- -
- 100%
- +
Vrátila regál na místo a už už se chystala vrátit do obývacího pokoje, když koutkem oka zachytila svůj odraz v koupelnovém zrcadle. Bylo to poprvé, co měla příležitost se na sebe důkladně podívat, od té doby, co odjela. Líbilo se jí, co před sebou vidí.
Na první pohled nevypadala nijak zvlášť jinak než předtím. Během svého pobytu u FBI měla narozeniny a bylo jí teď dvacet devět, na jejím vzhledu se to ale neprojevilo. Popravdě si myslela, že vypadá líp, než před svým odjezdem.
Vlasy měla pořád hnědé, nyní ovšem působily jaksi živějším dojmem, ne tak zplihle, jako když před všemi těmi týdny opouštěla L.A. Navzdory dlouhým dnům u FBI jí zelené oči jiskřily energií a už se pod nimi nevyjímaly ty tmavé kruhy, na které si tak zvykla. Její štíhlá postava pořád měřila sto osmdesát, připadala si ale silnější a odolnější. Na pažích se jí zřetelněji rýsovaly svaly a trup měla z nekonečných sedů lehů a planků zpevněný. Cítila se… připravená.
Přesunula se do obývacího pokoje a konečně rozsvítila světla. Chviličku jí trvalo, než si vzpomněla, že veškerý nábytek kolem ní patří jí. Většinu ho nakoupila těsně předtím, než odjela do Quantica. Neměla moc na výběr. Všechny věci z domu, jenž vlastnila se svým sociopatickým a v současnosti uvězněným exmanželem Kylem, prodala. Nějakou dobu pak pobývala v bytě Lacy Cartwrightové, kamarádky z vysoké školy. Když se k ní však někdo vloupal, aby tím jménem Boltona Crutchfielda poslal Jessie zprávu, Lacy trvala na tom, že musí víceméně okamžitě odejít.
A tak také udělala. Dočasně se ubytovala v hotelu, dokud se jí nepodařilo najít bydlení—tohle bydlení—které by splňovalo její nároky na bezpečnost. Jenže bylo zcela nezařízené, a tak vyhodila balík peněz ze svého rozvodového vyrovnání za hromadný nákup nábytku a spotřebičů. Jelikož velice brzy poté musela vyrazit na Národní akademii, neměla dosud šanci si nic z toho pořádně užít.
Doufala, že teď tomu bude jinak. Posadila se na pohovku, opřela se a příjemně uvelebila. Na podlaze vedle ní ležela krabice označená jako „věci na roztřídění“. Zvedla ji a začala se jí prohrabávat. Většinu tvořily úřední papíry, kterými se v dané chvíli neměla v úmyslu zabývat. Úplně na dně krabice našla svatební fotografii 8 x 10, na níž byla ona a Kyle.
Téměř nechápavě na ni zírala a užasla nad tím, že ta samá osoba, co žila život na fotografii nyní seděla tady. Téměř před desetiletím, ve druhém ročníku na USC, začala chodit s Kylem Vossem. Krátce po promocích spolu začali bydlet a před třemi roky se vzali.
Dlouho se zdálo, že jde všechno báječně. Bydleli v pěkném bytě nedaleko od centra Los Angeles, neboli DTLA, jak se tam tomu často říkávalo. Kyle si našel dobrou práci ve finančnictví a Jessie studovala na magistru. Žili pohodlný život. Navštěvovali nové restaurace a chodili se dívat do populárních barů. Jessie byla šťastná a pravděpodobně by tak dokázala vydržet i do budoucna.
Jenže pak Kyla ve společnosti povýšili do kanceláře v Orange County a on trval na tom, aby se tam přestěhovali do moderní vily. Jessie navzdory své nejistotě souhlasila. Teprve tehdy se projevila Kylova pravá povaha. Posedla ho touha stát se členem tajného klubu, o němž se nakonec prozradilo, že funguje jako zástěrka pro prostituční služby. S jednou z tamějších žen si začal aférku. Když se to pak zvrtlo, zabil ji a snažil se to hodit na Jessie. Aby toho nebylo málo, poté, co mu na to Jessie přišla, pokusil se zabít i ji.
Ale ani teď, když si prohlížela jejich svatební fotku, nejevil její manžel žádnou známku toho, čeho byl ve skutečnosti schopen. Vypadal jako pohledný, přívětivý a lišácký budoucí mistr vesmíru. Zmačkala fotografii do kuličky a zahodila ji směrem ke koši v kuchyni. Dopadla přímo doprostřed, což v ní vzbudilo nečekaně očisťující pocit.
Fííí! To musí něco znamenat.
Něco na tomto místě na ni působilo osvobozujícím dojmem. Vše—nový nábytek, žádné osobní památky i její skoro paranoidní bezpečností opatření—tady patřilo jí. Byl to nový začátek.
Natáhla se a nechala své svaly uvolnit po dlouhém letu v natěsnaném letadle. Tento byt byl její—první místo za více než šest let, o kterém mohla něco takového pravdivě říct. Mohla jíst pizzu na gauči a nechat krabici jen tak povalovat, aniž by si kvůli tomu někdo stěžoval. Ne, že by byla ten typ člověka, co by něco takového udělal. Šlo ovšem o to, že by mohla.
Z myšlenky na pizzu najednou dostala hlad. Vstala, aby se podívala do ledničky. Nejen, že zela prázdnotou, ale navíc nebyla ani zapnutá. Až v tu chvíli si vzpomněla, že ji tak nechala schválně, protože jí připadalo nesmyslné platit za elektřinu, když bude dva a půl měsíce pryč.
Zapojila ji do zásuvky a jelikož nedokázala chvíli posedět, rozhodla se zajít nakoupit. Pak ji napadlo něco jiného. Vzhledem k tomu, že do práce musela až zítra a odpoledne ještě přiliš nepokročilo, mohla by se zastavit i někde jinde: na místě—a u člověka—o němž věděla, že ho bude muset dřív nebo později navštívit.
Po většinu času v Quanticu se jí to úspěšně dařilo dostat z hlavy, nicméně tu stále byla ona záležitost s Boltonem Crutchfieldem. Uvědomovala si, že by to měla nechat plavat, že se ji během jejich posledního setkání snažil navnadit.
Přesto však potřebovala mít jistotu: opravdu našel Crutchfield způsob, jak se setkat s jejím otcem, Xanderem Thurmanem, Ozarkským katem? Opravdu přišel na způsob, jak se spojit s vrahem nespočtu lidí, včetně její matky; s mužem, který ji jako šestileté dítě nechal samotnou přivázanou vedle matčina těla napospas smrti v promrzlé, osamocené chatě?
Brzy to hodlala zjistit.
Kapitola třetí
Když Gray toho večera došel domů, Eliza už na něj čekala. Objevil se včas na večeři a na tváři měl výraz, který svědčil o tom, že ví, co přijde. Jelikož Millie a Henry seděli ve stejné místnosti a jedli makarony se sýrem a nakrájeným párkem, ani jeden z rodičů se o dané situaci nezmiňoval.
Teprve, když byly děti v posteli, na ni přišla řeč. Eliza stála v kuchyni a Gray se vrátil, jakmile je uložil ke spánku. Sako si sice svlékl, ale pořád měl na sobě uvolněnou kravatu a dlouhé kalhoty. Měla podezření, že to udělal proto, aby vypadal věrohodněji.
Gray nebyl velký muž. Se svými sto padesáti sedmi centimetry a sedmdesáti kily měřil jen o pár centimetrů víc než ona, přestože vahou ji předčil o dobrých deset kilo. Oba však věděli, že v tričku a teplácích nepůsobí zdaleka tak impozantně. Formální oblek u něj fungoval jako brnění.
„Než něco řekneš,“ začal, „nech mě, prosím tě, abych se ti to pokusil vysvětlit.“
Eliza, která strávila většinu odpoledne přemítáním, jak k něčemu takovému mohlo dojít, s radostí dovolila své úzkosti, aby si na chvíli dala pohov, a pozorovala ho, jak se kroutí ve snaze se ospravedlnit.
„Jen si posluš,“ vybídla ho.
„Zaprvé. Promiň. Bez ohledu na to, co dalšího ti povím, chci, abys věděla, že se omlouvám. Nikdy jsem neměl dovolit, aby k tomu došlo. Měl jsem slabou chvilku. Zná mě už roky, a tak věděla, kde jsem zranitelný, čím mě zaujme. Měl jsem to vědět, ale místo toho jsem se nechal omámit.“
„Co tím chceš říct?“ chtěla vědět Eliza. Připadala si stejně zmatená, jako zrazená. „Že je Penny nějaká svůdkyně, která tě zmanipulovala, aby sis s ní začal poměr? Oba víme, že jsi slaboch, Grayi, ale to si ze mě děláš srandu?“
„Ne,“ odpověděl a rozhodl se nereagovat na její poznámku o „slabochovi“. „Přebírám za své činy plnou zodpovědnost. Dal jsem si tři whiskey soury. Očumoval jsem jí nohy v těch šatech s rozparkem na boku. Jenže ona ví, co na mě platí. Asi je to tím, jak si roky navzájem vylíváte srdíčka. Věděla, jak mi prstem přejet po předloktí. Věděla, jak mi promlouvat, málem vrnět do levého ucha. Pravděpodobně věděla i to, že tys už nic z toho hezky dlouho neudělala. A věděla, že na ten koktejlový večírek nepřijdeš, protože ležíš doma, nadopovaná těmi svými prášky na spaní, co si bereš většinu nocí.“
Poslední výrok zůstal několik vteřin viset ve vzduchu, zatímco se Eliza snažila dát dohromady. Když si byla jistá, že nezačne křičet, odpověděla mu nebezpečně tichým hlasem.
„Tvrdíš, že je to moje vina? Protože to zní, jako bys říkal, žes ho neudržel v kalhotách kvůli tomu, že se mi v noci špatně usíná.“
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ zakňoural a krčil se před jedovatostí, která jí čišela z hlasu. „Jen říkám, že se ti v noci vždycky špatně usíná. A nikdy nejevíš zájem zůstat se mnou vzhůru.“
„Abychom si to ujasnili, Graysone—na jednu stranu tvrdíš, že mi to nedáváš za vinu. Hned v dalším okamžiku ale vyrukuješ s tím, že jsem moc sjetá na Valiu a nevěnuju ti jako velkému klukovi dost pozornosti, tak ses musel vyspat s mojí nejlepší kamarádkou.“
„Co je to vůbec za nejlepší kamarádku, když ti udělá tohle?“ ohradil se Gray zoufale.
„Nesnaž se změnit téma,“ odsekla a nutila se udržovat klidný hlas, částečně proto, aby nevzbudila děti, hlavně však kvůli tomu, že to jediné jí pomáhalo se nesesypat. „Ta už u mě má puntík. Teď jsi na řadě ty. Tos za mnou nemohl přijít a říct, ‚Hej, zlato, rád bych s tebou dnes strávil romantický večer‘ nebo ‚Miláčku, poslední dobou mám pocit, že se mi vzdaluješ. Mohli bychom se dnes večer zase sblížit?‘ Taková možnost nepřipadala v úvahu?“
„Nechtěl jsem tě budit, abych tě takovými otázkami otravoval,“ prohlásil a přestože to pronesl pokorným hlasem, jeho slova v sobě měla říz.
„Tak tys usoudil, že sarkasmus tady bude nejlepší?“ zeptala se vyzývavě.
„Podívej,“ řekl a snažil se najít způsob, jak se z toho vykroutit, „s Penny je konec. Oznámila mi to dnes odpoledne a já souhlasil. Nevím, jak se přes tohle přeneseme, ale chci, abychom to nějak zvládli, i kdyby jen kvůli dětem.“
„I kdyby jen kvůli dětem?“ zopakovala a nestačila žasnout, kolika způsoby zaráz dokáže selhat. „Vypadni. Dám ti pět minut, aby sis sbalil tašku a nasedl do auta. Až do odvolání si můžeš zarezervovat hotel.“
„Vyhazuješ mě z mého vlastního domu?“ ptal se nevěřícně. „Z domu, za který jsem zaplatil?“
„Nejenom, že tě vyhazuju,“ zasyčela, „ale jestli do pěti minut nebudeš vyjíždět z příjezdové cesty, zavolám policajty.“
„A co jim řekneš?“
„Jen to zkus,“ řekla rozzuřeně.
Gray na ni jen hleděl. Nevzrušeně přešla k telefonu a zvedla sluchátko. Teprve, když uslyšel vytáčecí tón, dal se do pohybu. Během tří minut se potácel ze dveří jako zpráskaný pes, se sportovní taškou nacpanou košilemi a saky. Jak spěchal ke dveřím, vypadla mu z ní bota. Ani si toho nevšiml a Eliza se neobtěžovala ho upozornit.
Položila telefon až ve chvíli, kdy slyšela zvuk odjíždějícího auta. Pohlédla na svou levou ruku a viděla, že jí dlaň v místech, kde do ní zarývala nehty, krvácí. Doteď ani necítila, jak to štípe.
Kapitola čtvrtá
Přestože poněkud vypadla ze cviku, podařilo se Jessie proklestit si cestu dopravou z centra L.A. do Norwalku bez větších potíží. Aby se po cestě nemusela moc soustředit na to, kam se chystá, rozhodla se zavolat své rodině.
Její adoptivní rodiče, Bruce a Janine Huntovi, žili v Las Cruces v Novém Mexiku. On byl bývalý agent FBI a ona bývalá učitelka. Jessie u nich strávila pár dní, když byla na cestě do Quantica, a doufala, že to samé udělá i až se bude vracet. Jenže jí mezi koncem programu a návratem do práce nezbýval dostatek času, a tak musela druhou návštěvu oželit. Nicméně tam pořád chtěla brzy znovu zajet, zvlášť proto, že její máma sváděla boj s rakovinou.
Nepřipadalo jí to fér. Janine se s nemocí s přestávkami potýkala už víc než deset let, a to ještě po tom, co se jí před lety stala taková tragédie. Nedlouho předtím, než adoptovali šestiletou Jessie, totiž Huntovi přišli o syna v batolecím věku, také kvůli rakovině. Natolik toužili zaplnit náhlou prázdnotu v srdci, že jim nevadilo, že si k sobě berou dceru sériového vraha, jenž jí zavraždil matku a samotnou ji nechal napospas smrti. Jelikož Bruce pracoval pro FBI, američtí maršálové, kteří ji umístili do programu na ochranu svědků, usoudili, že to tak bude jen logické. Na papíře to všechno dávalo dokonalý smysl.
Zahnala ty myšlenky z hlavy a vytočila příslušné číslo.
„Ahoj, taťko,“ pozdravila. „Jak se daří?“
„Dobře,“ odpověděl. „Mamka odpočívá. Chceš zavolat později?“
„Ne. Můžeme mluvit spolu. S ní si promluvím večer nebo někdy. Co je u vás nového?“
Před čtyřmi měsíci by se jí s ním bez mámy mluvit nechtělo. Bruce Hunt byl muž, který si k sobě jen tak někoho nepustil, a Jessie taky nebyla právě zosobněním vřelosti. Z dětství na něj měla smíšené vzpomínky pohybující se od radosti k frustraci. Pamatovala si na lyžařské výlety, stanování a túry v horách a rodinné dovolené v Mexiku, kam to měli necelých sto kilometrů.
Také si ale pamatovala na hlasité hádky, obzvlášť ve svých pubertálních letech. Bruce uznával disciplínu. Jessie, jež v sobě roky dusila hněv za to, jak v jediném okamžiku přišla o svou matku, své jméno i svůj domov, měla naopak tendence neposlouchat. Od té doby, co nastoupila ke studiu na USC a následně ho dokončila, spolu mluvili celkem možná dvacetkrát. Navštěvovali se jen výjimečně.
Když se ale před nedávnem mamce vrátila rakovina, donutilo je to spolu hovořit bez prostředníka. A nějak se tím mezi nimi prolomily ledy. Dokonce za ní přijel i do L.A., aby jí pomohl se zotavit po břišním zranění, které jí Kyle minulý podzim přivodil při svém útoku.
„Tady se nic moc neděje,“ odpověděl na její otázku. „Mamka měla včera další chemoterapii, proto teď pospává. Pokud se na to bude cítit, možná si později zajdeme někam na večeři.“
„I s celou vaší policajtskou partou?“ dobírala si ho. Její rodiče se před pár měsíci přestěhovali ze svého domu do bytového zařízení pro seniory, které bylo obsazeno převážně vysloužilými policisty z Las Cruces PD, oddělení šerifa a FBI.
„Kdepak, jen my dva. Představoval jsem si večeři při svíčkách. Ovšem někde, kde můžeme vedle stolu postavit lavor, kdyby náhodou musela zvracet.“
„Ty jsi opravdu nenapravitelný romantik, taťko.“
„Dělám, co můžu. Jak se máš ty? Předpokládám, že svůj FBI výcvik jsi dokončila úspěšně.“
„Z čeho tak usuzuješ?“
„Protožes věděla, že se tě na to zeptám, a kdybys mi měla oznamovat špatné zprávy, ani bys nevolala.“
Jessie musela uznat, že na starého psa mu to ještě pořád slušně pálí.
„Prošla jsem,“ potvrdila. „Už jsem zpátky v L.A. Zítra začínám v práci a teď… jen zařizuju, co je třeba.“
Nechtěla mu říkat, kam ve skutečnosti míří, aby ho zbytečně neznepokojovala.
„To zní zlověstně. Proč mám dojem, že si nejdeš do obchodu pro chleba?“
„Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. Asi jsem jen mimo ze všeho toho cestování. Vlastně už jsem skoro na místě,“ zalhala. „Mám zavolat večer nebo počkat do zítřka? Nerada bych vám kazila nóbl večeři s lavorem na zvracení.“
„Možná zítra,“ poradil.
„Tak jo. Pozdravuj mamku. Mám tě ráda.“
„Já tě mám taky rád,“ řekl a zavěsil.
Jessie se pokusila soustředit na silnici. Doprava se začínala zhoršovat a z její cesty na NRD, která obvykle trvala pětačtyřicet minut, jí stále zbývalo další půl hodiny.
NRD, celým názvem Nerehabilitační oddělení, byla speciální samostatná jednotka přidružená k Norwalkské metropolitní státní nemocnici. V hlavní budově léčebny přebývali nejrůznější duševně nemocní pachatelé, u nichž soud rozhodl, že nejsou způsobilí k pobytu v běžné věznici.
Přístavba NRD, o jejíž existenci neměla veřejnost ani většina policejních a zdravotnických zaměstnanců tušení, však sloužila k mnohem choulostivějším účelům. Byla stavěná pro maximálně deset zločinců, které bylo třeba uvěznit poněkud tajněji. V současné době tam drželi pouze pět lidí, samé muže, samé sériové sexuální násilníky a vrahy. Jedním z nich byl Bolton Crutchfield.
Jessie se v myšlenkách zatoulala ke dni, kdy ho tam navštívila naposled. Bylo to předtím, než odjela na Národní akademii, a neřekla mu tehdy, že ji nějaký čas neuvidí. Chodila za Crutchfieldem pravidelně od minulého podzimu, kdy v rámci svého magisterského praktika obdržela povolení ho vyslýchat. Tamější zaměstnanci tvrdili, že s doktory a výzkumníky většinou odmítá hovořit. Z důvodů, jež Jessie pochopila teprve později, však proti její návštěvě nic nenamítal.
Během dalších několika týdnů dospěli k jakési dohodě. On jí poví podrobnosti o svých zločinech, jejich provedení a konkrétních motivech, pokud mu ona na oplátku sdělí něco o svém vlastním životě. Zpočátku se to zdálo jako spravedlivý obchod. Koneckonců usilovala o to, aby se stala policejní profilistkou se zaměřením na sériové vrahy. Jestliže se jí podaří jednoho z nich přimět, aby jí svěřil detaily činů, jichž se dopustil, mohlo by to pro ni mít nedozírnou cenu.
A navíc se ukázalo, že k tomu dostane dodatečný bonus. Crutchfield dokázal nějakým způsobem vyvozovat informace jako Sherlock Holmes, i když byl zavřený v psychiatrické léčebně. Stačilo mu se na Jessie podívat a okamžitě dokázal odhadnout spoustu věcí o jejím životě.
Tuto dovednost použil v kombinaci s informacemi, jež mu poskytla o jistém případu, k tomu, aby jí poradil s několika zločiny, včetně vraždy bohaté filantropky z Hancock Parku. Upozornil ji také na to, že její manžel možná není tak důvěryhodný, jak by se mohlo zdát.
Naneštěstí pro Jessie fungovaly jeho dedukční schopnosti i proti ní. Jejím prvotním důvodem, proč se s Crutchfieldem vůbec chtěla setkat, bylo to, že si všimla, že své vraždy provedl po vzoru jejího otce, legendárního a dosud nedopadeného sériového vraha, Xandera Thurmana. Thurman ovšem své vraždy spáchal o víc než dvacet let dříve na venkově v Missouri. Pro vraha působícího v jižní Kalifornii se to tedy zdálo jako podivně náhodná, nepochopitelná volba.
Nicméně se ukázalo, že Bolton byl jeho velkým fanouškem. A jakmile se ho Jessie začala vyptávat, co ho na těch starých vraždách tak zaujalo, netrvalo mu dlouho si dát věci dohromady a přijít na to, že ta mladá žena před ním má k Thurmanovi osobní vztah. Nakonec přiznal, že ví, že je to jeho dcera. A prozradil jí ještě něco—s jejím otcem se dva roky předtím setkal.
S radostí v hlase ji informoval, že její otec vstoupil do léčebny přestrojený za doktora a podařilo se mu s vězněm zapříst rozsáhlý rozhovor. Prý hledal svou dceru, jíž změnili jméno a umístili ji do programu na ochranu svědků poté, co jí zabil matku. Měl podezření, že by jednoho dne mohla dojít Crutchfielda navštívit, protože se jejich zločiny navzájem tak podobaly. Thurman chtěl, aby mu Crutchfield dal vědět, pokud se někdy objeví, a předal mu její nové jméno a adresu.
Od té chvíle se z jejich vztahu vytratila veškerá rovnováha a to ji nesmírně znepokojovalo. Crutchfield jí i nadále poskytoval informace o svých zločinech a radil jí se zločiny ostatních. Oba si však byli vědomi, že má v rukou všechny trumfy.
Znal její jméno. Věděl, jak vypadá. Věděl, v jakém bydlí městě. V jenom okamžiku dokonce zjistil, že přebývá v bytě své kamarádky Lacy a kde to je. A podle všeho dokázal i zpoza mříží údajně utajené léčebny sdělit všechny tyto údaje jejímu otci.
Jessie si byla poměrně jistá, že právě to byl alespoň zčásti důvod, proč Lacy, ambiciózní módní návrhářka, přijala šestiměsíční práci v Miláně. Jednalo se sice o skvělou příležitost, ale zároveň ji to taky zaneslo na opačnou stranu světa od Jessiina nebezpečného života.
Zatímco Jessie sjížděla z dálnice a od NRD už ji dělilo jen pár minut, vzpomněla si, jak Crutchfield konečně zmáčkl spoušť nevyřčené hrozby, která visela nad každým jejich setkáním.
Možná to bylo proto, že na několik měsíců odjížděla. Možná to bylo prostě naschvál. Když mu ale skrze prosklenou přepážku naposled pohlédla do vychytralých očí, vytasil na ni šokující novinku.
„Trochu si s vaším otcem popovídáme,“ oznámil jí se svým úlisným jižanským přízvukem. „Neřeknu vám kdy, nechci vám zkazit překvapení. Ale bude to nádhera, tím jsem si zcela jistý.“
Následující slovo ze sebe dokázala jen stěží vypravit. „Jak?“
„Ach, s tím si nedělejte starosti, slečno Jessie,“ pronesl uklidňujícím tónem. „Buďte si ale jistá, že až spolu budeme mluvit, nezapomenu ho od vás pozdravovat.“
Když zajížděla do areálu nemocnice, položila si tu samou otázku, která jí od té doby neustále vrtala hlavou a kterou dokázala zahnat, jen pokud se upřeně soustředila na jinou práci: opravdu to udělal? Zatímco se o tisíce kilometrů dál učila, jak chytat lidi, jako je on a její otec, opravdu se ti dva podruhé setkali navzdory všem bezpečnostním opatřením, jež měla přesně něčemu takovému zabránit?
Měla pocit, že tuhle záhadu zanedlouho rozluští.
Kapitola pátá
Při vstupu na jednotku NRD vše probíhalo tak, jak si to pamatovala. Jakmile u strážní brány získala povolení projet do uzavřeného areálu nemocnice, zamířila kolem zadní strany hlavní budovy ke druhé, menší a nevýrazné stavbě za ní.
Jednalo se o betonovou a ocelovou jednopatrovou budovu uprostřed nevydlážděného parkoviště. Za velkým, zeleným, drátěným oplocením, které obklopovalo celý objekt a na jehož vrcholu se vinul ostnatý drát, šlo vidět jen střechu.
Druhou strážní bránou projela na pozemek NRD. Poté co zaparkovala, vykročila směrem k hlavnímu vchodu a předstírala přitom, že si nevšímá nespočtu bezpečnostních kamer, které bedlivě sledují každý její krok. Dorazila ke vnějším dveřím, kde musela počkat, až ji někdo pustí dovnitř. Narozdíl od její první návštěvy ji už ale zdější zaměstnanci znali od vidění, a tak jí otevřeli, jen co ji spatřili.
To ovšem platilo pouze u vnějších dveří. Jakmile jimi prošla na malé nádvoří, dostala se k hlavnímu vchodu do zařízení, jenž tvořily tlusté dveře z neprůstřelného skla. Použila svou vstupní kartu, načež se panel zeleně rozsvítil. Pak jí jeden ze strážníků, který seděl za stolem uvnitř budovy a který rovněž viděl, že panel změnil barvu, musel odemknout dveře bzučákem, a tím dokončit složitý proces vstupu do budovy.
Jessie nyní stála v nevelkém vestibulu a čekala, až se za ní vnější dveře zavřou. Ze zkušenosti věděla, že vnitřní dveře se nedají otevřít, dokud se ty vnější zcela nedovřou. Netrvalo dlouho a uslyšela hlasité cvaknutí zámku následované odemykáním vnitřního vstupu.
Jessie vešla dovnitř, kde už na ni čekala druhá ozbrojená strážkyně. Vzala si od ní všechny osobní věci, kterých s sebou měla minimum. Za tu dobu se stihla naučit, že je jednodušší nechat všechno v autě, protože stejně nehrozilo, že by se do něj někdo vloupal.
Strážkyně ji prošacovala a pak jí pokynula, aby prošla detektorem kovu, jaké bývají na letišti. Pracoval na principu milimetrových vln a dokázal podrobně znázornit celé její tělo. Jakmile to měla za sebou, byl jí beze slova navrácen všechen osobní majetek, což mělo rovněž sloužit jako povolení pokračovat dál.
„Bude na mě čekat důstojnice Gentryová?“ zeptala se strážkyně za stolem.
Žena k ní vzhlédla s výrazem naprostého nezájmu. „Za chvíli tu bude. Počkejte na ni u dveří Přechodné přípravy.“
Jessie udělala, jak jí řekli. Název Přechodná příprava označoval místnost, kde se všichni návštěvníci museli převléct, než mohli komunikovat s některým z pacientů. Na tomto místě si každý musel obléct šedý nemocniční plášť, sundat si všechny šperky a smýt veškeré líčení. Jak ji zde opakovaně varovali, tihle muži nepotřebovali žádné další podněcování.
O okamžik později se dveře přípravny otevřely a vystoupila z nich důstojnice Kathrine „Kat“ Gentryová, aby ji přivítala. Při pohledu na ni Jessie poskočilo srdce. Když se minulé léto poprvé setkaly, nepadly si sice příliš do noty, od té doby se však z obou žen staly kamarádky, jež pojilo společné vědomí, jaká temnota se skrývá v některých lidech. Jessie si ke Kat vypěstovala takovou důvěru, že jí jako jedné z méně než šesti lidí na celém světě svěřila, že je dcera Ozarkského kata.
Zatímco k ní Kat vykročila, Jessie si znovu připomněla, jaká je vedoucí bezpečnosti NRD tvrďačka. Navzdory tomu, že měřila sotva sto sedmdesát centimetrů, působila po tělesné stránce impozantním dojmem a její pětašedesátikilové tělo jako by sestávalo jen ze svalů a železné vůle. Bývalá příslušnice Army Rangers si odsloužila dvě mise v Afghánistánu, jež se jí podepsaly na obličeji. Hyzdily ho popáleniny od šrapnelu a dlouhá jizva, která jí začínala těsně pod levým okem a svisle se jí táhla dolů po tváři. Šedýma očima si neustále měřila okolí a pečlivě vstřebávala každý detail, aby zhodnotila, zda se jedná o hrozbu nebo ne.
U Jessie zjevně usoudila, že ne. Po tváři se jí rozlil široký úsměv a za okamžik už ji držela v medvědím objetí.
„Dlouho jsme se neviděly, paní z FBI,“ prohlásila nadšeně.
Jessie v jejím drtivém sevření zalapala po dechu a promluvila teprve, když ji Kat pustila.
„Nejsem z FBI,“ opravila ji. „Byla jsem tam jen na výcvik. Pořád patřím k LAPD.“
„To je fuk,“ mávla Kat odmítavě rukou. „Bylas v Quanticu, pracovala jsi s těmi nejvýše postavenými ve svém oboru a učila ses nóbl metody FBI. Když ti budu chtít říkat paní z FBI, tak to taky udělám.“