Kdyby to věděla

Kapitola třetí

Kate na nic nečekala. Vrátila se domů a sedla si na chvíli ke stolu ve své malé pracovně. Dívala se oknem pracovny na malý dvorek za domem. Sluneční paprsky prostupovaly oknem tak, že vytvořily obdélníkový obrazec na dřevěné podlaze. Podlaze, která vykazovala známky stárnutí stejně jako zbytek jejího domu z dvacátých let. Nacházel se v Carytownu v Richmondu, ale Kate se tu nikdy necítila jako doma. Carytown byla malá trendy část města, ze které se chtěla v brzké době odstěhovat. Měla dostatek peněz na to, aby si pořídila dům tam, kde chtěla, ale jen pouhá představa na stěhování ji vyčerpávala.

Byla to nejspíš ztráta motivace, co jí tak komplikovalo a ztěžovalo důchod. To a neochota upustit od neustálých vzpomínek, které jí připomínaly, kým posledních třicet let v úřadu byla. Když se tyto dva pocity střetly, často se cítila demotivovaná a bez nějakého skutečného cíle.

Ale teď tu byla žádost Deb a Jima Meadeových. Jistě, byla to poněkud bláhová žádost, ale Kate neviděla nic špatného na tom zavolat pár lidem. I kdyby z toho nakonec nic nebylo, alespoň by pak mohla zavolat Deb a říct jí, že udělala maximum.

První telefonát směřoval na zástupce komisaře virginské státní policie, muže jménem Clarence Greene. Během posledních deseti let s ním úzce spolupracovala na několika případech a oba se vzájemně respektovali. Doufala, že poslední uplynulý rok nezničil jejich vztah. Kate věděla, že Clarence nikdy nebýval ve své kanceláři, takže vynechala pevnou linku a zavolala mu rovnou na mobil.

Užuž si myslela, že telefonát zůstane bez odezvy, když v tom ji pozdravil známý hlas. Kate si na okamžik připadala, jako kdyby svou práci nikdy neopustila.

„Agentko Wise,“ řekl Clarence. „Jak se sakra máte?“

„Dobře,“ odpověděla. „A vy?“

„Jako obvykle. Ale teda řeknu vám… nevěřil jsem, že na svém telefonu ještě někdy uvidím vaše jméno.“

„No, co se toho týče,“ řekla Kate. „Není mi příjemné přijít s něčím takovým po více než roční odmlce, ale mám přítelkyni, která právě přišla o dceru. Slíbila jsem jí, že se na to vyšetřování podívám.“

„Tak co ode mě chcete?“ zeptal se Clarence.

„No, hlavní podezřelý byl ex-přítel dcery. Zdá se, že ho zadrželi, ale do tří hodin byl zase na svobodě. Rodiče jsou samozřejmě zvědaví proč.“

„Ach,“ řekl Clarence. „Podívejte, Wise…tohle vám opravdu nemůžu sdělit. A se vším respektem, který k vám chovám, toto byste už měla vědět.“

„Nechci se nijak plést do případu,“ řekla Kate. „Jen mě zajímá, proč nikdo nesdělil rodičům důvod propuštění jediného podezřelého v případu. Je to truchlící matka, která hledá odpovědi a —“

„Tady vás znovu přeruším,“ řekl Clarence. Jak sama víte, s truchlícími matkami, otci i vdovami se setkávám poměrně pravidelně. Jenom proto, že jednu z nich náhodou znáte, ještě neznamená, že kvůli vám můžu porušit protokol nebo dělat, že se nedívám.“

„Úzce jsme spolu spolupracovali, takže jistě víte, že mi jde jen o to nejlepší.“

„Jsem si jistý, že ano. Ale to poslední, co teď potřebuji, je agentka FBI v důchodu, která se plete do probíhajícího vyšetřování, byť by si držela jakýkoliv odstup. Tomu přece rozumíte, ne?“

Jasně, že tomu rozuměla. Ale přece jen to musela zkusit ještě jednou. „Považovala bych to za osobní laskavost.“

„To je mi jasné,“ řekl Clarence trochu blahosklonně. „Ale moje odpověď je ne, agentko Wise. Teď, pokud mne omluvíte, půjdu k soudu promluvit si s jednou z těch vdov, o kterých jsem vám před chvílí říkal. Mrzí mě, že vám nemůžu pomoci.“

Zavěsil bez slůvka rozloučení, a nechal tak Kate upřeně zírat na dřevěnou podlahu, kde se pomalu přesouval čtyřhran slunečního světla. Přemýšlela nad dalším krokem a uvědomila si, že zástupce komisaře Greene jí prozradil, že se chystá jet k soudu. Věděla, že by bylo rozumné brát jeho odmítnutí jako porážku. Avšak jeho neochota pomoct, ji nutila pátrat ještě urputněji.

Vždycky mi říkali, že jsem byla tvrdohlavá agentka, přemítala, jak se zvedala od stolu. Je fajn vědět, že se některé věci nezměnily.

O půl hodiny později už Kate parkovala auto v garážích poblíž policejní stanice ve třetím okrsku. Uvědomovala si, že na základě místa vraždy Julie Hicksové, rozené Meadeové, tady bude ten nejlepší zdroj informací. Jediným problémem bylo, že kromě zástupce komisaře Greenea neznala na celém oddělení nikoho jiného, natož pak ve třetím okrsku.

Sebevědomě vešla do kanceláře. Věděla, že jsou na ní jisté věci, kterých si pozorný policista všimne. Pro začátek neměla zbraň. Měla sice povolení nosit zbraň utajeně, ale vzhledem k tomu, k čemu se chystala, usoudila, že takové počínání by jí v konečném důsledku mohlo přivodit mnohem více nepříjemností, pokud by jí chytili při lži.

A nečestnost si opravdu nemohla dovolit. V důchodu nebo ne, v sázce byla její reputace – reputace, kterou si pečlivě budovala přes třicet let. Příštích několik minut se bude pohybovat na tenkém ledě, což se jí zamlouvalo. Takhle nervózní nebyla od doby, kdy odešla do důchodu.

Zamířila rovnou na informace, což byl osvětlený prostor, oddělený skleněnou tabulí od centrální místnosti. Za pultem seděla žena v uniformě, která zrovna něco razítkovala v účetní knize. Podívala se na Kate pohledem, jako by se snad ani neuměla usmát.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se recepční.

„Jsem vysloužilá agentka FBI a hledám nějaké informace o nedávné vraždě. Doufala jsem, že bych mohla dostat jména policistů, kteří ten případ vedou.“

„Máte identifikační průkaz?“ zeptala se žena.

Kate vytáhla řidičský průkaz a posunula ho přes skleněnou přepážku. Žena za pultem se na něj sotva podívala a posunula ho zase zpět. „Budu potřebovat váš průkaz FBI.“

„No, jak jsem řekla, jsem v důchodu.“

„A kdo vás poslal? Potřebuji jméno s kontaktními údaji, načež bude muset dotyčný vyplnit žádost, abyste mohla dané informace obdržet.“

„Vážně jsem doufala, že tyhle formality přeskočíme.“

„Pak vám ale nemůžu pomoct,“ odvětila žena.

Kate přemítala, jak daleko to může hnát. Někdo jistě upozorní Clarence Greenea, pokud to přežene, což by mohl být malér. Její mozek jel na plné otáčky, jak přemítala nad dalším postupem. Dokázala přijít jen s jedním, ale ten byl ještě riskantnější než to, o co se pokoušela nyní.

Kate s povzdechem odsekla: „Fajn, přesto dík.“

Otočila se na podpatku a odkráčela ven z kanceláře. Cítila se trochu zahanbeně. Co si k čertu myslela? I kdyby ještě pořád měla svůj průkaz FBI, bylo by nezákonné, kdyby jí richmondská policie poskytla jakékoliv informace bez souhlasu nadřízeného z DC.

Bylo víc než pokořující kráčet zpět k autu s tak příšerným pocitem – pocitem, že je jen obyčejný civilista.

Ale civilista, který nebere ne jako odpověď.

Vyndala telefon a zavolala Deb Meadeové. Když to Deb zvedla, stále ještě zněla unaveně a trochu mimo.

„Nezlob se, že ruším, Deb,“ řekla Kate, „ale znáš jméno a adresu toho ex-přítele?“

Jak se ukázalo, Deb znala obojí.

Kapitola čtvrtá

Ačkoliv Kate neměla svůj starý průkaz FBI, stále ještě vlastnila poslední odznak. Byl vystaven na krbové římse jako nějaký pozůstatek dávných časů, o nic lepší než vybledlá fotografie. Poté, co opustila policejní stanici ve třetím okrsku, zamířila pro něj domů. Dlouho váhala, jestli si také nevzít zbraň. Upřeně hleděla na svou M1911, ale na konec ji nechala v šuplíku nočního stolku. Brát ji s sebou k tomu, na co se chystala, si říkalo o malér.

Rozhodla se ale vzít si pouta, která skladovala v krabici od bot pod postelí, společně s dalšími poklady ze své kariéry.

Jen pro případ.

Odešla z domu a zamířila na adresu, kterou jí poskytla Deb. To místo se nacházelo v Shockoe Bottom, asi dvacet minut autem od jejího domu. Spíše než nervozitu pociťovala jisté vzrušení, jak se přibližovala k cíli. Uvědomovala si, že by to neměla dělat, ale zároveň se jí líbilo být zase na lovu – i když to bylo tajně.

Jakmile Kate dorazila na adresu ex-přítele Julie Hicksové, muže jménem Brian Neilbolt, vzpomněla si na svého manžela. Čas od času se jí vynořil v hlavě, ale někdy se zdálo, že tam nějakou dobu zůstane. A přesně to se stalo, když dorazila do cíle. Viděla ho, jak rozčarovaně kýve hlavou.

Zdálo se, jako by říkal: „Víš, že bys to neměla dělat, Kate.“

Trochu se pousmála. Byly chvíle, kdy jí neskutečně chyběl, v kontrastu s momenty, kdy měla pocit, že se z jeho smrti oklepala až příliš rychle.

Jak parkovala před adresou, kterou jí dala Deb, setřásla pavučiny vzpomínek pryč. Byl to poměrně pěkný dům, který byl rozdělen na dva byty oddělené verandami. Když vystoupila z auta, okamžitě poznala, že je někdo doma, neboť tam někoho slyšela hlasitě mluvit.

V momentě, kdy vystoupala po schodech na verandu, se jí zdálo, jako by se vrátila o rok zpět v čase. Znovu se cítila jako agentka, až na absenci zbraně u pasu. Ale vzhledem k tomu, že ve skutečnosti byla agentka v důchodu, neměla nejmenší tušení, co řekne po zaklepání na dveře.

Tím se však nenechala zastavit. Zaklepala na dveře se stejnou autoritou, s jakou by to udělala před rokem. Když slyšela hlasitou konverzaci, která vycházela zevnitř domu, rozhodla se držet se pravdy. Lhaní v situaci, ve které ani neměla být, by jí jen přitížilo, pokud by ji přistihli.

Kate byla trochu zaskočena mužem, který otevřel dveře. Měřil asi metr devadesát a svaly na něm jen hrály. Muskulatura jeho ramen jasně ukazovala, že posiloval. Z fleku by mohl dělat profesionálního wrestlera. Jediná věc, která trochu ničila celkový dojem, byla zlost v jeho očích.

„Jo?“ zeptal se. „Kdo jste?“

V zápětí Kate udělal pohyb, který jí tak scházel. Ukázala mu svůj odznak. Doufala, že pohled na něj dodá váhu jejímu představení. „Jmenuji se Kate Wise a jsem agentka FBI v důchodu. Doufala jsem, že bychom si spolu mohli na chvíli promluvit.“

„O čem jako?“ zeptal se nevrle.

„Jste Brian Neilbolt?“ zeptala se Kate.

„To jsem.“

„Takže vaše bývalá přítelkyně byla Julie Hicksová, správně? Rozená Julie Meadeová?“

„Kurva, už zase? Tak hele, už mě sbalili a vyslýchali ti podělaní poldové. A teď ještě federálové?“

„Buďte v klidu, já vás nepřišla vyslýchat. Mám jen pár otázek.“

„To mi zní trochu jako výslech,“ řekl. „Kromě toho, neříkala jste náhodou, že jste v důchodu? Jsem si tedy jistý, že nemusím dělat nic z toho, oč mě žádáte.“

Předstírala, že se jí jeho poznámka dotkla a dívala se jinam. Ve skutečnosti však hleděla přes jeho vypracovaná ramena do prostoru za ním. Viděla tam kufr a dva batohy opřené o zeď. Na vrchu kufru ležel list papíru. Velké logo na něm jasně ukazovalo, že se jedná o fakturu z cestovní kanceláře Orbitz. Zdá se, že Brian Neilbolt opouštěl na nějakou dobu město.

To není zrovna dobrý scénář, když vás sbalili a vyslýchali pro vraždu své ex-přítelkyně.

„Kam máte namířeno?“ zeptala se Kate.

„Do toho vám nic není.“

„S kým jste tak hlasitě telefonoval, než jsem zaklepala na dveře?“

„Tak znova, do toho vám nic není. Teď, pokud mě omluvíte…“

Chystal se zavřít dveře, ale Kate nehodlala ustoupit. Udělala krok dopředu a vrazila nohu mezi dveře a futra.

„Pane Neilbolte, žádám vás jen o pět minut vašeho času.“

Bylo vidět, jak jím projela vlna zuřivosti, která však zase rychle opadla. Svěsil hlavu a Kate se na chvíli zdálo, že nějak zesmutněl. Měl podobný výraz v obličeji, který předtím viděla u Meadeových.

„Říkala jste, že jste v důchodu, je to tak?“ zeptal se Neilbolt.

„Přesně tak,“ potvrdila jeho slova.

„V důchodu,“ řekl. „Takže, vypadněte kurva z mojí verandy.“

Kate se odhodlaně zapřela a dávala jasně najevo, že nemá v plánu odejít.

„Řekl jsem, ať do prdele vypadnete z mojí verandy!“

Kývl hlavou a pak se natáhl, aby ji odstrčil. Ucítila sílu jeho paží na svém rameni a zareagovala tak rychle, jak jen mohla. Sama byla překvapená, jak rychle její reflexy a svalová paměť naskočily.

Jak zavrávorala, chytila se oběma pažemi Neilboltovy pravé ruky. V tom samém okamžiku poklekla na koleno, aby zastavila svůj pohyb dozadu. Poté se ho s vypětím všech sil pokusila přehodit přes rameno, avšak to pro ni bylo příliš velké sousto. Jakmile si uvědomil, co má Kate v úmyslu, zasadil jí tvrdý úder loktem do žeber.

Kate na chvíli zalapala po dechu, ale ten úder loktem rozhodil Neilboltovu rovnováhu. Znovu se ho pokusila přehodit přes rameno a tentokrát úspěšně. Možná až příliš úspěšně, vzhledem k tomu, že použila veškerou svoji sílu.

Neilbolt vyletěl z verandy a při dopadu narazil na spodní dva schody. Zařval bolestí, ale ihned se zase pokusil postavit na nohy. Šokovaně se podíval na Kate a snažil se přijít na to, co se právě stalo. Poháněn vztekem a údivem, belhal se trochu zmateně po schodech směrem k ní.

Když se blížil k poslednímu schodu, překvapila ho náhlým kopnutím kolene, které směřovalo rovnou do obličeje. Jak se mu snažil vyhnout, trefila ho z boku do hlavy a znovu šla do kolen. Tvrdě mu přitiskla hlavu k verandě, zatímco jeho ruce a nohy zůstaly na schodech. Poté vytáhla pouta z bundy a nasadila mu je takovou rychlostí, jakou získáte jen po třicetileté praxi.

Odstoupila od Briana Neilbolta a podívala se na něj dolů. Vůbec se nebránil poutům; vlastně se zdálo, že je trochu mimo.

Kate sáhla po telefonu, aby zavolala policii, když v tom si všimla, že se jí klepe ruka. Byla celá nabuzená, plná adrenalinu. Přistihla se dokonce, jak se na jejím obličeji objevil úsměv.

Bože, jak mi tohle chybělo.

I přesto, že ten úder do žeber bolel jak čert – mnohem víc, než kdyby takhle dostala před pěti nebo šesti lety. A ty klouby v kolenou takhle bolely vždycky po rvačce?

Dopřála si chvilku klidu, aby si ten moment mohla naplno vychutnat, než zavolala na policii. Brian Neilbolt zatím ležel omráčený u jejích nohou. Možná přemýšlel nad tím, jak je možné, že mu nakopala zadek ženská, která je alespoň tak o dvacet let starší než on.

Kapitola pátá

Upřímně, Kate očekávala nějaké nepříjemnosti kvůli posledním událostem, ale její představy se ani zdaleka neblížily tomu, co ji čekalo na policejní stanici třetího okrsku. Z pohledů policistů, kteří kolem ní procházeli během svých kancelářských pochůzek, jí byla jasné, že něco přijde. Někteří se na ni dívali s úctou a údivem, zatímco jiní vykazovali spíše známky posměchu.

Kate se tím nenechala rozhodit. Stále ještě byla pěkně napumpovaná z potyčky na Neilboltově verandě.

„Vy jste paní Wise, je to tak?“ zeptal se.

„To jsem.“

V jeho očích se objevil záblesk uznání. Podobné pohledy vídávala v jednom kuse, když se s ní ostatní agenti a policisté, kteří byli obeznámeni s jejími záznamy, setkali úplně poprvé. Ten pohled jí opravdu chyběl.

„Kapitán Budd by s vámi rád mluvil.“

Upřímně řečeno, Kate byla poněkud zaskočená. Doufala totiž, že bude mluvit s někým výše postaveným, jako byl například zástupce komisaře Greene. Ačkoliv byl do telefonu docela drsný, věděla, že tváří v tvář by ho dokázala přesvědčit. Kapitán Randall Budd byl naproti tomu poměrně přímočarý typ člověka. Před pár lety se s ním jednou setkala. Nedokázala si sice vybavit jeho obličej, ale moc dobře věděla, že působil odhodlaným a ryze profesionálním dojmem.

Přesto nechtěla působit ustrašeně nebo nervózně. Vstala a následovala policistu ven z čekárny. Procházeli přes otevřenou kancelář, kde se jí dostalo několika dalších nejistých pohledů, dokud ji policista nezavedl do chodby. Uprostřed chodby se nacházela kancelář Randalla Budda. Dveře do ní byly otevřené, jako kdyby ji už nějakou dobu očekával.

Policista neřekl ani slovo; jakmile ji dovedl k Buddovým dveřím, otočil se a odkráčel pryč. Kate nahlédla dovnitř a uviděla, jak jí kapitán Budd rukou naznačuje, ať jde dál.

„Jen pojďte dál,“ řekl. „Nebudu vám lhát. Nejsem z vás dvakrát nadšený, ale nekoušu. Mohla byste za sebou zavřít dveře?“

Kate vešla dovnitř a udělala, oč byla žádána. Poté si sedla na jednu ze tří židlí, které stály na druhé straně Buddova stolu. Stolu, na kterém se nacházelo víc osobních předmětů než pracovních položek: fotky rodiny, podepsaný míček na baseball, osobní hrnek na kávu a jakási sentimentální plaketa s nábojnicí.

„Na úvod bych rád podotkl, že jsem velmi dobře obeznámen s vašimi záznamy,“ řekl Budd. „Více než stovka zatčení během vaší kariéry. Nejlepší ze třídy v akademii. Zlatá a stříbrná umístění v osmi po sobě jdoucích turnajích v kickboxu, jako doplněk ke standardnímu tréninku FBI, kde jste také úřadovala. Vaše jméno se šuškalo na každém rohu, když jste ještě byla ve službě, a většina lidí si vás tady u nás na oddělení nesmírně považuje.“

„Ale?“ řekla Kate. Nechtěla být ironická, pouze se pokoušela dát najevo, že je ochotna přijmout pokárání… ačkoliv věřila, že si to nezaslouží.

„Ale nehledě vašich úspěchů, nemáte absolutně žádné právo chodit po domech a napadat lidi jenom proto, že by mohli být zapleteni do vraždy dcery jedné z vašich kamarádek.“

„Nešla jsem za ním s úmyslem zaútočit,“ bránila se Kate. „Chtěla jsem se jen zeptat na pár otázek. Když pak ale začal být agresivní, tak jsem se prostě bránila.“

„Ten dotyčný řekl mým mužům, že jste ho shodila ze schodů verandy a třískla jeho hlavou o podlahu.“

„Nemůžete mě obviňovat, že jsem silnější než on, ne?“ zeptala se.

Budd se na ni podíval a pořádně si ji prohlédl. „Teď úplně nevím, jestli se snažíte být vtipná, berete to na lehkou váhu, či je to snad váš každodenní postoj.“

„Kapitáne, chápu vaši situaci i to, jak vám může pětapadesátiletá žena, která zmlátila někoho, koho vaši muži na krátko zatkli, způsobovat migrény. Ale zkuste prosím pochopit, že jsem Briana Neilbolta navštívila pouze proto, že mě o to požádala přítelkyně. A teď, když vím, co je zač, si upřímně myslím, že to nebyl zas tak špatný nápad.“

„Takže vy usuzujete, že mí muži svou práci odflákli?“ zeptal se Budd.

„To jsem neřekla.“

Budd protočil oči a povzdychl si. „Podívejte, nehodlám se o tom dohadovat. Popravdě, nepřál bych si nic jiného, než abyste odtud po našem rozhovoru, za pár minut, odešla, čímž bude celá věc vyřízená. Nicméně byste měla pochopit, že jste šla hodně přes čáru, a pokud se to bude ještě někdy opakovat, budu vás muset zadržet.“

Kate měla připravených několik odpovědí, ale jelikož byl Budd ochotný odpustit si zbytečné dohadování, rozhodla se učinit totéž. Moc dobře si uvědomovala, že by jí mohl ze své pozice skutečně zavařit, takže se snažila být slušná, jak jen to šlo.

„Rozumím,“ odpověděla.

Budd vypadal na malou chvíli zamyšleně, a poté spojil na stole ruce, jako by se snažil na něco soustředit. „A jen abyste věděla, jsme si jistí, že Brian Neilbolt Julii Hicksovou nezavraždil. Máme ho na záznamu z bezpečnostních kamer před barem, kde se v inkriminovanou noc nacházel. Vešel dovnitř kolem desáté a odešel až někdy po půlnoci. Pak máme ještě textové zprávy mezi ním a jeho současnou známostí, se kterou si psal mezi jednou a třetí hodinou ranní. Všechno sedí. On není náš člověk.“

„Měl sbalené tašky a kufry,“ podotkla Kate. „Jako kdyby se snažil narychlo opustit město.“

„V těch zprávách se domlouval se svou známostí na návštěvě Atlantic City. Měli vyrazit dnes ráno.“

„Aha,“ řekla Kate a kývla hlavou. Necítila se zahanbeně, ale začínala litovat svého agresivního jednání na Neilboltovo verandě.

„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Budd. „Opět se na to musíte podívat z mého úhlu. Neměl jsem jinou možnost než kontaktovat vašeho bývalého nadřízeného z FBI. Takový je protokol, ale to jistě víte.“

Věděla to, ale popravdě ji to vůbec nenapadlo. Najednou ji začal svírat takový zvláštní pocit.

„Vím,“ odpověděla.

„Mluvil jsem se zástupcem ředitele Duranem. Nebyl moc nadšený, a chce s vámi mluvit.“

Kate protočila panenky a pokývala hlavou. „Fajn. Zavolám mu a řeknu, že je to na váš popud.“

„Vy mi nerozumíte,“ řekl Budd. „Chtějí vás vidět. Ve Washingtonu.“

S těmito slovy se její pocity rychle přeměnily v něco, co už hodně dlouho necítila – skutečné obavy.

Kapitola šestá

Po rozhovoru s kapitánem Buddem vyřídila Kate příslušné telefonáty, aby dala vědět svým bývalým nadřízeným, že obdržela jejich žádost o návštěvu. Nikdo jí do telefonu nesdělil bližší informace a vlastně ani nemluvila s nikým na vyšší pozici. Napsala tak pár drzých zpráv dvěma nešťastným recepčním, což byl vynikající způsob uvolnění stresu.

Následující den, kolem osmé hodiny ranní, vyrazila z Richmondu. Je trochu s podivem, že byla více vzrušená než nervózní. Připadala si jako absolvent, který po letech navštíví svou Alma Mater. Za poslední rok jí úřad FBI neskutečně chyběl a nemohla se už dočkat, až se tam vrátí… i když jí hrozil trest.

Cestou se snažila rozptýlit poslechem jednoho méně známého filmového podcastu, který jí doporučila její dcera. Po pěti minutách podcastu byli komentátoři přehlušeni, a Kate se tak raději zamýšlela nad posledními roky svého života. Nedá se říct, že by byla sentimentálním typem člověka, ale kdykoliv vyrazila na delší cestu, její mysl tíhla k nostalgii.

Takže místo toho, aby se soustředila na podcast, raději myslela na svou dceru – její těhotnou dceru, kterou zhruba za pět týdnů čekal porod. Měla to být holčička, Michelle. Otec dítěte byl slušný a hodný člověk, ale přesto si Kate vždycky myslela, že pro Melissu Wise není dostatečně dobrý. Melissa, jíž Kate odmala říkala Lissa, bydlela v Chesterfieldu, který de facto spadal pod oblast Richmondu, ačkoliv s tím místní obyvatelé nesouhlasili. Kate jí to nikdy neřekla, ale právě to byl ten pravý důvod, proč se přestěhovala zpět do Richmondu. Nebylo to jen kvůli citovým vazbám k městu z doby, kdy byla na škole, ale především kvůli své rodině – a že tam bude žít její první vnouče.

Vnouče, pomyslela si Kate. Jak se to stalo, že už je Melissa tak stará? A vůbec sakra, jak to, že už jsem já takhle zestárla?