Stavitelé chrámů
- -
- 100%
- +
Zpěv staletími bloudící
Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm,jak oblak neviditelný se snesl kolem nása deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tonech třás’.V mlh jeho stínu etherném nás míjel cizí den,jenž dosud příval růží svých nám nesvál do okena lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh’,však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech.Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rythmech třásl v něm:krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých viděnípo schodech září měsíčních a bílých blesků odění.A tichem našich modliteb se sesílil a hřměl,jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala.Stavitelé chrámu
Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcíkráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světapo tajemném ztroskotání zachránila se na zem.I snily o svých ztrátách.O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž sluncepodobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether;celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě životaharmonického,o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořskýchnížin,v modrých preriích vzduchu a vody:v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří,v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízdahorských růží šlo spátia jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmizářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé sílea opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemnáslova,jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje,signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národya o slovech, jež jako smolné věnce padají na městanepřátelská.O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídlarychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovua stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy.O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami,požárech lesů, ledových vichřicích polů, o démonickémvýsměchu živlů,které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhácestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkýchpohřebištícha jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě poslednímúderem kladiv,na slunce věší svá tenata neviditelnáa lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je trávíjak pavučiny. A odsouzená hledati věčněmate se mlčeními, která si kolem ní odpovídajív magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat,v početí zakrytém blesky, v šílenství strhaných zrakůi v pýšezahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel.Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jakpřístaviště,kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní,nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot mořía pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežímijak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel,nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštitz měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy,jež volají milence písněmi zadumčivými. A jejichž šepota vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů:bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí sev soumrak,jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem,házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zrakya v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých.Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!)miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými,táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů.Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávanéviděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věku,jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou:dmychaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennurudého žáru,kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží,a jako bubliny vyfouklé ze skla, blankyty zeměobjímající,hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí,okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavilyv páře,a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného,jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířila v sazích mraků se chytal, jak zlatý písek slepený krví:gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm,jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů:Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všechpoznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a zeměviděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných foremcítili prvotní napjetí tvého tvůrčího dechu,jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásyse jiskřínad krajinami oblaky věků zatíženýmia ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého.Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silnájak slunce,jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci,dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestruve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženua souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyravstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil.K milionům trpících bratří bylo poslání jejichjako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější bylaslova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy,tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí,rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země.Vigilie
I
Jak stráže tvé bdímena místech nebezpečenství;před námi hranice svaté tvé noci,za námi království spících.Těžký dech bratří nám do tváří šlehá,rozžhaven tisíci sluncí,jež sálají před jejich zrakyve snění uzavřenými,pro nás už neviditelná.A gesta jejich nesčetných rukou,umdlených k smrti pracemi snění,jež marně se hledají ve tmě,a zmatená slova šeptaná ze snů,dušená polibky stínů,spojují naše dušev nový smysl.Hvězda za hvězdou hasne,za světem světy,vteřiny mrtvéna orloji věků.A ti, kteří z bratří se probudili,sedají vedle nás,ubledlí ještě tajemstvím spánku,k vigiliím.A přece, kolikrát, slabí,záviděli jsme spícím!Žár našich zraků spálil nám řasy,když jsme je přivřeli mdlobou.Všechna světla,jež do rukou vtiskli nám odcházející,vyhasla v našich lampách,a my ještě bdíme.Jen moře světelkující, plameny modrénad poklady skrytými v hlubinách země,chvějí se šachtami noci,hornické kahanyz výšin světla sestouplýchdělníků-stínů.A tušení našeho jitra v dálce!Ve tmách symboly věcí,mlčenlivé.II
Slyšte! Paprsků píseň,sluchová halucinace,zahřmění zvonů neviditelnýchdo bdění vysíleného,zaznívá k našim dušímpřes celou hloubku země!Odvrácená polokoule našeho světatam koupe se v sluncipříštího rána!Kvetoucí zahrady ostrovů jižníchtam plují uprostřed moří!Neznámí ptáci v oblacích jisker a písnísnesli se nad lesy palem!Světlem jak tíží zlatého vínase převrhly kalichy květů,až rozlité voní z trávy!Motýlům vzňala se v plameny křídlarychlostí letu!Ale zde noc, otevřena věkům,a zraky otevřené nocia bolesti bránící zavřít je v sněnía oklamat žízeň retůpolibky stínů…Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle,jak z propasti propast,již v podzemních sklepeníchhorstva vápencovéhostaletí klenou:ztracená řeka, ze světla sřícená do tmy,vráží tam, zpěněná, v tisíce slujía hledá a volá žhavého milence svého,slunce!Celý svět kvílících zvuků,jak bázeň kleneb se sesouvajících,hřímá ohlasem jejího pláče,marně:zapadlo slunce, zapadlo v studených lesíchstalaktitových…III
O moci Věčného Slova!Vysvobozující!Soumraky v sladkost rozpouštějícídruhým světlem!Modlitbě nové nás naučv bolestech našichnad sněním bratří!Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující,úzkosti lásky a vzrůstu sesilující,ovládající bytosti neviditelné,od loží bratří zaklínajícíupíry snění!A až proměníš v jediný požárokamžiky naše,šlehni svým vichremv jejich jiskřící chaos;do čtyř tajemných polů je rozvěja v hlubinách nocina sta mil od sebe nechej je zářit,jak v blankytu černémsystémy hvězd,a závratný prostor vesmíru tvéhopronikat vroucností světla,spojené jednotou zákonů tvých,hasnout a znova se nítit,kroužit a letět a hrát,dle svaté tvé vůlepo věky!Jsem jako strom v květu…
Jsem jako strom v květu, zvonící hmyzem a včelami:ticho a smích;krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupeomladlý den;v korridorech světla jsem prostřela vůně pro krokymilenců svýcha všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen.Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlenáobjetím jar,bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí těk hrám:tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dara těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám.Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,umdlení hrobový mír,hloubka mých zraků, z nichž sáláosudných souhvězdí vír,vteřin mých číše, kde věčnosti světloКонец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.