Dokonalý blok

Autorská práva © 2018 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle zákona o autorských právech USA z roku 1976 nesmí být žádná část této publikace reprodukována, šířena nebo předávána v žádné formě ani za pomoci žádných prostředků,ani nesmí být uložena v žádné databázi nebo systému vyhledávání bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je určena pouze pro Vaše osobní použití. Tuto e-knihu není dovoleno prodávat či darovat dalším osobám. Chcete-li se o tuto knihu podělit s někým jiným, zakupte prosím pro každou další osobu novou kopii. Pokud tuto knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo aniž by byla zakoupena pro Vaši vlastní potřebu, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Toto je fiktivní dílo. Názvy, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď produktem autorovy fantazie, nebo se používají fiktivním způsobem. Jakákoliv podoba se skutečnými osobami, žijícími nebo mrtvými, je zcela náhodná. Obrázek na obálce je předmětem autorských práv hurricanehank a je použit pod licencí společnosti Shutterstock.com.

Blake Pierce je autorem mysteriózní série bestsellerů RILEY PAGE, v níž dosud vyšlo patnáct knih (a vycházejí další). Blake Pierce je rovněž autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která sestává z devíti knih (a vycházejí další); mysteriózní série AVERY BLACK, jež se skládá ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE o pěti knihách; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, v níž zatím vyšly tři knihy (a vycházejí další); mysteriózní série KATE WISE, ve které byly dosud publikovány dvě knihy (a vycházejí další); psychologických mysteriózních thrillerů CHLOE FINE, které zatím vyšly tři (a vycházejí další); a série psychologických thrillerů JESSIE HUNT, sestávající ze tří knih (a vycházejí další).

Jako zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů od Vás Blake moc rád uslyší, neváhejte proto, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

V „Dokonalé manželce“ opouští studentka magisterského programu ve forenzní psychologii, Jessie Huntová, se svým manželem, investičním bankéřem Kylem Vossem, svůj starý byt v centru Los Angeles a stěhují se do moderního domu ve Westport Beach, malé obci v Orange County, kam byl Kyle přeložen v rámci svého povýšení.

Zatímco Kyle je z jejich nového života nadšený, Jessie cloumají pochybnosti a mezi samozvanou elitou se necítí dobře. I přesto se však pokouší vžít se do nového řádu věcí, a tak si v sousedství nachází přátele a připojuje se k místnímu jachtařskému klubu s tajnými, zdánlivě zlověstnými rituály.

Ve škole Jessie udělá dojem na hostujícího přednášejícího z LAPD, detektiva Ryana Hernandeze, když rozluští jeho zapeklitou případovou studii. Aby si splnila praxi, podaří se jí nechat se zapsat do nedaleké psychiatrické léčebny, kde je uvězněn neblaze proslulý sériový vrah Bolton Crutchfield.

Crutchfieldovy zločiny jí připomínají jiného muže—násilníka nazývaného Ozarkský kat, který, když byla ještě malá a žila v Missouri, unesl a zabil desítky lidí. Mezi jeho zajatci byly i Jessie a její matka, jež byla zavražděna přímo Jessie před očima. Jessie nyní pravidelně navštěvuje doktorku Janice Lemmonovou, aby se s tímto traumatem vypořádala.

Crutchfield jí během výslechů prozradí, že Ozarkského kata, kterého nikdy nikdo nedopadl, obdivuje a že spolu nějakým způsobem i komunikovali. Čistě na základě svého pozorování a hovoření s Jessie mimochodem nadhodí, že podezření, jež má o svém novém, honosném životním stylu, jsou oprávněná.

Jak se její profilovací dovednosti zdokonalují, zjišťuje nyní těhotná Jessie, že onen jachtařský klub je ve skutečnosti pouhou zástěrkou pro luxusní prostituční služby. Zároveň také odhaluje krutou pravdu o svém muži: Kyle je sociopat, který zavraždil jednu ze zaměstnankyň v klubu, s níž měl předtím poměr, a pokusil se to celé hodit na Jessie. V rámci svého plánu Jessie zdrogoval a ona následkem toho přichází o své nenarozené dítě. Když se Kyle pokusí zabít i ji samotnou a další dva sousedy, zachrání je před smrtí jen Jessiino rychlé myšlení. Utrží sice vážné zranění, Kyle je však zadržen.

Jessie se vrací do svého starého sousedství v centru L.A., aby si začala znovu budovat svůj život. Nedlouho poté ji navštíví vedoucí bezpečnosti z psychiatrické léčebny Kat Gentryová a předá jí vzkaz od Crutchfielda: Ozarkský kat je jí na stopě. Jessie Kat prozradí své největší tajemství—Ozarský kat po ní jde proto, že je to její otec.

Jessie Huntová je ambiciózní, brzy už rozvedená, policejní profilistka.

Kyle Voss je její sociopatický, nyní uvězněný, odcizený manžel.

Bolton Crutchfield je geniální sériový vrah a obdivovatel Jessina vražedného otce.

Kat Gentryová je vedoucí bezpečnosti v psychiatrické léčebně, kde je uvězněn Crutchfield.

Dr. Janice Lemmonová je Jessiina psycholožka, jež se dříve sama zabývala profilováním.

Lacy Cartwrightová je Jessina kamarádka z vysoké školy, u níž teď Jessie dočasně bydlí.

Ryan Hernandez je detektiv z LAPD, který přednášel v Jessině třídě.

Ozarkský kat je nechvalně známý a nedopadený sériový vrah—a Jessiin otec.

Kapitola první

Třísky z dřevěných područek se Jessice Thurmanové zarývaly do předloktí, jež měla k židli přivázaná hrubým provazem. Kůži na pažích měla kvůli svům neustálým pokusům o osvobození celou sedřenou a na několika místech krvácela.

Jessica byla na svých šest let velice silná. Ne ovšem tak silná, aby se dokázala vymanit z provazů, jimiž ji její únosce svázal. Nemohla dělat nic, než sedět na místě a s víčky doširoka roztaženými lepicí páskou sledovat svou vlastní matku, jak před ní bezmocně stojí v okovech. Zavěšené na dřevěných stropních nosnících jí bránily uniknout z osamocené chaty v Ozarks, kde byly obě uvězněny.

Slyšela, jak jí za zády její trýznitel šeptá, aby se dívala a něžně ji přitom oslovuje „Chroustíku“. Znala ten hlas moc dobře.

Koneckonců, patřil jejímu otci.

S nečekanou silou, o níž si ani nebyla vědoma, že je jí schopna, sebou malá Jessica najednou škubla stranou, takže se židle—a s ní přirozeně i ona—zřítila na podlahu. Podivila se, když při dopadu na zem nepocítila žádný náraz.

Rychle vzhlédla a zjistila, že už není rozvalená v opuštěné chatě. Místo toho se teď ocitla na podlaze v předsíni působivého, moderního domu. Ani to už nebyla šestiletá Jessica Thurmanová. Nyní z ní byla osmadvacetiletá Jessie Huntová, ležela na podlaze svého vlastního domu, a hleděla do tváře muži, který nad hlavou svíral pohrabáč, jímž se ji chystal uhodit. Ten muž už však nebyl její otec.

Ten muž byl její manžel, Kyle.

V očích mu planula horečná intenzita. Napřáhl se a ohnal se jí pohrabáčem po obličeji.

Zvedla ruce, aby se bránila, věděla však, že už je pozdě.

Jessie se probudila a zalapala po dechu. Ruce měla zvednuté před obličejem, jako by se snažila odrazit útok. Byla však v ložnici úplně sama. Posunula se na posteli dopředu a posadila se. Celé tělo měla pokryté potem a prostěradlo na tom nebylo o moc líp. Srdce jí bušilo tak prudce, že měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.

Spustila nohy z postele, dokud se chodidly nedotkla podlahy. Předklonila se, lokty si položila na stehna a hlavu skryla v dlaních. Pár vteřin tak zůstala, aby svému tělu dala čas se aklimatizovat v reálném světě—v centru Los Angeles, v bytě, který patřil její kamarádce Lacy—a pak pohlédla na budík u postele. Bylo 3:54 v noci.

Cítila, jak jí pot na kůži začíná usychat, a uklidňovala se.

Už nejsem v té chatě. Už nejsem v tom domě. Jsem v bezpečí. Jsou to jen noční můry. Ani jeden z těch mužů mi už nemůže ublížit.

Jenže to byla samozřejmě pravda jen na půl. Její už brzy ex-manžel Kyle byl sice pod zámkem ve vězení a čekal ho soud hned za několik zločinů, včetně toho, kdy se ji pokusil zavraždit, jejího otce ale nikdy nezatkli.

Dodnes ji pravidelně strašil ve snech. A co hůř, nedávno se dozvěděla, že i když byla jako dítě umístěna do programu na ochranu svědků, kde jí dali nový domov a nové jméno, její otec ji nikdy nepřestal hledat.

Jessie se postavila a zamířila do sprchy. Nemělo smysl pokoušet se znovu usnout. Věděla, že by to bylo marné.

Kromě toho se jí v hlavě začínala honit myšlenka, kterou chtěla rozvinout. Možná, že bylo načase, aby přestala nečinně akceptovat, že jsou tyhle noční můry nevyhnutelné. Možná je načase, aby se přestala bát, až ji její otec jednoho dne najde.

Možná bylo načase, aby se ona vydala po stopě jemu.

Kapitola druhá

Než vešla Jessina kamarádka z výšky a momentální spolubydlící Lacy Cartwrightová do pokoje na snídani, byla už Jessie vzhůru déle než tři hodiny. Uvařila čerstvou kávu a jednu nalila i pro Lacy, která přešla pokoj a hrníček si od ní s povděkem vzala. Soucitně se na ni přitom usmála.

„Další zlý sen?“ zeptala se.

Jessie přikývla. Její kamarádka si za těch šest týdnů, co Jessie v Lacyině bytě bydlela a snažila se si znovu vybudovat vlastní život, na její skoro pravidelné půlnoční výkřiky a brzké vstávání už zvykla. Občas se jí to stávalo i na výšce, takže to nebylo až takové překvapení. Od té doby, co se ji její manžel pokusil zabít, k tomu ovšem docházelo daleko častěji.

„Křičela jsem moc hlasitě?“ ptala se Jessie omluvným tónem.

„Trochu,“ připustila Lacy. „Ale po pár vteřinách jsi přestala. Hned jsem zase usnula.“

„Moc se omlouvám, Lace. Možná bych ti měla koupit špunty do uší, dokud se neodstěhuju. Nebo nějaký pořádný protihlukový přístroj. Přísáhám, že už to nebude dlouho.“

„Nedělej si s tím hlavu. Vypořádáváš se s tím vším daleko líp, než bych to zvládla já,“ prohlásila Lacy přesvědčeně, zatímco si své dlouhé vlasy stahovala do culíku.

„To je od tebe moc milé.“

„Neříkám to jen ze slušnosti, holka. Jen se nad tím zamysli. Za poslední dva měsíce tvůj manžel zabil nějakou ženskou, snažil se to hodit na tebe a pak se tě ještě pokusil zabít, když jsi mu na to přišla. A to ještě ani nepočítám tvůj potrat.“

Jessie přikývla, nic ale neříkala. Na Lacyině seznamu příšerností chyběl její otec-sériový vrah, protože o něm nevěděla; nevěděl o něm skoro nikdo. Jessie to tak vyhovovalo—bylo to v zájmu její vlastní bezpečnosti i bezpečnosti ostatních. Lacy pokračovala.

„Kdyby se to stalo mně, ještě pořád bych se někde choulila v klubíčku. Když vidím, jak už máš fyzikální terapii málem za sebou a chystáš se začít speciální výcvikový program FBI, nechce se mi věřit, že nejsi nějaký kyborg nebo tak něco.“

Jessie musela přiznat, že když to někdo podal tímhle způsobem, znělo to celkem působivě, jak dobře dokázala fungovat. Ruka jí bezděčně zalétla k levé straně břicha, kam jí Kyle zabořil pohrabáč. Podle lékařů měla štěstí, že nezasáhl žádné vnitřní orgány.

Zůstala jí po tom ošklivá jizva. Byl to další nevzhledný přírůstek k té, co měla z dětství a která přetínala její klíční kost. Sem tam cítila v břiše ostré škubnutí. Většinu času však byla v pořádku. Před týdnem jí dovolili, aby se zbavila své berle, a její fyzioterapeut ji objednal už jen na jednu poslední rehabilitaci, která ji čekala právě dnes. Potom už měla cvičit sama. Co se ovšem týkalo duševní a citové rehabilitace, jež byla zapotřebí poté, co zjistila, že je její manžel sociopatický vrah, dělila ji od úplného uzdravení ještě dlouhá cesta.

„Asi to není úplně nejhorší,“ odpověděla nakonec nepřesvědčivě a sledovala, jak její kamarádka končí s oblékáním.

Lacy si nazula své deseti centimetrové podpatky a proměnila se z vysoké ženy rovnou na Amazonku. Se svýma dlouhýma nohama a vystouplými lícnimi kostmi vypadala spíš jako modelka, která patří na molo, než jako módní návrhářka na vzestupu. Vlasy měla stažené ve vysokém culíku, jenž odhaloval její krk. Měla na sobě pečlivě zvolený outfit, který si sama navrhla. I když prozatím dělala nákupčí pro luxusní butik, měla v plánu si do třiceti otevřít vlastní návrhářskou firmu a hned potom se stát nejproslulejší lesbickou afroamerickou módní návrhářkou v zemi.

„Já tě nechápu, Jessie,“ řekla, zatímco si oblékala kabát. „Přijmou tě do prestižního programu FBI v Quantico pro slibné policejní profilisty a ty vypadáš, jako by tě to ani moc nevzrušovalo. Čekala bych, že skočíš po příležitosti na chvíli změnit prostředí. Navíc je to jen na deset týdnů. Ani se tam nemusíš stěhovat.“

„Máš pravdu,“ souhlasila Jessie a dopila zbytek své třetí kávy. „To jen, že se toho teď tolik děje. Nejsem si jistá, jestli je na to správná doba. Ještě nemám ukončený rozvod s Kylem. Pořád musím prodat náš dům ve Westport Beach. Po fyzikální stránce taky ještě nějsem na sto procent v pořádku. A většinu nocí se budím s křikem. Nevím, jestli už jsem připravená na útrapy výcvikového programu behaviorální terapie FBI.“

„No, měla by ses rozhodnout co nejrychleji,“ poznamenala Lacy, než vykročila ke vchodovým dveřím. „Nemusíš jim náhodou dát svou odpověď do konce týdne?“

„Musím.“

„Dej mi vědět, jak se rozhodneš. A ještě něco, mohla bys prosím ve své ložnici otevřít okno, než odejdeš? Nic proti, ale smrdí to tam trochu jako v posilovně.“

Než mohla Jessie odpovědět, Lacy byla pryč. Stejně nevěděla, co by na to mohla říct. Lacy byla skvělá kamarádka, na kterou se mohla vždy spolehnout, pokud chtěla upřímný názor. Takt však nebyl její nejsilnější stránkou.

Jessie vstala a vydala se do svého pokoje, aby se převlékla. Ve velkém zrcadle na zadní straně dveří zachytila koutkem oka svůj odraz a v první chvíli se málem nepoznala. Navenek vypadala pořád stejně se stejnými hnědými vlasy po ramena, zelenýma očima a vysokou postavou tyčící se skoro do sto osmdesáti centimetrů.

Oči však měla zarudlé vyčerpáním a vlasy měla tak mastné a zplihlé, že se raději rozhodla dát je do culíku a zakrýt čepicí. Taky si připadala neustále shrbená, což bylo výsledkem jejích neutuchajících obav, že v břiše náhle ucítí pulzující bolest.

Budu ještě někdy tím, kým jsem byla předtím? Existuje ten člověk ještě vůbec?

Zatřásla hlavou, aby se té myšlenky zbavila a zahnala sebelítost alespoň na chvíli do kouta. Teď neměla čas se jí zabývat.

Musela se začít chystat na svou fyzioterapii, na schůzku s bytovou makléřkou, na návštěvu své psychiatričky a nakonec ke gynekoložce. Čekal ji celý den předstírání, že je normálně fungující lidská bytost.

Bytová makléřka, drobná roztržitá dervišská žena jménem Bridget v kalhotovém kostýmku, jí toho rána předváděla třetí byt, když Jessie začala pociťovat neodbytné nutkání skočit z balkonu.

Zezačátku šlo všechno dobře. Po své poslední fyzioterapii byla v povznesené náladě, jelikož ji její terapeut zakončil výrokem, že je „přiměřeně způsobilá provádět úkony potřebné ke každodennímu životu.“ Prohlídky prvních dvou bytů proběhly také hladce; Bridget postupovala svižně a zaměřovala se na podrobnosti o nemovitosti, ceně a vybavení. Terpve u třetí možnosti, jediné, která Jessie dosud zaujala, přišly první osobní otázky.

„Opravdu Vás zajímají jen jednopokojáky?“ vyptávala se Bridget. „Vidím, že tenhle se Vám líbí. Ale o patro výš máme dvoupokoják s prakticky stejným půdorysem. Stojí jen o třicet tisíc dolarů víc a bude mít větší prodejní hodnotu. Navíc nikdy nevíte, v jaké situaci budete za pár let.“

„To je pravda,“ připustila Jessie a v duchu si připomněla, že před pouhými dvěma měsíci byla vdaná, těhotná a zabydlená ve vile v Orange County. Teď se naopak rozvádí s přiznaným vrahem, přišla o své nenarozené dítě a bydlí u kámošky ze školy. „Jednopokojový mi ale stačí.“

„Samozřejmě,“ pronesla Bridget tónem, z něhož bylo znát, že se nenechá jen tak odbýt. „Můžu se Vás zeptat, jaká je Vaše situace? Mohlo by mi to pomoct lépe se zaměřit na místa vyhovující Vašim prioritám. Nemohla jsem si nevšimnout, že máte na prstu bílý proužek tam, kde byl pravděpodobně ještě donedávna snubní prsten. Mohla bych tedy vybrat lokalitu podle toho, zda se přes to chcete přenést agresivně nebo… se spíš zašít.“

„Tady jsme ve správné oblasti,“ odvětila Jessie, které se přitom neúmyslně stáhlo hrdlo. „Chci si prohlédnout jen jednopokojové byty v okolí. To je vše, co pro tuto chvíli potřebujete vědět, Bridget.“

„Jistě. Omlouvám se,“ řekla Bridget zahanbeně.

„Musím si na chvilku odskočit do koupelny,“ oznámila Jessie a cítila teď, jak se jí svírá nejen hrdlo, ale i hrudník. Nebyla si jistá, co se to s ní děje. „Nebude Vám to vadit?“

„Beze všeho,“ svolila Bridget. „Pamatujete si, kde to je, zpátky chodbou?“

Jessie přikývla a vydala se tím směrem, co nejrychleji dokázala, aniž by běžela. Když tam konečně došla a zamkla za sebou dveře, začínala se bát, že omdlí. Měla pocit, že ji pohlcuje záchvat paniky.

Co se to se mnou sakra děje?

Opláchla si obličej studenou vodou a pak se dlaněmi opřela o desku a nutila se dělat pomalé, hluboké nádechy.

V hlavě jí jeden za druhým bez jakéhokoli smysluplného sledu či řádu blikaly obrázky: jak se na pohovce tulí s Kylem, jak se třese v osamocené chatě v Ozarkských horách, jak se dívá na ultrazvuk svého nenarozeného miminka, které se už ani nikdy nenarodí, jak si před spaním čte v houpacím křesle pohádku se svým adoptivním otcem, jak její manžel ve vzdálenějších vodách shazuje tělo z jachty, jak jí její otec do ucha šeptá „Chroustíku“.

Jessie neměla ponětí, proč ji Bridgetina vesměs nevinná otázka ohledně její situace a její poznámky o zašívání tak rozrušily. Nicméně se tak stalo a ona tu teď stála zalitá studeným potem, třásla se po celém těle a vracela pohled postavě v zrcadle, kterou jen stěží poznávala.

Bylo dobře, že její další zastávka byla u terapeutky. Ta myšlenka Jessie trochu uklidnila. Ještě několikrát se zhluboka nadechla a následně vyšla z koupelny a zamířila chodbou ke vchodovým dveřím.

„Ozvu se Vám,“ zavolala na Bridget, když za sebou zavírala dveře. Nebyla si ale jistá, jestli tak udělá. V této chvíli si nebyla jistá vůbec ničím.

Kapitola třetí

Ordinace doktorky Janice Lemmonové se nacházela jen pár bloků od bytového komplexu, z něhož Jessie právě vycházela. Jessie byla ráda, nabízela se jí tak totiž příležitost se projít a vyčistit si hlavu. Jak tak kráčela ulicí Figueroa, skoro uvítala ostrý řezavý vítr, který jí vháněl slzy do očí, jen aby je zase okamžitě odvál. Mrazivý chlad jí z hlavy vyhnal většinu myšlenek kromě té, co ji pobízela k rychlému pohybu.

Zapnula si bundu až ke krku a se sklopenou hlavou prošla nejdříve kolem kavárny a následně kolem restaurace, která byla tak přeplněná, že málem praskala. V Los Angeles byla polovina prosince a místní podniky dělaly, co mohly, aby své výlohy vyzdobily a dodaly jim sváteční atmosféru ve městě, kde je sníh téměř abstraktním pojmem.

Ve větrných tunelech, jež se v centru tvořily mezi mrakodrapy ovšem vládla neustálá zima. Bylo skoro jedenáct dopoledne, nebe však bylo šedé a teplota dosahovala sotva deseti stupňů. Dnes v noci klesne na polovinu. Na poměry L.A. se jednalo o ledový mráz. Jessie samozřejmě zažila i mnohem chladnější počasí.

Když jako dítě žila na venkově v Missouri, ještě než se jí zhroutil celý svět, hrávala si v kempu na malinkém dvorku před mobilním domem své mámy s prsty i obličejem napůl znecitlivělými mrazem. Zatímco ji maminka opatrovnicky sledovala z okna, stavěla tam nepříliš dokonalé, zato šťastně vyhlížející sněhuláky. Jessie si pamatovala, jak tehdy nechápala, proč ji máma nikdy nespustí z očí. Když se na to teď dívala zpětně, bylo jí to jasné.

O pár let později, poté, co byla zařazena do programu na ochranu svědků, se ocitla na předměstí Las Cruces v Novém Mexiku, kde bydlela se svou novou adoptivní rodinou. Její druhý otec, agent FBI, z nějž za každé situace vyzařovala klidná profesionalita, ji s sebou brával lyžovat na mírné svahy nedalekých hor. Vždycky, když spadla, hned byl u ní, připraven pomoct jí zpátky na nohy. Většinou se také mohla spolehnout, že ji po návratu z holých, větrem bičovaných kopců doma čeká šálek horké čokolády.

Jak zahýbala za roh posledního bloku před ordinací doktorky Lemmonové, hřály ji tyto mrazivé vzpomínky na srdci. Dávala si přitom dobrý pozor, aby jí mysl nesklouzla k méně příjemným vzpomínkám, které byly s těmi hezkými neoddělitelně propletené.

Ohlásila se na recepci a zatímco čekala, až ji zavolají do ordinace, svlékala ze sebe své početné vrstvy oblečení. Netrvalo to dlouho. Přesně v jedenáct terapeutka otevřela dveře a pozvala si ji dovnitř.

Doktorce Janice Lemmonové bylo něco kolem pětašedesáti, vůbec na to však nevypadala. Byla ve skvělé kondici a oči měla za tlustými brýlemi bystré a soustředěné. Kudrnaté blonďaté kadeře se jí na ramenou při chůzi lehce pohupovaly a sálala z ní intenzita, již nebylo možné zakrýt.

Posadily se naproti sobě do měkkých plyšových křesel. Doktorka Lemmonová jí dala chvilku, aby se usadila, a teprve poté promluvila.

„Jak se máte?“ zeptala se svým typickým otevřeným způsobem, který Jessie vždycky přinutil o té otázce uvažovat mnohem vážněji, než by to udělala v běžném životě.

„Už mi bylo i líp,“ přiznala.

„Jak to?“

Jessie jí vylíčila, jak ji v bytě přepadl záchvat paniky a následné obrázky z minulosti.

„Nevím, co to začalo,“ uzavřela své vyprávění.

„Já myslím, že víte,“ oponovala doktorka Lemmonová.

„Nechcete mi napovědět?“ opáčila Jessie.

„Jen si říkám, jestli jste nad sebou neztratila kontrolu před osobou, která je Vám skoro cizí, protože cítíte, že nemáte žádné jiné místo, kde můžete dát průchod své úzkosti. Na něco se Vás zeptám—čekají Vás v blízké době nějaké stresující události nebo rozhodnutí?“

„Myslíte kromě návštěvy gynekologie, kde mi za dvě hodiny řeknou, zda jsem se zotavila ze svého potratu, dokončení rozvodu s mužem, který se mě pokusil zavraždit, prodeje domu, v němž jsme spolu žili, skutečnosti, že mě hledá můj otec, kdo je sériový vrah, rozhodování, zda se mám nebo nemám na dva a půl měsíce vydat do Virginie, aby se mi tam instruktoři FBI mohli vysmát, a nutnosti vystěhovat se z bytu mé kamarádky, aby se konečně mohla pořádně vyspat? Ne, řekla bych, že mimo to jsem v pohodě.“

„To zní jako docela velká nálož,“ poznamenala doktorka Lemmonová a ignorovala Jessiin sarkasmus. „Co kdybychom začaly od nejvíce bezprostředních záležitostí a odtamtud se postupně propracovaly k těm ostatním?“

„Vy jste tu šéf,“ zamumlala Jessie.

„To popravdě nejsem. Ale povězte mi o své nadcházející návštěvě gynekologie. Proč Vám dělá takové starosti?“

„Nejde ani tak o to, že by mi dělala starosti,“ odpověděla Jessie. „Lékaři mi už prakticky řekli, že to vypadá, že nedošlo k žádnému trvalému poškození a v budoucnu tedy budu moci znovu počít. Spíš jde o to, že vím, že jakmile se tam ocitnu, připomene mi to, co jsem ztratila a jak jsem to ztratila.“

„Máte na mysli to, jak Vás manžel zdrogoval, aby na Vás mohl hodit vraždu Natalii Urgové? A jak Vám droga, kterou použil, způsobila potrat?“

„Ano,“ odvětila Jessie suše. „Přesně to mám na mysli.“

„Překvapilo by mě, kdyby na to někdo zavedl řeč,“ poznamenala doktorka Lemmonová a na rtech jí hrál laskavý úsměv.

„Chcete říct, že si sama vytvářím stres v situaci, která vůbec nemusí být stresující?“

„Chci říct, že pokud se se svými emocemi vypořádáte předem, nemusí pak být tak nezvladatelné, až se ocitnete na místě.“

„To se líp řekne, než udělá,“ podotkla Jessie.

„Všechno se líp řekne, než udělá,“ opáčila doktorka Lemmonová. „Odložme to teď na chvíli stranou a přejděme k Vašemu probíhajícímu rozvodu. Jak se věci mají v téhle rovině?“