F. L. Věk (Díl čtvrtý)
- -
- 100%
- +
Vašík stál nehnuté a jako strnulý hleděl za piaristy jako za zjevením strach budícím, až zašli do dlouhé koleje s dvěma řadami oken v holém, šedém průčelí, jež vypadalo ještě mračněji, jak se nad klášterem neslo těžké, ocelivé nebe. Od zámku v žlutém stromoví vanul sychravý vítr a vírem poháněl silnicí spadlé listí. Kalný přísvit na všem.
Vašík se rozsmutnil a strach šel na něj z těch přísných budov, z houfců studentů, kteří tak vesele, tak jistě si vedli, hovořili a přecházeli. Ti všichni už jsou přijati a nemusí se zkoušky strachovat, a on – Důvěra ho opustila a zmáhala ho malomyslnost.
Zatím ho tety soudily, zvláště Baruška, že se zdá pořádný, že je zvěděný, že má všecko tak čisté a v pořádku, a bez parády. Máli chválila, že je způsobný, a stará Jetmarová potěšena, blažená, že dcery jsou spokojeny, že nehubují a že má bratrancova vnoučka, živě přichvalovala, a že hodný hošík, a celý Franc, celý nebožtík dědek, kdyby ho byly znaly, a že to s ním půjde, že jim nebude překážet —
Večer se jim objevil jako malý Šalamoun. Když seděli u večeře, u které také Věk musil zůstati, prohodila Baruška, to že má Vašíček tetek, že nebudou ani vědět, kterou volá, tadyhle panímámu —
„To je babička,“ vpadl Vašík znenadání. Tak mu to slovo uklouzlo a Věk se podivil, jak ženskými trhlo, jak sestry na sebe pohlédly a staré tetě, zdálo se mu, mihl se ruměnec uvadlou tváří. Snad by je mrzelo – Ale v tom Baruška, a neostře, nýbrž s úsměvem:
„A proč babička.“
„Protože je stará a jako naše babička.“
Věk synkovi pomohl a pověděl, jak i jemu bylo, když paní tetu poprvé zhlédl.
„A tak to ostane!“ rozhodovala Baruška. Máli přisvědčovala.
„Tak mají vnoučka, maminko —“ Znělo to bez výčitky, měkce, ale stará přece jako by se lekala, že zůstal osten, že to dcery zabolelo, omlouvala se pohledem-i trhanými slovy:
„A snad bys, Baruško, snad byste, děti —“
Když se Věk po večeři chystal do hostince na nocleh, připomenula mu Baruška znovu, co mu již řekla, když přijel, zítra že to snad půjde, sic že by prezent neškodil, na to že v klášteře jdou, ale když psali panu páteru Kornelovi a ten zase panu páterovi Damasovi, to že také něco vydá.
Věk poděkoval, musil, bezděky však stáhl obočí, jak zaslechl o prezentech. Neřekl však nic, vida, že sestřenice to béře jako zvyk, jako nutnost, a že neváží, co na tom nepravého.
Ráno zavedl synka do gymnasia, kdež se mělo rozhodnouti. Před budovou zase šum, plno studentů i na chodbě dole i na dřevěných, širokých schodech. Všude studenti a tatíkové, městští i sedláci, v dlouhých kabátech makové nebo tmavozelené barvy, v brslenkách po kolena, v punčochách nebo ve vysokých botách. Sem tam prokvetal i kožich vyšívanými květy. Všichni byli dlouhých vlasů, upracovaných, těžkých rukou, všichni smekali a hluboce uctivě pozdravovali, když přicházeli piaristé profesoři v tmavomodrých pláštích, ten s hlavou vzhůru, ten děkuje vlídně na všechny strany.
Věk, cítě sám jakousi ouzkost, již nemohl zaplašit, hleděl jinak na profesory nežli jindy a uctivěji pozdravoval. Pak došlo na Vašíka. Vzali si ho do jedné z tříd… Věk čekal, obcházel dvéře, číhal, otevřou-li se, pustí-li syna, s jakou vyjde, roztržitě odpovídal jakémusi tatíkovi, jenž se ho na něco ptal; vyšel pak i před gymnasium, vrátil se zase na chodbu ke třídě. Až se dvéře otevřely a Vašík vyrazil ven, zardělý, s očima napětím dosud jako horečnýma.
Za ním vyšel piarista v sutaně, nevelký, dost mladý, byl jako rtuť, a rovnou k Věkovi.
„Oni jsou pan Věk —,“ mnul si ruce, usmíval se a černá očka mu jen hrála, „no, ist nicht durchgefallen, aber v němčině nic kovaný! Měl by vlastně do preparandy, ale když tady páter Damas – a pak se bude učit a privát také mnoho spraví. Privát bude muset mít, privátek —“ Mnul si zas ruce a usmíval se zeširoka.
Věk poděkoval, a když s hochem vycházel, vydechl si. Rozhodnuto, první krok bez úrazu. Ale čisté radosti neměl. Cítil tu protekci i ten útok v tom velebném privátu. Zato Vašíkovi bylo, jako by se vyloupl z těžkého krunýře, a jak vykročili z gymnasia na prostoru před kostelem, zdál se mu den jasnější a krásnější, ač slunce zrovna tak zářilo, jako když sem šli.
Cestou do bytu koupil Věk, čeho malému studentu bylo potřeba, knihy, papír a jiné školní potřeby. Tak uběhlo dopoledne a odpoledne se chystal na cestu. Vašík sice zaprosil, aby tu ten den ještě ostal. Než doma čekalo tolik práce, a proto Věk, ač dosti těžko, odřekl. A viděl, jak od toho okamžiku hoch zesmutněl, jak je schlíplý. Naposledy mu svitlo veseleji v očích, když stará Jetmarová v pokojíčku navrhla, balíc Věkovi něco jídla na cestu, že by mohl tatínka na kus vyprovodit.
V tu chvíli stanul Věk sám proti Máli. Děkoval jí a žádal, aby prominula, kdyby snad Vašík někdy byl obtížným.
„A ne, nebude,“ odvětila živěji, „a jsem ráda, že ho máme, kvůli mamince, a Vašíček je hodný.“ Na okamžik se zamlčela, jako by se rozmýšlela, a pojednou se tišeji optala, jak je, jak povídal, nenašlo-li se to psaní – A sklopila oči.
„Je vám ho líto —“
„Kdoví do jakých rukou —“
„Do spolehlivých.“
„Máte je —,“ řekla chvatně.
„Promiňte, že jsem minule —“
„O já hned věděla.“
„Nemohl jsem jinak.“
„A —“
„Ale teď už nemám právo.“ Sahal do náprsní kapsy. „Neříkal jste nikomu —“
„Nikomu!“ Že ženě pověděl, neměl za porušení diskrétnosti. „Nikomu.“ A vřeleji, s oučastenstvím dodal: „Rozumím vašim citům.“ Položil zabalený list na rám, u bílé roušky, která byla na pokrytí umělého vyšívání.
Máli podala Věkovi ruku a mírně zardělá řekla tiše, sentimentálně, zase klopíc zrak:
„Je v nich mnoho zármutku. Děkuju.“
Přišla stará Jetmarová s Vašíkem jako orodovnice, že by rád tatínka vyprovodil. A za chvíli vyprovázel, sedě na voze vedle Věka, jenž mu dával poslední napomenutí, zvlášť aby na maminku pamatoval, aby neměla zármutek kvůli němu. Vašík seděl jako kuřátko. Otcova slova kanula v pohnutou mysl jako semeno do vláčné půdy —
Vyjeli za město, vůz hrčel rovnou silnicí, až se pojednou zdvihla, vedouc odtud dál po kraji nevysokého svahu nad mělkým, lučinatým údolím, nyní vybledlým a pustým. Na té výšině zarazil vůz u staré plané hrušky, jejíž žlutohnědé listí, hrubě prořídlé, hlasně šelestilo v studeném větru.
Tady Věk naposledy Vašíka přivinul, políbil, pohladil. Hoch vylezl z vozu, nevěda jak. Viděl otce, jak se ještě vychýlil, ruku mu podal, slyšel jeho slova, ale v svém pohnutí nerozuměl. Vůz se rozjel. Věk se dosud ven nahý.bal, kyna Vašíkovi, jak dlouho bylo možná. Ten stál jako kamenný, hledě za vozem, jehož bělavá plachta, třesouc se u větru, vzdalovala se dlouhou silnicí jako plachta mizející lodi, až v ohebu, za vyrudlým břehem, zanikla —
Zůstala jen prázdná silnice. Vašík pobledlý chladem a rozčilením stál a čekal, jako by vůz se měl ještě jednou objevit. Ale prázdno, pusto. Stál sám, sám, tak opuštěný, jak bolestně cítil; a tak dlouho nikoho neuvidí, a tak daleko domů, tak daleko – Nohy mu slábly, jako vysílen usedl u cesty do chudé trávy a dal se do usedavého pláče. Výš nad ním, ve břehu šelestila stará planá hruška a vítr roznášel její chudé, zlatohnědé listí —
VII. O NOVÉ SPOLEČNOSTI A SMUTNÉ NOVINĚ
Za zimního podvečera, bylo třetího prosince t. r. 1804, seděl Jeník rytíř z Bratřic v druhém pokoji svého bytu na Spálené ulici u tmavého psacího stolu, na němž hořely dvě svíčky v stříbrných svícnech. Byl v županu a.přebíral se v otevřené zásuvce plné papírů. Už hodnou chvíli hledal malou pergamenovou knížku, kterou si přinesl z vojny, z posledních let, kdy stával se svými granátníky proti Francouzům, a do kteréž si zapisoval i v tichém stanu i na piketě nebo po srážkách. Naposledy před pěti lety, po krvavé bitvě u Stockachu.
Záznamy ty hledal bez rozčilení, klidně, pozvukuje si přitom příjemným hlubokým hlasem. Do tlumené noty dudácké písně zaharašilo chvilkou z ulice hrčení kočárů a stále hučel praskavě oheň v bílých, starších už rokokových kamnech v koutě pokoje vpravo ode dveří.
Papíry ze zásuvky rostly na stole do kupky a pořád knížka nikde a pořád jako včelí bzukot ta tlumená nota; pak už se jen první dva verše opakovaly: „Kdyby mně to pánbůh dal, aby si mě dudák vzal —,“ až naráz ztichly, jak setník nahlédl do svazku listin. Nahlédl a neodložil jako ostatní, nýbrž přehlížel, obracel prostý seznam, sloupce holých slov. Byl to ouřední, německý inventář pozůstalosti po nebožce matce, zemřelé před devíti lety v Táboře – Kolik let už neměl té listiny v rukou. Jemu ta mrtvá slova oživovala, mnohé z těch předmětů mihly se mu jasně v barvách a v podobě, jak je doma viděl. Kus mládí z nich vanulo a zjasňovaly obraz matčin.
Neunavovalo ho čisti seznam nábytku, náčiní, šatstva – Vzpomněl na ten „Halstuch mit türkischen Blumen“, mihla se mu „Puderschachtel“ a „Tabak-Tose“ otcova, matka nešňupala jako mnohé dámy, a „Prisl–Ribeisen“, jímž starý Drábek třel tabák. A dva obrazy tu, Panny Marie a svaté Máří, na ten se pamatoval, a tu za kuchyňským náčiním „verschiedene Betbücher“ – V sametu vázané francouzské, ty tam jistě byly, a starší ještě, v stříbrném kování, české, jež měla matka po paní bábě na památku —
Nebožka matka jako by vedle stála. Viděl ji, důstojnou postavu (byla rodem Malovcova z Kosoře) v napudrovaném, vysokém účesu, v hedvábných šatech dlouhého života, jak sedí v těžkém kočáru ohromných per vedle nebožtíka otce v bílé vlásence s copem a on sám jako chlapec s mladší sestrou proti nim, jak v neděli ráno vyjížděli do kostela z radvanovského zámečku alejí vysokých topolů suchou silnicí vyzářenou ranním sluncem, jak kočár hrčel, skřivani zpívali, jak se kolem osení zelenalo a vlnilo, jak bylo pěkně, volno, veselo.
A jak se s matkou pak loučil, když ho přísný otec vyvážel do Prahy k jezovitům do semenarium svatého Václava v Dominikánské ulici, do oddělení nobilium. V zamyšlení obracel list, zrak utkvěl na poslední stránce, již podepsali ouředně „Petrus Žiwna Magts-Raitoffizier“ a „Johann Kellner Swgedek toho“ a „Wencl Wlach Swiedek“.
Setník už nečetl. Hleděl do minulých let, vzpomínal, jak se s matkou shledal, když se vrátil z turecké vojny, od Bělehradu, kdež byl s Laudonem jako fáhnrich, a jak psávala pak za ním do pole, když bojovali s Francouzi, jak když byl u Limburku raněn —
„Pane barone,“ ozvalo se za ním uctivě, „poslušně hlásím, že je čas, aby ráčili jít —“
Tak hlásil Lukáš Burian, chlapík jako hora, asi čtyřicetiletý, někdy tesař granátnické setniny Jeníkovy, samým kapitánem z vojny vykoupený, nyní jeho sluha, v tmavé kamizole, v tmavých vlněných punčochách a ve střevících.
„Kolik je hodin?“ ptal se Jeník.
„Půl sedmé pryč.“
„Ráno přišly dvě karty —,“ rozpomínal se rytíř.
„Tři, pane barone, od pana hraběte Des Foursa, od pana rady Štěpá-novského a od paní baronky Skronské. Tam dnes ráčejí, donesl jsem oznámení.“
„Já vím.“ Skládal papíry zase do zásuvky. „Jak tam je?“
„Pěkně, tiše mrzne.“
„Plášť, klobouk a vodu uchystej.“
„Je uchystána.“
„A nečekej, dnes přijdu později.“ Zavřel zásuvku. Burian přinesl plášť a klobouk, pak odešel do předsíně —
Za malé půl hodinky odcházel Jeník z Bratříc z bytu. Burian mu svítil svíčkou po schodech dolů. V ten okamžik vyrazilo z jedněch dveří přízemního bytu v průjezdu děcko dobře dvouleté, světlých vlásků, v sukénce, v plstěných bačkorách, do chladného průjezdu osvětleného visutou olejovou lampou. Za dítětem vyběhla matka, vlasů hladce učesaných, s šátkem přes prsa, v červených punčochách, pantoflích, a volala polopřísně, polovesele:
„Jdeš sem, malý lucipere!“
„Tomášku! Tomášku!“ žertem zahrozil Jeník, docházeje ze schodů, „tatík tě požene k raportu!“
„I zasloužil by, milostpane barone,“ přisvědčila vesele Burianová, „nemůžu ho uhlídat; jak se jen dvéře pootevrou, frr – už je venku —“
„Bude do světa,“ a tatík Burian se smál.
„A bude tam plakat jako ty na vojně,“ škádlil Jeník, „ale kloučku, kdepak jsi – aha, v sukni. Copak Mikuláš – už ho brzy bude —“
„Pozejtří už bude chodit, pane barone,“ ohlašovala Burianová vesele. „Copak ti přinese?“ Jeník se shýbl k Tomáškovi. „Jablíčka, vid,“ odpovídala matka za syna, než ten směle opravil: „Koníčka!“
„I ty rejtárku,“ setník se zasmál, „to abych to svatému Mikuláši pověděl!“ Rozveselen šel k domovním dveřím. Burian i žena jeho děkovali, ta zvlášť, a přáli dobrou noc.
Bylo čiperno, ostře vanulo od Dobytčího trhu. Nad jeho rozlehlým, prázdným prostranstvím jiskřilo se plno hvězd z hlubiny temně modrých nebes. Nad řady osvětlených rudých oken, nad zčernalé mansardové střechy trčela jako obrovitý stín věž novoměstské radnice všecka temná, bez jiskry světla. V nárožích ulic mrkaly zarudlé plameny olejových lamp, výše v pustém prostranství zamíhalo se světlo ruční lucerny a neslo se vedle černého stínu vzhůru k Slovanům. Všude ticho a placho; vzdálené hrčení kočáru sotva z temna zalehlo, již umlklo.
V Ječné ulici, kam Jeník došel, ještě větší klid, ještě prázdněji. V mezerách mezi neúpravnými domy řídko stojícími, většinou patrovými, táhly se šeré zahradní zdi, nad něž se černaly holé koruny stromů. Zahrady kolem v mihotavém třpytu hvězd tiché, jako zaklené.
Dům baronky Skronské, patrový, barokový, stál nahoře na konci ulice, nedaleko Slepé brány. Měl mansardovou prejzovou střechu s vikýři a zastiňoval své nečetné sousedstvo výstavností, jakož i rozlehlou zahradou. Zahradní zeď táhla se od průčelí panského domu z obou boků, podél ulice jednou čarou s průčelím. Ostatek domů objímala rozlehlá zahrada plná křovin a stromů. Nejstarší, nejkošatější stály jako strážcové podél zdi. Zář z oken proudila do černého pletiva holých větví a její pruhy tiše v nich ležely jako průsvitná, zardělá mlha. Také okna do ulice svítila celou řadou.
Dům baronky Skronské byl jeden z těch četných domů, kam rytíře Jeníka často zvali. Rád chodil do společnosti a do těchto několika zvlášť, poněvadž v těchto kruzích bylo možná své mínění vysloviti v ten čas, kdy se každý ohlížel volnější slovo veřejně promluvit, kdy je cenzura dusila, kdy ve stínech reakce víc a víc se černajících číhalo protivenství za svobodné smýšlení.
Scházel se v těchto společnostech s muži, kteří jako on nezapomínali, jak bývalo v Českém království, a srovnávali, jak je, kteří lnuli k vlasti a její minulosti, třebaže po německu vychováni a třebaže i ten onen, jako baron Stentsch, byli i Němci rodem.
Prostorný, vysoký salón zelenavých čalounů, jasně osvětlený lustrem a svícemi v pozlacených dvouramenných svícnech do stěn zapuštěných, ozýval se hovorem nevelké společnosti rozdrobené v trojí skupinu.
V pozadí blíže koutu, u tmavého klavíru tenkých noh, za nímž v koutě zlatě se leskla nákladná harfa, seděla neť baronky Skronské, asi pětadvacetiletá, v bledě růžové tunice antického střihu, pod ňadry spjaté, vpředu kratčí, volnými záhyby splývající přes bílé šaty krátkých rukávů lehce vzdutých, v účesu á la Titus. Černými vlasy po celé hlavě zkadeřenými probělávala se růžová, jako dechová stuha. Společník, její bratranec, o dvě, o tři léta mladší, šlechtic Hanold, hubený a jako povadlý, v širokém nákrčníku, s hustým okružím bělostného žabotu ve výkroji tmavě zeleného fraku, ptal se jí (mluvili po německu) s úsměškem v tmavých, pichlavých očích, důvěrně k ní nachýlen, jak příbuzenství mu právo dávalo, slyšela-li, jak se chystají dámy na letošní Gesellschaftsball*.
Slečna, dcera po vysokém šlechtickém, ale nemajetném úředníku ve Vídni, jež poslouchala dost roztržitě a několikrát se plaše, mihem ohlédla po dveřích, usmála se na tuto otázku a řekla, tak aby jen pověděl, co chce říci, že jistě zas něco pichlavého.
„Ne nic, já jen budou-li mít dámy z ‚Kukátka‘ odvahu —“
„Hraběnka Šliková jistě, ta jistě půjde, slyšela jsem, že kvůli takovému pamfletistovi —“
„Ma foi! Velmi statečné!“
„A hraběnka Valdštejnová také.“
„Také?! O ta musí, ovšem —“ Přimhouřil oči, k nimž se vtom sběhla síť jemných vrásek, pozvedl bradu i mírně pravici se vztyčeným malíkem, a začal tlumeným hlasem, strojeně vážně deklamovat:
Der Königin zur linken Hand
sitzt im weissen, seidenen Fešand
die Gräfin Waldstein Hochgeboren.
Sie leckt die Finger und spitzt die Ohren
stets nach dem Major Wartensleben, – dem sie —
„Dost, Charles, nechci slyšet —,“ poroučela slečna rozhodně.
„Ty to znáš,“ škádlil bratranec.
„Neznám a nechci znát.“
„Jinde mne o ‚Kukátko‘ prosily —“
„A tys jejich prosby jistě neoslyšel. Vyslyš také mou.“
„Ale ty v tom nejsi, ani paní teta, ani tamhle hraběnka Bubnová. Baronka Vojvodová ano, a Šporková, hraběnka Vlčková, a baron Kapoun také, a víla Christalina —“
„Kdo je to —,“ zeptala se slečna maně, zvědavostí stržena.
„Ve flórových šatech kněžna Hohenzollern, víla ve flórových šatech jen tak. Voulez vous savoir devise? Cest une femme sans – Počkej, prosím, neodcházej,“ prosil a smál se, „vždyť je to tak psáno. A tak už mlčím. Tak —“
Slečna povstavši, už na odchodu, přísně hledíc, zase usedla.
„Už nic nepovím, ani o novém skládání. O tom tenoristovi, o Bassim, jak provází jakéhosi lorda Willougby pražským divadlem, o představení, to se ví, a že mu vykládá kdo a co, to se rozumí, že o dámách —“
„Slíbils —“
„Ale vždyť já to ještě ani nečetl. Nemohl jsem si to ještě opatřit. Je to také jen v opisech; snad Jeník má opis nebo doktor Held.“
„Held?!“ Slečna sebou živě hnula. „Ten že by takové nicotné věci sháněl?!“
„I jako lékaři s takovými známostmi dostane se leccos do rukou. A mluví se zas o karuselu,“ obracel, „bude zas na jaře s turnajem, v té boudě v kapucínské zahradě na dobročinný oučel; ten turnaj,“ vzpomínal, směje se, „bude prý mít Kaunic, Micherle, se Stampachem o Sallerovou —“
Sestřenice, zas už roztržitě naslouchajíc, ohlédla se po dveřích, otočila pohled na skupinu u krbu, kde seděla hraběnka Bubnová, rodem Kolovratová, vážná dáma šedých vlasů, svěží však barvy ve tváři. S ní seděl starý rytíř z Eisensteina, ještě s copem, a baron Ehrenburg, sice bez copu, ale rovněž jako rytíř Eisenstein ve střevících, punčochách a v nohavicích po kolena.
O Paříži mluvili, o Napoleonově korunovaci, která právě včerejšího dne byla, o báječné nádheře, jaká se na tyto dni chystá.
„A kdo, kdo to byl korunován!“ povzdechla hraběnka hněvivě. „Vzpomeňte, pánové, a s ním jaká císařovna! Taková císařovna! Paní generálová, dobrodružná panička! A kvůli nim sám Svatý otec musí do Paříže – A on, Napoleon —“
„Vábí teď a láká starou šlechtu,“ vpadl baron Ehrenburg, usmívaje se zlomyslně.
„Chce mít dvůr; takhle by ho nesehnal z těch svých maršálů tovaryšů. Ale stará šlechta —“
„Má mu dodat lesku, ó —,“ hraběnka sebou živě hnula, „doufám, že zůstanou svému králi a své cti věrni —“
Opodál dveří stála paní domu se svým kroužkem, dáma asi padesátiletá, štíhlá, v dlouhých, úzkých šatech přepásaných pod ňadry, s dlouhými rukávy, jejichž ozdobné zakončení krylo až i vrch dlaně po prsty. Na hlavě měla kulatý krajkový čepeček podobný turbanu, zpod něhož dle módy se dobývaly pramínky hnědých vlasů do čela i na spánky. Baronka Skronská byla hubená, uvadlá, v temných však očích dost ohně, živosti a ducha.
Zemský rada Slívka, starší pán, velký, ušlechtilého nosu, v tmavých punčochách a ve střevících, v černém fraku, s bílým šátkem na krku, naslouchal, oči do země, jako baron Stentsch, ani ne pětatřicetiletý, s vlasy nad čelem nakadeřenými, módně vystrojený, v úzkých nohavicích a botách, vášnivý milovník divadla, jemuž obětoval skoro všecko jmění, když před sedmi lety měl najato vlastenecké divadlo U hybernů a je řídil. Jim vykládal asi čtyřicetiletý elegán krátkých vlasů á la Caracalla, bílého čela, zdravě zardělých tváří.
Doktor Blumentritt, jemuž v tmavohnědých, velkých očích hořel lesk živého temperamentu, vypravoval novinu, vlastně její dotvrzení, že profesor Meissner nechá zdejší profesury na universitě, že bude přednášet jenom do vánočních ferií.
„A kam se dostane?“ ptala se baronka.
„Do Fuldy, za ředitele lycea. Nassavsko-oraňská vláda ho povolala, je to velice čestné.“
„Ale nechat universitní profesury, a po tolika letech,“ uvažoval vážně baron Stentsch. „Skoro dvacet let, co tu působí. Konečně já se nedivím. Být sem povolán Josefem a vidět, kam to nyní všecko jde a spěje, dávat si pozor na slovo tam, kde svobodomyslně a bez přetvářky přednášel,“ rozehříval se, slova zněla trpce, ostřeji, „a psát za takové cenzury, jaká tedje, v tom je mnoho pokoření.“
„A nikdo ho nepožádal, aby zůstal?“ zeptala se baronka, jež naslouchala s účastenstvím.
„Leda z Vídně —,“ odvětil baron s úštěpkem a pohnul pravicí, „tam budou rádi. Takové frajgajsty a frajmaury mít na universitní stolici – Kdyby nešel sám, dobrovolně, věřte, ujišťuju vás, že by přes čas musil.“
„Bude to těžká ztráta,“ přisvědčoval vážně doktor Blumentritt. „Nynější studentstvo je politováníhodno. Takové přednášky! Ach, s radostí, s rozkoší na ně vzpomínám!“
„A já na jeho Alcibiada —,“ přidávala se baronka Skronská.
„Byly to opravdu rozkošné chvíle při té knize.“
„Kdo bude mít radost,“ pokračoval baron Stentsch, jenž zasmušile naslouchal těm nadšeným vzpomínkám, „Jistě černí ptáci.“
„To snad,“ přisvědčoval rada Slívka, „no ale, i z nich nejeden bude litovat, že Meissner odchází. A on sám bude na mnohé vzpomínat. Na Vydru jistě; co se mu nadělal, jen co je pravda, co se navtipkoval o něm i v přednáškách, a vidíte, mám to od profesora Mikana, kolikrát po takové přednášce šel rovnou k Vydrovi a bavil se s ním jakoby nic třeba hodinu, dvě.“
„A věděl to Vydra?“ ptala se baronka.
„Věděl. Ale byl shovívavý, a pánové, snášenlivější k nekatolíkům, nežli byste myslili. Sic mluvíval ostře, ale mnohý chudý evangelický filosof by mohl povídat o jeho dobročinnosti.“
„Jak mu asi teď je —,“ prohodil baron Stentsch.
„Což mu je hůř?“ zeptal se Slívka kvapně.
„To jste neslyšeli, že ho ranila mrtvice?“ divil se baron.
Žasli, žádný nevěděl. Ptali se chvatně a dychtivě kdy.
„Prý dnes, jak jsem odpoledne slyšel. Je prý bez sebe.“
„Ale žije.“
„To ano —“
„Ubohý,“ litoval rada Slívka, „tak dlouho již vlastně umírat a ještě tohle!“ Obrátil se ke skupině hraběnky Bubnové, vědí-li —
Novina ta svedla všechny vjedno. I mladý Hanold i slečna Lory přikva-pili od klavíru a slečna se hned obrátila po baronce s otázkou, to že tam je asi doktor Held, proto snad že nejde.
Rytíř Eisenstein vzpomněl na Jeníka, ten že by jistě víc věděl.
„Kde jenom je náš rezonér,“ ptal se baron Ehrenburg.
„Však on nevynechá, je-li farao —,“ prohodil zlomyslně Hanold.
„Všecky nás zas oškube jako orel,“ jistil Eisenstein.
„Bude zas fulminovat,“ řekl doktor Blumentritt.
„A naříkat,“ přidal po česku rada Slívka, „že nic nemá; čtverák —“
„Sedm hodin,“ hlásila baronka Skronská žertem slavnostně, ohlížejíc se po sloupkových hodinách, stojících na římse nad krbem, „pan rytíř Jeník teď jistě vstoupí —“
Salónem veseleji rozšumělo, hosté se obraceli po dveřích, kterými v ten okamžik, jako by na něj čekal, vcházel skutečně rytíř Jeník v tmavomodrém fraku širokého límce, s bělostným nákrčníkem „moelleuse“, v úzkých, sivých nohavicích a v botách s holínkami, vlasů mírně, ne však uměle kolem čela zkadeřených. Vykračoval pružně, s jistou však vojenskou určitostí. Poklonil se paní domu, dámám, pozdravil pány, samé dobré známé.
Čekali od něho určitou zprávu i podrobnosti, a on sám nevěděl, že profesor Vydra byl raněn mrtvicí. Zpráva ta ho zarazila. Nebyl s ním blíže znám, setkal se s ním jen několikrát u Krameria v Expedici, neznal plně jeho působení, nebo v čas jeho největší slávy profesorské sloužil v poli, ale to dobře věděl, že slavený matematik a profesor je nadevše upřímný Čech. Proto ne bez účastenství vyslechl zprávu o ráně, která ho stihla.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.