Dokonalý Dům

Kapitola šestá

Jessie chviličku trvalo, než se jí podařilo odtrhnout pohled od jeho křivých zubů a zhodnotit situaci.

Na první pohled se nijak nelišil od toho, jak si ho pamatovala. Pořád měl stejné blonďaté vlasy, zastřižené těsně u hlavy. Pořád nosil ten stejný, zářivě modrý nemocniční úbor. Jeho obličej byl pořád poněkud oplácanější, než by člověk u muže se sto sedmdesáti centimetry a necelými sedmdesáti kilogramy očekával. Spíš než na svých pětatřicet let kvůli tomu vypadal na pětadvacet.

A pořád se na ni díval svýma pronikavýma, téměř dravýma hnědýma očima. Ty jediné prozrazovaly, že muž, který naproti ní stál, zabil nejméně devatenáct lidí a možná dvakrát tolik.

Ani v jeho cele se nic nezměnilo. Byla to malá místnost, k jejíž protější zdi byla připevněná úzká postel bez povlečení. Vzadu, v pravém rohu stál malý psací stůl se zapuštěnou židlí a vedle něj malinké kovové umyvadlo. Za nimi se ve výklenku nacházel záchod s plastovými posuvnými dveřmi, které měly nabízet alespoň minimální soukromí.

„Slečno Jessie,“ zavrněl tiše. „Jaké nečekané překvapení, že jsem zde na vás narazil.“

„A přece tu stojíte, jako byste čekal, že každou chvíli přijdu,“ opáčila Jessie, jež nechtěla Crutchfieldovi ani na okamžik nechat výhodu. Přešla místnost a posadila se na židli k malému psacímu stolu na opačné straně skla. Kat zaujala svou obvyklou pozici v rohu, odkud vše ostražitě sledovala.

„Cítil jsem, jak se nám tu v zařízení změnila energie,“ odpověděl a v hlase mu jako vždy zazníval silný louisianský přízvuk. „Vzduch jako by najednou zesládl a měl jsem dojem, že venku slyším cvrlikat ptáčky.“

„Normálně takhle lichotkami neoplýváte,“ poznamenala Jessie. „Prozradíte mi, co vás přivedlo do tak rozverné nálady?“

„Nic zvláštního, slečno Jessie. Copak člověk nemůže projevit trochu radosti z přivítání nečekaného hosta?“

Na způsobu, jakým pronesl svou poslední větu bylo něco, z čeho Jessie zamrazilo v zátylku. Jako kdyby se v té poznámce skrývalo cosi víc. Na okamžik zůstala jen v tichosti sedět, zatímco jí mozek běžel na plné otáčky. S časovými limity si starosti nedělala. Věděla, že jí Kat dovolí ve výslechu pokračovat, jak uzná za vhodné.

Jak si tak v hlavě převracela Crutchfieldova slova, uvědomila si, že nemusí mít jen jeden význam.

„Když hovoříte o nečekaných hostech, máte tím na mysli mě, pane Crutchfielde?“

Na několik vteřin na ni jen beze slova upřeně hleděl. Nakonec se mu však na tváři široký, nucený úsměv pomalu zkroutil ve zlomyslnější—a věrohodnější—úšklebek.

„Nestanovili jsme si pro tuto návštěvu žádná základní pravidla,“ podotkl a náhle se k ní otočil zády.

„Já myslím, že doby pravidel už máme dávno za sebou, nebo ne, pane Crutchfielde?“ zeptala se. „Známe se dost dlouho, abychom si dokázali jen tak popovídat, co říkáte?“

Odešel k posteli připevněné k zadní stěně cely a posadil se na ni. Jeho výraz nyní částečně zakrýval stín.

„Jak si ovšem mohu být jistý, že ke mně budete stejně vstřícná, jako chcete, abych byl já k vám?“ chtěl vědět.

„Poté, co jste jednomu ze svých poskoků nařídil, aby se vloupal do domu mé kamarádky a vyděsil ji natolik, že dodnes nedokáže v klidu usnout, moc nevím, jestli si úplně zasloužíte mou důvěru nebo mou ochotu vám vyhovět.“

„Tenhle incident vytáhnete,“ namítl, „ale to, jak jsem vám v několika případech pomohl s profesními i osobními případy, to už nezmíníte. Každou svou takzvanou netaktnost z mé strany jsem vám vynahradil tím, že jsem vám poskytl informace, které pro vás měly nedocenitelnou hodnotu. Nežádám vás o nic víc, než o záruku, že se nebude jednat o jednostrannou službu.“

Jessie na něj upřela tvrdý pohled a snažila se odhadnout, do jaké míry mu může vyhovět a přitom si stále zachovat profesionální odstup.

„Co přesně po mě vůbec chcete?“

„V této chvíli? Pouze váš čas, slečno Jessie. Byl bych mnohem radši, kdybyste se mě tak nestranila. Naposledy jste mě svou přítomností poctila před sedmdesáti šesti dny. Méně sebevědomý muž by se za tak dlouhé odcizení mohl urazit.“

„Dobře,“ svolila Jessie. „Slibuji, že vás budu navštěvovat pravidelněji. Vlastně se za vámi do konce týdne zastavím ještě alespoň jednou. Co na to říkáte?“

„Je to začátek,“ odpověděl nezávazně.

„Výborně. V tom případě se vraťme k mé otázce. Předtím jste říkal, že jste projevoval radost z přivítání nečekaného hosta. Měl jste tím na mysli mě?“

„Slečno Jessie, i když je mi vždy nesmírným potěšením užívat si vaší společnosti, musím přiznat, že má poznámka se opravdu týkala jiného hosta.“

Jessie cítila, jak za ní Kat v rohu místnosti ztuhla.

„A koho se tedy týkala?“ zajímala se, přičemž se snažila udržet vyrovnaný hlas.

„Já myslím, že to víte.“

„Ráda bych, abyste mi to řekl,“ trvala na svém Jessie.

Bolton Crutchfield se znovu postavil. V plném světle na něj měla Jessie nezakrytý výhled, a tak viděla, jak v ústech kroutí jazykem, jako by to byla ryba na udici, s kterou si pohrává.

„Když jsme spolu naposledy mluvili, ujistil jsem vás, že si popovídám s vaším tatíčkem.“

„A popovídal?“

„Ale jistěže,“ odvětil nezaujatě, jako kdyby jí odpovídal, kolik je hodin. „Chtěl, abych vás od něj pozdravoval. Vyřídil jsem mu totiž předtím taky vaše pozdravy.“

Jessie ho bedlivě pozorovala a snažila se v jeho obličeji odhalit sebemenší náznak lži.

„Mluvil jste s Xanderem Thurmanem,“ přesvědčovala se. „V této místnosti, během posledních jedenácti týdnů?“

„Přesně tak.“

Jessie věděla, že mu Kat dychtí položit vlastní otázky, aby si mohla ověřit pravdivost jeho tvrzení a zjistit, jak k tomu došlo, v této chvíli to pro ni nicméně bylo druhořadé a mohlo to počkat na později. Nechtěla, aby se konverzace stočila jinam, a tak rychle pokračovala, než stihne její kamarádka cokoli říct.

„O čem jste spolu hovořili?“ vyzvídala a snažila se, aby to neznělo, že ho soudí.

„No, museli jsme mluvit dost v šifrách, abychom odposlouchávajícím neprozradili jeho pravou totožnost. Předmětem hovoru jste ale byla vy, slečno Jessie.“

„Já?“

„Ano. Pokud si pamatujete, už jsme spolu jednou mluvili před pár lety, kdy mě varoval, že byste mě jednoho dne mohla navštívit. Že ovšem budete vystupovat pod jiným jménem, než jaké vám dal, Jessica Thurmanová.“

Když vyslovil jméno, které dvacet let neslyšela nahlas od nikoho kromě sebe sama, bezděky sebou škubla. Jessie věděla, že si její reakce všiml, nedalo se s tím však nic dělat. Crutchfield se vědoucně usmál a pokračoval.

„Chtěl vědět, jak se jeho dlouho ztracené dceři daří. Zajímal se o celou řadu podrobností—čím se živíte, kde bydlíte, jak teď vypadáte, jaké je vaše nové jméno. Moc si přeje s vámi znovu navázat spojení, slečno Jessie.“

Zatímco mluvil, Jessie se nabádala k pomalému nadechování a vydechování. Přinutila se uvolnit tělo a působit co nejklidnějším dojmem, i když to byla jen přetvářka. Při své další otázce musí vypadat pokud možno nevzrušeně.

„Prozradil jste mu některou z těch informací?“

„Jen jednu,“ odpověděl s uličnickým výrazem.

„A to kterou?“

„Doma jste tam, kde je vaše srdce,“ prohlásil.

„A to má ksakru znamenat co?“ dorážela na něj. Srdce jí najednou zběsile bušilo.

„Pověděl jsem mu, kde se nachází místo, které nazýváte domovem,“ řekl věcně.

„Dal jste mu mou adresu?“

„Tak konkrétní jsem nebyl. Abych pravdu řekl, navzdory mému nejlepšímu úsilí se mi vaši přesnou adresu nepodařilo zjistit. Vím ale dost, aby mu to pomohlo vás najít, pokud bude chytrý. A my oba víme, slečno Jessie, že váš tatíček je velice chytrý.“

Jessie hlasitě polkla a zápasila s nutkáním se na něj rozkřičet. Stále ještě odpovídal na její otázky a ona z něj potřebovala dostat co nejvíce informací, než přestane.

„Takže kolik mám času, než mi zaklepe na dveře?“

„To záleží na tom, jak dlouho mu bude trvat, než si pospojuje všechny části skládanky,“ poznamenal Crutchfield s přehnaným pokrčením ramen. „Jak jsem řekl, musel jsem se vyjadřovat v šifrách. Kdybych mluvil příliš konkrétně, vyslalo by to varovné signály těm lidem, co sledují veškeré mé konverzace. To by ničemu nepomohlo.“

„Co kdybyste mi pověděl, co přesně jste mu řekl? Tak si budu moct pravděpodobnou časovou lhůtu odhadnout sama.“

„A co by na tom pak bylo zábavného, slečno Jessie? Poměrně jste mě okouzlila. Tohle mi ale připadá jako nepřiměřená výhoda. Musíme tomu muži dát aspoň šanci.“

„Šanci?“ zopakovala Jessie nevěřícně. „Šanci na co? Aby měl náskok, až mě bude chtít vykuchat jako moji matku?“

„Teď jste k němu ovšem nespravedlivá,“ odpověděl a zdálo se, že čím víc je Jessie rozčilená, tím je on klidnější. „To mohl udělat před všemi těmi lety v oné zasněžené chatě. Ale neudělal. Tak proč usuzujete, že vám chce ublížit nyní? Třeba jen touží vzít svou malou holčičku na výlet do Disneylandu.“

„Určitě mi odpustíte, že o tom mám své pochybnosti a nehodlám se jich vzdát,“ odsekla. „Tohle není hra, Boltone. Chcete, abych vás znovu navštívila? K tomu musím být naživu. Jestli vám váš mentor rozseká vaši oblíbenou kámošku na cimpr campr, moc si s vámi už nepopovídá.“

„Dvě věci, slečno Jessie: zaprvé, chápu, že jsou to pro vás znepokojivé zprávy, ovšem byl bych raději, kdybyste se mnou nemluvila tak důvěrným tónem. Oslovovat mě křestním jménem? Nejen, že je to neprofesionální, ale taky je to od vás nezdvořilé.“

Jessie potichu běsnila. Ještě než vyslovil svou druhou připomínku, věděla, že jí neprozradí, co potřebuje. I tak zůstala zticha a doslova se kousala do jazyka, kdyby si to náhodou chtěl rozmyslet.

„A zadruhé,“ pokračoval, přičemž si zjevně užíval sledovat, jak se kroutí, „přestože mě vaše společnost těší, neusuzujte z toho, že jste má oblíbená kámoška. Nesmíte zapomínat na vždy ostražitou důstojnici Gentryovou támhle za vámi. To je ta pravá kočička—prohnilá, zkažená kočička. Jak jsem jí již sdělil při několika příležitostech, až odsud odejdu, hodlám si pro ni připravit speciální rozloučení, pokud víte, co mám na mysli. Nesnažte se proto prosím v mém žebříčku kámošek předhánět.“

„Já…“ začala Jessie v naději, že ho dokáže přesvědčit, aby si to rozmyslel.

„Obávám se, že náš čas vypršel,“ řekl úsečně. S tím se otočil, odešel do malého výklenku s toaletou na konci cely a zatáhl za sebou plastovou zástěnu, čímž jejich konverzaci definitivně ukončil.

Kapitola sedmá

Jessie otáčela hlavou neustále ze strany na stranu a byla ve střehu, zda nezahlédne někoho nebo něco neobvyklého.

Vracela se domů po stejně komplikované trase jako předtím, všechna ta bezpečnostní opatření, na něž byla ještě před pár hodinami tak hrdá, jí však najednou připadala žalostně nedostatečná.

Tentokrát si vlasy svázala do drdolu a zakryla je kšiltovkou, přes níž si navíc natáhla kapuci od mikiny, kterou si koupila po cestě z Norwalku. Svůj malý batůžek měla nasazený zepředu, takže jí obepínal hrudník. Přestože by mohla svou totožnost utajit ještě lépe, kdyby si nasadila sluneční brýle, neudělala tak ze strachu, že by omezovaly její zorné pole.

Kat slíbila, že si znovu prohlédne nahrávky všech Crutchfieldových návštěv z poslední doby, aby zjistila, zda jí něco neuniklo. Navrhla také, aby Jessie počkala, až skončí v práci, že i když bydlí až v Industry, zaveze ji do DTLA, aby se ujistila, že se domů dostane v pořádku. Jessie její nabídku zdvořile odmítla.

„Nemůžu se spoléhat, že s sebou odteď budu mít všude, kam se hnu, ozbrojený doprovod,“ protestovala.

„Proč ne?“ chtěla vědět Kat a říkala to jen napůl žertem.

Jak nyní kráčela chodbou a blížila ke svému bytu, uvažovala, zda neměla návrh své kamarádky přece jen přijmout. S plnou taškou jídla v rukou si připadala obzvlášť zranitelná. Na chodbě panovalo mrtvolné ticho. Od chvíle, kdy vstoupila do budovy, nespatřila ani živáčka. Než tomu stihla zabránit, vloudila se jí do hlavy šílená myšlenka—že její otec pozabíjel všechny v jejím patře, aby se nemusel potýkat s komplikacemi, až se vrhne na ni.

Světýlko v kukátku zářilo zeleně, což ji při otevírání dveří trochu uklidnilo, ani tak se však nepřestávala rozhlížet z jednoho konce chodby na druhý, kdyby na ni chtěl náhodou někdo vyskočit. Nikdo tak neudělal. Jen co se ocitla uvnitř, rozsvítila světla a zamkla za sebou všechny zámky, teprve poté deaktivovala oba alarmy. Ten hlavní hned zase zapnula, ovšem v režimu „doma“, aby mohla chodit po bytě a pohybová čidla přitom nespouštěla poplach.

Tašku s nákupem položila na kredenc v kuchyni a s obuškem v ruce se vydala na kontrolní obchůzku. Než odjela do Quantica, úspěšně si zažádala o zbrojní průkaz a zítra, až půjde na stanici do práce, si měla vyzvednout svou zbraň. Jedna její část si přála, aby to udělala dnes, když se tam zastavila pro poštu. Jakmile si byla konečně jistá, že je v bytě v bezpečí, pustila se do uklízení nákupu a venku nechala jen sashimi, které si koupila na večeři místo pizzy.

Nic nedá v pondělí večer nezadané holce ve velkém městě takový pocit výjimečnosti, jako sushi ze supermarketu.

Ta myšlenka ji krátce rozesmála, než si vzpomněla, že její otec, který je současně sériový vrah, dostal návod, jak najít, kde bydlí. Možná to neměl úplně vyznačené na mapě, ale podle toho, co říkal Crutchfield, to stačilo k tomu, aby ji dřív nebo později našel. Zásadní otázka zněla, kdy je „dřív nebo později“?

O devadesát minut později bušila Jessie do těžkého pytle a z těla jí crčel pot. Když dojedla své sushi, připadala si nesvá a jako v kleci, a tak se rozhodla vybít si své obavy produktivním způsobem v posilovně.

Cvičení nikdy nijak zvlášť neholdovala. Během svého pobytu na Národní akademii však učinila nečekaný objev. Pokud se sedře do vyčerpání, nezůstane v ní žádné místo na úzkost a strach, které ji většinu času tak sžíraly. Kdyby to jen věděla o deset let dříve, mohla si ušetřit tisíce probdělých nocí a nocí provázených nekonečnými nočními můrami.

Rovněž tak mohla snížit počet návštěv u své terapeutky, doktorky Janice Lemmonové, proslulé forenzní psycholožky ve svém oboru. Doktorka Lemmonová byla jedním z mála lidí, kteří znali o Jessině minulosti každý detail. V posledních letech jí byla nedocenitelnou oporou.

Nyní se ovšem zotavovala po transplantaci ledviny a dalších pár týdnů nemohla přijímat pacienty. Jessie si pohrávala s myšlenkou, že by s návštěvami skoncovala na dobro. Nicméně přestože posilovací terapie by sama o sobě byla levnější, věděla, že v budoucnu určitě přijdou časy, kdy bude doktorku ještě potřebovat.

Vrhla se do série rychlých úderů a vzpomínala přitom, jak se před svým výletem do Quantica často budila zbrocená potem, těžko se jí dýchalo a musela si připomínat, že je v bezpečí v Los Angeles, nikoli v malé chatě v Ozarkských horách v Missouri, kde přivázaná k židli sleduje, jak z pomalu umrzajícího těla její mrtvé matky odkapává krev.

Kéž by i to byl jenom sen. Všechno se to však doopravdy stalo. Když jí bylo šest let a manželství jejích rodičů se ocitlo nad propastí, její otec vzal ji i její matku do své odlehlé chaty. Tam jim prozradil, že už celá léta unáší, týrá a zabíjí lidi. A pak to samé provedl i své vlastní ženě, Carrie Thurmanové.

Zatímco jí ruce vsadil do okovů, připoutal je ke stropním nosníkům chaty a čas od času ji bodl nožem, nutil Jessie—tehdy Jessicu Thurmanovou—aby se dívala. Ruce jí přivázal k židli a oči přilepil izolepou tak, aby je nemohla zavřít, načež její matku definitivně dorazil.

Tím samým nožem následně přivodil své vlastní dceři dlouhou tržnou ránu, jež se jí táhla od levého ramene přes klíční kost až po začátek krku. Poté si z chaty jen tak odešel. Až o tři dny později ji tam podchlazenou a v šoku našli dva lovci, kteří šli náhodou kolem.

Když se vzpamatovala, vypověděla celý příběh policii a FBI. Tou dobou už byl ovšem její otec dávno pryč a s ním i veškerá naděje na jeho dopadení. Jessicu umístili v rámci programu na ochranu svědků do Las Cruces k Huntovým. Z Jessicy Thurmanové se stala Jessie Huntová a začal jí nový život.

Jessie potřásla hlavou, aby z ní vyhnala vzpomínky, a vystřídala rychlé údery za kopy kolenem, kterými by případného útočníka zasáhla do rozkroku. Vychutnávala si bolest, jež jí přitom prostupovala stehnem. Vidina mrtvolně bledé pokožky její matky se s každým úderem vytrácela víc a víc.

Vzápětí se jí do mysli vkradla další vzpomínka, tentokrát na jejího bývalého manžela, Kyla, a na to, jak ji v jejich vlastním domě napadl a pokusil se ji zabít, aby na ni mohl hodit vraždu své milenky. Málem znovu cítila, jak se jí do levé strany břicha zabodává pohrabáč, kterým ji poranil.

Fyzické bolesti, jakou v té chvíli cítila, se vyrovnalo pouze zahanbení z toho, že strávila deset let ve vztahu se sociopatem a celou tu dobu o tom neměla ani tušení. Koneckonců měla být na rozpoznávání takových lidí odbornice.

Jessie znovu změnila taktiku s nadějí, že jí ostudu z hlavy zaženou údery loktem do oblasti, kde by měl útočník čelist. Ramena jí začínala ostře protestovat, ona však dál bušila do pytle s vědomím, že její mozek bude brzy příliš zmožený na to, aby se stresoval.

Tuto svou část—fyzicky drsnou—rozhodně nečekala, že v sobě u FBI objeví. Navzdory běžné počáteční nervozitě měla předtuchu, že po akademické stránce si povede dobře. Přece jen strávila poslední tři roky v podobném prostředí, ponořená do kriminální psychologie.