Чешская литература. Хрестоматия

Ráno před sluncem východem stála Elška již v pastýřovic sadu, Bára vedle ní; vázaly na obroučky z vrbových proutků bílé, modré a červené kvítí. «Na koho budeš myslet?» ptala se Elška Báry. – «Milý bože, nemám na koho,» vzdychlo si děvče. «Hodím nazdařbůh věneček, popluje za vaším. Přála bych jen, až se vdáte, Elško, s vámi jít.»

Elška se zamlčela, ruměnec polil jí tvář; po chvíli povídala, podávajíc ruku Báře: «Tu moje ruka, že zůstanem pohromadě, jestli ty se nevdáš; já se vdávat nebudu,» doložila s povzdechem. «Kterak to mluvíte, Elško, mne málokdo miluje, vás každý, – vy budete bohatá, já jsem chudá, vy jste krásná, já jsem nehezká, vy učená, já sprosté, hloupé děvče – a měla bych myslet na muže a vy ne?»

«Tetinka mi vždy říkala, že to přijde na libost, jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala; každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. – Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. – Nebudeš opravdu na žádného z chlapců myslet, ani jsi posud nemyslela?» – «Ne, ne,» zavrtěla Bára hlavou, usmávši se, «na žádného nemyslím, a když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím. Pročpak bych si mysl kalila, proč zlatou svobodu vázala!»

«Kdyby tě ale některý z nich rád měl, tuze rád a ty jeho, pak bys přece vázat se dala?» ptala se Elška.

«Což nevíte, Elško, jak to chodí? – Dříve by se jeho rodiče smlouvali s mým tatíkem, mnoho-li mi dá, nežli by směl chlapec si mne vzít. U nás věna není tolik, aby se jím kteříkoli rodiče spokojili, a z milosti přijít do statku nechci, raději bych si mlýnský kámen na krk uvázala a do řeky skočila. – Kdybych si ho dobrovolně na krk vložila, musela bych sama sobě bláznů nadat. – Jestli lajou teď na mne, pak by láli dvojnásob. A nechť jsem, jaká jsem, kytici mám za pasem,» dodala, zpívajíc a zastrkujíc za pas kytici z kvítí, co zbylo z věnce. Pak ale ukazujíc na ranní červánky, pravila: «Svrchovaný čas!»

Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchala k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. – Uprostřed mostku se zastavila. «Hoďme zároveň,» pravila Elška, držíc věneček nad vodou. – «Tedy!» zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. – Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, plakala, odhodlaně pohodila hlavou řkouc: «Nechť tam visí; pěkně to kvítí vrbě sluší.» – Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spuštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům s očí.

Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára, podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. «A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!» ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. «Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.»

«Ovšem,» řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.

«Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?» ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiny tváře.

«Což si to myslíš,» šeptala Elška, nepozdvihnouc oko, «líbí se mi tu, ale…»

«Ale tam daleko je někdo, po němž se mi zde stýská, za tím bych ráda, viďte, Elško?» dořekla Bára, a položivši hnědou svoji ruku na bělounké rámě děvčete, hleděla jí s usmáním do tváře. Elška popozdvihla oči k Báře, usmála se, ale zároveň pustila se i do pláče.

«Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,» pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; – Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. – Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. – Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.

«Po cestě si to povíme,» pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.

«Ale kterak jsi to poznala na mně?» ptala se Elška.

«I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; – jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.»

«Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,» ouzkostlivě pověděla Elška; «ona by se hněvala, nelíbil by se jí,» doložila.

«Zná ho?» – «Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.»

«Ten doktor? Vidíme; – vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?»

«Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,» skoro plačtivě povídala Elška.

«Což není libný?»

«Ach Báro,» vzdychlo si děvče, «tak krásný člověk není v celém okolí jako on.»

«Snad není bohatý?»

«Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?»

«To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.»

«Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.»

«No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, – že ho máte ráda.»

«Já jim to nesmím povědět, pražská tetinka mi to zakázala, ale slíbila nám, že se postará o naše štěstí, i kdyby tetinka bránila. – Před týhodnem psal mi, že se na druhý měsíc shledáme.» – «Vy si píšete?» – «To je tak: pražská tetinka neumí psát a je krátkozraká. Hynek – tak se jmenuje – , viď, že to je pěkné jméno?» – «Podivné, ještě jsem takové neslyšela,» mínila Bára a Elška dále povídala: «Hynek se nabídl, že jí listy na mne bude psát. Ona by nepsala, leda jednou za rok, ale on ji pohání k tomu, aby mi vždy nějaké vyřízení psala. Však se tomu strejček diví, že tetinka tak často píše.» – «A jak, když strejček list čte?» – «I holečku, to my jsme si všecko vymysleli; píšeme tak, aby tomu nikdo nerozuměl než my.»

«Je to přece hezká věc, když se člověk něčemu naučí, já bych to nedokázala.»

«I tomu bys lehko se naučila,» mínila Elška. Právě došly k pastýrně; i vzala Báru za obě ruce, a hledíc jí jasným svým okem do tváře, pravila: «Ani nevěříš, jak mi je nyní volno, jako by mi kámen se srdce spadl. – Nyní mohu s tebou o něm mluvit. Ale,» doložila s důvěrným přízvukem hlasu, «ty, Báro, nemáš mi co říci?»

«Já?» zajíkla se Bára a sklopila velké oči, «já – nic.» – «Přece snad slovíčko?» – «Nic, Elško, nic, pouhé sny!» – «Pověz mi je tedy.» – «Až někdy!» zavrtěla hlavou Bára, vysmekla ruce z Elščiných, a ukazujíc na chlív a boudu, doložila: «Vidíte Lišaje, kterak se stuchá, a Černá se tam ještě oběsí. Čas je pustit; a vaše krávy také již v stádu, slyším je zvonit. Hned požene tatík kolem. Jděte okolo zahrad, Elško, by vás selky neviděly a nepomluvily.»

«Eh, ať si mluví, vždyť nedělám nic zlého. Poslechnu tě, jdu, ale co nejdřív si povíme více,» pravila Elška a zmizela mezi ploty.

III

Dvě noviny roznášely se po vesnici; v každém statku, v každé chalupě se o ničem jiném nemluvilo než o strašidle v zádušním lese a o svatbě panny Elšky s panem správčím.

«Tedy tak záhy zapomněla na první svoji lásku?» pomyslí si čtenář. – Nedělej Elšce křivdu, ona se nezpronevěřila ani myšlenkou a umínila si, že raději vše podstoupí, než by se stala paní správcovou. I kdyby nebyla již milovala, pan správec nebyl člověk ten, do něhož by se zamilovat mohla.

Byl to mužíček, jak by ho opekl, postaven na krátkých nožičkách. Červené tváře jak pivoňky, i nos takový. Na hlavě humence, jež ale zakrýval zrzavými vlasy, které mu v týle a okolo uší ještě pozůstaly. Oči byly masem zarostlé a měly tu dobrou vlastnost – zvlášť pro správce – , že se dívaly zároveň na dvě meze. Nosíval v létě slaměný klobouk se zelenou pentlí, rákosku se střapcem, nankinky, vestu zimní přes prsa sepjatou, aby se nezastudil a košili neušpinil, na krku kartonový šátek a hřebíčkové barvy frak, se špičatými šosy a žlutými knoflíky. Z kapsy visel mu vždy růžek modrého šátku – neboť pan správčí šňupal. – Povídalo se mezi vesteckými sedláky, že poddaní sousedního panství panu správčímu hřebíčkový frak nejednou za větrem vyprášili, než nepřišlo to nikdy k soudu. Správce byl velmi bojácný, ale navzdor tomu se ho sedláci přece báli, on totiž nahrazoval bojácnost svou lstí a mstivostí, kterou jim pak splácel; – k lidem, od nichž jakéhož užitku očekávat mohl, byl velice úlisný a zdvořilý, jinak hrubý člověk. Byl také velice skoupý; jedinou dobrou vlastnost mu nemohl nikdo upřít, totiž tu, že byl bohat. Ano, bohat byl pan správčí Kilián Sláma, a to byla ta pěkná vlastnost, která se panně Pepince při něm líbila; – ostatně nemínila také, že by jeho postava byla nepěkná. – Jaktěživi, se jí velcí suší lidé nelíbívali; i to velmi jí lichotilo, že jí pan správce vždy ruku políbil. Myslila, že se Elšce konečně také zalíbí, že mu přivykne; a říkala panu bratru, který o tom plánu nechtěl slyšet, takový muž že si umí ženu vážit více než mladý hejsek, že ji bude na rukou nosit, Elška že bude paní, dobře se mít, a kdyby měl umřít, že bude bez starosti. «A já, kdyby měl pan bratr zemřít,» rozumovala v duchu dále, «budu mít kam jít.» – Zkrátka, panna Pepinka uměla to pěkně navléknout, aby pan správec začasté na faru přišel, že konečně i pan farář proti němu ničehož neměl; přivykl mu, a když nepřišel správec k večeři a po večeři měl hrát mariáš s Pepinkou a kostelníkem nebo učitelem, jako by mu něco chybělo. Elška o Pepinčině plánu z počátku ani zdání neměla, slyšela jen chvalořeči na jeho dobrotu a bohatství, jichž si ale tak málo všímala jako dvoření, jež pan správec dosti nemotorně najevo jí dával. Čím dále, tím byl správec úsilnější a tetinka zjevnější, takže porozuměla Elška, oč se tu jedná. Bylo jí to k smíchu; když ale tetinka žertům rozumět nechtěla, přísně domlouvat jí začala i pan farář k tomu radil, aby si správce vzala, tu začala být smutná, začala se správci vyhýbat, utíkajíc se s těžkostí svojí k milé Báře. – Bára znala plán panny Pepinky od ní samé, neboť Pepinka chtěla, aby jí Bára nápomocná byla a Elšce domlouvala. – Tenkráte ale uhodila na nepravou žílu; kdyby ani byla Elščinu lásku neznala, k tomu by jí nebyla domluvila. Ona sama nevážila si pana správce víc než prachu v očích a nebyla by ho chtěla, kdyby jí panství byl podával. – Neřekla Pepince tak ani tak, ale tajně s Elškou se spolčila a sama list, v němž Elška pražské tetě vše vypsala, do města na poštu donesla. Od té doby, co věděla Elška, oč se správci jedná, neslyšel od ní vlídného slova, neviděl libého pohledu, – a nikdo by byl neřekl, že dobrá, ke každému vlídná Elška úsečně mluvit dokáže a škaredě hledět. Po každé, když pak přicházel na faru, slyšíval po návsí neb kdesi u plotu hanlivé písničky, které jakoby schválně na něho složené a pro něho schválně zpívány byly. On si to ale všecko nechal líbit, když ale jednou Báru potkal a ona tu z čista jasna spustila: