Vzestup Draků

V Z E S T U P D R A K Ů

(SÁGA KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ —KNIHA PRVNÍ)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číšlo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se zatím ze dvou knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„Čtivá fantasy, která spřádá mysteriózní elementy s intrikami a tvoří tak jedinečný příběh. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

--Midwest Book Review (D. Donovan, kritik)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„Zábavná epická fantasy od Riceové (ČARODĚJŮV PRSTEN) nese všechny klasické rysy žánru – silný příběh, který je silně inspirován středověkým Skotskem a jeho historií, a také dobrý smysl pro popis dvorních intrik.“

—Kirkus Reviews

“Zbožňuji způsob jakým Riceová vytvořila postavu Thora a světa, který jej obklopuje. Krajina i bytosti, které ji obývají, jsou velmi zdařile popsány…Příběh je poutavý. Krátký, ale sladký….Počet vedlejších postav je citlivě nastaven, takže se čtenář nemůže ve vyprávění „ztratit“. Nechybí dobrodružství, ani momenty plné hrůzy, která však nepřekračuje hranice žánru. Kniha je výborná zejména pro čtenáře ve věku mezi 15 až 20 lety… V této knize můžeme rozhodně spatřit počátky něčeho pozoruhodného…“

--San Francisco Book Review

„V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi….Vypravěčský styl Riceové je bohatý a příběh poutavý.“

--Publishers Weekly

„CESTA HRDINY je jednodechová a snadná četba. Konce jednotlivých kapitol vás doslova nutí zjistit, co se stane v kapitole následující a knihu je proto těžké odložit. V knize nalezneme několik málo překlepů, přičemž některá jména jsou zaměněná, avšak ani jedno nekazí celkový dojem z příběhu. Na konci příběhu jsem měl pocit, že musím mít okamžitě v rukou jeho další část a nakonec to bylo přesně to, co jsem také udělal. Všech devět dílů Čarodějova prstenu lze v současnosti zakoupit v Kindle store, přičemž Cesta hrdiny je ke stažení zdarma, aby si čtenáři mohli vyzkoušet o čem série bude! Pokud se poohlížíte po rychlé a zábavné četbě na dovolenou, tato kniha krásně splní vaše přání.“

--FantasyOnline.net

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Copyright © 2014 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu vynaložila.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná.

Obrázek na přebalu Copyright Photosani, použit s licencí Shutterstock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

“Někdy jsou lidé páni svého osudu:

Chyba, drahý Brute, není v našich hvězdách,

Ale v nás samých, protože jsme pouzí přisluhovači.”

--William Shakespeare

Julius Caesar

Kyra stála na travnatém kopci, pod botama cítila tvrdou zmrzlou zem, kolem ní padal sníh, a snažila se ignorovat ten kousavý chlad, zatímco pozvedla svůj luk a zaměřila se na svůj cíl. Přimhouřila oči, zapomněla na zbytek světa kolem – poryvy větru, pokřik vrány v dálce – a přinutila se vidět jen štíhlou břízku, vzdálenou, jasně bílou, nápadně vynikala v krajině nachových borovic. Na čtyřicet yardů, to byl přesně ten druh výstřelu, který její bratři nedokázali, a který nedokázal ani její otec – a který jí dělal o to více odhodlanější – ona, která z nich byla nejmladší, jediné děvče mezi nimi.

Kyra mezi ně nikdy nezapadla. Část z ní si to samozřejmě přála, chtěla dělat to, co od ní bylo očekáváno a strávit čas s ostatními děvčaty, tam, kam patřila, starat se o domácnost ale někde v hloubce cítila, že to nebylo pro ni. Byla dcerou svého otce, měla duši bojovníka, stejně jako on, a nebude uvězněná mezi kamennými zdmi jejich pevnosti, nepodlehne životu u ohně. Střílela lépe než tito muži – ve skutečnosti již střílela lépe, než otcovi nejlepší lukostřelci – a udělala by cokoli, aby to všem dokázala – a ze všeho nejvíce svému otci – že si zaslouží být brána vážně. Její otec ji miloval, věděla to, ale odmítal v ní vidět, kým opravdu byla.

Kyře se nejlépe nacvičovalo daleko od opevnění, tady na pláních Volisu, o samotě – což jí velmi vyhovovalo, a protože byla jedinou dívkou v pevnosti plné bojovníků, naučila se být o samotě. Oblíbila si chodit sem každý den, na její oblíbené místo, vysoko na vršek plošiny, vyhlížející na nepravidelné kamenné zdi opevnění, kde nacházela dobré, hubené stromy, které šlo trefit jen stěží. Úder jejích šípů se stal všudypřítomným zvukem, který svou ozvěnou zahalil celou vesnici ani jeden jediný strom zde nahoře nebyl ušetřen zásahům jejích šípů, jejich kmeny byly zjizvené, a některé ze stromů se už i nakláněly.

Většina z lučištníků jejího otce, jak Kyra dobře věděla, stříleli na myši, které se ukrývali na planinách když začala poprvé, také to sama zkusila, a zjistila, že je dokázala zabít poměrně snadno. Ale znechutilo se jí to. Byla nebojácná, ale také citlivá, a bezcílně zabíjet živé bytosti v ní vyvolávalo nelibost. Tenkrát se zapřísáhla, že již nikdy nevystřelí na živou bytost – pokud jí nebude hrozit nebezpečí, nebo na ni nebude útočit, jako ti vlčí netopýři, kteří se v noci vynořili ze tmy a létali až příliš blízko opevnění jejího otce. Neměla žádné výčitky z jejich smrti, obzvláště poté, co její mladší bratr, Aidan, utrpěl kousnutí vlčím netopírem, a pak z toho byl půl měsíce nemocný. Kromě toho byli také jedni z nejrychleji se pohybujících stvoření vůbec, a ona věděla, že pokud jednoho trefí, a to především v noci, pak už trefí opravdu cokoli. Jednou při úplňku střílela z věže svého otce celičkou noc, a při východu slunce dychtivě vyběhla, aby nadšeně prohlédla nespočet vlčích netopýrů, kteří se povalovali po zemi, její šípy do nich byly stále zabodnuty, a kolem se shromažďovali vesničané a hleděli na ně překvapenými obličeji.

Kyra se přinutila soustředit se. V mysli si přehrávala výstřel, představovala si sama sebe, jak pozvedává svůj luk, rychle ho natahuje až ke své bradě a bez váhání ho pouští. To opravdové střílení se odehrávalo, jak věděla, ještě před samotným výstřelem. Viděla až příliš mnoho stejně starých lučištníků, čtrnáctiletých, jak natahují svůj luk a váhají – a ona již v ten moment věděla, že jejich výstřel bude marný. Zhluboka se nadechla, pozvedla svůj luk, a v jednom rozhodném pohybu jej natáhla a uvolnila. Ani se nemusela podívat, aby viděla, že zasáhla strom.

Za chvilku uslyšela, jak se skácel – ale to už byla otočená a opět hledala další cíl, ještě vzdálenější.

Kyra uslyšela u svých nohou kňourání a podívala se dolů na Lea, jejího vlka, který vedle ní kráčel jako vždy a třel se o její nohu. Plně vzrostlý vlk, téměř až k jejímu pasu, Leo Kyru chránil tak, jak chránila ona jeho, oni dva byli nerozlučná dvojka v opevnění jejího otce. Kyra nemohla nikam bez Lea jít. Po celou dobu se držel po jejím boku – tedy až na momenty, kdy zkřížili jeho cestu veverka nebo zajíc, v takovém případě byl schopen zmizet i na několik hodin.

“Nezapomněla jsem na tebe, hochu,” řekla Kyra, sáhla do kapsy a podala Leovi zbytek kosti z hostiny. Leo po ní chňapnul a vesele vedle ní vykračoval.

Jak Kyra šla, její dech se před ní vynořoval v mlze, zavěsila si luk přes rameno a dýchala si do dlaní, odřených a studených. Přešla přes širokou, plochou planinu a rozhlédla se. Z této výhodné pozice viděla celou krajinu, válcovité kopce Volisu, většinou zelené, ale nyní pokryté sněhem, provincie opevnění jejího otce, zasazeného v severovýchodním rohu Království Escalonu. Odtud shora viděla Kyra vše, co se v pevnosti jejího otce dělo, z ptačí perspektivy viděla všechny příchody a odchody vesničanů a bojovníků, další důvod, proč se jí to tu nahoře tolik líbilo. Ráda si prohlížela prastaré kamenné obrysy pevnosti jejího otce, siluety cimbuří a věže, impozantně se tyčící mezi kopci, jako by se táhly donekonečna. Volis byl nejvyšší stavbou v krajině, některé z jeho budov vystoupaly až čtyři poschodí vysoko a byly orámovány úchvatnými řadami cimbuří. Byly zakončeny kulatou věží na odvrácené straně, kaplí pro vesničany, ale pro ni to bylo místo, kam mohla vylézt, vyhlížet do krajiny a být o samotě. Kamenný celek byl obkroužen vodním příkopem, přes který se překlenovala široká hlavní cesta a klenutý kamenný most ten byl zase obkroužen vrstvami vnějších valů, kopců, příkopů, zdí – místo, jak se patří, pro jednoho z nejdůležitějších bojovníků Krále – jejího otce.

I když byl Volis, poslední pevnost před Plameny, vzdálený od Androse, hlavního města Escalonu, vzdálený několik dnů jízdy na koni, byl i tak domovem mnohým z proslavených bojovníků krále. Také se stal vzorem a místem, které bylo domovem stovkám vesničanů a farmářů, kteří žili v blízkosti jeho zdí a pod jeho ochranou.

Kyra se podívala na tucty malých jílových chaloupek, zasazených do kopců před pevností, z jejich komínů stoupal dým, farmáři pospíchali tam a zpět a připravovali se na zimu a na večerní slavnost. To, že se vesničané cítili dostatečně v bezpečí, i když žili mimo hlavní hradby, bylo, jak Kyra věděla, důkazem ohromného respektu k moci jejího otce, a také to byl jev, který byl jinde v Escalonu nevídaný. Nakonec je od zásahu ochranné ruky dělilo pouze zaznění výstražné trubky, které by vyvolalo okamžité shromáždění všech otcových mužů.

Kyra se podívala dolů na padací most, vždy přeplněný davy lidí – farmáři, ševci, řezníky, kováři, samozřejmě také bojovníky – všichni spěchající z pevnosti do krajiny a opět nazpět. Mezi hradebními zdmi se pouze nežilo a trénovalo, ale byla zde také celá řada ševcovských dvorků, které se staly shromaždovacím místem pro obchodníky. Každý den byly do řady vystaveny jejich stánky, lidé zde prodávali své výrobky, vyměňovali si zboží, chlubili se svým denním úlovkem nebo exotickými látkami či kořením a sladkostmi, které byly nakopeny až někde za mořem. Dvorky v opevnění byly vždy zaplněny exotickými vůněmi, ať již zvláštními čaji, nebo vařenými pokrmy; mezi nimi by se mohla toulat celé hodiny. Její srdce zabušilo, když v dáli za zdmi uviděla kruhové cvičiště pro otcovy muže, Bránu Bojovníků, s nízkou kamennou zdí, která jej obklopovala, a se vzrušením pozorovala, jak se jeho muži, nastoupeni v úhledných řadách i s koňmi, snažili probodnout své cíle – ze stromů visící štíty. Toužila po tom s nimi trénovat.

Kyra najednou uslyšela výkřik, ten hlas jí byl tak povědomý, jako by to byl její vlastní, přicházel ze strážního domku, a ona se okamžitě otočila a plně se soustředila. V davu bylo pozdvižení, a jak pozorovala to hemžení, z davu se vyvalil a zamířil si to na hlavní cestu, její mladší bratr Aidan, veden jejími dvěma staršími bratry Brandonem a Braxtonem. Kyra ztuhla, ve střehu. Z rozrušeného tónu hlasu svého mladšího bratra poznala, že její starší bratři neplánovali nic dobrého.

Kyřiny oči se zúžily, jak pozorovala své starší bratry, a cítila ten známý pocit zloby, který v ní stupňoval a nevědomky pevněji sevřela rukojeť svého luku. Pak vyšal Aidan, a mezi oběma pochodoval, oba byli o dobrou stopu vyšší, než on a oba ho drželi za paži a táhli ho proti jeho vůli, směrem od pevnosti a do krajiny. Aidan, malý, hubený, citlivý chlapec, ani ne desetiletý, vyhlížel obzvláště zranitelně, zmáčknutý mezi oběma bratry, přerostlými sedmnáctiletými a osmnáctiletými surovci. Měli podobné rysy a barvu, silné čelisti, pyšné brady, tmavě hnědé oči a vlnité hnědé vlasy – i když Brandon a Braxton měli své vlasy ostříhané nakrátko, zatímco Aidanovy mu padaly neukázněně očí. Všichni si byli podobní – a nikdo z nich nebyl podobný jí, s jejími světle blond vlasy a světle šedýma očima. Byla oblečená do pletených punčocháčů, vlněné dlouhé blůzy a pláště, Kyra byla vysoká a štíhlá, a říkali jí, že byla až příliš pobledlá, měla široké čelo a malý nos, a byla obdařená nápadnými rysy, kvůli kterým se nejeden muž ohlédl. Obzvláště nyní, když jí táhlo na patnáct, si všímala, že se její vzhled mění.

Bylo jí to nepříjemné. Nechtěla na sebe tolik upozorňovat a nemyslela si o sobě, že je krásná. Vůbec se nezajímala o svůj vzhled – jen o trénink, o chrabrost, o čest. Raději by se podobala svému otci, tak jako její bratři, muži, kterého obdivovala a milovala více než kohokoli jiného na světě, než mít své hezoučké rysy. Při pohledu do zrcadla vždy hledala ve svých očích jeho podobu, nicméně ať se dívala jak se dívala, nemohla v nich nic najít.

“Řekl jsem ti, nesahej na mě!” Aidan zakřičel, jeho hlas se nesl až sem.

Jak uslyšela tísnivý výkřik svého mladšího bratra, chlapce, kterého Kyra milovala více než kohokoli na světě, vzpříma se postavila, jako lev, který hlídá své mládě. Leo také ztuhnul a na zádech mu vstaly chlupy. Jejich matka zemřela již dávno a Kyra cítila povinnost dohlížet na Aidana, aby mu nahradila matku, kterou nikdy neměl.

Brandon a Braxton ho neurvale táhli po cestě, směrem od pevnosti, na opuštěné venkovské cestě, ke vzdálenému lesu, a ona viděla, jak se jej snaží přimět, aby držel kopí, které pro něj zdálo být až příliš velké. Aidan byl až příliš snadným terčem, po kterém se mohli vozit; Brandon a Braxton byli tyrani. Byli silní a tak trochu stateční, ale spíše suverénní než aby byli skutečně šikovní a zdálo se, že se vždy dostali do problémů, které sami nebyli schopni vyřešit. Bylo to k zbláznění.

Kyra si uvědomila, co se děje: Brandon a Braxton táhli Aidana s sebou na jeden ze svých lovů. Všimla si vaků vína v jejich rukou a věděla, že pili, hněvala se. Nestačilo, že se chystali zabít nějaké hloupé zvíře, ale nyní také s sebou táhli jejich mladšího bratra, a to i přes jeho protesty.

Kyřiny instinkty se vzchopily a ona začala jednat, běžela z kopce, aby je konfrontovala, Leo běžel vedle ní.

“Nyní jsi už dost starý,” řekl Brandon Aidanovi.

“Už je na čase, aby ses stal mužem,” řekl Braxton.

Velkými skoky letěla přes travnaté kopce, které znala zpaměti, Kyře to netrvalo dlouho a za chvilku je doběhla. Vběhla na cestu a zastavila se před nimi, blokujíc jim cestu, ztěžka dýchala, Leo vedle ní, a její bratři hromadně zastavili a ohromeně se ohlíželi.

Všimla si, že Aidanova tvář se hned zklidnila.

“Ztratila ses?” říkal Braxton z legrace.

“Blokuješ nám cestu,” řekl Brandon. “Jdi zpátky ke svým šípům a klackům.”

Oba dva se pohrdavě smáli, ale ona se mračila, neodrazená, zatímco Leo vedle ní vrčel.

“Jdi s tím zvířetem pryč,” řekl Braxton, a snažil se přitom znít statečně, ale v jeho hlase byl znát strach, své kopí sevřel co možná nejpevněji.

“Kam si myslíte, že vedete Aidana?” zeptala se smrtelně vážně a bez hnutí na ně hlěděla.

Na chvíli se odmlčeli, rysy v jejich tvářích pomalu tuhly.

“Odvedeme ho, kam budeme chtít,” řekl Brandon.

“Jde s námi na lov, aby se naučil být skutečným mužem,” řekl Braxton, zdůrazňující to poslední slovo, aby si do ní pořádně dloubnul.

Ale ona se nevzdala.

“Je příliš mladý,” odpověděla rozhodně.

Brandon se zamračil.

“To říká kdo?” zeptal se.

“To říkám já.”

“A ty jsi jeho matka?” zeptal se Braxton.

Kyra zrudla, byla plná vzteku, a přála si, jako nikdy předtím, aby tu jejich matka nyní byla.

“Asi tak jako ty jsi jeho otec,” odpověděla.

Všichni tam stáli v napjatém tichu a Kyra se podívala na Aidana, který na ni se strachem hleděl.

“Aidane,” zeptala se ho, “ty si to přeješ?”

Aidan sklopil oči k zemi, styděl se. Stál tam v tichosti, vyhýbal se jejímu pohledu, a Kyra věděla, že se bojí říci vlastní názor, aby ve svých starších bratrech nevyvolal nevoli.

“No, tak tady to máš,” řekl Brandon. “Nic nenamítá.”

Kyra tam stála, hořela pocitem marnosti a chtěla, aby Aidan řekl svůj názor, ale nemohla ho přinutit.

“Je to od vás hloupé, brát ho s sebou na lov,” řekla. “Chystá se bouřka. Brzy bude tma. Les je plný nebezpečí. Jestli ho chcete naučit lovu, tak ho s sebou vezměte, až bude starší, vyberte si nějaký jiný den.”

Naštvaně se na ni zamračili.

“Co ty víš o lovu?” zeptal se Braxton. “Co jsi doposud ulovila, kromě těch tvých stromů?”

“Už tě nějaký z nich kousnul?” dodal Brandon.

Oba se smáli, v Kyře to vřelo a přemýšlela, co má udělat. Bez toho, aby Aidan řekl svůj vlastní názor, nemohla nic moc udělat.

“Máš příliš velké obavy, sestřičko,” konečně řekl Brandon. “Aidanovi se pod naším dohledem nic nestane. Chceme, aby jen trochu zmužněl – nechceme ho zabít. Opravdu si myslíš, že jsi jediná, komu na něm záleží?”

“A navíc, otec to vidí,” řekl Braxton. “Chceš ho snad zklamat?”

Kyra okamžitě pohlédla přes jejich ramena a ve výšce, ve věži, zahlédla jejich otce, který stál u oblého, otevřeného okna, a hleděl na ně. Pocítila zklamání, protože to nezatrhnul.

Pokusili se projít kolem, ale Kyra tam stála, tvrdošíjně blokovala jejich cestu. Dívali se na ni, jako by ji chtěli odstrčit, ale Leo se mězi ně postavil, vrčel, a oni se nakonec rozhodli jinak.

“Aidane, ještě není pozdě,” řekla mu. “Nemusíš jít. Přeješ si vrátit se se mnou do tvrze?”

Prohlédla si ho a viděla, jak se mu prodírají slzičky, ale zároveň také viděla jeho trápení. Nastalo dlouhé ticho, které nic nepřerušilo, ani řvoucí vítr, ani zesilující sněžení.

Konečně se zavrtěl.

“Chci jít na lov,” rozpačitě zamumlal.

Jeho bratři v tom okamžení prošli kolem ní, vrazili do ní, táhli Aidana, a jak spěchali po cestě, Kyra se otočila a sledovala je, v žaludku se jí hromadil nepříjemný pocit.

Otočila se zpět k tvrzi a podívala se nahorů do věže, ale její otec už byl pryč.

Kyra sledovala, jak jí její tři bratři mizí z pohledu, mířili do přicházející bouře, směrem k Trnovému lesu, a v břiše pocítila děs. Napadlo ji chňapnout Aidana a přivést ho zpět – ale nechtěla mu udělat ostudu.

Věděla, že to má nechat být – ale nedokázala to. Něco v ní jí to nedovolovalo. Tušila nebezepečí a to hlavně kvůli tomu, že byl podvečer Zimního Měsíce. Nedůvěřovala svým starším bratrům; věděla, že Aidana nezraní, ale byli lehkovážní a až příliš hrubí. A co bylo nejhorší, až příliš věřili ve své dovednosti. Byla to špatná kombinace.

Kyra už to nemohla vydržet. Nezakročí-li její otec, pak zakročí ona. Byla na to už dost stará – nemusela se zodpovídat nikomu jinému, než sama sobě.

Kyra se dala do běhu, pádila po opuštěné vesnické cestě, s Leem vedle sebe, a směřovala přímo do Trnového lesa.

KAPITOLA DRUHÁ

Kyra vstoupila do tmavého Trnového lesa, západně od pevnosti, lesa tak hlubokého, že skrze něj nebylo téměř ani vidět. Jak jím pomalu s Leem kráčela, sníh a led křupali pod jejich nohama, pohlédla vzhůru. Byla zastíněna trnitými stromy, které se táhly do dáli. Byli to prastaré černé stromy se zkroucenými větvemi, podobnými trnům, a tlustými černými listy. Měla pocit, že toto místo je prokleté; nic dobrého z něj nikdy nevyvstalo. Muži jejího otce se z něj vraceli zranění z lovů, a kolikrát zde skřítek, kterému se podařilo prodrat skrze Plameny, našel útočiště a využíval jej jako svou základnu pro útoky na vesničany.