Pohřbená

KAPITOLA ŠESTÁ

Velitel Belt vykročil k muži, který se blížil.

Řekl, "Pane, tato oblast je uzavřena. Copak jste neviděl bariéru?"

"To je v pořádku," řekla Riley. "To je zvláštní agent Bill Jeffreys. Je tu s námi."

Riley pospíchala k Billovi a vedla ho dostatečně daleko, aby je ostatní neslyšeli.

"Co se stalo?" tázala se. "Proč jsi neodpověděl na mé zprávy?"

Bill se rozpačitě usmál.

"Byl jsem idiot. Já ..." Jeho hlas utichl a odvrátil zrak.

Riley čekala na jeho odpověď.

Pak nakonec řekl, "Když jsem dostal tvé zprávy, jen jsem nevěděl, zda jsem připraven. Zavolal jsem Meredithovi, abych zjistil podrobnosti, ale stále jsem si nebyl jistý, zda jsem připraven. Nevěděl jsem sakra ani jestli jsem připraven, když jsem sem už jel. Nevěděl jsem, jestli jsem připraven, až doteď, když jsem spatřil ..."

Ukázal na tělo.

Dodal, "Teď už vím. Jsem připraven vrátit se do práce. Počítej se mnou."

Jeho hlas byl rozhodný a jeho výraz vypadal, že to tak skutečně myslí. Riley si ohromně oddychla.

Dovedla Billa zpět k policistům, kteří se shlukli kolem těla v jámě. Představila jej veliteli a patologovi.

Jenn už Billa znala a zdálo se, že je ráda že ho vidí, což Riley potěšilo. Poslední věc, kterou Riley potřebovala bylo, aby se Jenn cítila opomíjená nebo rozmrzelá.

Riley a ostatní řekli Billovi to málo co doposud věděli. Poslouchal se zaujetím.

Nakonec Bill řekl patologovi, "Myslím, že teď už si tělo můžete odvézt. Tedy pokud s tím agentka Paige souhlasí."

"Ano, to je v pořádku," souhlasila Riley. Byla šťastná, že Bill se zdál být jako dřív a chtěl uplatnit svou autoritu.

Jak patologův tým začal extrahovat tělo z díry, Bill chvíli zkoumal okolí.

Zeptal se Riley, "Prohlédla sis místo předchozí vraždy?"

"Ještě ne," odpověděla.

"Tak bychom to měli udělat," řekl.

Riley řekla veliteli Beltovi, "Pojďme se podívat na druhé místo činu."

Velitel souhlasil. "Je to pár mil do přírodní rezervace," dodal.

Všem se podařilo protlačit se kolem reportérů bez komentáře. Riley, Bill a Jenn se dostali k SUV FBI a velitel Belt a patolog nasedli do jiného auta. Velitel je navedl pryč od pláže, podél písčité cesty k zalesněné oblasti. Když cesta skončila, automobily zaparkovali. Riley a její kolegové následovali dva úředníky, kteří si to pěšky namířili po stezce vedoucí mezi stromy.

Velitel držel skupinu stranou od stezky a upozorňoval ji na stopy v pevnější půdě.

"Jen běžné tenisky," poznamenal Bili.

Riley přikývla. Viděla otisky v obou směrech. Ale byla si jistá, že nenabídnou mnoho informací, až na velikost boty vraha.

Ale stopy byly proložené zajímavými otisky. Do půdy byly vryté dvě vratké čáry.

"Co říkáš těmto čárám?" Zeptala se Riley Billa.

"Stopy od kolečka, přijíždějícího a odjíždějícího," řekl Bill. Ohlédl se přes rameno směrem k silnici a dodal, "Odhaduji, že vrah zaparkoval, kde jsme nyní zaparkovali my a přinesl své nástroje po této cestě."

"To je totéž, na co jsme přišli i my," souhlasil Belt. "A odešel znovu touto cestou."

Brzy došli na místo, kde jejich cestu protínala užší stezka. Uprostřed menší cesty byla dlouhá, hluboká díra. Byla o šířce samotné cesty.

Velitel Belt ukázal na místo, kde se nová cesta začínala vinout zpoza okolních stromů. "Vypadá to, že druhá oběť přiběhla z tohoto směru," řekl. "Otvor byl maskovaný a ona do něj spadla."

Terzis dodal, "Měla zlomený kotník, zřejmě z pádu. Takže byla bezmocná, když na ni vrah začal házet hlínu."

Riley se opět zachvěla při pomyšlení nad takovou hroznou smrtí.

Jenn řekla, "A to všechno se stalo včera."

Terzis přikývl a řekl, "Já jsem docela jistý, že čas smrti byl totožný s vraždou na pláži – asi kolem šesti hodin ráno."

"Před východem slunce," dodal Belt. "Byla nejspíš ještě tma. Běžec, který sem přišel po úsvitu viděl, jak je zem narušená a zavolal nám."

Zatímco Jenn začala dělat další fotografie, Riley oblast zkoumala. Její oči padly na pošlapaný podrost od kol kolečka. Viděla, kde vrah nahromadil zem asi patnáct metrů od stezky. Stromy byly poměrně husté vedle těchto cest, takže běžec vraha nebo zeminu nemohl vidět, když přiběhl z tohoto směru.

Teď byla jáma znovu vykopaná policií, která navršila zeminu přímo vedle ní.

Riley si vzpomněla, že Meredith zmínil jméno této oběti v Quanticu, ale nemohla si jej nyní vybavit.

Řekla veliteli Beltovi, "Předpokládám, že jste byli schopni identifikovat oběť."

"To je pravda," řekl Belt. "Měla u sebe identifikaci, stejně jako Todd Brier. Jmenovala se Courtney Wallace. Žila v Sattleru, ale já ji osobně neznal. Takže vám ní toho nemohu zatím moc říct, kromě toho, že byla mladá, pravděpodobně kolem dvacítky."

Riley poklekla vedle jámy a podívala se dovnitř. Hned mohla přesně vidět, jak vrah past připravil. V dolní části jámy byla těžká, volně tkaná zahradnická tkanina, do které se zamotalo listí a nečistoty. Byla rozprostřená nad otvorem, nepozorovatelná neopatrnému běžci, zejména v temném světle před úsvitem.

Řekla si, že musí zavolat forenznímu týmu ÚACH, aby obě místa činu prověřil. Možná by mohl vypátrat původ tkaniny.

Mezitím Riley pociťovala náznak stejného pocitu, který měla na pláži, když vnikla do mysli vraha. Ten pocit nebyl tentokrát zdaleka tak živý. Ale dokázala si ho představit, jak sedí, kde ona teď klečí, a dívá se dolů na bezmocnou oběť.

Co dělal chvíli předtím, než ji začal pohřbívat zaživa?

Připomněla si svůj dřívější dojem - že byl okouzlující a sympatický.

Zpočátku zřejmě předstíral překvapení z nalezení mladé ženy v jámě. Možná dokonce udělal na ženu dojem, že jí pomůže dostat se ven.

Věřila mu, pomyslela si Riley. I kdyby jen chvíli.

Pak ji začal trápit.

A netrvalo dlouho a začal na ni sypat kolečka hlíny.

Musela začít křičet, když zjistila, co se děje.

Takže jak reagoval na její křik?

Riley vycítila, že se jeho sadismus plně projevil. Na chvíli se vzdal svého úkolu a hodil jí do tváře jedinou lopatu hlíny – ne proto, aby už nemohla křičet, ale aby ji trápil.

Riley se celá otřásla.

Pocítila úlevu, když pocit spojení začal ustupovat.

Teď se mohla vrátit k prohlížení místa činu s objektivnějším pohledem na věc.

Tvar jámy jí připadal divný. Konec, na kterém stála, byl vykopán ve tvaru špičky. Druhý konec odráží tento stejný tvar, jen byl obráceně.

Vypadalo to, že vrah si na něm dal hodně záležet.

Ale proč? Přemýšlela Riley. Co by to mohlo znamenat?

Vtom někde za sebou zaslechla Billův hlas.

"Něco jsem našel. Všichni se sem raději pojďte podívat."

KAPITOLA SEDMÁ

Riley se točila, aby viděla, kvůli čemu Bill křičí. Jeho hlas přicházel zpoza stromů na jedné straně cesty.

"Co tam máte?" Zavolal velitel Belt.

"Co jste našel?" Ozval se Terzis.

"Pojďte sem," zakřičel na ně Bill.

Riley vstala a vydala se jeho směrem. Viděla pošlapaný podrost na místě, kde opustil cestu.

"Už jdete?" Zavolal Bill a začínal znít trochu netrpělivě.

Riley z jeho tónu hlasu poznala, že to myslí vážně.

Následovaná Beltem a Terzisem se rychle vydala do houští, až narazila na malou mýtinu, kde stál Bill. Bill se díval na zem.

Rozhodně něco našel.

Další kus tkaniny byl roztažen po zemi, v rozích volně přidržený malými kolíčky.

"Dobrý Bože," zamumlal Terzis.

"Ne další tělo," řekl Belt.

Ale Riley věděla, že to muselo být něco jiného. Za prvé byl otvor mnohem menší než druhý a měl čtvercový tvar.

Bill si nandával plastové rukavice, aby nezanechal otisky prstů na tom, co záhy najde. Pak poklekl a jemně odtáhl tkaninu.

Riley viděla jen kus kruhového, tmavého, leštěného dřeva.

Bill opatrně uchopil dřevěný kruh oběma rukama a vytáhl jej nahoru.

Všichni kromě Billa zalapali po dechu nad tím, co pomalu vytáhl z jámy.

"Přesýpací hodiny!" Řekl velitel Belt.

"Největší, jaké jsem kdy viděl," dodal Terzis.

A vskutku, objekt byl přes dvě stopy vysoký.

"Jste si jistí, že to není nějaký druh pasti?" Varovala je Riley.

Bill vstal s objektem, aby udržoval jej kolmo, zacházel s ním jak nejjemněji mohl, jako by manipuloval s výbušným zařízením. Postavil jej svisle na zem vedle jámy.

Riley si klekla a pozorně si ho prohlížela. Zdálo se, že ta věc nemá žádné dráty ani pružiny. Ale bylo něco ukryté pod pískem? Naklonila tu věc na jednu stranu, ale neviděla nic zvláštního.

"Jsou to jen velké přesýpací hodiny," zamumlala. "A skryté stejně jako past na cestě."

"Nejsou to přesné přesýpací hodiny," řekl Bill. "Jsem si docela jistý, že měří delší časové období než jednu hodinu. Říká se tomu pískový časovač."

Objekt připadal Riley překvapivě krásný. Dvě koule ze skla byly nádherně tvarované, společně propojené úzkým průchodem. Kulaté dřevěné horní a dolní části byly propojeny třemi dřevěnými tyčkami, vyřezanými v dekorativních vzorech. Vrchní část byla vyřezána do vzoru zvlnění. Dřevo bylo tmavé a vyleštěné.

Riley viděla pískové časovače už předtím – ale mnohem menší verze pro vaření, které odpočítávaly tři, pět nebo dvacet minut. Tyhle byly mnohem, mnohem větší, přes dvě stopy vysoké.

Dolní koule byla částečně naplněná hnědavým pískem.

V horní kouli nebyl žádný písek.

Velitel Belt se zeptal Billa, "Jak jste věděl, že tu něco bude?"

Bill se krčil vedle pískového časovače a pozorně si ho prohlížel. Zeptal se, "Všiml si někdo jiný něčeho podivného na tvaru jámy na stezce?"

"Já ano," řekla Riley. "Konce jámy byly vykopány jakoby ve tvaru klínu."

Bill přikývl.

"Byl to zhruba tvar šipky. Šipka ukazovala na cestu, která se stáčela a u ní bylo pošlapané křoví. Takže jsem jen šel kam mířila."

Velitel Belt stále hleděl s úžasem na pískový časovač.

"No, máme štěstí, že jste to našel," řekl.

"Vrah chtěl, abychom tu hledali," zamumlala Riley. "Chtěl, abychom na to přišli."

Riley se podívala na Billa, pak na Jenn. Viděla, že si myslí, co si myslí ona.

Písek v časovači se přesypal.

I když nevěděli proč, byli si jistí, že to znamená, že nemají vůbec štěstí.

Riley se podívala na Belta a zeptala se, "Našel některý z vašich mužů takový časovač na pláži?"

Belt zavrtěl hlavou a řekl, "Ne."

Riley pocítila ponuré zachvění intuice.

"Pak jste nehledali dostatečně důsledně," řekla.

Ani Belt, ani Terzis chvíli nemluvili. Vypadali, jako by nemohli uvěřit svým uším.

Pak Belt řekl, "Hele, něco takového by bylo jistě nalezeno. Jsem si jistý, že v bezprostřední blízkosti nic takového nebylo."

Riley se zamračila. Tato věc, která byla umístěna tak pečlivě, prostě musela být důležitá. Měla pocit, že policisté další pískový časovač jaksi přehlédli.

Když na to přijde, tak i ona a Bill a Jenn, když byli na pláži. Kde by mohl být?

"Musíme se vrátit a podívat se po něm," řekla Riley.

Bill přenesl obrovský časovač do SUV. Jenn otevřela zadní dveře a s Billem vložili objekt dovnitř, ujistili se, že je zajištěný a podepřený, aby se rychle nebo náhle nepohnul. Zakryli jej dekou, která byla v SUV.

Riley, Bill a Jenn nastoupili do SUV a následovali auto policejního velitele zpět směrem k pobřeží.

Počet novinářů shromážděných na parkovišti se zvýšil a byli stále více agresivní. Jak se Riley a její kolegové vydali na cestu kolem nich a za žlutou pásku, přemýšlela, jak dlouho budou schopni ignorovat jejich otázky.

Když došli na pláž, tělo už v jámě nebylo. Tým patologa jej už naložil do dodávky. Místní policisté stále pročesávali prostor a hledali stopy.

Belt zavolal na své muže, kteří se shromáždili kolem něj.

"Viděl tady někdo pískový časovač?" zeptal se. "Měl by vypadat jako velké přesýpací hodiny, nejméně dvě stopy velký."

Policisté vypadali otázkou zaskočeni. Zavrtěli hlavami a řekli, že ne.

Riley začínala být netrpělivá.

Musí tu někde být, pomyslela si. Došla na vrchol nedalekého travnatého kopce a rozhlédla se kolem. Ale žádné přesýpací hodiny neviděla, dokonce ani narušený písek, který by naznačoval něco čerstvě pohřbeného.

Nebo ji její intuice šálila? Někdy se to stávalo.

Tentokrát ne, pomyslela si.

Uvnitř si tím byla jistá.

Vrátila se a pohlédla do jámy. Od té v lese se velmi lišila. Byla mělčí, více beztvará. Vrah nemohl vytvarovat suchý písek z pláže do tvaru, i kdyby se o to velmi snažil.

Otáčela se na všechny strany a dívala se všemi směry.

Viděla jen písek a příboj.

Byl odliv. Samozřejmě, že vrah mohl vytvořit tvar šipky z mokrého písku, ale ten by viděli ihned. Pokud by nebyl zničen, byl by stále vidět.

Zeptala se ostatních, "Viděli jste tu poblíž někoho jiného – kromě muže se psem, který našel tělo?"

Policisté pokrčili rameny a podívali se na sebe.

Jeden z nich řekl, "Nikoho kromě Ragse Tuckera."

Riley vykulila oči.

"Kdo to je?" zeptala se.

"Jen výstřední starý pročesávač pláží," řekl velitel Belt. "Žije tamhle v malém vigvamu."

Belt ukázal do dáli na pláž, kde se pobřeží stáčelo od místa, kde stáli.

Riley se teď trochu rozzlobila.

"Proč ho nikdo předtím nezmínil?" vyštěkla.

"Nemělo to moc smysl," řekl Belt. "Mluvili jsme s ním hned, když jsme sem přišli. Neviděl nic, co by mělo co do činění s vraždou. Řekl, že spal, když se to stalo."

Riley podrážděně zasténala.

"Toho chlapa navštívíme," řekla.

Následovaná Billem, Jenn a velitelem Beltem, začala kráčet po písku.

Jak šli, Riley řekla Beltovi, "Myslela jsem, že jste tu pláž uzavřeli."

"Uzavřeli," řekl Belt.

"Tak co tu sakra měl kdo co pohledávat?" Zeptala se Riley.

"No, jak jsem řekl, Rags tu tak nějak žije," řekl Belt. "Nezdálo se že má smysl ho odtud vykopnout. Kromě toho nemá kam jít."

Poté, co došli za ohyb je Belt vedl po písku k travnatému vzestupu. Skupina se přebrodila přes jemný písek a vysokou trávu až na vrchol kopce. Odtud Riley mohla vidět malý provizorní vigvam asi sto metrů daleko.

"To je dům starého Ragse," řekl Belt.

Když se přiblížili, Riley viděla, že je pokrytý plastovými pytli a dekami. Tady za vzestupem byl bezpečně mimo dosah přílivu, i když dosahoval vysoko. Vigvam byl obklopen dekami a bláznivým sortimentem objektů.

Riley řekla Beltovi, "Povězte mi o Ragsi Tuckerovi. Nemá snad Belle Terre pravidla, co se týče vandráků?"

Belt se trochu zasmál.

Řekl, "No, jo, ale Rags není typický vandrák. Je svérázný a lidé ho mají rádi, zejména návštěvníci. A on není podezřelý, věřte mi. On je ten nejnevinnější člověk na světě."

Belt ukázal na věci položené na dece.

"Je to trochu praštěný s tím vším, co má. Sbírá leccos na pláži a lidé si k němu chodí kupovat věci, nebo vyměňovat věci, které už nechtějí. Většinou je to jen záminka pro lidi, aby s ním mohli promluvit. Dělá to celé léto, tak dlouho, dokud to počasí dovoluje. Daří se mu dát dohromady dost peněz na pronájem levného bytu v Sattleru na zimu. A pak, když je zase hezké počasí, se sem vrátí."

Jak se blížili, Riley viděla věci zřetelněji. Byla to opravdu bizarní sbírka, která zahrnovala naplavené dříví, lastury a další přírodní objekty, ale také staré toustovače, nefunkční TV, staré lampy a další položky, které mu návštěvníci nepochybně přinesli.

Když se dostali na okraj natažené deky, Belt zavolal, "Hey, Ragsi. Zajímalo by mě, jestli bychom si s tebou mohli ještě trochu promluvit."

Z vigvamu se ozval chraplavý hlas.

"Jak jsem vám už předtím řekl, nikoho jsem neviděl. Ještě jste tu příšeru nechytili? Rozhodně se mi nelíbí představa, že je na mé pláži vrah. Už bych vám to řekl, kdybych něco věděl."

Riley přistoupila k vigvamu a zavolala, "Ragsi, musím s vámi mluvit."

"Kdo jste?"

"FBI. Zajímalo by mě, jestli jste nenarazil na větší pískový časovač. Víte, něco jako přesýpací hodiny."

Chvíli se neozvala žádná odpověď. Pak ruka ve vigvamu odtáhla zástěnu, která zakrývala otvor.