Lovení

Kapitola šestá

Riley pocítila ostrý záchvěv zvědavosti, když před zhruba 200 nováčků předstoupil přednášející. Úzké klopy, tenká černá kravata, krátce střižené vlasy vytvářely dojem, že patří do jiné doby. Riley připomínal muže z fotografií astronautů z 60. let. Prolistoval si pár kartiček s poznámkami a rozhlédl se po posluchárně. Riley očekávala jeho slova na uvítanou a pochvalu.

Vedoucí Akademie FBI Lane Swanson začal dle očekávání: „Vím, že jste všichni tvrdě dřeli, abyste byli na tento den připraveni.“

S lehkým pousmáním dodal: „Řeknu Vám to bez okolků – nejste připraveni. Nikdo z vás.“

Posluchárnou byly slyšet povzdechy a Swanson se odmlčel, aby jeho slova měla kýžený efekt.

Následně pokračoval: „A o tomhle je tento 20 týdnů trvající program – aby vás co nejlépe připravil na práci pro Federální úřad pro vyšetřování. Součástí přípravy je naučit se, na co je možné se připravit, jak se vypořádat s neočekávaným a naučit se přemýšlet za pochodu. Mějte vždy na paměti – ne nadarmo se Akademii FBI přezdívá „West Point pro policii“. Máme vysoké standardy. Zdaleka ne všichni program úspěšně dokončíte. Avšak ti z vás, kteří ho dokončíte, budete mít průpravu, o které se vám ani nesnilo. Lépe tak zvládnete čelit dalším úkolům, které vás v budoucnu čekají.“

Riley visela na každém Swansonově slově, když hovořil o standardech akademie na zajištění bezpečnosti, pocitu soudržnosti, jednotě, zodpovědnosti a disciplíně. Dále pokračoval o osnově studia – kurzy zaměřené na vše možné od práva a etiky po výslechy a shromažďování důkazů.

Riley cítila s každým slovem narůstající úzkost, protože si uvědomovala novou skutečnost.

Už nejsem jen stážistka letního programu.

Letní program působil v porovnání s touto výzvou jako tábor pro teenagery.

Neocitla se zde za hranicemi svých schopností?

Nebyla to celé chyba?

Když se rozhlédla kolem sebe, připadala si mezi ostatními přítomnými rekruty jako dítě. Málokdo byl ve stejném věku. Z jejich tváří vyčetla, že skoro každý už má zkušenosti a někteří z nich mají dokonce o poznání více zkušeností. Většině rekrutů bylo více než 23 let a někteří už byli na horní hranici 37 let, kdy mohli vstoupit do programu.

Pravdou bylo, že rekruti pocházeli z různých prostředí a pracovních odvětví. Mnoho z nich bylo policejními důstojníky a mnoho z nich sloužilo v armádě. Jiní pracovali jako učitelé, právníci, vědci nebo se věnovali obchodu a ostatní se věnovali spoustě dalších povolání. Všichni ale měli jedno společné – silné odhodlání strávit zbytek života prosazováním práva.

Jen pár z nich sem přešlo rovnou z programu pro stážisty. John Welch, který seděl o několik řad před ní, byl jedním z nich. Riley i jemu byla prominuta podmínka, že rekruti musí mít alespoň tři roky zkušeností v oblasti prosazování práva, aby mohli nastoupit na Akademii FBI.

„Těším se, až pogratuluju těm z vás, kteří úspěšně dokončí zde v Quanticu program. V ten den budete skládat přísahu přímo u vedoucího FBI Billa Cormacka. Přeji všem hodně štěstí,“ dokončil Swanson svou řeč.

Nakonec se drsně zasmál: „A teď – honem do práce!“

Swansonovo místo zaujmul instruktor a začal vyvolávat rekruty podle jména – říkal jim „NAV“, zkratka pro „nové agenty ve výcviku“. Když noví agenti odpověděli na své jméno, instruktor je rozdělil do menších skupin, v rámci kterých budou navštěvovat své kurzy.

Riley čekala se zatajeným dechem, až uslyší své jméno a při tom si vybavila, jak nudný byl včerejšek, když sem dorazila. Poté, co se nahlásila, že přijela, stála jen ve frontách, vyplňovala formuláře, koupila si uniformu a dostala přidělenou ložnici.

Dnešek už byl mnohem zajímavější.

Když zaznělo jméno Johna Welche, zamrzelo ji, že nebyl následně přidělený do stejné skupiny jako ona. Určitě by jí pomohlo, kdyby měla poblíž kamaráda, o kterého se může opřít a se kterým by mohla prožívat všechny nesnáze, které je v příštích týdnech čekají.

I když, možná je to tak lepší, pomyslela si.

Ve vztahu k Johnovi měla poněkud smíšené pocity, takže jeho přítomnost by ji mohla spíše rozptylovat.

Riley si nakonec oddechla, když se dostala do stejné skupiny jako Francine Dowová, která jí byla včera přidělená jako spolubydlící. Francine měla raději oslovení Frankie a byla starší než Riley, bylo jí kolem 30 let. Temperamentní zrzka se zdravou barvou ve tváři, která už něco v životě zažila.

Riley a Frankie se ještě nestihly nijak více poznat. Včera spolu strávily jen chvíli při vybalování věcí ve společné ložnici. Dnes na snídani šla každá zvlášť.

Rileyina skupina se nakonec sešla ve vstupní hale u agenta Martyho Glicka, který jim byl přidělen jako instruktor. Glickovi mohlo být mezi 30 a 40 lety. Byl vysoký a svalnatý, podobně jako hráč fotbalu, a ve tváři se mu zračil vážný a strohý výraz.

Promluvil ke skupině: „Máte před sebou velký den. Ale ještě před tím, než začneme, chtěl bych vám něco ukázat.“

Glick je odvedl do hlavního vstupního vestibulu, obrovské místnosti s mramorovou podlahou se znakem FBI veprostřed a obrovským bronzovým odznakem s černou stuhou na zdi. Riley tudy procházela, když včera dorazila a věděla, že se nachází v síni slávy. Na tomto slavnostním místě si připomínali zemřelé agenty FBI.

Glick je zavedl ke zdi, kde se nacházely portréty a jména. Uprostřed mezi nimi byla zarámovaná pamětní deska, na které stálo:

Absolventi Akademie FBI, kteří zemřeli při výkonu služby přímým následkem činů zločinců.

Jak si skupina prohlížela toto pamětní místo, ozval se občas lehký povzdech. Glick chvíli neřekl ani slovo a nechal na ně působit pocity, které toto místo vyvolávalo.

Téměř šeptem nakonec řekl: „Nezklamte je.“

Když odváděl skupinu dál, aby mohli začít s činnostmi, které je ten den čekají, Riley se ještě ohlédla přes rameno na portréty na zdi.

Bude tu jednou viset i můj portrét? napadlo ji.

To samozřejmě nemohla vědět. S jistotou ale věděla, že následující dny budou plné výzev, kterým ještě nikdy v životě nečelila. Ucítila ohromující pocit odpovědnosti vůči těmto zemřelým agentům.

Nesmím je zklamat, pomyslela si.

Kapitola sedmá

Jake řídil narychlo půjčené auto po štěrkových cestách, které spojovaly Dighton s Hylandem. Auto mu půjčil velitel Messenger, aby se Jake mohl vydat na cestu ještě předtím, než přistane vrtulník od televize.

Nevěděl, co ho v Hylandu čeká, ale byl rád, že unikl. Nesnášel být v obležení reportérů, kteří ho zahrnovali otázkami, na které nedokázal odpovědět. Neexistovalo moc věcí, které by si média vychutnávala víc, než šokující vraždy na odlehlých místech na venkově. Skutečnost, že obětí byla starostova žena, činila příběh ještě přitažlivějším.

Při jízdě měl stažené okýnko, aby si mohl vychutnat čerstvý venkovský vzduch. Messenger mu vyznačil cestu na mapě a Jake si užíval pomalou cestu krajinou. Zadržený, kterého jede vyslechnout, čeká v cele a nikam mu neuteče.

Je dost dobře možné, že podezřelý, který sedí ve vězení v Hylandu, nemá ani s jednou vraždou nic společného. V době druhé vraždy byl držen ve vězení.

Ne, že by to prokazovalo jeho nevinu, pomyslel si Jake.

Pořád musel počítat s možností, že pracuje ve skupině dvou či více vrahů. Někdo se také mohl snažit kopírovat vraždu Alice Gibsonové.

Žádná verze by Jakea nepřekvapila. Během své dlouhé kariéry pracoval i na podivnějších případech.

Hned, jak zajel do Hylandu, povšiml si, jak ospale malé město působí – bylo menší než Dighton, který měl něco přes tisíc obyvatel. Projel okolo cedule, podle které zde žilo jen pár stovek obyvatel.

To stačí sotva, aby se tomu vůbec dalo říkat obec, pomyslel si Jake.

Policejní stanici našel v krátké řadě obchodů mezi ostatními průčelími. Zaparkoval na kraji silnice a spatřil, jak se tlustý muž v uniformě opírá o vchod a očividně nemá nic lepšího na práci.

Jake vystoupil z auta. Cestou ke stanici si všiml, že velký policista nemůže spustit oči z člověka přes ulici. Ten člověk měl na sobě bílý lékařský plášť a stál tam se založenýma rukama. Jake měl zvláštní pocit, že tito dva už tady stojí a v tichosti na sebe zírají poměrně dlouhou dobu.

Co se to tu děje? podivil se.

Došel k uniformovanému muži ve vchodě a ukázal mu svůj odznak. Muž se představil jako šerif David Tallhamer. V puse převaloval žvýkací tabák.

Znuděným tónem pozval Jakea dovnitř: „Pojďte, představím vám našeho hosta – jmenuje se Phil Cardin.“

Jake následoval Tallhamera dovnitř a ještě se ohlédl. Zjistil, že muž v bílém plášti se nepohnul z místa.

Vevnitř v budově policejní stanice představil Talhamer Jakea svému zástupci, který seděl s nohama na stole a četl si noviny. Zástupce na Jakea kývnul hlavou a pokračoval ve čtení novin.

Ze všech koutů malé kanceláře byla cítit znuděnost. Kdyby to Jake nevěděl, nikdy by si netipnul, že tito dva otrávení policisté řeší obzvlášť nechutnou vraždu.

Tallhamer odvedl Jakea do dveří v zadní části kanceláře. Dveřmi prošel do věznice. Věznice čítala jen dvě cely umístěné naproti sobě. Mezi nimi vedla úzká chodba. Obě cely byly zrovna obsazené.

V první cele spal na lehátku muž v poněkud obnošeném obleku a nahlas chrápal. Naproti seděl hned na první pohled naštvaný muž v džínech a tričku.

Tallhamer si vyndal klíče a odemkl celu, ve které byl sedící muž a řekl: „Máš návštěvu, Phile. Říká, že je opravdovej agent FBI.“

Jake vstoupil do cely, zatímco Tallhamer zůstal stát venku a držel dveře od cely.

Phil Cardin zamžoural očima na Jakea a pronesl: „FBI jo? Možná byste mohl naučit tady zástupce Dawga dělat svou práci pořádně. Nikoho jsem nezabil, natož svou bývalou manželku. Kdybych ji zabil, okamžitě bych se tím pochlubil. Takže mě odsud koukejte pustit.“

Jake se podivil: Řekl mu někdo o té druhé vraždě?

Jake nabyl dojmu, že Cardin o ní neměl tušení. Došel k závěru, že alespoň prozatím bude lepší, aby to pro něj dál zůstalo tajemstvím.

Jake k němu promluvil: „Mám na vás pár otázek, pane Cardine. Chcete zavolat svého právníka?“

Cardin se uchechtl a ukázal na spícího muže v protější cele.

„Toho už tady mám – svým způsobem,“ odpověděl Cardin.

Vzápětí zařval na muže: „Hej, Ozzie. Nechceš už vystřízlivět? Potřebuju právní zastoupení. Dohlídni na to, aby neporušili moje práva. I když počkej, mám pocit, že tohle už jsi prošvihnul, ty ožralej neschopnej šmejde.“

Muž ve zmačkaném obleku se posadil a promnul si oči.

„Proč tu sakra tak křičíš?“ zabručel. „Nevšimnul sis, že se snažím spát? Krucinál, moje hlava. To je bolest.“

Jake zůstal zírat s pusou dokořán. Tlustý šerif se srdečně zasmál, když viděl, jak je Jake šokovaný.

Tallhamer řekl: „Agente Crivaro, dovolte mi představit vám Oswalda Hinese, jediného právníka ve městě. Čas od času ho přidělíme jako obhájce. Příhodně jsme ho před nějakou dobou zatkli za opilost a výtržnictví, takže ho máme akorát po ruce. Ne že by to bylo něco neobvyklého.“

Oswald Hines si odkašlal a zabručel: „Jo, přesně tak. Tady mám něco jako svůj druhý domov – nebo by se to dalo nazvat spíš druhou kanceláří. V těchto situacích je šikovně umístěná. V tomhle stavu by se mi nikam chodit nechtělo.“

Hines se pomalu a dlouze nadechl. Díval se na všechny kalným pohledem.

Pak pronesl k Jakeovi: „Poslouchejte, agente nevím-jak-se-jmenujete. Jako obhájce tohoto muže trvám na tom, abyste ho nechal na pokoji. Už týden mu pořád někdo klade otázky. Ve skutečnosti je tu držen bezdůvodně.“

Právník se zívnutím dodal: „Vlastně jsem doufal, že už tu touhle dobou nebude. Tak ať je pryč, než se zase probudím.“

Právník se opět pokládal na postel, když šerif řekl: „Nespi, Ozzie. Máš tu práci. Přinesu ti kafe. Mám tě pustit z cely, abys byl blíž u svého klienta?“

„Nee, odsud to stačí,“ odvětil Ozzie. „Ale pospěš si s tím kafem. Víš, jak ho mám rád.“

Šerif Tallhamer se zasmál: „Jaké chceš tentokrát?“

„V nějakém hrnku,“ odsekl Ozzie. „Jdi už.“

Tallhamer odešel zpět do kanceláře. Jake chvíli pozoroval vězně.

Nakonec Jake začal: „Pane Cardine, pokud vím, tak nemáte alibi na dobu, kdy byla zavražděna vaše bývalá manželka.“

Cardin pokrčil rameny a odpověděl: „Nevím, kde jste to vzali. Byl jsem doma. K večeři jsem si ohřál zmražené jídlo, celý večer koukal na televizi a zbytek noci jsem prospal. Nebyl jsem nikde poblíž místa, kde se to stalo – ať už se to stalo kdekoli.“

„Může vám to někdo dosvědčit?“ zeptal se Jake.

Cardinovi se na tváři objevil úšklebek: „Ne, ale nikdo mi ani nemůže dosvědčit opak, že ne?“

Jak tak Jake koukal na Cardinův posměšný výraz, přemítal: Je vinný a posmívá se mi?

Nebo jen nechápe závažnost své situace?

Jake se zeptal: „Jaké jste měli s bývalou manželku v době vraždy vztahy?“

Právník ostře vykřikl: „Neodpovídej na otázku, Phile.“

Cardin se podíval do druhé cely a řekl: „Drž hubu, Ozzie. Neřeknu mu nic, co už jsem neřekl asi stokrát předtím šerifovi. Nic se tím nezmění.“

Pak se podíval na Jakea a jízlivě poznamenal: „Mezi mnou a Alicí to bylo naprosto skvělé. Náš rozvod proběhl v přátelské atmosféře. Nikdy bych jí nezkřivil jediný vlásek na té její hezké hlavičce.“

Zrovna se vrátil šerif a podal právníkovi hrnek kávy.

„Ale hovno přátelský,“ řekl šerif Cardinovi. „V ten den, kdy byla zavražděná, jsi vtrhl do salónu krásy, kde pracovala, a přímo před jejími klientkami jsi na ni řval, že ti zničila život, k smrti ji nenávidíš a chceš, aby byla mrtvá. Proto jsi tady.“

Jake si strčil ruce do kapes a řekl: „Mohl byste mi laskavě říct, co to mělo znamenat?“

Cardinovi se vztekem zkřivily rty.

„Byla to všechno pravda – myslím to, že mi zničila život. Od té doby, co mě vyhodila a vzala si toho zatracenýho doktora, jde všechno od desíti k pěti. Ten den jsem zrovna dostal padáka. Dělal jsem kuchaře v bistru u Micka.“

„A to byla její vina?“ zajímal se Jake.

Cardin se zadíval Jakeovi zpříma do očí a procedil skrz zatnuté zuby: „Všechno je její vina.“

Z nenávisti, kterou slyšel v Cardinově hlase, přeběhl Jakeovi mráz po zádech.

Obviňování ostatních mu jde, napadlo ho.

Jake už měl co do činění s mnohými lidmi, kteří nedokázali přijmout odpovědnost, za to, co se v jejich životech pokazilo. A nebyli to vrazi. Byl si moc dobře vědom, že Cardinův nezkrotný vztek, může stěží považovat za důkaz jeho viny. Ale naprosto chápal, proč byl Cardin ihned zatčen.

Jake měl ale stále na paměti, že držet Cardina ve vazbě teď, když se odehrála další vražda, byla už věc jiná. Podle toho, co velitel Messenger řekl Jakeovi v Dightonu, neexistoval žádný jednoznačný důkaz, který by Cardina spojoval se spáchaným zločinem. Jediným důkazem bylo vyhrožování v minulosti a navíc nedávný výlev v salónu krásy, kde pracovala Alice. Vše se týkalo jen vedlejších okolností.

Pokud ho neusvědčí něco, co prozradí teď.

Jake řekl Cardinovi: „Chápu to tedy tak, že jakožto bývalý manžel zrovna netruchlíte.“

Cardin odsekl: „Možná bych truchlil, kdyby mě Alice tak nezničila. Celé manželství mi vštěpovala, co jsem za ubožáka – jako by si pomohla tím hnusákem, se kterým se dala dohromady. Dokud jsme se nerozvedli, tak jsem ale nebyl ubožák. Až, když jsem zůstal sám, tak se všechno začalo hroutit. Je to nefér…“

Jake poslouchal, jak si Cardin dál stěžoval na svou bývalou. Zjevně byl zahořklý – a měl zlomené srdce. Jake měl podezření, že Cardin nikdy nepřestal Alice milovat, nebo po ní alespoň toužit. Nějaká jeho část se nevzdávala liché naděje, že skončí opět spolu.

Nicméně láska, kterou k ní cítil, byla zjevně chorobná, zvrácená a vzbuzovala v něm posedlost – rozhodně to nebyla v jakémkoli smyslu zdravá podoba lásky. Jake věděl o spoustě vrahů, které poháněl přesně tenhle pocit, který oni označovali za lásku.

Cardin na okamžik přestal vykřikovat a zeptal se: „Chci se zeptat – je pravda, že byla obmotaná ostnatým drátem?“

S úsměvem zakroutil hlavou a dodal: „Pane jo, to je tak… kreativní.“

Jake se nad těmi slovy lehce otřásl.

Co tím přesně Cardin myslel?

Obdivoval snad něčí dílo?

Nebo si snad potutelně vychutnával vlastní důvtipnost?

Jake dospěl k závěru, že přišel čas zkusit z něj dostat informace ohledně druhé vraždy. Pokud měl Cardin komplice, který zavraždil Hope Nelsonovou, třeba by se Jakeovi podařilo ho přimět k přiznání. Věděl ale, že na něj musí jít opatrně.

Zeptal se: „Pane Cardine, znáte ženu z Dightonu, která se jmenuje Hope Nelsonová?“

Cardin se podrbal na hlavě a odpověděl: „Nelsonová… to jméno znám. To je starostova žena, ne? Nebo něco takovýho?“

Šerif Tallhamer, který se opíral o mříže z venku cely, zavrčel: „To je mrtvá žena.“

Jake potlačil zaúpění nad promarněnou šancí. Neměl v plánu prozradit Cardinovi celou pravdu takhle napřímo. Chtěl si dávat na čas a zkusit zjistit, jestli ví, co se stalo s Hope Nelsonovou.

Právník ve vedlejší cele vyskočil na nohy.

„Mrtvá?“ vyjekl. „O čem to sakra mluvíte?“

Tallhamer vyplivnul trochu tabáku na betonovou podlahu a řekl: „Včera v noci byla zavražděná – úplně stejným způsobem jako byla zavražděná Alice. Pověšená na plotový sloupek, omotaná ostnatým drátem.“

Ozzie, jako by okamžitě vystřízlivěl, vyštěkl: „Proč tu teda zatraceně ještě držíte mého klienta? To si snad myslíte, že zabil další ženu včera v noci, zatímco tu byl zamčený?“

Jake ztratil naději. Jeho taktika byla zkažená a věděl, že další otázky k ničemu nepovedou.

I přesto se znovu obrátil na Cardina: „Znal jste Hope Nelsonovou?“

„Jsem snad právě odpověděl, ne?“ řekl Cardin poněkud překvapeně.

Jake ale nedokázal rozlišit, jestli je Cardinovo překvapení opravdové nebo ho jen předstírá.

Ozzie popadl mříže vlastní cely a zařval: „Koukejte zatraceně mého klienta hned propustit, nebo vás poženu před soud!“

Jake potlačil povzdech.

Ozzie měl samozřejmě pravdu, i když…

A najednou se probere v ten nejlepší čas.

Jake se otočil na Tallhamera a pronesl: „Pusťte Cardina ven. Ale dohlídněte na něj.“

Tallhamer zavolala svého zástupce, aby přinesl osobní věci, které patřily Cardinovi. Šerif odemkl Cardinovu celu, aby ho pustil a rovnou se obrátil na Ozzieho a zeptal se: „Chceš už taky jít?“

Ozzie zívnul a položil se zpátky na lehátko.

„Ne, dneska jsem tu odvedl dost dobrou práci. Ještě se prospím – dokud tuhle celu nebudete potřebovat pro někoho dalšího.“

Tallhamer se zaculil a řekl: „Jako doma.“