Radúz a Mahulena

RADÚZ: Ó, matko moje ubohá!

RUNA: Chce se ti plakat, sketo?

RADÚZ: Ty nejsi žena, ač tvá postava a tvář tě za ni vydávají, tys vlčice! Ó, králi Stojmíre, jsi muž, proč trpíš pohanění svého zajatce?

STOJMÍR: Těch hádek, Runo, dost. Pověz mi, Radúze, kdo je ten muž zde s tebou!

RADOVID: Jsem starý jeho sluha Radovid. Zab mě, jej ale pusť! Výkup nesmírný ti král můj vyplatí.

STOJMÍR: Tvé jméno jsem jen slyšet chtěl, ne radu tvou. Pustím tě, bys dones do Magury zvěst o smutném královice osudu. O výkupu ani nemluv. Snad zachce se mi pozděj krve toho jinocha, snad jeho smrt mi zlata dražší bude.

RUNA: Tak mluvíš jako král a muž! Snad měli bychom kupčit o toho otroka?

RADÚZ: Kdo otrokem zde, pověz, královno!

RUNA: Ty, ty! Neboť uvrhnu tě v pouta železná a umořím tě prací nejtěžší! Ó, jako vlk se budeš rvát se svým řetězem a zoufale jej hryzat zuby!

RADOVID: Ty zmije! Že ruce moje spoutány! Před svatým sluncem aspoň úctu měj, před svatým oblakem, plujícím ti nad hlavou, když nemáš úcty k vlastní koruně a k svému ženství, které šlapeš v prach!

RUNA (udeří jej): Bídný rabe! Mluvit smíš?

RADOVID: Bud kleta!

RADÚZ: Ó, nebe, slunce! Větry dující! Jste svědci našich neslýchaných křivd! Můj Radovide, běda mně, že trpíš vinou mou! A vy, co kolem stojíte, což nikdo, nikdo z vás nezná lítosti?

ŽIVA: Proč na mě hledíš? Mám snad plakati a prosit, by tě pustili? Mně, věru, zdá se, že jsi pláči blíž, než bývám já, i když mi nejhůře je. Proč doma nezůstal jsi, smutný hrdino? Chceš přeslici?

RADÚZ: Jsi krásná, ale krutá. Mně tebe líto je, že srdce tvoje je tak kamenné. Pro Radovida o slitování prosím, ne pro sebe.

PRIJA: Chceš zdát se statečným? Proč tedy dýcháš těžce tak, to nesvědčí o klidu chrabrosti.

RADÚZ: Žízním, věz to, proto těžce dýchám!

RUNA: Svou žízeň ukoj svými slzami.

STOJMÍR: Dost nyní posměchu! Přibino, pod tvou stráží Radúza ponechám. Radovida pusťte na samé hranici, by dones domů svoji novinu. Jdu domů teď. Zajatce veďte a uvrhněte jej co nejhloub do věže té staré, jež stojí v temném lese pod skalou a která zakletou se nazývá.

RUNA: Tam do tmy, mezi havěť hoďte jej!

RADOVID: Ó, Radúze, ó, královici můj, že tak se s tebou loučím!

RADÚZ: Radovide, jdi a netruď srdce moje nářkem svým. Chceš, aby pohnutí mé nový vzbouzelo posměch? Mé matce rci – Ó, Radovide!

RADOVID: Ni slova víc! Já vím, co říci chceš! (Odejde s některými z družiny královské)

STOJMÍR: Teď vzhůru, pojďte. Přibino, ty plň můj rozkaz přísně.

Odchází s Runou, všickni za ním, jen Mahulena zůstala pozadu. Blíží se Radúzovi, který stojí nedaleko od studánky. Přibina a dva muži něco opodál za ním.

RADÚZ (Přibinovi): Veďte mne. (Uvidí Mahulenu, stojící teď vedle něho) Ty posud, panno, mlčelas a nerouhala jsi se mému neštěstí. Teď vynahradíš, co jsi zmeškala?

MAHULENA: Ty žízníš?

RADÚZ: Proč se tážeš?

MAHULENA (nabere vody do dlaně): Pij! (Zvedne dlaň až k jeho rtům)

RADÚZ: Já nemohu… Mně rty se chvějou jako srdce moje… nad tvojí dobrotou. Já jako mlhou viděl tě, jak stálas opodál, a úzkostí jsem zmíral, že budeš také zlá… jak byly ony dvě… Ó, vysměj se mi!

MAHULENA: Radúze smát se – když pláču!

RADÚZ: Proč pláčeš, rci…

MAHULENA: Že více nemohu než plakati!…

RADÚZ: Ó, nikdy rosa světější nepršela s nebes, než ta, co padá nyní s blankytu tvých očí! Kdo jsi?

MAHULENA: Jsem Mahulena… Král je můj otec… Ó, Radúze, neměj ho příliš v nenávisti… můžeš-li!

RUNA (za scénou): Kde meškáš, Mahuleno?

MAHULENA (se lekne): Hlas matčin! (Radúzovi) Ó, netrap se mi příliš… duše moje! (Odejde)

PŘIBINA: Pojď, pane! Splním, co mi král můj kázal, ač nerad, věř!

RADÚZ: Mahulena! (Odchází zamyšlen s Přibinou a s ostatními)

Opona