- -
- 100%
- +
Byla vážně naivní blázen.
Sophia zřejmě také pochopila co všechno jim hrozí. Se zamyšleným výrazem hleděla do prázdna.
„Kdybys mohla dělat cokoli bys chtěla,“ zeptala se Sophia, „kdybys mohla jít kamkoli bys chtěla, kam bys šla?“
Kate nikdy podobně neuvažovala.
„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Tedy, vždy jsem se jen snažila přežít den.“
Sophia na dlouho utichla a Kate cítila, jak usilovně přemýšlí.
Nakonec Sophia promluvila.
„Pokud zkusíme dělat něco normálního, tak to bude stejně obtížné, jako když se pokusíme udělat tu nejnepravděpodobnější věc. Možná ještě víc, protože ostatní očekávají, že lidé jako my se spokojí s málem. Takže, co bys chtěla dělat víc než cokoli jiného?“
Kate se nad tím zamyslela.
„Chci najít naše rodiče,“ řekla.
Vycítila bolest, která při těch slovech Sophii rozechvěla.
„Naši rodiče jsou mrtví,“ pronesla Sophia. Zněla tak jistě, že se jí Kate chtěla znovu zeptat, co se tenkrát před lety stalo. „Je mi to líto, Kate. Takhle jsem to nemyslela.“
Kate si hořce povzdechla.
„Nechci, aby mi někdo říkal, co mám dělat,“ odpověděla Kate. Šlo o věc, kterou chtěla skoro stejně, jako návrat rodičů. „Chci být svobodná, opravdu volná.“
„To chci taky,“ řekla Sophia. „Ale ve městě je jen málo skutečně svobodných lidí. Ti skutečně volní jsou…“
Přelétla pohledem přes město a když se Kate podívala stejným směrem, zjistila, že se dívá na palác ze zářivého mramoru.
Kate cítila, na co sestra myslí.
„Nemyslím, že když budeš sloužit v paláci, budeš volná,“ řekla Kate.
„Nemyslela jsem na službu v paláci,“ štěkla Sophia. „Co když… co když tam přijdeme a budeme jako jedny z nich? Co když je přesvědčíme, že mezi ně patříme? Co když si vezmeme nějakého bohatého muže, který má styky u dvora?“
Kate se nezasmála jen proto, že cítila, jak vážně to všechno její sestra myslí. Kdyby mohla udělat cokoli na světě, bylo by pro Kate tou poslední věcí přijít do paláce a stát se nějakou velkou paní, nebo si vzít muže, který by jí říkal, co má dělat.
„Nechci, aby moje svoboda závisela na někom jiném,“ řekla Kate. „Už jsme se naučily, že můžeme spoléhat jen samy na sebe. Jen na sebe. Tak můžeme řídit, co se s námi stane. Nesmíme nikomu věřit. Musíme se naučit postarat se o sebe samy. Naučit se přežít. Naučit se lovit. Naučit se farmařit. Cokoli, při čem nebudeme závislé na ostatních. A musíme získat zbraně, naučit se s nimi zacházet, naučit se bojovat, takže pokud by nám někdo chtěl vzít, co nám patří, zabijeme ho.“
A pak si to náhle Kate uvědomila.
„Musíme pryč z města,“ naléhala na sestru. „Tady je plno nebezpečí. Musíme žít mimo město, na venkově, kde není moc lidí a nikdo nám nebude moct ublížit.“
Čím víc o tom mluvila, tím víc byla přesvědčená, že je to ta správná věc. Byl to její sen. Právě teď nechtěla nic víc než utéct z města, pryč do otevřených plání za branami.
„A až se naučíme bojovat,“ dodala Kate, „až budeme větší a silnější a budeme mít nejlepší meče, kuše a dýky, vrátíme se sem a zabijeme všechny, kdo nám v sirotčinci ublížili.“
Ucítila Sophiinu ruku na rameni.
„Takové věci nemůžeš říkat, Kate. Nemůžeš mluvit o zabíjení lidí, jako by o nic nešlo.“
„Není to nic,“ odfrkla Kate. „Je to něco, co si zaslouží.“
Sophia zavrtěla hlavou.
„Je to primitivní,“ řekla. „Jsou lepší způsoby, jak přežít. A lepší způsoby, jak se pomstít. Navíc, nechci jen přežívat jako nějaký venkovan v lesích. Jaký by pak měl život smysl? Já chci žít.“
Kate si tím nebyla tak jistá, ale nic neřekla.
Chvíli šly mlčky a Kate předpokládala, že Sophia je stejně zasněná, jako ona. Procházely ulicemi plnými lidí, kteří vypadali, že ví, co se svými životy. Kteří vypadali, že jejich životy mají nějaký smysl a podle Kate bylo nespravedlivé, jak snadné to pro ně bylo. Na druhou stranu, možná nebylo. Možná neměli na výběr, stejně jako ona a Sophia, kdyby zůstaly v sirotčinci.
Před sebou viděly městské brány, nejspíš stovky let staré. Město se teď rozrůstalo i za nimi. U hradeb stály nalepené domy, kvůli kterým nejspíš už byly hradby k ničemu. Za bránou bylo ohromné prostranství, na kterém byli farmáři s dobytkem vedeným na jatka. Ovce, husy, kachny, dokonce několik krav. Také tam byly vozy se zbožím, které jen čekaly, až je pustí do města.
A za tím vším se na obzoru táhly husté lesy. Lesy, do kterých Kate toužila uprchnout.
Kate si kočáru všimla dřív než Sophia. Tlačil se kupředu kolem ostatních vozů, takže jeho osádka zřejmě předpokládala, že má právo být ve městě dřív než ostatní. Možná, že to tak skutečně bylo. Kočár byl zlacený a zdobně vyřezávaný a na boku měl rodinný erb. Ten by zřejmě vše vysvětloval, za předpokladu, že by jeptišky uznaly za vhodné sirotky učit význam erbů. Hedvábné závěsy byly stažené, ale Kate viděla, jak se na jedné straně rozhrnuly a ven vykoukla žena se složitou ptačí maskou.
Kate cítila současně závist i znechucení. Jak si pár lidí mohlo žít tak dobře?
„Podívej se na ně,“ řekla. „Nejspíš jsou na cestě na nějaký ples nebo maškarní bál. Nejspíš v životě nikdy nehladověli.“
„Ne, to máš pravdu,“ souhlasila Sophia. Ale zněla zamyšleně. Skoro jako by je obdivovala.
Pak si Kate uvědomila, na co Sophia myslí. Zděšeně se k ní obrátila.
„Nemůžeme je jen tak sledovat,“ prohlásila Kate.
„Proč ne?“ štěkla Sophia. „Proč si nevzít to, co chceme?“
Na to Kate nedokázala odpovědět. Nechtěla Sophii říkat, že by to nevyšlo. Nemohlo to vyjít. Takhle svět prostě nefungoval. Podívali by se na ně a hned by věděli, že jsou sirotci, věděli by, že nepatří mezi ně. Jak by mohly doufat, že se jim podaří zapadnout do podobného světa?
Sophia byla ta starší, měla by to všechno vědět sama dobře.
A navíc, v tu chvíli si Kate všimla něčeho, co bylo stejně lákavé. Po straně náměstí se shromažďovali muži, kteří na sobě měli uniformy jedné ze žoldnéřských společností, která se chtěla zapojit do válek za vodou. Jejich zbraně ležely na vozech, u sedel koní. Několik z nich dokonce bojovalo v narychlo uspořádaném šermířském turnaji.
Kate nemohla ze zbraní spustit oči. A pak uviděla to, co hledala – stojan s výzbrojí. Dýky, meče, kuše, pasti. Kdyby jich měla jen pár, dokázala by s nimi přežít mimo město.
„Nedělej to,“ vyzvala ji Sophia, když si všimla, kam se dívá. Položila jí ruku na rameno.
Kate ji rozhodně, ale jemně odstrčila. „Pojď se mnou,“ pronesla Kate odhodlaně.
Její sestra jen zavrtěla hlavou. „Víš, že nemůžu. Není to nic pro mě. Taková já nejsem. Tohle nechci, Kate.“
A snažit se zapadnout do davu šlechticů nebylo nic, co by chtěla Kate.
Cítila sestřinu jistotu, cítila i svoji vlastní a náhle přesně věděla, co se stane. To vědomí jí vehnalo slzy do očí. Objala sestru a ta její objetí opětovala.
„Nechci tě opustit,“ řekla Kate.
„Ani já tě nechci opustit,“ odpověděla Sophia, „ale možná to musíme zkusit každá po svém. Alespoň chvíli. Jsi stejně tvrdohlavá jako já a obě máme vlastní sny. Vím jistě, že to dokážu a pak ti možná zvládnu pomoct.“
Kate se usmála.
„Vím jistě, že já to zvládnu a pak pomůžu tobě.“
Kate viděla v sestřiných očích slzy, ale krom toho také díky poutu, které mezi sebou měly, cítila její smutek.
„Máš pravdu,“ řekla Sophia. „U dvora bys nezapadla a já bych nezapadla v divočině. Nenaučila bych se bojovat. Možná to musíme zvládnout každá sama. Možná budeme mít největší šanci na přežití, když nebudeme spolu. Když už nic jiného, pokud chytí jednu z nás, ta druhá ji může zachránit.“
Kate by ráda Sophii řekla, že se mýlí, ale vlastně všechno, co říkala, dávalo smysl.
„Potom tě najdu,“ řekla Kate. „Naučím se bojovat a jak přežít na venkově a pak tě najdu. Uvidíš, že se ke mně budeš chtít přidat.“
„Až uspěju u dvora, najdu si tě já,“ opáčila s úsměvem Sophia. „Půjdeš se mnou do paláce a vezmeš si prince. A budeš vládnout tomuhle městu.“
Obě se široce usmály, i když jim po tvářích kanuly slzy.
Nikdy nebudeš sama, dodala Sophia a její slova zazněla Kate v mysli. Vždycky tu budu, stačí jen pomyslet.
Kate už ten smutek nemohla vydržet. Věděla, že musí konat dřív, než si to rozmyslí.
Takže ještě naposledy objala sestru, pustila ji a rozběhla se ke zbraním.
Nastal čas riskovat.
KAPITOLA PÁTÁ
Sophia cítila, že je skutečně odhodlaná udělat to, co měla v plánu. Prodírala se Ashtonem k opevněné čtvrti, kde se rozkládal palác. Spěchala ulicemi, uhýbala před koňmi a občas naskočila na některý z vozů, když se zdálo, že by mohly mířit správným směrem.
I tak jí ale urazit potřebnou vzdálenost nějakou dobu trvalo. Musela projít Spirálami, Obchodním náměstím, Uzlovým vrškem a dalšími čtvrtěmi. Proti životu v sirotčinci byly tak zvláštní a plné života, že si Sophia přála, aby měla víc času je prozkoumat. Uvědomila si, že se zastavila před ohromným kruhovým divadlem a přála by si mít čas jít se do něj podívat.
Čas ale neměla, protože pokud by nestihla dnešní maškarní ples, nejspíš by se jí už nepodařilo získat vysněné místo u dvora. Dokonce i ona věděla, že se maškarní nekoná příliš často. A přitom to pro ni byla nejlepší šance dostat se dovnitř.
Cestou také přemýšlela nad Kate. Bála se o ni. Bylo zvláštní vyrazit po tak dlouhé době opačným směrem. Pravdou ale bylo, že obě od života chtěly rozdílné věci. Sophia ji najde, až bude po všem. Až si zajistí život mezi smetánkou Ashtonu, najde Kate a dá vše do pořádku.
Měla před sebou brány do opevněné čtvrti. Přesně jak Sophia očekávala, byly otevřené kvůli večerní události. Za nimi se rozkládaly zahrady plné živých plotů a záhonů s růžemi. Byly tam i rozlehlé trávníky posečené tak na krátko, jak by si to žádný farmář nemohl dovolit. I to byl jeden ze znaků luxusu, protože kdokoli měl ve městě krom domu i kousek půdy, musel ji využít k pěstování potravy.
V zahradě stály kolem cest v rozestupech několika kroků sloupy s lucernami. Zatím ještě nebyly zapálené, ale v noci budou okolí zalévat jasným světlem a díky nim budou moct lidé tančit na trávnících stejně dobře, jako ve velkých sálech v paláci.
Sophia viděla lidi vcházející dovnitř. U brány stál sloužící ve zlaté livreji a s ním dva strážní v nových uniformách, oba stáli jako na přehlídce, muškety opřené o rameno. Sledovali, jak kolem nich procházejí šlechtici i jejich sloužící.
Sophia spěchala k bráně. Doufala, že se ztratí v davu příchozích, ale v době, kdy se dostala k bráně, tam byla sama. Což znamenalo, že se jí sloužící mohl plně věnovat. Byl to starší muž v napudrované paruce, která mu sahala až ke krku. Podíval se na Sophii pohledem, který naznačoval pohrdání.
„A co ty tu chceš?“ zeptal se jí tónem, který by příslušel spíš herci vydávajícímu se za někoho urozeného než obyčejnému sluhovi.
„Jsem tu kvůli plesu,“ odpověděla Sophia. Věděla, že za šlechtičnu se vydávat nemůže, ale přesto něco udělat mohla. „Sloužím—“
„Nesnaž se,“ štěkl na ni sloužící. „Vím moc dobře, koho mám pouštět dovnitř a nikdo z nich by s sebou neměl služku, jako jsi ty. Přístavní děvky dovnitř nepouštíme. Tohle není jedna z těch událostí.“
„Nevím, co tím myslíš,“ pokusila se odporovat Sophia, ale pohled, kterým po ní sloužící střelil, jí řekl, že to nemá smysl.
„Tak já ti to vysvětlím,“ pronesl sluha. Zdálo se, že si to užívá. „Tvoje šaty vypadají, že patří nějaké prodavačce ryb. Smrdíš, jako bys vylezla ze žumpy. A zníš, jako bys ani nedokázala vyhláskovat vysvětlení, natož mi ho dát. A teď zmiz, než tě nechám zavřít.“
Sophia se chtěla hádat, ale krutost jeho slov jí vyrazila dech. A co víc, připravila ji o její sen. Jako by lusknutím prstu ztratila naději. Obrátila se a utekla. Nejhorší na tom byl smích, který ji provázel celou cestu ulicí.
Zastavila se v jednom z průchodů a připadala si neskutečně ponížená. Nečekala, že to bude snadné, ale čekala, že alespoň někdo ve městě bude laskavý. Myslela si, že i když se nebude moct vydávat za šlechtičnu, jako služka by projít mohla.
Možná to ale taky byla chyba. Pokud se snažila změnit se, neměla by ujít celou cestu? Možná, že na to ještě nebylo příliš pozdě. Pokud nemohla projít jako služka, která by doprovodila svoji paní na ples, možná by mohla projít jako někdo jiný? Možná by se mohla vydávat za sloužící, která dostává ty nejhorší práce z nejhorších.
To by mohlo vyjít.
Oblast kolem paláce zabíraly domy městské šlechty, ale také to, co šlechta potřebovala k životu – švadleny, klenotníci, lázně a podobně. Všechno to, co si Sophia nemohla dovolit, ale přesto to mohla získat.
Začala u švadleny. Možná šlo o to nejdůležitější, jakmile bude mít šaty, bude všechno ostatní mnohem snazší. Vešla do obchodu, který vypadal, že je nejnavštěvovanější, lapala po dechu, jako by se měla zhroutit a doufala, že to vyjde.
„Co tu děláš?“ zeptala se jí žena s ocelově šedými vlasy. Mezi rty svírala několik špendlíků.
„Odpusť…“ vydechla Sophia. „Má paní… mě zbičuje, pokud její šaty dorazí pozdě… říkala… že mám celou cestu běžet.“
Nemohla se vydávat za služebnou, která doprovází svou paní na ples, ale mohla by být koupenou služkou, kterou posílají plnit úkoly na poslední chvíli.
„A jméno tvé paní?“ zajímala se švadlena.
Mohla by Milady d’Angelica poslat někoho takového? Možná ano, protože jsou podobně velké a ona bude chtít vědět, jestli šaty sedí.
Sophiino nadání se sice ozvalo bez pozvání, ale byla dost rozumná na to, aby ho využila.
„Milady d’Angelica,“ odpověděla. „Omlouvám se, ale říkala, že si mám pospíšit. Ples—“
„Nezačne dřív než za hodinu nebo dvě a pochybuji, že by si tvá paní nedala s příchodem na čas,“ odpověděla švadlena. Její hlas už nezněl tak nepříjemně, i když Sophia předpokládala, že to je jen kvůli jménu její údajné paní. Švadlena ukázala na místo. „Počkej tady.“
Sophia čekala, i když to pro ni právě teď bylo to nejobtížnější. Alespoň měla možnost poslouchat. Sloužící u paláce měl pravdu. Lidé v nejchudších částech města mluvili jinak. Samohlásky pronášeli kulatěji a slova zakončovali ostřeji. Jedna z žen, které tu pracovaly, vypadala, že pochází z některého z Obchodních států. Přízvuk na jejím R při hovoru s ostatními řinčivě zněl.
Netrvalo to dlouho a švadlena se vrátila se šaty. Podala je Sophii, aby si je mohla prohlédnout. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy Sophia viděla. Zářily stříbrnou a modrou barvou, zdálo se, že se při pohybu blýskají. Živůtek byl vyšívaný stříbrnou nití, a dokonce i spodnička se duhově blýskala. Takové plýtvání, kdo to na ní bude vidět?
„Milady d’Angelica a ty máte stejnou velikost, že?“ zeptala se švadlena.
„Ano, madam,“ odpověděla Sophia. „Proto mě poslala.“
„V tom případě tě měla poslat rovnou, nejen seznam svých měr.“
„Vyřídím jí to,“ pronesla Sophia.
Při těch slovech švadlena zbledla hrůzou, jako by při té myšlence málem dostala infarkt.
„To není nutné, byly velmi přesné, bude jen potřeba upravit pár věcí. Jsi si jistá, že máte stejnou velikost?“
Sophia přikývla. „Naprosto, madam. Musím jíst totéž, co ona, abychom zůstaly stejné.“
Byla to divoká, bláznivá poznámka, ale zdálo se, že švadlena na to skočila. Možná, že to byl přesně ten druh podivností, který se u šlechty očekával. Každopádně provedla úpravy tak rychle, že tomu Sophia ani nemohla uvěřit. Nakonec jí podala šaty zabalené ve zdobeném papíře
„Mám to připsat Milady na účet?“ zeptala se švadlena. V hlase jí zaznívala naděje, že by jí Sophia mohla zaplatit. Ta ale dokázala jen přikývnout. „Samozřejmě, samozřejmě. Věřím, že bude Milady d’Angelica nadmíru spokojená.“
„Jsem si jistá, že ano,“ odpověděla Sophia. Doslova se rozběhla ke dveřím.
Ve skutečnosti si byla jistá, že šlechtična bude zuřit. Neplánovala ale v té době být někde poblíž.
Musela ještě obejít několik míst a „vyzvednout“ další balíčky pro svoji „paní.“
U ševce vyzvedla boty z nejjemnější světlé kůže, zdobené vyšívaným výjevem z života Bezejmenné bohyně. U parfuméra převzala lahvičku, která voněla, jako by její tvůrce dokázal vydestilovat esence všeho krásného a míchat je do opojné kombinace.
„Je to má nejlepší práce!“ prohlásil. „Doufám, že se lady Beaufort bude líbit.“
Na každé zastávce se Sophia vydávala za sloužící jiné šlechtičny. Mělo to prostý důvod – nemohla mít jistotu, že Milady d’Angelica nakupovala právě v obchodech, které navštívila ona. Proto někde použila jména z myšlenek majitelů obchodů. Jinde, když se neozvalo její nadání, nechávala plynout hovor, než si sami obchodníci domysleli, ke které jejich zákaznici asi mohla patřit. Jinde se jí podařilo nahlédnout do seznamu zákazníků na pultu.
Zdálo se, že s každým dalším pokusem je to snadnější. Každý ukradený kousek výbavy sloužil jako pomůcka při získání dalšího. Ostatní obchodníci by přeci nevydali své zboží někomu, komu nepatřilo. V době, kdy dorazila do obchodu s maskami, jí obchodník doslova cpal své zboží už ve chvíli, kdy procházela dveřmi. Šlo o vyřezávanou ebenovou škrabošku ze scény s Maskovanou bohyní, která hledala útočiště. Po obvodu byla zdobená pery a kolem oči osázená drahým kamením. Pravděpodobně měly za úkol vytvářet dojem, že oči maskované nositelky září odraženým světlem.
Když si ji Sophia vzala, a přidala ji k věcem v náručí, ucítila lehké bodnutí viny. Okradla tolik lidí, brala si věci, které byly tak pracné a někdo za ně zaplatil. Nebo zaplatí, nebo možná ne. Sophia pořád ještě pořádně nechápala, jak vlastně šlechta kupovala věci, když za ně vlastně neplatila.
Byl to ale jen záblesk viny, protože ti všichni měli ve srovnání se sirotky v Domě nechtěných tolik. Jen drahokamy na masce by jim všem mohly změnit život.
Prozatím se ale Sophia potřebovala převléct. Nemohla jít na slavnost špinavá z pobytu u řeky. Prošla mezi lázněmi a čekala, dokud nenajde jednu, kde u dveří stály kočáry a kde měly vznešené dámy oddělené prostory. Neměla na zaplacení, ale přesto prošla dveřmi a nevšímala si přitom pohledu velkého, svalnatého majitele.
„Má paní je uvnitř,“ pronesla. „Nařídila mi, abych jí všechno přinesla dřív, než se vykoupe, jinak budu mít problémy.“
Prohlédl si ji od hlavy k patě a balíčky, které Sophia nesla, znovu zabraly. „Tak to bys měla jít dál, ne? Převlékárna je nalevo.“
Sophia do ní zamířila, odložila si nakradené věci v místnosti plné horké páry z lázně. Ženy vcházely a odcházely zavinuté do pruhů látky, kterými se sušily. Žádná z nich nevěnovala Sophii pozornost.
Svlékla se, také se ovinula pruhem látky a zamířila do lázně. Byly uspořádané dle zámořské módy – bylo tu několik bazénků s horkou, vlažnou a studenou vodou. Po stranách byli maséři a čekající sloužící.
Sophia si dávala pozor na tetování nad kotníkem, které by všem prozradilo, co je zač. Bylo tu ale tolik koupených služek, které masírovaly své paní vonnými oleji nebo jim česaly vlasy, že i kdyby si někdo jejího tetování všiml, nejspíš by předpokládal, že slouží některé z přítomných dam.
Přesto ale neměla na vychutnání si lázní tolik času, kolik by si přála. Musela odejít dřív, než se někdo začne vyptávat. Ponořila se do vody, vydrhla se mýdlem a snažila se smýt nejhorší špínu. Když vystoupila z lázně, dávala si pozor, aby její pruh látky sahal až ke kotníkům.
V převlékárně pak kousek po kousku seskládala svoje nové já. Začala hedvábnými punčoškami, spodničkou, pak pokračovala přes korzet a svrchní sukni k rukavičkám a dalším doplňkům.
„Přeje si má paní, abych jí pomohla s vlasy?“ zeptala se jí nějaká žena a když se Sophia ohlédla, uviděla služebnou, která k ní upírala zrak.
„Přeje,“ odpověděla Sophia a snažila se rozpomenout, jak mluví vrchnost. Měla pocit, že bude snadnější skrýt svůj původ, pokud bude působit dojmem, že není místní, takže zkusila použít přízvuk, který vyslechla u švadleny. K jejímu překvapení se to podařilo skvěle. Její hlas se změnil stejně, jako její zevnějšek.
Dívka jí vysušila a zapletla vlasy do složitého uzlu. I kdyby Sophia chtěla, nedokázala by ho napodobit. Když skončila, nasadila si masku a vyrazila ven. Prošla mezi kočáry, až uviděla jeden, který nebyl obsazený.
„Ty tam!“ vykřikla svým novým hlasem. Ve vlastních uších jí zněl podivně cizí. „Ano, ty! Okamžitě mě odvez do paláce a nikde nezastavuj. Spěchám. O placení se nestarej, můžeš poslat účet lordu Dunhamovi. Může být rád, že ho to dnes večer nebude stát víc.“
Nevěděla, jestli nějaký lord Dunham existuje, ale zdálo se jí to tak v pořádku. Čekala, že se vozka bude hádat, nebo bude chtít zálohu za svezení. Ten se ale jen uklonil.
„Ano, má paní.“
Jízda kočárem byla pohodlnější, než by si Sophia dokázala představit. Pohodlnější, než při naskakování na povozy a také mnohem kratší. Během několika minut se dostali k palácovým branám. Sophia cítila, jak se jí sevřelo srdce v hrudi. U brány byl stále stejný sluha. Dokáže to? Nepozná ji?
Kočár zpomalil a Sophia se přinutila vyklonit se ven a doufat, že vypadá, tak jak by měla vypadat.
„Ples už začal?“ spustila svým novým přízvukem. „Dala jsem si s příjezdem dost načas? A hlavně, jak vypadám? Moji sloužící mi tvrdí, že se moje oblečení ke dvoru skvěle hodí, ale mám pocit, že vypadám jako přístavní děvka.“
Nemohla odolat možnosti si ho trochu vychutnat. Sloužící se hluboce uklonil.
„Má paní si svůj příjezd nemohla načasovat lépe,“ ujistil ji servilním tónem, který zřejmě šlechta vyžadovala. „A vypadá samozřejmě naprosto dokonale. Prosím, pokračujte dál.“
Sophia zatáhla závěs kočáru, potřebovala skrýt svůj překvapený výraz. Fungovalo to. Ono to skutečně fungovalo.
Doufala jen, že i Kate se daří stejně dobře.
KAPITOLA ŠESTÁ
Kate si užívala město víc, než by věřila, že si ho bude sama užívat. Stále ještě cítila bolest ze ztráty sestry a stále se chtěla dostat na venkov, ale prozatím byl jejím hřištěm Ashton.
Procházela ulicemi a v možnosti se ztratit v davu bylo něco zvlášť přitažlivého. Nikdo si jí nevšímal, rozhodně ne víc než jakéhokoli jiného výrostka nebo učně, mladého chlapce nebo budoucího bojovníka. Díky svému chlapeckému oblečení a krátkým vlasům se mohla klidně vydávat za jednoho z nich.
Ve městě toho bylo tolik k vidění. A nejen koně, po kterých Kate házela pohledem kdykoli kolem ní nějaký prošel. Zastavila se naproti obchodníkovi s loveckými zbraněmi. Jeho lehké kuše a několik mušket vypadalo neskutečně nákladně. Kdyby Kate některou z nich mohla ukrást, udělala by to. Muž ale pečlivě hlídal každého, kdo se k vozu přiblížil.
Ne všichni ale byli tak opatrní. Podařilo se jí ukrást kus chleba ze stolu jedné kavárny a nůž, který někdo použil k připíchnutí nějakého náboženského pamfletu na sloup. Její nadání nebylo dokonalé, ale věděla díky němu, k čemu se upírají cizí myšlenky a pozornost. To byla v podobném městě velká výhoda.
Pokračovala dál a hledala příležitost, jak získat něco dalšího, co by jí usnadnilo život na venkově. Bylo jaro, ale to jen znamenalo, že místo sněžení většinu dní pršelo. Co bude potřebovat? Kate začala na prstech odpočítávat jednotlivé položky. Pytel, provaz na výrobu ok, kuši, pokud to půjde, nepromokavé plátno, aby se chránila před deštěm a koně. Koně rozhodně, i přes to, jaký risk obnášela jeho krádež.
Ne že by cokoli z toho bylo zrovna bezpečné. Na některých nárožích visely klece s kostrami dávno mrtvých zločinců, aby varovaly všechny ostatní. Nad jednou ze starých bran poničených při poslední válce, byly tři lebky na kůlech. Patřily zrádnému kancléři a jeho spolupracovníkům. Kate se divila, že si to ještě někdo pamatuje.
Pohledem se zatoulala i k paláci v dálce, ale jen proto, že doufala, že je Sophia v pořádku. Bylo to místo pro vdovu královnu a její syny, pro šlechtu a jejich sloužící, pro všechny, kteří se snažili předstírat, že strasti okolního světa se jich netýkají a raději trávili čas na oslavách a lovech. Nebyli to skuteční lidé.