Ještě Než Zabije

Blake Pierce je autorem bestselleru mystery série RILEY PAGEOVÁ, která prozatím zahrnuje dvanáct knih. Blake Pierce je rovněž autorem MACKENZIE WHITE mystery série, zahrnující osm knih; AVERY BLACK mystery série, zahrnující šest knih; KERI LOCKE mystery série, zahrnující pět knih; a novou mystery sérii RILEY PAIGEOVÁ, která začíná knihou SLEDOVANÁ.

Vášnivý čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, s Vámi chce být v kontaktu, tak neváhejte a navštivte www.blakepierceauthor.com, kde se dozvíte více.

Copyright © 2016 by Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autor na vznik tohoto titulu musel vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

KNIHY OD BLAKE PIERCE

ZÁHADA RILEY PAIGE

NAVŽDY PRYČ (Kniha #1)

POSEDLOST (Kniha #2)

NENASYTNOST (Kniha #3)

LÁKÁNÍ (Kniha #4)

ZÁHADA MACKENZIE WHITE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (Kniha #1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (Kniha #2)

ZÁHADA AVERY BLACK

DŮVOD ZABÍT (Kniha #1)

DŮVOD UTÍKAT (Kniha #2)

PROLOG

Kdykoliv jindy by pro ni první paprsky úsvitu na špičkách kukuřičných klasů byly překrásné. Dívala se, jak první světlo toho dne tančí kolem klasů a vytváří jemnou zlatavou záři. Ze všech sil se snažila v tom najít zalíbení.

Potřebovala se něčím rozptýlit – jinak by ta bolest byla nesnesitelná.

Byla přivázána k velkému dřevěnému kůlu, který se tisknul k jejím zádům a pokračoval ještě dvě stopy nad její hlavu. Ruce měla svázané za zády a pevně přitáhnuté ke kůlu. Na sobě měla jenom černé krajkové spodní prádlo a podprsenku, která zvedala její, již zasloužilá ňadra, blíže k sobě a vzhůru. Právě díky tomu kousku oblečení dostávala ve striptýz klubu nejvíce spropitného. Podprsenka dávala jejím ňadrům vzhled, jako kdyby stále patřily jednadvacetileté, a ne čtyřiatřicetileté matce dvou dětí.

Kůl se zadíral do odhalené kůže na jejích zádech. To však nebylo nic proti bolesti, kterou z ní doloval ten muž s temným, hrozným hlasem.

Napnula se, když uslyšela, že kráčí za ní. Jeho kroky jemně křupaly na mýtině uprostřed kukuřičných polí. Byl tam ale i další zvuk, i když byl o poznání tišší. Ten chlap něco vláčel. Uvědomila si, že to musí být bič. Ten, který používal, když ji bil. Musel být opatřený nějakými výstupky a na konci měl ještě něco dalšího. Podařilo se jí ho zahlédnout jenom jednou jedinkrát – a i ten letmý pohled jí stačil.

Její záda štípala od spousty předchozích švihnutí a jenom zvuk, který ta strašlivá věc vydávala, když byla vlečena kolem, v ní vzbuzoval záchvaty bezmocné paniky. Vykřikla – té noci už to bylo jistě minimálně posté – ale kukuřičná pole, stejně jako předtím, vše dokonale uhlušila. Nejprve se snažila volat o pomoc. Doufala, že by ji někdo mohl slyšet. Postupně se však její výkřiky změnily v žalostné kvílení tvora, jenž už věděl, že žádná pomoc nikdy nepřijde.

„Zvážím, že tě nechám běžet,“ řekl muž.

Jeho hlas patřil člověku, který buď kouřil jednu cigaretu za druhou anebo se stejnou frekvencí denně křičel. Navíc podivně křivil sykavky.

„Ale nejdřív se musíš doznat ke svým hříchům.“

Tohle opakoval už počtvrté. Ona se už počtvrté naopak snažila něco vymyslet. Neměla však, k čemu by se přiznávala. Nebyla špatný člověk, byla hodná ke každému, koho znala a byla dobrou matkou – možná ne až tak dobrou, jak by chtěla – ale dělala, co mohla.

Co od ní ten člověk chtěl?

Znovu začala volat o pomoc a pokusila se opřít zády proti kůlu. Jakmile to udělala, pocítila škubnutí provazu utaženého kolem zápěstí a posléze i lepkavou krev, která po něm tekla.

„Přiznej své zločiny,“ opakoval výzvu.

„Nechápu, o čem to mluvíš!“ skučela.

„Však ty si vzpomeneš,“ zavrčel.

To už říkal i předtím. Vždycky těsně, než začal—

Ozvalo se jemné šlehnutí biče, když zbraň protnula vzduch.

Vykřikla a přitiskla se na kůl, když o zlomek vteřiny později bič dopadl na její bok.

Z rány se vyřinula nová krev, ale ona už to ani necítila. Namísto toho se soustředila na zápěstí. Poslední hodinu už se kolem nich hromadila její vlastní krev, navíc ještě ředěná potem. Výsledkem byla kluzká substance, která mírně roztahovala lano a umožňovala jemný pohyb. Byla tu naděje, že by se za chvíli mohlo podařit se uvolnit. Jenže její tělo se vzpouzelo bolesti a mysl se v obranné reakci pokoušela od všeho odpojit. Zmocňovaly se jí mdloby.

Prásk!

Tentokrát ji zasáhl do ramene. Znovu vykřikla.

„Prosím,” vydralo se jí z hrdla. „udělám, cokoliv chceš! Jen mě potom pusť!”

„Přiznej svoje—”

Zabrala rukama vší silou, ve snaze dostat je zpátky před tělo. Jejími rameny projelo bolestivé škubnutí, ale ona se najednou ocitla volná. Její zápěstí byla spálená, jak se do nich zahryzly provazy, ale to nebylo nic v porovnání s ranami působenými tím bičem.

Pohyb kupředu byl tak silný, že málem přepadla na kolena. To by jistě pohřbilo všechny naděje na útěk. Jenže právě v tom okamžiku převzaly kontrolu nad jejími svaly ty nejprimitivnější lidské pudy, které lidstvu po staletí pomáhaly přežívat. Než si to pořádně uvědomila, její nohy už kmitaly v rychlém běhu.

Řítila se mezi kukuřičnými klasy, zaplavena náhle nabytou svobodou a udivena, že její nohy po tak dlouhé době svázání stále dobře fungují. V žádném případě nezastaví, aby si to mohly ještě rozmyslet.

S rámusem rozrážela kukuřici, jejíž dlouhé klasy jí bily do ramenou. Listy budily dojem, jako by se po ní natahovaly a chtěly ji zachytit. Jako nějaké dlouhé svraštělé prsty. Lapala po dechu a ze všech sil se snažila klást jednu nohu před druhou a neztrácet tempo. Věděla, že silnice musí být někde poblíž. Všechno co musí udělat, aby se k ní dostala, bylo vydržet utíkat a zapomenout na svou bolest.

Tu se někde za jejími zády začal ten chlap řehtat. Jeho drsný hlas ten smích přetvořil v cosi mrtvolně strašidelného. Jako kdyby to byla obluda, která se v těch polích už po staletí ukrývala.

Zanaříkala, ale pokračovala v běhu. Její bosá chodidla pleskala o půdu, zatímco podobně neoděné tělo bylo bez přestání šleháno klasy. Její prsa poskakovala v šíleném tempu nahoru a dolů a to levé si začínalo nacházet cestu ven z podprsenky. Někdy v té chvíli sama sobě slíbila, že pokud se z toho dostane živá, už se nikdy nebude svlékat. Najde si nějakou lepší práci a lepší způsob, jak zabezpečit svoje děti.

To v ní probudilo nové síly a ona dokonce dokázala ještě přidat do kroku. Běžela tak rychle, jak jen to šlo. Určitě mu unikne, jenom nesmí polevit. Silnice už musí být hned za další řadou kukuřice. Správně?

Možná. Jenže i kdyby, kdo kdy řekl, že po ní zrovna někdo pojede? Nebylo ještě ani šest ráno a silnice v Nebrasce byly často velmi opuštěné i v příhodnější denní době.

Tu se před ní objevila mezera v porostu. V ní zasvítilo mdlé světlo počínajícího úsvitu a hned záhy potom i silnice.

Ihned nato navíc uslyšela zvuk blížícího se motoru. Zaplavila ji naděje.

Záhy už mezi klasy spatřila nažloutlou záři reflektorů a rozběhla se k nim ještě rychleji než předtím. Měla dokonce pocit, že její týrané smysly dokážou zachytit pach výfukových plynů.

Na okraj kukuřičného pole dorazila přesně v okamžiku, kdy kolem něj projížděl červený náklaďák. Začala křičet a zuřivě přitom mávat rukama.

„PROSÍM!“ křičela.

Jenže kolos jednoduše produněl kolem.

Mávala rukama a začínala plakat. Třeba se řidič alespoň podívá do zpětného zrcátka—

Prásk!

Nová a zcela nečekaná vlna bolesti jí jako blesk projela po zadní straně levého stehna. Upadla.

Křičela a pokoušela se dostat znovu na nohy, ale to už ji zezadu za vlasy uchopila silná ruka a surově ji táhla zpátky do kukuřice.

Pokoušela se vzpouzet, znovu se vymanit, ale tentokrát to nebylo nic platné.

Přišlo ještě několik dalších ran bičem, než konečně ztratila vědomí.

Ještě si stačila uvědomit, že už to všechno skončí. To práskání, ty rány bičem – a vlastně i její nečekaně utnutý, ale bolestí dostatečně vyplněný život.

KAPITOLA PRVNÍ

Detektiv Mackenzie Whiteová se připravila na nejhorší, když toho rána kráčela kukuřičným polem. Chrastění suchých listů ji rozčilovalo. Bylo mrtvé, škrábalo o její bundu a řadu za řadou se s drobnými obměnami neustále opakovalo. Mýtina, na kterou mířila, byla vzdálena několik mil.

Když na ni konečně dorazila, zastavila se a chvíli strávila tím, že si přála, aby mohla být kdekoliv jinde, než tady. Bylo tam mrtvé, téměř zcela nahé tělo zhruba třicetileté ženy. Byla přivázána ke kůlu a ve tváři až doposud zůstával výraz zděšení. Mackenzie by si bývala přála, aby tu tvář nikdy nespatřila – jenže naopak ji už potom nikdy nedokázala zapomenout.

Pět policistů se motalo v okolí mýtiny, ale ve skutečnosti toho mnoho nedělali. Jenom se snažili vypadat zaměstnaně, ale ona dobře věděla, že si s tím nevědí rady. Ani jeden z nich nejspíš nikdy nic podobného neviděl. Mackenzie naopak netrvalo ani pět vteřin, aby si, při pohledu na blonďatou ženu přivázanou ke kůlu, uvědomila, že jde o něco mnohem většího. Něco, s čím se ještě nesetkala. Jenom tohle se v kukuřičných lánech Nebrasky nestalo.

Mackenzie se přiblížila k oběti a začala ji pomalým krokem obcházet. Na temeni přitom pocítila pohledy ostatních vyšetřovatelů. Napadlo ji, že si nejspíše říkají, že se bere až moc vážně. Přibližovala se k případům možná až příliš blízko, aby hledala stopy a náznaky, které mohly být často i velmi abstraktní povahy. Věděla přitom, že si spousta lidí na oddělení myslí, že se jako mladá policistka dostala do pozice detektiva až příliš brzy. Odjakživa byla ambiciózní mladou ženou a možná právě proto tu teď měla větší šance, než oko detektiva z maloměsta odněkud z dálav Nebrasky.

Mackenzie se rozhodla jejich pohledy jednoduše ignorovat. Zaměřila se pouze na tělo oběti. Rukou přitom tu a tam odháněla mouchy, které se už začínaly o místo činu notně zajímat. Vlastně se kolem ženského těla hemžily jako malý černý mrak. Horko navíc kondici nebožky nijak neprospívalo. Celé léto bylo toho roku velmi slunečné a teplé, a tady uprostřed kukuřičných polí se zdálo, že se tu všechno to vedro hromadilo a uchovávalo jako v nějaké obří baterii.

Mackenzie se ještě přiblížila a studovala detaily. Zoufale se přitom snažila se nepozvracet. Ženina záda byla rozsekána na cucky. Všechny rány si byly velice podobné, což znamenalo, že byly způsobeny jedním a tím samým nástrojem. Záda oběti byla doslova slepená krví, nyní již většinou zaschlou, ale na pár místech ještě mokvající a lepkavou. Zadní strana jejího miniaturního spodního prádla byla k tělu oběti krví přilepena též.

Když Mackenzie dokončila kruh kolem oběti, přišel k ní nevysoký, podsaditý policista. Toho muže velmi dobře znala, ale to neznamenalo, že by ji zajímal.

„Dobrý den, detektive Whiteová,“ pozdravil ji velitel Nelson.

„Veliteli,“ pokývla hlavou.

„Kde je Porter?“

V jeho hlase nebylo nic povýšeného, ale ona to stejně vycítila. Tenhle policejní prací ostřílený padesátník si ani trochu nepřál mít za pomocnici na jeho případu pět-a-dvacetiletou ženu. Walter Porter, její pět-a-padesátiletý partner, by pro tu práci byl mnohem lepší.

„Zůstal na silnici,“ odpověděla Mackenzie. „Mluví s farmářem, který objevil tělo. Za chvilku tu jistě bude.“

„Dobrá,“ řekl Nelson a očividně se mu trochu ulevilo. „Co si o tom ty myslíte?“

Mackenzie si nebyla jistá, co by mu na to měla odpovědět. Věděla, že je tím mužem testována. Čas od času to dělal, dokonce i na nedůležitých činnostech na oddělení. Žádnému jinému policistovi nebo detektivovi přitom ani zdaleka tolik pozornosti nevěnoval. Mackenzie si byla jistá, že si na ni zasedl jenom proto, že je mladá, a protože je žena.

Něco jí říkalo, že tohle je něco víc než jenom teatrální vražda. Co všechny ty šlehance na zádech? Stalo se to všechno proto, že byla přitažlivá? Její ňadra byla na první pohled vylepšená, a pokud se Mackenzie nemýlila, jejímu obličeji se dostalo pár zásahů také. Měla na sobě spoustu makeupu, který teď byl rozmazán slzami.

„Myslím,” řekla Mackenzie, aby konečně Nelsonovi nějak odpověděla, „že tu šlo čistě jen o násilí. A že pitva neprokáže znásilnění. Většinou, když muži unesou ženu ze sexuálních důvodů, nedají jí takhle do těla, i když je třeba plánují později zabít. Podle jejího prádla bych navíc řekla, že to byla žena značně provokativní povahy. Popravdě, podle stylu jejího makeupu i velikosti a tvaru prsou, bych začala obvolávat strip kluby v Omaze a ptala se, jestli jim minulou noc nezmizely tanečnice.”

„To všechno už jsme udělali,” odpověděl Nelson posmutněle. „Zavražděná se jmenuje Hailey Lizbrooková, třicet čtyři let, matka dvou chlapců a průměrná tanečnice v klubu The Runway v Omaze.”

Všechna ta fakta recitoval, jako kdyby četl nějaký instruktážní manuál. Mackenzie z toho vyvodila, že je ten muž na své pozici už dost dlouho na to, aby pro něj zavraždění už nebyly lidmi, ale spíše jenom částmi skládanky, která má být rozluštěna.

Mackenzie však pracovala jenom pár let a ještě zdaleka nedokázala být tak tvrdá a bezcitná. Dívala se na ni se záměrem vyřešit případ, ale zároveň v oběti viděla i ženu, která po sobě zanechala dva chlapce – chlapce, kteří budou celý život žít bez matky. Vzhledem k tomu, že se matka dvou dětí živila striptýzem, se dalo usuzovat, že měli finanční potíže. Ta žena musela být zoufalá, že vzala jakoukoliv práci, aby své děti uživila. A teď skončila tady, přivázaná ke kůlu uprostřed polí a zmrskaná nějakým neznámým člověkem, který—

Šustění kukuřice za jejími zády ji vytrhlo z myšlenek. Walter Porter se k nim přicházel připojit. Když se na mýtině objevil, vypadal rozmrzele a způsob jakým si oprašoval uvolněné kukuřičné listy z kabátu, to jenom potvrzoval.

Než se jeho zrak zastavil u zuboženého těla Hailey Lizbrookové, rozhlédl se pomalu kolem. Po obličeji mu přeběhlo překvapené ušklíbnutí, které ohnulo jeho prošedivělý knír do ostrého úhlu. Další pohled věnoval Mackenzie s Nelsonem, ale neobtěžoval se jít k nim.

„Portere,” řekl velitel Nelson. „Whiteová už tuhle záležitost řeší. Má to pevně v rukou.”

„To bych chtěl vidět,” odpověděl Porter pochybovačně.

Vždycky tomu takhle bylo. Nelson jí totiž v žádném případě neskládal kompliment. Naopak se snažil provokovat Portera, který se teď musí s tou mladou holkou, která se objevila skoro odnikud, a najednou z ní byl detektiv, potýkat. Navíc byla pohledná, a tak ji jenom málokdo z mužů přes třicet let, kteří na oddělení sloužili, bral vážně. Porter to snášel ještě hůř než ostatní.

Jeho popichování však rozhodně nebylo důvodem, proč by se Mackenzie měla cítit neadekvátně či dokonce méněcenně. Znovu a znovu dokazovala, že dokáže vyřešit případy, na kterých muži selhávají a dobře věděla, že právě to je znepokojuje nejvíc. Bylo jí pouhých dvacet pět, příliš málo na to, aby už byla unavena prací, kterou měla naopak velmi ráda. Jenže teď, když musela pracovat s Portrem a všemi ostatními kolem, jí už leccos začínalo štvát.

Porter nakročil mezi Nelsona a Mackenzie, aby jí tím dal najevo, že odteďka už je show jeho. Mackenzie cítila, jak jí začíná vřít krev v žilách, ale udržela se a nic neřekla. Nic jiného ostatně nedělala za celé poslední tři měsíce, tedy od chvíle, kdy k němu byla přidělena. Porter jí přitom už od prvního dne nezapomínal dávat najevo, že se mu nelíbí. Mackenzie totiž nahradila jeho osmadvacetiletého parťáka, jenž byl propuštěn ze služby a Porter si myslel, že jej vyhodili speciálně proto, aby uvolnil místo téhle mladé policistce.

Mackenzie musela jeho nedostatek respektu jednoduše ignorovat, jinak by hrozilo, že to ovlivní její pracovní morálku. Beze slova se teď tedy vydala zpátky k tělu a pozorně se na něj zadívala. Nebyl to nijak příjemný pohled, ale rozhodně to nebylo tak zlé, jako první tělo, které musela ohledávat. V té době už mrtvé tělo svého otce ve snech skoro nevídala. Až do chvíle, kdy dorazila na toto místo činu. Tím se všechno rychle vrátilo zpátky. Mackenzie bylo tehdy jenom sedm let, když vkročila do ložnice rodičů a spatřila ho tam ležet v kaluži krve. Od té doby už se jí ten obrázek nikdy nepodařilo zcela zapomenout.

Začala pátrat po stopách, které by ukazovaly, že tato vražda neměla sexuální motiv. Neviděla žádné modřiny a otisky nehtů kolem jejích prsou a na zadku. Žádné vnější krvácení kolem jejích intimních partií. Jako další se podívala na ženiny dlaně a chodidla, ve snaze najít známky nábožensky motivované vraždy. Rány na rukou, zápěstích a na nohou by napovídaly pokusu o rituální ukřižování. Jenže ani s tímto pokusem neuspěla.

Ve stručném hlášení, které s Porterem obdrželi, stálo, že se šaty oběti zatím nenašly. Mackenzie z toho usuzovala, že je vrah měl stále při sobě, anebo se jich někde zbavil. To ukazovalo, že byl buď velmi opatrný, anebo obsedantní. V kombinaci s hypotézou, že včerejší vražda nebyla sexuálně motivovaná, potom vše začínalo nasvědčovat, že mají co dočinění s člověkem, který svoje činy dobře promýšlí dopředu.

Vrátila se na okraj mýtiny, aby se na celé místo činu mohla podívat z perspektivy. Porter se na ní po očku podíval, ale potom ji znovu začal ignorovat a namísto toho se bavil s Nelsonem. Všimla si však, že ostatní policisté ji pozorují. Alespoň někteří z nich se o její práci přece jen asi zajímali. Do hodnosti detektiva se dostala díky reputaci nevšedně inteligentní osoby, která měla skvělá doporučení od většiny instruktorů na policejní akademii, a čas od času se stávalo, že k ní mladší policisté – ať už ženy nebo muži – přicházeli, aby se zeptali na její názor na tu či onu profesionální záležitost.

Teď v tom, na druhou stranu, mohlo být i jednoduché zírání. Nebyla si jistá, co by bylo horší: muži okukující její zadek, zatímco kráčela kolem, anebo posmívání se za zády malé holky, která se zoufale snaží působit jako velký drsný detektiv.

Přinutila se soustředit na místo činu a opět se jí zmocnil pocit, že tu něco šeredně nesedí. Měla pocit, jako kdyby otevírala knihu a četla její první stránku s vědomím, že text není snadný a že má před sebou ještě spousty neméně náročných stránek.

Tohle je jenom začátek, pomyslela si.

Podívala se na zeminu kolem kůlu a všimla si několika rozbitých otisků bot. Nebylo to však nic, z čeho by si mohla dělat naděje na otisky prstů. Dále spatřila sérii škrábanců na zemi stočených jako klubko hadů. Přidřepla si, aby se mohla podívat zblízka a povšimla si, že mnohé z nich se táhnou těsně jeden vedle druhého. Neuspořádaně obkružovaly základnu kůlu. Ať už je udělalo cokoliv, bylo to dlouhé. Mackenzie se podívala na zubožená záda zavražděné a tu si povšimla, že její rány jsou stejné velikosti, jako ty hadovité otisky na zemi.

„Portere,“ řekla.

„Co je?“ zeptal se oslovený s očividnou nevolí, že je vyrušován.

„Myslím, že jsem našla otisky zbraně.“

Porter na vteřinku zaváhal, ale potom vyrazil směrem k Mackenzie, která se stále skláněla u země. Když si potom přidřepl vedle ní, neuniklo jí, že slabě heknul a přezka jeho opasku jemně zaskřípala. Měl dobrých padesát liber nadváhu, a čím více se blížil dvěma pětkám ve svém věku, tím více to bylo patrné.

„Nějaký druh biče?“ zeptal se.

„Vypadá to tak.“

Zadumaně se dívala na zem, sledovala směry klikatících se otisků kolem kůlu – a zatímco to dělala, všimla si něčeho dalšího. Byla to maličkost, tak jemná, že by ji málem byla přehlédla.

Vyrazila ke kůlu a dávala si přitom dobrý pozor, aby se nedotkla těla a neznehodnotila stopy pro forenzní vyšetřování. Po pár krocích se znovu sehnula a teprve teď si uvědomila, jak velké horko toho odpoledne bylo. Nehodlala se tím však nechat rozptýlit. Nahnula se obličejem ke kůlu tak blízko, že se jej téměř dotkla čelem.

„Co to tam sakra děláte?“ zeptal se Nelson.

„Něco je tu vyřezáno,“ odpověděla. „Vypadá to jako čísla.“

Porter to přišel prověřit, ale dal si náramně záležet na tom, aby se nemusel znovu ohýbat. „Whiteová, ten kus dřeva je nejmíň dvacet let starý,“ řekl. „Ten nápis vypadá starý zrovna tak.“

„Možná,“ odpověděla Mackenzie. Sama pro sebe si však myslela něco jiného.

Porterova zvědavost ohledně jejího objevu rychle vyprchala a on se brzy vrátil zpátky za Nelsonem. Porovnávali spolu informace, které jim pověděl farmář, jenž tělo objevil.

Mackenzie sáhla do kapsy pro svůj telefon a vyfotila si číselný nápis na kůlu. Potom prsty obrázek zvětšila, aby je mohla přečíst. Znovu nabyla dojmu, že tohle všechno je jenom začátek mnohem rozsáhlejšího případu.

Neměla ponětí, co to může být. Třeba měl Porter pravdu; možná opravdu nic neznamenají. Možná je to jednoduše číslo kůlu z doby, kdy byl vytesán. Anebo si do něj během let jeho existence nějaké znuděné děcko rýpalo nožem.

To se Mackenzie ale nezdálo.

Ostatně, nic kolem tohoto případu jí nepřipadalo v pořádku.

V hloubi svého srdce se nemohla zbavit dojmu, že tohle všechno je teprve začátek něčeho mnohem většího.

KAPITOLA DRUHÁ

Mackenzie se sevřel žaludek, když před policejní centrálou spatřila dodávky s televizními štáby a jejich posádky, jak se přetahují o nejvýhodnější pozice, ze kterých by mohli na ni a Portera zaútočit. Jakmile Porter zaparkoval, už se k nim hrnulo několik štábů najednou. Běželi rovnou napříč trávníkem před centrálou. Vybavením obtěžkaní kameramani se s nimi v potu tváře pokoušeli držet krok.

Mackenzie viděla, že Nelson už stojí ve dveřích a dělá, co je v jeho silách, aby je udržel na uzdě. Taková práce mu ale očividně nevoněla. I odtud byl vidět pot, třpytící se na jeho čele.

Když vystoupil, Porter si pospíšil před ní, aby se ujistil, že Mackenzie nebude první detektiv, kterého média spatří. Když ji míjel, řekl, „Nic těm hyenám neprozraďte.“

To ji naštvalo.

„Já vím, Portere.“

V tu chvíli k nim dorazil hašteřící se chumel reportérů, těsně následovaný kameramany. Najednou na ně z davu mířilo přinejmenším dvacet mikrofonů, hrozících, že je nepustí dál. Otázky začaly padat hned na to a okamžitě se slily do jedné bzučící kakofonie.

„Už o tom vědí děti oběti?“

„Jaká byla reakce farmáře, který našel tělo?“

„Má případ sexuální pozadí?“

„Je rozumné, aby na takový případ byla nasazena žena?“

Poslední otázka Mackenzie trochu štípla. Věděla, že se jenom pokoušejí z nich dostat nějakou reakci, která by mohla odstartovat několikasekundový záběr pro podvečerní zprávy. Teď byly jenom čtyři odpoledne. Pokud se jim z nich něco podaří vydolovat, budou mít zlatý hřeb pro vysílání v šest.

Mackenzie už procházela dveřmi dovnitř budovy, ale ta poslední otázka jí stále zněla v mysli.

Je rozumné, aby se v takovém případu angažovala žena?

Vzpomněla si na nezúčastněný tón, kterým Nelson četl informace o Hailey Lizbrookové.

Samozřejmě, že je, pomyslela si Mackenzie. Naopak je to nezbytně nutné.

Konečně se ocitli uvnitř policejního oddělení a dveře se za nimi zavřely. Křik reportérů rázem zmlkl a Mackenzie si ulehčeně oddechla.

„Zasraný pisálkové,“ ulevil si Porter.

Teď, když byl mimo dosah kamer, zmizela z jeho kroku strojená elegance a jeho záda se trochu nahrbila. Pomalu kráčel kolem recepce a dále chodbou, která vedla do konferenčních místností a kanceláří. Vypadal unaveně, zralý na to jít domů a při chuti ten případ co nejrychleji nějak ukončit.

Mackenzie byla v zasedačce před ním. Kolem rozložitého stolu sedělo několik policejních důstojníků. Někteří na sobě měli uniformy, zatímco jiní byli oblečení jako obyčejní lidé z ulice. Jejich přítomnost, stejně jako všechny ty novinářské štáby před budovou, nasvědčovaly tomu, že se zpráva o případu během těch dvou hodin, kdy opustila kancelář, mířila na kukuřičné pole a potom zpět, stačila rozletět do všech světových stran. Už to nebyla jenom obyčejná vražda. Stala se z toho zajímavost.