Koks

1

Probudil jsem se brzy. Byla neděle a teprve půl šesté. Ve všední dny se ráno vstávat nechce. Jeden by si ležel a ležel. Ovšem je-li tady víkend, funguje zákon schválnosti: vzbudíš se ještě za rozbřesku a pak se trápíš. Usnout znovu nedokážeš a zaujmout vertikální polohu je brzo.

Asi pět minut jsem se převaloval z boku na bok, poté jsem se přece jen vyhrabal z postele a šel na toaletu. Cestou jsem se mrkl na mobil. Ten se právě, jako by na objednávku, otřásl a nabídl mi sms: «Můžu ti splatit dluh. Ihned. Michal».

Milé překvapení, už jsem začal být nervózní z toho, jak se ten mladý muž opožďoval s platbami.

Naťukal jsem mu odpověď: «Budu za hodinu. Neodcházej». A po návštěvě WC jsem se přemístil do koupelny. Abych se dal takříkajíc do pucu.

Michal byl jedním z mých nájemníků. Patřil mi malý útulný byteček v samém centru Prahy, který jsem pronajímal. Hlavní předností bytu, kromě exkluzívního umístění, byla nádherná terasa, z níž se bylo možno kochat úchvatným pohledem na malebné střechy okolních domů a kousek Muzea.

Michal tam žil téměř dva roky. Zpočátku platil včas, jako hodinky. Ale pak se to s platbami začalo nějak zadrhávat. V poslední době přestaly chodit vůbec. Volal jsem mu několikrát a vždy si vyslechl další «zítra». Marně jsem nadával a varoval, že už další prodlení nemíním tolerovat. Před několika dny jsem mu tedy poslal doporučeným dopisem upozornění, že se chystám vypovědět nájemní smlouvu pro neplacení.

Najednou tato sms. Navíc ve velmi neobvyklou hodinu. Ale i sám Michal byl člověk dost divný. Žil si na vysoké noze. Dobře se oblékal. Stravoval se v restauracích. Ale vlastní bydlení a auto neměl.

Bylo mu takových 23 nebo 24 let. Vysoký snad metr devadesát. Hezoun. Blonďaté vlasy se mu lehce vlnily na koncích. Měl atleticky stavěné tělo, které pravidelně posiloval ve fitness centru.

Hodil jsem do sebe sendvič, zapil ho džusem. Natáhl jsem si světlé lněné kalhoty, modrou lehkou rozhalenku bez rukávů a obul modré semišové boty. Pak jsem se zamyslel a doplnil svůj ohoz tenkým svetrem.

Zhodnotil jsem svůj odraz v zrcadle. Ujde. Na svá léta bezesporu vypadám dobře. Je pravda, že bříško se trochu zaobluje. Ale v pětačtyřiceti to je normální jev. Celkově vzato, dá se říci, že jsem muž plný sily a elánu.

Vyšel jsem z domu a odebral se na tramvajovou zastávku. Miluji pražské tramvaje. Přímo je zbožňuju. Zejména moji oblíbenou linku číslo 9, nazývanou páteřní, neboťprotíná Prahu z jednoho konce na druhý.

Právě do «devítky» jsem nastoupil. Vagón byl téměř prázdný. Málo kdo jezdí tramvají v neděli tak brzo ráno.

Tramvaj si ještě pamatovala staré časy. Byl to typ natřený červenou barvou s širokým průchodem uprostřed vozu. Drnčela na křižovatkách a houpala se na rovných úsecích tratě v bocích, jako obstarožní krasavice.

Dojel jsem na Václavák. Vyskočil na zastávce proti knihkupectví Akademia a popošel nahoru o pár bloků dál. Náměstí bylo ještě ospalé. Sem tam se loudali čínští turisté, kteří si přivstali, zřejmě je vzbudil časový rozdíl. Pod koněm, osedlaným svatým Václavem, se zuřivě líbala jakási dvojice.

Zabočil jsem do ulice Ve Smečkách. Prošel kolem několika nočních klubů, zmlklých a unavených. Pod nohama se mi pletly pouliční odpadky. Obaly z čokoládových tabulek, nějaké vstupenky, útržky novin.

Tady je ten můj dům. Zastavil jsem se před ním. Vytáhl z kapsy klíče. Domofon zde již delší dobu nefungoval.

A v tuto chvíli něco velkého a bílého žuchlo přímo na dlažbu asi tří metry ode mne. Pocítil jsem závan vzduchu a dopad nějakých kapek na své nohavice. Nevěřil jsem vlastním očím.

Byl to Michal. Téměř nahý, pouze v trenkách. Ležel na dlažbě na břiše, nohy a ruce nepřirozeně vytočené. Tvář měl otočenou ke mně. Z rozbité hlavy tekla krev. Oči měl otevřené, ale život z nich už zmizel, zatahovaly se mrtvolným povlakem.

To vše se událo v jediném okamžiku. Stál jsem tam jako solný sloup. Pak konečně stočil pohled na své kalhoty. Ty, stejně jako boty, byly potřísněné Michalovou krví. Ranní sendvič se mi rychle začal prodírat ze žaludku ven.

Odvrátil jsem oči stranou. Zalapl jsem po dechu, který mi náhle scházel a sáhl pro mobil. V tuto chvíli za mými zády zaječela nějaká žena. Lekl jsem se tak, až jsem telefon málem upustil.

«Zavolejte policii,» zařval jsem na ni, aniž bych se stačil otočit. Ukázalo se, že je to turistka asijského vzhledu. Snad Číňanka, nebo Korejka, jeden nikdy neví.

Bylo to zbytečné, zřejmě mi nerozuměla. Vystrašeně couvala nazpátek, pak udělal čelem vzad a rozeběhla se směrem k Václaváku. Od té se pomoci tedy nedočkám.

Rozechvělými prsty jsem zalistoval v adresáři telefonu. Kliknul jsem na «Volat». Ležící přede mnou tělo jsem se snažil ignorovat.

Hovor byl přijat hned po prvním vyzvánění, jako by na něj čekali.

«Ahoj, Honzo,» řekl jsem.

«Dobré ráno,» odpověděl chraplavý hlas. «Něco se stalo?»

«Zemřel mi nájemník. Michal,» povídám zkroušeně. «Vyskočil z okna na dlažbu.»

«Jak je to dlouho?» hlas v sluchátku projevil zájem.

«Před chvílí,» odpověděl jsem.

«Který byt to je, Ve Smečkách?» vyptával se hlas.

«Uhodl jsi,» potvrdil jsem.

«Budu tam za pár minut,» oznámil Honza. «Ty zatím zavolej 156. Ohlas to tam oficiálně.»

«Jo… jo,» přikývl jsem, jako by mne snad mohl vidět.

Vyťukal jsem 156. Řekl jsem operátorce o neštěstí a snažil jsem se nedívat na tělo. Pod hlavou mrtvého se vytvořila kaluž krve, ta se rozrůstala a hrozila, že mě brzy pohltí. Poodstoupil jsem.

Na konci ulice se objevil chodec. Přišel blíže. Uviděl ležící tělo a mně, stojícího před ním. Couvl, otočil se a odešel. A já zůstal stát. Jen jsem zase o krůček ustoupil od plížící se ke mně louže krve.

Zanedlouho přijelo policejní auto. Vyskočil z něj Honza a několik lidí v uniformách, kteří ihned začali páskami uzavírat ulici. Honza byl v civilu: tmavé sako, zelená košile, džíny a bílé tenisky. Ve své funkci vyšetřovatele si to mohl dovolit.

Znali jsme se už nějaký ten pátek. Honza sloužil na pražské kriminálce coby detektiv v hodnosti poručíka. Měl manželku a dvě malé děti. Žili na Žižkově. Já jsem mu tam svého času pomohl najít byt. Od té doby jsme se spřátelili. Chodili jsme spolu na hokej, někdy na pivo. Honza rád vyprávěl své příběhy o české policii. Tušil jsem, že většina s nich jsou vymyšlené, ale poslouchat je bylo stejně zajímavé.

Tuto světlou jarní neděli jsme se sešli neplánovaně. Shodou okolností Honza byl v době mého volání na policejním okrsku v sousední Krakovské ulici a zařídil vše potřebné.

«Jak se cítíš?» zeptal se mě.

«Je mi nanic,» odpověděl jsem po pravdě. «Právě jsem stál u dveři, když sletěl. Ani nezařval. Podle všeho umřel okamžitě. Podívej, kalhoty a boty mi krví potříštil.»

«Vypereš je,» usoudil Honza, «nebo dáš do čistírny. A on si opravdu, jak se zdá, zlomil při pádu vaz. Tamhle trčí obratle.»

I když to byl profesionální přístup, zaznělo to téměř cynicky. Sendvič v mém v žaludku se opět pohnul. Potlačil jsem nevolnost silou vůle.

«Kašlu na to,» řekl jsem, «vyhodím je. Nedokážu je po tomhle nosit.»

Popošli jsme stranou od mrtvoly a Honza se na mě zamyšleně podíval:

«Cos tady vlastně tak brzo ráno pohledával?»

Policejní fotograd se tužil. Zabíral nebožtíka z profilu i anfasu, celek i detaily. Jakmile skončil, tak další z policistů přikryl Michalovo tělo plastovou fólií.

«Poslal mi esemesku,» kývl jsem směrem k mrtvole, «chtěl zaplatit nájemné, co mi dlužil. Tak jsem hned jel. Inkasovat peníze se přece hodí v jakoukoli denní dobu, ne? A když jsem dorazil, dlužník mi málem spadl na hlavu.»

Honza přikývl a pak se zeptal:

«Náhradní klíče od bytu máš?»

«Samozřejmě,» odpověděl jsem. «Vzal jsem si je pro všechny případy. Ze zvyku.»

«Půjdu se podívat do bytu se svědkem,» prohodil Honza kolegům a mně vyzval: «Jdeme, ty jeden majiteli realit, ukážeš mi, odkud lidi tak rádi skáčou po ránu na dlažbu.»

Příliš mi do řeči nebylo, ale vytáhl jsem klíče, otevřel vchodové dveře a vešli jsme dovnitř. Chlad letitého činžáku svědčil mé rozpálené hlavě. Úzký a starý výtah nás vyvezl do čtvrtého patra.

Na chodbě byly troje dveře. Nejbližší k výtahu vedly do mého bytu. Odemkl jsem dveře. Honza mne odstrčil ramenem a první vstoupil do temné chodby. Pak vešel do místnosti. Kráčel jsem hned za ním.

Nalevo od vchodu byla malá kuchyňka. Vpravo rozložený gauč. V zadní části pokoje stála manželská postel a šatní skříň. Dveře na terasu byly zavřené.

Udělali jsme pár kroků dovnitř místnosti. A pak jsem uviděl, že na posteli někdo leží. Ženská. Zrzavé vlasy rozhozené po polštáři. Noční košile s medvídky vykukovala zpod deky. Do tváře jí nebylo vidět, jelikož ležela na břiše zavrtana do polštáře. Spala, což se mi ulevilo. Dvě mrtvoly v jednom dni bych nezkousl.

Honza se ke mně obrátil. Mimikou se zeptal: kdo to je? Já jsem jen zmateně pokrčil rameny: nevím.

S našim příchodem se objevil průvan. Dveře na terasu se pomalu přiotevřely. Honza přišel k nim, podíval se ven. Na terase stál stůl, dvě židle a obrovský květináč s fíkusem. V rohu terasy lákalo k posezení houpací křeslo. Na křesle leželo Michalovo oblečení.

Na stole stály tři čajové šálky a cukřenka. Kromě toho ještě útržek novin. Na kterém byl nasypán jakýsi bílý prášek.

Honza si tiše hvízdnul.

«Ničeho se tady nedotýkej,» zavelel a opatrně zavřel dveře na terasu.

Šel jsem k posteli a posadil se na okraj. Jemně jsem potřásl rukou za ženské rameno.

«Já spím,» ozval se ospalý hlas, «nebuď mě aspoň v neděli.»

«Budete se muset probudit,» řekl nahlas Honza.

Žena sebou trhla a obrátila se na záda. Ukázalo se, že je to mladá dívka. Posadila se na posteli, chráníce se dekou. Honza sáhl do kapsy, vytáhl průkaz, otevřel ho a ukázal.

«Policie České republiky,» představil se a vystřelil první otázky: «A kdo jste vy? Co děláte v tomto bytě?»

«Otočte se, prosím, ať se obléknu,» odvětila způsobně dívka.

Zvedl jsem se z pelestě postele a připojil se k Honzovi. Oba jsme se k ní otočili zády. Najednou, jako na povel. Prohlížel jsem si kuchyňskou linku.

Těsnící lišta mezi pracovní deskou a obložením se odlepila a vlnila se podél stěny.

Musím sehnat novou a přilepit ji, pomyslel jsem si. To je dnes kvalita! Koupíš nový nábytek, opravíš byt a než se rok s rokem sejde, všechno se rozpadá… vedu v duchu samomluvu. Jak takhle můžeš v téthle situaci přemýšlet, napomenulo mě moje lepší Já.

«A kde je Michal?» ozval se ženský hlas za námi.

Otočili jsme se. Opět jako na povel, současně. Před námi stála štíhlounká holka v jednoduchých červených šatech. Zrzavé, dokonce nejen zrzavé, ale opravdu ohnivé vlasy si stáhla vzadu gumičkou. Obyčejná roztomilá tvářička s důlky. A zelené přezelené oči k tomu. Se smaragdovým nádechem. Já jsem takové oči viděl poprvé v životě.

«Kdo jste a jaký máte vztah k panu Melichovi?» položil otázku Honza. «Co tady děláte?»

«Jsem jeho sestra,» odpověděla, «Zlata Melichová. A kde je Michal?»

«Máte nějaké doklady?» Honza jako by přeslechl její otázku. Typický policajtský přístup.

Dívka jménem Zlata vzala kabelku, která visela na opěradle židle, otevřela ji a předložila mu občanku.

«Kde je brácha?» zopakovala svůj dotaz.

«Je mrtvý,» ukecl jsem se, ani nevím proč.

Dívka se otřásla, vrhla na mě nevěřící pohled a pomalu si sedla na postel. Zabořila obličej do dlaní. Honza se na mě vyčítavě podíval, prohlédl si průkaz a vrátil ho majitelce.

Na dveře někdo zaklepal.

«Budeme muset všichni pryč,» rozhodl Honza. «teď tady budou pracovat technici…»

«Nejsem umytá,» potichu řekla dívka, «a taky si potřebuji vyčistit zuby.»

«To vše musí počkat,» Honza otevřel dveře a můj byt zaplnili věcně se tvářící lidé s kufříky v rukou. «Jdeme,» zopakoval směrem k Michalově sestře.

Vzal jsem dívku za loket, sebral její kabelku a vyvedl ji z místnosti. V předsíni jsem jí strčil do ruky žvýkačku. Dívka tiše špitla:

«Díky,» a ukázala na igelitovou tašku, stojící v rohu. «Můžu si vzít své věci?

«Můžete,» svolil Honza.

Vyšli jsme z domu. Zlata vrhla letmý pohled na přikrytou igelitem mrtvolu a okamžitě odvrátila tvář. Gesto plné zoufalství. Celkem vzato se ale vzhledem k tragické události chovala obstojně. Žádné hysterické výlevy se k mé velké úlevě nekonaly. Nesnáším totiž ženské slzy a pláč, natož nářek a křik.

V doprovodu Honzy jsme odešli do paralelní ulice, kde byla místní policejní stanice. Tam jsem strávil čas až do oběda. Vyprávěl jsem do protokolu o bytě, o nájemníkovi, o esemesce.

Když jsem konečně opustil okrsek, tak na mne na chodníku čekal Honza. Stál tam a kouřil cigaretu. Mžoural na slunce a blaženě se usmíval.

Mě však nebylo do úsměvů. Navíc jsem dostal hlad. Natolik ukrutný, že bych bral i tvrdý chleba. Tělo si žádalo jídlo. Dost možná, že to ale byla reakce na prožitý stres.

«Pojďme na oběd,» navrhl jsem příteli.

«Ve službě nepiju,» zazubil se Honza a s požitkem vdechl novou porci tabákového kouře.

«Nemluvím o pití, mluvím o jídle,» usmál jsem se poprvé toho dne.

«Tak to je jiná,» přikývl můj detektiv. «Musím se ale nějak uvolnit.»

«Udělej to, prosím,» obešel jsem Honzu a postavil se na závětrnou stranu, «mám nekontrolovatelný záchvat hladu. Od nervů. Takže si pospěš. Nebo spáchám nějaký trestný čin a budeš mě mít na svědomí.»

Honza zamáčkl cigaretu o víko popelnice, vhodil nedopalek dovnitř a vytáhl telefon. Vzdálil se a s někym chvili mluvil, pak se vrátil.

«Mám půl hodiny,» řekl bez okolků. «Jsem taky hladovej. Ale platíš ty.»

Přikývl jsem a kvapem jsme se vydali na Václavák. Honza projevil zájem o KFC hned na rohu, prý to bude rychlý, ale já jsem ho odradil a zatáhl do Výtopny o něco níže na náměstí. Na chvíli jsem si odskočil na záchod, kde jsem studenou vodou jakž takž odstranil krvavé cákance na botech a kalhotách.

Objednali jsme dýňovou polévku, croissanty, kávu a minerálku. Obsluha byla rychlá. Polévka se zasloužila o příjemné teplíčko v prázdném žaludku.

«Kdy mi vrátí klíče od bytu?» zeptal jsem se kamaráda. „ A co mám dělat s jeho věcmi?»

«Já ti zavolám,» řekl Honza a namočil si croissant do kávy, «tam teď kolegové pracují. První verze: sebevražda pod vlivem narkotik.»

«No jo,» řekl jsem, «bylo by lépe, kdyby mi nejprve dluh vrátil a skočil až poté.»

Honza se ušklíbl.

«Tak abys věděl, z peněz se v bytě našla pouhá stokoruna,» řekl, «ležela na parapetu. A to je vše. Ani o halíř víc. Nepočítáme-li ovšem takový dva gramy koksu, co ležel na tom stolku na terase. Mimochodem, přepočteno na peníze dělá to přibližně deset tisíc. Kolik ti vlastně dlužil?»

«Něco přes šedesát táců,» byl jsem z toho sdělení zmatený. «Za celých pět měsíců. A příští týden byl termín další splátky. Proč by mi v tom případě posílal esemesku?»

«Žádné peníze neměl,» řekl Honza a dopil poslední doušek kávy, «dokumenty a osobní věci zůstaly na místě. A z peněz jen ta stokoruna. Jo, ještě ten koks. Mimochodem, jde o drogu pro bohaté. Obyčejný vyhazovač v nočním klubu si ji nemůže dovolit.»

Žasl jsem.

«Michal dělal vyhazovače?»

«Ano, v klubu naproti,» přikývl Honza, «a proč jsi ho nevyhodil, když přestal platit?»

«Z okna?» napadl mne smutný vtip. «Měl jsem jiné starosti,» mávl jsem rukou, «vždyť víš, rozváděl jsem se, pak jsem musel služebně do Ruska. Nebyl na to čas.»

«Jak je tam v Rusku?» projevil zájem Honza.

«Jako obvykle,» usmál jsem se. «Vodka teče proudem a v ulicích se medvědi proháněji. Brnkaji na balalajkách, žebrají o jídlo.»

«Jdi s tím k šípku,» urazil se Honza, «já se ptám vážně.»

«V Rusku je vše okej,» odpověděl jsem, «lidé žijí a dál budou žít. Nemají se hůř než tady v Čechách. A v něčem možná i líp.»

Honza otevřel ústa, jako by chtěl něco poznamenat. Ale v této chvíli se u našeho stolku zastavila dívka. Byla to Zlata, Michalova sestra. Na ramenou měla kabelku, v ruce igelitovou tašku s oblečením.

«Svět je ale malý,» usmál jsem se na ní. «Neznáme se náhodou?»

Hodila po mě svýma smaragdovýma očima a mírně přimhouřila víčka. Náramně jí to slušelo. Nezdálo se, že by byla z toho neštěstí nějak mimořádně zničená. Nebo se umí velmi dobře ovládat.

«Omlouvám se,» řekla rozpačitě, «nemohl byste mi půjčit trochu peněz? «Mám hlad a nemám ani vindru. Peníze držel brácha. Mohla bych vám dát do zástavy náušnice.»

Zvedl jsem se a nabídl jí židli. Došel k pultu pro další porci polévky a kávy. Přinesl jsem to všechno na náš stůl. Zlata se nenechala dvakrát prosit a vzala do ruky lžíci.

Jedla decentně, jako dáma. Občas pohledka úkosem na mě nebo na Honzu. Seděli jsme tiše a předstírali, že dopíjíme kávu, i když šálky v našich rukou byly dávno prázdné.

«Musím už jít,» podíval se výmluvně na hodinky Honza.

Vstal, poplácal mě po rameni a zmizel. Zůstali jsme se Zlatou sami.

Využil jsem příležitostí, abych si ji prohlídl pozorněji. Tvářička hladká, téměř bez vrásek. Jen malé paprsky kolem očí prozrazovaly její věk. Pod očima tmavé kruhy. Rozpraskané rty. Bylo jasné, že jí je o mnoho víc, než dvacet. Prsa měla asi dvojky. Jemné ruce. Stejně jemné prstíky. A ovšem oči. V kombinaci se zrzavými vlasy vířily krev.

«Nevěděl jsem, že Michal má sestru,» povídám, «to mi neřekl.»

Dívka si otřela rty ubrouskem. Vytáhla z kabelky průkaz a nabídla mi ho. Automaticky jsem po něm sáhl. Zlata Melichová. Datum narození 10. června 1987. V rozpacích jsem jí vrátil ten kus plastu.

«Jsem jeho starší sestra,» řekla a najednou se nelíčeně rozplakala, «tedy… byla.»

Slzy kapaly do šálku s kávou, nad níž se dívka sklonila. Ramena se jí chvěla. Ale žádné zvuky slyšet nebylo. Jen kap-kap do kávy.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Vstal jsem, popošel k ní a neobratně se přikrčil. Lehce jsem ji objal jednou rukou.

«No ták… všechno se srovná,» vyslovil jsem tohle nejapné klišé a hned jsem sám cítil, že zní falešně.

«Nemám peníze ani oblečení, ani tu zubní pastu…» vzlykala Zlata, «přijela jsem k němu… Před dvěma dny. Sliboval, že mi pomůže s prací. U nás na Moravě moc práce pro ženy není.»

«A odkud jsi?» přehodil jsem výhybku, jak situace vyžadovala. Proti mému tykání neprotestovala.

«Z Pavlova,» již klidněji řekla Zlata, «je to tam, kde se seriál natáčel, o vinařích. Možná, žes ho viděl?»

«Ano, viděl,» přikývl jsem, «hezkej. Takovej legrační.»

«Nevím, co si počít,» zopakovala bezradně Zlata, «zřejmě bych měla zavolat mámě. A nějak se postarat o pohřeb. Ještě ráno jsem spala a vše bylo jaksi v pořádku. Nebylo…»

Povzdechl jsem si. Mohl jsem se otočit a odejít. Ale. Bylo tady jedno «ale». Velmi se mi tato dívka líbila. Její oči. Její zmatek a zranitelnost.

«Pojď, koupíme ti zubní pastu,» chytám se příležitosti «U mne se dáš do pořádku. Zavoláš domů. A zítra se postaráme o pohřeb. Dnes to stejně nejde.»

«Jste moc hodný,» přikývla. «Vždyť ani nemám kam jít…»

Vyrovnal jsem útratu. Zvedla se ze židle. Vzala své věci a šli jsme na zastávku tramvaje. Devítka nás dovezla na Nový Smíchov, kde jsme pro ni nakoupili věci osobní hygieny a trochu potravin. Pak jsme jeli do mého bytu. Začínalo se stmívat.

Projevil jsem snahu něco uvařit, ale Zlata se k mé radosti chovala, jako by tu nebyla poprvé. Rázně mě vystrnadila z kuchyně.

«Nepřekážej, udělám všechno sama,» řekla, jako by si snad chtěla mou pohostinnost odpracovat. Její snaha mi přišla vhod.

«Včera jsem byl na nákupu, něco najdeš v ledničce,» navigoval jsem jí.

A tak Zlata začala rámusit nádobím. Odešel jsem do pracovny, abych zkontroloval maily a zavolal na pár čísel. Vaření mi potěšení nepřináší a ženská ruka mi tu tedy rozhodně chybí.

Sedl jsem si k počítači. Spočítal jsem přesnou částku, kolik mi dlužil Michal. Nebylo to pro mne smrtelný, ale stejně šlo o dost peněz. Škoda. Navíc není známo, kdy mi policie povolí znovu vstoupit do bytu.

Poslal jsem Honzovi sms, jestli to neví. Záhy přišla odpověď:

«Několik dní budeš muset výtrpět.»

Pak mně Zlata zavolala k večeři ala co dům dal. I tak jsem si moc pochutnal, neboť jsem se celý poslední rok stravoval všelijak. Většinou v rychlém občerstvení, anebo v restauracích. Doma hlavní chod byly pelmeně. Samozřejmě mražené.

«A pak říkají, že mladé Češky neumějí vařit,» dovolil jsem si malou lichotku.

«Pozor, já jsem z Moravy,» připomněla mi Zlata a nečekaně otevřeně a bez okolků dodala: «Nemohla bych u tebe párkrát přenocovat? Nemám kam jít. Já tady, kromě bratra, nikoho neznám.»

«Proč ne,» souhlasil jsem po krátkém zaváhání. «Ustelu ti na gauči v obýváku. Náhradní prádlo mám. Ale já jsem hned po ránu služebně pryč. Takže hospodařit tady budeš muset sama.»

Tak jsme si plácli.

Připravil jsem čaj. Chvíli jsme seděli mlčky.

«Jak dlouho Michal bral drogy?» odvážil jsem se konečně.

«Nevím,» odpověděla dívka. «Já jsem ho během posledních dvou let viděla jen zřídka. Ale všimla jsem si, že tentokrát byl jako vyměněný. Nesoustředěný, impulzivní. A proč se ptáš na drogy?»

«Na terase našli kokain,» řekl jsem, «na stole, hromádku.»

«Už jsem spala, když přišel,» se smutkem v hlase začala vzpomínat Zlata, «ale i přes spánek jsem slyšela, že s někým mluví. Michal pracoval v ochrance v nočním klubu a vracel se až k ránu. A pak jsi mě probudil.»

«V jakém klubu?» zeptal jsem se. «Nevíš, jak se jmenuje?»

«Samozřejmě, je to blízko bytu,» řekla Zlata, „ Jmenuje se Kakadu. Byla jsem tam jednou za Michalem, měl službu u vchodu. Dluží ti za byt hodně?»

«Dá se tak říci,» nedokázal jsem skryt zklamání.

«Já to určitě uhradím,» řekla Zlata. «Ale později.»

V tom okamžiku její telefon krátce pípnul. Zlata se podívala na displej.

«Je to od mámy,» řekla. «Já jsem to vše vylíčila své tetě, když jsem vařila. Aby to mámě vyřídila. Osobně jsem to nedokázala.»

«A co váš otec, žije?» zeptal jsem se.

«Já ti nevím,» odpověděla Zlata, «matka se s ním rozvedla, ještě když Michalovi ani rok nebyl. Od té doby nemáme ponětí, jestli je naživu nebo ne.»

«Rozumím,» kývl jsem chápavě hlavou. «Je mi lito, co se tvému bratrovi stalo.»

Zase zavládlo mlčení. Dopili jsme čaj. Vložil jsem nádobí do myčky. Rozložil a ustlal gauč. Odešel k sobě do ložnice.

Den byl těžký. Pomalu jsem začal usínat. Ale najednou vrzly dveře.

«Já se bojím,» uslyšel jsem dívčí šepot.

Posunul jsem se k oknu i s dekou, protože Zlata si svoji přinesla sebou. Opatrně ulehla na uvolněnou půlku postele.

«Zavřu oči a hned vidím Michala,» svěřila se mi vzlykajíc, «a on je mrtvý. Je to hrozný pocit.»

Natáhl jsem k ní ruku. Nahmatal její rameno, přitáhl ji k sobě. Na okamžik jakoby ztuhla, ale pak se uvolnila. Posléze se Zlata přitulila a objala mne rukama. Pohladil jsem její zrzavé vlasy, které se v pološeru zdály tmavými, a potlačil touhu zmapovat dlaní její tělo

«Spi,» řekl jsem jí, «jen klidně spi. Dnes už se nic špatného nestane.»

Opravdu usnula. A já jsem ještě dlouho ležel s pohledem upřeným na strop a přemýšlel o životě a smrti. A o Zlatě. Než jsem se postupně taky propadl do spánku.

2

Probudil jsem se časně. Otevřel oči, protáhl se. A okamžitě pocítil, že vedle někdo leží. Otočil jsem hlavu doprava. A najednou si na všechno vzpomněl.

Vedlejší polštář zdobily zrzavé vlasy. Zlata spala stejně jako v bytě Ve Smečkách na břiše, ale tvář měla stočenou ke mně. Obdivně jsem na tu nádheru vzhlížel. Byla jako ta Zlatovláska z pohádky.

Uvolněný obličej. Malá vráska na čele. Rozpraskané rty.

Pojala mně něha k ležící vedle ženě. Zlata se pohnula, jako by vycítila můj pohled, její řasy se zachvěly, oči se pomalu otevřely.

«Dobré ráno,» uvítal jsem ji.

Zlata se usmála. Přesto, i když vedle mne zaručeně ležela ta včerejší holka, něco tady nehrálo.

«Ty máš hnědé oči!» konečně mi to došlo. «Včera byly smaragdové, zelené…»

«Sundala jsem si čočky,» odpověděla, «nemůžu spát s čočkama na očích, tak je na noc sundavám.»