- -
- 100%
- +
Hned při vstupu Kyra okamžitě pocítila chlad. Byla zde větší tma, bylo zde chladněji a vzduch byl vlhčí, těžký pachem trnitých stromů, byl cítit rozkládající se zeminou, ohromné stromy bránily vstupu zbývajícímu dennímu světlu. Kyra byla ve střehu, stále rozčilená na své starší bratry. Bylo nebezpečné sem přijít bez doprovodu několika bojovníků – a to především za soumraku. Každý zvuk ji vylekal. Najednou uslyšela vzdálený nářek zvířete a trhla sebou, otočila se a hledala jej. Ale les byl příliš hustý a nemohla ho najít.
Leo vedle ní zuřivě zavrčel a najednou za něčím vyrazil.
“Leo!” zavolala.
Ale už byl ten tam.
Naštvaně si povzdychla; vždycky si dělal, co chtěl, když mu před nosem přešlo zvíře. Věděla, že se vrátí – později.
Kyra pokračovala, nyní ale sama, a les byl tmavší a tmavší, jen s obtížemi sledovala stopu svých bratrů – když najednou zaslechla vzdálený smích. Okamžitě zpozorněla, otočila se po zvuku a kličkovala mezi hustým porostem, až před sebou uviděla své bratry.
Kyra se držela v povzdálí, udržovala si dostatečný odstup, nechtěla, aby si jí všimli. Věděla, že kdyby ji Aidan uviděl, styděl by se a poslal by ji pryč. Rozhodla se, že je bude pozorovat zpoza stínů, jen se ujistí, že se nedostali do potíží. Pro Aidana bylo lepší, aby nebyl zostuzen, aby se mohl cítit jako skutečný muž.
Pod jejíma nohama praskla větvička a Kyra se v tu ránu sehnula, obávala se, že ji ten zvuk prozradí – ale její opilí starší bratři byli ke zvuku lhostejní, nyní již asi třicet yardů před ní, rychle kráčeli a hluk byl přehlušen jejich vlastním smíchem. Na Aidanově těle poznala, že je napjatý, téměř jako by se mu chtělo plakat. Pevně svíral své kopí, jako by si chtěl dokázat, že je mužem, ale jeho stisk byl neohrabaný a jeho kopí příliš dlouhé, s jeho váhou tak trochu zápasil.
“Vylez sem!” zavolal Braxton, otočil se k Aidanovi, který se vláčel pár kroků za ním.
“Čeho se tak bojíš?” řekl mu Brandon.
“Nebojím se -” trval Aidan.
“Ticho!” řekl náhle Brandon, pak zastavil s nataženou rukou se dlaní dotknul Aidanova hrudi, jeho výraz byl poprvé vážný. Braxton také zastavil, všichni ztuhli.
Kyra se ukryla za stromem, zatímco své bratry pozorovala. Stáli na okraji mýtiny, hleděli přímo před sebe, jako by něco zahlédli.
Plazila se kupředu, ostražitá, snažila se získat lepší výhled, a proplétala se mezi dvěma velkými stromy, pak se, ohromená, zastavila se v momentě, kdy zahlédla, co spatřili. Stál sám na mýtině a ze země ryl žaludy, divočák. Nebyl to ale žádný obyčejný divočák byl obludný, Černorohý kanec, největší divočák, jakého kdy viděla, s dlouhými, bílými, zahnutými špičáky a třemi dlouhými, černými rohy, jeden vystupující z jeho nosu a dva z hlavy. Téměř o velikosti medvěda, bylo to vzácné stvoření, proslulé svou krutostí a rychlostí blesku. Bylo to zvíře, kterého se kdekdo bál a takové, které nechtěl potkat žádný lovec.
Byl to velký problém.
Kyře vstaly chlupy na rukou a přála si, aby tu byl Leo – ale zároveň byla ráda, že tu nebyl, protože věděla, že by po něm vyskočil a nebyla si jistá, jestli by tento střet vyhrál. Kyra udělala krok dopředu, pomalu sundala svůj luk z ramene, zatímco instinktivně sáhla po šípu. Pokusila se spočítat, jak daleko byl divočák od chlapců a jak daleko byla ona – a věděla, že to nebylo dobré. V cestě měla příliš mnoho stromů na to, aby to byl čistý zásah – a zvíře takové velikosti nenechávalo moc prostoru pro chybu. Pochybovala, že jeden šíp ho může skolit.
Kyra si všimla záblesku strachu na obličeji jejích bratrů, pak uviděla Brandona a Braxtona, jak rychle zakryli svůj strach suverénním výrazem – byla si jistá, že ten výraz byl posilněn alkoholem. Oba pozvedli svá kopí a udělali několik kroků dopředu. Braxton si všimnul, že Aidan stojí jako přibytý a otočil se, chytnul chlapcovo rameno a také ho pobídl, aby udělal krok kupředu.
“Tady je tvá šance stát se mužem,” řekl Braxton. “Zabij tohoto kance a budou o tobě pět písně po generace.”
“Přines jeho hlavu a budeš po celý zbytek svého života slavný,” řekl Brandon.
“Já...se bojím,” řekl Aidan.
Brandon a Braxton se ušklíbli a potom se pohrdavě zasmáli.
“Ty se bojíš?” řekl Brandon. “A co by na to řekl otec, kdyby to slyšel?”
Divočák zvedl ostražitě hlavu a odhalil tak zářící žluté oči, zíral na ně, jeho obličej se při rozzlobeném vycenění zubů celý svraštil. Otevřel tlamu, odhalil své tesáky a slintal, zatímco rozzlobeně vrčel a vydával zvuk, který vznikal někde v hloubi jeho břicha. Kyra, i na tu velkou vzdálenost, pocítila záchvat strachu – a ani si nedokázala představit, jaký strach musel pociťovat Aidan.
Kyra vyběhla kupředu, dávala pozor na směr větru, pevně rozhodnuta přiběhnout, ještě než bylo příliš pozdě. Když už byla jen pár kroků za svými bratry, vykřikla:
“Nechte ho na pokoji!”
Její výrazný hlas přerušil ticho a její bratři se všichni prudce otočili, zjevně polekaní.
“Už jste si užili legraci,” dodala. “Nechte ho být.”
Zatímco na Aidanovi byla patrná úleva, Brandon a Braxton se na ni oba mračili.
“Co ty o tom víš?” vyhrkl naoplátku Brandon. “Přestaň se vměšovat mezi opravdové muže.”
Divočákovo vrčení se prohlubovalo, jak se k nim plížil, a Kyra, plná strachu a vzteku, vykročila kupředu.
“Jestli jste tak pošetilí, abyste si znepřátelili takovou bestii, tak prosím,” řekla. “Ale Aidana pošlete sem ke mně.”
Brandon se zamračil.
“Aidan může zůstat, kde je,” oponoval Brandon. “Právě bude mít příležitost se naučit bojovat. Že ano, Aidane?”
Aidan stál v tichosti, omráčený strachem.
Kyra se chystala udělat další krok kupředu a chytit Aidana za paži, když to na mýtině zašustilo. Uviděla divočáka, jak se pomalu hrozivě sune blíž a blíž, krok za krokem.
“Nezaútočí, pokud nebude vyprovokován,” nabádala Kyra své bratry. “Nechte ho jít.”
Ale její bratři ji ignorovali, oba se k němu otočili čelem a pozvedli svá kopí. Kráčeli kupředu k mýtině, jako by chtěli dokázat, jak jsou stateční.
“Budu mířit na jeho hlavu,” řekl Brandon.
“A já na jeho krk,” souhlasil Braxton.
Divočák zavrčel ještě hlasitěji, ještě více otevřel svou tlamu, slintal a udělal další výhružný krok.
“Vraťte se zpátky!” vykřikla zoufale Kyra.
Ale Brandon a Braxton kráčeli vpřed, pozvedli svá kopí a náhle jimi hodili.
Kyra napjatě sledovala, jak kopí letí vzduchem, a připravovala se na nejhorší. Viděla, ke svému zděšení, jak Brandonovo kopí škráblo jeho ucho, dost na to, aby z něj tekla krev – a aby ho to vyprovokovalo – zatímco Braxtonovo kopí proletělo kolem a minulo jeho hlavu o několik stop.
To bylo poprvé, kdy Brandon a Braxton vypadali vyděšeně. Stáli tam s otevřenou pusou a hloupým výrazem v obličeji, jejich opojení alkoholem bylo rychle nahrazeno strachem.
Divočák, rozlícen, sklonil svou hlavu, vydal děsivý zvuk a náhle vystartoval.
Kyra v hrůze sledovala, jak zamířil na její bratry. Na svou velikost to bylo nejrychlejší zvíře, které kdy spatřila, a letělo trávou jako by to byl srnec.
Jak se přiblížilo, Brandon a Braxton běželi jako o život, každý zamířil jiným směrem.
Aidan zůstal stát na místě, jako by přirostl, úplně osamocen a zkamenělý strachem. Jeho ústa byla doširoka otevřena, povolil svůj stisk a jeho kopí mu vypadlo z ruky na zem. Kyra věděla, že by to stějně nebylo k ničemu Aidan se nemohl ubránit, i kdyby to zkusil. Dospělý muž by se neubránil. A divočák, jako by to cítil, upřel svůj pohled na Aidana a zamířil přímo k němu.
Kyře se sevřelo srdce a dala se do činění, věděla, že bude mít jen jednu jedinou šanci. Bez přemýšlení se vrhla kupředu, uhýbala mezi stromy a již držela svůj luk před sebou, věděla, že měla jen jeden jediný výstřel a musel být perfektní. Kvůli její panice by to byl složitý výstřel, i kdyby se divočák vůbec nepohyboval – a jestli to mají přežít, musí se perfektně trefit.
“AIDANE, K ZEMI!” vykřikla.
V prvním okamžiku se ani nehnul. Aidan jí blokoval cestu, a bránil tak jejímu čistému zásahu a jak Kyra pozvedla svůj luk a běžela kupředu, uvědomila si, že když se Aidan nehne, její jediná příležitost dosáhnout čistého zásahu bude ztracena. Klopýtaje přes les, její nohy jí klouzaly ve sněhu a po mokré zemi, na chvilku pocítila, že všechno může být ztraceno.
“AIDANE!” opět zoufale vykřikla.
Nějakým zázrakem tentokrát poslechl, střemlav se vrhnul k zemi v poslední vtěřině a uvolnil tak Kyře střelnou trasu.
Jak divočák vyběhl proti Aidanovi, pro Kyru se v ten moment zpomalil čas. Cítila, jak vstupuje do jiné dimenze, vzbudilo se v ní něco, co předtím ještě nikdy nezažila a čemu úplně nerozuměla. Svět se zúžil a zaostřil. Slyšela zvuk svého bušícího srdce, vlastní dech, šustění listí, krákorání vrány ve výšce. Cítila se, více než kdy předtím, sladěna s vesmírem, jako by vstoupila do říše, kde ona a vesmír tvořili jeden celek.
Kyra cítila, jak jí začaly dlaně brnět horkou, pichlavou energií, které nerozuměla, jako by něco cizího vstupovalo do jejího těla. Bylo to, jako by se v letmém okamžiku stala někým významnějším, než byla ona, nekým mnohem mocnějším.
Kyra vstoupila do stavu, kdy nemusela přemýšlet a kdy si dovolila nechat se vést čistým instinktem a touto novou energií, která v ní proudila. Nakročila si chodidly, zvedla luk, vložila do něj šíp a nechala ho letět.
V ten moment, kdy ho pustila, věděla, že to byl výjimečný výstřel. Nemusela sledovat, jak šíp plachtí, aby věděla, že letí přesně tam, kam ona chtěla: do pravého oka bestie. Vystřelila s takovou silou, že, než se zastavil, zaryl se téměř stopu hluboko.
Bestie najednou zachrochtala, nohy se z pod ní zlomily, a upadla na obličej do sněhu. Sklouzla se po zbývající mýtině, zmítala se, stále naživu, až se dostala k Aidanovi. Konečně se zastavila asi stopu od něj, tak blízko, že když se konečně přestala pohybovat, ti dva se téměř dotýkali.
Ještě na zemi sebou cukala a Kyra, s dalším šípem připraveném v luku, udělala krok dopředu, postavila se nad divočáka, a prostřelila mu dalším šípem zátylek. Konečně se přestal hýbat.
Kyra stála na mýtině, v tichosti, její srdce bušilo, brnění v jejích dlaních pomalu odeznívalo, energie se vytrácela a ona se podivovala, co se právě stalo. Opravdu vystřelila ona?
Okamžitě si vzpomněla na Aidana, otočila se a uchopila ho, on k ní upřel zrak, jako by byla jeho matka, oči plné strachu, ale nebyl zraněn. Když si uvědomila, že je v pořádku, ulevilo se jí.
Kyra se otočila a uviděla své dva starší bratry, oba stále leželi na mýtině, jak na ni hledí s překvapením v očích – a s údivem. Ale v jejich očích bylo ještě něco jiného, něco, co ji rozrušovalo: podezření. Jako by byla jiná, než oni. Cizí člověk. Byl to pohled, který Kyra předtím již viděla, sice zřídkakdy, ale zase dostatečně často, aby se nad tím už pozastavila. Otočila se a podívala se dolů na mrtvou bestii, monstrózní, ohromou, ztuhlou u jejích nohou, a podivila se, jak ona, patnáctiletá dívka, mohla toto dokázat. Věděla, že to bylo to nad její schopnosti. Bylo to více, než jen šťastný výstřel.
Vždy na ní bylo něco zvláštního, čím se od ostatních lišila. Stála tam, otupělá, chtěla se pohnout, ale nemohla. Protože věděla, že to, co jí dnes otřáslo, nebyla tato bestie, ale byl to způsob, jak se na ni její bratři dívali. A nemohla si pomoci, ale již milionkrát si položila tuto otázku, které se bála čelit celý svůj život:
Kým byla?
KAPITOLA TŘETÍ
Kyra kráčela za svými bratry, zatímco oni šlapali po cestě zpět k pevnosti, pozorovala jak zápasí s váhou divočáka, Aidan vedle ní a Leo u její nohy, již navrácen z honu za svým úlovkem. Brandon a Braxton s námahou nesli mrtvou bestii, přivázanou k jejich kopí a zavěšenou na ramenou. Jejich ponurá nálada se drasticky změnila ve chvíli, kdy vystoupili z lesa zpět pod otevřené nebe a obzvláště nyní, když byla na dohled tvrz jejich otce. S každým ušlým krokem, Brandon a Braxton nabývali více sebejistoty, byli už téměř tak arogantní, jako předtím, nyní se smáli, navzájem se provokovali a chvástali se svým úlovkem.
“Mé kopí ho škráblo,” řekl Brandon Braxtonovi.
“Ale,” oponoval Braxton, “mé kopí ho navedlo k tomu, aby si to nasměroval pod Kyřin šíp.”
Kyra poslouchala, její obličej rudnul z těch jejich lží její paličatí bratři se již sami sebe přesvědčovali o svém vlastním příběhu a nyní se zdálo, že mu snad i věřili. Už nyní předvídala, že se budou chvástat v sálu jejího otce a budou všem povídat o svém úlovku.
Bylo to k zbláznění. Ale přesto cítila, že bylo pod její úroveň, aby vše uvedla na pravou míru. Pevně věřila, že se kola spravedlnosti točí a věděla, že nakonec pravda vždy vyjde najevo.
“Jste lháři,” řekl Aidan, kráčeje vedle ní, zjevně stále otřesen tou událostí. “Víte, že divočáka zabila Kyra.”
Brandon pohrdavě vrhnul letmý pohled přes rameno, jako by byl Aidan nepříjemný hmyz.
“Co ty víš?” zeptal se Aidana. “Věnoval ses čůráním si do kalhot.”
Oba se smáli a jako by se ujišťovali ve svém příběhu s každým dalším ušlým krokem.
“A vy jste neutíkali plni strachu?” zeptala se Kyra, která podporovala Aidana, protože to nemohla už ani o vteřinu déle vydržet.
Nato oba přestali mluvit. Kyra si je mohla pořádně podat – ale neměla zapotřebí zvyšovat svůj hlas. Spokojeně vykračovala, cítila se dobře, uvnitř věděla, že zachránila život svého bratra a to bylo veškeré zadostiučinění, které potřebovala.
Kyra pocítila malou ruku na svém rameni a zběžně se podívala na Aidana, usmíval se, uklidňoval ji pohledem, zcela zřejmě vděčný, že byl naživu a v jednom kuse. Kyra přemýšlela nad tím, jestli si její starší bratři také cenili toho, co pro ně udělala kdyby se nakonec v daný moment neobjevila, byli by mrtví.
Kyra sledovala, jak se divočák před ní pohupuje s každým krokem a ušklíbla se přála si, aby ho její bratři byli bývali nechali na mýtině, kam patřil. Bylo to prokleté zvíře, nepocházelo z Volisu a nepatřilo sem. Bylo to špatné znamení, obzvláště, když se to týkalo Trnového lesa a ještě v předvečer Zimního Měsíce. Vzpomněla si na staré přísloví, které jednou četla: nevytahuj se, byl-li jsi zrovna ušetřen smrti. Cítila, že její bratři pokoušeli osud a zpět domů si odnášeli temnotu. Nemohla si pomoci, ale cítila, že je to předzvěstí špatných událostí.
Jak vylezli na kopec, před nimi se rozlehla tvrz, spolu s táhlým výhledem do krajiny. I přes poryvy větru a silnější sněžení pocítila Kyra velkou úlevu, protože byla doma. Z komínů, kterými byla krajina posetá, stoupal dým a tvrz jejího otce vyzařovala tlumenou, příjemnou záři, celá osvětlená ohni které bránily příchodu soumraku. Cesta se rozšířila a jak se blížili k mostu, byla již více udržovaná, všichni zrychlili své tempo a svižně kráčeli po posledním úseku. Cesta praskala ve švech lidmi, dychtivými po festivalu, i přes nepřízeň počasí a schylující se noc.
Kyra nebyla překvapená. Festival Zimního Měsíce byl jeden z nejdůležitějších svátků roku a všichni byli zaneprázdnění přípravami na blížící se hody. Ohromné davy lidí se tlačily na padacím mostě, spěchali pro zboží od obchodníků, aby se mohli zapojit do hodů tvrze – zatímco stejné množství lidí spěchalo z bran, zpět do svých domovů, aby slavilo se svými rodinami. Voli táhli povozy a náklady zboží v obou směrech, zatímco kameníci klepali a otloukávali další novou zeď, která byla vystavěna, aby chránila tvrz, zvuk kladiv byl všudypřítomný a přehlušoval hluk hospodářských zvířat a psů. Kyra se divila, jak mohou i v tomto počasí stále pracovat, jak se jim podařilo nemít z toho ruce celé zdřevěnělé.
Jak vstoupili na most a vpluli mezi davy, Kyra se podívala nahoru a žaludek se jí sevřel, když viděla, jak blízko brány stojí několik Lordových mužů, vojáků Lorda Guvernéra, zvoleného Pandesiany, kteří měli na sobě typickou šarlatovou železnou košili. Při pohledu na ně pocítila záblesk rozhořčení, který sdílela se všemi svými lidmi. Přítomnost Lordových mužů byla vždy skličující – ale v dobu Zimního Měsíce o to více, protože tu určitě byli jen proto, aby od jejího lidu vybírali paběrky. Podle ní to byli mrchožrouti, tyrani a výběrčí pro opovrženíhodné aristokraty, kteří se usadili u moci hned po invazi Pandesianů.
Slabostí předchozího krále, poté co kapituloval, bylo obviňovat – ale to jim nyní jen ubližovalo. A nyní, k jejich ostudě, se museli těmto mužům podrobit. Kyru to naplňovalo zlobou. Z jejího otce a jeho proslulých bojovníků – a veškerého jejího lidu – se nestalo nic víc, než povznesení nevolníci zoufale si přála, aby všichni povstali a bojovali za svou svobodu, bojovali tu válku, do které se jejich předchozí král bál jít. A přece věděla, že pokud by nyní povstali, čelili by hněvu Pandesianské armády. Snad by si od nich byli bývali dokázali udržet odstup, kdyby je sem nikdy nepustili ale nyní, když zde již pevně zakořenili, jim zbývalo jen velmi málo možností.
Došli až k mostu, splynuli s davem lidí a jak procházeli, lidé se zastavovali, zírali a ukazovali na divočáka. Kyru to maličko uspokojovalo, přihlížet, jak se její bratři pod tím nákladem potí a udýchaní funí. A jak šli, hlavy se otáčeli a lidé hleděli s otevřenou pusou, jak prostí občané tak bojovníci, všichni byli ohromeni tou masivní bestií. Také si všimla několika podezíravých pohledů, někteří lidé váhali, stejně jako ona, jestli to není předzvěst něčeho zlého.
Všechny oči byly ale s pýchou upřeny na její bratry.
“Jak pěkný úlovek na festival!” vykřikl farmář, vedoucí svého vola, když se k nim na cestě přidal.
Brandon a Braxton pyšně zazářili.
“Tím nakrmíte polovinu dvora vašeho otce!” vykřikl řezník.
“Jak se vám to podařilo?” zeptal se sedlář.
Oba bratři se na sebe podívali a Brandon se konečně na muže zašklebil.
“Dobrý zásah a absence strachu,” směle odpověděl.
“Když se neodvážíte do lesa,” dodal Braxton, “nebudete vědět, co tam můžete najít.”
Několik mužů jásalo a poplácalo je po zádech. Kyra byla bez sebe, ale držela jazyk za zuby. Nepotřebovala pochvalu od těchto lidí věděla, co dokázala.
“Oni toho divočáka nezabili!” vykřikl Aidan pohoršeně.
“Ty mlč,” otočil se Brandon a zasyčel. “Ještě něco řekneš a já jim povím, jak ses počůral, když na tebe vyběhl.”
“Ale já jsem se nepočůral!” protestoval Aidan.
“A budou ti to věřit?” dodal Braxton.
Brandon a Braxton se smáli a Aidan se podíval na Kyru, jako by chtěl vědět, co má dělat.
Zatřásla hlavou.
“Nenamáhej se,” řekla mu. “Pravda vždy zvítězí.”
Tlačenice houstla, jak přecházeli přes most, když přecházeli vodní příkop, byli s davem rameno na rameni. Jak se schyloval soumrak, cítila Kyra ve vzduchu vzrušení, pochodně byly zapáleny a pod mostem se hromadil sníh. Podívala se před sebe a tlukot jejího srdce se zrychlil, ostatně jako vždy, když viděla tu ohromnou, lomenou, kamennou klenbu brány do tvrze, střeženou tuctem otcových mužů. Na jejím vrcholu byly hroty železné padací brány, nyní vytažené až nahoru, její nabroušené hroty a tlusté mříže dostatečně silné, aby zabránily vstupu jakémukoli nepříteli, připraveny spadnout při pouhém zaznění trubky. Brána byla vysoká dobrých třicet stop a na jejím vrcholu byla široká plošina, která byla kolem celé tvrze, široké kamenné cimbuří bylo hlídáno strážnými hlídkami, které neustále ostražitě vyhlíželi. Kyra si vždy myslela, že Volis byla dobrá tvrz a byla na ni pyšná. Co ji ještě více naplňovalo pýchou byli muži uvnitř pevnosti, otcovi muži, jedni z nejlepších bojovníků Escalonu, pomalu se srocující ve Volisu poté, co byli roztroušeni po kapitulaci jejich krále, jako magnet, který jejich otec přitahoval. Více než jedenkrát naléhala na svého otce, aby se prohlásil novým králem, protože jeho lidé si to přáli – ale on vždy jen zakroutil hlavou a řekl, že to není pro něj.
Jak se blížili k bráně, tucet otcových mužů vyjelo na koni, davy se před nimi rozestupovaly, jak mířili ke cvičišti, širokému, kruhovému násepu v polích za tvrzí, obkrouženému nízkou, kamennou zdí. Kyra se otočila a dívala se na ně, jak jedou, její srdce se rozbušilo. Cvičiště bylo její oblíbené místo. Chodívala tam a dlouhé hodiny sledovala, jak nacvičují boj, studovala každičký jejich pohyb, jak jezdí na svých koních, jak drží meče, mrští kopím, ohání se cepy. Tito muži vyjeli trénovat i přes blížící se tmu a padající sníh, dokonce i v předvečer svátečních hodů, protože chtěli trénovat, aby se zlepšovali, protože všichni by raději byli na bojišti, než hodovali vevnitř – stejně jako ona. Cítila, že tito patřili mezi její skutečný lid.
Další skupina otcových mužů vyrazila, tito byli pěší, a jak se Kyra blížila se svými bratry k bráně, muži ustoupili na stran, stejně jako dav, a udělali místo pro Brandona a Braxtona, kteří se blížili s divočákem. S obdivem zapískali a shromáždili se okolo, ti velcí, osvalení muži, o dobrou stopu vyšší než její bratři, kteří ale nebyli vůbec malí, většina z nich měla plnovous již sem tam prošedivělý, všichni muži ostřílení, třicátníci a čtyřicátníci, kteří byli svědkem až příliš mnoha bojů, kteří sloužili starému králi a utrpěli potupu, když kapituloval. Muži, kteří by se nikdy sami od sebe nevzdali. Tito muži už zažili vše a nic je nepřekvapilo – ale zdálo se, že byli tím divočákem zaujati .
“Tos zabil sám, říkáš?” zeptal se jeden z nich Brandona, když se přiblížil, aby si jej prohlédl.
Dav zhoustnul a Brandon a Braxton konečně zastavili, aby nasákli chválu a obdiv těchto statečných mužů a přitom se snažili, aby nebylo vidět, jak těžce při tom dýchali.
“My jsme ho zabili!” Braxton vykřikl pyšně.
“Černorohý,” zvolal jiný bojovník, který přišel blíž k divočákovi a hladil ho po zádech. “Neviděl jsem ho od té doby, co jsem byl malý chlapec. Pomohl jsem jednou jednoho zabít – ale to jsem byl ve skupině mužů – a dva z nich přišli o prsty.”
“To my jsme nepřišli o nic,” zvolal Braxton statečně. “Jen hrot kopí.”
Kyru spalovalo, jak se muži smáli, zjevně obdivovali úlovek, zatímco jeden bojovník, jejich vedoucí, Anvin, vykročil kupředu a zblízka se na úlovek podíval. Muži mu ustoupili z cesty, dali mu tak najevo svůj respekt.
Velitel jejího otce, Anvin, byl Kyřin nejoblíbenější ze všech těch mužů, zodpovídal se pouze jejímu otci a tyto bojovníky vedl. Anvin byl jako její druhý otec a znala ho odjakživa. Věděla, že ji nadevše miloval a dával na ni pozor a co pro ní bylo nejdůležitější, vždy si na ni udělal čas a ukázoval jí techniky boje a zacházení se zbraněmi, čemuž se jiní stranili. Dokonce ji několikrát nechal trénovat s muži a ona si každou takovou příležitost vychutnávala. Byl z nich nejotrlejší, ale zároveň měl také nejlaskavější srdce – k těm, které měl rád. Ale ty, které rád neměl, o ty měla Kyra obavu.
Anvin netoleroval lži byl typ muže, který se musel ve všech věcech dopracovat k úplné pravdě, ať byla sebečernější. Byl puntíčkář a jak vykročil kupředu a důsledně si prohlédnul divočáka, Kyra pozorovala, jak se zastavil a prohlížel si dvě rány po šípech. Měl cit pro detail a pokud někdo odhalil pravdu, pak to byl on.
Anvin zkoumal obě rány, prohlížel si malé ostří, stále zaseknuté uvnitř, úlomky dřeva, kde její bratři ulomili její šípy. Přelomili je blízko špičky, aby nikdo neviděl, co jej skutečně skolilo. Ale Anvin nebyl jen tak někdo.
Kyra pozorovala Anvina, jak studuje rány, viděla, jak se jeho oči zúžily a věděla, že v tom měl okamžitě přehled. Sklonil se, sundal si rukavici, natáhnul se k oku a vyňal jeden z hrotů šípu. Pozvedl jej, krvavý, a potom se pomalu obrátil na její bratrz se skeptickým pohledem v očích.
“Říkali jste, špička kopí?” zeptal se nesouhlasně.
Na celou skupinu dopadlo napjaté ticho, zatímco Brandon a Braxton poprvé znervózněli. Přešlápli na místě.
Anvin se otočil na Kyru.
“Nebo špička šípu?” dodal a Kyra viděla, jak mu to v hlavě pracuje, viděla, jak dělá své vlastní závěry.
Anvin přešel ke Kyře, vytáhl šíp z jejího toulce a přidržel ho vedle ulomené špičky. Podoba byla přesná, všichni to mohli vidět. Podíval se na Kyru s pýchou a důrazem a Kyra cítila, jak se na ni upřely všechny oči.
“To byl tvůj výstřel?” zeptal se jí. Byl to ale spíše prohlášení, než otázka.
Souhlasně pokývala.
“Byl,” odpověděla rozhodně, milující Anvina za jeho projev uznání a konečně se cítila ospravedlněna.
“A ten výstřel, co ho skolil,” usoudil. Byla to připomínka, ne otázka, jeho hlas byl tvrdý, definitivní, zatímco si toho divočáka prohlížel.