- -
- 100%
- +
Raymond se při té myšlence zapřel do řetězů, jako by se z nich snad byl dost silný na to, aby se z nich vyprostil. Kov ho ale bez problémů udržel na místě a připravil ho i o ten zbytek síly, který mu ještě zbýval. Raymond se znovu zhroutil na podlahu.
„Dívejte se na ně, snaží se vyprostit,“ zasmál se muž s kuší.
Raymond viděl, jak vozka pokrčil rameny. „Až přijde jejich čas, budou sebou mrskat ještě víc.“
Raymond se ho chtěl zeptat, co tím myslí, ale věděl, že by odpověď stejně nedostal. Navíc hrozilo, že by schytal další výprask – jako jeho bratr. Mohl jen mlčet a čekat. Vůz se zatím dál otřásal na rozbité cestě. Předpokládal, že i tohle je součást mučení. Ta nevědomost. Vědomí vlastní bezmoci. S naprostou neschopností zjistit, kam jedou, natožpak vůz zastavit.
Pokračovali dál mezi poli, kolem sadů i nezvykle tichých vesnic. Zdálo se, že teď jedou do kopce, mířili na místo, kde na jednom z vrcholů stála pevnost téměř tak stará jako království. Rozvrácené kameny působily jako svědectví o království, které tu dřív bývalo.
„Už tam budeme, chlapci,“ usmál se vozka. Z jeho úsměvu bylo jasné, že si to celé užívá víc, než by měl. „Připraveni zjistit, co si pro vás připravil vévoda Altfor?“
„Vévoda Altfor?“ zeptal se Raymond. Nemohl uvěřit vlastním uším.
„Váš vyvedený bratříček zabil starého vévodu,“ odpověděl muž s kuší. „V jámě mu probodl srdce a pak utekl. Prostě zbabělec. A vy teď zaplatíte za jeho zločiny.“
Ve chvíli, kdy to muž dořekl, splašily se Raymondovi myšlenky. Pokud to Royce opravdu dokázal, znamenalo to, že jejich adoptivní bratr udělal pro svobodu ostatních něco ohromného. A navíc se mu podařilo uprchnout. Obojí byl důvod k oslavě. Současně si ale Raymond nedokázal představit, co si pro ně připravil syn bývalého vévody. Jak se jim asi bude chtít pomstít? Zvlášť když neměl Royce, na kterém by si mohl vybít vztek.
V duchu proklel Genevieve. Kdyby ji jeho bratr nikdy nespatřil, nic z toho by se nestalo. A jí navíc na Roycovi vůbec nezáleželo.
„Aha,“ uchechtl se muž s kuší. „Zdá se, že už to začínají chápat.“
Koně táhnoucí vozík pokračovali v cestě. Pohybovali se stabilním tempem zvířat, která byla až příliš zvyklá na svoji práci. Jako by věděli, že už brzy budou v cíli.
Pokračovali dál do kopce a Raymond cítil napětí, které se zmocňovalo jeho bratrů. Garet se zmítal, jako by snad mohl najít způsob, jak se vyprostit a vyskočit z vozu. Kdyby to tak skutečně bylo, doufal Raymond, že to jeho bratr udělá. Že uteče a nebude brát ohled na ostatní. Současně ale věděl, že v takovém případě by ho dostihli jezdci a zabili by ho dřív, než by udělal tucet kroků. Lofen svíral a uvolňoval dlaně. Šeptal něco, co znělo jako modlitba. Raymond pochyboval, že by jim teď nějak mohla pomoct.
Konečně dorazili na vrchol kopce a Raymond uviděl vše, co tam na ně čekalo. Stačilo to, aby se přikrčil ve voze a zbavilo ho to sil k jakémukoli pohybu.
Všude kolem byly rozvěšené klece. Skřípaly ve větru ve stínu padlé věže. V klecích byla těla. Některá byla dočista obraná mrchožrouty, jiná ještě v takovém stavu, aby Raymond jasně rozeznal kousance, které je pokrývaly. Také spáleniny a místa, na kterých jim někdo stáhl kůži. Některá těla v sobě měla vyryté symboly. Raymond si uvědomil, že poznává ženu, kterou nedávno vytáhli z cely. Měla v sobě vyryté spirály a runové symboly.
„Piktové,“ zašeptal zděšeně Lofen. Raymond ale věděl, že tohle není nejhorší. Lidé v klecích na sobě měli známky po mučení a známky toho, že je zabil nějaký divošský kmen. To, co leželo na kameni uprostřed, ale bylo horší. Mnohem horší.
Kámen samotný byl plochá deska s vyrytými symboly divokých kmenů a znaky, které by mohly být magické, pokud by se něco takového v současnosti ještě objevovalo. Pomocí řetězů byly ke kameni připoutané ostatky muže. A nejhorší, nejhorší bylo, že ten muž sténal bolestí dokonce i teď. I když už měl být dávno mrtvý. Tělo měl poseté ranami a spáleninami. Kousanci a šrámy od spárů divoké zvěře. Z nějakého děsivého důvodu ten muž ale stále žil. Něco takového se zdálo nemožné.
„Říkají tomu kámen života,“ pronesl vozka s úšklebkem, který prozrazoval, že přesně ví, jaký děs teď Raymond cítí. „Ve starých dobách díky němu prý léčitelé udržovali při životě chlapy, které sešívali. Pro tenhle jsme našli lepší využití.“
„Lepší?“ zeptal se Raymond. „Tohle je…“ Pro to, jaké to bylo, ani neměl slova. Zlo to nevystihovalo. Tohle nebyl jen zločin proti jakémukoli lidskému zákonu. Tohle bylo naprosto proti přírodě. Bylo to špatné ve všech ohledech.
„Tohle čeká zrádce. Pokud nemají štěstí a nezemřou jako první,“ pronesl vozka. Kývl k jezdcům vedle vozíku. „Sundejte ho. Ať udělal cokoli, na řadu teď přichází někdo jiný. A vykliďte klece, ať jdou zvířata najisto.“
Strážní se s bručením pustili do práce a Raymond by utekl, kdyby toho byl schopen. Popravdě ho ale řetězy svíraly až příliš těsně. Nedokázal se ani zvednout nad postranici vozu, natož se překulit přes ni. Strážným to očividně bylo jasné, protože se bezstarostně pohybovali mezi klecemi a vytahovali z nich ostatky mužů i žen. Shazovali je na zem. Některé se rozpadly a jejich části se skutálely dolů z kopce. Strážní je tam nechali. Věděli, že se o ně postarají mrchožrouti.
Když z klece vytáhli ženu, která předtím byla v žaláři, narazila do kamene života uprostřed a otevřela oči. Vykřikla bolestí a Raymond si byl jistý, že ho ten výkřik bude pronásledovat až do smrti. Byl tak hrozivý, tak bolestivý, že si ani nedokázal představit, jaké hrůzy si asi žena vytrpěla.
„Tahle pořád žije,“ pronesl muž s kuší, když ji ostatní táhli dál od kamene. Když se kamene přestala dotýkat, zase zmlkla. Stejně ale do hrudi schytala šipku z kuše. Asi pro jistotu. Vojáci ji pak hodili stranou.
Po ní pak z kamene života stáhli připoutaného muže. Raymondovi připadalo nejhorší, že jim za to ten muž ještě poděkoval. Poděkoval jim za to, že ho odtáhli na smrt. Ve chvíli, kdy ho stáhli z kamene se z křičícího a zmítajícího se člověka stal nehybný kus masa. Přesto mu strážný pro jistotu podřízl krk, i když Raymondovi to připadalo úplně zbytečné.
Kolem teď zavládlo ticho narušované jen mrchožravými ptáky a temnými zvuky, které naznačovaly, že se kolem pohybují i větší predátoři. Možná je sledovali i predátoři v lidské podobě. Raymond slyšel, že civilizovaní lidé nevidí Pikty, pokud oni sami nechtějí být vidět. I ta myšlenka vše jen zhoršovala.
„Vévoda řekl, že máte zemřít,“ pronesl vozka. „Neřekl nám ale, jak to udělat, takže si zahrajeme hru, kterou musí hrát zrádci. Půjdete do klecí. Možná budete žít, možná zemřete. A pak, za den nebo dva, pokud si vzpomenu, se vrátím a jednoho z vás si vyberu na kámen.“
Zadíval se přímo na Raymonda. „Možná to budeš ty. Možná se budeš dívat, jak tvoji bratři umírají, budeš sledovat, jak se na tebe vrhají divoká zvířata. Jak tě řežou Piktové. Ti nenávidí lidi z království. Na město zaútočit nemůžou, ale ty… ty bys jim posloužil.“
Při těch slovech se zasmál. Strážní Raymonda nadzvedli a odpoutali od vozu. Chvíli ho táhli směrem ke kameni a Raymond je málem začal prosit, aby ho na něj nedávali. Myslel si, že změnili názor a dají ho na něj rovnou. Nakonec ho ale odtáhli k jedné z kývajících se klecí a zamknuli ho do ní. Zámek vypadal masivně. Na jeho otevření by byla potřeba pořádná palice.
Raymond se navíc do klece nemohl pořádně vejít. Nebylo možné se v ní rozumně posadit, natož si lehnout. Při každém pohybu větru se klec pohybovala a skřípala tak hlasitě, až se zdálo, že jde o samostatné mučení. Raymond tam mohl jen sedět a přihlížet, jak strážní táhnou jeho bratry do jejich klecí. Nemohl jim nijak pomoct.
Garet se snažil bojovat. Garet se totiž vždy snažil bojovat. Jen si tím vysloužil úder do břicha navíc. Pak ho zvedli a nacpali do další klece způsobem, jakým by farmář nacpal do klece nespolupracující ovci. Strážní snadno zvedli i Lofena a umístili ho do další klece. V klecích teď byli všichni tři. Viseli tam ve vzduchu, ve kterém se vznášel pach smrti a rozkladu.
„Jak jste si vy tři mohli myslet, že můžete bojovat proti vévodovi?“ zavrtěl hlavou vozka. „Vévoda Altfor řekl, že zaplatíte za všechno, co udělal váš bratr. Takže zaplatíte. Čekejte, přemýšlejte o tom a trpte. My se vrátíme.“
Bez dalšího slova obrátil vozík a vyrazil na cestu pryč. Raymonda a jeho bratrů už si nikdo nevšímal.
„Kdybych tak dokázal…“ řekl Garet a očividně se snažil dosáhnout na zámek.
„Nevíš, jak to odemknout,“ řekl Lofen.
„Takže to nemůžu zkusit?“ štěkl Garet. „Musíme se o něco pokusit. Musíme—“
„Nemá smysl něco zkoušet,“ pronesl Lofen. „Možná se nám podaří zabít strážné, až se vrátí, ale ty zámky nezvládneme.“
Raymond zavrtěl hlavou. „Tak dost,“ řekl. „Teď není čas na hádky. Nedostaneme se ven a nemůžeme nic dělat. Můžeme se alespoň zkusit nehádat se mezi sebou.“
Věděl, co je tu čeká a také, že nemají šanci utéct.
„Už brzy,“ pokračoval, „sem přijdou divoká zvířata. Možná něco horšího. Možná potom už nebudeme moct mluvit. Možná budu… možná budeme všichni mrtví.“
„Ne,“ zavrtěl Garet hlavou. „Ne, ne, ne.“
„Ano,“ řekl Raymond. „Tohle ovlivnit nemůžeme. Můžeme ale smrti čelit statečně. Můžeme jim ukázat, jak umírají čestní lidé. Nemusíme projevit strach, po kterém tolik prahnou.“
Viděl, jak Garet bledl, ale pak přikývl.
„Dobrá,“ pronesl jeho bratr. „Dobrá. To zvládnu.“
„Já vím, že ano,“ pronesl Raymond. „Zvládneš cokoli. Vy oba. Chci vám říct…“ Jak to všechno měl říct? „Mám vás oba rád. Jsem vděčný, že jsem byl vaším bratrem. Když mám zemřít, jsem rád, že to je s těmi nejlepšími lidmi na světě.“
„Jestli,“ opravil ho Lofen. „Ještě není konec.“
„Jestli,“ souhlasil Raymond. „Ale pokud by se to stalo, chci, abyste to věděli.“
„Ano,“ přikývl Lofen. „Cítím to stejně.“
„Já taky,“ přidal se Garet.
Raymond seděl v kleci a chtěl být statečný kvůli svým bratrům. I kvůli komukoli, kdo by je mohl vidět, protože v ruinách věže určitě byl někdo nebo něco, co je sledovalo. Celou dobu se snažil nemyslet na to, co bylo jasné.
Neexistovalo žádné „jestli“. Už teď viděl Raymond první mrchožravé ptáky snášející se do větví stromů kolem. Zemřou tu. Otázkou jen bylo, jak rychle k tomu dojde a jak hrozivým způsobem to bude.
Kapitola pátá
Royce padl na kolena do popela, který zbyl z domu jeho rodičů. Z jeho stěn odpadávaly kusy dřeva a vypadaly skoro jako slzy, které se valily Roycovi po tvářích. Smývaly mu z nich saze a prach, který ho pokrýval. Roycovi ale nezáleželo na tom, jak teď vypadá.
Záleželo jen na tom, že jsou jeho rodiče po smrti.
Při pohledu na jejich těla ležící na podlaze se složenýma rukama se Royce zmocňoval smutek. Měl pocit, že by nejradši rozerval svět na kusy stejně, jako si teď rval vlasy. Chtěl najít způsob, jak to vše napravit, ale nic takového nebylo možné. Royce se proto rozhodl vykřičet svůj vztek a zármutek k nebi nad hlavou.
Viděl muže, který jim tohle udělal. Royce ho viděl na stezce. Procházel se, jako by se nic nestalo. Muž ho dokonce varoval před vojáky, kteří se blížili k vesnici. Jaký vrah dělal něco takového? Jaký vrah člověka zabije a pak ho upraví, jako by spočíval ve vznešeném hrobě?
Tohle ale nebyl hrob. Royce nehodlal nechal svoje rodiče mrchožroutům. Vydal se tedy za dům, sebral rýč a zabořil ho do země. Povrch byl spálený a tvrdý a Royce z práce bolely svaly. On měl ale pocit, že si tu bolest zaslouží. Stará Lori měla pravdu… tohle vše byla jeho chyba.
Vykopal hrob tak hluboký, jak to jen šlo. Pak do něj uložil těla svých rodičů. Stál na okraji hrobu a snažil se vymyslet něco, co by mohl říct. Nenapadlo ho ale nic, čím by mohl doplnit jejich cestu na nebesa. Nebyl kněz, který znal slova, kterými by potěšil bohy. Nebyl cestující pohádkář, který uměl splétat slova a který dokázal komentovat vše od bohaté hostiny po pohřeb.
„Mám vás oba moc rád,“ řekl nakonec. „Já… rád bych toho řekl víc, ale ať bych řekl cokoli, tohle je to hlavní.“
Opatrně je zaházel. S každou lopatou hlíny, kterou na ně hodil, měl pocit, jako by ho někdo praštil kladivem. Royce zaslechl výkřik jestřába, který se usadil na trámu. Odehnal ho máchnutím ruky. Nezáleželo mu na tom, že se sem sletí vrány a kavky, které budou hodovat na zbytku vesnice, ale tohle byli jeho rodiče.
Při té myšlence Roycovi došlo, že jen jejich pohřeb nestačí. Vévodovi muži sem přišli kvůli němu. Nemohl nechat všechny, koho zabili, mrchožroutům. Také věděl, že nedokáže vykopat hrob dost velký pro všechna těla kolem.
Mohl jen vytvořit hranici, která by dokončila to, co požár vesnice nedokázal. Royce začal sbírat ohořelé kusy dřeva, nanosil také polena, která byla ukrytá jako zásoba na zimu. Nejhorší to bylo s těžkými trámy, ale díky svojí síle je dokázal odtáhnout na potřebné místo. Postupně se mu dařilo budovat ohromnou pohřební hranici.
Když s ní skončil, byla už tma. Royce ale nehodlal spát ve vesnici plné mrtvých. Místo toho začal pátrat kolem a nakonec našel před jednou z budov lampu. Rozsvítil ji a začal v jejím světle shromažďovat mrtvé.
Sesbíral je všechny, i když mu přitom pukalo srdce. Mladé i staré, muže i ženy, všechny dostal na hranici. Ty lehké tam odnesl, ty nejtěžší tam dotáhl. Naskládal je mezi kusy dřeva a doufal, že ať už je po tomto světě čeká cokoli, že se tam všichni sejdou.
Už se chystal podpálit hranici, když si vzpomněl na starou Lori. Tu sem zatím nepřinesl, i když kolem zdi, u které ležela, procházel už mnohokrát. Možná nakonec nebyla mrtvá. Možná se někam odplazila, aby zemřela sama, nebo ji Royce prostě jen přehlédl. Nepřipadalo mu správné, aby ji tam nechal, když ostatní shromáždil, takže zamířil k místu, kde ji viděl naposledy. S pomocí světla lampy ho prohledával.
„Hledáš někoho?“ ozvala se otázka a Royce se prudce otočil. Ruka mu téměř sklouzla k meči, ale pak si uvědomil, že ten hlas zná.
Byla to Lori, ale současně to nebyla ona. Její hlas nebyl tak chraplavý a suchý, tak unavený a přidušený jako posledně. Když vykročila do světla lampy, všiml si Royce, že žena i vypadá jinak. Předtím to byla seschlá stařena. Teď před ním stála žena téměř v nejlepším věku. S lesklými vlasy, pronikavým pohledem a hladkou pletí.
„Co jsi zač?“ zeptal se Royce a přeci jen položil ruku na jílec meče.
„Jsem to, co jsem byla vždy,“ odpověděla Lori. „Ta, která se dívá a ta, která se učí.“ Royce viděl jak se podívala na vlastní tělo. „Říkala jsem ti, ať na mě nesaháš, chlapče. Měl jsi mě nechat zemřít. Nemohl jsi mě poslechnout? Proč muži tvého rodu nikdy neposlouchají?“
„Myslíš, že za to můžu já?“ zeptal se Royce. Vážně ta žena – pořád ještě měl problém s tím si přiznat, že je to opravdu Lori – předpokládala, že je nějaký čaroděj?
„Ne, ty hlupáku,“ řekla Lori. „To já tohle udělala. S tělem, které mi nedovolilo zemřít. Tvůj dotek, kohokoli z tvého rodu, stačil, aby to spustil. Měla jsem to vědět, když tě jako děcko vyplavila voda u vesnice. Měla jsem odejít. Neměla jsem zůstávat a přihlížet.“
„Viděla jsi můj příchod?“ zeptal se Royce. „Víš, kdo je můj otec?“
Vzpomněl si na postavu v bílé zbroji, kterou vídal ve snech. Na to, jak mu mistr na Rudém ostrově řekl, že mu ten neznámý muž, který ho zplodil, zachránil život. Royce o něm nic nevěděl, ale symbol vypálený v jeho dlani zřejmě patřil právě jemu.
„Vím toho dost,“ řekla Lori. „Tvůj otec byl velký muž. Nebo byl alespoň takový, za jaké ostatní lidé velké muže považují. Hodně bojoval, hodně vítězil. Předpokládám, že to byl velký muž i v jiných oblastech. Snažil se pomáhat lidem, jak jen mohl. Staral se, aby byli lidé pod jeho ochranou v bezpečí. Tahle tvoje hranice… něco takového by nejspíš také udělal. Je to statečné, správné a neskutečně hloupé.“
„Není hloupé chtít zachránit přátele před vranami,“ bránil se Royce a probodl Lori pohledem.
„Přátele?“ Na okamžik se zamyslela. „Předpokládám, že po pár letech by z některých z nich možná přátelé byli. Pro mě je ale těžké se s někým opravdu spřátelit, protože vím, jak často většina lidí podlehne smrti. Pro tebe si taky přijde, pokud trváš na tom, že zažehneš signální oheň a dáš tak všem v okolí vědět, že vévodovi muži svoji práci neodvedli dostatečně dobře.“
Tohle Royce nenapadlo. Přemýšlel jen nad tím, jak pomoct lidem z vesnice, nad tím, co jim dlužil – nad tím jediným, co mohl udělat, když už přivodil jejich zkázu.
„Na tom nesejde,“ řekl. „Ať si přijdou.“
„Ano, rozhodně jsi syn svého otce,“ přikývla Lori.
„Víš, kdo byl můj otec?“ zeptal se Royce. „Prosím, řekni mi to. Prosím.“
Lori zavrtěla hlavou. „Myslíš, že bych dobrovolně urychlila všechno, co má přijít? Podle toho, co jsem viděla, bude smrti i tak dost. Řeknu ti tohle: podívej se na symbol, který neseš. A mám otázku. Dáš staré ženě náskok, než uděláš tu hloupost se zapálením ohně, kterou se chystáš udělat?“
Royce se zmocnil vztek. Mísil se s jeho zármutkem. „Copak tobě na těch lidech nezáleží? Prostě odejdeš a hotovo?“
„Je hotovo,“ opáčila Lori. „Smrt je definitivní. A neopovažuj se tvrdit, že mi na někom nezáleží. Viděla jsem věci, které… zatraceně, jaký to má smysl?“
Vrhla se k hranici, kterou Royce připravil. Mumlala slova v jazyce, který mu rval uši. Z hranice se vyvalila oblaka kouře a objevily se první záblesky ohně.
„Cítíš se teď líp?“ obořila se na něj. „Podařilo se mi to neudělat, když mě ten chlap bodnul. Chtěla jsem dovolit vlastní smrt. Ne, že bych měla sílu na něco jiného, vzhledem k mému věku. A teď jsi mě přinutil to udělat během pár minut. Nejraději bych tě proklela!“
Royce musel uznat, že její vztek byl vskutku pozoruhodný. Bylo v něm něco téměř nadpozemského. Přesto se ještě musel na něco zeptat.
„Měla… měla jsi moc ty lidi zachránit, Lori?“
„Chceš tvrdit, že je to moje vina?“ obořila se na něj. Kývla k místu, kde začínal plápolat oheň. „Magie nespočívá v tom, že vyvoláš ohnivou stěnu nebo blesky z nebe, Royci. S dostatečně dlouhým rituálem bych možná dokázala udělat něco, čím bych tě ohromila. Za současných okolností ale nezvládnu víc než to, co jsem teď udělala. A teď jdu. Nesnaž se mě zastavit, chlapče. Už takhle mi způsobíš dost problémů.“
Obrátila se a Royce na okamžik uvažoval, jestli by ji neměl zastavit. Něco ho ale od té myšlenky odradilo. Místo toho se jen díval do rozrůstajícího se ohně. Ten zatím plápolal stále jasněji a zdálo se, jako by měl brzy spálit celý svět.
Royce stál téměř nehnutě. Přemýšlel nad všemi těmi lidmi, které měl strávit oheň. Chtěl je uctít alespoň tak, že bude přihlížet posledním okamžikům, kdy jsou jejich těla ještě na světě. Žár byl stále větší, plameny stoupaly a klesaly pod poryvy větru. Royce měl pocit, jako by poslouchal nějakou zvláštní skladbu.
Skrz plameny něco proletělo. Pohybovalo se to mezi nimi, jako by je to ani necítilo. Royce poznal obrys jestřábů, kteří občas létali v okolí. Tenhle ale působil zvláštně. Jeho opeření bylo černé a rudé. V pohledu, který upíral na Royce bylo něco podivně inteligentního.
Royce podvědomě natáhl ruku, jako to viděl u sokolníků, a pták mu přistál na předloktí. Pomalu mu přelezl na rameno. Otevřel zobák a ozval se Loriin hlas.
„Ten pták je dar, i když snad ani bohové nevědí, proč ti ho dávám. Uvidím, co uvidí ona. Řeknu ti, co budu moct. Bude tvýma očima a tomu, co má přijít, zabrání v tom, aby to bylo ještě horší.“
„Cože?“ nechápal Royce. „Jak to myslíš?“
Odpověď ale nedostal. Jestřábice zaskřehotala a vyrazila do vzduchu. Na okamžik viděl Royce oheň hluboko pod sebou. Obrovský ohnivý kruh vypadal z výšky tak malicherně…
S trhnutím přišel k sobě a natáhl ruku, aby mohla jestřábice přistát. Ta se snesla dolů, jako by se nic nestalo. Royce na ni udiveně hleděl. V jejím oku viděl odlesk plamene, který dával jasně najevo, že nejde o obyčejnou jestřábici.
„Jiskra,“ řekl Royce. „Budu ti říkat Jiskra.“
* * *Royce stál celou noc s Jiskrou na rameni. Nevšímal si přitom bolesti v nohách ani těle. Bojoval s nutkáním se pohnout. Stáli na hlídce u hořícího ohně. Jestřábice občas vzlétla a vyhřívala se v horkém vzduchu, který stoupal z hranice.
Royce se ale nepohnul. Měl pocit, že to dluží těm mrtvým.
Nakonec se nad obzorem vynořilo slunce a v tu chvíli si Royce všiml mužů a žen na okraji lesa poblíž vesnice. Obrátil se k ním a zapotácel se. Nohy ho po tak dlouhém, nehnutém stání nechtěly poslouchat. Pokud to byli vévodovi lidé, byl už teď mrtvý. Přesně tak, jak mu předpověděla Lori.
Royce zachytily silné ruce a on teď některé z lidí poznal. Byli to přátelé z vesnice. Někteří z vesnic v okolí. Dál ve vévodství. Všichni byli zhruba v jeho věku. Někteří na sobě měli lesnickou uniformu, jiní prostě to, co jim zrovna přišlo pod ruku. A všichni byli ozbrojení.
Royce poznal jednoho z chlapců, kteří ho udrželi ve stoje. Byl to mladík jménem… Hendrik, tak to bylo?
„Co tady děláte?“ zeptal se jich Royce. Zadíval se na ty, kteří pocházeli z jeho vesnice. „Myslel jsem…“
„Některým se podařilo utéct,“ vysvětlil Hendrik. Byl o hlavu vyšší než Royce. Pár lidí si dělalo legraci, že má v sobě krev obrů z pohádek, jinak by tolik nevyrostl. „Slyšeli jsme, co se stalo a když jsme viděli oheň, zamířili jsme sem.“
„To, co jsi udělal. To s tou hranicí a noční hlídkou…“ pronesla dívka s krátkými rudými vlasy. Royce si vzpomněl, že se jmenuje Matilda. „Bylo to správné, chápeš?“
Royce přikývl, protože ji chápal. Teď už dokázal stát i bez podpírání. Rozhlédl se po lidech kolem.
„Ale proč tu jste?“ zeptal se.
„Chceme ti pomoct,“ pronesl Hendrik, jako by to bylo naprosto jasné.
„Pomoct mi?“ zeptal se Royce. „Pomoct mi s čím?“
„Pomoct ti svrhnout vévodu,“ vysvětlila Matilda. „Slyšeli jsme, co jsi dokázal v jámě a vévodstvím zmítá povstání. Chceme ho být součástí. Chceme pomoct.“
Royce začal vrtět hlavou. Chtěl jim říct, že nechtěl zažehnout povstání. Nechtěl zabít vévodu. Pak si vzpomněl na lidi, kteří zemřeli v jeho vesnici. Na toho, kdo je musel poslat. A věděl, že by to byla lež. Chtěl, aby byl nový vévoda po smrti. Chtěl zabít muže, který zavraždil jeho rodiče a pak kolem něj prošel, jako by se nic nestalo.
„Bude to nebezpečné,“ řekl Royce. „Většina z vás… nejste bojovníci.“
„Bude to nebezpečnější než sedět doma a čekat, až si nějaký šlechtic řekne, že se mi určitě líbí?“ opáčila Matilda.
„Nebezpečnější než nebýt šlechtic, když se rozhodnou zaútočit na vesnici?“ dodal Hendrik. „Bojovat se naučíme. Můžeš nás to naučit ty. A pak…“
A pak už nebudou jen chátra, to Royce dobře věděl. Budou přesně to, co potřebuje, pokud chce porazit Altfora a jeho muže. Bude z nich armáda.
Kapitola šestá
Prach nocí stopoval svoji kořist. V temnotě viděl tak dobře, že mu stačilo matné světlo hvězd. Sledoval znamení, která mu poskytoval svět. Pavoučí síť spletená jedním směrem mu ukázala cestu. Strom, jehož suky vypadaly jako prastaré znamení Gaath pro cestu, mu prozradil, kam jít dál.
„Všechno je v pořádku, protože to nemůže být jinak, než chce osud,“ připomněl si Prach cestou. Taková byla slova, která ho naučili kněží u něj doma. Nakonec je přijal za svá. „Proti moci osudu se nemůžeme stavět. Kdo by chtěl bojovat s oceánem?“
Pravda skrývající se v těch slovech se mu zdála absolutní. Ti, kdo zpochybňovali moc a vůli osudu byli totiž v jeho domovině často obětováni, ostatní se na nich zdokonalovali v umění Tisíce mučení nebo přímo zabíjení. Přesto si ale kladl stejnou otázku jako ostatní: Pokud byl osud předem daný, k čemu byli na světě angarthim? Odpověď samozřejmě slyšel už tisíckrát.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.