Ještě než musí

Copyright © 2017 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. Mimo povolení U.S. Copyright Act of 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakékoliv formy nebo jakýmkoliv způsobem, nebo uložena v databázi či úschovném systému, bez předchozího povolení od autora. Tato e-kniha je licencována pouze pro vaše osobní použití. Nesmí být přeprodána nebo darována dalším lidem. Pokud ji chcete sdílet s další osobou, zakupte prosím další licenci pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu a nezakoupili jste ji, nebo nebyla zakoupena pro vás, vraťte ji, prosím, a pořiďte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete náročnou práci autora. Obsah této knihy je fikce. Jména, postavy, firmy, organizace, místa, události a incidenty jsou dílem autorovy představivosti nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať už živými nebo mrtvými, je pouze náhodná. Obrázek na přebalu knihy je Copyright Kichigin, použitý pod licencí z Shutterstock.com.

Blake Pierce je autorem mysteriózní série bestsellerů RILEY PAGE, v níž dosud vyšlo patnáct knih (a vycházejí další). Blake Pierce je rovněž autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která sestává z devíti knih (a vycházejí další); mysteriózní série AVERY BLACK, jež se skládá ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE o pěti knihách; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, v níž zatím vyšly tři knihy (a vycházejí další); mysteriózní série KATE WISE, ve které byly dosud publikovány dvě knihy (a vycházejí další); psychologických mysteriózních thrillerů CHLOE FINE, které zatím vyšly tři (a vycházejí další); a série psychologických thrillerů JESSIE HUNT, sestávající ze tří knih (a vycházejí další).

Jako zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů od Vás Blake moc rád uslyší, neváhejte proto, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

Prolog

Joey Nestler věděl, že z něj jednoho dne bude skvělý polda. Jeho táta byl polda, stejně jako jeho dědeček. Joeyho dědeček byl dokonce roku 1968 postřelen do hrudníku a musel odejít do předčasného důchodu. Být policistou měl Joey v krvi, a přestože měl teprve dvacet osm let a dostával samé mizerné úkoly, věděl, že se jednoho dne dostane až na vrchol.

Dnes to ale nebude. Přidělili mu další z těch stupidních sledovaček – prostě podřadnou práci. Věděl také, že nejmíň dalších šest měsíců bude dostávat takovéto na hovno úkoly. Byl s tím ale smířený. Ježdění po Miami v policejním autě během pozdního jara bylo víceméně za odměnu. Počasí bylo stále hezčí a dámy začínaly nosit krátké šortky a plavky, což mohl mnohem snadněji sledovat a užívat si při plnění podřadných úkolů.

K vyhledávání krásek v ulicích se vrátí, hned jak dokončí nejčerstvější úkol. Zaparkoval před nóbl městskými domy, v bloku okázale orámovaném dobře udržovanými palmami. Příliš s vystupováním z auta nespěchal, očekával, že bude opět svědkem jedné z mnoha domácích hádek. I tak si ale musel přiznat, že v něm detaily úkolu vzbudily zvědavost.

Nějaká žena toho rána zavolala na okrsek, že její sestra nebere telefon, ani neodpovídá na emaily. Běžně by to nevzbudilo žádnou pozornost, pak ale policistům vyběhla ze systému sestřina adresa, která byla hned vedle domu, ze kterého si někdo předchozí noc stěžoval na hluk. Podle všeho celou noc velmi hlasitě štěkal pes. Telefon nikdo nebral a na klepání na dveře s žádostí, aby už byl konečně klid, také nikdo nereagoval. Policie pak ženě zavolala zpět, aby se jí na sestru přeptala a žena jim potvrdila, že sestra samozřejmě psa má.

A teď jsem tu já, pomyslel si Joey, když šlapal schody k hlavním dveřím.

Stihl se zastavit u domácího pro klíče, což už samo o sobě dělalo tento úkol o malinko zajímavějším, než jeho běžná přidělení. Stále se ale cítil nevyužitě a poněkud hloupě, když zaklepal na dveře. S tím, co o případu věděl, se ani nedivil, že nikdo neodpovídá.

Klepal znovu a znovu a cítil, jak se mu na sluníčku pod čepicí potí vlasy.

Po dvou minutách stále žádná odpověď. Nebyl překvapený.

Vzal klíč a odemkl si dveře. Trochu je pootevřel a zakřičel dovnitř.

„Haló, tady je důstojník Nestler z policejního oddělení Miami. Vstupuji do domu a— “

Přibližující se štěkot malého psa ho přerušil. Byl to Jack Russel teriér, a i když se snažil působit na cizince ve dveřích výhružně, byl také trochu vystrašený. Jeho zadní nohy se třásly.

„Hej kámo,“ řekl Joey, když vkročil dovnitř, „kde máš mamku a taťku?“

Malý pes zakňučel. Joey pokračoval dál do domu. Udělal dva kroky do malého foyer a zamířil do obývacího pokoje, kde ucítil příšerný puch. Podíval se dolů na psa a zamračil se.

„Nikdo tě delší dobu nevyvenčil, viď?“

Pes svěsil hlavu, jakoby perfektně rozuměl otázce a styděl se za to, co provedl.

Joey vkročil do obývacího pokoje a pokračoval ve volání.

„Haló, hledám pana a paní Kurtzovy. Znovu opakuji, tady je důstojník Nestler z policejního oddělení Miami.“

Nedostal žádnou odpověď a byl si také jistý, že už žádnou nedostane. Procházel obývacím pokojem a viděl, že je netknutý. Pak ale vstoupil do navazující kuchyně a musel si rukou zakrýt ústa i nos. Kuchyň byla právě tím místem, ze kterého si pes udělal záchod. Loužičky moči byly všude po podlaze a před chladničkou byly dvě hromádky exkrementů.

Prázdné misky na vodu a žrádlo byly na druhé straně kuchyně. Protože bylo Nestlerovi psa líto, naplnil mu misku vodou z kohoutku u dřezu. Pes ihned začal vodu hltavě chlemtat a Nestler mezitím vyšel z kuchyně. Vyšel po schodech, které vedly z obývacího pokoje přímo nahoru.

Když vstoupil do horní chodby, pocítil Joey Nestler poprvé ve své kariéře to, čemu jeho otec říkal policejní instinkt. Ihned věděl, že tady nahoře není něco v pořádku. Tušil, že najde něco zlého, něco, co nečekal.

Cítil se poněkud hloupě, i když odjistil zbraň a procházel dál chodbou. Minul koupelnu (kde také objevil kaluž psí moči) a malou kancelář. V kanceláři byl trochu nepořádek, ale žádné známky nouze nebo jiné varovné signály.

Na konci chodby byly otevřené třetí (a poslední) dveře, odhalující hlavní ložnici.

Nestler se zastavil ve dveřích a ztuhla v něm krev.

Zíral dovnitř celých pět vteřin, než vstoupil.

Muž a žena – pravděpodobně pan a paní Kurtzovi – leželi mrtví na posteli. Věděl, že nespí, to kvůli množství krve na povlečení, stěnách a koberci.

Joey udělal dva kroky dovnitř, ale pak se zastavil. Tohle nebylo pro něj. Potřeboval zavolat posily, než bude moct jít dál. Kromě toho už viděl vše, co potřeboval z místa, kde právě stál. Pan Kurtz byl bodnut do hrudníku. Paní Kurtzová měla hrdlo proříznuté od ucha k uchu.

Nikdy v životě neviděl Joey takové množství krve. Pohled na tu scénu mu téměř způsobil závrať.

Vycouval z ložnice a už vůbec nemyslel na svého tátu a dědečka, nemyslel na to, jak skvělým poldou se jednoho dne chtěl stát.

Vystřelil ven, téměř v mrákotách se mu podařilo sejít dolů schody a musel bojovat s těžkou nevolností. Když šátral po ramenním mikrofonu na své uniformě, viděl, jak Jack Russel vybíhá z domu, bylo mu to ale jedno.

Zatímco pak Nestler stál se psem před domem a přivolával posily, pes štěkal na oblohu, jakoby to mohlo nějak zvrátit ten horor, který zůstal uvnitř domu.

Kapitola jedna

Mackenzie Whiteová seděla ve své kóji a přejížděla ukazováčkem po hraně vizitky. Byla to vizitka, na kterou byla fixovaná už několik měsíců, kartička, která byla jistým způsobem spojena s její minulostí. Přesněji řečeno s vraždou jejího otce.

Vracela se k ní, kdykoliv uzavřela případ a přemýšlela o tom, kdy už si konečně dovolí vzít si volno ze zaměstnání agentky. Chtěla se vrátit do Nebrasky a podívat se na případ otcovy vraždy zkušenějšíma očima, které by ale nebyly omezeny mentalitou FBI.

Práce ji poslední dobou spalovala a s každým případem, který rozlouskla, bylo vábení záhady obestírající jejího otce větší. Bylo už tak silné, že se při uzavírání případů cítila stále méně naplněná. Ten poslední byl případ dvou mužů, kteří plánovali, jak dostat kokain na jednu Baltimorskou střední školu. Případ byl vyřešen za tři dny a běžel tak hladce, že v podstatě ani nepřipomínal práci.

Od té doby, kdy přišla do Quantica, měla svůj velký podíl na významných případech a byla pravidelně povyšována ve víru akce, zákulisních jednání a úniků o vlásek. Ztratila partnera, podařilo se jí naštvat prakticky každého šéfa, kterého kdy měla a udělala si své vlastní jméno.

Jedna věc jí ale chyběla – přátelství. Ano, byl tu samozřejmě Ellington, ale mezi nimi byla jakási pokažená chemie, se kterou byla možnost založení přátelského vztahu obtížná. A navíc se jej oficiálně vzdala. Odmítl ji dvakrát – pokaždé z jiného důvodu – a ona už ze sebe nechtěla znovu dělat blbce. Úplně jí stačil pracovní vztah, který je jako vlákno držel pospolu.

Posledních pár týdnů se také seznamovala s novým parťákem – nemotorným, zato horlivým nováčkem jménem Lee Harrison. Šéf mu sice přiděloval hlavně papírování, neodkladné záležitosti a výzkum, ale odváděl opravdu skvělou práci. Věděla, že ředitel McGrath dobře vidí, jak si s tou záplavou úkolů vede. A opravdu, Harrison zatím nad každým vyhrával.

Když se podívala na vizitku, nejasně na Harrisona pomyslela. Při několika příležitostech jej požádala, aby vypátral cokoliv o firmě jménem Barkerovy starožitnosti. A i když našel v průběhu posledních pár měsíců mnohem více stop než kdokoliv před ním, žádná z nich nevedla kýženým směrem.

Zatímco o tom přemýšlela, uslyšela měkké kroky blížící se k její kóji. Mackenzie zastrčila navštívenku pod hromadu papírů vedle svého notebooku a předstírala, že si kontroluje emaily.

„Hej, Whiteová,“ zahlaholil známý hlas.

Ten chlápek je tak dobrý, že mě slyší, jak o něm přemýšlím, pomyslela si. Otočila se i se židlí a uviděla Harrisona, jak zírá do její kóje.

„Žádná Whiteová“, řekla. „Jsem Mackenzie. Nebo Mac, pokud jsi dost odvážný.“

Hloupě se zasmál. U Harrisona bylo naprosto jasné, že ještě nepřišel na to, jak s ní má mluvit a vůbec, jak se k ní chovat. Ona s tím ale byla spokojená. Občas přemýšlela, jestli ho k ní McGrath nepřiřadil jako občasného parťáka jen proto, aby si navykl, že si už nikdy nebude jistý, jak si u kolegů stojí. Pokud tomu bylo tak, byl to rozhodně geniální tah, pomyslela si.

„Dobrá tedy… Mackenzie,“ řekl. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že právě končí výslech dealerů, které jsme ráno zatkli. Mám se zeptat, jestli od nich potřebuješ ještě nějaké informace.“

„Ne, nic,“ odpověděla.

Harrison pokýval hlavou, ale než odešel, zamračil se na ni tak, že už to začínala považovat za jistou značku pro tyhle příležitosti. „Můžu se tě něco zeptat?“ řekl.

„Samozřejmě.“

„Jsi… v pohodě? Cítíš se dobře? Vypadáš opravdu unaveně. Možná tak trochu zarudlá.“

Mohla ho lehce za takovou poznámku pošťouchnout a pořádně ho ztrapnit, ale rozhodla se, že to neudělá. Byl to dobrý agent a ona nechtěla být ten typ (sama téměř ještě nováček), který dělá potíže novému chlápkovi. Místo toho řekla: „Jo, jsem v pohodě. Jen poslední dobou špatně spím.“

Harrison přikývl. „Chápu,“ odpověděl. „Tak… hodně štěstí s odpočinkem.“ Udělil jí ještě jedno zamračení a zmizel, pravděpodobně řešit hromadu neodkladných záležitostí, kterou na něj navalil McGrath.

Odtržena od navštívenky a bezpočtu nevyřešených záhad, které představovala, si Mackenzie dovolila nechat to už plavat. Vrhla se na emaily a vyřídila nějaké papíry, které se jí začaly hromadit na stole. Mnoho šancí prožít tyto poněkud méně atraktivní chvíle zatím neměla, za což byla ráda.

Když uprostřed toho všeho zazvonil telefon, dychtivě po něm hrábla. Cokoliv, jen ať se dostanu od tohoto stolu.

„Tady Mackenzie Whiteová,“ řekla.

„Whiteová, tady McGrath.“

Dovolila jednomu krátkému úsměvu přeběhnout jí po tváři. I když byl pro ni McGrath hodně daleko od toho, aby si ho oblíbila, věděla, že kdykoliv zavolá nebo přijde do její kóje, je to většinou s nějakým novým úkolem.

Vypadalo to, že je to i tento případ. Mackenzie ani nedostala šanci říct ahoj, než znovu začal mluvit v jeho typickém kulometném stylu komunikace.

„Potřebuji vás ihned ve své kanceláři,“ řekl. „A vezměte s sebou Harrisona.“

A znovu neměla Mackenzie ani šanci zareagovat. Linka byla hluchá, ještě než stihla říct jediné slovo.

Nevadilo jí to. Zdálo se, že má pro ni McGrath nový případ. Možná jí to zostří mozek a poskytne poslední moment jasné mysli, než si dá pauzu a soustředí se na záležitosti spojené se starým případem jejího otce.

S bublajícím vzrušením, které ji postrkovalo kupředu, vstala od stolu a vydala se najít Lee Harrisona.

Sledování toho, jak se Harrison v McGrathově kanceláři chová, byl pro Mackenzie skvělý způsob relaxace. Když na ně McGrath začal mluvit, dívala se na něj, jak ztuhle sedí na okraji židle. Mladší agent byl zjevně nervózní a ochotný splnit jakýkoliv úkol. Mackenzie věděla, že je perfekcionista a také že má něco, co je velmi blízké fotografické paměti. Přemítala, jaká taková paměť může být – možná, že jako houba, která nasává každé slovo, které vyjde z McGrathových úst.

Připomíná mi trochu mě, pomyslela si, zatímco se soustředila i na McGratha.

„Mám tu něco právě pro vás dva,“ řekl McGrath. „Včera ráno nás kontaktovala státní policie z Miami a zapojila nás do řešení série vražd, které se tam staly. V obou případech šlo o manželské páry. Takže tu máme čtyři těla. Vraždy byly brutální s velkým množstvím krve a zatím se zdá, že mezi nimi není jasná spojitost. Brutální styl zabití, stejně jako fakt, že šlo o manželské páry, zabité v posteli, vedlo státní policii k závěru, že se jedná o sériového vraha. Osobně si myslím, že je velmi předčasné takové závěry dělat.“

„Myslíte si, že jde pouze o shodu okolností?“ zeptala se Mackenzie.

„Myslím, že je to jedna z možností, ano,“ řekl. „Požádali nás nicméně o pomoc a já tam chci poslat vás dva. Harrisone, pro vás to bude skvělá příležitost podívat se ven a vyzkoušet si práci v terénu. Whiteová, od vás se očekává, že na něj dohlédnete, ale nebudete mu poručníkovat. Chápete?“

„Ano, pane,“ řekla na to Mackenzie.

„Detaily a letenky vám nechám poslat během hodiny. Nemůže to zabrat víc než den nebo dva. Nějaké otázky?“

Mackenzie zavrtěla hlavou. Harrison spěšně dodal „Ne, pane“ a Mackenzie viděla, že dělá vše proto, aby udržel své vzrušení na uzdě.

Nemohla mu to mít za zlé, cítila to také.

Navzdory tomu, co si myslel McGrath, ona již tušila, že tento případ bude mít hodně daleko od běžné rutiny.

Páry.

To bylo pro ni nové.

Nemohla si pomoct, ale cítila, že tento malý „rutinní“ případ bude mnohem, mnohem horší.

Kapitola dva

I když si byla Mackenzie dobře vědoma předsudků, které panují ohledně vlády, že jí vše trvá moc dlouho, věděla také, že to obvykle neplatí pro FBI, pokud chce dostat své agenty na místo činu. Trvalo pouhých čtrnáct hodin od pozvání do McGrathovy kanceláře, do okamžiku, kdy Mackenzie parkovala auto pronajaté z půjčovny před řadou městských domů v Miami. Zaparkovala hned vedle policejního cruiseru a všimla si důstojnice, která seděla uvnitř.

Vedle Mackenzie si na sedadle pasažéra Harrison dělal poznámky k případu. Během cesty byl většinou potichu a Mackenzie velmi lákalo navázat s ním alespoň nějakou konverzaci. Nedokázala říct, jestli je Harrison nervózní nebo ustrašený, případně od obojího trochu. Než by jej ale nutila do toho, aby s ní mluvil, napadlo ji, že pro jeho rozvoj bude lepší, když sám vyleze ze své ulity – zvláště pokud McGrath plánoval, že budou pracovat spolu i v dohledné budoucnosti.

Mackenzie zabralo krátkou chvíli, než si zopakovala vše, co o případu ví. Zaklonila lehce hlavu, zavřela oči a nechala myšlenky běžet. Byla téměř posedlá detaily případů, což jí velmi ulehčovalo, aby se ponořila do vlastní mysli a vyhledávala v nich, jako by v hlavě měla jakousi mentální kartotéku.

Mrtvý pár, což samo o sobě přináší otázky. Proč oba? Proč ne jenom jeden?

Musí se tam porozhlédnout, jestli se něco nenachází třeba jen o kousek jinde, než to má být. Pokud tyto vraždy pohání žárlivost, provedl je asi někdo, kdo jim nějakým způsobem záviděl jejich životy.

Žádné násilné vniknutí; Kurtzovi v klidu pustili vraha dál.

Otevřela oči a pak i dveře od auta. Na základě toho, co o případu věděla, mohla zatím pouze spekulovat. Nic ale není tak efektivní, jako být osobně na místě činu a trochu se porozhlédnout.

Harrison také vystoupil z auta a stoupl si vedle ní, do zářícího Miamského slunce. Ve vzduchu cítila vůni oceánu, slanou a s jen velmi slabými stopami rybiny, což vůbec nebylo nepříjemné.

Když zavřeli dveře od auta, důstojnice sedící ve vedlejším autě vystoupila také. Mackenzie předpokládala, že to byla policistka, která dostala za úkol se s nimi setkat. Odhadla ji asi na čtyřicet, vypadala celkem hezky takovým jednoduchým způsobem, a její blond vlasy zářily v paprscích slunce.

„Agenti Whiteová a Harrison?“ zeptala se důstojnice.

„To jsme my,“ odpověděl Harrison.

Žena nabídla ruku a představila se. „Jsem důstojnice Dagneyová,“ řekla. „Cokoliv budete potřebovat, obraťte se na mne. Místo činu bylo již samozřejmě vyklizeno, mám ale celou složku s fotkami pořízenými ještě za čerstva.“

„Díky,“ řekla Mackenzie. „Pro začátek bych se ráda nejdříve podívala dovnitř.“

„Jistě,“ řekla Dagneyová, zatímco kráčela nahoru po schodech a vytahovala klíč z kapsy. Odemkla dveře a pokynula Mackenzie a Harrisonovi, aby šli dovnitř před ní.

Mackenzie ihned ucítila bělidlo či nějaký podobný čisticí prostředek. Vzpomněla si na zprávu o případu. Byl v ní zmíněn pes, který byl v domě zavřený nejméně dva dny a několikrát byt použil jako toaletu.

„To bělidlo,“ řekl Harrison, „čistili jste tím to, co udělal pes?“

„Ano,“ řekla Dagneyová. „Museli jsme to udělat minulou noc. Zkoušeli jsme nechat vše tak, jak to bylo, ještě než vy dva dorazíte, ale ten puch byl prostě… byl nesnesitelný.“

„To by mělo být v pořádku,“ řekla Mackenzie. „Ložnice je nahoře, správně?“

Dagneyová přikývla a vedla je nahoru. „Jediná věc, která je jinak, je to, že jsme odvezli těla a odstranili z postele povlečení,“ vysvětlovala. „Prostěradlo je stále zde, leží na podlaze na plastové fólii. Museli jsme jej sundat, jinak bychom z postele nedostali těla. Krev byla… no však uvidíte sami.“

Mackenzie postřehla, že Harrison poněkud zpomalil, aby stál v bezpečí za ní. Následovala Dagneyovou ke dveřím ložnice, kde důstojnice zůstala stát a dělala vše proto, aby se nemusela podívat dovnitř.

Když už byla Mackenzie uvnitř pokoje, viděla, že nepřeháněla ani Dagneyová, ani zpráva o případu, kterou četla. Bylo tam opravdu hodně krve – mnohem víc, než kdy viděla na jednom místě činu.

A na jeden hrozný moment zase stála v pokoji v Nebrasce – v domě, o kterém věděla, že už je teď opuštěný. Stála a dívala se na krví nasáklou postel, na které leželo tělo jejího otce.

Zvuk Harrisonových kroků pomalu se blížících za ní ji donutil vytřepat ten obraz z hlavy.

„Dobrý?“ zeptala se ho.

„Jo,“ odpověděl, i když jeho hlas zněl poněkud nejistě.

Mackenzie zaznamenala, že většina krve byla na posteli, jak ostatně předpokládala. Prostěradlo, které bylo sundáno z postele a nataženo na podlaze, bylo kdysi šedobílé. Teď bylo ale téměř pokryto zaschlou krví v odstínu kaštanové hnědi. Pomalu se přiblížila k posteli, i když si byla jistá, že už zde žádné důkazy nebudou. I kdyby tu zabiják náhodou zanechal vlas nebo cokoliv s jeho DNA, bylo by to pohřbeno v zaschlé krvi.

Prohlédla si stříkance na zdi a na koberci. Zaměřila se zvláště na koberec a zkoumala všechny skvrny, zda v některé nerozezná otisk boty.

Musí tu být nějaké stopy, pomyslela si. Zabít někoho takovým způsobem – a s takovým množstvím krve na jednom místě – musel by mít vrah nějakou i na sobě. Takže, i když tady nejsou žádné stopy, možná je nějaká zatoulaná krev někde jinde v domě, kde ji vrah mohl náhodně zanechat, když odsud utíkal.

Navíc, jak je mohl vrah oba dostat v posteli? Když zabil jednoho, druhý by se určitě vzbudil. Buď byl vrah tak rychlý, nebo scénu s těly v posteli nalíčil až po spáchání vraždy.

„To je čurbes, co?“ řekl Harrison.

„To teda jo,“ řekla Mackenzie. „Řekni mi… bez přemýšlení, vidíš tu něco, co by mohlo být vodítkem, stopou, nebo něco, co bychom měli prozkoumat do větší hloubky?“

Zavrtěl hlavou, zíraje na postel. Souhlasně přikývla, protože věděla, že všechna ta krev hledání důkazů prakticky znemožní. Dokonce si klekla na všechny čtyři, jen aby se přesvědčila, zda něco nezůstalo pod postelí. Nenašla ale nic kromě páru pantoflí a starého alba s fotografiemi. Vytáhla album a prolistovala jej. Na prvních stránkách byly fotky ze svatby, od nevěsty kráčející uličkou ve velkém kostele, až po šťastný pár krájející dort.

Se zamračením vrátila album tam, kde jej vzala. Vrátila se pak zpět k Dagneyové, stále stojící ve dveřích zády do ložnice. „Řekla jste, že máte záznamy s fotografiemi, správně?“

„Mám. Dejte mi vteřinku a já je všechny přinesu.“ Odpověděla rychle a s jistou naléhavostí, jasně toužící se dostat zpět do přízemí.

Když byla Dagneyová pryč, Harrison se vrátil do chodby. Ohlédl se zpět do ložnice a hluboce vydechl. „Viděla jsi někdy místo činu jako je tohle?“

„Nikdy s takovým množstvím krve,“ odpověděla. „Viděla jsem ošklivé scény, ale tahle bude v seznamu hodně nahoře… příliš mnoho krve.“

Když Mackenzie vycházela z pokoje, Harrison vypadal, že nad tím musí hodně přemýšlet. Spolu pak zamířili zpět dolů a do obývacího pokoje vešli, právě když se Dagneyová vracela hlavními dveřmi. Setkali se v místě, kde bar odděloval kuchyni od obývacího pokoje. Dagneyová položila složku na bar a Mackenzie ji ihned otevřela. První obrázek ukazoval tu samou postel, pokrytou krví. Jen na ní ležela dvě těla – muž a žena. Kurtzovi.

Oba byli oblečeni v něčem, co Mackenzie považovala za běžný spací úbor. Pan Kurtz (podle záznamů Josh) měl na sobě tričko a boxerky. Paní Kurtzová (Julie) byla oblečena v tílku s úzkými ramínky a v krátkých šortkách. Bylo zde několik variací fotografií, některé z nich byly pořízeny tak blízko k tělům, že se i Mackenzie několikrát vyděsila. Fotografie proříznutého hrdla paní Kurtzové byla obzvláště ohavná.

„Ve zprávách jsem nenašla žádnou identifikaci zbraně,“ řekla Mackenzie.

„To proto, že ještě nebyla určena. Všichni ale zatím předpokládají, že to byl nůž.“

Hodně velký nůž, to tedy, pomyslela si Mackenzie, když se jí podařilo odtrhnout zrak od těla paní Kurtzové.

Viděla, že i v okamžiku smrti se paní Kurtzová zdánlivě natahovala po svém manželovi. Její pravá ruka byla lehce přehozena přes jeho stehno. Bylo na tom něco sladkého, ale zároveň jí to trochu lámalo srdce.

„A co první pár, který byl zabit?“ zeptala se Mackenzie.

„To byli Sterlingovi,“ řekla Dagneyová, když vytahovala několik fotografií a stránek papíru z rubu složky.

Mackenzie se podívala na fotky a uviděla scénu podobnou té, kterou viděla na předchozích fotografiích a samozřejmě nahoře v pokoji. Pár ležící v posteli, všude krev. Jediný rozdíl byl v tom, že u Sterlingových šel manžel buďto spát nahý, nebo mu oblečení sundal vrah.

Scény jsou si příliš podobné, pomyslela si Mackenzie. Skoro, jako by byly naaranžované. Porovnávala fotografie Kurtzových a Sterlingových a hledala shody.