Ještě Než Vezme
- -
- 100%
- +
Všechny tři únosy se pravděpodobně odehrály v noci mezi 22 večer a 3 ráno. Od prvního už uplynulo celých devět dnů a ještě stále nebyly žádné důkazy ani stopy.
Jako obvykle prolistovala Mackenzie dokumenty hned několikrát, aby si vše zapamatovala. Tentokrát to ale nebyl problém, protože tam opravdu příliš mnoho informací nebylo. Vrátila se zpátky k fotografiím – byly na nich venkovské silnice prodírající se hlubokými lesy jako obrovský had, který ale nemá kam jít.
Pokusila se také představit si tu scenérii očima vraha, který po těch silnicích pod příkrovem noci jezdí. Musel mít trpělivost. A kvůli temnotě musel být zvyklý být o samotě. Tma mu nevadila. Možná, že dokonce práci v temnotě preferoval, nejenom kvůli bezpečnosti, ale také pocitu osamění a izolace. Ten člověk bude nejspíše samotář. Unesl ty ženy rovnou ze silnice a pravděpodobně, když se dostaly do nějaké problémové situace. Oprava auta, propíchnutá kola. To znamenalo, že to nejspíše nedělal ze sportu. Prostě ty ženy chtěl. Ale proč?
A co ta poslední zmizelá, Delores Manningová? Třeba byla místní a měla v té oblasti nějakou minulost, přemýšlela Mackenzie. Buď to, anebo byla sakramentsky odvážná, že jezdila po těch silničkách takhle pozdě v noci...protože, ať už to byla sebelepší zkratka, nebylo tam jednoduše bezpečno.
Rozhodla se, že bude lepší doufat, že ta žena byla odvážná. Protože odvaha, nezáleží na tom, jak moc paličatá, často lidem pomáhá se vypořádat s náročnými situacemi. Je to více než jenom odznak cti, je to psychické nastavení, jež lidi pohání kupředu. Mackenzie si představovala Delores Manningovou, nadějnou spisovatelku, jak projíždí v noci po té silnici. Vyšlo jí, že ať už byla odvážná, či ne, nebyla ta představa nijak příjemná.
Skončila s prohlížením a podala složku zpátky Ellingtonovi. Podívala se přes něj k okénku, za kterým se přelévaly bělostné mraky. Po chvíli zavřela oči, a dovolila své mysli zatoulat se ne do Iowy, ale do sousední Nebrasky. Na místo nekonečných plání a temných lesů, kde znali vysoké domy a dopravní zácpy jenom z televize. Nijak zvlášť jí to nechybělo, ale přesto se nemohla ubránit zvláštnímu vzrušení z toho, že se svým způsobem vrací domů.
„Whiteová?“
Při zvuku svého jména otevřela oči a podívala se na Ellingtona. Musela usnout. „Ano?“
Nějak jste na pár minut vytuhla. „Všechno v pořádku?“
„Jsem,“ odpověděla.
A byla to naprostá pravda. Byla v pořádku. Prvních šest hodin jejího dne bylo fyzicky i psychicky náročných, ale teď tu seděla vznášející se v oblacích vedle dosti nečekaného dočasného partnera, a cítila se skvěle.
„Mohu se vás na něco zeptat?“ řekla.
„Jen si poslužte.“
„Požádal jste o to, abyste na tomhle se mnou pracoval?“
Ellington ihned neodpověděl. Mackenzie viděla, jak se kolečka jeho mysli protočila a přemýšlela, jestli Ellington mohl mít nějaký důvod jí lhát.
„No, doneslo se mi o tom případu a, jak dobře víte, mám dobré pracovní vztahy s naším oddělením v Omaze. Vzhledem k tomu, že právě to je od Iowy nejbližší, přihlásil jsem se na to. Když se mě potom zeptali, jestli mi vadí, že na tom budu dělat s vámi, nic jsem nenamítal.“
Mackenzie přikývla. Najednou se cítila špatně jenom proto, že přemýšlela o tom, jestli se jí Ellington nepokusil nadběhnout. Zatímco ona k němu chovala jakési city (jestli byly více fyzické nebo emocionální, to sama nikdy pořádně nezjistila), on jí nikdy nedal žádný důvod myslet si, že to cítí též. Stále bylo příliš snadné si vzpomenout, jak po něm vyjela, když se poprvé setkali v Nebrasce, a on ji odmítl.
Pojďme prostě doufat, že už na to na všechno zapomněl, pomyslela si. Teď jsem někdo jiný, on má spoustu starostí sám se sebou a navíc spolu pracujeme. Co se stalo, stalo se. Ale je to pryč.
„A co vy?“ zeptala se. „Co vy si o tom myslíte?“
„Myslím si, že ty ženy nehodlá zabíjet,“ odpověděl Ellington. „Žádné stopy, žádné předvádění se, a, stejně jako vy, si myslím, že je místní. Řekl bych, že je možná jenom sbírá...ale proč, o tom se neodvažuji spekulovat. Pokud mám ale pravdu, tak to není nic dobrého.“
Mackenzie musela souhlasit. Pokud někdo ženy jenom unášel, muselo mu dříve nebo později dojít místo. A možná i zájem...což znamenalo, že s tím dříve nebo později přestane. To byla teoreticky dobrá věc, ale také to znamenalo, že potom jeho stopa vychladne, aniž by za sebou někdy zanechal něco, čeho by se mohli chytit.
„Myslím, že máte pravdu s tím, že je sbírá,“ odpověděla. „Jde po nich, když jsou zranitelné – když jsou zaměstnané svými auty a koly. Spíše se za nimi plíží, než aby se přímo ukázal. To znamená, že bude plachý.“
Ellington se ušklíbl a řekl: „Hm, to je dobrý postřeh.“
Jeho škleb se proměnil v úsměv, od kterého musela uhnout pohledem, protože věděla, že by vyústil k pohledu do očí, který se jim tu a tam stával. Ty pohledy trvaly příliš dlouho na to, aby byly neškodné. Namísto toho se zadívala zpátky ven z okna, kde nyní bylo modré nebe a dole pod nimi mraky nad americkým středozápadem, jenž už se musel rozkládat na zemi.
***
Vzhledem k tomu, že s sebou neměli skoro žádná zavazadla, prošli Mackenzie s Ellingtonem letištěm úplně bez problémů. Během rolování po přistání jí Ellington pověděl, že už mají plán postupu (nejspíše vznikl v době, kdy se řítila do svého bytu a balila si věci). Měli se setkat se dvěma místními agenty a spolupracovat s nimi, aby byl případ vyřešen tak rychle, jak jen to bude možné. Vzhledem k tomu, že ani nepotřebovali vyzvednout velká zavazadla, vydali se rovnou za nimi.
Setkali se v jednom z nesčetných Starbucksů přímo na letišti. Ellington se ujal vedení, protože bylo jasné, že jej McGrath považoval za hlavu celé operace. Proč jinak by právě jemu pověděl, kde se má s agenty setkat? Proč jinak by o všem věděl s předstihem, aby mohl na letišti být včas a vše si pohodlně vyřídit?
Jejich dva agenti byli opravdu těžko k přehlédnutí. Mackenzie si sama pro sebe povzdechla, když zjistila, že jsou to oba muži. Jeden z nich ale vypadal jako nováček. Nebyla šance, že by mu bylo víc než dvacet čtyři let. Jeho partner vypadal naopak ostříleně – a nejspíše už mu táhlo na padesát.
Ellington se vydal rovnou k nim a Mackenzie jej následovala. Ani jeden z agentů nevstal, ale ten starší nabídl Ellingtonovi ruku.
„Agenti Heideman a Thorsson, je to tak?“ zeptal se Ellington.
„Jsem vinen,“ řekl ten starší. „Já jsem Thorsson a tady můj partner je Heideman.“
„Rád vás poznávám,“ řekl Ellington. „Jsem zvláštní agent Ellington a tohle je moje partnerka, agentka Whiteová.“
Všichni si potřásli rukama způsobem, jenž byl pro Mackenzie od příchodu k FBI už skoro nudný. Bylo to jako formalita, kterou bylo nutno podstoupit, než se přešlo k důležitějším věcem. Heidemanova ruka byla vlhká a jeho stisk velice slabý. Nepůsobil sice nervózně, ale jistě byl trochu nesmělý a nesvůj.
„Takže, jak daleko se nacházejí ta místa činu?“ zeptal se Ellington.
„Nejbližší je zhruba hodinu jízdy odsud,“ odpověděl Thorsson. „Ty další jsou potom deset nebo patnáct minut od něj.“
„Máte od rána něco nového?“ zeptala se Mackenzie.
„Nic,“ odpověděl Thorsson. „To je jeden z důvodů, proč jsme vás zavolali. Ten chlápek už si vzal tři ženské a my nejsme schopni nalézt sebemenší stopu. Věci zašly tak daleko, že zvažujeme o instalaci kamer kolem místních silnic. Jenže jak bychom mohli pod dohled kamer dostat celých sedmdesát pět mil silnice?“
„No, technicky by to možné bylo,“ řekl Heideman. „Ale chtělo by to tak tunu kamer a pořádný rozpočet. Takže to lidi z vedení považují za poslední možnou variantu.“
„Mohli bychom se vydat na první místo činu?“ zeptal se Ellington.
„Jistě,“ odpověděl Thorsson. „Budete chtít nejdřív vyřešit hotely a takové věci?“
„Ne,“ odpověděla Mackenzie. „Vrhněme se rovnou do práce. Pokud říkáte, že je tu tak velký úsek silnice, který musíme pokrýt, tak bychom neměli ztrácet čas.“
Zatímco Thorsson s Heidemanem pokývali hlavami, Ellington se na ni pobaveně podíval. Mackenzie si nebyla jistá, jestli je to kvůli jejímu odhodlání dostat se na místo činu tak rychle, jak jen to bude možné, anebo údivu, že nenechává veškeré vedení jenom na něm. Pevně však věřila, že nevycítil, že myšlenka přiblížit se v jeho přítomnosti k jakémukoliv hotelu, ji naplňovala až příliš mnoha různými emocemi.
Starbucks opustili v útvaru, jenž by se dal nazývat frontou. Mackenzie byla příjemně překvapena, když jí Ellington podržel dveře, aby se ujistil, že není v řadě poslední.
„Víte,“ řekl Thorsson a ohlédl se za nimi, „jsem rád, že se tam chcete vypravit rovnou. Kolem toho případu jsou nějaké divné vibrace. Můžete to cítit, když mluvíte s místními policajty a na nás už to pomalu začíná působit taky.“
„Vibrace?“ zeptala se Mackenzie.
Thorsson s Heidemanem se na sebe ustaraně podívali, než Thorsson s trochu pokleslými rameny odpověděl: „Jakože se prostě nic neděje. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Není tam opravdu ani jediná stopa. Ten chlápek je jako duch.“
„S tím snad dokážeme pomoci,“ řekl Ellington.
„V to doufám,“ pokračoval Thorsson. „Protože momentálně si skoro všichni myslí, že ho prostě nikdy nemůžeme najít.“
KAPITOLA TŘETÍ
Mackenzie byla velice překvapená, že místní kancelář vybavila Thorssona s Heidemanem Chevroletem Suburban. Po jízdě ve svém vlastním křápu a uniformních automobilech z půjčoven, se kterými se posledních pár měsíců potýkala, konečně měla pocit, že cestuje stylově. Když o hodinu a deset mnut později dorazili na první místo činu, byla však už ráda, že může ven. Nebyla zvyklá na takový komfort a během jízdy zjistila, že se v tom vlastně necítí nijak příjemně.
Thorsson zaparkoval u krajnice státní silnice číslo 14, což byla jednoduchá dvouproudá komunikace táhnoucí se hlubokými lesy Iowy. Po cestě si Mackenzie všimla několika odboček na prašné cesty, které se zdály všechny víceméně zapomenuté. Každou přehrazovaly dva kůly, mezi nimiž se táhnul drát či řetěz. Jinak už tam nebylo nic než stromy a stromy.
Thorsson s Heidemanem je dovedli k několika místním policistům, kteří na ně jenom nezúčastněně mávli na pozdrav. Vpředu před nimi stálo mezi dvěma zaparkovanými policejními vozy červené Subaru. Obě kola na straně řidiče byla prázdná.
„Jaká je policejní přítomnost tady kolem?“ zeptala se Mackenzie.
„Maličká,“ odpověděl Thorsson. „Nejbližší město je Bent Creek. Žije tam zhruba devět set lidí. Jejich policejní posádka se skládá z jednoho šerifa – který je teď mimochodem tady – dvou zástupců a sedmi pochůzkářů. Bylo tu pár stáťáků z Des Moines, ale v momentě, kdy jsme se do toho vložili my, se zase stáhli. Teď je to záležitost FBI. Zhruba tak vypadá současná situace.“
„Takže jsou rádi, že jsme sem do těch lesů přijeli na pomoc?“ zeptal se Ellington.
„Absolutně,“ odpověděl Thorsson.
Došli k autu a pár chvil kolem něj jenom tak kroužili. Mackenzie se přitom stačila podívat i zpátky k policistům. Pouze jeden z nich se skutečně zajímal, co tam ti agenti FBI dělají. To jí ale vůbec nevadilo. Obvykle totiž tihle policisté nejnižších úrovní věci jenom komplikovali a nadělali více nepořádku, než zajistili stop. Bylo by skvělé dělat na tomhle případu, aniž by se člověk musel ohlížet na uražené ego místního sboru.
„Bylo v autě už provedeno zjištění otisků prstů?“ zeptala se.
„Ano, dnes ráno,“ řekl Heideman. „Můžete se tam podívat.“
Mackenzie otevřela dveře u spolujezdce. Rychlý pohled dovnitř jí prozradil, že v tom autě možná už byly sejmuty otisky prstů, ale jinak nebylo za důkazní materiál zajištěno vůbec nic. Na sedadle spolujezdce dokonce pořád ještě ležel mobilní telefon. Na palubní desce potom našla balíček žvýkaček a několik zmačkaných a poházených poznámkových papírků.
„Tohle je auto té spisovatelky, že?“ zeptala se.
„Přesně tak,“ odpověděl Thorsson. „Delores Manningová.“
Mackenzie pokračovala v ohledání vozidla. Našla Deloresiny sluneční brýle, víceméně prázdný diář, pár kopií literárního magazínu The Tin House na zadním sedadle, společně s drobnými mincemi tu a tam. V kufru byla pouze krabice s knihami. V ní bylo osmnáct kopií knihy nazvané Zaslepena láskou od Delores Manningové.
„Byly otisky sejmuty i tady vzadu?“ zeptala se.
„Ne, myslím, že ne,“ odpověděl Heideman. „Je to jenom krabice s knížkami, že?“
„Ano, ale pár jich chybí.“
„Vracela se z autogramiády,“ řekl Thorsson. „Nejspíše je prodala nebo rozdala.“
Nebylo to nic, co by stálo za dohady, a tak to nechala být. Přesto však nakonec dvě knihy prolistovala. Obě byly od Manningové podepsány na titulní straně.
Mackenzie vrátila knihy zpátky do krabice a namísto nich se začala zaobírat silnicí. Kráčela po jejím okraji ve snaze nalézt jakékoliv známky, že tam bylo nastraženo něco, co by pneumatiky prořízlo. V jednom okamžiku se ohlédla za Ellingtonem a s uspokojením zjistila, že ten už se mezitím věnuje pneumatikám samotným. I z místa, kde stála, viděla na slunci se třpytící střepy trčící z kol.
Na silnici o kus dál bylo toho skla více. Sluneční paprsky, které si proklestily cestu skrz koruny stromů nad silnicí, dopadaly přímo na něj a činily ten pohled jaksi strašidelně krásným. Mackenzie došla až k tomu místu a přidřepla, aby si vše lépe prohlédla.
Na první pohled bylo jasné, že tu to sklo bylo rozmístěno záměrně. Bylo poházeno především podél dvojité žluté čáry ve středu vozovky. Bylo to několik kupek tu a tam, ale ta největší byla umístěna tak, aby na ní někdo, kdo tudy pojede, musel v každém případě najet. Na silnici leželo i několik větších střepů, které nejspíš nebyly zasaženy a tedy nebyly rozdrceny na malé kousíčky jako ostatní. Mackenzie zvedla ze země jeden z větších střepů a prohlížela si jej.
Na první pohled to bylo tmavé sklo, ale když se Mackenzie podívala pozorněji, zjistila, že bylo ve skutečnosti obarveno do černa až později. Aby neodráželo tolik světla od blížících se světel, pomyslela si. Někdo, kdo by tu projížděl v noci, by viděl lesk skla na silnici, ale ne, když bylo obarveno černou barvou.
Vybrala si pár větších kousků a zkusila na nich zaškrábat nehtem. Sklo, které se objevilo pod barvou bylo dvou různých barev. Většina byla jednoduše čirá, ale několik střepu mělo lehce zelený nádech. Všechny byly příliš tlusté na to, aby mohly pocházet z obyčejné pivní lahve nebo něčeho podobného. Spíše to vypadalo na sklo používané k výrobě nádobí. Některé kusy byly půl druhého palce silné i poté, co se po nich prohnala váha auta Delores Manningové.
„Všimnul si někdo, že je to sklo posprejované?“ zeptala se.
Policisté u krajnice se na sebe podívali zmatenými pohledy. Dokonce i Thorsson s Heidemanem na ni pohleděli s otázkou.
„To znamená, že ne,“ doplnil to Thorsson.
„Byly už ty střepy sebrány a analyzovány?“ ptala se Mackenzie dál.
„Sebrány, ano,“ odpověděl Thorsson. „Analyzovány, ne. Ale jeden tým na tom teď dělá. Výsledky bychom měli mít do pár hodin. Předpokládám, že nám podají i zprávu o tom spreji.“
„Ale na ostních místech tohle sklo nebylo, že?“
„Přesně tak.“
Mackenzie vstala, ještě jednou se zadívala na sklo a v duchu si začala upravovat profil podezřelého, jenž si vytvořila v letadle.
Žádné sklo na předchozích místech, přemýšlela. To znamená, že mu záleželo na této konkrétní ženě. Proč? Možná, že ty první dvě zmizení byly jenom náhody. Možná, že podezřelý byl jenom ve správný čas na správném místě. Pokud by tomu tak bylo, šlo o definitivní důkaz toho, že je místní – vesnický člověk, ne někdo z města. Jenže také je chytrý a plánuje. Neprovádí ty akce jenom tak od boku.
Ellington došel k ní, aby sklo prozkoumal sám. Ani se na Mackenzie nepodíval, když se zeptal: „Nějaké nápady?“
„Pár.“
„Například?“
„Je to venkovan. Nejspíše místní, jak jsme si mysleli. Také si myslím, že tenhle únos byl plánován. Propíchnutá kola...udělal to schválně. Pokud na předchozích místech nebylo sklo, nastražil jej pouze tentokrát. Takže si myslím, že nad předchozími únosy neměl kontrolu. Měl jenom štěstí. Ale tenhle...na tom už musel trochu pracovat.“
„Myslíte, že stojí za to promluvit si s rodinou?“ zeptal se Ellington.
Mackenzie si nebyla jistá, jestli ji zkouší podobně, jako to dělával Bryers, anebo jestli jej opravdu zajímá postoj, který by ona zaujala.
„Je to nejrychlejší způsob, jak získat nějaké odpovědi, který momentálně asi máme,“ odpověděla. „I kdyby to nakonec nic nepřineslo, budeme mít splněnou jednu povinnost.“
„To zní, jak když to říká nějaký robot na psaní učebnic,“ usmál se Ellington.
Mackenzie to ignorovala a namísto toho přešla k zadní straně vozu. Thorsson s Heidemanem je oba jenom sledovali.
„Víme, kde Delores Manningová bydlí?“ zeptala se Mackenzie.
„V Buffalu v New Yorku,“ odpověděl Thorsson. „Ale její rodina bydlí nedaleko Sigourney.“
„To je tady v Iowě, že?“
„To je,“ řekl Thorsson. „Její matka žije asi tak deset minut od města. Otec zemřel. Nikdo její rodinu ještě o jejím zmizení neinformoval. Podle toho, co víme, tak je nezvěstná jenom něco kolem dvaceti šesti hodin. A, i když to nemůžeme potvrdit, říkali jsme si, jestli rodinu náhodou nenavštívila, když byla v Cedar Rapids na autogramiádě.“
„Myslím, že by měli být informováni,“ řekla Mackenzie
„Souhlas,“ přidal se k ní Ellington.
„Poslušte si,“ uchechtl se Thorsson a trochu sarkasticky dodal. „Sigourney je odsud asi tak hodinu a čtvrt autem. Rádi bychom se přidali, ale to nebylo v našich příkazech.“
Když tu větu dokončoval, přišel k nim jeden z policistů. Jeho odznak jim pověděl, že právě tohle je šerif této oblasti.
„Potřebujete nás k něčemu?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Ellington. „Možná jenom kdybyste nám mohl povědět o nějakém dobrém hotelu tady v okolí.“
„V Bent Creeku je jenom jeden,“ řekl šerif. „Takže to je jediné místo, které můžu doporučit.“
„Dobrá, vypadá to, že tedy na vaše doporučení dáme. Také by se nám hodilo jedno další ohledně pronájmu vozidla.“
„To vám můžu zařídit sám,“ řekl šerif a nechal to, jak to bylo.
S lehkým pocitem, že byli tak trochu odbyti, se Mackenzie vrátila k Suburbanu a posadila se na zadní sedadlo. Zatímco zbylí tři agenti nasedali, Mackenzie začala přemýšlet o těch prašných odbočkách, které viděla po cestě sem. Kdo ty pozemky vlastní? Kam ty cesty vedou?
Po cestě do Bent Creeku se v Mackenziině hlavě rodily další a další otázky...některé nedůležité, ale jiné naopak ovoce nést mohly. Všechny si je snažila zapamatovat a zároveň nadále přemýšlela o tom skle na silnici. Pokoušela se představit si, jak je někdo barví na černo s vědomým úmyslem, že tím zastaví něčí automobil.
Vypovídalo to něčem více než o pouhém záměru. Bylo v tom i pečlivé plánování a znalost dopravních podmínek na státní silnici 14, to vše pozdě v noci.
Náš člověk je nebezpečně chytrý, přemýšlela. Také je to plánovač a zdá se, že jde výhradně po ženách.
Sumírovala si v duchu profil jejich člověka, když tu si najednou uvědomila, že je čím dál více nervózní...měla pocit, že by měli jednat rychle. Nemohla se zbavit dojmu, že někde za těmi stromy kdosi rozbíjí další sklo a barví je sprejem.
A především plánuje únos další oběti.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Když Delores Manningová otevřela oči, pomyslela na svou matku. Matku, která žila ve shnilém přívěsu kousek od Sigourney. Byla to velice hrdá až tvrdohlavá žena a Delores ji po skončení akce v Cedar Rapids plánovala navštívit. Právě totiž podepsala se svým vydavatelem kontrakt na další tři knihy, a tak pro matku vypsala šek na 7000 $ a doufala, že budou rozumně využity. Možná, že to bylo trochu snobské, ale Delores se styděla za to, že její matka žila z podpory a že si jídlo kupovala na přídělové lístky. Bylo tomu tak už od doby, kdy zemřel její otec a...
Mlhavá představa matčiny tváře pomaloučku mizela, jak si Deloresiny oči přivykaly na temnotu. Seděla zády opřená o něco tvrdého a téměr chladného na dotek. Pomaloučku a opatrně se pokusila vstát. Nebylo to však ani dostatečně pomalé ani opatrné. Těsně před tím, než se Delores narovnala, najednou narazila hlavou do stropu, jenž měl stejný povrch jako stěna za zády.
Zmateně zahmatala rukama kolem sebe a zjistila, že je ten povrch všude, a že je ani nedokáže natáhnout. Její dech se zatřásl počínající panikou a ona si zároveň všimla, že přímo před sebou vidí tři stejné pruhy světla. To jí leccos napovědělo.
Byla v nějakém kontejneru…byla si docela jistá, že je ocelový nebo vyroben z nějakého jiného kovu. Prostor uvnitř nebyl vyšší než čtyři stopy, takže pokoušet se vstát nemělo smysl. Zároveň měla pocit, že to místo nemá více než čtyři stopy ani na šířku a na délku. Její dech byl najednou mělký a točila se jí hlava.
Natlačila se obličejem proti stěně před sebou a nasála přes mezery mezi mřížemi čerstvý vzduch. Každá mezera byla jenom asi šest palců dlouhá a na šířku mohla mít jenom pouhé tři palce. Vzduch, jenž Delores nasála, ji však přinesl pramalou úlevu. Bylo v něm cosi sladkého a velmi nepříjemného.
Odkudsi z dálky, zdálo se to tak daleko, že to klidně mohl být nějaký jiný svět, uslyšela slabý kňučivý zvuk. Nějaký stroj? Nebo to bylo zvíře? Ano, zvíře…jenže jaké? Možná prasata?
Dýchajíc poněkud klidněji, se nahrbila ještě více a podívala se skrz mříže ven.
Spatřila prostor, jenž silně připomínal vnitřek velké dřevěné zemědělské stodoly. Dobrých dvacet stop vpředu byla velká vrata. Byla zavřená, ale nepřiléhala do svého rámu dokonale, a tak tu a tam dovnitř pronikaly paprsky denního světla. Podtrženo sečteno, toho Delores sice neviděla mnoho, ale i tak to vypovídalo o pořádné šlamastice.
Musela rychle něco udělat. V novém záchvatu hrůzy ustoupila o krok zpět a vyrazila kupředu přímo proti mříži. Při nárazu vzlykla. Stěna se však ani nehnula - pouze slabounce zavrzala.
Cítila, jak její panika roste a věděla, že musí rychle zkusit použít tu trochu logického uvažování, která ji ještě zůstala. Začala rukama šátrat po dně kotejneru. Doufala, že se jí třeba podaří najít nějaká madla, šrouby či cokoliv, co by jí mohlo otevřít cestu na svobodu. Nebyla žádnou silačkou, ale pokud najde byť jen jediný šroubek, který bude uvolněný…
Nebylo tam nic. Učinila druhý pokus na zadní stěně, ale potázala se stejným výsledkem.
Zoufale vykopla plnou silou proti dveřím s mříží. Když ani to nepřineslo žádný výsledek, vzdálila se až k protější stěně kontejneru, natočila se pravým ramenem proti dveřím a s odrazem od stěny na ně naběhla. Výsledkem toho pokusu bylo, že ji zpětný náraz odrazil dozadu a na záda. Přitom se udeřila hlavou o stěnu kontejneru a narazila si páteř.
Do hrdla se jí dral křik, ale nebyla si jistá, jestli by zrovna to byl ten nejlepší nápad. Vzpomínala si na toho muže z náklaďáku, který zastavil u silnice a potom ji napadl. Opravdu si přála, aby se sem teď vrátil?
Ne, to tedy ne. Přemýšlej, přikazovala sama sobě. Použij ten svůj tvořivý mozek a vymysli, jak se odsud dostaneš.
Jenže myslet prostě nedokázala. Takže, i když se jí podařilo zadržet výkřik, jenž se už už dral ven, se slzami už nijak úspěšná nebyla. Ještě jednou zuřivě nakopla dveře kontejneru a potom se vrátila do pozice, v níž se probudila. Vzlykala tak tiše, jak jen to šlo, pohupovala přitom tělem dopředu a dozadu a pohled udržovala upřený na té malé mřížce, jíž dovnitř pronikala ta trocha prachem zakaleného světla.
Pro tu chvíli to bylo všechno, co Delores Manningová mohla dělat.
KAPITOLA PÁTÁ
Mackenzie se vůbec nelíbilo, že její myslí proudí jedno klišé za druhým, když s Ellingtonem vjeli do brány Sigourney Oaks Mobile Home Court. Mobilní domky byly všechny zaprášené a zdálo se, že je drží pohromadě možná právě jenom ten prach. Automobily, zaparkované před většinou z nich, na tom byly velice podobně. Na mrtvém trávníku kolem jednoho z přívěsů, seděli na skládacích zahradních židlích dva muži bez košil. Mezi nimi stála malá lednička na pivo a kolem několik zmačkaných plechovek…bylo 16:35.