- -
- 100%
- +
Nepomáhalo ani to, že centrální stanice působila dojmem rušného autobusového nádraží. Hlavní místnost byla obrovská. Neustále se to kolem ní hemžilo lidmi, o nichž si nikdy nebyla úplně jistá, zda jsou to zaměstnanci, civilisté anebo podezřelí. Několikrát se také musela přestěhovat k jinému stolu, neboť profilisté, jejichž titul neobsahoval slovíčko „prozatímní“ využívali svého postavení k tomu, aby si zabrali pracoviště, která se jim více zamlouvala. A ať skončila kdekoli, vždycky se nějakým způsobem ocitla přímo pod blikající zářivkou.
Dnes tomu však bylo jinak. Dnes vstupovala do uličky vybočující z Východní 4. ulice, na jejímž konci viděla detektiva Hernandeze, a doufala, že tento případ bude jiný než ty, které jí zatím byly přiděleny. U těch všech sice stála po boku detektivů, nikdo se jí však nikdy nezeptal na její názor. Nikdy to taky nebylo moc zapotřebí.
Ze tří případů, kterých se zúčastnila, se dvakrát jednalo o loupež a jednou o žhářství. Ve všech z nich se podezřelý přiznal během několika minut od svého zadržení, jednou dokonce, aniž by byl vyslýchán. Detektiv ho musel poučit o jeho právech a potom ho přimět, aby své přiznání zopakoval.
Dnes by se to však konečně mohlo změnit. Bylo pondělí před Vánocemi a Jessie doufala, že by Hernandez mohl být pod vlivem sváteční atmosféry velkorysejší, než někteří jeho kolegové. Tento den měla strávit s ním a jeho partnerem, brýlatým chlápkem jménem Callum Reid, kterému bylo něco přes čtyřicet, u vyšetřování smrti nějakého feťáka, co našli na konci uličky.
Z jeho levé paže pořád čouhala stříkačka a uniformovaný policista zavolal detektivy čistě proto, aby se dodržely všechny formality. Zatímco s ním Hernandez a Reid hovořili, Jessie se protáhla pod policejní páskou a přistoupila k tělu, přičemž si dávala pozor, aby nešlápla do žádných citlivých míst.
Shlížela na mladého muže, jenž nevypadal o nic starší než ona. Byl to Afroameričan s kratšími vlasy po stranách vyholenými. I když ležel na zemi a bez bot, šlo vidět, že byl vysoký. Připadal jí něčím povědomý.
„Měla bych vědět, o koho se jedná?“ zavolala na Hernandeze. „Mám dojem, že už jsem ho někde viděla.“
„Pravděpodobně,“ zakřičel na ni zpátky Hernandez. „Chodila jste na USC, je to tak?“
„Jo,“ přisvědčila.
„Nejspíš jste tam rok nebo dva chodili zároveň. Jmenoval se Lionel Little. Pár let tam hrával basketbal, než se z něj stál profík.“
„Jasně, myslím, že si ho pamatuju,“ řekla Jessie.
„Měl krásnou levou spodní jednoruč,“ vzpomínal detektiv Reid. „Trošku mi připomínal George Gervina. Jako nováčka ho všichni opěvovali, ale po pár letech se ztratil. Neuměl hrát v obraně a nevěděl, co si počít se všemi těmi penězi nebo životním stylem NBA vůbec. Vydržel jen tři sezóny, než z ligy zcela vypadl. Tou dobou víceméně propadl drogám. A postupem času nějak skončil na ulici.“
„Občas jsem ho tu vídával,“ přidal se Hernandez. „Byl to hodný kluk—nikdy jsem ho nesebral za nic horšího než za povalování a močení na veřejných místech.“
Jessie se naklonila a zadívala se na Lionela pozorněji. Snažila se představit si na jeho místě sama sebe. Ztracený mladý člověk, závislý, ale přitom žádný velký potížista, co se několik posledních let potuluje po zadních uličkách centra Los Angeles. Nějak se mu dařilo živit svou závislost, aniž by se předávkoval nebo skončil v lapáku. Jenže nakonec se stejně ocitl tady, na zádech v uličce, se stříkačkou zapíchlou v ruce, bez bot. Něco tu nesedělo.
Přidřepla si, aby si mohla lépe prohlédnout místo, kde z jeho kůže vystupovala jehla. Byla zaražená hluboko do jeho jinak hladké pokožky.
Jeho hladké pokožky…
„Detektive Reide, říkal jste, že Lionel měl výbornou levou spodní jednoruč, je to tak?“
„Byla to hotová nádhera,“ přitakal uznale.
„Takže můžu usuzovat, že to byl levák?“
„To jistě, levou ruku měl rozhodně dominantní. S pohybem napravo měl hrozné problémy. Obránci ho na tu stranu přehrávali a úplně ho převálcovali. To byl další důvod, proč se jako profesionál nikdy neuchytil.“
„To je zvláštní,“ zamumlala.
„Copak?“ chtěl vědět Hernandez.
„Já jen, že… mohli byste sem na chvilku přijít? Něco mi na tomhle místě činu nedává smysl.“
Oba detektivové přešli tam, kde klečela, a zastavili se přímo za ní. Jessie ukázala na Lionelovu levou paži.
„Ta jehla vypadá, jako by prošla půlkou jeho paže a přitom se ani nepřiblížila k žádné žíle.“
„Možná se nedokázal trefit?“ nadhodil Reid.
„Možná,“ připustila Jessie. „Ale podívejte se na jeho pravou paži. Uvidíte úhlednou řadu vpichů, které se všechny táhnout podél jeho žil. Na drogového závisláka je to velice pečlivé. A dává to smysl, protože byl levák. Samo sebou si píchal do pravé ruky pomocí své dominantní ruky.“
„To dává smysl,“ souhlasil Hernandez.
„Proto jsem si říkala, že byl možná jen nešikovný, když používal pravou,“ pokračovala Jessie. „Jak jste sám navrhoval, detektive Reide, možná se jen nemohl trefit.“
„Přesně tak,“ přizvukoval Reid.
„Ale podívejte,“ ukázala Jessie na Lionelovu levou paži. „Kromě toho místa, kde má zabodnutou tuhle jehlu, je jeho levá paže úplně hladká—ani jeden jediný vpich.“
„A to vám říká co?“ zeptal se Hernandez, který začínal chápat, kam tím míří.
„To mi říká, že si prakticky nikdy nepíchal do levé ruky. Z toho, co vím, se ani nejedná o typ kluka, co by si nechal něco píchnout od někoho jiného. Měl v tom systém. Postupoval velice metodicky. Podívejte se na zadní stranu jeho pravé ruky. I tam má vpichy. Radši si napíchal ruku, než aby věřil někomu jinému. Vsadím se, že kdybychom mu vyzuli ponožky, najdeme vpichy i mezi prsty na jeho pravém chodidle.“
„Chcete říct, že se nepředávkoval?“ zeptal se Reid skepticky.
„Chci říct, že někdo chce, aby to vypadalo, že se předávkoval, ale pěkně to zmatlal a jen tak vrazil jehlu někam do jeho levé ruky, jak by to zpravidla udělal pravoruký člověk.“
„Proč?“ chtěl vědět Reid.
„No,“ začala Jessie opatrně, „začala jsem uvažovat o tom, proč mu chybí boty. Žádné jiné oblečení mu nechybí. Napadlo mě, jestli jeho boty, vzhledem k tomu, že býval profesionálním hráčem, nebyly drahé. Neprodávají se některé z nich i za stovky dolarů?“
„Prodávají,“ odpověděl Hernandez a v hlase mu zaznívalo vzrušení. „Popravdě řečeno, když se poprvé dostal do ligy a všichni si mysleli, že z něj bude velká hvězda, podepsal smlouvu na boty se společností Hardwood, která v té době zažívala náhlý vzestup. Většina hráčů podepisovala smlouvy s velkými firmami na tenisky—Nike, Adidas, Reebok. Lionel se ale rozhodl pro tyhle. Považovali se tehdy za převratné. Možná až moc, protože o pár let později zkrachovali.“
„Takže jeho tenisky by až takovou cenu neměly,“ poznamenal Reid.
„Ve skutečnosti je to přesně naopak,“ opravil ho Hernandez. „Protože zkrachovali, stali se jejich boty horkým zbožím. V oběhu jich je jen omezený počet, tím pádem mají pro sběratele docela velkou cenu. Lionel jich, jako tvář společnosti, určitě dostal hromadu, když s nimi tehdy podepisoval smlouvu. A klidně bych se vsadil, že je na sobě měl i dnes v noci.“
„Tak tedy,“ navázala Jessie, „ho někdo viděl, jak má ty boty na sobě. Možná zoufale potřebovali peníze. Lionel není známý jako drsňák. Je to snadná oběť. Takže tenhle člověk Lionela sejme, ukradne mu boty a do paže mu vrazí jehlu s nadějí, že se to bude brát jen jako další z tuctu předávkování.“
„Není to úplně šílená teorie,“ prohlásil Hernandez. „Podíváme se, jestli se nám podaří dát hledat někoho, kdo v téhle oblasti nosí pár Hardwoodek.“
„Pokud se Lionel nepředávkoval, jak ho v tom případě pachatel zabil?“ přemítal Reid nahlas. „Nevidím žádnou krev.“
„Myslím, že to je skvělá otázka… pro soudního lékaře,“ opáčil Hernandez a s úšklebkem překračoval policejní pásku, aby se dostal na její vnější stranu. „Co kdybychom ho zavolali a zašli si mezitím někam na oběd?“
„Já musím zaběhnout do banky,“ odmítl Reid. „Potkám se s vámi asi zpátky na stanici.“
„Tak jo. Vypadá to, že jsme zůstali jen vy a já, Jessie,“ prohlásil Hernandez. „Co říkáte na na hot dog od pouličního prodavače? Jednoho jsem si předtím všiml naproti přes ulici.“
„Řekla bych, že toho budu litovat, ale stejně do toho půjdu, protože nechci vypadat jako srab.“
„Víte,“ podotkl, „když řeknete, že to děláte jen, abyste nevypadala jako srab, všichni ví, že ho jíte jen kvůli uznání. A to trochu zavání srabinou. To jen taková rada od profíka.“
„Díky, Hernandezi,“ opáčila Jessie. „Učím se dneska spoustu nových věcí.“
„Říká se tomu školení na pracovišti,“ poučil ji a zatímco kráčeli uličkou zpátky k hlavní ulici, dál si ji dobíral. „A pokud si na svůj hot dog necháte dát jak cibuli, tak papričky, možná si vysloužíte uznání i na ulici.“
„Páni,“ zašklebila se Jessie. „Jak se vedle vás musí v noci ležet vaší ženě, jestli z vás táhne taková vůně?“
„To není žádný velký problém,“ poznamenal Hernandez a obrátil se k prodavači, aby si objednal.
Na Hernandezově odpovědi bylo něco podivného. Možná, že jeho ženu zápach cibule a papriček v posteli prostě netrápil. Jeho tón však spíše naznačoval, že to možná není žádný velký problém, protože on a jeho žena poslední dobou nespí ve stejné posteli.
Jessie se navzdory své zvědavosti rozhodla nechat to být. Sotva toho muže znala. Nehodlala ho začít podrobovat výslechu o stavu jeho manželství. Přála si však, aby mohla nějak zjistit, zda je její intuice úplně mimo mísu anebo zda je její podezření podložené.
Když už byla řeč o mísách, prodavač se na ni vyčkávavě díval a čekal na její objednávku. Zalétla pohledem k Hernandezovu hot dogu, přeplněnému cibulí, papričkami a něčím, co vypadalo jako salsa. Detektiv ji upřeně pozoroval, zjevně připravený si z ní utahovat.
„Dám si to, co on,“ prohlásila. „Přesně to, co má on.“
* * *Když o pár hodin později zpátky na stanici už potřetí vycházela z dámských záchodů, uviděla, jak se k ní s širokým úsměvem na tváři blíží Hernandez. Donutila se vypadat jakoby nic a ignorovala nepříjemné kručení v podbříšku.
„Dobré zprávy,“ oznámil a díkybohu si nevšiml jejích potíží. „Doneslo se nám, že před pár minutami sebrali někoho, kdo měl na sobě Hardwoodky, které odpovídají Lionelově velikosti bot, což je padesát. Osoba, co je má na sobě má velikost nohy čtyřicet. Takže je to—však víte—trochu podezřelé. Dobrá práce.“
„Díky,“ řekla Jessie a snažila se předstírat, že to nic neznamená. „Ozval se už soudní lékař s možnou příčinou smrti?“
„Zatím nic oficiálního. Když ale Lionela převrátili, našli na zadní straně jeho hlavy obrovskou podlitinu. Nebylo by tedy nemožné, že jde o subdurální hematom. To by také vysvětlovalo, proč jsme nenašli krev.“
„Výborně,“ prohlásila Jessie, spokojená, že se její teorie podle všeho potvrdila.
„Jo, pro jeho rodinu to ovšem tak výborné není. Jeho matka tam teď je, aby identifikovala tělo a údajně je úplně hotová. Je to svobodná máma. Pamatuju si jeden článek, co jsem o něm četl—psalo se tam, že když byl Lionel ještě malý kluk, měla tři práce. Určitě si myslela, že až se prosadí, bude moct ubrat. Ale asi ne.“
Jessie nevěděla, co na to říct, a tak jen přikývla a zůstala zticha.
„Já pro dnešek končím,“ prohlásil najednou Hernandez. „Jdeme s pár dalšími na drink, kdybyste se chtěla přidat. Ode mě si jeden určitě zasloužíte.“
„Ráda bych, ale mám jít dneska do klubu se svou spolubydlící. Je přesvědčená, že je nejvyšší čas, abych se vrátila k randění.“
„A vy si taky myslíte, že je čas?“ zeptal se Hernandez se zvednutým obočím.
„Já si myslím, že je neodbytná a že mi nedá pokoj, dokud s ní alespoň jednou někam nezajdu, i kdyby to mělo být v pondělí večer. Tím bych si měla na pár týdnů získat milost, než s tím zase začne.“
„Tak se dobře bavte,“ popřál jí a snažil se, aby to vyznělo optimisticky.
„Díky. Jsem si jistá, že nebudu.“
Kapitola šestá
V klubu bylo hlučno a tma a Jessie cítila, jak na ni přichází bolest hlavy.
Před hodinou, když se s Lacy chystaly, vypadalo to všechno mnohem slibněji. Nadšení její spolubydlící bylo nakažlivé a Jessie najednou mezi oblékáním a česáním zjistila, že se na nadcházející večer skoro těší.
Když vycházely z bytu, nedokázala ani úplně nesouhlasit s Lacyiným prohlášením, že vypadá „rajcovně“. Měla na sobě červenou sukni s rozparkem ke stehnu, tu, kterou během svého krátkého, avšak bouřlivého působení na předměstí Orange County nikdy nedostala šanci vytáhnout ze skříně. K tomu si oblékla černé tričko bez rukávů, jež zdůrazňovalo její nově nabyté svaly, vyrýsované během fyzioterapie.
Dokonce se uvolila postavit se na sedmicentrimentové podpatky, což ji oficiálně přehouplo přes metr osmdesát, takže se nyní mohla řadit do stejné skupiny Amazonek jako Lacy. Hnědé vlasy chtěla mít původně vyčesané do culíku, její spolubydlící a módní poradkyně ji však přesvědčila, aby si je rozpustila a nechala je přes ramena splývat po zádech. Při pohledu do zrcadla musela připustit, že Lacy nebyla úplně mimo, když tvrdila, že vypadají jako dvě modelky, co si na večer vyrazily mezi normální lidi.
O hodinu později ovšem byla její nálada tatam. Lacy se skvěle bavila, bezstarostně flirtovala s chlápky, o které neměla zájem, a zapáleně flirtovala se slečnami, o které zájem měla. Jessie skončila u baru, kde se zapředla do hovoru s barmanem, jenž měl zjevně spoustu zkušeností s bavením holek, co na téhle scéně nebyly úplně doma.
Nemohla se vzpomenout, kdy se z ní stala taková puťka. Je pravda, že už nebyla nezadaná skoro deset let. Než se ale s Kylem přestěhovali do Westport Beach, dokud ještě žili v téhle části města, chodívali spolu přesně do takovýchto klubů. A nikdy si tam nepřipadala tak nesvá.
Vlastně přímo zbožňovala chodit se dívat do nových klubů, barů a restaurací v centru L.A. – anebo DTLA, jak tomu říkali místní—kterých jako by tu každý týden otevíralo hned několik. Společně taková místa brali útokem a okamžitě si je podrobili; buď si objednali to nejpodivnější, co našli na jídelním nebo nápojovém lístku, nebo uprostřed klubu potřeštěně skotačili a nevšímali si podezřívavých pohledů, jež po nich ostatní lidé vrhali. Po Kylovi se jí nestýskalo, musela si však přiznat, že toužila po životě, který spolu vedli, než se to všechno zvrtlo.
K baru se přišoural mladý kluk, nemohlo mu být víc než pětadvacet, a posadil se na prázdnou stoličku po její levici. Změřila si ho pohledem v zrcadle za barem a tiše ho odhadovala.
Patřilo to k její soukromé hře, kterou sama se sebou někdy ráda hrála. Nazývala to pracovně „Předpověď lidí“. Principem bylo uhodnout o životě pozorované osoby co nejvíce pouze na základě toho, jak vypadá, jak vystupuje a jak mluví. Jak tak po nově příchozím koutkem oka tajně pokukovala, s nadšením si uvědomila, že má její hra nyní i profesionální výhody. Koneckonců teď byla pomocná, prozatímní policejní profilistka. Šlo v podstatě o práci v terénu.
Dotyčný byl relativně přitažlivý. Rozcuchané, špinavě blonďaté vlasy měl sčesané k pravé straně čela. Byl opálený, ale ne z pláže. Na to bylo jeho opálení příliš rovnoměrné a dokonalé. Hádala, že pravidelně navštěvuje solárium. Byl v dobré formě, vypadal však až nepřirozeně hubený, jako vlk, který se už hodnou chvíli nenajedl.
Zjevně došel rovnou z práce, protože na sobě měl stále „uniformu“—oblek, naleštěné boty, lehce povolenou kravatu, aby dal najevo, že je teď v oddechovém režimu. Bylo už skoro deset večer, takže jestli teprve skončil, značilo to, že jeho práce vyžaduje, aby trávil dlouhé hodiny v kanceláři. Mohlo by to být finančnictví, tam jsou ale většinou zapotřebí spíš brzká rána než pozdní večery.
S největší pravděpodobností to byl advokát. Nepracoval ale pro vládu; možná byl prvním rokem společníkem v nějaké nóbl kanceláři na vzestupu, kde se ho pokoušeli do smrti sedřít. Platili mu dobře, o tom svědčil jeho oblek. Neměl ovšem moc času si plody své práce užívat.
Zdálo se, že se nemůže rozhodnout, jakou frázi na ni vybalit. K pití jí nic nabídnout nemohl, protože před sebou měla ještě poloplnou skleničku. Jessie se rozhodla, že mu pomůže.
„Pro jakou kancelář?“ zeptala se a otočila se k němu čelem.
„Cože?“
„Pro jakou advokátní kancelář pracuješ?“ zopakovala, přičemž skoro křičela, aby ji přes dunící hudbu vůbec slyšel.
„Benson & Aguirre,“ odpověděl s přízvukem typickým pro východní pobřeží, který si nedokázala blíže zařadit. „Jak jsi věděla, že jsem advokát?“
„Jen hádám; vypadá to, že se z tebe opravdu snaží sedřít kůži. Teprve jsi skončil?“
„Asi před půl hodinou,“ přisvědčil a v hlase mu zazněl podtón, který se více blížil střednímu Atlantiku než New Yorku. „Těším se na drink už dobré tři hodiny. Nejvíc by mi teď bodla vodní tříšť, ale tohle holt bude muset stačit.“
Dopřál si ze své láhve pořádný hlt piva.
„Jak se ti v porovnání s Filadelfií líbí L.A.?“ zajímala se Jessie. „Já vím, že to ještě není ani šest měsíců, ale řekl bys, že si tady zvykáš dobře?“
„Ježíš, cože? To seš sakra nějaká soukromá detektivka či co? Jak víš, že jsem z Filadelfie a že jsem se sem přistěhoval teprve v srpnu?“
„Mám na to takový talent. Mimochodem, já jsem Jessie,“ řekla a podala mu ruku.
„Doyle,“ představil se a nabízenou ruku přijal. „Prozradíš mi, jak ten svůj fígl provádíš? Protože mě to teď trochu děsí.“
„Přece si tak nepokazím svou tajemnost. Tajemnost je velice důležitá. Můžu se tě ještě zeptat na jednu otázku, jen abych si v hlavě dokreslila obrázek? Studoval jsi právo na Temple nebo Villanově?“
Doyle na ni zíral s ústy dokořán. Několikrát zamrkal, než se konečně zase sebral.
„Jak víš, že jsem nechodil na Penn?“ zeptal se a hrál uraženého.
„Kdepak, na Penn by sis žádnou vodní tříšť neobjednal. Tak která to byla?“
„Jedině ’Nova, kotě!“ zakřičel. „Wildcats, do toho!“
Jessie uznale přikývla.
„To já jsem Trojanka,“ prohlásila.
„No, Ježíš. Tys chodila na USC? A slyšelas o tom klukovi, Lionelu Littlovi—dřív tu hrával basket? Někdo ho dneska zabil.“
„Slyšela jsem,“ přisvědčila Jessie. „Smutný příběh.“
„Prý ho zabili kvůli jeho botám,“ informoval ji a kroutil přitom hlavou. „Věřila bys tomu?“
„Měl by sis dávat pozor na ty své, Doyle. Taky nevypadají nejlevněji.“
Doyle zalétl pohledem dolů, pak se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha, „Osm set babek.“
Jessie s předstíreným ohromením hvízdla. Rychle o Doyla ztrácela zájem, teď když mladistvé nadšení začínalo ustupovat mladistvé samolibosti.
„A jaký je tvůj příběh?“ vyptával se.
„Nechceš to zkusit uhodnout?“
„Ty jo, já v tom nejsem tak dobrý.“
„Jen to zkus, Doyle,“ pobízela ho. „Třeba sám sebe překvapíš. Kromě toho, advokát musí být vnímavý, nebo ne?“
„To je pravda. Fajn, tak já to zkusím. Řekl bych, že seš herečka. Pěkná seš na to dost. DTLA ale není vyloženě herecké teritorium. To by byl spíš Holywood a tam směrem na západ. Možná modelka? Mohla bys být. Jenže vypadáš moc chytrá na to, aby to byla tvoje hlavní práce, jako kariéra. Je možné, že ses modelingu věnovala v pubertě, ale teď děláš něco profesionálnějšího. Už to mám, děláš něco kolem vztahů s veřejností. Proto umíš tak dobře číst lidi. Mám pravdu? Určitě jo.“
„Velice blízko, Doyle. Ale těsně vedle.“
„Tak co teda děláš?“ chtěl vědět.
„Jsem policejní profilistka u LAPD.“
Byl to skvělý pocit říct to nahlas, zvlášť když viděla, jak se mu překvapením rozšířily oči.
„Jako v tom seriálu Mindhunter?“
„Jo, něco takového. Pomáhám policii nahlédnout do hlav zločinců, aby měli lepší šanci je chytit.“
„Páni. Tak ty honíš sériové vrahy a tak?“
„Už nějakou dobu,“ odpověděla a rozhodla se nezmiňovat, že její honba se soustředila na jednoho sériového vraha konkrétně a že to s prací nemělo nic společného.
„To je paráda. Taková báječná práce.“
„Díky,“ řekla Jessie, která vycítila, že Doyle v sobě konečně sebral odvahu k tomu, aby se zeptal na to, co mu už hodnou chvíli leželo v hlavě.
„Jak to s tebou teda je? Jsi nezadaná?“
„Popravdě řečeno rozvedená.“
„Vážně?“ podivil se. „Vypadáš moc mladá na to, abys byla rozvedená.“
„Že? Já vím. Neobvyklé okolnosti. Nevyšlo to.“
„Nechci být nezdvořilý, ale můžu se zeptat—co na nich bylo tak neobvyklého? Působíš jako skvělá partie. Jsi na hlavu nebo tak něco?“
Jessie věděla, že svou otázku nemyslel nijak špatně. Upřímně ho zajímala jak odpověď, tak ona sama, jen to dával najevo strašně nemotorně. I tak však cítila, jak z ní v ten okamžik veškerý zbývající zájem o Doyla vyprchal. Ve stejné chvíli na ni dopadla váha celého uplynulého dne a nepohodlí způsobené jejími vysokými podpatky. Rozhodla se zakončit večer ve velkém.
„Neřekla bych, že jsem na hlavu, Doyle. Rozhodně jsem pošramocená, aspoň do té míry, kdy se většinu nocí budím s křikem. Ale na hlavu? Tak bych to nenazvala. Rozvedli jsme se hlavně proto, že můj manžel byl psychopat, který zavraždil ženskou, s kterou měl poměr, snažil se to hodit na mě a završil to tím, že se pokusil zabít i mě a dva naše sousedy. Opravdu si vzal k srdci tu pasáž o tom ‚dokud nás smrt nerozdělí‘.“
Doyle na ni zíral s pusou otevřenou tak dokořán, že by v ní mohl chytat mouchy. Čekala, až se vzpamatuje a byla zvědavá, jak elegantně se dá na ústup. Ukázalo se, že nijak zvlášť.
„Aha, to je fakt na houby. Rád bych se o tom dozvěděl víc, ale teď jsem si vzpomněl, že mám zítra brzo ráno brát výpověď. Asi bych už měl jít domů. Snad se ještě někdy uvidíme.“
Svezl se ze stoličky a než ze sebe stihla vypravit aspoň „Čau, Doyle,“ byl už na půl cesty ke dveřím.
* * *Jessica Thurmanová si k sobě přitáhla přikrývku, aby zakryla své malinké napůl zmrzlé tělo. Byla v chatě se svou mrtvou matkou sama už tři dny. Z nedostatku vody, tepla a lidské komunikace začínala natolik blouznit, že měla občas dojem, jako by na ni matka mluvila, i když před sebou viděla její shrbenou nehybnou mrtvolu s rukama stále uvězněnýma v okovech visících ze stropních nosníků.
Náhle se ozvalo bušení na dveře. Někdo byl před chatou. Její otec to být nemohl. Ten neměl důvod klepat. Chodil si kam chtěl a kdy chtěl.
Od dveří přišlo další zabušení, tentokrát však znělo trochu jinak. Byl v něm slyšet jakýsi zvonivý zvuk. To ale nedávalo smysl. Chata zvonek neměla. Znovu uslyšela zazvonění, teď už ovšem samotné, bez bušení.
Jessie najednou prudce otevřela oči. Ležela v posteli a jejímu mozku chvíli trvalo, než mu došlo, že zvonění vychází z jejího mobilního telefonu. Natáhla se, aby ho vzala, a všimla si přitom, že i když jí srdce bije jako o závod a má mělký dech, není tak zpocená, jak obvykle po takové noční můře bývala.
Volal detektiv Ryan Hernandez. Zatímco zvedala telefon, letmo pohlédla na hodiny: 2:13 v noci.
„Haló,“ ohlásila se. V jejím hlase nebyla znát skoro žádná rozespalost.
„Jessie. Tady Ryan Hernandez. Omlouvám se, že volám v tuhle hodinu, ale zavolali mě k vyšetřování podezřelého úmrtí v Hancock Parku. Garland Moses už půlnoční případy nebere a všichni ostatní mají jinou práci. Vezmete to?“
„Jasně,“ odpověděla Jessie.
„Když vám zprávou pošlu adresu, stihnete to sem za třicet minut?“ zeptal se.
„Klidně za patnáct.“
Kapitola sedmá
Když Jessie ve 2:29 v noci parkovala u honosného sídla na Lucerne Blvd., stálo před ním už několik policejních aut, sanitka a vůz soudního lékaře. Vystoupila a vykročila směrem ke vchodovým dveřím s tím nejprofesionálnějším výrazem, na jaký se za daných okolností zmohla.
Na chodníku postávali sousedé, zabalení v županech, aby se ochránili před nočním chladem. Něco takového se v bohaté čtvrti, jako byl Hancock Park, běžně nestávalo. Stísněná mezi Holywoodem na severu a Mid-Wilshirem na jihu představovala tato část Los Angeleskou enklávu starých peněz; alespoň tak „starých peněz“, jak to bylo ve městě bez jakéhokoliv zájmu o historickou tradici možné.
Lidé, co tu žili nebyli ani tak filmové hvězdy nebo Hollywoodští magnáti, jaké by člověk potkal v Beverly Hills nebo Malibu. Tady stály domy generačně bohatých, kteří možná pracovali, možná nepracovali. Pokud ano, bylo to jen proto, aby zahnali nudu. Dnes v noci jim ovšem žádná nuda nehrozila. Koneckonců, jeden z jejich řad byl mrtvý a všichni chtěli vědět kdo.
Jessie pocítila lehké vzrušení, když začala po schodech stoupat ke vstupním dveřím, jež byly zahrazené žlutou policejní páskou. Bylo to poprvé, co dorazila na místo činu sama, bez doprovodu detektiva. To také znamenalo, že to bude poprvé, kdy bude muset ukázat své doklady, aby ji pustili do ohrazeného prostoru.
Připomnělo jí to, jak ji přesně to samé vzrušení přepadlo, když je dostala. V bytě si pak dokonce na Lacy několikrát nacvičovala, jak je ukáže. Když ale nyní neohrabaně šmátrala po kapsách, aby je našla, překvapilo ji, jak je nervózní.