Ještě Než Požehná

„Jaké informace rančeři obvykle z takovéto situace potřebují získat?“ zeptala se jich přímo hned poté, co se sehnula pod žlutou páskou a vstoupila do chráněného pásma. Na místě, kde byla nalezena noha, spatřila značku ne o mnoho větší, než barevná fixa. O notný kus dál potom zahlédla další, jež označovala místo, kde byl odhalen zbytek těla.

„Potřebujeme především vědět, jak dlouho bude park uzavřen,“ řekl Andrews. „I když to může znít sobecky, tenhle park je dotovaný především z turismu.“

„To je pravda,“ promluvil i Clements. „Zní to sobecky.“

„Myslím, že můžeme občas myslet i na sebe,“ řekl Charlie Holt tak trochu obranným tónem, ale zároveň se pohrdavě podíval na Mackenzie s Bryersem.

„Co se děje?“ zeptala se Mackenzie.

„Má vůbec někdo z vás ponětí, co se tu vlastně děje?“ zeptal se Holt.

„Vlastně ne,“ řekl Bryers.

„Náctiletí si užívají sexu,“ pokračoval Holt. „Čas od času úplné orgie. Divný čarodějnický praktiky. Dokonce jsem jednou chytil ožralýho chlápka, kterej si to zrovna rozdával s pařezem – a tím myslím kompletně nahej. Tohle jsou příběhy, kterejm se stáťáci jenom smějou a místní policie si s nima přilepšuje na víkendových grilovačkách.“ Sehnul se pro další žalud a začal je otrhávat stejně, jako ten předchozí.

„A,“ dodal Joe Andrews. „Potom tu člověk chytí chlapa při obtěžování vlastní osmileté dcery jenom kousek od rybářské stezky a musí to zarazit. A jaké se mu dostanou díky? Dívčí křik ať nechám jejího tátu na pokoji a ostré varování od místní policie, abych příště nebyl tak ukvapený. Takže ano... občas si můžeme svoji autoritu taky pro změnu prosadit.“

Les poté ztichnul a zůstal tak až do chvíle, kdy se o pár vteřin později jeden z místních policistů uchechtl a řekl: „Jo. Autorita. To teda jo.“

Oba rančeři se na něj zadívali s vražednou nenávistí. Andrews přistoupil k němu a skoro se přitom třásl zlostí. „Jdi do řiti,“ řekl nakonec jednoduše.

„Řekl jsem, přestaňte s tím,“ zarazil je Smith. „Ještě jednou a všechny vás odsud do jednoho vypakuju. Pochopili?“

Zabralo to. Les se znovu ponořil do svých vlastních zvuků. Bryers překročil hranici vytyčenou páskou a zatímco se všichni ostatní tlačili za nimi, aby jim nic neuniklo, naklonil se k Mackenzie. Ta na zátylku cítila upřený pohled Charlieho Holta a nejradši by jej v tu v tu chvíli praštila.

„To mohlo skončit špatně,“ řekl Bryers tiše. „Pojďme se pokusit tu všechno udělat co nejrychleji a vypadnout, co myslíte?“

Mackenzie se rovnou pustila do práce. Prohlížela si celé prostranství a v duchu si dělala poznámky. Bryers znovu vystoupil z místa činu, opřel se o strom a dlouze tam kašlal do dlaně. Ona činila, co bylo v jejích silách, aby se tím nenechala rozhodit. Její oči studovaly porost nízko při zemi, zemi samotnou i okolní stromy. Nějak ji nepřicházelo na rozum, jak se mohlo tak zubožené tělo objevit právě tady. Bylo těžké povědět, před jakou dobou se tu vražda, nebo pohození těla odehrálo. Země samotná nevykazovala žádné známky brutálního zločinu, jenž byl spáchán.

Zapamatovala si pozice značek, označujících různé části těla. Byly příliš daleko od sebe, aby to byla jenom náhoda. Pokud se tu někdo zbavil těla, zmrzačil ho tímto způsobem a rozmístil jednotlivé kusy tak daleko od sebe, to naznačovalo záměr.

„Důstojníku Smithi, nevíte, jestli na těle byly nějaké stopy po zubech divoké zvěře?“ zeptala se.

„Pokud ano, tak byly tak maličké, že je základní ohledání na místě neodhalilo. Samozřejmě budeme vědět přesněji, až bude hotová pitva.“

„A nikdo z vašeho týmu nebo od místní policie s tělem nebo oddělenými končetinami nehýbal, že?“

„Ne.“

„To platí i pro mě,“ poznamenal Clements. „Co nám povědí rančeři?“

„Ne,“ řekl Holt nad míru otráveně. Zdálo se, že jej dokáže urazit naprosto cokoliv.

„Mohu se zeptat, co to má společného s hledáním toho, kdo to provedl?“ nadhodil Smith.

„Inu, pokud by si to vrah odbyl celé tady, byla by tu spousta krve,“ odpověděla Mackenzie. „I kdyby se to stalo před delší dobou, zůstaly by tu po tom alespoň nějaké stopy. Já nevidím vůbec nic. Takže přichází v úvahu druhá možnost, a sice že tu bylo tělo jenom odhozeno. Pokud je to ale ten případ, proč by potom oddělená noha ležela tak daleko od zbytku těla?“

„Já to nechápu,“ řekl Smith. Clements, který stál kousek za ním, rovněž špicoval uši, ale pokoušel se to skrýt.

„Přivádí mě to k domněnce, že vrah pohodil to tělo tady, ale jeho části oddělil z nějakého důvodu.“

„Proč?“ nevydržel Clements nadále předstírat, že neposlouchá.

„Pro to může být hned několik důvodů,“ pokračovala. „Může to být něco tak morbidního jako třeba nějaká zábava s tělem, rozhazování kolem, jako kdyby to ani nebylo nic víc než jeho hračka. Možná snaha upoutat pozornost. Anebo máme tu čest s nějakým mnohem promyšlenějším důvodem – pro tu vzdálenost, pro fakt, že je to noha, a tak dále.“

„Aha,“ řekl Smith. „No, moji muži už napsali hlášení, kde je vzdálenost mezi tělem a nohou uvedena. Spolu se vším dalším, co se tu dalo změřit.“

Mackenzie se znovu rozhlédla kolem – na skupinu mužů stojící uprostřed zdánlivě poklidného lesa – a na chvilku se zastavila. Pořád tu nebylo vysvětlení pro lokaci. To ji nutilo soudit, že je to místo možná zcela náhodné. Jenže bylo dost daleko od vyšlapaných cest, to hovořilo spíše o snaze se sem dostat. Také to mohlo znamenat, že vrah tyhle lesy – a kdo ví, jestli ne celý park – docela dobře znal.

Mackenzie začala znovu kráčet kolem místa činu, ve snaze nalézt sebenepatrnější stopy po zaschlé krvi. Neodhalila vůbec nic. S každým dalším okamžikem si byla jistější a jistější svou novou teorií.

„Rančeři,“ promluvila znovu. „Je tu nějaký způsob, jak získat jména lidí, kteří park navštívili? Ráda bych vytipovala ty, kteří sem chodí často a dobře to tu díky tomu znají.“

„Ani moc ne,“ odpověděl Joe Andrews, „To nejlepší, co můžeme nabídnout, je seznam přispěvatelů.“

„To nebude nutné,“ odmítla.

„Máte už nějakou teorii?“ zeptal se Smith.

„Skutečná vražda se odehrála jinde a tady bylo tělo jenom pohozeno,“ řekla Mackenzie zčásti spíše sama pro sebe. „Ale proč tady? Jsme skoro míli od hlavní silnice a na tomhle místě není vůbec nic zvláštního. To musí znamenat, že ten, kdo má tohle na svědomí, tuhle oblast dobře zná.“

Vysloužila si tím pár přikývnutí, ale přesto se zdálo, že většina z nich o jejích závěrech pochybuje anebo jim ani nevěnuje pozornost.

Podívala se na Bryerse.

„Stačí vám to tu?“ zeptala se.

Přikývl.

„Děkujeme, pánové.“

Všichni se na ni v tichosti dívali. Clements vypadal, že zvažuje, jestli jí má věřit.

„No, tak tedy pojďme,“ řekl po chvíli. „Odvezu vás zpátky k autu.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Mackenzie trochu drze. „Myslím, že půjdu raději pěšky.“

S Bryersem po boku se vydala zpátky lesem ve směru, kterým tušili hlavní silnici.

Jakmile zmizeli z dohledu všech těch policistů, Clementse a dalších, Mackenzie si ulehčeně oddychla a opět se začala rozhlížet po okolní přírodě. Z myšlenky, jak široké možnosti se tu nabízely, ji až mrazilo. Myslela na to, co říkal ten rančer, na tu spoustu přestupků a zločinů, které se tu odehrávají a skoro se jí z toho až začala točit hlava.

Pokud si někdo usmyslel, že tu bude zabíjet lidi podobně, jako v tom trojúhelníku označeným žlutou páskou někde za jejich zády, a pokud to tu jeho oběti neznaly, takový člověk měl takřka neomezené možnosti páchat tu ta nejhorší zvěrstva.

Mackenzie si v tu chvíli byla vcelku jistá, že se to stane znovu.

KAPITOLA ŠESTÁ

Mackenzie se vrátila do své kanceláře chvíli po šesté večer. Byla unavená z celodenního cestování, ale přesto si teď musela připravit všechny poznámky pro podání hlášení, o něž byla na cestě ze Strasburgu požádána.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, spatřila v nich Bryerse, který vypadal úplně stejně unavený, jako ona. V podpaží měl složku s dokumenty a v ruce třímal hrnek s kávou. Zdálo se, že se ze všech sil snaží svoje vyčerpání skrýt. Mackenzie si v tu chvíli uvědomila, že se vlastně celý den držel zpátky a nechal ji v tom parku mluvit s Clementsem, Smithem, Holtem a dalšími muži zcela samotnou. To všechno a navíc ještě jeho ošklivý kašel, ji nutilo přemýšlet, co se to s ním děje.

„Hlášení je připravené,“ řekl.

Mackenzie vstala a následovala jej do konferenční místnosti na konci chodby. Když vstoupili dovnitř, spatřila několik dalších agentů a expertů, kteří tvořili vyšetřovací tým případu z Národního parku Little Hill. Celkově to bylo sedm lidí, a i když si Mackenzie myslela, že je to až příliš mnoho pro případ, který byl zatím ještě v plenkách, nebyla v postavení, aby o něčem takovém mohla rozhodovat. Tohle byla Bryersova show a ona byla jednoduše vděčná, že se jí může účastnit. Bylo to mnohem lepší než prohrabování se právnickými lejstry.

„Dneska je náročný den,“ začal Bryers. „Takže rovnou začněme s rekapitulací.“

Pokud byl ještě před chvílí unavený, teď to ze sebe všechno setřásl. Mackenzie sledovala a poslouchala informace, které ládoval do zbývajících sedmi lidí v místnosti, informace o tom, co objevili v lesích za Strasburgem. Ostatní si dělali poznámky. Někdo k tomu používal obyčejný zápisník, zatímco jiným ke stejnému účelu sloužily tablety nebo telefony.

„Dodal bych jednu novou informaci,“ řekl potom jeden z agentů. „Doneslo se mi to ani ne před patnácti minutami. Případ se už dostal do pozornosti místního zpravodajství. Dokonce už toho chlapíka i pojmenovali. Říkají mu Vrah Kempařů nebo Kempař.“

Místnost se ponořila do ticha. Mackenzie si sama pro sebe povzdechla. Tohle jim výrazně ztíží život.

„Sakra, to je rychlé,“ okomentoval to Bryers. „Zatracená média. Jak se o tom mohli dozvědět tak rychle?“

Nikdo neodpověděl, ale Mackenzie odpověď znala. Malé město jako Strasburg bylo jistě plné lidí, kteří snili o tom, že jméno jejich města jednou bude ve zprávách – i kdyby ty zprávy měly být špatné. Napadla jí jména hned několik parkových rančerů a místních policistů, kteří by do takové kategorie docela dobře zapadali.

„V každém případě,“ pokračoval Bryers nevzrušeně, „poslední informace, kterou máme, přišla od státní policie. Předali detaily z místa činu forenzním kriminalistům. My teď víme, že oddělená noha a tělo, k němuž náležela, od sebe ležely přesně tři a půl stopy. Nemáme zatím tušení, jestli je to významná informace, ale budeme se tím zabývat. Dále…“

Přerušilo jej zaklepání na dveře. Další agent vstoupil do místnosti a předal Bryersovi obálku s dalšími dokumenty. Něco mu rychle pošeptal a opět místnost opustil.

„Zpráva z pitvy oběti,“ ohlásil Bryers, otevřel složku a podíval se na její obsah. Rychle si prohlédl tři listy, jež se skrývaly uvnitř, a potom je nechal kolovat, aby se každý mohl informovat sám za sebe. „Jak se můžete podívat, na těle nejsou žádná zranění, způsobená hladovými predátory, ale zato byly odhaleny lehké modřiny kolem ramen a na zádech. Máme důvod věřit, že noha a pravá ruka byly odděleny nějakým tupým nožem nebo jinou zbraní s velkou, ale nijak zvlášť ostrou čepelí. Kosti se zdají být spíše ulámané než uřezané. To je změna oproti případu z před dvou let, ale také to může poukazovat jenom na fakt, že vrahovi příliš nezáleží na tom, jakou zbraň či nástroj používá.“

Bryers dal všem chvilku na to, aby se mohli s novými informacemi seznámit. Mackenzie se na papíry skoro ani nepodívala. Bryersovo shrnutí jí perfektně postačovalo. Už dávno se naučila důvěřovat jeho úsudku a, i když si vážila psaných dokumentů, nic nebylo lepší, než přímé slovní hlášení od někoho, kdo do problému zcela pronikl.

Конец ознакомительного фрагмента.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.