F. L. Věk (Díl čtvrtý)

„Jsem rád,“ dodal s významným úsměvem, „že vám mohu nabídnout i trochu pomoci.“

Věk žasl. Pomoc mu nabízel vrchnostenský úředník z Opočna, kdež byl jeho nepřítel vrchní, jenž mu dal sebrati francouzské knilr„ jejž musil až žalovati.

„Dříví snad —,“ hádal Věk, netaje svého překvapení.

„Ne, to ne, s tím já nic nemám, ale peníze, a sice ze sirotčí kasy. Máme tam volných tisíc zlatých, před týdnem je někdo splatil, a sice jakýs nájemce dvora, pomohl si, vyhrál, a sice v loterii. A tu by vám těch tisíc zlatých přišlo vhod, a sice právě nyní. Proto se stavuju, jsme tu na přehlídku, a ptám se, zdali tu sumu chcete, a sice per confessionem, to se ví.“

„A ví o tom pan vrchní?“

„Ví, ovšem, a sice – jak by nevěděl.“

Vrchní! Ten, jenž s ním tak ostře jednal, jenž mu neodpustil Jeana Jacquesa a divadlo, jenž ho měl za frajmaura – Ten nic nenamítá, nebrání té půjčce, která byla v tu chvíli pomocí tak vítanou. V tom úžasu ve

Věkovi jihlo. Cos velkomyslného a šlechetného ucítil v tom nabídnutí. Ani stín nějakého důmnění nepadl mu do toho jasného činu. Nemohl ani pomysliti, že by někdo chtěl a mohl zneužiti nesnází a úzkostí člověka, neštěstím tak postiženého.

Až se na ženu zamrzel, když jí pověděl, co důchodní přináší, a když žena bez zákmitu radosti, ještě jako by se lekla, upřela oči na vrchnostenského úředníka.

Věk přijal vděčně a rád. Hned nazejtří vypravil se na Opočen, aby v kanceláři podepsal žádanou konfesi do sirotčí kasy a přijal těch tisíc zlatých. Zároveň zašel také k staviteli a smluvil se s ním o plánu ke stavbě.

Doma, tj. v sedničce u kmotra, jež byla prozatím bytem jeho a jeho rodiny, znovu přepočítal peníze, schválně před ženou, aby viděla, jaká to pomoc. Jak kladl bankoceduli vedle bankocedule a polonahlas počítal, stála Věková nad ním vážně, tiše přihlížejíc, a povzdechla, když Věk se k ní náhle obrátil a tónem nějak vítězným řekl:

„No s tím už můžeme začít, je to dobrá pomoc —“ Pojednou zchmuřil čelo. „Ale co máš? Už včera se mně zdálo —“

„Já nevím – ale jen aby nám ty peníze byly požehnány —“

Věk začal bankocedule rychle shrabovat, skládal je a bručel:

„Ještě takové pověry! A teď! Kdovíproč! Buďme rádi.“

„Vrchní u toho nebyl?“ zeptala se Věková mírně a tišeji.

Zato Věk odvětil prudčeji:

„Nebyl, ani jsem ho neviděl. Snad si nemyslíš, že nějaké ponížení – Neměj o mne starost!“

Věková se divila, cože muž tak rozmrzele odpověděl. Než ani nepovzdechla, shovívavě ho omlouvajíc, že to z toho neštěstí a z těch starostí.

Té shovívavosti bylo pak častěji třeba. Práce bez oddechu od rána do noci na spáleništi; pochůzky na pole, do lesa, kde poráželi kmeny zakoupené na krov, a co jich bylo na stavbu potřeba, cesty na cihelnu, do lomu, kdež mu lámali kámen, různé nesnáze a starosti při stavbě samé, schůze na radnici, kdež se radili a pomoc sháněli pro město a pro jeho pohořelé, to vše namáhalo a napínalo tak, že přicházely okamžiky ochablosti nebo nevole a rozmrzelosti.

V takových chvílích zavanulo vždy mírné ženino slovo, buď otázka, konejšivá účastenstvím a starostlivostí, buď ochotné nabídnutí plné obětavosti, nebo útěcha, zjasněná pevnou důvěrou. Věděla o všech jeho starostech, o vše pečovala nebo pomáhala se starati, na všecko pamatovala při veškeré své péči o děti, při veškeré hospodyňské lopotě, která v ten čas na ni tím tíživěji padla.

Jindy chodívalo o žních dotuha, kdy musila strojiti čeládce a tolika dělníkům. Nyní tak den ze dne a ještě za jakých nesnází, v polopusté kuchyni beze stropu, jen prkny přikryté, s nedostatečným náčiním, bez zásob, na jaké byla zvyklá. A přece jak statečně se oháněla! Poslední zůstala vzhůru a za šera první se probouzela. Nezpívala v ty jitřní chvíle jako pod starým krovem s nebožkou panímámou a pak i sama, ale tím více a vřeleji se modlila, a nejvřeleji za děti, za muže. Starost o něj jí nejtíže ležela na srdci, i jeho starosti a obavy.

Chmura v jeho tváři jí zasmušila den, hnedle však tíž odlehla, když zvedl trudně zamyšlenou hlavu, jasněji hleděl a hovořil, když dětí si všímal i jí. Bývalo jí, jako když vlažička zašumí, když Věk potěšen nebo až i dojat její oddaností ji pochválil, pohladil, když v očích se mu vroucně rozjasnilo a viděla v nich, co jindy vídala.

Koncem druhého týdne, bylo ve čtvrtek, vracel se Věk do Dobrušky z lesa, kde byl dohlédnout na dřevorubce. Jak docházel mezi spáleništi, z nichž některá dosud pustě se černala a jiná se hemžila pracovníky, ke svému staveništi, zahlédl, že mu běží žena naproti. Lekl se, že zase něco —

Než oči Věkové byly jasné veselím, a usmívajíc se, mlčky však, vzala Věka za ruku, vedla ho začatou stavbou, kolem nedodělaných ještě základů, kolem hromady nalámaného kamení a cihel dozadu, na nádvoří, plné ještě ohořelého dříví, a dál do zahrady. Marně se naléhavě ptal, co je, proč ho tak vede. Ale jak vkročil kraj zahrady, sám radostně užasl.

Stály tam jeho krávy, po dvou ke stromům uvázané, jak bývaly, jako srny, pěkného oudělku, vykrmené, lesklé srsti, s červenými pentličkami na ohonu, obě štrymy i straka i černá lyska, a pochutnávaly si na čerstvé trávě před nimi na hromadě.

A stará Kačka v placce z modrého tisknutého šátku na hlavě, v kanduši, v modré zástěře, zardělá v osmahlé, vrásčité tváři u nich a děvče jakés, výrostek, jež jí pomáhalo.

„Pantatínku! Pantatínku!“ vzkřikla, když zaslechla Věkův hlas, a chvátala mu naproti. Vypukla v pláč, podávajíc mu ruku. Ani nemohla říci: „Potěš vás pánbůh,“ jak chtěla, jak ho tak zhlédla, když jí připadlo, jaký býval „chlapák“, co měl a jaký je teď, přepadlý, ona to nejlíp viděla, a co za ním: ne chlévy, ne dům a magacín, ne krám plný zboží, nýbrž černé spáleniště.

Plakala a prosila, aby se na ni nezlobil, že to tak s těmi kravami vyvedla, ale když – A zas už začínala, jak se stalo. Mluvila trochu šeplavě a drmolivě, ale Věk jí rozuměl a vystihl její zprávu, že jak započalo hořet, měla starost jenom o chlév, kde léta letoucí, od mládí, bylo její působiště, jen o krávy, jež byly jejím světem. Vyvedla je s něčí pomocí, s čí, pro zmatek nevěděla; ale pak už jí samotné zůstaly. Vyvedla je za město, do pole, a tu je pásla a čekala. Když viděla, jak požár roste, že celé město je v plamenech, že s kravami nebude moci domů, vedla je i hnala pryč v tu stranu do nedalekých hor, k Hrádku, odkud sama pocházela a kdež měla sestru vdanou.

Cestou potkávala lidi, ženoucí se k požáru. Volala na ně, křičela, aby pantatínkovi pověděli, kam krávy vede. Ve své prostoduchosti myslila, že jistě slyšeli, že jistě povědí… Tak že se dostala až večer k sestře a tam že čekala, pořád čekala, až pro ni pantatínek pošle nebo vzkáže co a jak. A pak náhodou zvěděla, co se o ní povídá, že uhořela i s kravami.

Prosila, tak aby se pantatínek nezlobil, že vzkázala, ale když jsou takoví lidé. Věk ji chlácholil, děkoval jí upřímně a potěšen a divil se, když Věková přinesla mísu plnou másla, husečku vedle husečky, všecky jako zlaté, orosené, pokryté namočenými křenovými listy, a když oznámila, to že Kačka také přinesla, že to je od krav, tak poctivě že hospodařila.

Věk první dny nikomu nepsal. Nemohl a nebylo pokdy. Když poprvé vzal opět péro do ruky, bylo u kmotra v sedničce, povzdechl a chvíli hleděl na prázdné aršky hrubého papíru, nežli se dal do psaní. Měl oznámiti do Prahy a do Vídně svou zkázu, měl obchodním domům, s nimiž byl ve spojení, psáti o shořelých penězích, o zničeném zboží, o svých dluzích, které mu z požáru vyrostly, měl prošiti, aby mu počkali, až jen poněkud oddechne a se zotaví.

Za nějaký den poslal list také Krameriovi. Nenaříkal, o sobě psal málo, více o městu, a nakonec požádal, aby Kramerius toto neštěstí ve svých novinách ohlásil, aby krajané a vlastenci zvěděli a na nešťastné město s nějakou pomocí, kdo může, si vzpomněli.

Jinak jako by požárem všechny svazy se světem přehořely. Přestaly hovory o něm, potuchla žádostivá zvědavost po zprávách, co se v něm děje. Noviny docházely, ale Věk se na první čas sotva na ně podíval, jen letem sám, bez svého kroužku posluchačů. Ani by ho nesehnal. Nikomu jich nepůjčoval, nikdo o ně nestál, ať se dálo co dálo, ať Napoleon mařil spiknutí proti sobě, ať stíhal své protivníky, roajalisty i republikány.

Jen starý Bílek, jenž si zas opatřil dýmčičku s červenou hliněnou hlavičkou, s krátkou zahnutou troubelí z měkkého dřeva, nezapomněl zcela na svého Bonaparta, z něhož míval strach, jemuž se však obdivoval. I zeptal se jednou, jeda s kravkou pro cihly, když uviděl, že Věkovi čouhají noviny z kapsy:

„Tak co Bonapart, Františku, co —,“ a zarazil povoz.

Věk, jenž čísla ještě nečetl, podíval se a uhodil zrovna na zprávu, nad kterou se starý Bílek omámil.

„Z Paříže. Dne i. t. m. (máje),“ četl Věk. „Od toho dne ve francouzských letopisích začalo se nové století neboli pamětní věk; riebo Rada starších ustanovila, aby první konšel Bonaparte císařem francouzským byl a císařoval a v jeho rodu císařské důstojenství dědičné zůstalo. Podle toho ustanovení a obecného potvrzení Bonaparte titul císařův přijal a píše se takto: ‚My, Napoleon z Boží milosti a zákonem republiky francouzské císař —“‚

„Ó je, ó je, Františku!“ Bílek vyňal rychle dýmčičku z úst a zašermoval jí, „tohle, no tohle ještě! Však jsem vždycky – eu malá“ (kráva sebou trhala, jak mouchy dorážely), „vždycky jsem si myslil, ten že myslí vysoko – Stojíš! Eu! No, teď snad dá pokoj, co by už víc chtěl.“

„Ba nevím, nevím, sousede,“ Věk zakroutil hlavou, „bude-li mít dost.“

„Tak namoutě; ještě něčím strašte, Františku, Jezus Maria, ještě snad‘ vojnu! Drahota jistě bude, jak to kouká na polích. Žita jsou churá a jaře nestojí zanic, a všude, dál k Hradci také, všude, tuhle povídali – Už připlácí, obilí a všecko. Je to pravda (stojíš!), že jsou cihly dražší, že chtějí za tisíc dvacet zlatých?“

„Poslední fůry jsem už tak platil a kámen je také dražší, za sáh teď zlatý šedesát a za trám s otesáním a přivezením osm zlatých!“

„Jezus, Jezus, jak to má člověk vytknout! A kdo nemá peněz ani úvěr – to ty mouchy dnes sekají – no, buďte spánembohem, Františku. A ten Bonapart císařem, advokátův synek, inu, inu! – “

To už pokřikoval, poklusuje u vozu, nachýlen dozadu, jak opíraje se o nohy, napínal oprať, aby zadržel krávu, jež nechtěla čekati.

Věk už čísla do kapsy nezastrčil. Podíval se, není-li v něm více o té důležité události, a četl cestou k bytu, ke kmotrovu příbytku, nedbaje palčivého světla, jež šlehalo bodavě do bílého papíru:

„V Paříži tento nápis na paláci Tulery zůstal: Francouzská republika. Tato ale slova: ‚Svoboda a Rovnost‘ smazána byla. Kdosi zavěsil na ten palác umrlčí hlavu, na kteréž byla s černým ílojířem potažená červená čepička s tímto nápisem: Requiescat in pace.“

Jak četl o červené čepičce, maně se mu kmitl P. Vrba v Praze, ten že to asi s radostí četl, že mají „jakubíni“ odehráno.

Věk za studentských let horoval pro tato hesla, tenkráte, když čítal Rousseaua, kdy s Hněvkovským překládali v Kanálce Voltairovy verše o svobodě, oba nadšení svobodomyslnými přednáškami profesora Meissnera. Léta od těch časů mnoho v něm změnila. Ne v celkovém smýšlení, svobodomyslným zůstal, ale horoucnost v nazírání zchladla věkem i zkušeností. Nečetl lhostejně, ale dost klidně, s jakousi rezignací. Daloť se to také očekávati, zkáza republiky se už dlouho chystala; a tady doma padly ty stíny reakce už dřív a ostřeji, on sám je pocítil: „Jde taková vlna, takový proud,“ pomyslil, „co dělat.“ Pouštěl tu starost. Bližší a silnější byly jeho vlastní, menší sice, ale těžké a celý dav jich, neodbytný, a ty tlumily zájem o svět i o jeho veliké převraty.

Šel zamyšlen, noviny v ruce, až stín na něj padl. Stín staré, košaté hrušky u kmotrova příbytku. Pod stromem seděl Vašík s knihou na kolenou. Věkovi v ten okamžik naléhavěji připadlo, nač už předtím myslíval a o čem už s ženou, před ohněm, nejednou hovořil, že už čas s hochem do škol. V tom byli zajedno, že musí do latinských. Než v tom se rozcházeli kam, zdali do Hradce nebo do Litomyšle. Na Prahu Věk ani nevzpomněl. Před ohněm nebylo třeba se mu starat, aby synka nějak levněji opatřil, třeba v klášteře, jako on býval. Také neměl Vašík takového hlasu, aby se mohl stát choralistou.

Věková byla pro Hradec, poněvadž by měla Vašíka blíž. O Litomyšli sejí zdálo, že to konec světa, když uslyšela, že je při moravských hranicích. U Věka víc rozhodovalo, že tam při gymnasii také filosofie, a druhé, a to nejvíce, že tam mají příbuzné. Sestřenice nebožtíka Věka byla tam provdána za nějakého cínaře. Věk ho neznal ani jeho dvou dcerek; na jejich matku, svou tetu, se pamatoval jen mlhavě, neboť ji viděl před lety, za chlapectví, když je v Dobrušce jednou navštívila.

Od těch čas z „Litomyšlských“ nikdo u nich nebyl. Pak teta jednou psala, oznamujíc, že jí zemřel muž. Nedlouho potom jí zase Věk oznamoval svou ztrátu, otcovu smrt. Teta odepsala, velmi a upřímně litujíc svého bratrance, a přitom se zmínila o dcerách a zvala Františka, aby se k nim do Litomyšle jednou podíval a je navštívil. Tenkráte to četl Věk jako obvyklé zdvořilé pozvání a hrubě si toho nevšiml.

Ale když Vašík začal urůstat dobrušské škole, vzpomněl na Litomyšl, na tetu, že by hoch k ní mohl na byt. Od nebožtíka otce slýchal ji vždycky chválit a sám ji měl v paměti jako hodnou tetičku, vlídnou, která ho hladila, která ho měla ráda a přivezla mu dřevěného koníčka, jakého předtím ani potom neměl.

Teď, když vida Vašíka pod stromem, si připomenul, co ho s ním čeká, zchmuřil čelo. Nyní vše bylo těžší. Jindy se jen staral, jak bude s jeho přípravou, aby vystačil s němčinou, které ho dal na priváte učit, bez níž by ho do škol nepřijali a na niž on sám měl trapné vzpomínky. Toho jediného se před ohněm obával, že pro tu němčinu čeká Vašíka jistě také nejedna trpká chvíle. Jinak však se utěšoval a s ženou o tom hovoříval, že hoch bude mít snazší, pohodlné studie, že nebude třeba, aby se protloukal zpěvem a kondicemi jako on. Teď po požáru i v tom veliký obrat. Teď bude dost citelným břemenem sehnat Vašíkovi vše na studie a vydržovat ho v nich a platit na něj.

Proto zchmuřil čelo, když ho Vašík sedící pod hrušní s knihou maně tak živě připomenul. Ale jak se zastavil u plotu nepozorován a zahleděl se na synka, na jeho hlavu tmavých vlasů nad knihou skloněnou, na jeho svěží tvář bez starostí, plnou čtenářské dychtivosti, ucítil zatrnutí a bylo mu ho líto —

V sedničce na stole ležela dvě psaní. Věková mu je ohlásila hned na síni a doložila, že jedno z nich je asi od pana pátera Vrby z Prahy. Bylo. Psal nakvap, že přichází z Krameriovy Expedice, že tam zaslechl smutnou novinu, pan baron Jeník z Bratříc, „náš vlastenecký vladyka a hejtman penzinýrovaný“, to přinesl od svého švagra, pana guberniálního rady Henneta, že Dobruška celá vyhořela, a tak že on, P. Vrba, neměl stání a že hned píše a žádá, aby mu Věk poslal několik řádků, jak je s ním samým, že má o něj, o Věka, úzkost – O vlasteneckých důležitostech nyní že nepíše, a také že není hrubě co, a to, že v Paříži zastřeli jakobínskou čepičku černým flórem (Věk pohodil hlavou, a to že by P. Vrba nesmlčel), o tom že snad četl, to že už dávno mělo být, ale že to ďáblovo semeno není nadobro vyhubeno, když i v samém Bonapartu zůstalo dost toho jakubín-ství, teď že bude korunované – Co se jeho, Vrby, dotýká, on že se chystá zase na cestu, tentokrát na západ, proto aby Věk brzo mu odpověděl, aby nemusil na tu pouť s knihami s nejistotou stran něho —

Z těch řádků vanulo upřímné účastenství. Věka těšilo a umínil si, že odpoví hned zítra. Sáhl po druhém psaní. Obálku pěkně složenou, vystřižené její konce, slepovala zarůžovělá oplatka s otiskem pečeti ne dost jasným. Jakás pyramida nebo oltář pod smuteční vrbou bylo na ní. Adresa ovšem německá, písmo patrně ženské, neznámé. I rozbalil a vyňal aršek malé osmerky papíru ne zrovna jemného a bílého, popsaného rukou jinou, ne tou, která psala obálku. Věk četl:

„Abends geschrieben.

Beste Freundin!

Sie schreiben mir, ich sollt mich mit Gott trösten. O da haben Sie recht, denn Niemand kann mir Betrübten hier in dieser meiner traurigen Einsamkeit mehr Trost, Stärke und Geduld verleihen, als eben dieser Allerbarmer. Darum finde ich nur allein im Gebete und Seufzern zu Gott eine Linderung meines Leidens. Herzliebste Mali, ich war ganz entzückt, als ich Ihre Worte las —

Auch kann ich versichern, dass mir Ihr Trostbrief meine itzige Lage viel erträglicher macht, in dem ich oft des Tages die entzückenden Worte lese: těšeg se s Pánem Bohem, my na né nezapomeneme, a od Barušky a maminky gá zůstávám k službám wolná – Ich danke Ihnen unzähligmahl, dass Sie so gefühlvoll sind, da ich die bittersten Vorwürfe verdient hätte.

Die liebreiche Baruška hat mir zwar auch ein Nasenstüberl in dem Briefe geschickt, in dem Sie schreibt: gsau trpěliwy, wšak sy to sami udělaly – und bei Durchlesung dieser Worte fängt immer mein Herz zu bluten an, weil es wahr ist. Allein ich hätte viel mehr Verweis verdient, ano, karabatš by měla na mě poslat, kdybych giš dosti těžce a bolestně trestán nebyl —

Geliebte Mali, ich wünsche Ihnen, dass Sie stets glücklich, gesund, munter und fröhlich seien und also auf Rosen wandeln. Besonders, dass Ihnen stets der Kaffee schmecke. Der liebe Heiland geruhe in Ihrem keuschen Herzen seinen Sitz aufzuschlagen. Küsse Ihnen die Hände, Ihr Freund

Pater Cornelius.“

Úžas i zvědavost Věkový rostly od první řádky. Co je to, jak to sem přišlo! Co ty stesky neznámého pátera a ten poměr jeho – Bavilo jej to a s úsměškem ilumináta, jenž padl na kněžskou křehkost, znovu přehlížel list a zvláště poslední řádky o Spasiteli a Málčině srdci.

Psaní nemělo ani data ani udání, kde napsáno. Věk zevrubně prohlédl obálku. Adresa psána rukou jinou než list. Bedlivě srovnal písma a nepochyboval, že to nějaká zmýlená, že ta, jež psala jemu, Věkovi, jen nedopatřením vložila tento list do obálky. Psaní bylo asi, a bezpochyby, jí posláno. Až sezná svůj omyl!

Podíval se znovu na obálku. Poštovský kolek byl rozmazán a nejasný. „Leit…,“ rozeznal na něm, a to ne snadno a ne určitě. Tedy snad „Leitmeritz“ nebo „Leitomischl“. Jistě toto. V Litoměřicích neměl nikoho, v Litomyšli žila teta s dcerami! Jsou dvě, to Věk věděl, teta tenkráte před lety v psaní uvedla i jejich jména. Ta však zapomněl. Tuje Máli a Baruška, jistě jeho sestřenice. Uslyšely o požáru v Dobrušce, vzpomněly na něj, Máli psala, ale popletla se a místo řádků upřímného účastenství poslala vzdechy P. Kornela. Co by asi ten pan páter říkal! A bude-li Máli psát a hlásit se.

Věková, když o té zmýlené uslyšela, mínila, je-li tomu tak, že ta Máli se sotva bude hlásit.

„A líto jí bude tohohle psaní —“

„Poslat je zpátky, to nejde. Nic nevím, kdožpak ví – Počkáme – Zatím psaní schovej.“

Nikdo se však nepřihlásil a Věk pak i zapomněl v tom neslábnoucím proudu práce a starostí, jak dohlížel na stavbu i na hospodářství, jak se musil starat o materiál a peníze ke stavbě, když první pomoc, Kosařova a z opočenské sirotčí kasy, kvapně se sesýchala, když se nadto hrnuly starosti o potřeby městské, když musil do schůzí a měl z nich ještě různé povinnosti a mrzutosti.

Dům stavěl všechen ode zdi. Plán byl na patrový s klenutou podsíní; nad ní v ponebí v průčelí do rynku měla býti tři okna, v přízemí z podsíně troje dvéře. Vpravo vlevo do krámů, z nichž jeden chystal pro obchod s plátny, druhý pro kramářské zboží a železo. Dvéře mezi nimi vedly na síň a do místností za krámy. Chlévy vzadu a kolna měly být roubeny.

Věk se stavbou chvátal a sehnal co nejvíce zedníků a dělníků, jen aby dostal stavení do podzima pod střechu. Stavba však nerostla, jak si přál. Bývalo zle o řemeslníky, když je skoro na každém spáleništi sháněli a když obec s pomocí vrchnostenskou zřizovala opuštěný kostel, stavěla na radnici a budovala na náměstí dřevěnou kapli. Tu sroubili nejdřív a postaven do ní z kostela zachráněný oltář.

Za červnové krásné neděle volal zvonek poprvé do ní na první bohoslužbu. Lidé se k ní hrnuli jako o pouti, takže svatyňka nestačila. „Právo“ městské a s ním také Věk dostali se na pohodlnější místo až k oltáři v májích, v svěžích březových haluzích. Ostatní stáli těsně, jako nacpáni, a ještě se nevešli. Konec zástupu byl venku, až kus před kostelíkem.

Nepestřil se živými barvami sukní a šátků, plen a pentlí, netřpytil se blýskotem zlatých čepců sousedek. Všichni přišli jen prostě, až chudě odění, zámožní kdys měšťané a měšťanky, dcerky a synové jejich v obleku jednoduchém, namnoze darovaném. Sotva však byli, když chodili ještě do starého, výstavného kostela v plné parádě, tak zbožně dojati jako v tomto roubeném kostelíku prostřed zničeného svého jmění, prostřed pustých spálenišť a stavenišť, do něhož se poprvé sešli jako do azylu v své tísni, v svém zápase o přístřeší a skývu, poprosit o sílu a požehnání lopotnému dílu i jejich polím, kdež v ten čas vadla jejich jediná naděje. Osení se tam bujně nevinilo, chřadlo a stíny neúrody a drahoty začaly se již jevit.

Farář nebyl výmluvný kazatel, okolnosti však samy, vzpomínky na den hrůzy, na strašlivé moře plamenů, na jejich oběti a místo samo rozechvěly mysli všech tak, že i prosté slovo kazatelovo, srdečnější jeho zvuk dojímaly až k slzám.

Věk naslouchal zasmušile. Více jej pohnulo, když lid o hrubé mši zazpíval, když jeho píseň zvučela nevelkou prostorou i venku pod vysokým modrým nebem, odkudž se lilo zlaté světlo na oltář v zelenavou šeř jeho mají, na bílé voskovice, jejichž mihavé plameny v zářivém tom proudu vybledlé se kmitaly.

Varhany nehřměly, kůr nezvučel figurální hudbou. Ale ten zpěv zástupu zněl v tu chvíli tak vroucně, z hluboká duše, jako pokorná, vroucí modlitba. Věka ta dověrnost dojímala, sám však jejího blaživého tepla nepocítil. Líto mu bylo lidu, smutek i soustrast padly mu v tom vyzářeném povznesení do duše, když vzpomněl na pole, jak je ráno viděl, když si vyšel za město obhlédnout stav osení, kam pro stavební práce nemohl už kolik dní. Co viděl, žloutnoucí jaře, hubené ozimy místem vyhynulé, bylo pro rolníka zoufalé. Jen zázrak by mohl pomoci a v ten nevěřil. Na mysl dolehlo, jak bude po bídných žních.

Povyjasnilo se mu až pozejtří, když došlo číslo Krameriových novin. Co svou zprávu Krameriovi zaslal, čekal v každém čísle zmínku o neštěstí svého rodného města a vyzvání ku pomoci. A tu po čtyřech nedělích vypisovaly Krameriovy noviny požár v Dobrušce v Králohradeckém kraji, jak udělal Věk; a nakonec četl: „Poněvadž tito nebozí nešťastní větším dílem jen z práce rukou svých ze dne na den živi jsou a nyní právě o všecko přišli, nebudeť zajisté žádného, an by tímto hrozným neštěstím jejich v srdci se nepohnul a pomocí, o kterouž sama citedlnost lidská volá, jim ochotně a laskavě nepřispěl —“

Pramen darů a příspěvků pohořelým, prvotně vydatný, ale tou dobou chabnoucí, oživl po této zprávě a po tom vyzvání. Nějaký čas bylo to cítit. Na radnici docházely hojnější příspěvky, a nejvíce na penězích z Prahy; také P. Vrba a doktor Held poslali. Než to bylo jenom načas. Hlavní pomoc, jež měla nejvíce vytrhnouti, selhala.

Žně byly bídné tu i v okolí i dále v kraji, všude, tak jak se dalo očekávati. Ceny obilí nejen neklesly, nýbrž začaly i stoupat, zvláště když různí spekulanti a vydřiduchové, sehnavše předtím zásoby starého obilí, nic nedávali do prodeje.

Nikde se nerozléhaly veselé písně žneček, smích se neozval, nezaléhaly veselé pokřiky z pole na pole, ze stráně v dol. Hubené byly snopy, a odkud jindy kolísaly se vozy plné mandelů vysoko narovnaných, odjížděly nyní lehko s nevelkým nákladem. Stohy všude nízké, a komu stodola neshořela, zůstala mu světlá, i když do ní svezl všecko své požehnání.

Věk na chléb sklidil, čistého však výtěžku na penězích. nečekal. Ba počítal, že stěží mu ostane na Vašíka, na jeho studie, až ho na podzim zaveze do škol. Za těchto trudných dní zašel přece jednou, a dost rychle, s novinami k sousedu Bílkovi. Bylo koncem srpna kvečeru, kdy starý Bílek, vrátiv se z pole, pokuřoval si za stavením na zahradě. Hned poznal, že se něco stalo.

„Co je, Františku, co nesete!“ volal na Věka rychle docházejícího.

„I nesu, sousede, a nevím, co řeknete. První,“ Věk stanul u souseda pod starou jabloní už žloutnoucí, „že Bonapart se chystá na korunovaci.“ Vytáhl z kapsy noviny – „Píšou, že se dělají veliké přípravy a že budou mnohé a nákladné slavnosti.“

„To se dá myslit, ten si dá intrády zatroubit a parády nadělat. To padne peněz. A co ještě —“

„Tohle.“ Věk rozbalil číslo a četl: „Z Vídně 15. srpna. Dne 11. toho, Jeho cis. král. Milost vydal provolání, podle kterého krom titulu římsko-německého císaře také titul dědičného rakouského císaře přijímá a ustanovuje.“

Bílek, jako by se lekl, vyndal dýmčičku z úst a žasna zapomněl bafat. Jen poslouchal, jak Věk četl: „Aby se titul osobám obojího pohlaví arciknížecího domu císařští královšťí princové a princezky, taktéž rakouská arciknížata a arcikněžny, pak císařské a královské Vyvýšenosti dával —“