Kouzelná továrna

Paní Belfryová se usmála, jako kdyby předem věděla, že Oliverovi bude tohle téma blízké.

„Možná budu potřebovat, abys mi to pomohl vysvětlit ostatním,“ řekla mu.

Oliver se usadil na místo a začervenal se. Neměl rád, když musel mluvit před spolužáky, zvlášť, když si o něm mysleli, že je šprt. Tímhle by jim to dokonale potvrdil a přilákal k sobě víc pozornosti, než by chtěl. Na paní Belfryové ale bylo něco uklidňujícího, jako kdyby si myslela, že Oliverovy vědomosti by měly být něco, z čeho je potřeba mít radost, a ne se tomu posmívat.

Oliver si vybral místo téměř v přední řadě. Když už bude muset mluvit před ostatními, bude radši, když se na něj ostatní nebudou obracet přes rameno. Takhle uvidí jen ty čtyři děti, které budou sedět před ním.

Pak už se do třídy začali hrnout a zabírat si místa Oliverovi spolužáci. V místnosti začal narůstat hluk. Oliver nikdy nechápal, kde lidé berou tolik témat k hovoru. On by sice mohl mluvit o vynálezcích a vynálezech téměř do nekonečna, ale nenapadalo ho nic jiného, o čem by si mohl kdo chtít povídat. Mátlo ho, že ostatní dokážou vést nezávazné rozhovory, a jak se mohou tak dlouho věnovat něčemu, co on sám považoval za naprosto nedůležité věci.

Paní Belfryová zahájila výuku a zamávala přitom rukama ve vzduchu, jako by se snažila všem naznačit, že mají mlčet. Oliverovi jí bylo líto. Zdálo se, že se musí hodně snažit, aby byly děti v klidu. Byla tak milá a jemná, že se nikdy neuchýlila ke zvyšování hlasu nebo ke křiku. Její metody vyžadovaly celou věčnost, než zabraly. Nakonec ale třída začala utichat.

„Dnes, děti,“ začala paní Belfryová, „tu mám problém, který potřebuji vyřešit.“ Pozvedla dřívko od nanuku. „Potřebovala bych, aby mi někdo z vás řekl, jak udělat, aby tahle věc létala.“

Ve třídě znovu vypukla vřava. Někdo vykřikl.

„Prostě to hoďte!“

Paní Belfryová dřívko hodila. To ale urazilo stěží dvě stopy a pak dopadlo na zem.

„No, nevím, jak vám,“ pronesla paní Belfryová, „ale mně to připadalo spíš jako pád. Chci, aby to letělo. Aby se vznášelo ve vzduchu, ne se řítilo přímo k zemi.“

Paul, ten kluk, který se Oliverovi minulou hodinu posmíval, vykřikl jiný návrh. „Proč ho nevystřelíte jako z praku?“

„To je zajímavý nápad,“ přikývla paní Belfryová. „Já vám ale zapomněla něco říct. Tohle dřívko je ve skutečnosti deset stop dlouhé.“

„Tak udělejte deset stop široký katapult!“ zasmál se někdo.

„Nebo na to přidělejte rakety!“ ozval se někdo další.

Celá třída se rozesmála. Oliver se zavrtěl. Přesně věděl, jak zařídit, aby to dřívko letělo. Šlo jen o fyziku.

Paní Belfryové se nějak podařilo třídu zase uklidnit.

„Přesně stejný problém řešili bratři Wrightové, když se pokoušeli sestrojit první letadlo. Jak napodobit ptačí let. Nebo jak změnit tohle,“ – pozvedla vodorovně dřívko – „v křídla, která se udrží ve vzduchu. Takže, ví někdo, jak to dokázali?“

Zalétla pohledem k Oliverovi. Ten polkl. Sice nechtěl mluvit před třídou, na druhou stranu chtěl ale paní Belfryové ukázat, jak moc je chytrý.

„Musíte vytvořit vztlak,“ pronesl tiše.

„Co prosím?“ zeptala se paní Belfryová, i když Oliver docela jistě věděl, že ho dobře slyšela.

Zaváhal a pak promluvil o něco hlasitěji. „Musíte vytvořit vztlak.“

Sotva domluvil, okamžitě se začervenal. Cítil, jak se mění ovzduší v místností. Napětí žáků kolem. Takže tolik k tomu, že nevidí zírající oči. Teď doslova cítil, jak se mu propalují do zad.

„A co je to vztlak?“ zeptala se paní Belfryová.

Oliver si olízl suché rty a potlačil strach. „Vztlak je název síly, která působí proti gravitaci. Gravitace vždy stahuje objekty směrem k zemskému jádru. Vztlak je síla, která působí opačným směrem.“

Odněkud zezadu zaslechl Paulův šepot, který se mu uštěpačně posmíval. „Síla, která působí opačným směrem.“

Několik studentů se uchechtlo. Oliver cítil, jak se mu v těle samovolně napínají svaly.

Paní Belfryová si tichých posměšků očividně nevšímala.

„Hmm,“ řekla, jako kdyby to všechno slyšela poprvé. „To zní složitě. Působit proti gravitaci? Není to nemožné?“

Oliver se znovu neklidně zavrtěl. Nejraději by už nemluvil, stáhl by se a ušetřil si posměšky ostatních. Očividně ale odpověď neznal nikdo jiný než on a paní Belfryová z něj nespouštěla povzbudivý pohled.

„Není to nemožné,“ odpověděl Oliver nakonec – nemohl si pomoct. „Pro vytvoření vztlaku stačí změnit rychlost proudění vzduchu kolem objektu. Což se dá provést změnou jeho tvaru. U toho dřívka je potřeba zakřivit horní stranu. To znamená, že když se dřívko bude pohybovat kupředu, bude vzduch nad ním a pod ním proudit různými cestami. Nahoře po křivce a dole po přímé trase.“

Oliver domluvil a pevně stiskl rty. Nejen, že odpověděl na její otázku, ještě to všechno jasně vysvětlil. Nechal se unést a teď se mu za to budou všichni pořádně posmívat. Připravil se na nejhorší.

„Mohl bys nám to nakreslit?“ zeptala se ho paní Belfryová.

Natáhla k němu ruku, ve které držela fix na tabuli. Oliver vykulil oči. Mluvit byla jedna věc. Postavit se před ostatní a něco nakreslit bylo něco úplně jiného!

„Raději ne,“ zamumlal na půl úst.

Ve výraze obličeje paní Belfryové si všiml záblesku porozumění. Nejspíš si uvědomila, že ho dotlačila až na okraj jeho komfortní zóny. Nebo spíš daleko za něj a to, co po něm teď chtěla, bylo naprosto nemožné.

„Vlastně,“ pronesla, stáhla ruku s fixem a o krok ustoupila, „bude asi lepší, když to, co Oliver vysvětlil, nakreslí někdo jiný.“

Samantha – jedna z drzých dětí toužících po pozornosti – vyskočila z místa a vytrhla paní Belfryové fix. Společně pak zamířily k tabuli a začaly kreslit obrázek toho, co Oliver popisoval.

Jakmile se ale paní Belfryová otočila, ucítil Oliver, jak mu něco narazilo do hlavy. Podíval se, co to bylo a všiml si koule zmuchlaného papíru u nohy. Natáhl se pro ni, ale rozhodně ji nechtěl rozbalit. Věděl, že uvnitř bude nějaký nepříjemný vzkaz.

„Hej…“ zasyčel Paul. „Neignoruj mě. Přečti si to!“

Oliver nervózně rozbalil papírovou kouli. Uhladil ji a pak si přečetl vzkaz naškrábaný téměř nečitelným písmem. Hádej, co ještě lítá.

V tu chvíli mu do hlavy narazilo něco dalšího. Další papírová koule. A pak další a další a další.

„HEJ!“ vykřikl Oliver. Vstal a prudce se otočil.

Otočila se i paní Belfryová. Zamračila se.

„Co to má být?“ zeptala se rozčíleně.

„Jen jsme hledali další věci, které létají,“ pronesl nevinně Paul. „Jedna asi Olivera náhodou trefila.“

Paní Belfryová se zatvářila skepticky. „Olivere?“ zeptala se a obrátila se na něj.

Oliver se posadil zpátky na místo a spustil rameny. „Je to tak,“ zamumlal.

Samantha mezitím dokončila nákres a paní Belfryová tak mohla věnovat pozornost třídě. Ukázala na tabuli, kde teď byl nákres křídla. Ne rovného, ale protáhlého – vypadalo trochu jako na stranu položená kapka. Dvě tečkované linky znázorňovaly proudící vzduch nad a pod křídlem. Proud vzduchu kopírující tvar zahnuté části křídla vypadal jinak než ten, který byl pod křídlem.

„Nějak takhle by to mělo vypadat,“ pronesla paní Belfryová. „Ale pořád nevím, jak tohle vytváří vztlak.“

Oliver dobře věděl, že to paní Belfryová samozřejmě ví. Po zásazích papírovými koulemi se mu ale nechtělo znovu mluvit.

Pak si ale něco uvědomil. Ať už udělá cokoli, nikdy to nepřestane. Buď tu bude tiše sedět a budou si ho dobírat jen tak bez důvodu, nebo promluví a budou si ho dobírat za to, že je chytrý. Uvědomil si, co mu vyhovuje víc.

„Protože vzduch proudící různými cestami vytváří přítlačnou sílu,“ vysvětlil. „A pokud vezmeme v potaz třetí zákon Isaaca Newtona – že každá akce vyvolá odpovídající opačnou reakci – je jasné, že v reakci na přítlačnou sílu vyvolá proud vzduchu pod křídlem vztlak.“

Složil si ruce na hrudi a pohodlně se opřel.

Paní Belfryová se zatvářila vítězoslavně. „Přesně tak, Olivere.“

Obrátila se zpátky k nákresu a přikreslila několik šipek. Oliver cítil, že ho do hlavy zasáhla další papírová koule. Tentokrát si jí ale nevšímal. Už mu bylo jedno, co si o něm myslí jeho spolužáci. Popravdě předpokládal, že jen žárlí, protože on měl mozek a znal super věci, jako například fyzikální zákony Isaaca Newtona, zatímco oni dokázali tak maximálně zmuchlat papír a trefit jím někoho do hlavy.

Složil si ruce ještě o něco pevněji a nevšímal si dalších koulí narážejících mu do hlavy. Soustředil se na nákres paní Belfryové. Nakreslila šipku mířící dolů. Vedle ní napsala přítlačná síla. Druhá šipka mířila nahoru a nesla popisek vztlak.

„A co horkovzdušné balony?“ vykřikl někdo zezadu. „Ty takhle určitě nefungují a přesto létají.“

Oliver se otočil a pátral po původci otázky. Byl to naštvaně se tvářící chlapec s hustým obočím a dolíčkem na bradě – předtím házel s Paulem papírové koule.

„Tam jde zase o úplně jiný zákon,“ vysvětloval Oliver. „Balony létají, protože horký vzduch stoupá vzhůru. Bratři Montgolfiérové, kteří vynalezli horkovzdušný balon, si uvědomili, že když se vzduch zachytí v nějaké obálce – třeba balonu – tak ta obálka pak stoupá vzhůru, protože hustota horkého vzduchu uvnitř je, v porovnání s chladným vzduchem kolem, nižší.“

Chlapce jako by Oliverovo vysvětlení ještě víc popudilo. „No a co rakety?“ zkusil to znovu. „Nemají menší hustotu než vzduch, nebo co jsi to teď tvrdil. Přesto letí nahoru. Letí. Jak funguje tohle, chytráku?“

Oliver se pousmál. „Tady jde zase o třetí pohybový zákon Isaaca Newtona. Jenže tentokrát nejde o vztlak, ale o rozpínání. Rozpínání pohání i parní stroj. Rychlé hoření vyvolává rozpínání. Vzhledem k tomu, jak velká je ale raketa, musí jít o masivní rozpínání.“

Oliver na sebe byl hrdý. Dokonce i když na něj děti zíraly, jako by byl cvok, bylo mu to jedno.

Obrátil se zpátky čelem k tabuli. Tam stála paní Belfryová a hrdě se usmívala.

„Víte, co měli všichni tihle vynálezci společného?“ zeptala se. „Montgolfiérové, Wrightové a Robert Goddard, který jako první zkonstruoval raketu s kapalným pohonem? Řeknu vám to. Dělali věci, které ostatní považovali za nemožné! Jejich vynálezy byly šílené. Představte si, že by někdo tvrdil, že stejný princip, jaký se používá u starých čínských katapultů, můžeme využít k tomu, abychom vynesli člověka do vesmíru! A přesto vytvořili přelomové vynálezy. Vynalezli věci, které změnily svět – celé směřování lidstva!“

Oliver věděl, že teď mluví hlavně k němu. Říká mu, že nezáleží na tom, co lidé dělají, nebo říkají – nikdy by se neměl nechat zastrašit.

A pak se stalo něco pozoruhodného. V reakci na zápal paní Belfryové celá třída ohromeně ztichla. Nebylo to vynucené ticho, ale pokorné ticho těch, kteří se právě naučili něco nového.

Oliverovi se sevřel žaludek. Paní Belfryová byla opravdu ta nejúžasnější učitelka. Byla jedinou osobu, která kdy ukázala stejné nadšení pro fyziku, vědu a vynálezce, které cítil i on sám. Dokonce se jí na chvíli podařilo utišit i Oliverovy drzé spolužáky.

V tu chvíli narazil do okna poryv větru tak silný, až zadrnčely skleněné tabulky. Celá třída poskočila leknutím a obrátila pohled ven.

„Zdá se, že bouře udeří už brzy,“ pronesla paní Belfryová.

Ještě, než domluvila, ozval se z rozhlasu ředitelův hlas.

„Žáci, právě jsme obdrželi varování od Národní meteorologické služby. Bude se jednat o bouři století. Bouři, kterou jsme ještě nezažili. Opravdu nevíme, co očekávat. Z bezpečnostních důvodů proto starosta ruší zbytek dnešního vyučování.“

Všichni začali jásat a Oliver měl co dělat, aby slyšel poslední slova ředitelova oznámení.

„Bouře udeří během hodiny. Venku čekají autobusy. Jděte prosím přímo domů. Během bouře se oficiálně nedoporučuje být venku. Opakuji, že bouře udeří asi za hodinu. Jedná se o upozornění pro celé město, takže vás budou rodiče očekávat. Kdokoli, kdo se bude toulat venku, bude čelit trestu.“

Dětem kolem jako by to bylo všechno jedno. Slyšely jen, že škola končí a hodlaly si to užít. Sesbíraly si knihy a valily se ven ze třídy jako stádo buvolů.

Oliver se svými věcmi nijak nespěchal.

„Dnes sis vedl opravdu skvěle,“ pochválila ho paní Belfryová, když uložila jeden z modelů do tašky. „Zvládneš se dostat domů?“ Zdálo se, že má starost, aby se mu něco nestalo.

Oliver přikývl, aby ji ujistil, že se nic neděje. „Pojedu autobusem, jako všichni ostatní,“ pronesl a uvědomil si, že přitom bude muset vydržet cestování s Chrisem. Zachvěl se.

Oliver si přehodil batoh přes rameno a společně s ostatními dětmi vyšel ven. Nebe bylo temné, skoro černé. Působilo to zlověstně.

Se skloněnou hlavou zamířil Oliver k autobusové zastávce. V tu chvíli si ale koutkem oka všiml něčeho mnohem děsivějšího, než byla obrovská bouře – Chrise. A společně s ním se hnali jeho kumpáni.

Oliver přidal do kroku, mířil k prvnímu autobusu v řadě. Autobus byl plný dětí a očividně se chystal k odjezdu. Aniž by se Oliver podíval, kam autobus jede, naskočil do něj.

Právě včas. Dveře zasyčely a zavřely se za ním. O zlomek sekundy později se na jejich druhé straně objevil Chris a zlobně se mračil. Jeho kumpáni stáli kolem a prohlíželi si Olivera přes dveře. Ty teď fungovaly jako chabý štít z tenkého skla.

Autobus se rozjel a zachránil tak Olivera před jejich zuřivými pohledy.

Nabíral rychlost a Oliver se zadíval z okna. Olivera vyděsilo, když si uvědomil, že Chris a jeho kumpáni nastoupili do druhého čekajícího autobusu. Ten teď jel stejnou cestou, jako Oliverův.

Těžce polkl. Chris a jeho kamarádi byli v druhém autobuse. Oliver věděl, že když ho uvidí vystupovat, vystoupí i oni. Vrhnou se na něj a seřežou ho. Kousl se do rtu a přemýšlel, co dál. Kdyby tak existoval jeho neviditelný plášť. Právě teď by byl pravý čas na jeho použití!

Ozvalo se hrozivé zapraskání a nebe jako by se otevřelo. Spustil se prudký déšť a oblohu křižovaly blesky. Takže tolik k té hodině času, kterou údajně měli. Bouře už přišla.

Autobus nebezpečně zakličkoval. Oliver se chytil kovové tyče, rameny narážel do ostatních dětí stojících kolem. Situace se náhle proměnila ze zlověstné na dost děsivou.

Nebem se mihl další rozeklaný blesk. Děti v autobuse vyjekly strachem.

Oliver si uvědomil, že by bouři mohl využít ve svůj prospěch. Vystoupit na správné zastávce nepřipadalo v úvahu – Chris a jeho kumpáni by tam na něj už čekali. Musel proto vystoupit tam, kde to nebudou předpokládat. Musí splynout s davem. Vzhledem k prudkému dešti a všeobecnému zmatku by se mu mohlo podařit uniknout jejich pozornosti.

Ve chvíli, kdy autobus zpomalil kvůli zastávce, vyrazila velká skupina dětí ke dveřím. Oliver se rozhlédl a zjistil, že jsou přímo na hranicích lepšího sousedství, kde zřejmě žila většina dětí navštěvujících Campbellovu juniorskou střední. Oliver to tam sice neznal moc dobře, ale zhruba tušil, kudy se odsud dostat domů.

Vmísil se tedy do davu a vystoupil z autobusu na neznámé zastávce. Okamžitě ho zalil déšť. Snažil se držet se skupinou dětí, ale většina se jich rozprchla různými směry. Navíc měly děti naspěch kvůli špatnému počasí. Než se Oliver vzpamatoval, stál na chodníků úplně sám.

Ani ne o sekundu později zastavil v zastávce druhý autobus. Oliver si přes zamlžené okno všiml Chrise. A pak si Chris očividně všiml Olivera. Začal totiž divoce gestikulovat jeho směrem a zřejmě něco pokřikoval na své přátele. Oliver nepotřeboval, aby mu někdo vysvětlil, co Chrisova gestikulace znamená. Šel si pro něj.

Oliver se rozběhl.

Sice v podstatě nevěděl, kde je, přesto utíkal. Běžel směrem, o kterém matně tušil, že by měl vést k němu domů.

Neohlížel se, prostě běžel. Cítil nápory větru a deště, které mu ztěžovaly pohyb. Věděl ale, že by mu mohly pomoct, protože Chris bude mít se svým zavalitým tělem mnohem větší problémy.

Oliver si náhle uvědomil, že Chris není jeho jedinou starostí. Byli s ním i všichni jeho přátelé. Obzvlášť ta dívka uměla běhat. Oliver si dovolil se ohlédnout a viděl, že ho začíná dohánět.

Proběhl kolem několika obchodů a pak zahnul do uličky vedoucí někam za ně. Obíhal nejrůznější překážky jako převrácené nákupní vozíky a prázdné krabice, kterými zmítal vítr.

Zahnul za roh a na okamžik se tak ztratil z dohledu pronásledujících tyranů.

Ve chvíli, kdy silný poryv větru převrátil jeden odpadkový koš, dostal Oliver nápad. Bez zaváhání se vrhl do koše, přelezl hnijící jídlo a prázdné obaly, až ho zvenčí nemohlo být vidět. Pak se schoulil do klubíčka a čekal.

Na kusu chodníku, který viděl, se objevila dívka. Přešla do kroku a začala se rozhlížet. Určitě ho hledala. Pak zaslechl další dusající kroky a viděl, že dívku doběhl Chris a zbývající kumpáni.

„Kam zmizel?“ slyšel Oliver vykřiknout jednoho z nich.

„Jak jsi ho mohla ztratit?“ ozval se Chrisův hlas.

„Prostě tady byl a pak byl najednou pryč!“ vykřikla dívka.

Oliver se ani nehnul. Srdce mu divoce bušilo a měl pocit, že mu nepatří ani ruce ani nohy.

„Udělal nějaký ty svoje čáry,“ pronesl Chris.

Oliver se ve své páchnoucí, temné skrýši zamračil. Co tím Chris myslel.

„To je fakt ujetý,“ vyhrkla dívka. „Jako že jen tak zmizel?“

„Už jsem vám to říkal, ne?“ odpověděl Chris. „Je to zrůda.“

„Možná je posedlý,“ pronesl jeden z chlapců.

„Nebuď blbej,“ štěkl Chris. „Není posedlý. Je na něm ale něco fakt divnýho. Teď už mi věříte?“

„Já jo,“ prohlásila dívka. Oliver si uvědomil, že její hlas slyší z větší dálky.

Opatrně vykoukl a viděl, že Chris i s kumpány míří pryč.

Oliver čekal. Dokonce ani když utichla ta podivná konverzace, ve které se zabývali přímo jím, nechtěl opustit bezpečí odpadkového koše. Pořád ještě hrozilo, že opodál čeká někdo z nich a doufá, že zjistí, kam se Oliver poděl.

Netrvalo dlouho a déšť ještě zesílil. Oliver slyšel, jak tvrdě buší do odpadkového koše. Teprve v tu chvíli akceptoval, že je Chris opravdu pryč. Dokonce i když chtěl zbít Olivera, nestál by kvůli tomu v takovémhle dešti. Oliver si byl téměř jistý, že ani Chrisovi kumpáni nebudou tak vytrvalí.

Rozhodl se tedy vylézt z koše. Když se ale přesouval k jeho ústí, opřel se do koše ohromný poryv větru. Srazil Olivera zpátky do jeho hlubin. Pak zřejmě vítr změnil směr, protože Oliver cítil, jak se koš pohnul. Vítr byl tak silný, že ho valil po ulici!

Oliver se zapřel o stěny svého kovového vězení. Jediné, co cítil byl strach. Nedokázal se zorientovat, převracel se ze strany na stranu. Z paniky a neustálého otáčení se mu zvedal žaludek. Oliver by byl nejradši, kdyby to všechno skončilo, ale zdálo se, že počasí má jiné úmysly. Smýkalo jeho košem a metalo ho ze strany na stranu.

Náhle narazil Oliver hlavou do stěny koše. Byl to prudký náraz. Zajiskřilo se mu před očima. Oliver vydechl a vše pohltila temnota.

*

Oliver pomalu otevřel oči, první, co uviděl, byl klenutý strop jeho kovového vězení. Otáčení přestalo, ale zvenčí bylo stále slyšet vytí větru a dunění bouře. Zamrkal a snažil se zorientovat. Po ráně, která ho srazila do bezvědomí, mu tepalo v hlavě.

Netušil, jak dlouho byl mimo, ale viděl, že je celý pokrytý odpadky. Zvedl se mu žaludek.

Oliver se rychle vyhrabal ven. Když vykoukl, viděl, že je nebe temné a jako šedá opona z něj padá déšť.

Když se postavil, trvalo jen několik sekund a už byl zase skrz naskrz promočený. Zamnul si ruce – marně se pokoušel si je takhle zahřát. Roztřeseně se rozhlédl, aby zjistil, kde je.

Náhle si uvědomil, kam se dostal. Kovový koš ho totiž dokutálel až ke staré továrně! Tentokrát se v ní ale svítilo.

Údivem otevřel ústa. Měl snad halucinace? Možná, že je ještě zmatený po ráně do hlavy.

Déšť neustával – stále Olivera bičoval. Světla továrny působila jako maják, táhla chlapce k sobě.

Oliver přidal do kroku. Stoupl na trávník obklopující továrnu, ten se mu pod nohama prohnul, byl také celý rozmáčený – jako miniaturní bažina. Oliver prošel kolem továrny, prodral se kopřivami a břečťanem. Spěchal, aby se co nejdříve dostal k zadnímu vchodu. Aby se měl kde ukrýt. Dveře na tom byly stejně, jako když tu byl posledně – pootevřené tak akorát, aby se jimi protáhl dovnitř. Rychle to udělal a uvědomil si, že je zase v té samé potemnělé místnosti. Že cítí stejný pach prachu a opuštěné budovy.

Oliver se zastavil. Ulevilo se mu, že je pryč z deště. Čekal, až se mu oči přizpůsobí temnotě. Když se to stalo, viděl, že je všechno tak, jak to bylo předtím. Všude prach, pavučiny, nepoužívané staré stroje. Až na to, že…

Oliver si všiml tenké rovné čáry na podlaze. Nebyla to barva, ale světlo. Světelný paprsek. Oliver věděl, že každý paprsek musí mít nějaká zdroj, takže vyrazil kupředu. Sledoval světlo jako cestu z drobečků. Doběhl až na jeho konec, kde narazil na pevnou cihlovou zeď.

To je divné, pomyslel si Oliver, když zastavil a dotkl se zdi prsty. Světlo nemůže procházet skrz objekty.

Rozhlížel se, ohmatával zeď a přemýšlel, jak je to možné, že světlo prochází skrz pevnou překážku. Náhle rukou narazil na něco jiného. Klika?

Oliver ucítil příval naděje. Stiskl kliku a když se ozval hlasitý skřípot, odskočil.

Země se zachvěla. Oliver zakolísal. Snažil se udržet rovnováhu, zatímco se země pod jeho nohama pohybovala.

Otáčel se. Nejen on, ale i zeď. Muselo jít o nějaký ohromný otočný mechanismus! Jak se otáčela, zalila Olivera ohromná záře.

Oliver zamrkal. Náhlé světlo ho oslepilo. Kvůli pohybující se podlaze navíc ztrácel rovnováhu. Připadal si nejistě.

A pak, stejně náhle, jako pohyb začal, i ustal. Ozvalo se cvaknutí a zeď zapadla na místo. Oliver se zakymácel, tentokrát kvůli prudkému zastavení.

Rozhlédl se a to, co viděl, ho šokovalo. Stál v úplně novém křídle továrny. Bylo plné úžasných, fantastických vynálezů. Nešlo o ty pavučinami pokryté, skřípající, rezavé relikty, které viděl předtím. Od podlahy po strop – kam jen jeho oko dohlédlo – stály nové, lesklé a opravdu velké stroje.

Oliver si nemohl pomoct. Nadšeně se rozběhl k prvnímu stroji. Měl pohyblivé rameno, které se otáčelo přímo Oliverovi nad hlavou. Ten se přikrčil v pravou chvíli. Rameno ho minulo a ruka na konci ramene vložila uvařené vejce do snídaňového pohárku na vajíčka. Hned vedle byly dvě mechanické ruce bez těla – a hrály na piano. Do rytmu jim tikal ohromný mosazný metronom.

Oliver byl tak zaujatý a rozradostněný vynálezy kolem, že si ani nevšiml podivného miskovitého stroje ze včera, ani muže, který na něm pracoval. Náhle zakukala mechanická kukačka v kukačkových hodinách. Oliver uskočil stranou a narazil přitom do cizího muže. V tu chvíli si uvědomil, že tam není sám.

Oliver leknutím zalapal po dechu a prudce se obrátil. Náhle si uvědomil, na koho se dívá. I když byl mnohem starší než na obrázku v knize, věděl Oliver, že hledí do očí Armanda Illstroma.

Prudce vydechl. Nemohl tomu uvěřit. Jeho hrdina byl přímo před ním, opravdu stál přímo před ním, živý a zdravý!

„Vida!“ usmál se Armando. „Čekal jsem, kdy se tu ukážeš.“

KAPITOLA PÁTÁ

Oliver ohromeně zamrkal. Na rozdíl od zaprášené a pavučinami pokryté továrny, která byla na druhé straně mechanické zdi, byla továrna na téhle straně vyhřátá a blýskala se čistotou. Všechno tu žilo.

„Není ti zima?“ zeptal se Armando. „Vypadáš, že jsi zmokl.“

Oliver sklouzl pohledem zpátky k vynálezci. Šokovalo ho, že opravdu stojí přímo před ním. Několik okamžiků se nezmohl na slovo.

Pokusil se vyslovit, „zmokl jsem,“ ale to, co z něj vyšlo, bylo jen jakési zachrochtání.

„Aha, aha,“ pronesl Armando. „Připravím ti něco horkého k pití.“

I když to byl jasně Armando z Oliverovy knihy vynálezců, měl obličej poznamenaný časem. Oliver v hlavě rychle počítal. Věděl, že Armandova továrna fungovala během druhé světové války. Že Armando byl v době rozkvětu továrny zhruba dvacetiletý mladík, což znamenalo, že teď mu muselo být přes devadesát! Teprve teď si Oliver všiml, že se Armando opírá o hůlku.