- -
- 100%
- +
„Možná to znamená, že nemají nadání,“ vysvětlovala Angelica, „a že bys jim neměl naslouchat.“
„Možná,“ pronesl Rupert, ale stejně jich kolem byla spousta. Zdálo se, že na nadcházející bitvu mají všichni nějaký názor. V paláci byli věštci – ať už skuteční, nebo šlechta, která se snažila věštit ze západů slunce nebo letu ptáků.
Teď ale záleželo jen na tomhle pohřbu. Na pohřbu jeho matky.
Očividně se ale našli lidé, kteří to nechápali. „Výsosti, výsosti!“
Rupert se prudce obrátil k muži, který k němu přiběhl. Měl na sobě vojenskou uniformu a hluboce se uklonil.
„Správné oslovení tvého krále je veličenstvo,“ pronesl Rupert.
„Veličenstvo, odpusť mi,“ pronesl muž. Napřímil se. „Mám naléhavou zprávu!“
„O co jde?“ obořil se na něj Rupert. „Nevidíš, že jsem na pohřbu své matky?“
„Odpusť mi… veličenstvo,“ pronesl muž. Očividně se zarazil právě včas. „Ale naši generálové si žádají tvoji přítomnost.“
Samozřejmě, že ano. Hlupáci, kteří netušili, jak porazit Novou armádu teď chtěli, získat jeho přízeň tím, že mu ukážou, kolik nápadů mají k poražení nové hrozby.
„Až po pohřbu. Možná přijdu, možná ne.“
„Říkali, že je to opravdu důležité,“ pronesl muž, jako kdyby ta slova mohla Ruperta přimět k akci. K poslušnosti.
„Sám rozhodnu, co je důležité,“ prohlásil Rupert. V tuhle chvíli se mu nic nezdálo důležitější než nadcházející pohřeb. Ashton ať si klidně shoří, on ale pohřbí svou matku.
„Ano, veličenstvo, ale—“
Rupert ho zarazil pohledem. „Generálové se snaží předstírat, že se vše musí dít hned,“ řekl. „Že beze mne nemají žádný plán. Že jsem potřeba k tomu, aby ubránili město. Mám pro ně vzkaz: dělejte svou práci.“
„Veličenstvo?“ zeptal se posel tónem, při kterém měl Rupert chuť mu jednu vrazit.
„Dělej svou práci, vojáku,“ řekl. „Ti muži tvrdí, že jsou naši nejlepší generálové, ale nezvládnou zorganizovat obranu města? Řekni jim, že přijdu, až budu připraven. Mezitím se o to musejí postarat oni. A teď jdi, než ztratím trpělivost.“
Muž krátce zaváhal a pak se uklonil. „Ano, veličenstvo.“
A odběhl pryč. Rupert ho ještě chvíli sledoval, než se obrátil k Angelice.
„Jsi nějaká tichá,“ pronesl. Její výraz se nijak nezměnil. „Taky nesouhlasíš s tím, abych pohřbil matku?“
Angelica mu položila ruku na rameno. „Myslím, že pokud to potřebuješ udělat, měl bys to udělat. Nemůžeme ale ani podceňovat nebezpečí.“
„Jaké nebezpečí?“ obořil se na ni Rupert. „Máme přece generály, nebo ne?“
„Generály tuctu různých jednotek, kteří mají tvořit armádu,“ podotkla Angelica. „Nedohodnou se na tom, kdo bude velet, aniž by tam byl někdo, kdo stanoví celkovou strategii. Naše flotila je příliš blízko u pobřeží, naše hradby jsou spíš přežitek z minulosti, než že by nás opravdu chránily a náš nepřítel je opravdu nebezpečný.“
„Opatrně,“ varoval ji Rupert. Zármutek ho svíral jako oprátka a jediný způsob, jakým uměl reagovat, byl vztek.
Angelica se k němu naklonila, aby ho políbila. „Jsem opatrná, lásko moje. Můj králi. Najdeme si čas na tohle, ale brzy bude nutné, abys jim určil směr, abys měl království, kterému můžeš vládnout.“
„Ať shoří,“ pronesl Rupert bezmyšlenkovitě. „Ať klidně všechno shoří.“
„To možná říkáš teď,“ pronesla Angelica, „ale brzy změníš názor. Budeš si ho chtít nechat. No a pak se najde někdo, kdo ti ho bude chtít sebrat.“
„Sebrat mi moji korunu?“ zeptal se Rupert. „Já jsem král!“
„Jsi následník trůnu,“ řekla Angelica, „a musíme ti najít podporu ve Šlechtické radě. O tu podporu ale můžeš přijít, pokud nebudeme opatrní. Generálové, které ignoruješ, budou přemýšlet, jestli bys měl vládnout ty. Šlechta bude zpochybňovat krále, který dává přednost zármutku před jejich ochranou.“
„A ty, Angelico?“ zeptal se Rupert. „Co si myslíš ty? Jsi loajální?“
Jeho ruka sklouzla k noži, téměř podvědomě. Uklidnilo ho, když zjistil, že ho má u sebe. Angelica položila svoji ruku na jeho.
„Myslím, že svoje místo jsem si už zvolila,“ řekla, „a je to místo vedle tebe. Někoho jsem poslala, aby se částečně postaral o flotilu. Pokud smrt zpomalí nás, zpomalí úplně stejně i je. A potom uděláme, co je nutné. Společně.“
„Společně,“ pronesl Rupert a vzal Angelicu za ruku.
„Jsi připraven?“ zeptala se ho.
Rupert přikývl, i když bolest, kterou cítil, byla příliš velká na to, aby ji zvládal. Nikdy nebude připraven na to, aby se rozloučil s matkou.
Do chrámu vstoupili společně. Uvnitř bylo vše připravené na oficiální pohřeb. Všechno proběhlo ve spěchu, ale poznat to nebylo. Všude kolem byly tmavé závěsy tu a tam zdobené královským erbem. Lavice byly plné truchlících. Veškerá šlechta z Ashtonu i z nejbližšího okolí se sešla a doplňovali ji obchodníci s vojáky, kněží a další lidé. O to už se Rupert postaral.
„Jsou tu všichni,“ řekl a rozhlédl se po přítomných.
„Všichni, kdo mohli přijít,“ odpověděla Angelica.
„Ti, kdo nepřišli, jsou zrádci,“ štěkl. „Nechám je pobít.“
„Samozřejmě,“ přikývla Angelica. „Ale až po invazi.“
Bylo zvláštní, že našel někoho, kdo souhlasil se vším, co bylo nutné udělat. Byla stejně nemilosrdná jako on, přitom krásná a inteligentní. I díky tomu tu teď stála s ním. Dokonce i pohřební černá na ní působila překrásně. Podpírala Ruperta na cestě chrámem k místu, kde spočívala rakev jeho matky. Na jejím víku pak ležela královnina koruna.
Sbor začal zpívat smuteční píseň. Nejvyšší kněžka drmolila modlitby k Bohyni. Nic z toho nebylo zvlášť určené pro tuto příležitost. Na to nebyl čas. Rupert byl odhodlaný najít skladatele, který složí oslavnou píseň na jeho matku. Jen co tohle všechno skončí. A nechá jí postavit sochy. Nechá—
„Jsme tu, Ruperte,“ pronesla Angelica a navedla ho k místu v první řadě. Bylo tam víc než dost místa i přesto, jak byla celá budova přecpaná lidmi. Strážní stojící opodál se o to zřejmě postarali.
„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s největším člověkem naší doby,“ drmolila nejvyšší kněžka, zatímco se Rupert usazoval. „Vdova královna Mary z rodu Flambergů teď nosí masku smrti, je v rukou Bohyně. Truchlíme kvůli jejímu odchodu.“
Rupert truchlil. Kněžka mluvila o tom, jak byla jeho matka skvělá vládkyně, jak důležitou roli sehrála ve sjednocení království. Stará kněžka měla dlouhou řeč o ctnostech, popisovaných ve svatých textech a které měla jeho matka. Pak přicházeli další muži a ženy a vyprávěli o její velikosti, laskavosti, skromnosti.
„Jako kdyby mluvili o někom jiném,“ zašeptal Angelice.
„Jsou to věci, které se na pohřbu očekávají,“ odpověděla.
Rupert zavrtěl hlavou. „Ne, tohle není správné. Tohle není správné.“
Vstal a přesunul se do čela chrámu. Bylo mu jedno, že nějaký lord ještě pořád plácal o tom, jak jednou potkal jeho matku. Když se k němu Rupert přiblížil, zmlkl a ustoupil stranou.
„Blábolíte nesmysly,“ řekl a jeho hlas se nesl chrámem. „Mluvíte o mojí matce a ignorujete to, jaká skutečně byla! Říkáte, jak byla dobrá, laskavá a štědrá? Taková ona nebyla! Byla tvrdá. Byla nemilosrdná. Dokázala být krutá.“ Opsal rukou oblouk ve vzduchu. „Je tu někdo, komu neublížila? Mně ubližovala často. Chovala se, jako bych neměl nárok být jejím synem.“
Slyšel, jak si ostatní šuškají. Jen ať si šuškají. On je teď jejich král. Co si myslí, na tom už nezáleží.
„Ale byla silná,“ řekl Rupert. „To díky ní máme tuhle zemi. Díky ní jsme vyhnali zrádce a zbavili se jejich magie.“
Něco ho napadlo.
„Budu silný jako ona. Udělám, co bude nutné.“
Přešel k rakvi a pozvedl korunu. Vzpomněl si na to, co mu Angelica řekla o Šlechtické radě. Jako kdyby Rupert potřeboval jejich svolení. Plynulým pohybem si korunu nasadil na hlavu. Nevšímal si přitom lidí, kteří vydechli překvapením.
„Pohřbíme matku takovou, jaká byla,“ pronesl Rupert, „ne takovou, jakou ji líčíte ve svých lžích! To nařizuji jako váš král!“
Angelica vstala, rozběhla se k němu a vzala ho za ruku. „Ruperte, jsi v pořádku?“
„Jsem v pořádku,“ štěkl na ni. Napadlo ho něco dalšího. Rozhlédl se po shromážděném davu. „Všichni znáte Milady d’Angelicu,“ pronesl. „Chci vám něco oznámit. Dnes si ji vezmu za ženu. Všichni se povinně zúčastníte obřadu. Ten, kdo nepřijde, bude oběšen.“
Tentokrát kolem vládlo naprosté ticho. Možná už je nemohlo nic šokovat. Možná už toho na ně bylo moc. Rupert se vrátil k rakvi.
„Tak, matko,“ řekl. „Mám tvoji korunu. Ožením se a zítra zachráním tvé království. Stačí ti to takhle? Stačí ti to?“
Rupert částečně čekal, že mu nějak odpoví, že mu dá znamení. Ale nic se nestalo. Nic nenarušilo mlčení přihlížejícího davu a vinu, která v něm z nějakého důvodu nepřestávala hlodat.
Kapitola šestá
Z balkónu svého domu v Carricku sledoval Pán vran shromažďující se armády. Prohlížel si je očima svých zvířat. Usmál se. Cítil přitom uspokojení.
„Všechno je, jak má být,“ řekl, když mu vrány ukázaly shromažďující se lodě a obránce chystající barikády. „Stačí se jen dívat, jak se navzájem ničí.“
Krvavý západ slunce přesně odpovídal jeho dnešní náladě. Stejně tak i výkřiky na nádvoří pod jeho balkónem. Dnešní popravy šly rychle: dva muži přistižení při pokusu o dezerci, rádoby zloděj a žena, která ubodala manžela. Stáli připoutaní u kůlů, zatímco popravčí pracovali s meči či škrtidly.
Pak se na ně vrhly vrány. Někdo si možná myslel, že ho podobné okamžiky násilí baví. Pravdou bylo, že mu na nich nezáleželo. Záleželo mu jen na moci, kterou získá prostřednictvím svých mazlíčků.
Pán vran se zadíval na velitele čekající na další rozkazy. Sledoval, jestli se někdo z nich při pohledu na popravy zachvěje nebo odvrátí zrak. Většina jich to neudělala, protože věděla, co se od nich očekává. Jeden mladší důstojník při pohledu na popravy těžce polkl. Na toho bude potřeba dohlédnout.
Na okamžik nebo dva se Pán vran v myšlenkách vrátil ke svým ptákům nad Ashtonem. Jak kroužili kolem, ukázali mu obrovskou postupující flotilu i jednu její část mířící dál k pobřeží. Havran na hradbách mu ukázal skupinu mužů z Ishjemme otvírající truhlu se zbraněmi na břehu řeky. Krkavec u městského hřbitova zaslechl muže, jak se domlouvají, že při útoku ustoupí a nechají šlechtu, ať se brání sama.
Zdálo se, že by jeho mazlíčci mohli mít málo potravy. To nemohl dovolit.
„Budeme muset něco udělat,“ řekl čekajícím mužům. „Za mnou.“
Vedl je dál do domu. Neohlížel se, počítal s tím, že ho budou následovat. Sloužící mu uhýbali z cesty, dávali si pozor, aby se nepletli pod nohy tolika mocným mužům. Pán vran cítil jejich odpor i strach, ale nezáleželo mu na tom. Šlo o nevyhnutelné následky vlády nad jinými.
Výkřiky na nádvoří přešly do ticha, které přinášela jedině smrt. Dokonce i ta nejtišší stvoření světa vydávala při dýchání zvuky. Měla tep. Na nádvoří ale ticho narušovalo jen občasné krákání vran. Těla schlíple visela u kůlů.
„Musíme zachovávat pořádek,“ pronesl Pán vran a zadíval se na důstojníka, který si dovolil projevit nechuť. „Všichni jsme součástmi ohromného stroje a musíme vykonávat to, co je nám dáno. A tihle teď překročili hranice, proto jim bylo dáno, aby se stali potravou pro mrchožrouty.“
Ptáci se teď slétali v hejnech a usazovali se na čerstvých mrtvolách. Začali hodovat. Pán vran už cítil moc, která se do jeho hejna vlévala z mrtvol zde i nespočtu dalších po celé říši okupované jeho Novou armádou. Několik jeho ptáků se dokonce krmilo i ve vdovině království.
„Je čas změnit poměr sil,“ řekl a čerpal přitom moc ze svých hejn. Současně v mysli procházel stříbrné nitky možností a následků. Všechny představovaly jednotlivé volby. Pán vran netušil, co se stane. Nebyl ženou z fontány, ani skutečným jasnovidcem. Viděl toho ale dost, aby dokázal odhadnout vliv na běh světa. Věděl, kde je třeba zatlačit, aby dosáhl svého.
Pomyslel na ptáky kolem Ashtonu. Myšlenkou našel místa, kde bude mít pár správných slov ten největší účinek. Černí ptáci všech druhů se snesli z nebe a vykonali jeho vůli.
Krkavec přistál nedaleko velitele ashtonské městské stráže a upřel k němu černé oči.
„Seveřani u řeky,“ zakrákal slova, která mumlal Pán vran. „Seveřani u řeky, přestrojení za obchodníky.“
Nečekal, aby se kochal šokovaným výrazem velitele, který se snažil přijít na to co se děje. Místo toho přesunul svoji pozornost k havranovi na hřbitově. Nechal ho přistát na náhrobku poblíž konspirátorů.
„Buďte stateční,“ zakrákal. „Jste pod dohledem.“
Aby to vyrovnal, poslal dalšího ptáka k muži u hradeb a vykrákal mu předzvěst smrti. Zaséval odvahu i zbabělost, mluvil pravdu i lež, splétal z nich kouzlo ze známých i neznámých věcí.
Ne všichni ptáci ale uspěli. Jednoho poslal k oknu prince Ruperta a zjistil, že je zavřené. Poslal vránu k lodím čekajícím na moři, zakroužil nad vlajkovou lodí Ishjemme a všiml si mladíka, který se díval k nebi. Pán vran ho znal. Byl to ten, který ho bodl v Ishjemme. Teď se díval na ptáka a jednou rukou tasil pistoli. Téměř nelidsky rychle…
„Zatraceně!“ zavrčel Pán vran, když se z vrány na poslední chvíli stáhl.
Invazní flotilu raději nechal být. Místo ní se soustředil na město. Hledal drobnosti, které mohly mužům dodat odvahu, nebo je o ni připravit. Drobnosti, které by podnítily jejich vztek nebo bezstarostnost. Nechal straku ukrást snubní prsten ženě, která myla nádobí a hodil ho k nohám vojáka, jejího manžela. Ten teď nepochybně bude celou bitvu přemýšlet, proč ten prsten nemá žena na prstě a jestli by neměl být doma. Nechal krkavce sebrat zapálenou svíčku a shodil ji na opuštěnou budovu, kde se rozhořely plameny.
„Ať si můžou vybrat, jestli chtějí chránit domovy před nájezdníky nebo ohněm,“ řekl.
Nad městem létala stovka dalších ptáků, kteří provedli stovku dalších úkolů. Každý z nich sice žádal kousíček moci, ale všechno to byla investice do chaosu, který bude následovat. Někteří promlouvali k vojákům, jiní k mužům a ženám opodál. Vyprávěli o ukrutnostech, kterých jsou ishjemmští schopní. Další nabádali k povstání proti vdoviným potomkům. A další krákali o obojím.
Pán vran změnil bitvu, která měla být snadným vítězstvím pro nájezdníky a proměnil ji v něco složitějšího, nebezpečnějšího a vražednějšího.
Když se vrátil sám k sobě, usmíval se při myšlence na to, čeho dosáhl. Lidé si mysleli, že magie spočívá ve starobylých tlustých svazcích a svitcích, ale on dosahoval mnohem větších výsledků s vynaložením menších prostředků. Zadíval se na své důstojníky, kteří stále pozorovali vrány hodující na mrtvolách. Z obličejů jim nebylo možné cokoli vyčíst.
„Nepřítel bude zítra bojovat u Ashtonu,“ řekl. „Bude to krvavá bitva s množstvím obětí na obou stranách.“
Nedokázal si pomoct, cítil přitom uspokojení. Konec konců, to on byl příčinou toho, že jich zemře tolik.
„Kdy zaútočíme, můj pane?“ zeptal se jeden z jeho admirálů. „Máš pro nás nějaké rozkazy?“
„Těšíš se na útok?“ zeptal se Pán vran.
„Těším, můj pane,“ pronesl muž. Udeřil si pěstí do dlaně. „Chci je rozdrtit za to, jak nás posledně ponížili.“
„Já také,“ pronesl generál. „Chci, aby věděli, že je Nová armáda silnější než oni.“
Následoval sbor hlasů. Jako by nikdo z nich nechtěl být poslední, kdo projeví nadšení a snahu odčinit selhání při útoku na vdovino království. Možná jim šlo právě o to. Možná mu chtěli dokázat, že si dokážou vést lépe. Možná si mysleli, že pokud znovu selžou, bude je to stát krk.
Na téhle jejich myšlence něco bylo. I tak ale Pán vran pozvedl dlaň, aby je uklidnil. „Buďte trpěliví. Vraťte se ke svým mužům a svým lodím. Zajistěte, aby bylo vše připravené k útoku. Řeknu vám, až nastane správný čas.“
Všichni společně vyrazili pryč. Pán vran je nechal jít. Prozatím. Jeho pozornost se soustředila na krvavě rudý západ slunce a to, co sliboval. Ráno bude prolito množství krve, o tom nepochyboval. Díky úsilí jeho mazlíčků nastane takový masakr, že zrudne i ashtonská řeka. Jeho mazlíčci budou mít hody.
„A až bude po všem,“ pronesl, „přidáme to, co zbude, k naší říši.“
Kapitola sedmá
Vražedkyně, která si říkala Rose, čekala na naprostou tmu a teprve pak začala veslovat směrem k lodím čekajícím u pobřeží. Čepy vesel měla obalené hadry, aby nevrzaly. Pomáhalo jí to, že měsíc jasně zářil a že sama dobře viděla v temnotě. Znamenalo to, že nemusí používat ani zlodějskou lucernu. Přesto při každém záběru cítila strach a musela ho vědomě potlačovat.
„Bude to dobré,“ říkala si. „Dělalas to už stokrát.“
Možná ne stokrát. Dokonce i nejlepší v její profesi nezabili tolik lidí. Nebyla žádný řeznický sekáček – zabiják vyslaný do války, aby zabil co nejvíc lidí. Byla spíš jako zahradnický nožík – odřezávala ze stonku jen to nejnutnější.
„Polovina vojáků tady zabila víc lidí než já,“ zašeptala, jako kdyby to něco ospravedlňovalo.
Když pracovala, vždy cítila strach. Strach z prozrazení. Strach, že se něco pokazí. Strach, že se v ní hned svědomí a zabrání jí udělat to, v čem byla nejlepší.
„Zatím v pořádku,“ zašeptala Rose.
Opatrně naváděla loďku mezi čekajícími loděmi. Nepřekvapilo ji, když uslyšela hlas nesoucí se nad vodní hladinou.
„Hej, kdo je to tam? Co tam děláš?“
Rose viděla, jak se z přídě nejbližší lodi naklání voják a v rukou drží luk. Někdo hloupý by se možná pokusil odveslovat do bezpečí a schytal by přitom šíp do zad. Ona se raději rychle zamyslela. Přízvuky byly jednou z věcí, kterou cvičila opravdu dlouho. Proto si teď vybrala ten nejvhodnější. Ne přímo z Ishjemme, ale drsný přízvuk jednoho z ostrovů blíž k pevnině království. Ten se hodil víc. Vojáci z Ishjemme se mohli znát mezi sebou. Nemohli ale znát všechny své spojence.
„Připravuju se na bitvu, pitomče. A ty děláš co? Snažíš se zburcovat celý Ashton?“
„No, mohl to být kdokoli!“ vykřikl voják. „Co já vím, klidně mohl být člun plný nepřátel.“
„Připadám ti jako člun plný nepřátel?“ štěkla Rose. „Můžu pokračovat s hlášením, které nesu? Celé hodiny jsem procházela tím ubohým městem. Ani nemůžu najít vlajkovou loď.“
Viděla, jak muž ukazuje.
„Tamhle,“ řekl.
„Díky.“
Vydávání se za někoho, kým nebyla, šlo Rose velice dobře. Někdo by si mohl říct, že zabijáci jsou lidé, kteří se dokážou probojovat nepřátelskou armádou nebo vystřelit šíp dál než oko dohlédne. Takové příběhy měla ráda. Znamenalo to, že nikdo nehledal nenápadnou postavu poblíž, která zrovna něco nasypala do vína.
„Tentokrát to ale nepůjde,“ pronesla sama k sobě.
Nebyla si jistá, jestli Milady d’Angelica plně chápe, co po ní chce, když ji sem poslala. Na druhou stranu pochybovala, že na tom té šlechtičně záleželo. Přesto byl ohromný rozdíl mezi otrávením jedné rivalky v Ashtonu a ve vplížení se na loď uprostřed válečné flotily.
Zvlášť, když se říkalo, že její posádka vládne magií.
To byla část, která ji děsila nejvíc. Jak se někdo mohl dostat na loď, když její posádka dokáže vyčíst vražedné myšlenky přímo z hlavy? Když ji můžou vycítit už, když se bude blížit a nejspíš jí můžou nějak ukrást duši? Znamenalo to, že obvyklá strategie s použitím přestrojení a lží byla mimo hru.
„Měla bych veslovat dál a pokračovat až na kontinent,“ zamumlala Rose. Který idiot by se dobrovolně vrhal do takového nebezpečí? Přesto ale pokračovala dál k vlajkové lodi. Měla k tomu tři důvody.
Jeden byl, že jí za tohle dobře platili. Až moc dobře na to, aby toho nechala. Další důvod byl, že ať už to s noži a otrávenými šipkami uměla jakkoli dobře, předpokládala, že je Milady d’Angelica až moc nebezpečný nepřítel. A třetí… no, ten třetí byl prostý:
Byla v tom vážně dobrá.
Rose přestala veslovat kousek od vlajkové lodi. Přímo na místě, kde její člun vypadal jen jako stín v temnotě. Sejmula si ishjemmskou uniformu a odhalila tak černé oblečení, které se skrývalo pod ní. Pak vklouzla do vody zálivu.
Chlad jí odčerpával tělesné teplo. Snažila se nemyslet na všechnu tu špínu, kterou ashtonské stoky chrlily do řeky a pak do moře. Ignorovala i myšlenky na další věci, které by ve vodě mohly být. Žraloci a další mrchožrouti a predátoři budou mít po bitvě hostinu. Možná že jejich přítomnost bude nakonec k něčemu dobrá. Jejich vražedné instinkty by mohly zamaskovat její vlastní myšlenky, pokud by jí chtěl někdo slídit v hlavě.
Rose se tichými záběry pohybovala kupředu. Kdykoli měla pocit, že by se mohl někdo dívat, nořila se pod vodu a nevšímala si přitom odporné chuti mořské vody. Měla pocit, že dostat se k vlajkové lodi jí trvalo celou věčnost.
Konečně se její prsty dotkly dřeva trupu. Hledala možné chyty podobně, jako kdyby chtěla lézt po skalní stěně. Pohybovala se pomalu, byla odhodlaná nevydat ani hlásku. Dokonce se snažila utišit i vlastní myšlenky, aby se neprozradila někomu s magickým nadáním.
Zvedla hlavu dost vysoko na to, aby viděla strážného přecházejícího po palubě. Přikrčila se a poslouchala rytmu jeho kroků. Nechala ho projít. Přesto se nepohnula. Místo toho čekala, než přešel ještě dvakrát. Sledovala vzor v jeho chůzi. Někdo hloupější by se vrhl kupředu už napoprvé. A nechal by se chytit. Rose se naučila být trpělivá.
Když prošel strážný potřetí, vydala se v jeho stopách. Z rukávu přitom vytáhla škrtící drát. Muž byl vyšší než ona, ale na to byla Rose zvyklá. Během okamžiku měla drát kolem jeho krku. Prudce trhla a zapřela se přitom kolenem o jeho záda. Drát se muži zařízl do krku, takže ani neměl čas vykřiknout.
Rose svrhla mužovo tělo do vody. Snažila se to udělat co nejtišeji. Byla škoda zabíjet někoho, kdo nebyl jejím cílem, ale strážný jí neposkytoval dost místa na možný únik. Odložila škrticí drát. Na to, co bude následovat, ho nepoužije.
„A teď tiše,“ zašeptala a vydala se do podpalubí.
Možná neměla k dispozici magii, kterou měla vládnout místní posádka a nemohla tak vyslídit myšlenky ostatních, ale měla oči, aby viděla stíny svinutých lan a uskladněných zbraní opodál, uši, aby slyšela dech spících mužů a rozpoznala ty, kteří spí opravdu tvrdě a ty, kteří by se mohli probrat, kdyby se přiblížila. Pohybovala se po špičkách a držela se ve stínech. Prošla kolem míst, kde spali běžní vojáci a mířila tam, kde měl být její cíl.
Rose v tichosti a potmě otvírala dveře a prohlížela si spící postavy. Pátrala pohledem po té, pro kterou ji sem poslali. Svůj cíl našla v kajutě označené barvami Ishjemme: kajutě vůdce, kajutě vládce. Tiše otevřela dveře dokořán.
Přímo před ní se rozhořela svíce a odhalila Larse Skyddara sedícího na židli. Na kolenou měl položený meč.
„Tak jsi pro mě přišla,“ řekl.
Rose zvažovala možnosti. Měla by utéct? Dostala by se z lodi dřív, než tenhle muž zburcuje celou posádku, aby se na ni vrhla?
„Jak jsi věděl, že se blížím?“ obořila se na něj. „Vím, že jsem byla naprosto tichá.“
„Před dlouhou dobou mi někdo řekl, že budu čelit smrti noc před jednou z našich největších bitev a že jí budu muset čelit sám. Věděl jsem, že tenhle okamžik přijde už od chvíle, kdy se objevily moje neteře.“
„Zavoláš je?“ zeptala se Rose a téměř neznatelným pohybem spustila ruce k opasku. Uvažovala, která otrávená šipka odvede nejlepší práci. Jejich smrt na dnešek neplánovala, ale Milady d’Angelica ji nejspíš dobře odmění, pokud je zabije.
„Jejich životy riskovat nebudu,“ pronesl Lars Skyddar. „Na druhou stranu, ten tvůj…“
Vrhl se kupředu tak rychle, že Rose téměř nestihla zareagovat. Kdyby byl o dvacet let mladší, možná by nestihla zareagovat a jeho meč by se do ní hluboko zabořil. Za současné situace ji ale lehce škrábl a jí se podařilo uskočit. Na podlaze po ní zůstala krvavá šmouha, jak se odvalila stranou.
Ishjemmský vévoda už se obrátil a chystal se k dalšímu útoku, ale Rose sáhla k opasku a vrhla celou hrst šipek. Nestarala se o to, který jed na nich je, starala se jen o to, aby jich dost zasáhlo cíl.
Její soupeř zalapal po dechu. Zasáhla ho. Některé šipky byly potřené uspávacími prostředky, jiné prudkými jedy. Dokonce ani Rose netušila, co způsobí tolik prostředků současně. Bylo jich ale dost, aby způsobily alespoň něco. Viděla, jak Lars upustil meč a ten zaduněl o palubu.
Přesunula se blíž k vévodovi a tasila dýku. Nehodlala nechat nic na nejisté kombinaci alchymistických substancí. Napřáhla se, aby zasadila smrtící úder…
A Lars Skyddar ji chytil, vytrhl jednu ze šipek a vrazil ji Rose do těla.
Rose ho bezmyšlenkovitě bodla. Zasáhla ho do srdce. Teprve pak pustila dýku z ruky. Zírala na muže a pak na šipku trčící jí z těla. Šokovalo ji to. Otrávil ji její vlastní zbraní!
Rose vyklopýtala z kajuty. Snažila se být tiše, ale neměla čas. Netušila, jaký jed byl na šipce, kterou do ní bodl. Cítila už ale otupělost zmocňující se jejích končetin a konečků prstů.
Sáhla po ampuli s protijedem. Netušila, jestli je to správný protijed nebo jestli tím všechno jen zhorší. Proklouzla na hlavní palubu. Pohybovala se teď naprosto neohrabaně. Nebyla si jistá, kde je její malý člun na kterém měla uniknout. Doklopýtala k hrazení a když se ohlédla, všimla si námořníků koukajících opačným směrem. Nikdo ji neviděl.