Dokonalý Dům

Autorská práva © 2018 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle zákona o autorských právech USA z roku 1976 nesmí být žádná část této publikace reprodukována, šířena nebo předávána v žádné formě ani za pomoci žádných prostředků,ani nesmí být uložena v žádné databázi nebo systému vyhledávání bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je určena pouze pro Vaše osobní použití. Tuto e-knihu není dovoleno prodávat či darovat dalším osobám. Chcete-li se o tuto knihu podělit s někým jiným, zakupte prosím pro každou další osobu novou kopii. Pokud tuto knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo aniž by byla zakoupena pro Vaši vlastní potřebu, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Toto je fiktivní dílo. Názvy, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď produktem autorovy fantazie, nebo se používají fiktivním způsobem. Jakákoliv podoba se skutečnými osobami, žijícími nebo mrtvými, je zcela náhodná. Obrázek na obálce je předmětem autorských práv hurricanehank a je použit pod licencí společnosti Shutterstock.com.

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

Kapitola první

Eliza Longworthová dlouze upila ze svého šálku kávy. Pohled přitom upírala někam za Tichý oceán a obdivovala, jak překrásný výhled se jí rozkládá hned pod schody do ložnice. Občas si musela připomenout, jaké má štěstí.

Penelope Wootenová, s níž se přátelila už dvacet pět let, seděla v lenošce vedle ní na terase, pod níž se rozprostíral kaňon Los Liones. Byl poměrně jasný březnový den a v dálce se vyjímal ostrov Catalina. Na levé straně viděla Eliza třpytivé střechy centra Santa Monicy.

Bylo pondělní dopoledne. Děti vysadily v jeslích a ve škole a dopravní špička už opadla. Jediné, co teď obě dlouhodobé kamarádky měly až do oběda na programu, bylo povalovat se v Elizině třípatrovém sídle na úbočí Pacific Palisades. Kdyby se v té chvíli necítila tak blaženě, možná by si začala připadat i trochu provinile. Sotva se jí však ta myšlenka vkradla do hlavy, okamžitě ji zahnala.

Na stresování budeš mít víc než dost času později. Dopřej si aspoň tuhle chviličku.

„Dáš si ještě kafe?“ zeptala se Penny. „Stejně musím jít lulat.“

„Ne, díky, zatím nepotřebuju,“ řekla Eliza, než s uličnickým úsměvem dodala, „mimochodem, víš, že ve společnosti dospělých tomu můžeš říkat čůrat, že jo?“

Penny na ni místo odpovědi vyplázla jazyk a vstala. Své neskutečně dlouhé nohy přitom z lenošky svěsila jako žirafa, která se zvedá po vydatném zdřímnutí. Dlouhé, lesklé, blonďaté vlasy, mnohem stylovější, než Eliziny světle hnědé po ramena, měla svázané do módně praktického culíku. Stále vypadalajako modelka, která patří na přehlídkové molo. Tou ostatně také dlouhou dobu po svých dvacetinách byla, než tuto dráhu vyměnila za podstatně méně vzrušující, ovšem i méně šílený život.

Zamířila dovnitř a nechala Elizu o samotě s jejími myšlenkami. Navzdory svému nejlepšímu úsilí se v hlavě téměř okamžitě vrátila k rozhovoru, jenž se mezi nimi odehrál před pouhými pár minutami. Znovu si ho přehrála, jako by ho měla zapnutý na opakování, které nemůže vypnout.

„Gray působí poslední dobou tak nepřítomně,“ posteskla si Eliza. „Jednou naší hlavní prioritou bylo, abychom s dětmi pokaždé usedli k rodinné večeři. Od té doby, co z něj ale udělali staršího partnera má věčně nějaké firemní večeře.“

„Určitě ho to trápí tak jako tebe,“ ujišťovala ji Penny. „Jakmile se to trochu přežene, pravděpodobně se vrátíte ke své zažité rutině.“

„Dokážu se srovnat s tím, že teď tráví víc času pryč. Chápu to. Spočívá na něm větší zodpovědnost za úspěch firmy. Co mě na tom štve, je to, že to ani nevypadá, že by ho to nijak tížilo. Ani jednou nedal najevo lítost, že zmešká večeři doma. Nejsem si jistá, jestli si toho vůbec všiml.“

„Jistěže ano,“ prohlásila Penny. „Jen se kvůli tomu asi cítí provinile. A kdyby si přiznal, co si nechává ujít, připadal by si ještě hůř. Vsadím se, že to jen vytlačuje z hlavy. Já to tak občas dělám.“

„Děláš co přesně?“ chtěla vědět Eliza.

„Předstírám, že něco, co v životě dělám a co není právě nejobdivuhodnější, ve skutečnosti nic neznamená, protože kdybych přiznala, že znamená, jenom bych se kvůli tomu cítila hůř.“

„Co ty děláš, co je tak strašného?“ vyptávala se Eliza posměšně.

„Třeba zrovna minulý týden jsem na posezení snědla půlku balíčku Pringles. A pak jsem děti seřvala za to, že chtěly odpoledne jako zákusek zmrzlinu. Takže tak.“

„Máš pravdu. Jsi příšerný člověk.“

Penny na ni vyplázla jazyk, než odpověděla. Penny často vyplazovala jazyk.

„Jen tím chci říct, že k tomu možná není až tak netečný, jak to vypadá. Nepřemýšlelas o poradenství?“

„Vždyť víš, že na takové blbosti nevěřím. A vůbec, proč bych měla chodit k terapeutovi, když mám tebe? S Penny terapií a jógou mám o své citové zdraví postaráno. Když už jsme u toho, pořád platí zítra ráno u tebe?“

„Rozhodně.“

Jak o tom teď přemýšlela, všechny žerty stranou, možná, že manželské poradenství nebyl zase tak špatný nápad. Eliza věděla, že Penny chodí s Coltonem každý druhý týden, a jejich vztah se zdál čím dál silnější. Kdyby se rozhodla jít, mohla se přinejmenším spolehnout, že jí to její nejlepší kamarádka nebude předhazovat.

Stály při sobě už od základní školy. Dodnes si pamatovala, jak ji Kelton Prew zatahal za copánky a Penny ho za to kopla do holeně. Stalo se to první den ve třetí třídě. Od té doby se z nich stala nerozlučná dvojka.

Navzájem si pomohly zdolat nesčetné překážky. Eliza Penny podpořila, když na střední škole sváděla boj s bulimií. Ve druhém ročníku na vysoké škole to zase byla Penny, kdo ji přesvědčil, že se nejednalo jen o špatné rande, ale že ji Ray Houston sprostě znásilnil.

Penny s ní také zašla za univerzitní policí a během jejího svědectví seděla v soudní síni jako psychická podpora. A když ji chtěl trenér vyhodit z tenisového týmu a zrušit jí stipendium, protože jí trvalo měsíce, než se z toho vzpamatovala, Penny tomu hajzlovi pohrozila, že ho své kamarádce pomůže zažalovat. Eliza si místo v týmu zachovala a vyhrála jako mladší tenistka titul konferenční hráčky roku.

Poté, co Eliza po osmnácti měsících snažení o dítě potratila, za ní Penny chodila každý den, dokud nebyla konečně schopná se vyhrabat z postele. A když Pennině nejstaršímu synovi, Coltu Juniorovi, diagnostikovali autismus, byla to naopak Eliza, která strávila celé týdny průzkumem škol, dokud nenašla takovou, jaká by mu konečně umožnila se začít rozvíjet.

Společně si prošly tolika bitvami, že si s oblibou říkaly Zápasnice ze západu, přestože jejich manželé považovali tuto přezdívku za hloupou. Jestli tedy Penny navrhovala, aby znovu zvážila manželskou poradnu, možná by ji měla poslechnout.

Elizu z jejího zamyšlení vytrhlo zazvonění Pennina telefonu. Natáhla se a zvedla ho, aby své kamarádce dala vědět, že se po ní někdo shání, vtom si však všimla jména nad zprávou a otevřela ji. Psal jí Gray Longworth, Elizin manžel. Ve zprávě stálo:

Nemůžu se dočkat, až tě večer uvidím. Chybí mi tvá vůně. Tři dny bez tebe jsou příliš. Řekl jsem Lizzie, že musím na večeři s partnery. Stejný čas a místo?

Eliza telefon položila. V hlavě měla najednou zmatek a cítila, jak ji přemáhá slabost. Šálek jí vyklouzl z rukou, dopadl na zem a roztříštil se na desítky keramických střepů.

Penny vyběhla ven.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se. „Slyšela jsem, jak se něco rozbilo.“

Pohled jí padl nejdřív na hrníček s rozlitou kávou a následně na Elizin šokovaný obličej.

„Co se děje?“ chtěla vědět.

Elizin zrak bezděky zalétl k Penninu telefonu a ona sledovala, jak Penny ten svůj obrací stejným směrem. Viděla, jak se jí v očích zablesklo pochopení, jak si dala dvě a dvě dohromady a došlo jí, co muselo její nejdávnější, nejmilejší kamarádku tak polekat.

„Není to, jak si myslíš,“ vyhrkla Penny úzkostlivě a vzdala se jakéhokoli pokusu zapírat, co obě věděly.

„Jak jsi jen mohla?“ hlesla Eliza, jíž se sotva podařilo ze sebe ta slova dostat. „Věřila jsem ti víc, než komu jinému. A ty uděláš tohle?“

Měla pocit, jako by pod ní někdo otevřel padací dveře a ona se propadala do nicoty. Jako by se jí vše, co ji drželo na zemi, hroutilo před očima. Bála se, že bude zvracet.

„Prosím tě, Elizo,“ žadonila Penny a klekla si vedle své kamarádky na kolena. „Nech mě, abych ti to vysvětlila. Stalo se to, ale byla to chyba—chyba, kterou se od té doby snažím napravit.“

„Chyba?“ zopakovala Eliza a napřímila se ve své lenošce. Znechucení se v ní mísilo se vztekem a z žaludku jí z toho do krku stoupala bublající žluč. „Chyba je, když na chodníku zakopneš a někoho přitom shodíš. Chyba je, když si při odečítání zapomeneš podržet jedničku. Omylem do sebe pustit manžela své nejlepší kamarádky není chyba, Penny!“

„Já vím,“ připustila Penny a zalykala se přitom lítostí. „To jsem neměla říkat. Bylo to ubohé rozhodnutí ve chvilce slabosti a přiživené příliš mnoha skleničkami viognieru. Řekla jsem mu, že je konec.“

„‚Konec‘ naznačuje, že se to stalo víckrát než jednou,“ poznamenala Eliza a škrábala se na nohy. „Jak přesně dlouho už spíš s mým manželem?“

Penny tam v tichosti stála a zjevně usilovně přemítala, zda upřímností nenapáchá víc škody než užitku.

„Zhruba měsíc,“ přiznala nakonec.

Všechen ten čas, co její manžel v poslední době trávil mimo rodinu, dával najednou mnohem větší smysl. Každé další přiznání jí připadalo jako rána do břicha. Eliza byla přesvědčená, že jediné, co jí brání se zhroutit, je pocit oprávněné zuřivosti.

„Zajímavé,“ prohodila Eliza s hořkostí v hlase. „Zhruba v té době začal Gray chodit na ty pozdní firemní schůze, o kterých jsi mi tvrdila, že se kvůli nim určitě cítí mizerně. To je ale náhoda.“

„Myslela jsem, že to dokážu mít pod kontrolou…“ začala Penny.

„S tím na mě nechoď,“ přerušila ji Eliza. „Obě víme, že tě občas chytne neposedná. Takhle ty se s tím ale vypořádáš?“

„Já vím, že to nic nemění,“ trvala na svém Penny. „Ale já se to chystala ukončit. Tři dny jsem s ním nemluvila. Snažila jsem se jen přijít na způsob, jak to skoncovat, aniž bych si to u tebe pokazila.“

„Vypadá to, že budeš muset vymyslet nový plán,“ odsekla Eliza a musela se držet, aby střepy z hrníčku nekopla své kamarádce do tváře. Zabránilo jí v tom pouze to, že byla bosa. Upínala se na svůj hněv s plným vědomím, že je to to jediné, co ji dělí od úplného sesypání.

„Prosím, dej mi šanci najít způsob, jak to napravit. Musí existovat něco, co můžu udělat.“

„To víš, že existuje,“ ujistila ji Eliza. „Okamžitě odejdi.“

Její kamarádka na ni zůstala na okamžik jen zírat. Pak však musela vycítit, jak to Eliza myslí vážně, protože její zaváhání netrvalo dlouho.

„Dobře,“ řekla Penny, posbírala si své věci a spěšně zamířila ke dveřím. „Půjdu. Ale později si promluvíme. Tolik jsme si toho spolu prošly. Přece si to tímhle všechno nepokazíme.“

Eliza se přinutila nezaječet na ni v odpověď žádné přívlastky. Možná to bylo naposled, co svou „kamarádku“ viděla, potřebovala proto, aby pochopila závažnost celé situace.

„Tohle je jiné,“ pronesla pomalu s důrazem na každém slově. „Ve všech ostatních případech jsme stály my dvě proti světu, navzájem jsme se podporovaly. Tentokrát jsi mi ale podkopla nohy. S naším přátelstvím je konec.“

Pak své nejlepší kamarádce přibouchla dveře před nosem.

Kapitola druhá

Jessie Huntová se s trhnutím probudila a na okamžik nechápala, kde je. Teprve po pár vteřinách si vzpomněla, že je ve vzduchu, na pondělním dopoledním letu z Washingtonu, D.C., zpátky do Los Angeles. Podívala se na hodinky a zjistila, že do přistání stále zbývají dvě hodiny.

Jelikož nechtěla znovu usnout, pokusila se probudit hltem z láhve s vodou, která byla nacpaná v kapse na sedadle. Převalovala ho v ústech a snažila se zbavit nepříjemného suchého pocitu na jazyku.

K dřímání měla dobrý důvod. Posledních deset týdnů patřilo k těm nejúnavnějším v jejím životě. Právě totiž dokončila Národní akademii FBI, intenzivní výcvikový program pro místní policejní personál, jehož cílem bylo seznámit se s vyšetřovacími technikami FBI.

Exkluzivního programu se mohli zúčastnit pouze jedinci, které nominovali jejich nadřízení. Pokud člověka nepřijali přímo do Quantica, aby se stal formálním agentem FBI, představoval tento rychlokurz druhou nejlepší možnost.

Jessie by za normálních okolností nesplňovala podmínky pro účast. Až donedávna působila pouze jako prozatímní pomocná policejní profilistka pro LAPD. Pak ale vyřešila vysokoprofilový případ a její cena prudce stoupla.

Když se na to dívala zpětně, chápala Jessie, proč na akademii upřednostňovali zkušenější policisty. První dva týdny programu měla dojem, že ji zdolá už jen samotné množství informací, kterými ji tam zahrnovali. Chodila na hodiny forenzních věd, práva, teroristického myšlení a její hlavní disciplíny, behaviorálních věd, kde se kladl důraz na to, jak se vrahům dostat do hlavy, a lépe tak porozumět jejich pohnutkám. A to ani nemluvila o nekonečném tělesném výcviku, po němž ji bolely všechny svaly v těle.

Nakonec se do toho však dostala. Kurzy, které jí připomínaly její nedávné magisterské studium kriminální psychologie, začaly dávat smysl. Tělo na ni zhruba po měsíci už nekřičelo při každém probuzení. A nejlepší na tom bylo, že během doby strávené v jednotce behaviorálních věd měla možnost komunikovat s těmi nejlepšími experty na sériové vrahy na světě. Doufala, že k nim jednoho dne bude také patřit.

Navíc to mělo ještě jednu výhodu. Jelikož od rána do večera tak tvrdě dřela, po psychické i fyzické stránce, téměř nikdy se jí nezdály žádné sny. Nebo přinejmenším žádné noční můry.

Doma se často budívala s křikem a orosená studeným potem, neboť se jí v podvědomí přehrávaly vzpomínky z dětství či jiná traumata z méně vzdálených dob. Stále si vybavovala nejčerstvější zdroj své úzkosti. Byl to její poslední rozhovor s uvězněným sériovým vrahem, Boltonem Crutchfieldem; ten, v němž jí oznámil, že si hodlá brzy popovídat s jejím vlastním zabijáckým otcem.

Kdyby strávila posledních deset týdnů v L.A., většinu toho času by horečně přemítala, zda Crutchfield mluvil pravdu nebo se ji jen snažil rozhodit. A pokud to myslel vážně, jak se mu zpoza zamknutých dveří zabezpečené psychiatrické léčebny podaří uskutečnit hovor s vrahem na útěku?

Jelikož se však místo toho nacházela o několik tisíc mil dál a každou vteřinu každého dne se soustředila na neúprosně náročné úkoly, neměla čas se Crutchfieldovými výroky zabývat. Brzy sice asi znovu začne, teď ale ještě ne. Teď byla jednoduše příliš unavená na to, aby si s ní její mozek mohl zahrávat.

Zatímco se opět uvelebovala na sedadle a pomalu se nechávala odnášet zpátky do dřímoty, vytanula Jessie v hlavě poslední myšlenka.

Takže pokud chci po zbytek života v klidu spát, stačí, když budu každé ráno posilovat, dokud se skoro nepozvracím, a pak se oddám deseti hodinám nepřetržité odborné výuky. To zní jako skvělý plán.

Koutky jí zacukal úsměv, ale než se jí stihl zcela rozlít po tváři, zase už spala.

Onen příjemný pocit pohody zmizel ve stejném okamžiku, kdy toho odpoledne vyšla před letiště LAX. Od této chvíle se bude muset mít opět neustále na pozoru. Koneckonců, jak zjistila, než odjela do Quantica, dosud nedopadený sériový vrah se vydal na lov. Xander Thurman strávil měsíce jejím hledáním. Thurman byl shodou okolností také její otec.

Z letiště se nechala spolujízdou odvézt do práce, což znamenalo centrální komunitní policejní stanici v centru L.A. Oficiálně začínala pracovat až zítra a na tlachání neměla náladu, a tak do hlavní místnosti stanice ani nechodila.

Místo toho zamířila k přihrádce se svou poštou a vyzvedla si veškerou korespondenci, kterou jí sem přeposílali z poštovního boxu. Nikdo—ani její kolegové, ani její kamarádi, ani její adoptivní rodiče—neznal její skutečnou adresu. Pronajala si byt prostřednictvím leasingové společnosti; na smlouvě se nikde neobjevovalo její jméno a neexistovaly žádné dokumenty, jež by ji s budovou mohly spojit.

Jakmile měla svou poštu, prošla postranní chodbou k autoparku, kde v sousední uličce vždycky čekala řada taxíků. Do jednoho z nich nasedla a navedla ho k obchodnímu středisku, které stálo vedle jejího bytového komplexu, zhruba o tři kilometry dál.

Jedním z důvodů, proč si k bydlení vybrala právě tohle místo, když její kamarádka Lacy trvala na tom, aby se vystěhovala, bylo to, že ho šlo jen těžko najít a ještě hůř se do něj dostávalo bez povolení. Zaprvé, parkoviště se nacházelo pod vedlejším obchodním komplexem ve stejné budově, takže kdyby ji někdo pronásledoval, měl by potíže určit, kam vlastně jde.

Zadruhé, i kdyby na to přišel, budovu chránili vrátný a pracovník bezpečnostní služby. K otevření vchodových dveří i výtahů bylo zapotřebí mít čipovou kartu. A žádný z bytů nebyl zvenku označen žádnými čísly. Nájemníci si zkrátka museli zapamatovat, které dveře jim patří.

Jessie i tak podnikla dodatečná bezpečnostní opatření. Za taxi zaplatila v hotovosti a jakmile z něj vystoupila, zamířila do obchodního centra. Nejdříve rychle prošla kavárnou, kde se protáhla mezi davy lidí, a poté vyšla bočním východem.

Následně si přes své po ramena dlouhé hnědé vlasy přetáhla kapuci a přešla přes zónu s občerstvením do chodby, kde dveře s nápisem „Pouze pro zaměstnance“ sousedily se dveřmi vedoucími na toalety. Strčila do dveří na dámské záchody, aby případný pronásledovatel viděl, jak se zavírají, a myslel si, že zmizela právě tam. Pak místo toho, aniž by se otáčela, spěšně prošla vchodem pro zaměstnance, za nímž se rozléhala dlouhá chodba se zadními východy z jednotlivých obchodů.

Proběhla zahýbající chodbou, dokud nedorazila ke schodišti s cedulí „Úklid“. Rychle seběhla ze schodů a otevřela si dveře čipovou kartou, kterou dostala od správce budovy. Podařilo se jí vyjednat si do této části budovy speciální přístup na základě své příslušnosti k LAPD. Raději se nepokoušela vysvětlovat, že se jedná o bezpečnostní opatření, protože její otec je sériový vrah na útěku.

Dveře úklidové místnosti se za ní zavřely a zamknuly a ona pokračovala úzkou chodbičkou, v níž všemi směry vyčnívaly odkryté trubky a kovové klece, které chránily zařízení, jimž nerozuměla. Po několika minutách překračování a proplétání mezi překážkami se ocitla v malém výklenku vedle velkého bojleru.

Zákoutí se nacházelo v neosvětlené prostřední části chodby a nebylo těžké ho minout. Když tu byla poprvé, museli ji na něj upozornit. Teď do něj zapadla a z kapsy přitom vytahovala starý klíč, který dostala ke staromódnímu zámku, jenž visel na dveřích. Otočila jím, do těžkých dveří se opřela a rychle je za sebou zase zavřela a zamkla.

Tím se ocitla v zásobovací místnosti v suterénu bytového komplexu, kde bydlela. Oficiálně se tak přesunula z obchodního střediska do budovy se svým bytem. Spěšně přešla na opačný konec potemnělé místnosti a málem přitom zakopla o kbelík s bělidlem, který se válel na podlaze. Otevřela další dveře, prošla prázdnou pracovnou správce údržby a dorazila k úzkému schodišti, vedoucímu do zadní chodby na hlavním podlaží budovy.

Zabočila za roh do vestibulu s řadou výtahů a slyšela, jak si vrátný Jimmy a strážce Fred ve vstupní hale přátelsky povídají s jedním z nájemníků. Sama teď neměla čas se s nimi vybavovat, slíbila si ale, že později je zajde pozdravit.

Oba to byli milí chlapi. Fred dřív dělal u dopravní policie, od níž ovšem předčasně odešel do penze kvůli ošklivé nehodě, která se mu v práci přihodila na motorce. Zůstala mu po ní kulhavá noha a veliká jizva na levé tváři, ani jedno ho však neodradilo od neustálého vtipkování. Jimmy mohl mít kolem pětadvaceti a byl to sympatický, upřímný kluk, jemuž tahle práce pomáhala zaplatit studium na vysoké škole.

Prošla vestibulem ke služebnímu výtahu, který ze vstupní haly nebylo vidět, použila svou kartu a napjatě čekala, zda se neukáže, že ji někdo pronásledoval. Věděla, že je to velice nepravděpodobné, i tak ale nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou, dokud dolů nedojel výtah.

Jen co před ní zastavil, vstoupila dovnitř, zmáčkla tlačítko pro čtvrté patro a následně stiskem dalšího tlačítka zavřela dveře. Když se ve čtvrtém patře opět otevřely, vydala se chodbou chvatně ke svému bytu. Zatímco se snažila popadnout dech, pustila se do důkladné prohlídky svých dveří.

Na první pohled působily stejně nezajímavým dojmem, jako všechny ostatní v jejím poschodí. Když se sem však nastěhovala, nechala si nainstalovat několik bezpečnostních vylepšení. Nejprve o krok ustoupila, aby stála metr od dveří a v přímé linii s kukátkem. Po jeho obvodu se rozlévala matná zelená záře, již nešlo zachytit z žádného jiného úhlu. Znamenalo to, že se do objektu nikdo nepokusil dostat násilím. Kdyby ano, kukátko by zářilo červeně.

Kromě kamery Nest, kterou si pořídila na zvonek, bylo po celé chodbě rozmístěno několik dalších skrytých kamer. Jedna z nich měla nezakrytý výhled na její dveře. Druhá snímala chodbu až po zadní stranu výtahu a vedlejší schodiště. A třetí byla natočená opačným směrem, ke druhému schodišti. Po cestě taxíkem je všechny zkontrolovala a nenašla kolem svého bytu za dnešek žádné podezřelé pohyby.

Dalším krokem byl vstup. Tradičním klíčem odemkla první zámek a po vložení karty uslyšela, jak se odemyká i ten druhý. Sotva vešla dovnitř, spustilo její pohybové čidlo poplach, kterého si nevšímala, dokud si nepoložila batoh na zem, nezamkla oba zámky a nezasunula bezpečnostní západku. Teprve pak zadala příslušný osmimístný kód.

Následně zpoza dveří sebrala obušek a spěšně zamířila do ložnice. Vedle vypínače zvedla sundávací zarámovaný obrázek, pod nímž se skrýval bezpečnostní panel. Naťukala do něj čtyřčíselný kód, a deaktivovala tak druhý, tichý alarm—ten, který by přímo kontaktoval policii, kdyby ho nezrušila do čtyřiceti vteřin.

Až poté si dovolila znovu začít dýchat. Zatímco se pomalu nadechovala a vydechovala, procházela se po svém malém bytě s obuškem v ruce, připravená na všechno. Prohledala ho odshora dolů—skříně, sprchu i spíž. Dohromady jí to nezabralo víc než minutu.

Když si byla jistá, že je sama a v bezpečí, zkontrolovala také všech šest video chůviček, které si rozestavila různě po bytě. Pak prohlédla zámky na oknech. Všechno bylo v pořádku. Zbývalo se tedy podívat na jediné místo.

Vešla do koupelny a otevřela úzký přístěnek s policemi plnými hygienických a čistících potřeb, jako toaletní papír, zvon, pár kostek mýdla, sprchové stěrky a prostředek na čištění zrcadel. Na levé straně přístěnku se nacházela malá přezka, které by si člověk nevšiml, kdyby nevěděl, kde ji hledat. Otočila ji a zatáhla a ucítila cvaknout neviditelnou západku.

Za regálem se otevřel průchod k nesmírně stísněné šachtě, kde byl k cihlové stěně připevněný provazový žebřík. Jak jáma, tak žebřík sahaly z jejího bytu ve čtvrtém patře až do vzduchové kapsy pod prádelnou ve sklepě. Měla fungovat jako poslední úniková cesta pro případ, že všechna ostatní bezpečnostní opatření selžou. Doufala, že ho nikdy nebude potřebovat.