- -
- 100%
- +
*
Po obědě čekaly Olivera přírodní vědy. Procházel chodbami a hledal učebnu. Žaludek se mu svíral pocitem, že to určitě bude stejně špatné, jako první dvě hodiny.
Když našel správnou třídu, zaklepal na skleněné okénko. Překvapilo ho, když mu otevřela učitelka. Přírodní vědy totiž většinou učili staří a lehce podivínští učitelé. Paní Belfryová ale působila naprosto normálně. Měla dlouhé, rovné světle hnědé vlasy, které barvou odpovídaly jejím bavlněným šatům. Oliver si všiml, že má učitelka ve tvářích dolíčky.
„Ahoj,“ přivítala ho paní Belfryová. „Ty jsi Oliver?“
Oliver přikývl. I když byl ve třídě první, styděl se. Alespoň ho ale tahle učitelka očekávala, to byla dobrá zpráva.
„Ráda tě poznávám,“ pronesla paní Belfryová a natáhla k němu ruku.
Bylo to velice formální a Oliver nic podobného nečekal. Vzhledem k tomu, co zatím na Campbellově juniorské střední zažil, ho to opravdu překvapilo. Přesto učitelce rukou potřásl. Měla teplou kůži a její přátelské, ale přesto zdvořilé vystupování Olivera uklidnilo.
„Zvládl sis už něco načíst?“ zeptala se paní Belfryová.
Oliver vykulil oči a cítil, jak se ho zmocňuje panika. „Netušil jsem, že si mám něco načíst.“
„To nevadí,“ ujistila ho paní Belfryová a usmála se. „Nedělej si s tím starosti. Právě se učíme o vědcích a důležitých historických osobnostech.“ Ukázala na černobílý portrét na zdi. „Tohle je Charles Babbage, vynálezce…“
„…kalkulačky,“ dokončil Oliver.
Paní Belfryová spráskla ruce. „Tak ty ho znáš?“
Oliver přikývl. „Ano. Také je často považován za otce počítačů, protože právě jeho návrhy vedly k jejich vynalezení.“ Zadíval se na další obraz na zdi. „A tohle je James Watt,“ řekl. „Vynálezce parního stroje.“
Paní Belfryová přikývla. Zdálo se, že je nadšená. „Olivere, už teď můžu říct, že spolu budeme báječně vycházet.“
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř se nahrnuli Oliverovi spolužáci. Oliver polkl a cítil, jak se ho znovu zmocňuje úzkost.
„Možná by ses měl posadit?“ navrhla paní Belfryová.
Přikývl a zamířil na místo nejblíž oknu. Kdyby toho na něj bylo moc, může se alespoň dívat ven a představovat si sám sebe na jiném místě. Měl odsud výhled na celé sousedství a na vítr prohánějící různé odpadky a listí všude kolem. Mraky na nebi byly ještě temnější než ráno. Oliverovi to od nepříjemných pocitů nijak nepomohlo.
Zbytek dětí ve třídě se choval hlučně a neohleduplně. Paní Belfryové trvalo dost dlouho, než je trochu zklidnila a začala s vyučováním.
„Dnes budeme pokračovat v tom, co jsme začali minulý týden,“ řekla a Oliver si všiml, jak zvýšila hlas, aby ji všichni dobře slyšeli. „Půjde o několik skvělých vynálezců z druhé světové války. Ví někdo, kdo je tohle?“
Pozvedla černobílou fotografii ženy, o které Oliver četl ve své knize vynálezců. Katharine Blodgett – vynalezla plynovou masku, kouřovou clonu a nereflexní sklo, které se používalo na periskopy ponorek. Po Armandu Illstromovi byla Katharine Blodgett jednou z nejoblíbenějších Oliverových vynálezkyň. Její objevy za druhé světové války mu totiž připadaly fascinující.
V tu chvíli si všiml, že se na něj paní Belfryová dívá, jako by něco očekávala. Nejspíš z jeho pohledu vyčetla, že přesně ví, kdo je na fotografii. Po dnešních zkušenostech se ale Oliver bál něco říct. Celá třída nakonec zjistí, že je šprt, on jim to ale nehodlal nijak usnadnit.
Paní Belfryová z něj ale nespouštěla pohled. Povzbudivě na něj kývla. Oliver věděl, že by to neměl dělat, ale přesto promluvil.
„To je Katharine Blodgett,“ řekl nakonec.
Paní Belfryová se zářivě usmála a na tvářích se jí přitom objevily dolíčky. „Přesně tak, Olivere. Můžeš třídě říct, co je zač? Co vynalezla?“
Oliver za sebou zaslechl uchechtnutí. Děti ho opravdu začaly považovat za šprta.
„Vynalézala během druhé světové války,“ řekl. „Vytvořila spoustu užitečných a důležitých vynálezů – například periskopy. A plynové masky, které zachránily spoustu životů.“
Paní Belfryová byla z Olivera nadšená.
„CVOKU!“ vykřikl někdo zezadu.
„Tohle si odpusť, Paule,“ pronesla paní Belfryová ostře k chlapci, který vykřikl. Obrátila se k tabuli a začala psát o Katharine Blodgett.
Oliver se usmál. Po knihovníkovi, který mu daroval jeho knihu byla paní Belfryová nejlaskavějším dospělým, kterého kdy potkal. Její nadšení bylo jako neprůstřelný štít, kterým se Oliver chránil a nemusel si tak všímat úsměšků zbytku třídy. Zavrtěl se na židli a připadal si tak dobře, jako už několik dní ne.
*
Dřív, než by to čekal, oznámil zvonek konec vyučování. Všichni spěchali ven, předbíhali se a pokřikovali. Oliver sesbíral své věci a zamířil k východu.
„Olivere, jsem velice překvapena tvými znalostmi,“ pronesla paní Belfryová, když na něj narazila v hale. „Kde ses o vynálezcích tolik dozvěděl?“
„Mám takovou knihu,“ vysvětlil. „Vynálezci mě baví. Chtěl bych se stát jedním z nich.“
„Vynalézáš i ty sám?“ zeptala se ho a vypadala, že ji to opravdu zajímá.
Oliver přikývl, o neviditelném plášti jí ale nic neřekl. Co kdyby si myslela, že je to hloupost? Rozhodně by nesnesl, kdyby v jejím obličeji uviděl něco, co by připomínalo úsměšek.
„Tak to je skvělé, Olivere,“ řekla a pokývala hlavou. „Je důležité mít své sny. Kdo je tvůj nejoblíbenější vynálezce?“
Oliver si vybavil portrét Armanda Illstroma na zašlém obrázku v knížce.
„Armando Illstrom,“ řekl. „Není moc slavný, ale vynalezl spoustu super věcí. Dokonce se pokoušel sestavit stroj času.“
„Stroj času?“ zeptala se paní Belfryová a pozvedla obočí. „To je zajímavé.“
Oliver znovu přikývl, cítil, že se může víc otevřít. „Jeho továrna je nedaleko. Přemýšlel jsem, že bych za ním zašel.“
„To bys měl,“ pronesla paní Belfryová a obdarovala Olivera vřelým úsměvem. „Víš, když jsem byla v tvém věku, milovala jsem fyziku. Všechny děti se mi posmívaly, nechápaly, proč mě baví stavět obvody, místo hraní si s panenkami. Jednoho dne se ale ve městě zastavil můj nejoblíbenější fyzik. Točil tam jeden díl svého televizního pořadu. Zašla jsem se podívat a promluvila si s ním. Řekl mi, že se nesmím vzdát. Ani když se mi bude někdo posmívat, že jsem divná a podobně. Když mám svůj sen, musím za ním jít. Kdyby ten rozhovor neproběhl, nestála bych tu teď s tebou. Nikdy nepodceňuj sílu povzbuzení od někoho, kdo pro tebe něco znamená. Zvlášť, když se zdá, že nikdo jiný tě nepovzbudí.“
Slova paní Belfryové měla na Olivera ohromující vliv. Poprvé za celý den měl pocit, že by se mu mohlo něco podařit. Byl odhodlaný najít tu továrnu a setkat se se svým hrdinou tváří v tvář.
„Děkuju, paní Belfryová,“ řekl a usmál se na ni. „Uvidíme se na hodině!“
Když utíkal pryč, slyšel ještě paní Belfryovou, jak za ním volá: „Jdi za svými sny!“
KAPITOLA TŘETÍ
Oliver se vlekl k autobusové zastávce. Bojoval přitom s dujícím větrem. Soustředil se na jedinou svoji útěchu, paprsek světla v jeho nové temné kapitole života: na Armanda Illstroma. Pokud najde vynálezce a jeho továrnu, bude Oliverův život snesitelnější. Možná, že by se z Armanda mohl stát jeho spojenec. Člověk, který se kdysi pokoušel vynalézt stroj času by se určitě spřátelil s chlapcem, který se snaží stát neviditelným. Kdo jiný, než podobně zaměřený člověk by dokázal snést Oliverovy výstřednosti? A když už nic jiného, byl Armando ještě větší šprt než Oliver!
Zašmátral v kapse a vylovil lístek papíru, na který si naškrábal adresu továrny. Ve skutečnosti byla od jeho školy dál, než si původně myslel. Bude tam muset jet autobusem. Zkontroloval si peníze a zjistil, že mu z peněz na oběd zbylo tak akorát na cestu. Ulevilo se mu. Současně ale cestou na zastávku cítil velké očekávání.
Zatímco čekal na autobus, vítr kolem jen hvízdal. Pokud ještě zesílí, nebude Oliver moct stát rovně. Vlastně i lidé, kteří chodili kolem se museli předklánět, aby se větru ubránili. Kdyby nebyl tak vyčerpaný z prvního dne ve škole, pravděpodobně by ho to pobavilo. Zrovna teď se ale soustředil jen na myšlenky na továrnu.
Konečně dorazil autobus. Byl starý a otřískaný, rozhodně už měl to nejlepší za sebou.
Oliver nastoupil a zaplatil jízdenku, pak se posadil na zadní sedadlo. Autobus páchl mastnými hranolky a cibulí. Oliverovi zakručelo v žaludku, uvědomil si, že pravděpodobně promešká večeři, která na něj čeká doma. Možná, že utratit peníze za autobus místo jídla nebyl dobrý nápad. Nalezení Armandovy továrny ale bylo jediným paprskem světla v Oliverových rozplizlých dnech. Pokud by to neudělal, k čemu by to všechno vlastně bylo?
Autobus sebou trhnul a vyrazil na silnici. Oliver si smutně prohlížel ulice, kterými projížděl. Odpadkové koše převrácené na chodnících, některé vítr proháněl po silnici. Mraky byly neskutečně tmavé, skoro černé.
Zástavba postupně řídla a výhled z okna byl stále neutěšenější. Autobus zastavil, několik lidí vystoupilo, po chvíli zastavil znovu a odešla z něj unavená matka s vřeštícím dítětem. Po několika zastávkách si Oliver uvědomil, že v autobuse zůstal sám. Byl to téměř děsivý pocit.
Konečně autobus projel kolem zastávky s orezlou a zašlou cedulí. Oliver si uvědomil, že to byla jeho zastávka. Vyskočil ze sedadla a hnal se k řidiči.
„Mohl bych prosím vystoupit?“ zeptal se.
Řidič se na něj podíval smutnýma, unavenýma očima. „Zazvoň na zvonek.“
„Prosím? Mám—“
„Zazvoň na zvonek,“ zopakoval monotónním hlasem řidič. „Jestli chceš vystoupit, musíš zazvonit.“
Oliver si ztrápeně povzdechl. Stiskl tlačítko, ozvalo se zazvonění. Obrátil se zpátky k řidiči a pozvedl obočí. „Už můžu vystoupit?“
„Na další zastávce,“ odpověděl řidič.
Oliver začal cítit vztek. „Já chtěl vystoupit tam na té!“
„Měl sis zazvonit dřív,“ zamručel řidič líným hlasem.
Oliver vzteky sevřel ruce v pěst. Autobus už ale začal zpomalovat. Zastavil u cedule, která byla tak stará, že z ní zbýval v podstatě jen čtverec rzi. Dveře se se zavrzáním pomalu otevřely.
„Díky,“ zamumlal Oliver směrem k neochotnému řidiči.
Seběhl po schůdcích a seskočil na rozbitý chodník. Zadíval se na ceduli, ta ale byla příliš rezavá na to, aby z ní něco vyčetl. Rozeznal jen několik písmen napsaných starým fontem, který byl populární kolem roku 1940 a během války.
Autobus při odjezdu vychrchlal oblak černých zplodin. Oliverův pocit osamělosti přitom nabral na síle. Když se ale zplodiny rozptýlily, objevila se před ním povědomá budova. Byla to továrna z knížky! Opravdová továrna Armanda Illstroma! Tu si nemohl splést. Stará zastávka zřejmě fungovala hlavně během rozkvětu továrny. Řidičova tvrdohlavost nakonec Oliverovi pomohla – dostal se tak přesně tam, kam potřeboval
Až na to, že jak si Oliver uvědomil, když si továrnu lépe prohlédl, to nevypadalo vůbec dobře. Obrovská hranatá továrna měla několik rozbitých oken, skrz ně byla vidět tma panující uvnitř. Jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl.
Olivera se zmocnil strach. Co když Armando zemřel? Vynálezce pracující během druhé světové války by dnes byl opravdu starý a možnost, že je už po smrti, se nedala vyloučit. Pokud jeho hrdina opravdu zemřel, ke komu jinému by Oliver mohl vzhlížet?
Cestou ke zchátralé budově přemohl Olivera pocit marnosti. Čím blíže byl, tím víc toho viděl. Všechna okna v přízemí byla zatlučená prkny. To, co bylo v knize obrovským hlavním vchodem do továrny, bylo uzavřeno masivními ocelovými vraty. Jak se měl Oliver dostat dovnitř?
Vyrazil tedy kolem továrny, prodíral se přitom změtí kopřiv a břečťanu. Podařilo se mu najít mezeru v jednom ze zatlučených oken a nakoukl dovnitř. Okno bylo ale příliš zanesené na to, aby něco viděl. Pokračoval tedy dál kolem budovy.
Když došel k její zadní straně, narazil na další dveře. Na rozdíl od ostatních, nebyly tyhle zatlučené. Popravdě byly maličko pootevřené.
Se srdcem bušícím až v krku se do nich Oliver opřel. Musel se pořádně zapřít, protože šly ztuha. Ozvalo se hlasité skřípění zarezlých pantů. To není zrovna dobré znamení, pomyslel si Oliver, když sebou při nepříjemném zvuku škubl. Dokonce i kdyby se dveře používaly jen občas, nebyly by tolik zarezlé, ani by nevydaly takový zvuk.
Otevřel dveře právě tak akorát, aby se protáhl skrz, vmáčkl se do mezery a vklouzl do továrny. Udělal ještě několik kroků, jak ho hnala setrvačnost a pak se zastavil. Vzduchem se nesla ozvěna každého zvuku, který vydal.
V továrně panovala tma a Oliverovy oči si ještě nepřivykly náhlé změně světla. Vzhledem k tomu, že v podstatě neviděl, měl Oliver pocit, že se mu zostřil čich. Vnímal pach kovu a prachu. A také zcela charakteristický pach opuštěné budovy.
Se zatajeným dechem čekal, až se jeho oči přizpůsobí šeru uvnitř. I potom ale viděl jen několik stop před sebe. Opatrně se vydal na průzkum.
Oliver se zajíkl úžasem, když narazil na obrovský výtvor ze dřeva a kovu – vypadal jako obrovský hrnec. Dotkl se jeho strany a výtvor se rozkmital jako kyvadlo. K tomu se ještě otáčel a Oliver si uvědomil, že jde možná o nějakou napodobeninu sluneční soustavy určenou ke studiu pohybu planet. Současně se totiž otáčel kolem několika různých os. To všechno mohl ale jen hádat.
Pokračoval dál a narazil na další podivný objekt. Šlo v podstatě o kovový sloup, ze kterého trčela mechanická ruka. Oliver zkusil zatočit kolem, které považoval za ovládací a ruka se skutečně pohnula.
Jako automat v herně, pomyslel si Oliver.
Ruka se pohybovala jako ty mechanické zvedáky v automatech, které vám nikdy nedovolí vytáhnout plyšovou hračku. Jenže tahle byla mnohem větší, jako kdyby měla sloužit k něčemu jinému než jen vytahování věcí.
Oliver se dotkl jednotlivých prstů mechanické dlaně. Každý měl stejný počet kloubů jako reálná ruka a všechny se pohybovaly, když se jich dotkl. Oliver uvažoval, jestli se Armando Illstrom pokoušel sestrojit vlastního robota, ale pak si uvědomil, že možná mělo jít spíš o automatona. Už o nich něco četl – šlo o natahovací stroje, které měly lidské rysy a mohly provádět předem naplánované akce, například psaní a podobně.
Oliver šel dál. Všude kolem byly obrovské stroje, všechny nehybné. Jako obrovská zvířata zamrzlá v čase. Byly vždy z kombinace materiálů – dřeva a kovu – a spousty různých součástek – čepů, pružin, pák a táhel. Ze všech ale visely pavučiny. Oliver zkusil některá z nich, vyplašil přitom většinou spoustu hmyzu, který se v nich zabydlel.
Pocit úžasu ale pomalu začínal vyprchat. Nahrazoval ho hrozivý pocit zoufalství, protože továrna byla opravdu opuštěná a zašlá. Očividně byla v tomhle stavu už dlouho. Podle prachu a pavučin byla nepoužívaná už desítky let. Skřípající mechanismy a množství hmyzu, které bydlelo v útrobách přístrojů to vše jen podtrhovalo.
Oliver byl stále nepokojnější, probíhal továrnou a se stále menší nadějí nakukoval do jednotlivých místností a potemnělých chodeb. Nikde ani živáčka.
Stál sám v temné, prázdné továrně obklopený odkazy muže, kterého neměl nikdy potkat. Potřeboval Armanda Illstroma. Potřeboval spasitele, který by ho vytrhl z mizerného života. Ale to všechno byl jen sen. A ten se teď rozplynul.
*
Oliver se v autobuse cestou domů cítil raněný a prázdný. Byl na tom tak mizerně, že si ani nečetl.
Dojel na příslušnou zastávku a vystoupil do ošklivého večera. Do hlavy mu bušil déšť, který ho okamžitě promočil. Oliver si toho ale málem ani nevšiml, tak ponořený byl do svého zoufalství.
Když došel ke dveřím, uvědomil si, že ještě nemá vlastní klíče. Čekal, že až vejde dovnitř, bude to po celém příšerném dni ještě horší. Zatnul zuby a zabušil na dveře.
Ty se otevřely jedním prudkým pohybem. Přímo před Oliverem stál démonicky se křenící Chris.
„Jdeš pozdě na večeři,“ řekl a v očích mu pobaveně blýskalo. „Mamka a taťka vyšilujou.“
Oliver slyšel matčin ječivý hlas. „Je to on? Je to Oliver?“
Chris se ohlédl a odpověděl. „Jo. A vypadá jako zmoklá slepice.“
Zadíval se na Olivera a uchechtl se, očividně čekal, že ho čeká nějaký trest. Oliver se protlačil kolem Chrisova masitého těla. Z promočených šatů mu crčela voda a dělala na podlaze louží.
Matka vběhla do chodby, zastavila se a vykulila na něj oči. Oliver si nebyl jistý, jestli v jejím výrazu vidí úlevu nebo vztek.
„Ahoj, mami,“ pronesl chabě.
„Podívej se na sebe!“ vykřikla. „Kde jsi byl?“
Pokud to byla úleva, že je její syn zase doma, tak na ni nenavázala objetím, ani ničím podobným. Oliverova matka nikdy nikoho neobjímala.
„Musel jsem po škole něco zařídit,“ odpověděl opatrně Oliver. Sundal si promáčený svetr.
„Šprťácká záležitost?“ vyhrkl Chris a okamžitě se zuřivě rozchechtal vlastnímu vtipu.
Matka hmátla po Oliverově svetru. „Dej to sem. Musím ho vyprat.“ Hlasitě si povzdechla. „A mazej dál. Stydne ti večeře.“
Nahnala Olivera do obývacího pokoje. Oliver si okamžitě všiml, že jsou věci v jeho výklenku rozházené. Nejdřív si myslel, že to je kvůli stěhování matrace. Pak si ale všiml pasti ležící na přikrývce. Vedle byl jeho kufr, vypadal poničený, víko urvané. S hrůzou si uvědomil, že cívky na jeho neviditelný plášť jsou rozházené po podlaze, celé zprohýbané. Jako kdyby po nich někdo dupal.
Oliver okamžitě věděl, že za to může Chris. Podíval se po něm. Jeho bratr si Olivera prohlížel a čekal, jak zareaguje.
„To jsi byl ty?“ obořil se na něj Oliver.
Chris vrazil ruce do kapes a zahoupal se na patách. Nasadil nevinný výraz a pokrčil rameny. „Nevím, o čem mluvíš,“ řekl a ušklíbl se.
To byla poslední kapka. Po všem, co se za poslední dva dny stalo – stěhování, hrozný první den ve škole, ztráta hrdiny, už toho Oliver víc nesnesl. Vztek v něm doslova vybuchl. Aniž by nad tím přemýšlel, rozběhl se ke Chrisovi.
Tvrdě do něj narazil. Chris se ale stěží zakolébal. Byl opravdu velký, a navíc očividně čekal, že po něm Oliver vystartuje. Navíc ho Oliverovy pokusy o boj nejspíš bavily, protože se divoce rozchechtal. Byl mnohem větší než Oliver, takže mu stačilo, aby se zapřel rukou o jeho hlavu a odtlačil ho od sebe. Oliver sebou bezmocně mrskal – nemohl na bratra dosáhnout.
Od stolu se ozval otec. „CHLAPCI! OKAMŽITĚ SE PŘESTAŇTE PRÁT!“
„To Oliver,“ vykřikl Chris. „Jen tak se na mě vrhl.“
„Víš dobře, že to není jen tak!“ zaječel Oliver a stále švihal pěstmi. Chrise ani jednou nezasáhl.
„Že jsem se prošel po těch tvých cívečkách?“ zasyčel Chris tak tiše, aby ho neslyšel ani jeden z rodičů. „Nebo že jsem rozbil tu blbou past? Jsi cvok, Olivere!“
Olivera už boj s Chrisem unavil. Přestal sebou mrskat a prudce oddechoval.
„NENÁVIDÍM tuhle rodinu!“ vykřikl.
Rozběhl se ke svému výklenku, sesbíral přitom poškozené cívky a kusy drátků, rozlámané páky i zohýbané kovové tyčky. Všechno to naházel do kufru.
Matka s otcem byli okamžitě u něj.
„Jak se opovažuješ?!“ vykřikl otec.
„Hned to odvolej!“ vyjekla matka.
„Tak teď jsi tomu dal,“ přisadil si Chris a krutě se ušklíbl.
Teď, když na něj všichni ječeli, věděl Oliver, že je jen jediné místo, na které může uniknout. Jeho snový svět, místo ve vlastní představivosti.
Zavřel oči a snažil se nevnímat ječící hlasy.
A pak tam náhle byl – v továrně. Ne v té továrně plné pavučin, kterou dnes navštívil, ale v její čisté verzi, všechny stroje tam zářily jako nové, stropní světla svítila.
Oliver zíral na továrnu v rozkvětu. Ale stejně jako v její skutečné verzi, ani tady nebyl Armando. Žádný spojenec. Žádný kamarád. Dokonce i ve vlastní fantazii byl Oliver úplně sám.
*
Teprve, když byli všichni v postelích a v domě panovala naprostá temnota, měl Oliver pocit, že může začít pracovat na opravě svých výtvorů. Chtěl být optimistický a zkoušel k sobě přikládat jednotlivé díly, snažil se je vrátit na jejich místa. Bylo to ale k ničemu. Všechno to bylo zničené. A cívky a dráty byly tak poškozené, že se vším bude muset začít úplně od začátku.
Praštil věcmi do kufru a zabouchl víko. Oba zámky byly rozbité, takže se víko odrazilo, dopadlo zpátky a zůstalo pootevřené. Oliver si povzdechl a pak se zhroutil na matraci. Přetáhl přes sebe přikrývku a zakryl si i hlavu.
Jediný důvod, proč se mu tu noc podařilo usnout, bylo vyčerpání, které cítil. Nebyl to ale klidný spánek. Když odplul do snů, uvědomil si, že stojí u okna a dívá se na hubený strom na druhé straně ulice. Stejně jako předchozí noc, i tentokrát pod ním stáli muž a žena a drželi se za ruce.
Oliver zabušil na sklo.
„Co jste zač?“ vykřikl.
Žena se vědoucně usmála. Její úsměv byl tak laskavý – dokonce laskavější než úsměv paní Belfryové.
Ani jedna z postav ale nepromluvila. Jen se na něj dívaly a usmívaly se.
Oliverovi se podařilo otevřít okno. „Co jste zač?“ vykřikl znovu, ale jeho hlas zanikl ve vyjícím větru.
Muž se ženou tam jen mlčky stáli, ruku v ruce, a mile se na něj usmívali. Jako by ho volali k sobě.
Oliver vylezl na okno. Jakmile to ale udělal, postavy se zavlnily a zablikaly – jako kdyby šlo o pouhé hologramy a jejich projektory ztrácely výkon. Začaly mizet.
„Počkejte!“ vykřikl. „Nechoďte!“
Seskočil z okna a rozběhl se přes ulici. S každým krokem ale byly postavy stále průsvitnější.
Když byl kousek od nich, byly téměř nerozeznatelné. Natáhl se a chtěl vzít ženu za ruku. Jeho dlaň ale prošla skrz, jako by to byl duch.
„Prosím, řekněte mi, co jste zač!“ škemral.
Muž otevřel ústa, aby mu odpověděl, ale jeho hlas zanikl v dujícím větru. Oliver byl stále zoufalejší.
„Co jste zač?“ zeptal se znovu a snažil se překřičet vítr. „Proč mě sledujete?“
Muž se ženou rychle mizeli. Muž znovu promluvil. Tentokrát Oliver něco zaslechl.
„Jsi předurčený…“
„Cože?“ nechápal Oliver. „Jak to myslíte? Nerozumím.“
Ale než měl kdokoli z nich možnost něco říct, postavy zmizely úplně. Byly pryč.
„Vraťte se!“ vykřikl Oliver do prázdné ulice.
A pak, jako by mu někdo šeptal do ucha, zaslechl jemný ženský hlas. „Zachráníš lidstvo.“
Oliver otevřel oči. Byl zpátky ve výklenku zalitém bledým světlem procházejícím oknem. Bylo ráno. Cítil, jak mu buší srdce.
Sen jím úplně otřásl. Co tím ten muž myslel, když řekl, že je předurčený? A co to s tou záchranou lidstva? A vůbec, co byli ti dva zač? Šlo o výplody jeho fantazie, nebo něco jiného? Na Olivera toho bylo moc.
Když se trochu vzpamatoval, cítil Oliver, jak se ho zmocňuje nový pocit. Naděje. Někde hluboko uvnitř cítil, že zažije důležitý den. Že se všechno změní.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Náladu Oliverovi ještě vylepšilo zjištění, že ho první hodinu čekají přírodní vědy, což znamenalo, že uvidí paní Belfryovou. Dokonce i když šel přes hřiště a uhýbal basketbalovým míčům, které, jak předpokládal, mířily záměrně na jeho hlavu, vzrůstalo v něm vzrušení.
Dostal se ke schodišti a poddal se valící se vlně dětí, která ho hnala jako surfaře až do čtvrtého patra. Tam se protlačil ven a zamířil ke třídě.
Znovu tam byl první. Uvnitř už čekala paní Belfryová v šedých lněných šatech a připravovala na stůl řadu malých modelů. Oliver si všiml, že jde o malý dvojplošník, horkovzdušný balon, kosmickou raketu a moderní letadlo.
„Dnes se budeme učit o létání?“ zeptal se.
Paní Belfryová sebou trhla, očividně si nevšimla, že do třídy vešel jeden ze studentů.
„Aha, Oliver,“ pronesla a usmála se. „Dobré ráno. Ano, máš pravdu. Předpokládám, že o těchto vynálezech určitě něco víš.“
Oliver přikývl. Jeho kniha vynálezců měla celou jednu část vyhrazenou létání. Od prvních balonů vynalezených francouzskými bratry Montgolfiéry, přes rané návrhy letadel bratří Wrightů až po raketovou vědu. Stejně jako zbytek knihy, i tuto část četl tolikrát, až se mu z větší části vryla do paměti.