Ještě Než Požehná

KAPITOLA ČTVRTÁ

Quantico opustili okamžitě po obědě. Bryers řídil po dálnici směrem na jihozápad a Mackenzie měla díky stylu jeho jízdy chvílemi pocit, že byla vysvobozena z příšerně nudné práce jen proto, aby byla záhy vystavena smrtelnému nebezpečí.

„Tak, co mi o tom případu povíte?“ zeptala se po chvíli.

„Ve Strasburgu ve Virginii bylo objeveno tělo. Našlo se v národním parku a bylo ve stavu, který silně připomíná stav těla, jež bylo ve stejné oblasti objeveno před dvěma lety.“

„Myslíte si, že jsou spojená?“

„Musí být, pokud chcete můj názor. Stejná lokace, stejně brutální styl vraždy. Dokumenty jsou ve složce na zadním sedadle, jestli se chcete podívat.“

Mackenzie se otočila dozadu a spatřila složku, kterou Bryers obvykle bral s sebou, když očekával, že bude muset provádět na případu nějaké výzkumy. Mackenzie ze složky vyndala jeden z dokumentů, ale nepřestala přitom klást otázky.

„Kdy bylo tělo nalezeno?“ zeptala se.

„V neděli. Zatím nemáme vůbec nic, co by nás odkazovalo nějakým směrem. Tohle není plné stop jako posledně. Potřebujeme vás.“

„Proč mě?“ zeptala se.

Bryers se podíval do zpětného zrcátka a plynule předjel auto, které už tak jelo za hranicí maximální povolené rychlosti.

„Teď je z vás agent – a v tomhle jste zatraceně dobrá,“ odpověděl. „Lidé si o vás šuškají. Lidé, kteří o vaší existenci neměli v momentě, kdy jste se objevila v Quanticu, ani potuchy. Je sice vcelku zvláštní, že se novopečený agent dostane hned k případu, jako je tenhle, ale vy přece jenom nejste nějaký obyčejný agent, že?“

„Je to dobře, nebo špatně?“ zeptala se Mackenzie.

„Řekl bych, že to bude záviset na vašem výkonu,“ odpověděl.

Prozatím spokojena s odpověďmi, které dostala, začala se Mackenzie soustředit na papíry. Bryers se na ni tu a tam podíval – asi aby viděl její reakce, nebo aby se ujistil, kde se zrovna při četbě nachází. Zatímco ona se probírala jednotlivými detaily, on se po chvíli jal vyprávět příběh celého případu.

„Trvalo jenom pár hodin, než jsme nabyli totální jistoty, že jsou případy propojené. To tělo z před dvou roků bylo nalezeno zhruba o třicet mil jinde. Obrázky, které vidíte v téhle složce, jsou právě z něj.“

„Dva roky,“ řekla Mackeenzie podezíravě. Na fotkách viděla tělo, které bylo strašlivě zmrzačené. Některé byly tak hrozivé, že musela tu a tam odvrátit zrak. „Jak můžete tak snadno spojit dvě vraždy, které rozděluje tak douhý časový úsek?“

„Protože obě těla byla nalezena ve stejném národním parku a ve velmi podobně zubožené kondici. A vy si jistě vzpomenete, co si u FBI myslíme o náhodách, že?“

„Že neexistují?“

„Přesně.“

„Strasburg,“ řekla Mackenzie. „Vůbec nic o tom místě nevím. Malé město, že?“

„Ehm, spíše střední. Počet obyvatel se blíží šesti tisícům. Jedno z těch jižanských městeček, které ještě pořád nezapomněly na občanskou válku.“

„A někde poblíž je tam národní park?“

„Ano,“ odpověděl Bryers. „To pro mě byla novinka také. Navíc je docela velký. Jmenuje se Národní park Little Hill. Zhruba sedmdesát čtverečních mil a táhne se až k hranici s Kentucky. Je populární mezi rybáři, kempaři a pěšími turisty. Je tam prý spousta divokého lesa. Asi zhruba tak.“

„A jak byla ta těla nalezena?“ ptala se Mackenzie dál.

„To druhé našli kempaři v sobotu večer,“ odpověděl Bryers. „Ale to před dvěma lety, to byla pěkně hnusná podívaná. Tělo bylo nalezeno až několik týdnů po vraždě. Už se rozkládalo a zvířata si také vybrala svoje. To ostatně můžete vidět na těch fotkách.“

„Nějaký náznak důvodu, proč byli zavražděni?“

„Nic, čeho bychom si byli vědomi. Obě těla jsou ale ošklivě zmrzačená. U toho prvního byla hlava téměř oddělena, všech deset prstů useknutých, aniž by se někdy našly, a pravá noha od kolena dolů také zmizela. To novější bylo tak nějak rozeseto kolem. Levá noha se našla skoro dvě stě stop od zbytku těla. Chybí i pravá ruka, která zatím ani nebyla nalezena.“

Mackenzie si povzdechla. V takových chvílích se svět zdál jako opravdové peklo plné zla.

„To je brutální,“ řekla tiše.

Přikývnul.

„To je.“

„Máte pravdu,“ pokračovala. „Podobnost je příliš jasná, než aby ji bylo možno ignorovat."

V tu chvíli se Bryers rozkašlal, přičemž si zakryl ústa vlastním předloktím. Byl to dlouhý, suchý a bolestivě znějící kašel, jako kdyby byl opravdu ošklivě nachlazený.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Mackenzie.

„Jo, jsem v pohodě. Podzim je tu a moje stupidní alergie se opět hlásí o slovo. Ale co vy? Jste v pořádku? Promoce je za vámi, vy jste nyní oficiálně agentkou a svět je pro vás jedna velká ústřice. Jste nadšená, nebo spíš vystrašená?“

„Trochu od obojího,“ přiznala popravdě.

„Přišel v sobotu někdo z rodiny?“

„Ne,“ řekla a než stačil nasadit smutnou tvář nebo říci cokoliv na povzbuzení, dodala: „Ale to je v pohodě. Moje rodina si nikdy nebyla příliš blízko.“

„To znám,“ přitakal. „U mě je to stejné. Moji rodiče byli dobří lidé, ale já jsem byl náctiletý, začal jsem se podle toho chovat, a oni na mě potom tak nějak zanevřeli. Nebyl jsem pro ně dostatečně dobrý křesťan a holky se mi až příliš líbily. Něco na ten způsob.“

Mackenzie na to nic neřekla, protože ji to náhlé svěření zaskočilo. Od chvíle, kdy se s ním poznala, jí toho ještě nikdy o svém životě tolik nevyjevil – a teď to přišlo zcela nečekaně a bez ohlášení jako dvanáctivteřinová lavina.

A potom, než si pořádně uvědomila, že to vlastně dělá, znovu promluvila. Když ta slova opouštěla její ústa, měla skoro stejný pocit, jako kdyby zvracela.

„Moje matka mi udělala něco podobného,“ řekla. „Vyrostla jsem a ona zjistila, že už mě vlastně tak úplně nemá pod kontrolou. A pokud mě nemohla kontrolovat, najednou cítila, že se mnou nemá zas tak tolik společného. Jenže v té době neztratila kontrolu jenom nade mnou, ale tak nějak úplně nad vším.“

“No, nejsou rodiče skvělí?” povzdychl si.

„Svým speciálním způsobem.“

„A co váš otec?“ zeptal se.

Ta otázka byla jako nůž rovnou do srdce, ale Mackenzie sama sebe znovu překvapila, když na ni odpověděla: „Je mrtvý,“ řekla trochu ochraptělým hlasem. Přesto však málem začala mluvit i o tom, jak se to stalo a jak objevila jeho tělo.

I když se čas, po který se v předchozích týdnech neviděli, evidentně podepsal na zlepšení pracovních vztahů, stále ještě se necítila připravená, aby s Bryersem sdílela i tyto staré bolesti. I přes její poměrně chladnou odpověď se však Bryers zdál být otevřenější a komunikativnější. Přemýšlela, jestli to může být tím, že spolu nyní pracovali oficiálně a s požehnáním jeho nadřízených, anebo něčím jiným.

„To je mi líto,“ řekl a přešel to způsobem, který dokazoval, že porozuměl, že o tom Mackenzie nechce mluvit. „Moje rodina...oni nikdy nepochopili, proč jsem chtěl dělat tuhle práci. Samozřejmě, byli to velmi přísní křesťané. Když jsem jim pověděl, že nevěřím v boha, to mi bylo sedmnáct, v podstatě nade mnou zlomili hůl. Mezitím už jsem je oba dva vyprovodil na hřbitově. Táta se držel skoro šest let poté, co umřela máma. Dokonce jsme se po jejím pohřbu tak trochu smířili a než zemřel v roce 2013 na rakovinu plic, skoro bych nás zase nazýval přáteli.“

„Alespoň jste měl šanci dát věci do pořádku,“ řekla Mackenzie.

„Pravda,“ připustil.

„Oženil jste se někdy? Děti?“

„Byl jsem ženatý sedm let. A mám z toho manželství dvě dcery. Jedna je teď na vysoké v Texasu. Druhá kdesi v Kalifornii. Přestala se mnou mluvit zhruba před deseti lety hned poté, co přestala skončila na střední a nechala se sbalit a zasnoubit s jedním šestadvacetiletým maníkem.“

Mackenzie pouze přikývla, protože se konverzace vyvíjela pro oba až příliš nepohodlným směrem. Vlastně to bylo celé dost divné, že se Bryers tak najednou otevřel, ale byla za to ráda. Něco z toho, co jí však pověděl, dávalo smysl. Bryers působil jako samotář, což sedělo i jako vysvětlení pro nepříliš vřelé vztahy s kolegy.

Informace o dvou dcerách ale na všechno vrhala trochu jiné světlo. Docela přiléhala k vysvětlení, proč se ní teď mluvil tak otevřeně a proč se už delší dobu zdálo, že s ní rád pracuje.

Další dvě hodiny jízdy byly naplněny občasnou konverzací, týkající se povětšinou případu nebo Mackenziiných studií na akademii. Bylo příjemné mít někoho, s kým o tom mohla mluvit a ona se nakonec cítila skoro špatně, že to tak utnula, když se ptal na jejího otce.

Zabralo další hodinu a čtvrt, než Mackenzie spatřila první cedule, ohlašující, že exit na Strasburg se blíží. Mackenzie by skoro řekla, že pocítila změnu v ovzduší v jejich automobilu, když se v tu chvíli jejich konverzace stočila striktně k případu, jenž tu na ně čekal.

O šest minut později zahnul na exit do Strasburgu a když vjeli do města, Mackenzie pocítila nervozitu. Byl to však ten příjemný druh nervozity – stejný, jako když v pátek večer před promocí zastavili na tom parkovišti a ona se chystala na paintballovou přestřelku.

Dorazila na místo. Ne pouze do Strasburgu, ale do stádia ve svém životě, do kterého se vždy chtěla dostat a o kterém snila už od dob, kdy se utápěla v policejní práci v Nebrasce, aniž by kdy dostala pořádnou šanci vyniknout.

Bože, pomyslela si. Je to opravdu jenom pět a půl roku?

Ano, bylo tomu tak. Ale teď se její sny plnily přímo před jejíma očima a během těch pěti let se práce za stolem na tom zaplivaném policejním oddělení změnila v sedadlo v Bryersově autě, a najednou, jako kdyby to ani nebyl ten stejný život. Její minulost jí nic nepřinášela, spíše jí vždy jenom svazovala ruce, jenže teď se situace obrátila, Mackenzie narostla křídla a ona mohla minulost spokojeně nechat ležet někde v zapomnění.

Spatřila ceduli, odkazující na Národní park Little Hill, a zatímco Bryersovo auto jelo čím dál pomaleji, Mackenziino srdce naopak zrychlovalo. Bylo to tady. První případ, na který je oficiálně nasazena. Pohledy všech se budou upírat k ní, to věděla.

Nadešel čas.

KAPITOLA PÁTÁ

Když Mackenzie vystoupila na parkovišti před návštěvnickým centrem parku Little Hill, okamžitě pocítila napětí ve vzduchu. Stejné, jaké bylo cítit na místech, kde se stala vražda. Nevěděla, jak může něco takového cítit, ale zároveň to ani nebylo poprvé. Byl to její šestý smysl a ona si většinou přála, aby se ho mohla zbavit. Nikdo z lidí, se kterými kdy pracovala, se nezdál, že by něco podobného pociťoval.

Svým způsobem je považovala za šťastlivce. Ten dar sice mohl v lecčem pomoci, ale zároveň byl i prokletím.

Vydali se napříč parkovištěm k návštěvnickému centru. Podzim se Virginie ještě úplně nezmocnil, ale už o sobě dával silně vědět. Listy stromů všude kolem se začínaly měnit do rudých, žlutých a zlatavých barev. Před centrem byla budka s ostrahou, ale její posádka, tvořená postarší a velice znuděnou paní, je jenom otráveně odmávla, ať pokračují dál.

Návštěvnické centrum samotné bylo perfektní ukázkou pasti na turisty. Na pár držácích čekala trička a láhve s vodou. Malý regál po straně obsahoval mapy oblasti a pár brožur o rybaření. Uprostřed toho všeho byla jediná postarší žena, které jistě do důchodu zbývalo už jenom pár let. Přivítala je vřelým úsměvem.

„Vy jste určitě od FBI, že?“ zeptala se.

„Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie.

Žena rychle přikývla a zvedla pevný telefon, který stál vedle ní na stolku. V papírku vedle telefonu našla číslo a vyťukala jej. Zatímco čekala na spojení, Mackenzie se odvrátila do obchodu a Bryers ji následoval.

„Říkal jste, že jste přímo s policejním oddělením ve Strasburgu zatím nemluvil, že?“ zeptala se.

Bryers zakroutil hlavou.

„Takže jsme tu považováni za pomoc nebo za překážku?“

„Myslím, že to brzy zjistíme.“

Mackenzie přikývla a společně se obrátili zpátky k pultu. Žena zrovna položila telefon a znovu se jim začala věnovat.

„Šerif Clements tu bude zhruba za deset minut. Chtěl by se s vámi setkat na vrátnici venku.“

Vydali se zpátky na parkoviště a k vrátnici. Mackenzie se musela znovu podivit nad krásou okolní scenérie, podtržené barvícími se stromy. Kráčela pomalu a všechno si to užívala.

„Hej, Whiteová?“ řekl Bryers. „Jste v pořádku?“

„Ano. Proč se ptáte?“

„Třesete se. A jste trochu bledá. Jakožto zkušený agent FBI to musím vyhodnotit tak, že jste nervózní – hodně nervózní.“

Mackenzie si promnula ruce, vědoma si faktu, že takové gesto rovněž vypovídá o nervozitě a navíc si povšimla i toho, že se opravdu mírně třesou. Ano, byla nervózní, ale doposud doufala, že se jí to daří skrývat. Očividně však hrála velmi špatné divadélko.

„Podívejte. Teďka už jste v tom doopravdy. Na nervozitu máte právo. Ale pracujte s tím. Nebojujte s tím, ani se to nesnažte skrýt. Já vím, že to zní jako protiklady, ale zkuste mi v tomhle prostě věřit.“

Mackenzie poněkud poníženě přikývla.

Dál pokračovali beze slov. Divoké barvy okolního porostu se znovu dostaly do popředí jejich vnímání. Mackenzie se zadívala na vrátnici a kovovou závoru, jež se klenula přes celou silnici. I když se to zdálo být trochu klišé, nemohla se zbavit dojmu, že její budoucnost čeká právě na druhé straně té závory. To, co tam najde, ji naplňovalo bázní i nedočkavostí zároveň.

Netrvalo snad ani minutu a uslyšeli zvuk malého motoru. Záhy se ze zatáčky vyloupnul golfový vozík. Zdálo se, že rychleji ta věc už ani jet nemůže, ale muž, jenž se hrbil za jeho volantem, působil, že by ji chtěl i tak popohánět.

Když se přiblížil o něco více, Mackenzie si jej mohla prohlédnout lépe. Určitě to byl již jmenovaný šerif Clements. Bylo mu kolem čtyřicítky a působil jako tvrďák. Pohled jeho očí vypovídal o historii, která k němu nebyla vždy zrovna přívětivá. Jeho černé vlasy už od spánků šedivěly a tvář se schovávala ve stínu jednodenních neoholených vousů, které pro člověka tohoto typu nejspíš byly každodenním standardem.

Clements nepříliš pečlivým způsobem zaparkoval vozík na druhé straně závory, vystoupil a obešel ji, aby se mohl setkat s Mackenzie a Bryersem.

„Agenti Whiteová a Bryers,“ řekla Mackenzie a nabídla mu pravici.

Clements jí chytil za ruku a pasivně s ní potřásl. Stejného pozdravu se dostalo i Bryersovi, než se šerif otočil zpátky k silnici vedoucí do parku.

„Abych byl upřímný,“ začal Clements, „jsem rád za zájem a informační podporu FBI, ale nejsem si už tak jistý, že také potřebujeme asistenci.

„No, už jsme tady, takže bychom se mohli podívat, jestli můžeme být i s něčím nápomocni,“ řekl Bryers svým nejpřátelštějším tónem.

„No budiž, naskočte do vozíku a pojeďte se mnou,“ řekl Clements. Zatímco se soukali do toho vehiklu, Mackenzie se ze všech snažila toho muže odhadnout. Od samého počátku ji na něm nejvíce zajímalo to, jestli je takový jenom proto, že má kvůli vraždě spoustu stresu, anebo jestli je otrava od nátury.

Posadila se vedle něj, zatímco Bryers se uvelebil vzadu. Clements neřekl za celou cestu ani slovo. Dokonce to spíše vypadalo, že si dával záležet, aby jim ukázal, jak nepohodlná mu jejich přítomnost je.

Po zhruba minutě nebo dvou uhnul z hlavní silnice na mnohem menší stezku, jejíž asfalt končil už po několika dalších metrech a která dále pokračovala jenom jako lesní cesta, na níž se i jeho vozík sotva vešel.

„Takže, jaké instrukce obdrželi strážní na té vrátnici?“ zeptala se Mackenzie.

„Nikdo nesmí dovnitř ani ven,“ řekl Clements. „Ani parkoví rančeři nebo policisté, pokud jim nedám povolení. I tak už tu kolem prdí spousta zadků a všechno jenom ztěžují.“

Mackenzie se rozhodla na tu nepříliš taktní odpověď raději nereagovat. Nechtěla se s Clementsem začít hádat ještě předtím, než vůbec s Bryersem dostanou šanci se podívat na místo činu.

Trvalo dalších pět minut, než Clements šlápnul na brzdy. Vystoupil dokonce ještě předtím, než vozík zcela zastavil. „No tak,“ řekl tónem, jako kdyby mluvil s dětmi. „Tudy.“

Mackenzie s Bryersem vystoupili. Všude kolem se k nebi tyčil hustě zarostlý les. Bylo tu krásně, ale zároveň ve vzduchu viselo jakési hutné napětí, které Mackenzie už po letech policejní praxe dobře poznávala – byla to krev a špatné zprávy.

Clements je svižným krokem vedl do lesa. Nebyla tam žádná opravdová cesta. Nic, co by stálo za zmínku. Tu a tam sice Mackenzie spatřila stopy starých stezek, vinoucích se porostem, ale nic více. Aniž by si uvědomila, že to činí, zrychlila krok, vydala se před Bryersem do čela a pokusila se Clementse dohnat. Tu a tam se musela sklonit či uhnout před nízko rostoucími větvemi, na nichž tu a tam visely husté pavučiny.

Asi tak po dvou nebo třech minutách chůze uslyšeli tlumené hovory odněkud zepředu. S každým dalším krokem nabíraly na intenzitě a po chvíli už slyšeli i zvuky dalšího pohybu. Mackenzie pochopila, o čem to Clements mluví. Zatím to místo ještě ani neviděla, ale už teď věděla, že tam budou davy.

Ani ne o minutu později dostala šanci si to potvrdit. Místo činu ohraničovaly malé vlaječky a celkově tvořily poměrně velký trojúhelník hustě zarostlý lesním porostem. Červené vlaječky byly spojeny žlutou páskou a v prostoru mezi nimi napočítala Mackenzie osm lidí včetně Clementse. Ona s Bryersem to zaokrouhlí na deset.

„Už chápete, co myslím?“ zeptal se Clements.

Bryers se zastavil vedle Mackenzie a povzdechl si. „No, tohle je teda bordel.“

Než vykročili kupředu, snažila se Mackenzie si co nejdetailněji scénu prohlédnout. Z osmi přítomných mužů byli čtyři od místní policie. Ty nebylo těžké poznat díky jejich uniformám. Další dva byli rovněž uniformovaní, ale jejich oblečení bylo jiné – státní policie. Mimo toho si ale všímala především scény samotné.

To místo bylo docela obyčejné. Neviděla žádné záchytné body nebo místa, které by něčím upoutávaly pozornost. Prostě jenom další kus lesa, jenž se rozbíhal do všech směrů a daleko za hranici jejich dohledu. Odhadem mohli být vzdáleni zhruba tak jednu míli od hlavní silnice. Stromy nerostly příliš blízko u sebe, ale i tak jich bylo tolik, že se na tom místě cítila zcela izolovaně.

Když si všechno dobře prohlédla, zaměřila se znovu na ty dohadující se muže. Někteří z nich působili rozrušeně, zatímco dva se vyloženě zlobili. Ti na sobě neměli žádnou uniformu ani nic dalšího, co by odhalovalo jejich profesi.

„Kdo jsou ti chlapi bez uniformy?“ zeptala se Mackenzie.

„Nejsem si jistý,“ odpověděl Bryers.

Clements se na ně zamračeně podíval. „Parkoví rančeři,“ řekl. „Joe Andrews a Charlie Holt. Maj dojem, že jsou teď policie.“

Jeden z rančerů vzhlédnul a v jeho pohledu byl jed. Mackenzie si byla docela jistá, že Clements učinil posunek bradou jeho směrem ve chvíli, kdy řekl Joe Andrews. „Dejte si bacha, Clementsi. Tohle je státní park,“ řekl Andrews. „Vy tu máte zhruba tolik autority, jako jeden z místních komárů.“

„To je možný,“ odpověděl Clements. „Ale vy zase určitě víte, že všechno, co musím udělat, je zavolat na ředitelství a roztočit pár koleček. Když budu chtít, můžu vás mít odsud vykopané během hodiny, takže si jenom splňte svoje a koukejte odsud vypadnout.“

„Ty drzej malej srá...“

„No tak,“ řekl třetí muž. To byl jeden ze státních. Jeho tělo připomínalo horu a velké kruhové sluneční brýle mu propůjčovaly vzhled zloducha ze špatného akčního filmu z osmdesátých let. „Já vás odsud můžu vyhodit oba dva, tak se přestaňte chovat jak malí haranti a dělejte svojí práci.“

Teprve během těchto slov si ten muž povšimnul, že přibyla Mackenzie s Bryersem. Vydal se k nim a skoro omluvně u toho kroutil hlavou.

„Omlouvám se, že jste museli vyslechnout všechny tyhle nesmysly,“ řekl, když k nim došel. „Já jsem Roger Smith od státní policie. Je to tady docela paseka, že?“

„To jsme sem právě přijeli zjistit,“ odpověděl Bryers.

Smith se otočil k ostatním a hromovým hlasem jim poručil: „Ustupte stranou a nechte federály dělat jejich práci.“

„A co naše práce?“ zeptal se jeden z rančerů. Charlie Holt, vzpomínala si Mackenzie. Díval se na ni i na Bryerse s podezřením. Mackenzie dokonce přišlo, že se jich možná trochu bojí. Zadívala se přímo na něj, on si toho všiml, ale neudržel kontakt ani vteřinu. Raději se zadíval k zemi a potom z ní zvednul žalud. Chvilku jej žmoulal v rukou, načež z něj začal olupovat kousky kůry.

„Měli jste dost času,“ řekl Smith. „Teď se ale všichni na chvilku stáhněte.“

Všichni ho nakonec poslechli. Především rančeři však působili značně nespokojeně. V zájmu rozmělnění stávajícího napětí se Mackenzie rozhodla, že bude nejlepší do vyšetřování oba rančery zahrnout, co nejvíce to bude možné, aby emoce, které tu momentálně jenom doutnaly, nezačaly hořet.