Polibek pro královny

Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY, skládající se z osmi knih; nové epické fantasy ságy TRŮN PRO SESTRY, ta má aktuálně sedm částí a počet stále roste; a nové sci-fi série INVAZNÍ KRONIKY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

„Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce… Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.“

„Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho… Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.“

„Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti… Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné… A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

„V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.“

OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ

KOUZELNÁ TOVÁRNA (Kniha č.1)

KOULE KANDRY (Kniha č.2)

OBSIDIÁNI (Kniha č.3)

OHNIVÉ ŽEZLO (Kniha č. 4)

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNA PRO ZABIJÁKY (Kniha č. 7)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

TÍHA CTI (Kniha č. 3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

http://www.morganricebooks.com/read-now/

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Kapitola první

Sebastian se plížil Ashtonem. Připadal si jako lovná zvěř a snažil se vymyslet, co dál dělat. Byl volný, ale pravdou bylo, že tomu sám nemohl uvěřit. Dokonce i teď měl pocit, že jde o nějaký trik. Mohly za to okolnosti jeho útěku.

Sebastian to nechápal. Někdo odemknul dveře jeho cely a zabil všechny strážné v Rupertově domě. Ta neznámá osoba se ale neozvala, nepředstavila, Sebastian netušil, kdo by to mohl být. Čekal by, že s ním jeho zachránce bude alespoň po část cesty na svobodu, ale místo toho teď putoval ashtonskými ulicemi úplně sám.

Přešel přes Uzlový vršek a Spirály a pomalu pokračoval směrem k dokům. Měl se na pozoru a nejen z obvyklých důvodů, kvůli kterým se musel mít na pozoru naprosto každý, kdo procházel Ashtonem. Rupert brzy zjistí, že Sebastian zmizel a pošle za ním své muže.

„Do té doby musím být pryč,“ pomyslel si Sebastian. Tohle mu bylo naprosto jasné.

Kdyby měl na své straně matčinu přízeň, bylo by všechno jinak, ale poté, co uprchl z vlastní svatby, pochyboval, že by měla náladu mu pomáhat. A pravdou navíc bylo, že chtěl co nejrychleji opustit Ashton ještě z jednoho důvodu – čím dřív bude pryč, tím dřív se dostane do Ishjemme a k Sophii.

„Dostanu se k ní,“ slíbil si. Dostane se k ní a pak budou spolu. Na ničem jiném mu nezáleželo.

Pokračoval až dolů do doků. Našel hostinec a posadil se v jeho koutě a vyhrnul si límec pláště. Vyhlížel muže, kteří by mohli pracovat pro Ruperta. Konec konců, už jednou ho cestou z města chytili.

„Co to bude?“ zeptala se ho obsluhující žena.

Sebastian položil na stůl minci z váčku, který mu někdo nechal společně s pláštěm a dýkou. „Jídlo,“ řekl, „a informace. Jsou tu nějaké lodi mířící do Ishjemme?“

Obsluha si minci vzala. „Pokud jde o jídlo, to zařídím. Ohledně toho druhého tu klidně seď a poslouchej. Kapitáni tu tráví spoustu času.“

Sebastian předpokládal, že to tak nejspíš dopadne. Doufal, že se co nejrychleji dostane z Ashtonu, ale nemohl riskovat cestu do doků a další vyptávání se na loď. Právě tak ho totiž Rupert posledně dostal. Musel si dát na čas. Musel si vyslechnout, jaká je situace.

A tak udělal obojí. Seděl a snažil se vyslechnout co nejvíc rozhovorů, které v hospodě probíhaly. Zatím snědl kus chleba, sýra a vyzrálé šunky. Muži v koutě se bavili o válkách za Ostrovodou, které teď už nepůsobily tak vzdáleně, když se Nová armáda pokoušela o invazi. Muž se ženou si šuškali, ale Sebastian z jejich řeči těla poznal, že si navzájem slibují, že zůstanou spolu a plánují společný život. Pomyslel přitom na Sophii. Jiní se zase bavili o posledních divadelních představeních nebo o hádkách, které viděli v docích. Mezi tím vším ale Sebastiana zaujala dvě šeptem vyřčená slova.

„Královna vdova…“

Sebastian vstal a zamířil k dělníkovi, který ho řekl.

„Co to bylo?“ zeptal se ho. „Co jsi to říkal o královně vdově?“

Měl hlavu sklopenou a doufal, že ho nikdo nepozná.

„Co se staráš?“ obořil se na něj dělník.

Sebastian rychle přemýšlel, rozhodl se pro podobně hrubý tón. „Mluvěj o ní celej den. Jsem myslel, že se konečně něco dozvim.“

Dělník pokrčil rameny. „No tak ode mě ne. Slyšel jsem jen, to co všichni: v paláci se něco děje. Šušká se něco o vdově a o tom, že je to tam teď zavřený. Bratr tam měl něco doručit a zasekl se pod Vysokým obloukem snad na hodinu.“

„Díky,“ pronesl Sebastian a zamířil ke dveřím.

Zvěsti o problémech v paláci by pro něj neměly nic znamenat. Měl by se držet svého původního plánu najít loď a dostat se co nejdřív k Sophii. Ať se s jeho matkou dělo cokoli, nic mu do toho nebylo.

Všechno tohle si Sebastian snažil vsugerovat. Přesto si ale uvědomil, že se jeho kroky stočily směrem k paláci a že ho nohy nesou městem směrem do kopce.

„Sophia počká,“ ujišťoval sám sebe. Pravdou ale bylo, že dokonce ani nevěděl, jestli Sophia sehrála nějakou roli v jeho útěku. Pokud ano, neozvali by se mu jeho zachránci? Možná nevěděla, že je na cestě a i kdyby – opravdu by mohl Sebastian jen tak zmizet, aniž by věděl, co se děje?

Rozhodl se. Zajde do paláce, sebere zásoby a zjistí, co se děje. Pokud to udělá nenápadně, nejspíš si ho ani nikdo nevšimne a bude mít mnohem větší šanci najít loď, kterou potřeboval cestě do Ishjemme a za Sophií. Rázně přikývl. Zastavil se a mávl na nosiče s nájemními nosítky, kteří ho míjeli. Nosiči se na něj dívali poněkud skepticky, ale když jim hodil několik mincí, neodvážili se něco namítat.

„Tady mi to stačí,“ pronesl Sebastian, když se dostali na ulici nedaleko palácových pozemků. Nemohl riskovat vstup hlavním vchodem – mohli by tam být Rupertovi přisluhovači. Místo toho zamířil k zadní bráně do zahrady. U ní stál strážný v překvapivě bdělém stavu, který neodpovídal nedůležité bráně, kterou střežil. Sebastian ho chvíli pozoroval, pak se sklonil k jednomu z dětí pobíhajících po ulici a nabídl mu minci.

„To je za co?“ zeptal se chlapec podezřívavě. Sebastian si nebyl jistý, jestli chce opravdu vědět, co se stalo, že i děti na ulici se bály brát peníze.

„Chci, abys naštval toho strážného. Ať tě pronásleduje, ale nesmíš se nechat chytit. Zvládneš to?“

Chlapec přikývl.

„Pokud se ti to podaří, dostaneš ještě jednu,“ slíbil mu Sebastian. Pak se schoval ve výklenku a čekal.

Nemusel čekat dlouho. Za méně než minutu chlapec vyrazil a začal po strážném házet bláto. Jedna hrst narazila strážnému do helmy a rozprskla se mu po uniformě, takže byla celá špinavá.

„Hej!“ vykřikl strážný a rozběhl se za chlapcem.

Sebastian se rozběhl k bráně. Proběhl jí a pak dál na palácové pozemky. Doufal, že bude chlapec v pořádku. Předpokládal, že ano, protože na ashtonských ulicích nikdo moc dlouho nepřežil, pokud neuměl dobře běhat.

Sebastian procházel zahradami a vzpomínal přitom na procházky se Sophií, které tu absolvoval. Už brzy se s ní zase uvidí. Možná, že i v Ishjemme mají zahrady, které se krásou vyrovnaly popínavým růžím, které pěstovali zde. Rozhodně se o tom hodlal přesvědčit.

Pozemky byly tišší než za normálních okolností. Kdykoli jindy by se kolem hemžili sloužící opečovávající rostliny nebo sbírající byliny a zeleninu do kuchyně. Byla by tu šlechta procházející se mezi květinami, vychutnávající si čerstvý vzduch nebo využívající příležitost probrat politiku, aniž by někdo poslouchal. Nebo by se prostě věnovala utužování vztahů na dvoře.

Místo toho byly zahrady v podstatě prázdné a Sebastianovi se podařilo projít bylinkovou zahradou a postranním vchodem až do paláce. Sloužící si ho překvapeně prohlíželi, ale Sebastian pokračoval dál. Nechtěl se s nikým pouštět do řeči, aby k sobě nepřilákal pozornost. Nechtěl se octnout před shromážděným dvorem, chtěl jen zjistit, co se stalo a pak zmizet – tak nenápadně, jak jen to šlo.

Sebastian pokračoval dál palácem, pokaždé, když měl pocit, že se blíží strážný, se krčil. Mířil směrem k vlastním komnatám. Vešel do nich, našel rezervní meč, převlékl se, sebral vak a naplnil ho zásobami, které se mu mohly hodit. Pak vyšel zpět do chodeb paláce…

…a v podstatě okamžitě narazil na služebnou, která na něj vykulila oči a zatvářila se zděšeně, jako by čekala, že ji probodne mečem.

„Jen klid,“ pronesl Sebastian. „Neublížím ti. Jsem tu jen—“

„Je tady!“ vykřikla služebná. „Princ Sebastian je tady!“

Téměř okamžitě se chodbou rozlehl dusot těžkých bot. Sebastian se obrátil na útěk. Běžel do haly a pak do chodeb, kterými se jako dítě toulal celé dny. Zamířil doleva a pak doprava a snažil se setřást muže, kteří ho pronásledovali a křičeli na něj, aby zastavil.

Další muži se objevili před ním. Rychle se rozhlédl a vrazil do nejbližších místnosti. Doufal, že v ní najde průchod do nějaké další nebo alespoň místo, kam se schovat. Nebylo tam ani jedno.

Do místnosti se nahrnuli strážní. Sebastian zvažoval možnosti. Vzpomněl na to, jak ho zbili Rupertovi muži a téměř bezmyšlenkovitě tasil meč.

„Odlož meč, výsosti,“ nařídil mu velitel strážných. Ti teď Sebastiana obstoupili ze všech stran. Překvapilo ho, že na něj někteří míří mušketami. Co za muže by riskovalo hněv jeho matky za to, že takhle ohrožují jednoho z jejích synů? Za normálních okolností by si nic takového nedovolili. Částečně i proto Rupertovi všechno procházelo tak dlouho.

Sebastian ale nebyl Rupert a nebyl tak hloupý, aby zkoušel bojovat s takovou přesilou. Sklonil meč, ale neodhodil ho.

„Co to má znamenat?“ obořil se na strážné. Měl jen jedinou kartu, na kterou mohl vsadit. Nedělal to rád, ale byla to šance, jak zůstat v bezpečí. „Jsem následník trůnu a vy mi tu vyhrožujete? Okamžitě skloňte zbraně!“

„Tak proto jsi to udělal?“ obořil se na něj velitel a v hlase mu zaznívalo víc nenávisti, než by si Sebastian dokázal představit. „Chtěl jsi zdědit trůn?“

„Tak proto jsem udělal co?“ štěkl Sebastian. „Co se to tu děje? Až se o tom matka doslechne—“

„Nemá smysl si hrát na neviňátko,“ pronesl kapitán. „Víme, že to ty jsi zavraždil královnu vdovu.“

„Zavraždil…“ Při tom slově jako by se zastavil svět. Sebastian zůstal stát s otevřenými ústy. Meč mu vyklouzl ze znecitlivělých prstů. Šokovalo ho to. Někdo zavraždil královnu vdovu? Jeho matka byla mrtvá?

Zmocnil se ho žal a hrůza z toho, co se stalo. Jeho matka byla mrtvá? To nemohla být pravda. Vždy tu byla, byla jako pevná skála a teď… byla pryč. Někdo mu ji sebral.

Ostatní muži se na něj okamžitě vrhli, z obou stran ho chytili za ruce. Sebastian byl tak otupělý, že se ani nebránil. Nemohl tomu uvěřit. Čekal by, že jeho matka přežije všechny ostatní v království. Považoval ji za tak silnou, tak vychytralou, že jí nemohlo nic ublížit. A teď ji někdo zavraždil.

Ne, ne někdo. Byla jediná osoba, která toho nejspíš byla schopná.

„To Rupert,“ pronesl Sebastian. „To Rupert je ten, kdo—“

„Přestaň lhát,“ zarazil ho kapitán strážných. „Mám ti věřit, že je náhoda, když jsme tě našli pobíhat po paláci těsně po matčině smrti? Princi Sebastiane z rodu Flambergů, zatýkám tě za vraždu tvojí matky. Odveďte ho do věže, chlapci. Nejspíš ho budou chtít soudit, než ho popraví jako špinavého zrádce.“

Kapitola druhá

Angelica ztuhle seděla v přijímacím pokoji Rupertova domu ve městě a vypadala stejně dokonale jako květiny vyřezané v obložení. Poslouchala panikařícího staršího prince říše a snažila se nedávat najevo opovržení.

„Já ji zabil!“ vykřikl. Rozhazoval rukama a přecházel sem a tam. „Já ji opravdu zabil.“

„Křič ještě hlasitěji, můj princi,“ pronesla Angelica. Nedokázala se udržet. „Myslím, že v domě vedle je pár lidí, kteří tě možná neslyšeli.“

„Nedělej si ze mě legraci!“ vykřikl Rupert a namířil na ni prstem. „Ty… to ty za to můžeš.“

Angelica při těch slovech ucítila záchvěv strachu. Rozhodně nechtěla, aby se stala terčem Rupertova vzteku.

„A přesto jsi to ty, kdo má na rukou krev královny vdovy,“ pronesla Angelica s lehkým náznakem znechucení. Ne z toho, že někdo zabil královnu, ta čarodějnice si to stejně zasloužila, ale z toho, jak neelegantní to celé bylo. A jak hloupý byl její nastávající manžel.

Rupert zrudl vztekem. Pak se ale podíval dolů a jako by si poprvé uvědomil, že je skutečně celý od krve. Její odstín odpovídal purpuru jeho pláště. Jeho výraz se vrátil k předchozí ztrhanosti. Zvláštní, pomyslela si Angelica, že by opravdu existovala osoba, které Rupert vlastně nechtěl ublížit?

„Za tohle mě popraví,“ pronesl Rupert. „Zabil jsem svou matku. Procházel jsem palácem a mám na rukou její krev. Lidé mě viděli.“

Viděla ho možná půlka Ashtonu, vzhledem k tomu, kterými ulicemi sem zřejmě procházel. Jediné štěstí bylo, že alespoň část cesty na sobě měl plášť. A to ostatní… no, o to už se Angelica postará.

„Sundej si košili,“ nařídila.

„Ty mi rozkazovat nebudeš!“ obořil se na ni Rupert.

Angelica se ani nezachvěla. Přesto ale změnila tón hlasu, snažila se Ruperta uklidnit, tak jak si to velice očividně přál. „Sundej si košili, Ruperte. Musíme tě očistit.“

Poslechl ji. Zahodil košili i kabát. Angelica si přitáhla mísu s vodou a kapesníčkem navlhčila krvavé skvrny. Postupně smývala všechny stopy hrůzného činu. Zazvonila na zvonek a čekající služebná přinesla čerstvé šaty a odnesla ty špinavé.

„Tak,“ pronesla Angelica, když se Rupert obléknul, „není to takhle lepší?“

K jejímu překvapení Rupert zavrtěl hlavou. „Nevezme to zpátky to, co jsem udělal. Nezbaví mě to toho, co vidím tady, přímo tady!“ Plácnul se dlaní zboku do hlavy.

Angelica chytila jeho ruku a laskavě ho políbila na čelo, jako matka líbající dítě. „Nesmíš si ubližovat. Na to jsi pro mě moc cenný.“

Dalo se říct, že je pro ni cenný. Dalo se ale také říct, že je potřebný. Angelica potřebovala Ruperta naživu, alespoň prozatím. Byl klíčem, kterým si měla odemknout dveře k moci a musela ho udržet nedotčeného, aby vše dotáhla do konce. Už dřív ho snadno ovládala, ale tohle vše bylo… nečekané.

„Brzy o mě přijdeš,“ řekl. „Až zjistí, co jsem udělal…“

„Ruperte, nikdy jsem neviděla, že by se tě něčí smrt takhle dotkla,“ pronesla Angelica. „Bojoval jsi v bitvách. Velel jsi armádám, které zabily tisíce lidí.“

Bojoval a zabíjel i z méně nutných důvodů. Za svůj život ublížil neskutečnému množství lidí. Podle toho, co Angelica slyšela, dělal tajně věci, ze kterých by se většině lidí zvedl žaludek. Proč by jedna smrt navíc měla být takový problém?

„Byla to moje matka,“ pronesl Rupert, jako kdyby se tím vše vysvětlilo. „Nebyla to nějaká spodina. Byla to moje matka a královna.“

„Matka, která tě chtěla připravit o tvé nároky,“ podotkla Angelica. „Královna, která tě chtěla vyhnat.“

„I tak—“ začal Rupert.

Angelica ho vzala za ramena. Nejraději by s ním zatřásla, aby se probral. „Není žádné i tak,“ pronesla. „Chtěla tě připravit o vše. Chtěla tě zničit a předat vše synovi—“

„Já jsem její syn!“ zařval Rupert a odstrčil přitom Angelicu. Ta věděla, že by se ho teď měla bát, ale pravdou bylo, že se nebála. Alespoň pro tento okamžik měla vše pod kontrolou.

„Ano, to jsi,“ pronesla. „Jsi její syn a její nástupce a ona se snažila tě o to vše připravit. Snažila se to předat někomu, kdo by ti ublížil. Vlastně to byla sebeobrana.“

Rupert zavrtěl hlavou. „Lidé to… lidé to takhle brát nebudou. Až zjistí, co jsem udělal…“

„Proč by to měli zjistit?“ zeptala se Angelica naprosto klidným a zvědavým hlasem. Předstírala, že nechápe, o čem Rupert mluví. Přešla k jedné z lenošek v místnosti, posadila se a usrkla chlazeného vína. Pokynula Rupertovi, aby se k ní přidal. Ten své víno vypil tak rychle, že ani nemohl vnímat jeho chuť.

„Viděli mě,“ pronesl Rupert. „Dojde jim, odkud byla všechna ta krev.“

Angelica si nemyslela, že je Rupert tak hloupý. Myslela si, že je to blázen, to ano, dokonce nebezpečný blázen, ale ne tohle.

„Lidi si jde koupit, můžeš jim vyhrožovat nebo je i zabít,“ pronesla. „Nechají se zmást šeptandou, nechají se přesvědčit, že se pletou. Můžu zařídit, že kdokoli bude mluvit proti tobě, bude umlčen nebo bude vypadat jako blázen, takže ho budou všichni ignorovat.“

„I tak—“ spustil Rupert.

„Už zase, lásko?“ zeptala se Angelica. „Jsi silný muž, sebevědomý muž. Proč se takhle shazuješ?“

„Protože se to může neskutečně pokazit,“ pronesl Rupert. „Nejsem blázen. Vím, co si o mě lidé myslí. Pokud se začnou šířit nějaké zvěsti, uvěří jim.“

„Pak dohlédnu na to, aby nezačaly,“ prohlásila Angelica, „nebo najdeme vhodnější cíl.“ Vzala ho za ruku. „Když jsi v minulosti spal s některou mladou šlechtičnou a byl jsi na ni příliš drsný, bál ses někdy jejího hněvu?“

Rupert zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem—“

„Lhaní je skvělý nástroj,“ pronesla klidně Angelica. Přesně věděla, co Rupert v minulosti dělal. I komu. Znala všechny detaily, takže věděla, jak a kdy je využít. Původně chtěla prince zničit potom, co si vezme Sebastiana, ale teď to mohla využít i jinak.

„Nevím, proč to vytahuješ,“ řekl Rupert. „Není to relevantní. Není—“

„Další dobrý nástroj je odvedení pozornosti,“ pronesla Angelica. „Najdeme lidem něco lepšího, na co se soustředit.“

Všimla si, že Rupert rudne vzteky.

„Budu tvůj král,“ štěkl.

„A to je další věc,“ zašeptala Angelica a políbila ho. „Jsi v bezpečí. Rozumíš, má lásko? Nebo alespoň budeš. Hlavní je, zajistit si své postavení.“

Sledovala, jak se Rupert viditelně uvolňuje. Pomalu mu to docházelo. Jakkoli silně se ho vražda vlastní matky dotknula, věděl, že mu projde. Přeci jen mu vše procházelo dost dlouho. Nebo ho možná uklidnila vyhlídka na moc, která mu měla spadnout do klína.

„Už jsem mluvil se svými spojenci,“ pronesl Rupert.

„Tak teď je čas, aby konali,“ odpověděla Angelica. „Ať se stanou součástí toho všeho už od začátku. Městem už se šíří zvěsti, že je královna vdova mrtvá a už brzy to bude ohlášeno i formálně. Všechno musí probíhat rychle.“ Přiměla ho vstát. „Naprosto vše.“

„Co vše?“ zeptal se Rupert. Angelica se zatvářila šokovaně.

„Naše svatba, Ruperte,“ odpověděla. „Musí k ní dojít dřív než budou moct lidé protestovat. Musíme jim ukázat, že je vše v pořádku, že je tu panovnická dynastie, která nepřestává vládnout.“

Rupert se pohnul překvapivě rychle. Chytil ji pod krkem. Vztek v něm narůstal nebezpečnou rychlostí.

„Neříkej mi, co musím udělat,“ řekl. „To už zkoušela moje matka.“

„Nejsem tvoje matka,“ odpověděla Angelica a snažila se přitom nechvět. „Ale ráda bych před západem slunce byla tvojí ženou. Myslela jsem, že jsme se o tom bavili, Ruperte. Myslela jsem, že to je to, co chceš.“

Rupert uvolnil sevření. „Já nevím. Já… jsem nic takového neplánoval.“

„Vážně ne?“ zeptala se Angelica. „Plánoval ses zmocnit trůnu. Jistě jsi věděl, jaké oběti to bude obnášet. I když si myslím, že sňatek se mnou není až tak hrozná věc.“