Ještě než musí

Kapitola šest

Ačkoliv Mackenzie doufala, že se vyhne setkání s rodinami obětí, zjistila, že úkoly na jejím seznamu ubývají rychleji, než si myslela. Poté, co nechali dům Sterlingových za sebou, dalším přirozeným cílem, kam si dojít pro odpovědi, byli nejbližší příbuzní mrtvých. V případě Sterlingových byla tou nejbližší rodinou sestra, která žila méně než deset mil od městského domu Kurtzových. Ostatní příbuzní žili v Alabamě.

Kurtzovi měli spoustu příbuzných v blízkém okolí. Josh Kurtz se odstěhoval jen kousek od domova, žil asi dvacet mil nejen od rodičů, ale i od sestry. A protože už toho dne policie z Miami zevrubně vyzpovídala Kurtzovy, Mackenzie se rozhodla zkusit sestru Julie Kurtzové.

Sara Lewisová byla ráda, že se s nimi mohla setkat a i když byla zpráva o smrti její sestry stará teprve dva dny, zdálo se, že to přijala tak dobře, jak to jen dvaadvacetiletá žena dokáže.

Sara je pozvala dál do svého domu v Overtownu. Byla to atraktivní jednopatrová budova, připomínající spíše malý apartmán. Dům byl vyzdoben jen spoře a bylo v něm kousavé ticho, které už Mackenzie zažila v mnoho jiných domech, kde se museli vyrovnávat se ztrátou blízkého člověka. Sara se posadila na okraj gauče, svírajíc v dlaních hrnek s čajem. Bylo na ní vidět, že už se dost vyplakala; vypadala také, že toho moc nenaspala.

„Předpokládám, že když v tom jede FBI,“ řekla, „tak to znamená, že těch vražd bylo víc?“

„Ano, bylo,“ řekl Harrison, sedící vedle Mackenzie. Ta se krátce zamračila, protože tu informaci zatím nechtěla příliš ventilovat.

„Leč,“ řekla Mackenzie a vpadla do řeči Harrisonovi, „samozřejmě bez dalšího vyšetřování zatím nejsme schopni říct, zda mají případy něco společného. A proto jsme byli povoláni my.“

„Pomůžu, jak jen budu moci,“ řekla Sara Lewisová. „Už jsem ale odpovídala na otázky policii.“

„Ano, rozumím a oceňuji to,“ řekla Mackenzie. „Chci jen pokrýt záležitosti, které mohly být opomenuty. Například, nevíte čistě náhodou, jak si vaše sestra a švagr stáli finančně?“

Bylo jasné, že Sara takovou otázku nečekala, ale snažila se odpovědět i tak. „Dobře, myslím. Josh měl velmi dobrou práci a moc neutrácel. Julie dokonce několikrát peskovala i mě, že lehkomyslně utrácím. Myslím tím… jistěže, nebyli prachatí, alespoň co vím, ale žili si dobře.“

„Teď jinak, jejich sousedka nám řekla, že Julie ráda kreslila. Byl to jen koníček, nebo si tím i vydělávala?“

„Víceméně jen hobby,“ řekla Sara. „Byla v tom docela dobrá, ale věděla, že to není nic ohromujícího, víte?“

„Co její bývalí partneři? Nebo možná bývalé přítelkyně Joshe?“

„Julie pár bývalých měla, ale žádný to nebral nějak těžce. Mimoto všichni z nich žijí přes půl země daleko. Vím, že dva z nich jsou dokonce ženatí. Co se týká Joshe, nevím o žádné jeho bývalce. Myslím tím… k čertu, prostě nevím. Byli opravdu dobrý pár. Spolu byli fakt skvělí – ve společnosti byli nechutně roztomilí, takový druh páru.“

Návštěva se chýlila ke konci, ale Mackenzie věděla, že se musí vydat ještě jednou cestou a nebyla si příliš jistá, jak k tomu přistoupit a neopakovat se. Vzpomněla si na zvláštní záznamy v šekové knížce Sterlingových, které stále nedokázala rozluštit.

Asi nic, přemýšlela. Lidé si prostě vedou šekové knížky různě, to je vše. Ale stále stojí za to se na to podívat.

Přemýšlela o zkratkách, které viděla v šekové knížce Sterlingových a chtěla pokračovat. Když otevřela pusu, aby promluvila, uslyšela Harrisonův telefon, jak vibruje v jeho kapse. Rychle se na telefon podíval a hovor nepřijal. „Omlouvám se,“ řekl.

Mackenzie ignorovala vyrušení a zeptala se: „Nevíte, jestli byli Julie a Josh zainteresováni v nějaké organizaci, případně klubu nebo tělocvičně? Nějaký druh místa, kde se platí pravidelné poplatky?“

Sara o tom chvilku přemýšlela, ale zavrtěla hlavou. „Nic, o čem bych věděla. Jak jsem už řekla… moc peněz neutráceli. Jediný měsíční poplatek mimo běžné útraty, o kterém vím, bylo její členství na Spotify, ale to dělalo jen deset babek.“

„Byla jste kontaktována někým, jako je notář nebo advokát, v souvislosti s tím, co se stane s jejich penězi?“ zeptala se Mackenzie. „Je mi líto, že se na to musím ptát, ale může to být důležité.“

„Zatím ne,“ řekla. „Byli tak mladí. Ani nevím, jestli měli sepsanou závěť. Do prdele… Hádám, že se na všechno tohle ještě máme co těšit, že?“

Mackenzie vstala, neschopna odpovědět tuto otázku. „Moc děkujeme, že jste si s námi pohovořila, Saro. Prosím, kdyby vás napadlo cokoliv ohledně těch otázek, na které jsem se ptala, ocením, když zavoláte.“

Podala jí zároveň svoji vizitku. Sara si ji vzala a strčila do kapsy, zatímco je vedla ke dveřím. Nebyla k nim hrubá, ale bylo jasné, že už si přeje, aby vypadli co nejdříve.

Když za nimi zaklaply dveře, stála Mackenzie na verandě Sařina domu opět jen s Harrisonem. Zvažovala, že by mu vyčetla jeho rozhodnutí vyzradit Saře tak rychle informace o dalších vraždách, které mohly souviset se smrtí její sestry. Byla to ale poctivá chyba a jednu nebo dvě podobné udělala v začátku své kariéry i ona. Tak to nechala být.

„Můžu se tě něco zeptat?“ ozval se Harrison.

„Jistě,“ řekla Mackenzie.

„Proč jsi tak fixovaná na ty finance? Má to něco společného s tím, co jsi viděla v domě Sterlingových?“

„Jo. Je to zatím jen předtucha, ale některé z těch transakcí byly—“

Harrisonův mobil začal opět vibrovat. Vyndal jej z kapsy s rozpačitým výrazem ve tváři. Zkontroloval displej, užuž chtěl telefon vrátit do kapsy, ale nechal si jej v ruce, zatímco kráčeli zpět k autu.

„Promiň, musím to vzít,“ řekl. „To je má sestra. Volala mi, už když jsme byli uvnitř. Což u ní není normální.“

Jakmile nasedli do auta, Mackenzie mu nevěnovala příliš pozornosti. Sotva vnímala konec jejich konverzace, než začal Harrison telefonovat. Když vjeli do ulic, byla si nicméně z jeho tónu hlasu jistá, že se stalo něco moc špatného.

Když hovor dokončil, měl ve tváři šokovaný výraz. Jeho dolní ret byl zvlněný, něco mezi grimasou a vráskou.

„Harrisone?“

„Máma dnes ráno umřela,“ řekl.

„Můj bože,“ řekla Mackenzie.

„Infarkt… přesně takhle… Ona —“

Mackenzie věděla, že se silně brání slzám. Odvrátil od ní hlavu a dívaje se z okna, nechal je kanout.

„Je mi to moc líto, Harrisone,“ řekla. „Vrátíš se teď domů. Zamluvím ti hned let. Můžu pro tebe udělat něco jiného?“

Jen krátce zavrtěl hlavou, stále se díval ven z okna a plakal.

Mackenzie nejdříve zavolala do Quantica. Nedovolala se McGrathovi, nechala proto u jeho sekretářky vzkaz, ve kterém vylíčila, co se stalo a že Harrison poletí do DC, jak nejdříve to jen bude možné. Pak kontaktovala aerolinky a vzala první volný let, který odlétal za tři a půl hodiny.

V momentě, kdy zamluvila let a ukončila hovor, její telefon zazvonil. Soustrastně se podívala na Harrisona a hovor přijala. Bylo to hrozné, vrátit se k pracovní mentalitě po Harrisonově zprávě, ale byla to její práce – a stále neměli nic hmatatelného.

„Tady agentka Whiteová,“ řekla.

„Agentko Whiteová, tady důstojnice Dagneyová. Myslím, že byste chtěla vědět, že máme potenciálního podezřelého.“

„Potenciálního?“ zeptala se.

„No, odpovídá našemu profilu. Ten chlápek je registrován pro několik vniknutí do domu, dva případy obsahovaly i násilí a sexuální útok.“

„Je to ve stejné oblasti, jako Kurtzovi a Sterlingovi?“

„Tady to začíná být slibné,“ řekla Dagneyová. „Jeden z těch případů sexuálního násilí se stal ve stejném bloku městských domů, kde žili Kurtzovi.“

„Máme jeho adresu?“

„Jo. Pracuje v autoservisu. Malé autodílně. A máme potvrzeno, že se tam nachází právě teď. Jméno je Mike Nell.“

„Pošlete mi jeho adresu a já si s ním zajedu promluvit. Nějaké pokroky, co se týká finančních záznamů, které žádal Harrison?“ zeptala se Mackenzie.

„Zatím nic. Ale naši lidé na tom pracují. Nemělo by to trvat dlouho.“

Mackenzie položila hovor a snažila se, aby měl Harrison svoji chvilku na zármutek. Už neplakal, ale bylo vidět, že to v sobě zadržuje.

„Díky.“ řekl Harrison a setřel si slzu z tváře.

„Za co?“ zeptala se Mackenzie.

Pokrčil rameny. „Že jsi zavolala McGrathovi a na letiště. Je mi líto, že to komplikuji zrovna uprostřed případu.“

„To není třeba,“ řekla. „Harrisone, je mi moc líto tvé ztráty.“

Potom už auto vpadlo do ticha a ať už se to Mackenzie líbilo nebo ne, přešla opět do pracovního režimu. Byl tu někde vrah, zjevně toužící vykonat mstu na šťastných párech. A pokud to byl on, mohl ji právě teď očekávat. Mackenzie se nemohla dočkat, až se s ním setká.

Kapitola sedm

Vysadit Harrisona u motelu pro ni bylo smutné. Přála si, aby pro něj mohla udělat víc, přinejmenším alespoň dodat nějaká konejšivá slova. Nakonec mu jen vlažně zamávala, když odcházel do svého pokoje zabalit si věci a zavolat taxi na letiště.

Když za ním zaklaply dveře, vložila Mackenzie do své GPS adresu, kterou jí poskytla Dagneyová. Autodílna Lipton byla přesně sedmnáct minut jízdy od motelu a na cestu se vydala ihned.

Být v autě sama jí přišlo poněkud zvláštní, ale opět se rozptýlila sledováním scenérie Miami. Bylo úplně jiné, než ostatní plážově orientovaná města, která kdy navštívila. Zatímco malá města, ležící u pláží, byla většinou pískově žlutá až vybledlá, v Miami bylo všechno zářivé a blyštivé, navzdory právě písku a slané vodě, přicházející od oceánu. Sem tam zahlédla budovu, která jakoby na toto místo nepatřila, zchátralou a opuštěnou – připomínku toho, že na všem se dá najít nějaká ta kaňka.

Kochala se výhledy na město a do autodílny dorazila dříve, než sama čekala. Zaparkovala ve dvoře přeplněném nepojízdnými auty a náklaďáky, které byly zjevně kanibalizovány na náhradní díly. Vypadalo to, že provoz autodílny je v permanentním stavu těsně před krachem.

Než vešla dovnitř, rychle si o místě udělala přehled. Byla zde sešlá kancelář, momentálně neobsazená. Samotná dílna měla tři pracovní boxy, pouze v jednom z nich však byl automobil; byl na zvedáku, ale nevypadal, že by na něm někdo pracoval. V garáži se jeden muž probíral bednou na nářadí, druhý byl v zadní části dílny, stál na malých štaflích a prohrabával staré lepenkové krabice.

Mackenzie se vydala k muži, který k ní byl nejblíže, k tomu, co se hrabal v bedně s nářadím. Odhadla jej na blížící se čtyřicítku, měl dlouhé mastné vlasy visící přes ramena. Porost na jeho tváři by se sotva dal nazvat vousem. Když se po ní ohlédl, jak k němu přichází, vesele se usmál.

„Hej, zlato,“ řekl s malou dávkou jižanského přízvuku. „Co pro tebe dneska můžu udělat?“

Mackenzie vytasila svůj odznak. „Za prvé mi přestaňte říkat zlato. Poté mi můžete říct, jestli jste Mike Nell.“

„Jo, to jsem já,“ řekl. Hleděl na její průkaz s výrazem strachu ve tváři. Pak se podíval na její tvář, jakoby se snažil rozhodnout, jestli se nejedná o nějaký žert.

„Pane Nelle, chtěla bych vás —“

Prudce se otočil a vrazil do ní. Tvrdě. Zavrávorala dozadu a zakopla o pneumatiku ležící na zemi. Když ztratila oporu a padala na záda, už jen zahlédla mizejícího Nella. Utíkal pryč z dílny a stále se ohlížel přes rameno.

To vygradovalo rychle, pomyslela si. Jsem si pekelně jistá, že něčím vinen je.

Instinkt jí radil sáhnout po zbrani, tím by ale ztropila scénu. Rozhodla se pro pronásledování. Když vstávala, její ruka sklouzla k něčemu, co leželo na podlaze. Byl to momentový klíč, pravděpodobně ten, kterým byla sundána pneumatika, o kterou zakopla.

Zvedla jej a rychle vstala. Vyběhla před autodílnu a zahlédla Nella na chodníku, jak se chystá přeběhnout silnici. Bleskově se rozhlédla oběma směry, a když viděla, že v dosahu není žádné auto, napřáhla se.

Hodila klíč vzduchem nejsilněji, jak jen mohla. Klíč plul asi patnáct stop, které ji dělily od Nella a zasáhl jej přímo do zad. Zakňučel ve výrazu překvapení a bolesti, pak se zhroutil a klesl na kolena a tváří skončil v uliční zeleni.

Doběhla k němu a zaklekla na něj, než vůbec stihl pomyslet na to, že by se pokusil vstát.

Jeho ruce mu přitlačila na záda. Pokusil se vykroutit, ale zjistil, že jak byla jeho ramena zkroucená dozadu, způsobovalo mu to jenom víc bolesti. S rychlostí, kterou nacvičovala posledních několik měsíců, sundala ze svého opasku pouta a nasadila je Nellovi na zápěstí.

„To bylo hloupé,“ řekla Mackenzie. „Chtěla jsem se jen zeptat na několik otázek… a vy jste mi rovnou na jednu z nich odpověděl.“

Nell nic neřekl, jen konečně akceptoval, že už se z jejího sevření nedostane. Auta dál projížděla kolem a z garáže vyběhl druhý muž.

„Co to má sakra znamenat?“ zeptal se.

„Pan Nell právě napadl agentku FBI,“ řekla Mackenzie. „Obávám se, že už dnes nebude schopen dokončit svou práci.“

Mackenzie sledovala Nella přes poloprůhledné zrcadlo v pozorovatelně. Vypadal naštvaně a v rozpacích – to zamračení mu ve tváři zůstalo od té doby, kdy jej spoutaného Mackenzie zvedla na nohy před jeho zaměstnavatelem. Nervózně se kousal do rtu, pravděpodobně jako projev touhy po cigaretě nebo drinku.

Mackenzie se od něj odvrátila, aby si prostudovala jeho spis. Ten popisoval stručný příběh problémového života Mika Nella, který byl na útěku už od svých šestnácti let a byl zatčený za drobné krádeže a úmyslné ublížení na zdraví v osmnácti. Posledních dvanáct let jeho života vykreslilo portrét zkrachovalé existence – napadení, krádež, vloupání a několik pobytů ve vězení.

Kromě Mackenzie jej s despektem pozorovali také Dagneyová a velitel Rodriguez.

„Hádám, že už jste se s ním setkali mockrát, že?“ zeptala se Mackenzie.

„Ano,“ řekl Rodriguez. „A bůhvíproč jej soudy vždycky jenom plesknou přes ruku. Nejdelší trest, který dostal, byl zrovna ten, ze kterého byl teď podmínečně propuštěný. A byl to jen roční trest. Jestli se ukáže, že je ten osel zodpovědný za ty vraždy, soudci budou muset stáhnout ocasy mezi nohy.“

Mackenzie vrátila spis Dagneyové a vykročila ke dveřím. „Dobrá tedy, uvidíme, co nám může říct,“ řekla.

Opustila místnost a chvíli postála v chodbě, než vyrazila vyslechnout Mika Nella. Zkontrolovala ještě telefon, jestli jí Harrison neposlal zprávu. Předpokládala, že už je teď na letišti a že už asi mluvil s dalšími příbuznými, aby zjistil víc o tom, co se děje doma. Bylo jí ho opravdu líto, a i když jej moc dobře neznala, přála si, aby pro něj mohla něco udělat.

Pak už své emoce odložila, vrátila telefon do kapsy a vstoupila do výslechové místnosti. Mike Nell k ní vzhlédl a ani se nesnažil skrýt výraz opovržení. Teď v něm ale bylo i něco dalšího. Neudělal nic proto, aby si nevšimla, jak si ji prohlíží, jeho zrak setrvával především na jejích bocích.

„Líbím se vám, pane Nelle?“ zeptala se, když si sedala.

Zjevně zmatený z té otázky se Nell nervózně usmál a řekl: „Hádám, že jo.“

„Předpokládám, že víte, že budete mít potíže, protože jste vztáhl ruce na agentku FBI, i když to technicky bylo jen postrčení.“

„A co ten váš kousek s momentových klíčem?“ zeptal se.

„Dal byste přednost mé zbrani? Průstřel lýtka nebo ramene, abych vás zpomalila?“

Nell na to nic neřekl.

„Je jisté, že my dva nikdy nebudeme nejlepší přátelé,“ řekla Mackenzie, „takže tohle tlachání rovnou přeskočme. „Chci znát všechna místa, kde jste byl během posledního týdne.“

„To bude dlouhý seznam,“ řekl Nell s úsměškem.

„Ano, jsem si jistá, že muž vašeho charakteru musí být prostě všude. Takže začněme dvě noci zpátky. Kde jste byl mezi šestou večer a šestou ráno?“

„Dvě noci zpět? Byl jsem s přáteli. Hráli jsme karty, trochu popíjeli. Nic velkého.“

„Může to některý z vašich přátel dosvědčit?“

Nell pokrčil rameny. „To nevím. Byli tam i další týpci, co s náma hráli karty. O co vám sakra jde?“

Mackenzie neviděla důvod, proč to déle natahovat. Kdyby nebyla tak rozrušená tím, co se stalo Harrisonovi, grilovala by ho tak dlouho, než by se chytil do vlastní pasti, pokud by byl opravdu vinen.

„Jeden pár byl zavražděn v jejich městském domě právě dvě noci zpátky. Ten dům je zrovna v komplexu, kde jste byl zatčen za pokus o loupež a ublížení na zdraví. Když si to dáte dohromady, plus fakt, že jste byl podmínečně propuštěn asi před měsícem, dostává vás to hodně vysoko na seznam podezřelých.“

„To jsou kecy,“ řekl Nell.

„Ne, to je logika. Tedy něco, s čím asi nejste obeznámen, podle vašeho trestního rejstříku.“

Viděla na něm, že k tomu chtěl utrousit poznámku, ale včas se zarazil a znovu si začal kousat spodní ret. „Nebyl jsem na tom místě od tý doby, co mě pustili,“ řekl. „Jakej by to asi sakra mělo smysl?“

Pozorovala jej s nedůvěrou a zeptala se: „Co vaši přátelé? Potkal jste je ve vězení?“

„Jednoho z nich jo.“

„A ti ostatní taky dělají do vloupaček a ublížení na zdraví?“

„Ne,“ odsekl. „Jeden z nich se jako teenager někam nedovoleně dostal, ale ne… oni by nikoho nezabili. Ani já ne.“

„Ale nezákonně někam vlézt a někoho zbít, to je OK?“

„Nikoho jsem nikdy nezabil,“ řekl znovu. Byl očividně frustrovaný a musel se hodně ovládat, aby ji nenapadl. A přesně tohle ona hledala. Kdyby byl vinen těmi vraždami, šance, že přejde ihned do defenzivy a zlosti by byla mnohem vyšší. Fakt, že dělal vše proto, aby nebyl v průšvihu, třeba jen tím, že by se obořil na agentku FBI, ukazoval na to, že s velkou pravděpodobností není s vraždami nijak propojen.

„OK, řekněme, že s vraždami nemáte nic společného. Co jste tedy provedl? Hádám, že jste dělal něco, co jste neměl. Proč byste jinak vrazil do mě, agentky FBI a pokusil se o útěk?“

„Nebudu mluvit,“ řekl, „dokud tu nebude můj právník.“

„Aha, zapomněla jsem, že už jste v tomhle profík. Tak dobře… Dostaneme sem vašeho právníka. Předpokládám ale, že víte, jak policie pracuje. My víme, že v něčem jedete. A my také zjistíme, v čem. Takže mi to řekněte hned a ušetříme si potíže.“

Jeho pět vteřin ticha značilo, že nic takového nemá v úmyslu.

„Potřebuji jména a čísla těch mužů, se kterými tvrdíte, že jste byl v noci před dvěma dny. Dejte mi je, a když vám potvrdí alibi, jste volný.“

„Fajn,“ zabručel.

Jeho reakce byla jen další známkou toho, že ve věci vražd je nevinen. V jeho tváři nebyla vidět žádná úleva, jen podrážděnost z toho, že už zase sedí ve výslechové místnosti.

Mackenzie si vzala seznam mužů a poznamenala si, že Dagneyová nebo kdokoliv jiný odpovědný za tyhle záležitosti by měl projít Nellův telefon a porovnat čísla v něm se seznamem. Pak opustila výslechovou místnost a zamířila zpět do pozorovatelny.

„Tak?“ řekl Rodriguez.

„Není to náš muž,“ řekla Mackenzie. „Ale pouze pro protokol, tady je seznam jeho přátel, o nichž tvrdí, že s nimi byl v noci, kdy byli zavražděni Kurtzovi.“

„Jste si tím jistá?“

Přikývla.

„Neviděla jsem žádnou úlevu, když jsem mu řekla, že ho pustíme, pokud se potvrdí jeho alibi. A také jsem se ho snažila vyprovokovat a přistihnout při chybě. Jeho chování jednoduše neodpovídá někomu, kdo to udělal. Ale jak jsem řekla, musíme prověřit jeho kumpány, abychom si byli úplně jistí. Rozhodně je ale vinen něčím jiným. Moje bolavá záda od toho, jak jsem spadla, jsou toho důkazem. Vaši lidé by to mohli vyřešit, ne?“

„Máte to mít.“

Opustila stanici, jistá si tím, že Mike Nell nebyl jejich muž. Někde v pozadí jí hlavou běžely myšlenky na jejího otce.

Předpokládala, že se to stane. Byly zde jisté podobnosti, mezi jeho případem a tím, který řešila právě teď. Někdo vešel do domů, kde páry bydlely, bez známek násilného vniknutí, což naznačovalo, že páry zabijáka znaly a pozvaly jej domů. Hlavou se jí přitom honily záblesky vzpomínek na otce, nataženého a zkrvaveného na posteli, výjevy podobné těm, které viděla na fotografiích ve složkách k případu Kurtzových a Sterlingových.

Myšlenky na mrtvého rodiče způsobily, že se více vcítila do Harrisonovy situace. Dojela do motelu tak rychle, jak to jen šlo, ale když zaklepala na jeho dveře, nikdo neotevřel. Došla k pultu, kde našla znuděnou recepční, listující si magazínem Star.

„Promiňte, můj partner už odjel?“

„Ano, asi před pěti minutami. Zavolala jsem mu taxi na letiště.“

„Díky,“ řekla Mackenzie, trochu zklamaně.

Opustila recepci a cítila se odcizeně. Jistě, už několikrát pracovala na případu sama, zvláště když byla detektivem v Nebrasce. Teď ale byla bez partnera v cizím městě, což její pocit osamělosti jen zesilovalo. Bylo jí to nepříjemné, ale nemělo žádný smysl to ignorovat.

S pocitem, že sem nepatří, který každou chvíli sílil, si Mackenzie uvědomila, že jej může zahnat jediným způsobem, který znala: tím, že se ponoří do práce. Vrátila se do auta a jela přímo zpět na policejní stanici. Věděla, že řešit případ sama může být poněkud depresivní, ale zároveň to může být právě ta motivace, kterou hledala, aby našla vraha, ještě než skončí tento den.

Конец ознакомительного фрагмента.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.