Ještě Než Vezme

J E Š T Ě N E Ž V E Z M E

(ZÁHADY MACKENZIE WHITE—KNIHA 4)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Copyright © 2016 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autor na vznik tohoto titulu musel vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Copyright obálky Bullstar v licenci Shutterstock.com.

KNIHY OD BLAKE PIERCE

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ POTŘEBUJE (kniha č. 5)

PSYCHOLOGICKÉ ZÁHADNÉ TAJEMSTVÍ CHLOE FINE

DALŠÍ DVEŘE (kniha č. 1)

OBSAH

PROLOG

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

Tohle bylo naposledy, co se rozhodla podepisovat svoje knihy v malém městě, o kterém nikdy předtím ani neslyšela. Rozhodla se, že zavolá svému asistentovi pro styk s veřejností a vysvětlí mu, že to, že město má knihkupectví, ještě neznamená, že je důležité. Sice se na ni asi bude dívat jako na namyšlenou primadonu, ale to jí v té chvíli bylo docela jedno.

Bylo 22:30 a Delores Manningová řídila na dvouproudé silničce, táhnoucí se donekonečna lesem kdesi uprostřed Iowy. Byla si velmi dobře vědoma faktu, že asi tak před deseti mílemi špatně odbočila, protože se její GPS navigace jednoduše odmlčela. Nebyl tu signál. Samozřejmě. Byla to jenom třešnička na pomyslném dortu celého toho příšerného víkendu.

Už jela bez nutnosti otáčet volantem déle než deset minut. Za tu dobu nespatřila žádné značky, domy ani nic dalšího. Jenom stromy a nad nimi až překvapivě krásné hvězdnaté nebe. Už chvíli zvažovala, že zpomalí a jen tak přes plnou čáru se prostě otočí do protisměru. Zdálo se to čím dál více jako dobrý nápad.

Už skoro šlápla na brzdu, když tu cosi explodovalo. Delores vykřikla úlekem a překvapením, ale její hlas se skoro beze zbytku utopil v zaskřípění, když sebou celé auto cuklo, mírně se naklonilo na stranu a začalo samovolně uhýbat doleva.

Podařilo se jí sice dostat se zpátky jakžtakž do přímého směru, ale brzy si uvědomila, že to nebude nadlouho. Tah doleva byl příliš silný. Nakonec to vzdala a jenom navedla auto bezpečně ke krajnici, kde se dvěma koly stále na asfaltu zastavila. Instinktivně zapnula výstražná světla a zhluboka vydechla.

„Do prdele,“ řekla nahlas.

Znělo to jako pneumatika, pomyslela si. A pokud to tak je...sakra, vždyť já ani nevím, jestli tu někde mám rezervu. To mám za to, že se všude vláčím v téhle staré šunce. Začíná se ti to psaní docela dařit, holka. Možná bys občas mohla utratit trochu peněz za letenky a auto z půjčovny, co?

Odjistila kufr, otevřela dveře a vystoupila do noci. Vzduch už byl ostrý, jak se zima pomalu snášela na středozápad a vytlačovala podzim. Delores si přitáhla k tělu kabát a z kapsy vytáhla telefon. Nijak ji nepřekvapilo, když si na jeho displeji přečetla, že tu není žádný signál. Za těch dvacet minut, co se odmlčela navigace, si na to už docela zvykla.

Namísto telefonu se tedy podívala na pneumatiky, aby zjistila, že přední i zadní na straně řidiče, jsou prázdné. A nejenom to. Byly proražené. Když si jednu z nich prohlédla pozorněji, zjistila, že se na ní ve světle hvězd něco blýská. Poklekla, aby zjistila, co to může být.

Sklo, pomyslela si. Vážně? Jak by mi sklo mohlo takhle prorazit kola?

Prohlédla si pneumatiku pozorněji a objevila několik dalších, poměrně velkých kusů skla. Když se však ohlédla zpátky po silnici, nic tam neobjevila. To však o ničem nevypovídalo, protože měsíc byl povětšinou ukrytý za větvemi stromů a okolí tak bylo temné.

Vydala se tedy ke kufru, i když věděla, že ať už tam nalezne cokoliv, bude to nejspíše k ničemu. I kdyby tam ta rezerva náhodou byla, stejně potřebovala dvě.

Nakonec dveře kufru jenom lehce nadzvedla a rozzlobeně - a trochu i vystrašeně – je zabouchla, aniž by se vůbec obtěžovala se tam podívat. Znovu sáhla po telefonu a s pocitem bezradnosti, se opřela zády o auto. V naději, že vyšší poloha postačí na zachycení alespoň slabého signálu zvedla telefon nad hlavu.

Nic.

Nevyšiluj, poručila v duchu sama sobě. Ano, jsi uprostřed ničeho. Ale dřív nebo později se tu někdo musí objevit. Všechny cesty někam vedou, no ne?

Rozzlobená tím, jak špatně se její víkend vyvíjí, se vrátila do auta, kde topení skýtalo přece jenom příjemnější prostředí. Natočila si zpětné zrcátko tak, aby ihned viděla světla jakéhokoliv auta přijíždějícího zezadu a zadívala se kupředu, aby to samé ohlídala z druhé strany.

Během toho dumala nad nepovedenou autogramiádou, poznamenanou nízkou návštěvností i svými mnohem současnějšími potížemi, když tu spatřila, jak se zepředu přibližují dvě světla. V té chvíli čekala jenom sedm minut, a tak si pomyslela, že alespoň v tuto chvíli má trochu štěstí.

Rozsvítila čelní světla, aby ještě zvýšila vlastní viditelnost, kterou doteď zajišťovaly jenom všechny čtyři blinkry, otevřela dveře a vystoupila. Zůstala stát blízko u auta, ale zároveň mávala na to přijíždějící, které se ukázalo být náklaďákem. Ulevilo se jí, když světla začala zpomalovat. Vozidlo sjelo ze silnice k její straně a zaparkovalo čumákem přímo naproti tomu jejímu. Jeho řidič vypnul světlomety a rovněž zapnul výstražné blinkry. Vystoupil.

„Zdravíčko,“ řekl asi tak čtyřicetiletý muž.

„Dobrý,“ odpověděla Delores. Prohlédla si jej, ale pořád ještě se příliš zlobila na vlastní osud, než aby si dělala hlavu z cizince, který se tu u ní zastavil uprostřed noci a na míle od civilizace.

„Potíže s autem?“ zeptal se.

„Spousty,“ odpověděla Delores a ukázala rukou k pneumatikám. „Píchla jsem obě najednou. Věřil byste tomu?“

„No, to je hrůza,“ řekl muž. „Volala jste Triple A nebo servis nebo někoho?“

„Nemám signál,“ odpověděla. Skoro ještě dodala, „Nejsem zrovna zdejší,“ ale nakonec si to rozmyslela.

„Můžete si půjčit můj,“ řekl. „Obvykle tu mám minimálně dvě čárky.“

Přistoupil k ní a sáhl do kapsy pro telefon.

Jenomže to, co vyndal, telefon nebyl. Vlastně to hned nebyla schopna poznat. Nevěděla, co vidí. Nedávalo jí valný smysl, co to může být a...

Najednou to letělo rychle na její tvář. Zlomek vteřiny před tím, než došlo k nárazu, konečně poznala tvar té věci, jež si tak rychle nasadil na prsty.

Kovový boxer.

Když ta okovaná pěst narazila do jejího čela, zahřmělo to. Potom následoval blesk bolesti, jenž projel tělem od hlavy dolů a způsobil, že se jí podlomila kolena. Padla na silnici a poslední, co si ještě stačila všimnout, byla světla jeho náklaďáku a mužův obličej, který se nad ní téměř ustaraně skláněl. Potom už byla jenom tma.

KAPITOLA PRVNÍ

Mackenzie Whiteová stála pod svým černým deštníkem a dívala se, jak je rakev pomalu spouštěna do hrobu. Lilo jako z konve. Vzlykání zúčastněných se v tom dešti bubnujícím o holou zem i okolní náhrobky skoro dokonale ztrácelo.

Mackenzie se smutnýma očima naposledy dívala, jak její bývalý parťák pomalu odchází ze světa živých.

Rakev zvolna sjížděla po ocelových kolejnicích, ke kterým byla připevněna během celého obřadu. Stáli při ní Bryersovi nejbližší. Většina z procesí se po pastorově finální řeči pomalu rozešla, ale tihle zůstali až do konce.

Mackenzie stála trochu stranou. Přišlo jí, že, přesto že si s Bryersem navzájem několikrát zachránili život, vlastně se tak dobře neznali. Fakt, že neměla ponětí, kdo ti lidé kolem rakve jsou, to všechno jenom dokazoval. Byl tam muž, který vypadal asi tak na třicet let a dvě ženy, choulící se pod velkou černou pláštěnkou.

Když se Mackenzie poté odvrátila, povšimla si ještě postarší ženy, jež se rovněž držela trochu dál. Před deštěm se chránila deštníkem. Byla celá v černém a v tom deštivém výjevu jí to docela slušelo. Její vlasy byly dokonale šedé, stažené vzadu do drdolu, ale přesto z nějakého důvodu působila mladě. Mackenzie ji pozdravila pohledem, když kolem ní procházela.

„Znala jste Jimmyho?“ zeptala se jí ta žena najednou.

Jimmyho?

Zabralo skoro vteřinu, než si uvědomila, že ta žena mluví o Bryersovi. Mackenzie jeho křestní jméno předtím slyšela asi jenom jednou nebo dvakrát. Vždy pro ni byl jednoduše Bryers.

Možná jsme si nebyli ani tak blízcí, jak jsem si myslela.

„Znala,“ odpověděla. „Pracovali jsme spolu. A co vy?“

„Bývalá manželka,“ řekla žena, roztřeseně si povzdechla a potom dodala: „Byl to skvělý chlap.“

Bývala manželka? Bože, já ho fakt vůbec neznala. Záhy jí však odkudsi z podvědomí vyplula vzpomínka, že se během jedné z jejich dlouhých společných jízd zmínil o tom, že byl rozvedený.

„Ano, to byl,“ řekla Mackenzie.

Chtěla té ženě povědět o časech, kdy ji Bryers vedl na cestě k její kariéře, a jak jí dokonce zachránil život. Ale potom si uvědomila, že fakt, že se ta žena nepřipojila k těm třem, stojícím přímo nad hrobem, jistě má svůj důvod.

„Byli jste si blízcí?“ zeptala se jeho ex.

Myslela jsem si to, proběhl Mackenzie hlavou, když se smutně ohlédla k hrobu. Její odpověď však byla jednodušší. „Nijak zvlášť.“

Potom se se smutným úsměvem od ženy odvrátila a vydala se k autu. Myslela na Bryerse...jeho suchý úsměv, který se málokdy doopravdy smál, ale když už se to stalo, tak to bylo jako exploze. Přemýšlela i nad tím, jak teď její práce bude vypadat. Bylo to sice trochu sobecké, ale nemohla si pomoci, aby nepřemýšlela nad tím, jak se změní její situace teď, když muž, jenž byl jejím partnerem, a který ji tak ochranitelsky bral pod svá křídla, je mrtvý. Dostane nového parťáka? Bude ta změna znamenat, že se vrátí zpátky za stůl, kde se bude nimrat na nějakém mizerném podpůrném podúkolu, na kterém ve výsledku ani nebude záležet?

Panebože, přestaň myslet na sebe, pomyslela si.

Déšť s neutuchající silou bičoval její deštník. Ten zvuk byl tak silný, že Mackenzie skoro ani nezaslechla vyzvánění vlastního telefonu.

Když si toho konečně povšimla, otevírala zrovna dveře od auta, a tak během nastupování nejenom zavírala deštník ale skoro zároveň i šátrala v kapse kabátu.

„Tady Whiteová.“

„Whiteová, tady McGrath. Jste na tom pohřbu?“

„Zrovna odjíždím,“ odpověděla.

„Je mi líto Bryerse. Byl to dobrý chlap. A velice schopný agent.“

„Ano, to byl,“ řekla.

Když se v té chvíli však znovu zadívala zapršeným okénkem a skrz déšť zpátky k hrobu, měla pocit, že skoro ani nemá právo to o něm říkat.

„Mrzí mě, že vyrušuji v takovou chvíli, ale potřebuju vás tu zpátky. Přijela byste za mnou do kanceláře?“

Mackenziino srdce se rozbušilo. Znělo to naléhavě.

„Co se děje?“ zeptala se.

McGrath byl chvíli zticha, jako kdyby snad váhal nad tím, jestli jí to má povědět už po telefonu nebo ne. Nakonec řekl jenom:

„Nový případ.“

***

Když dorazila před McGrathovu kanceláře, narazila tam na čekajícího Lee Harrisona. Byl to agent, který k ní byl dočasně přidělen, když Bryers ohlásil svou nemoc. Za posledních několik týdnů se stačili seznámit, ale neměli příležitost spolu začít i pracovat. Přišel jí v pořádku – akorát možná občas až příliš opatrný.

„Volal i vám?“ zeptala se.

„Ano,“ zněla odpověď. „Vypadá to, že nás asi čeká první společný případ. Rozhodl jsem se, že na vás počkám, než zaklepu na dveře.“

Mackenzie si nebyla jistá, jestli k ní cítil tak velký respekt, anebo jestli se McGratha jednoduše nebál. Ať už to však bylo jakkoliv, byl to dobrý nápad.

Zaklepala na dveře a okamžitě zaslechla netrpělivé „Vstupte“ zevnitř. Mávla na Harrisona a vstoupili společně. McGrath seděl za svým pracovním stolem a cosi psal do laptopu. Po jeho levici ležely na stole dvě složky a čekaly, až si je někdo převezme.

„Posaďte se, agenti,“ řekl jim.

Mackenzie s Harrissonem se každý posadili na jednu z židlí naproti McGrathovi. Mackenzie neuniklo, že Harrison sedí, jak kdyby spolknul pravítko, a jeho oči jsou rozšířené skoro do dvojnásobné velikosti...možná, že v tom nebyl přímo strach, ale rozhodně mu nechyběla nervozita a vzrušení.

„Máme tu případ z rurální Iowy,“ začal McGrath. „Vzhledem k tomu, že jste tam vyrůstala, myslel jsem, že to bude něco pro vás, Whiteová.“

Mackenzie si nervózně odkašlala.

„Já jsem z Nebrasky, pane,“ opravila jej.

„To je to samé, že?“ zvedl obočí.

Zakroutila hlavou. Ti, kteří nebyli ze středozápadu, tohle nikdy nemohli pochopit.

Iowa, pomyslela si. Ano, nebyla to Nebraska, ale stejně to bylo až příliš blízko na to, aby se při pomyšlení, že tam jede, cítila pohodlně. Neměla žádný logický důvod se toho místa bát, vždyť se už přece přesunula do Quantica a začala tu nový život. Dosáhla přitom svého snu a získala práci agentky FBI. Takže proč by jí pomyšlení, že se do těch plání vypraví zpátky, mělo působit takové nervy?

Protože všechno špatný, co tě v životě potkalo, je tam, pomyslela si. Tvoje dětství, bývalí kolegové, záhada kolem tátovy smrti...

„Zmizelo tam několik žen,“ pokračoval McGrath. „A zatím to vypadá, že byly uneseny rovnou z těch dlouhých opuštěných silnic. Poslední zmizela včera v noci. Její auto bylo nalezeno na krajnici s dvěma proraženými pneumatikami. O kus dál bylo na silnici rozsypané sklo v až alarmujícím množství. Místní policie má za to, že to bylo nastražené.“

Jednu z připravených složek posunul k Mackenzie, která si ji převzala. Bylo v ní několik fotografií auta a obzvláště jeho pneumatik. Dále viděla, že se ta silnice táhne doslova odnikud nikam a je z obou stran sevřena hustým lesním porostem. Jeden z obrázků rovněž ukazoval věci, které se v autě našly. Byl tam kabát, malá skříňka s nářadím a velká krabice s knihami.

„Co to je za knížky?“ zeptala se Mackenzie.

„Poslední unesená je spisovatelka. Delores Manningvá. Google mi pověděl, že zrovna vydala druhou knihu. Takové ty ženské románky. Rozhodně není nijak slavná, takže se nemusíme obávat, že by kolem toho bláznila média...zatím. Silnice byla uzavřena a silničáci dopravu organizují po objížďkách. Takže, Whiteová, potřebuju, abyste co nejdříve seděla v letadle na cestě tam. I když to není zrovna Wall Street, státní stejně nechtějí, aby ta silnice byla uzavřená příliš dlouho.“

V tom okamžiku přesunul McGrath svou pozornost k Harrisonovi.

„Agente Harrisone, potřebuji si s vámi něco ujasnit. Agentka Whiteová má ke středozápadu osobní vazby, takže o jejím nasazení jsem nepřemýšlel ani vteřinu. A i když jsem vás určil za jejího parťáka, tak bych si přál, abyste pro tenhle případ zůstal tady. Chci, abyste byl na velitelství a podporoval ji ze zákulisí. Pokud agentka Whiteová bude potřebovat nějaký výzkum, chci, abyste na tom dělal. A ne jenom na tom. Delores Manningová má svého agenta, vydavatele a tak dále. Pokud to nezabalíme rychle, tak se toho chytí někdo od pisálků. Chci, abyste všechno kryl z téhle stránky. Pokud někdo nakonec hodí hovno do větráku, bude vaše práce to nějak uklidnit. Bez urážky, ale chci, aby tohle dělal zkušenější agent.“

Harrison přikývl, ale zklamání v jeho očích bylo těžké přehlédnout. „Nikdo se neuráží, pane. Rád pomohu, jak budu moci.“

Ale ne, pomyslela si Mackenzie. Jenom ne řiťolezce.

„Takže tam pojedu sólo?“ zeptala se nahlas.

McGrath se ušklíbl jejím směrem a zakroutil hlavou. To gesto bylo téměř hravé, což jí potvrdilo, že od prvního, velice podivného setkání s tímto člověkem, už s McGrathem stačili ujít docela dlouhou cestu a někde na ní našli cosi, co by se dalo nazývat přátelstvím.

„Naprosto nehrozí, že bych zrovna vás poslal kamkoliv samotnou,“ odpověděl. „Oznámil jsem agentu Ellingtonovi, že pojede s vámi.“

„Aha,“ řekla Mackenzie zaskočeně.

Nebyla si jistá, jak se k tomu vlastně postavit. Mezi ní a Ellingtonem panovalo zvláštní napětí – už od prvního setkání, kdy ještě pracovala jako detektiv v Nebrasce. Tehdy se jí s ním pracovalo dobře, ale teď, když byly už věci jinak...inu, rozhodně to však bude zajímavější výlet. Nakonec nejspíše není čeho se obávat. Mackenzie si byla jistá, že dokáže rozlišovat mezi osobními city, které by pro něj možná mohla mít, a svou profesionální kariérou.

„Mohla bych se zeptat proč?“ podívala se na McGratha.

„Už dříve pracoval s místní policií na středozápadě, což sama dobře víte. Také má poměrně impozantní záznam, co se týče práce na únosech. Proč se vlastně ptáte?“

„Jenom mě to napadlo, pane,“ odpověděla. Vždyť i jejich první setkání se odehrálo na středozápadě a řešili přitom případ Strašákového vraha, který byl právě o únosech. „A...no...požádal o tu práci sám?“

„Ne,“ řekl McGrath. „Prostě se na tuhle práci jenom oba perfektně hodíte – on s jeho konexemi a vy díky vaší minulosti.“

McGrath vstal ze židle, čímž byla konverzace skončena. „Během pár minut obdržíte emaily s detaily o vašem letu,“ dodal ještě. „Mám dojem, že vám to letí už za pět minut dvanáct.“

„Ale to je už za hodinu a půl,“ řekla.

„Potom bych vám navrhoval pohnout kostrou.“

Mackenzie rychle opustila jeho kancelář. Agent Harrison pořád ještě seděl na židli, jako hromádka neštěstí, a nebyl si jistý, jestli už také může odejít a kam. Mackenzie však neměla čas se zajímat, jestli jí to nemá za zlé. Musela se rychle sbalit a dostat se na letiště, což byla, s limitem půl druhé hodiny, docela výzva.

Ba co více, musela se během té doby i vypořádat s představou, že bude opět přímo pracovat s Ellingtonem.

KAPITOLA DRUHÁ

Poslední metry z letištního parkoviště už Mackenzie absolvovala v běhu. Do letadla se dostala až pět minut poté, co začal boarding, a když se poté prodírala uličkou, hořely jí tváře a nohy se třásly únavou. Napadlo ji, jestli to i Ellington stihnul, ale většinu jejích pocitů jednoduše zabírala radost, že se do letadla dostala ona sama. Ellington je velký kluk – jistě se o sebe dokáže postarat.

Její otázka byla zodpovězena v okamžiku, kdy našla svoje místo. Ellington už tam byl a stačil si i udělat pohodlí na sedadle vedle toho jejího. Když ji spatřil, usmál se na a zlehka jí zamával. Mackenzie zakroutila hlavou a zhluboka si oddychla.

„Náročný den?“ zeptal se.

„No, začal pohřbem v průtrži mračen, na níž plynule navázala McGrathova kancelář,“ odpověděla Mackenzie. „Potom se všechno rozmazalo v jednu uspěchanou šmouhu a teď jsem tady. Ještě není ani poledne.“

„Takže už to může být jenom lepší,“ zavtipkoval Ellington.

Mackenzie zastrčila svůj kufr do horní přihrádky a odpověděla: „Uvidíme. Ale povězte mi, copak FBI nemá vlastní letadla?“

„Ano, ale jenom pro nejurgentnější případy. A pro superstar agenty. Tenhle případ časově citlivý není a my také nejsme zrovna super hvězdy.“

Když se konečně posadila, dovolila si na vteřinku se uvolnit. Potom se podívala na Ellingtona, aby zjistila, že v ruce drží obálku velice podobnou té, kterou obdržela ona.

„Co si o tom případu myslíte?“ zeptal se.

„Myslím, že je příliš brzo na jakékoliv spekulace,“ odpověděla.

Ellington mírně zakoulel očima, ale zároveň se na ni hravě zamračil. „No tak. Musíte přece mít nějaký prvotní názor. Co je to?“

I když nechtěla hlásat svoje myšlenky jenom proto, aby se o pár hodin později ukázaly za zcela scestné, nápad vrhnout se na věci přímo jí naopak nebyl cizí. Navíc to dokazovalo, že je Ellington opravdu tvrdě pracující a odhodlaný agent, jak o něm McGrath mluvil – a jak také Mackenzie sama doufala, že bude.

„Myslím si, že dokud se to problém nazývá zmizení a ne vraždy, máme ještě nějakou naději,“ řekla. „Ale vzhledem k tomu, že ty lidi zmizeli na lokálních cestách, bych řekla, že ten, kdo to dělá, je taky místní a dobře to tam zná. Ty ženy by klidně mohl unášet, zabíjet a jejich těla ukrývat někde v lesích, kde je najde jen a pouze on.“

„Začetla jste se do toho už pořádně?“ zeptal se a ukázal směrem k papírům.

„Ne, ještě jsem neměla čas.“

„Podívejte se na to,“ řekl Ellington a podal jí svojí složku.

Zatímco letušky prováděly pasažéry bezpečnostními opatřeními, Mackenzie se v rychlosti probírala materiály. O pár okamžiků později, kdy se jejich letadlo odlepilo od ranveje a vyrazilo směrem na Des Moines, byla stále ještě ponořená ve studiu. Přesto tam příliš mnoho informací nebylo. Stačily však k tomu, aby si Mackenzie zmapovala události a rozhodla se, jak by měli postupovat po příletu.

Delores Manningová byla třetí ženou, jež zmizela za posledních devět dní. První z nich byla místní a její zmizení nahlásila její dcera. Naomi Nylesová, čtyřicet sedm let. I ona zmizela rovnou ze silnice. Druhou byla žena z Des Moines jménem Crystal Hallová. Měla slušný záznam o promiskuitním chování, když byla mladší, ale celkově nic významného. V době únosu byla na návštěvě místní dobytčí farmy. V prvním případě nebyly odhaleny žádné důkazy o tom, že by to bylo nastražené – jenom auto opuštěné u silnice. Druhé vozidlo byl malý pickup s proraženou pneumatikou. Náhradní rezerva byla připravena k výměně, auto stálo na heveru a kolo s proraženou pneumatikou už bylo sundáno.