hayman. "Nikdo z vás? Proč ne?"

Jedna dívka zvedla ruku a zakoktala, "No ... bylo to jiné, protože ... myslím, že proto, že ... nikdo nebyl zabit, myslím."

Zašuměl obecný souhlas.

Riley si všimla, že do učebny vstoupil jiný muž. Byl to doktor Dexter Zimmerman, předseda katedry psychologie. Zdálo se, že Zimmerman stál hned za dveřmi a poslouchal diskusi.

V minulém semestru k němu chodila na přednášky – sociální psychologii. Byl to starší, rozcuchaný, vlídně vyhlížející muž. Riley věděla, že doktor Hayman k němu vzhlíží jako k mentorovi – vidí jej téměř jako idola. Mnoho dalších studentů to mělo stejně.

Rileyny vlastní pocity ohledně profesora Zimmermana byly různorodější. Byl to inspirující učitel, ale nějak se na něj nedokázala naladit jako většina ostatních. Nebyla si jistá proč.

Hayman vysvětlil třídě, "Požádal jsem doktora Zimmermana, aby se zastavil a účastnil se dnešní diskuse. Měl by nám být schopen pomoci. Je to ten nejbystřejší chlapík, jakého jsem kdy v životě poznal."

Zimmerman se začervenal a trochu se zasmál.

Hayman se ho zeptal, "Tak co říkáte tomu, co jste právě slyšel od svých studentů?"

Zimmerman zaklonil hlavu a chvíli přemýšlel.

Pak řekl, "No, alespoň část studentů si podle všeho myslí, že je tu nějaký morální rozdíl. Pokud opomenete někomu pomoci a ten člověk je zraněn nebo zabit, je to špatně, ale je v pořádku, pokud nevyvstanou špatné následky. Ale já nevidím rozdíl. Ono chování je shodné. Odlišné důsledky nemění nic na tom, zda jsou správné nebo špatné."