F. L. Věk (Díl čtvrtý)

I. V POPELE

F. Věk našel ženu i děti, o nichž do minulé noci nevěděl, co se s nimi stalo, kam se poděly. Ten strach opadl. Byly naživu, měl je. Ale jak se s nimi shledal! V rumu a popele, na spáleništi domu, pod jehož krytem jim bývalo jako v útulném hnízdě, v němž vždycky měl všeho dost od podstřeší do sklepů.

Věkovi se rozplakali v rozvalinách svého blahobytu, prostřed své zkázy. Než první vzlyk, první slzy byly jasné radostí, že zuřivý plamen jim nikoho nezhubil, neboť všude se tak neshledali, všude tak nevstupovali na spáleniště svých příbytků. Ne na jednom v předměstí i v ulicích hrabali lidé v popele a oharkách, ne aby našli škváry svého jmění, ale kosti svých milých.

Hrůza, zmatek jmenovaly číslo veliké. Přes dvacet lidí, dětí, starých i mužů, kteří se pustili v zoufalý zápas s plameny, prý zahynulo. – Věk v těchto děsivých zprávách do samé noci nezvěděl o své rodině a Věková o muži až do této chvíle. Proto byl jejich pláč vnitřním zajásáním, že se našli, že se mají a děti.

Než hrůza stála v spáleništích u nich, u sousedů vpravo vlevo, kolem celého rynku, po všem městě, v skleslých podsíních, do nichž se zřítily štíty a lomenice ve spoustě ohořelých trámů, došků a šindelů, v ošlehaných zdech, v rumu a popele. Jako mátoha trčela v zkaleném vzduchu, plném čoudu a dusného, páchnoucího tepla; vydechovalo je spáleniště skoro celého města, jemuž vyhořel kostel, jemuž se rozlily skoro všecky zvony, jemuž lehly popelem škola, radnice, dřevěné děkanství, špitál a přes půl třetího sta příbytků.

Věkovi jen na okamžik na hrůzu zapomněli v tom zásvitu nenadálého shledání. Ale pak ji zas viděli všude. Věk ubledlý, s ovázanou hlavou i rukou, o holi, podporoval ženu, jež přes tu chvíli zalomila rukama, zavzlykala nebo se náhle k dětem nachýlila a přitiskla je, jak šly těsně vedle ní, jedenáctiletý Václav a Lidka o rok mladší, držící se její sukně.

Děti byly užaslé a více zvědavě nežli v zármutku se rozhlížely. Lidka měla největší starost o malovanou kolíbičku, kterou jí minulé neděle dal kmotr pro dřevěné děťátko, a Václava tížilo nejvíce, co se stalo s králíky, které měl při kravách v chlévě.

Věk byl klidnější nežli žena, ne však svou silou. Jakási tupost z veliké rány jeho i celého města, a tu také živě cítil, tísnila hlavu a dusila nitro. Ale pak začala bolest zase škubat, jak každým krokem hrůza nenadálé pohromy v oči mu bodala, když žena zahořekovala a jménem vzpomínala toho, co zničeno, co schráněla svou pílí a starostlivostí, co léta skládala a nastřádala v tiché radosti a pýše pečlivé hospodyně.

Komůrka plná kloubů krásně utřeného lnu i štůček příze za dlouhou zimu upředené, zásoba peří čistě sedraného, truhly plné plátna a různého vinutí, zlaté čepce, hedvábný kabátek s varhánky, kožíšek, hedvábné šátky a fértochy, šatstva jaká síla – a všecko prach a popel!

A prach a popel zásoba obilí, jež marně snesli z podlážky. Shořelo v přízemku jako peřiny, klavír, oboje housle, partesy, jako vyhořel celý krám a všecko zboží v něm i ve skladišti.

Prach a popel i krásná bibliotéka s nejednou vzácnou knihou. Ani ve sklepě, kam je dal uklidit, se neuchránily. Na této pochůzce uviděl Věk hromádku ohořelých knih, jež včera pacholek ze sklepa přinesl a jež ležely na prahu: několik latinských, pak Harantova Cesta do Svaté země a Komenského Praxis. Jen to zůstalo ze staročeského pokladu, jež po léta sháněl po všem okolí u písmáků a čtenářů a s nímž zašla i Kutnohorská bible s hrubými dřevoryty, dědictví po „Perlinčanu“, „bubáku“„ po nebožtíku starém Žalmanovi.

Jak utkvěl mu zrak na ohořelé Praxis, vzpomněl na zesnulou matku.

Co ta by chudák – Štěstí že se toho nedočkala – Kmitlo se mu, co říkávala, co řekla tenkráte, když jí ukázal tolik peněz na hotovosti, stříbrných i zlatých, jež utržil za plátna do Prahy dodávaná: „Jen aby ti to hlavu nepomátlo! Kdo stojí, hleď, aby nepadl!“

Znovu ho bodlo jako prve, když zakopl o svazek klíčů od sklepa, skladiště a stolu, v němž měl také dvacetník od Mozarta i pamětní peníz, který si přivezl z korunovace Leopolda II., i stříbrňák, který dal Vašíčkovi kozák v ruském táboře u Jezbin, i peníze, jež dostaly děti do vínku.

Na tyto mince v ten okamžik nemyslil. Než jako strnulý hleděl do popele na místo, kde o požáru musil zanechati stůl, s nímž shořelo mu několik tisíc v bankocedulích i něco na stříbře. Sumu tu chtěl právě ty dni poslati za zboží. Jen přepálené klíče a nějaký škvár mu z toho zůstaly a dluh, veliký dluh za zboží, z kterého neměl nic, z kterého nezbylo nic, leda nějaký zkroucený plech, žárem zkřivený kosíř, přepálené srpy a pilníky.

Myšlenky se zastavovaly v tupé bolesti; novým, palčivějším škubnutím jí drásavě prošlehlo, jak šli dále, jak spatřili spoustu za domem, zničenou kolnu s vozy a jiným hospodářským náčiním a zničený chlév. Jen lesklé černé trámy ležely nádvořím v sežehnutých kopřivách, v seschlém, stoče

ném listí mochny, po ohořelém hnoji, po jeho černých, zuhelnatělých vrstvách. Čtyři dojné krávy, pěkné jako srny, ty tam. Ani stopa po nich, ani po druhé děvečce, jež jim sloužila.

A stromy kolem, staré, z mládí mu milé stromy i mladší, jež on sázel a pěstoval! Ty nejbližší trčely holé, černé, opálené, bez listí, ty, co stály dále, měly listí po jedné straně sežehnuté, stočené, do Šeda, do rezavá seschlé tak, že nebylo rozeznati, kdo pohořel, zdali jabloň či slíva či hrušeň.

Plotů vzadu po zahradách nebylo; shořely nebo ležely poraženy, jak lidé za požáru přebíhali na útěku nebo hasili nebo vynášeli. Na zadu příbytků po těch zahradách všude kusy nábytku, prádelníky, almary prosté i květované, s malováním, židle, stoly, koše plné nádobí; z té směsi probělávaly se uzle peřin bílých i pruhovaných, děti se hemžily kolem nebo se povalovaly po peřinách po zemi roztažených.

Velcí kolem nich v kupkách nebo i schoulení, jak je únava i rozčilení zmohly, nebo přecházeli pod stromy, ze spáleniště na spáleniště jako bludné ovce, plačky nebo v tupé, němé bolesti. Sháněli se po svých. Hledali děti nebo příbuzné, jichž od včerejška nespatřili a pro něž strachy trnuli. Sem tam se probělávaly z toho černá bílé fraky vojáků od pluku Stuartova po vsích okolo rozloženého. Včera se přihnali s důstojníky na pomoc; teď tu v hlídkách stáli nebo pomáhali. Už i také cizí docházeli na spáleniště i do zahrad mezi pohořelé, lidé z nejbližších vesnic i z měst, z Opočna, Nového Města i ze Solnice. Zvědavost je sem přivedla i sousedská láska. Přicházeli s koši a uzly, přijížděli s povozy plnými chleba, vaření a nej-nutnějšího šatstva i prádla, jak je nakvap pro první pomoc sehnali.

Když F. Věk vstoupil s rodinou ze zpuštěného nádvoří, kdež jim ani kuřátka nezůstalo, do sadu, zahlédla malá Lidka jejich strakatou kočku krčící se pod ohořelým starým stromem. Ta jediná jim zůstala. Jak ji děti radostně volaly, smutně zamňoukala a plížila se ostýchavě k nim. Věkové se zakalily oči, když děti se na milé zvíře zrovna vrhly a soustrastně je přenášely, volajíce, že má hlad. ,

Vtom je zahlédl soused starý Bílek, jak stál vedle ve skupině mužů. V kamizole jen, v ohořelé čepici, v nohavicích po kolena, bez punčoch, ve starých střevících, umazaný, od požáru učerněný, přichvátal k Věkovým. „Buď pánbůh pochválen, Františku!“ Chytl Věka za obě ruce. „Jste naživu a povídali, že jste – no, jste živ! Pánbůh nás navštívil, ale jen když jste všichni – Sousedko, potěš vás pánbůh.“ Podával Věkové ruku. „A nás všechny a pomáhej,“ zavzdychal. „Bída, ó hrozná bída —

Ani fajfčička mně neostala, ani zakouřit si nemám z čeho, ani co —“

„Ale dobytek jste zachránili.“

„To zachránili, sousedko, to všecko, chválapanbou, ale vy – vaše krávy —“

„Ani památka po nich. Uhořely na prach.“

„Ani kůstky po nich,“ dodal Věk, „ale po Kačce také ne. To je mně divno. Snad je přece vyvedla.“

„Nečetu, Františku – Ostatek, kdopak může co říct. V tom zmatku myslil každý jenom na sebe.“

Starý Bílek měl nové, hrozné podrobnosti, že devatenáct lidí zhynulo, to že dnes už jisto. Starý Hejzlar že měl namále, že by byl už také prach a popel, kdyby nebyl pro něj skočil ten oficír, hrabě že to je, Vetter, a mladý Hejzlar, ti dva že ho vynesli. A jmenoval, komu děti uhořely, kteří staří lidé, báby a nemocní, kteří mužové. A co stodol shořelo, přes šedesát, a na sýpkách všecko obilí, kolik tisíc korců, to že bude zle, ó zle – A kostel, ten že je zpuštěný, že všechny oltáře zničeny mimo hlavní, oheň že vrazil až do sakristie, jak kazatelna chytla, a takže i v sakristii skoro všecko v popel obráceno, ornáty a všecka kostelní roucha; kalichy a velká lampa se rozlily, křížová cesta že je také pryč, a zvony na zvonici že se roztekly a neostal než jen zvoneček na kostele ve věžičce.

Zbožná mysl Věkové zhrozila se těchto zpráv; Věk netečněji naslouchal.

„Tam bude nejspíš pomoc,“ pravil, „ale jak všem těm ubožákům; a my, co si počneme —“ Prve hleděl na spáleniště bez určité myšlénky, ohromen svou zkázou. V tuto chvíli začal se starým Bílkem prohlížeti zbořeniště, z čeho a jak by se dal pro první čas pořídit alespoň nějaký úkryt. Kromě zděné kuchyně nezbylo nic. Než ta byla beze stropu; zůstaly jen očazené zdi, pec a ohniště s komínem nad ním, vše plameny ošlehané, učazené, plno škvárů, uhlí a ohořelého dříví.

Věk až do té chvíle přemáhal bolest, únavu a rozčilení. Než tu, ve zpustlé kuchyni jeho domu, začaly ho síly opouštět; pro bolest v pohmožděné noze i v hlavě musil usednouti. Sklesl na kámen, počal se chvěti; zimnice jím zatřásla. Zavázanou hlavu opřel o zdivo komínu a na okamžik přivřel oči.

Ale jak Věková k němu sklesla, jak zaslechl její úzkostný hlas, co mu je proboha, jak ucítil drobné ručky svých dětí, jež se k němu ve strachu tiskly, přemohl se a chláchole, že to nic není, že to již přešlo, vstal na chvilku na chvějící se nohy. Věková naléhala, prosila, aby nechal všeho a šel ke kmotříčkovi, lehnout si tam. Také starý Bílek nabádal a posílal ho. Poslechl.

Překračovali hromady kamení, cihel i zuhelnatělého dříví, uhlí a rumu, děti se strakatou kočkou, Věková s opálenými knihami. Šli zase sami, míříce na předměstí ke kmotrovi, jenž neutrpěl žádné škody, jenž se jich ujal a nabízel všelikou pomoc rád a ochotně.

Jen zvolna mohli kupředu těmi spoustami spáleniště, hemžením lidí a shlukem povozů, jež ze sousedství přijely, kolem nichž se tlačili pohořelí, většinou jen polooblečení, jak vylítli z požáru, nic nezachránivše. Nejvíce se jich kupilo u vyhořelé radnice, u kamenného schodiště starého, vedoucího z náměstí přímo do prvního patra. Na schodech stál rychtář s dvěma konšely („syndikus“ leknutím onemocněl a ležel kdesi na zahradě) a rozdávali chléb, máslo, tvaroh, uzené maso, obleky, prádlo, jak je první pomoc poskytla.

Tam se také hnal Pinkava, jenž kdysi vezl Věka s Dobrušskými do Prahy ku korunovaci krále Leopolda II., před dvanácti lety, a před pěti do Josefova, k Jezbinám, do ruského ležení. Tlačil se všechen od sebe, jako by mu nic nezůstalo nežli ten ošumělý, odřený oblek na těle; lokty si pomáhal, vykřikuje jméno boží, ach proboha, lidičky, ach pro Ježíše Krista!

A jen stodola mu vyhořela, teď na jaře nehrubě plná; stavení mu ostalo i „koníčky“, všecko. Proto přece hnal se chamčivě za bochníkem, za kusem tvaroha nebo homolkou jako slepý, nikoho a nic nevida, jen sebe a spálenou stodolu.

Hluk a šum kolem všude. Věkovi nemohli místem hned dále, jak se vozy zarazily, vozy s koňmi i zapraženými kravami, jež mhouřily oči, hlavy zvedaly i bučely. V takovém chumlu vrazili také na Exnera Josefa, jindy vždycky veselého, jenž tolik čtveráctví prováděl tenkrát, když jeli do Prahy ku korunovaci, jenž se tolik nazlobil Pinkavy, zvláště když byli v Josefově na Rusy se podívat.

Nyní zmaten, jako u vyjevení se zastavil, jak zhlédl Věka.

„Jezus, Františku, neviděls našeho Pepíčka – Hledám ho, nevím, kam se poděl.“

Když uslyšel, že ho neviděli, jako by ho bodl, zabořil se do houfu a promykoval se a tlačil se jím, mezi vozy, s očima vyjevenýma, hnán starostí, strachem.

U kmotra již na Věkový čekali a hned Věkovi odestlali. Ulehčilo se mu, když ulehl na měkké lože, když mu Věková převázala rány z pohmoždění a když se kolem ztišilo. Puch a děs spáleniště, rozčilující hemžení nešťastných pohořelých, jejich stesky, výkřiky, pláč a vzlyky ze všech koutů zpustošeného města, všecko zapadlo, zmizelo, ztichlo.

Věková, položivši zachráněné knihy na židli, usedla u mužovy postele. Děti byly u kočky, jež na lavičce u kamen dala se do misky mléka a chleba. Kmotr odešel se všemi ze stavení na Věkovo spáleniště uklízet. Věkovi osaměli v roubené světnici povalového stropu, s obrázky v rohu nad stolem, s velikou pecí a zelenými kamny. Okny bylo vidět na cestu; lidé se houfně míhali, jednotlivě, v houfcích jako o jarmárce.

Věková se tiše modlila, úzkostně pozorujíc muže, jenž přimkl oči, jako by dřímal. Ale starost stála u něho. Ztráta hotových peněz znovu dolehla na mysl. Počítal, jaký už má dluh, kolik tisíc, a ještě že nehnul ani lopatou, a budou-li v Praze čekat, a jak bude s obchodem, jak začne, s čím – Přivřel oči v novém záchvatu hrůzy a neotevřel jich a neposteskl si kvůli ženě, věda, že sama schne starostí.

Venku zahrčel povoz a naráz zarazil, zrovna před stavením. Do světnice pak vkročil sedlák v beranici, v kazajce, v černých brslenkách a ve střevících, nevysoký, už šedý, ale*zdravě červený, svěží jako mník. „Tak vás přece nalézám!“ volal už od prahu. „Potěš vás pánbůh —“ Podával Věkovým ruku. Byl to Kosař, sedlák z Ohnišova, nedaleké vesnice, od něhož Věk už léta kupoval obilí i len, evangelík, s nímž při každé návštěvě obchodní pobesedoval, pohovořil o věcech náboženských, o světě, o vojně, o starých knihách, jichž měl Kosař několik a jenž byl stálým odběratelem Krameriova kalendáře. Starý sedlák si toho vážil, že Věk k němu, helvetovi, se tak vlídně a přátelsky má, že mluvil vždy tak šetrně o jeho víře, že znal jejich knihy a vážil si jich, že zavrhoval všeliké štvaní pro různost náboženství a odsuzoval projevy staré nesnášenlivosti, jak skoro všude ještě proti evangelíkům propukávaly.

„Hned jsem na vás vzpomněl, pantatínku, když jsem uslyšal, jak Pán navštívil město. Když jsem vyjížděl z domu, povídá naše panímáma: ‚Bude tam zle o sousto, vem něco s sebou.‘ A naložila mně —,“ modré oči starého sedláka se usmály, „však to je na voze; a pojďte se, panímaminko, podívat,“ pobízel Věkovou.

Jako když krajem pod těžkými mraky prošlehne zlatý svit. Takové bylo nelíčené oučastenství ve chvíli sklíčenosti. Věkovi děkovali; starý Kosař však pospíchal ven, jako by utíkal. Z vozu složil dva bochníky žitného chleba, veliké jako kola, hrnek másla, hrnek homolek kmínovaných, pěkně uležených, pytel mouky a přes deset šrůtu uzeného masa.

„Co máme, to dáme, a rádi,“ řekl Věkovi, když Věková rovnala přivezené zásoby v komoře, kam je zanesl, „a tuhle —,“ rychle rozdělával opasek a ohlédnuv se po dveřích, jako by se Věkové bál, vyňal z něho balíček – „Tuhle, pantatínku, vemte, bránit se nebudete, beztoho potřebujete, když vám i hotové peníze shořaly, jak jsem slyšel. Pět set zlatých je to, ty mně dáte, až budete moci. Není toho mnoho, ale víc nemám a pro začátek to bude dobré —“ Věk prudce usedl. Jak byl od včerejška rozrušen, dojal ho tento skutek vzácné ochoty tím mocněji, až se mu oči zakalily. Děkoval a hned také volal ženu. Kosař se bránil, nač volá panímámu, toť že je křesťanská povinnost, co udělal.

„To mne takhle vyženete —,“ dodal s úsměvem. Také se již dlouho nezdržel. Odejel spokojen a potěšen, že jeho pomoc byla tak přijata, odnášeje zároveň díky Věkových své ženě.

Věková, když osaměli, sedla k muži na pelesť. Na tváři, v očích bylo jí znát, jak sejí zjasnilo v mysli.

„Vidíš, první pomoc, ani jsme si nepomyslili. Jsou dobří lidé a s pomocí boží —,“ těšila muže i sebe. „A dětem se nic nestalo. Jen aby tobě nic nebylo.“

Věka ovanulo horko studu. Jen na peníze myslil, a tak malomyslně, jako by jich ztráta byla největší neštěstí. A žena jenom na něj, na děti; v nich jest její útěcha a síla. Podal jí ruku a děti si k posteli zavolal.

Chtěl pak vstáti, Věková však nedopustila. Když odešla s Liduškou do kuchyně, vzal Vašík z dlouhé chvíle jednu z ohořelých knih a začal si v ní říkati. Byla to Komenského Praxis pieta tis. Věkovi byla milá hned od let studentských, jak se s ní seznámil v benediktinském klášteře v Praze, kdy posluhoval v bibliotéce P. Matyáši a kradí si tam bral knihy z tajné přihrádky, v níž byly „libri prohibiti“. Měl tu knihu Komenského rád zvláště pro krásný, hluboký dojem, když poprvé v ní četl v tiché klášterní zahradě na kamenné lavičce pod starým ořechem po západu slunce, kdy hořel tichý, zlatý svit v koruně stromu i po klášterních budovách kolem. Tenkráte poprvé četl krásnou Komenského večerní modlitbu, jíž se pak naučil zpaměti a kterouž i pak se modlíval, když pozbyl víry, ve které byl vychován, kdy stav se deistou někdy v nábožném rozvroucnění vzýval Nejvyššího.

Kvítko nábožnosti nevyhynulo mu ani pak, kdy mysl zasýchala v indiferentismu. Ale jen živořilo. Než v tuto chvíli náhlého převratu, kdy pocítil slabost a nicotu človéka, kdy do ticha po strašlivé vřavě požáru zazněl synkův hlas, říkající v dětské prostotě z milé knihy, zachvělo se mu srdce zkroušeností a zatoužilo po rose náboženské útěchy.

Pamatoval se, že ke konci knihy jsou regule křesťanského života, jež se mu líbívaly. Řekl Vašíkovi, aby z nich četl. Chlapec četl prostě, se školáckou prostoduchostí, ale v tom hlase jeho svěžím a čistém jako jeho mysl zněly vážné pravdy v tu chvíli silněji a přesvědčivěji:

„ – Pro ztrátu věcí časných nebo jakoukoli jinou příhodu zdejší: nermuť se. Nebo Bůh, bez jehož řízení nic se neděje, ví, proč co činí, ze všeho tedy chval jej.

Pakli nemůžeš kříže svého s potěšením na se brati, beř aspoň s trpělivostí a pokorným Bohu se na vůli oddáváním; aby vůli svou s tebou konal, žádaje – -“

Věková neměla u ohniště dlouhého stání. Šla zase do světnice podívat se, co muž – Vašíkův hlas ji zastavil u prahu otevřených dveří. Neodvážila se vkročit, aby nevyrušila. Viděla, jak muž tiše leží, jak má zraky upřeny na malého čtenáře a naslouchá, že mu ze tváře zmizel ten bolestný rys i stín těžké chmury, jak se vyjasnila v utišení —

V poledne se vrátil kmotr se svými ze spáleniště. Přišel jako ostatní začerněn a zamazán od uhlí a popelu. Pověděl, co vykonali, že vyklízeli nejprv kuchyň a sklep, že s kuchyní to z nouze půjde, jen co ještě pořídí zatímní strop, to že snad bude už zítra, jen co nějaká prkna seženou, těmi že kuchyni přikryjí. Ve sklepě v zákoutí že našli něco bramborů, jinak nic, a na spáleništi také ne, leda nějakou slitinu a přepálené železo —

„A což Kačka?“ ptala se Věková.

„Ani památka po ní —“

Na tu chvíli nebylo možná, aby něco učinili. Kmotr také vypravoval, co se v tom hemžení u nich lidí zastavilo, na jeho, Věkově, spáleništi, nejvíce cizích, ze vsí i z Opočna i z Nového Města, a každý že se ptal jen po něm, po Věkovi, protože bůhvíjak, jakoby větrem se rozletělo, že uhořel. Kmotr vypravoval také nové podrobnosti o zkáze včerejšího dne, jaká bída všude, teď teprve se začíná cítit, a že bude ještě hůř.

Sic že pomoc jde hojně, z Opočna že přijeli, vrchnost že slibuje, hlavně dříví ze svých lesů, především na opravu kostela a zvonice, zatím že budou mše u Sv. Ducha na hřbitově, a také že se o tom povídá, že se prozatím postaví na rynku bouda, dřevěná kaple s oltářem. Farář, oznamoval kmotr, že ostává ve dvorečku u Pulic (v nedaleké vsi) a kantor v pulické hospodě.

„A což ti mrtví,“ vpadl Věk, „uhořelí —“

„Zítra budou mít všichni funus. Kosti jsou zatím na krchově; ó to bude!“

Před stavení přihrčel vůz a zastavil tu. Nová návštěva. Ze Solnice mladý Patrčka Michal, s jehož otcem míval Věk obchody a jenž před lety jako klouček jedenáctiletý si sem přiběhl sám ze Solnice pro knihy, již tenkráte čtenář hladový a nenasytný, jenž tenkráte žasl, když uzřel Věkovu bibliotéku a radostí zatrnul, když mu Věk z těch řad knih některé půjčil a dvě také daroval, Rybrcoula na Krkonošských horách a Arabské pohádky, vydané Krameriem – Byl žhavý po studiu, musil však jako kdysi Věk do krámu za pudl. Věk se ho proto ujal přede třemi lety, když jeda do Prahy setkal se na Opočně se starým Patrčkou. Než nadarmo. Ani toho mu nevymohl, aby si Michal někdy přišel do Dobrušky k Věkovi pro knihy. Starý Patrčka to doma ani nevyřídil, aby mu hoch nevětřil, aby se mu za pudlem ještě více nestýskalo.

Nyní vstoupil, sedmnáctiletý, červený, v zeleném fračisku úzkých rukávů, v úzkých nohavicích a v botách s holínkama, nesa v každé ruce balík. Na těch červených, dost velkých rukou bylo patrno kupecké jeho zaměstnání. Znamenitě vyspěl za tu dobu, co tu nebyl; kdysi vytáhlý hošík, teď mládenec s proužky temných licousů po spáncích. Jak byl krátkozraký, zamžoural u prahu očima a teprve pak rozeznal, kde je Věk.

Vyřizoval pozdravení z domova, vypravoval, jak se doslechli o hrozném ohni a jak hned a nejprve vzpomněli na ně, na Věkový. Upřímné účastenství vanulo z jeho řeči a upřímně podal Věkové oba uzly, žádaje, aby přijali zavděk. Celý zánovní oblek přinesl pro Věka i pro Vašíčka, ostatek samé prádlo a samé pěkné, nové nebo zánovní, vše jako křída, jako sníh.

Věková přijala vše vděčně, neboť neměli nic nežli co na sobě. Mladý Patrčka naslouchal žasna a s účastenstvím, když vypravovala o těch hrůzách, bylo však na něm znáti, že by rád něco řekl, že by se rád optal. A Věková jen se odmlčela, ihned se obrátil na Věka s dychtivou otázkou, co bibliotéka, co knihy.

Věk, sedě na posteli, ukázal na hromádku ohněm osmahlých i ohořelých svazků.

„To je všechno.“

Patrčka se zrovna lekl. Tuto ztrátu pocítil, on, knihomol, nejživěji. Rychle se skloniv, prohlížel, co se zachovalo.

„Chcete-li,“ nabízel Věk, „vezměte si všecko kromě Praxis, tu bych rád měl —“

„Ne, ne, děkuju, poslední vám brát! A ty české já už všechny mám, já si také zakládám bibliotéku, leccos staročeského jsem si už pořídil, ale —,“ uvázl na okamžik, pak rozpačitě se usmívaje vzal jednu z latinských knih, Vergilius byl, a řekl:

„Když byste dovolil, na památku toho neštěstí; já sice latinsky neumím —“ Nedořekl, že touží po tom, aby alespoň trochu dohonil, když nemohl na studie, učit se latinsky, třeba sám, až by se mu v krámě trochu uvolnilo. Věk svolil ochotně a rád. Patrčka se dlouho nezdržel. Přišli pro něj Solničtí, s kterými přijel, a s těmi zas musil.

II. PER ASPERA. TÉŽ O PODIVNÉM PSANÍ

To byla první pomoc. Druhá přišla hned příštího dne. Do rána se Věk zotavil tak, že hned po snídaní vypravil se na spáleniště. Nedal se již udržeti. Věková šla s ním, děti však nechala u kmotra.

Cestou z předměstí do města proud lidu a povozů, jež přijížděly nebo se již vracely; po spáleništích kolem všude jako na mraveništi, na zahradách jako v ležení. Mezi vyneseným nábytkem pod stromy improvizovaná lůžka, boudy narychlo stavěné, mezi nimi planoucí ohně pod kotlem nebo kolem hrnců, nad něž vystupovaly bělavé dýmy rovně do vyjasněného již vzduchu májového-krásného dne.

Věkovi musili několikráte stanout; zastavili je známí z města i z okolí, aby s nimi promluvili, aby pověděli, co se tak rozneslo, že Věk uhořel. Bylo v tom mnoho upřímného účastenství, ale i sprosté, dychtivé zvědavosti až dotěrné a nešetrné. Když docházeli svého spáleniště, uvítal je hlas hřbitovního zvonce. U Sv. Ducha za městem pochovávali ostatky uhořelých. Věk maně smekl, Věková se pokřižovala. Okamžik postáli obráceni v tu stranu a Věková vzpomněla na ubohé sirotky, co si teď počnou —

Než sami přišli zápasit. Spáleniště bylo již přístupnější. Kmotr se svými včera mnoho uklidil, zvláště v kuchyni. Zhruba ji vyčistili, ohniště bylo volné, ale bez komínů. Musili ho včera odpoledne srazit, a tak tu stálo zděné ohniště volné jako obětní oltář pod jasným modrým nebem jako všecka kuchyně. Na nádvoří uklízeli dále, kmotrovi lidé i Věkovi. Už se všichni z čeládky našli a vrátili až na Kačku. Po té ani stopy a nikdo o ní nevěděl.

Když se Věk zase navrátil do kuchyně k ohništi, na kterém chtěla žena vařit pro čeládku, usedl na zídku, vážný, zasmušilý, a řekl:

„Ze všeho nic, ničeho se nedá užít, všecko musí být z gruntu nové. To bude těžká stavba!“

„Na první vydání máš, a snad se najde pomoc —“

„O bude jí potřeba a peněz,“ řekl trpce. „Půjdu k rychtáři,“ rozhodl se pojednou a vstal, „přeptat se —“

„Tu, je!“ ozval se hlas starého Bílka za hromadou rumu. „Ráčejí tady —,“ ukazoval někomu a na Věka volal:

„Františku, tady jemnostpán —“

„Herr Věk,“ volal cizí měkký hlas.

Přišel z Opočna vrchnostenský důchodní, nevysoký, suchý, starší už muž, ještě v třírohém klobouku a s copem. S Věkem se hrubě neznal, než v tu chvíli hlásil se jako dobrý známý. Podal mu ruku, vyslovuje své účastenství po německu a dost obřadně.