- -
- 100%
- +
Oliver z něj nemohl spustit zrak. Zmocňoval se ho vztek. To měla být jeho brambora! Zmocnilo se ho nutkání vstát a smést všechno ze stolu, shodit to na podlahu. Úplně to viděl. Bylo by to pro něj ohromné zadostiučinění!
Oliverův pocit vzteku náhle nahradilo něco úplně jiného. Něco, co nikdy dřív necítil. S podivným zasvištěním se ho zmocnil podivný klid. Jako by jistě věděl, že se něco stane. V tu chvíli se od stolu ozvalo hlasité zapraštění. Jedna jeho noha se zlomila právě uprostřed. Stůl se naklonil ke straně. Všechny talíře po něm začaly sklouzávat a jeden po druhém padaly na podlahu. Byl to strašlivý zvuk.
Matka i otec vykřikli, oba překvapil náhlý vývoj událostí. Vyskočili ze židlí a hrášek s bramborami létaly všude kolem.
Oliver se prudce postavil. Byl v šoku. Může za to on? Způsobil to myšlenkou? To určitě ne!
Matka spěchala do kuchyně pro utěrky, kterými by mohla uklidit tu spoušť, otec zatím poklekl a prohlížel si stůl.
„Levnej šmejd,“ zavrčel. „Ta noha se zlomila přímo uprostřed!“
Chris nespouštěl Olivera z očí. Ať už Oliver tu nohu nějakým způsobem zlomil nebo ne, Chris to očividně kladl za vinu jemu.
S pohledem upřeným na Olivera Chris pomalu vstal ze židle. Z klína se mu skutálely brambory a hrášek. V obličeji byl stále brunátnější. Sevřel ruce v pěst. A pak vystartoval jako raketa, hnal se přímo k Oliverovi.
Oliver vyjekl a obrátil se k pasti. Rychle ji sestavoval.
Prosím, funguj! Prosím, funguj! přehrával si v hlavě znovu a znovu.
Všechno to probíhalo jakoby zpomaleně. Chris se tyčil přímo nad Oliverem. Oliver dupnul nohou na spouštěcí páku. V duchu si stále opakoval přání, aby past fungovala. Představoval si, jak letí voják vzduchem, stejně jako si předtím představoval padající talíře. A pak se dal mechanismus pasti do pohybu. Voják proletěl vzduchem, opsal oblouk a zasáhl svojí špičatou plastikovou puškou Chrise přímo mezi oči!
Čas se vrátil ke svému normálnímu tempu. Oliver zalapal po dechu, nemohl uvěřit tomu, že past fungovala.
Chris ohromeně stál. Voják spadl na podlahu. Na Chrisově čele byla malá červená tečka – stopa po plastikové zbrani.
„Ty malej zmetku!“ zaječel Chris a s nevěřícím výrazem si mnul čelo. „Za tohle tě dostanu!“
Vůbec poprvé ale zaváhal. Zdálo se, jako by se k Oliverovi bál přiblížit. Jako by se bál plivnout mu do ucha nebo ho praštit. Místo toho ucouvnul, jako by ho něco vyděsilo. Pak vyběhl po schodech a vzápětí bylo slyšet zvuk dveří, které za sebou zabouchl.
Oliver údivem otevřel pusu. Nemohl uvěřit tomu, že to opravdu zabralo! Nejen, že jeho vynález v poslední chvíli zafungoval, ale nejspíš dokázal silou myšlenky shodit Chrisovo jídlo na podlahu!
Podíval se na své ruce. Měl snad nějakou podivnou moc? Opravdu existovalo něco jako magie? Jen kvůli tomu, co se stalo, na ni nemohl začít věřit. Ale hluboko uvnitř věděl, že je jiný. Že skutečně má moc, kterou jiní nevládnou.
Nedokázal se teď na nic soustředit, takže se vrátil ke své knize. Už po milionté si četl o Armandu Illstromovi. Díky jeho vynálezu se teď zbavil Chrise. Vůbec poprvé v životě. Oliver teď víc, než kdy dřív toužil se s Armandem Illstromem setkat. Ta továrna opravdu nebyla daleko od jeho nové školy. Možná, že by se tam zítra mohl zastavit cestou domů.
Armando teď už ale určitě bude velice starý. Tedy za předpokladu, že ještě nezemřel. Při té myšlence se Oliverovi sevřel žaludek. Mrzelo by ho, kdyby jeho hrdina zemřel, aniž by měl možnost se s ním setkat a poděkovat mu za jeho past!
Znovu si přečetl pasáž o Armandovi a jeho řadě nefunkčních vynálezů. Uvádělo se v ní – poněkud ironickým tónem, jak si Oliver povšiml – že byl Armando Illstrom velice blízko vynálezu stroje času. Pak ale vypukla druhá světová válka. Jeho továrna byla uzavřena. Když ale válka skončila, Armando se o dokončení stroje času nepokoušel a všichni se mu vysmívali, že s ním vůbec kdy začal. Nazývali ho „malým Edisonem.“ Olivera by zajímalo, proč s tím Armando přestal. Určitě ne proto, že se mu někdo posmíval.
Musel tomu přijít na kloub. Rozhodl se, že zítra do té továrny zajde. A pokud je Armando Illstrom stále naživu, zeptá se ho, co se stalo s jeho strojem času.
Zpoza rohu se vynořili rodiče, celí špinaví od jídla.
„Jdeme spát,“ oznámila matka.
„A co moje přikrývky a další věci?“ zeptal se Oliver a sjel pohledem k holému výklenku.
Otec si povzdechl. „Předpokládám, že chceš, abych je přinesl z auta, že?“
„To by bylo fajn,“ odpověděl Oliver. „Chtěl bych se pořádně vyspat, když jdu zítra do školy.“
Stejně jako narůstala bouře venku, zvětšil se i jeho pocit hrůzy, který cítil při pomyšlení na zítřek. Už teď věděl, že to bude jeden z nejhorších dnů jeho života. Když už nic jiného, alespoň se chtěl vyspat, než mu bude muset čelit. V nových školách už zažil tolik příšerných prvních dnů a zítřek bude dalším v řadě.
Otec váhavě otevřel dveře. Dovnitř se vehnal závan větru. Otec vyšel ven a během několika okamžiků se vrátil i s Oliverovým polštářem a přikrývkou.
„Brzy ti seženeme postel,“ řekl a podal obě věci Oliverovi. Po celém dni v autě byly studené.
„Děkuju,“ odpověděl Oliver a byl vděčný alespoň za tohle.
Rodiče odešli, zhasnuli světla a nechali Olivera v temnotě. Jediné světlo v místnosti teď pocházelo z pouliční lampy venku.
Znovu se ozvalo zahučení větru a okenní tabulky se zachvěly. Oliver cítil, že bouře bude opravdu velká. Ve vzduchu se vznášelo něco zvláštního. V rádiu slyšel, že by mělo jít o bouři století. Nemohl si pomoct, těšil se na ni. Většina dětí by se bouře bála, ale Oliver se bál jen svého prvního dne ve škole.
Přešel k oknu a opřel se lokty o římsu tak jako předtím. Nebe bylo téměř úplně černé. Oliver sledoval tenký strom, jak se ve větru naklání. Zajímalo by ho, jestli se zlomí nebo ne. dokázal by si představit, jak tenký kmen praská a strom letí vzduchem, jak ho prudký vítr nese někam pryč.
A pak si jich všiml. Přesně ve chvíli, kdy se málem zasnil si všiml dvou postav stojících právě u toho stromu. Žena a muž, kteří vypadali téměř jako on. V podstatě by to mohli být jeho rodiče. Měli milé tváře, drželi se za ruce a usmívali se na něj.
Oliver odskočil od okna. Vyděsilo ho, že si vůbec poprvé v životě uvědomil, že nemá rysy ani jednoho ze svých rodičů. Oba měli tmavé vlasy a modré oči, stejně tak i Chris. Oliver měl ale vzácnější kombinaci blond vlasů a hnědých očí.
Oliver se náhle zamyslel, jestli jsou jeho rodiče opravdu jeho rodiči. Možná, že právě proto ho vlastně neměli rádi? Znovu se podíval z okna, ale obě postavy byly pryč. Zahrávala si s ním jeho představivost? Obě postavy ale působily tak skutečně. A tak povědomě.
Zbožné přání, uzavřel celou situaci Oliver.
Posadil se zpátky ke chladné zdi a schoulil se do výklenku, který měl sloužit jako jeho nový pokoj. Přitáhl si kolena k hrudi, přetáhl přes sebe přikrývku a náhle si uvědomil – věděl to s naprostou jistotou – že se všechno změní.
KAPITOLA DRUHÁ
Oliver se vzbudil s pocitem úzkosti. Celé tělo ho bolelo ze spaní na tvrdé podlaze. Přikrývky nezabránily chladu, aby se mu zakousl až do kostí. Olivera vlastně překvapilo, že vůbec usnul – vzhledem k hrůze, kterou cítil při pomyšlení na první den ve škole.
V domě bylo naprosté ticho. Všichni ostatní ještě spali. Oliver si uvědomil, že se opravdu probudil dřív, než potřeboval – oknem do místnosti pronikalo matné světlo východu slunce.
Přinutil se vstát a vykoukl z okna. Vítr v noci napáchal spoustu škod. Strhal ploty a schránky na dopisy, po chodnících rozházel odpadky. Oliver se zadíval na hubený, pokroucený strom, pod kterým včera večer viděl přátelskou dvojici. Tu, která vypadala jako on sám a přiměla ho se zamyslet, jestli je vůbec příbuzný Blueů. Zavrtěl hlavou. Opravdu to bylo jen zbožné přání. Kdokoli, kdo by měl za bratra Chrise Bluea, by zpochybňoval příbuzenský svazek s ním!
Věděl, že má chvíli času, než se probudí zbytek rodiny, a tak se odvrátil od okna a zamířil ke kufru. Otevřel ho a zadíval se na všechna kolečka, dráty, páky a tlačítka, která nashromáždil pro své vynálezy. Usmál se, když jeho pohled padl na past, kterou včera použil na Chrise. Ta ale byla jen jedním z Oliverových mnoha výtvorů a ani zdaleka nebyla tím nejdůležitějším. Nejvýznamnějším Oliverovým vynálezem bylo něco trochu složitějšího a mnohem důležitějšího – Oliver pracoval na něčem, co by ho mohlo zneviditelnit.
Teoreticky to bylo možné. Přečetl si o tom úplně vše. V podstatě byly pro zneviditelnění objektu důležité pouhé dvě věci. Tou první bylo ohnutí světla kolem objektu, tak, že by nevrhal stín – podobně, jako se láme světlo v plaveckém bazénu a plavci tak vypadají podivně zploštělí. Druhou nutnou věcí byla eliminace obrazu objektu.
Teoreticky to znělo velice snadno, Oliver ale věděl, že existuje důvod, proč se ještě nikdo nezneviditelnil. Jemu ale nic nemohlo zabránit v pokusech. Potřeboval to dokázat, aby měl možnost uniknout ze svého mizerného života. A nezáleželo na tom, jak dlouho to bude trvat.
Sáhl do kufru a vyjmul z něj kusy látek, které nasbíral, když pátral po něčem s negativními refrakčními vlastnostmi. Naneštěstí se mu zatím nepodařilo najít vhodnou látku. Pak vyjmul všechny cívky z tenkého drátu, které potřeboval k tomu, aby elektromagnetickým vlněním ohnul světelné paprsky. Naneštěstí nebyla žádná z nich dostatečně tenká. Aby fungovaly, musely by být tenčí než čtyřicet nanometrů, což bylo pro lidskou mysl něco nepředstavitelného. Oliver ale věděl, že někdy, někdo, někde vyrobí stroj, který dokáže navinout dostatečně tenké cívky. A stroj, který dokáže utkat dostatečně refrakční látku.
V tu chvíli zaslechl Oliver, že rodičům zvoní budík. Rychle všechno sbalil, protože dobře věděl, že rodiče teď půjdou vzbudit Chrise a kdyby se Chris, byť jen doslechl o tom, co Oliver chystá, všechno by zničil.
Oliverovi zakručelo v břiše. Uvědomil si, že přichází další den, kdy ho bude Chris týrat a šikanovat. Raději by se měl najíst, než se objeví.
Prošel kolem rozbitého stolu a zamířil do kuchyně. Většina skříněk byla prázdná. Jeho rodina zatím neměla možnost zajít na nákup. Oliver ale našel krabici cereálií, kterou s sebou vzali při stěhování. V lednici bylo mléko, takže ho rychle nalil do misky a připravil si tak rychlou snídani. Právě včas, protože o chvíli později vešli do kuchyně jeho rodiče.
„Kávu?“ zeptala se matka otce rozespale. Ještě si ani nerozčesala vlasy.
Otec souhlasně zahučel. Podíval se na rozbitý stůl a hlasitě vzdychl. Vytáhl ze skříňky lepicí pásku a při opravě nohy stolu sebou několikrát škubl bolestí.
„To ta postel,“ mumlal přitom. „Je rozviklaná. A matrace proleželá.“ Zamnul si záda, jako by chtěl podtrhnout svá slova.
Oliver ucítil příval zlosti. Jeho otec alespoň spal v posteli! On spal na přikrývkách ve výklenku! Taková nespravedlnost.
„Nevím, jak přežiju celý den v callcentru,“ dodala Oliverova matka a postavila kávu na nouzově opravený stůl.
„Ty máš novou práci, mami?“ zeptal se Oliver.
Vzhledem k neustálému stěhování bylo pro jeho rodiče v podstatě nemožné mít práci na plný úvazek. A když byli rodiče nezaměstnaní, bylo všechno ještě těžší. Pokud si ale matka našla práci, přineslo by mu to lepší jídlo, hezčí oblečení a kapesné na nákup dalších drobností na vynálezy.
„Ano,“ usmála se unaveně matka. „Já i taťka. Máme ale dlouhé směny. Dnes máme zácvik a potom budeme hned pracovat. Takže tu nebudeme, až se vrátíš ze školy. Chris na tebe ale dohlédne, takže se nemáš čeho bát.“
Oliverovi se sevřel žaludek. Byl by raději, kdyby se o něj staral kdokoli jiný, hlavně ne Chris. Vlastně se o sebe dokázal postarat i sám.
Jako by ho přitáhlo vyslovení jeho jména, byl Chris náhle v kuchyni. Byl to jediný člen rodiny, který vypadal, že se dobře vyspal. Protáhl se a teatrálně zazíval, tričko mu přitom vyjelo výš a odhalilo jeho kulaté, růžové břicho.
„Dobré ráno, drahá rodino,“ pronesl se sarkastickým úšklebkem. Hodil ruku Oliverovi kolem ramen a stiskl ho v kravatě, kterou dovedně maskoval jako bratrské objetí. „Jak je, prcku? Těšíš se do školy?“
Chris držel Olivera tak pevně, že téměř nemohl dýchat. Rodiče si šikany jako obvykle nevšímali.
„Nemůžu… se… dočkat,“ vymáčkl ze sebe Oliver.
Chris Olivera pustil a posadil se proti otci.
Matka přinesla talíř s toasty namazanými máslem. Položila ho doprostřed stolu. Jeden si vzal otec, pak se k talíři naklonil Chris a sebral všechny zbývající kusy. Na Olivera už nic nezbylo.
„HEJ!“ vykřikl Oliver. „Viděli jste to?“
Matka se podívala na prázdný talíř a vyrazila ze sebe jeden ze svých vyčerpaných povzdechů. Podívala se na otce, jako kdyby čekala, že snad něco řekne. Ten ale jen pokrčil rameny.
Oliver sevřel ruce v pěst. Tohle bylo neskutečně nespravedlivé. Kdyby se nepřipravil, přišel by kvůli Chrisovi o další jídlo. Rozčílilo ho, že se ho ani jeden z rodičů nikdy nezastal. V podstatě si nevšímali toho, co Chris neustále dělá.
„Půjdete do školy spolu?“ zeptala se matka, očividně se snažila změnit téma.
„To nejde,“ pronesl Chris s plnou pusou. Na rtech se mu lesklo máslo. „Kdyby mě viděli se šprtem, nikdy si nenajdu kamarády.“
Otec pozvedl obočí. Na okamžik se zdálo, že Chrisovi něco řekne. Že mu vynadá za to, jak se Oliverovi posmívá. Nakonec se ale rozhodl nic neříct, protože si jen povzdechl a vrátil se pohledem ke stolu.
Oliver zaskřípal zuby a snažil se držet svůj narůstající vztek na uzdě.
„Jedině dobře,“ zasyčel a upíral pohled na Chrise. „Budu rád, když budeš nejmíň sto stop daleko.“
Chris se štěkavě uchechtl.
„Chlapci…“ varovala je matka měkkým hlasem.
Chris zahrozil Oliverovi pěstí. Zcela jasně mu dal najevo, že tímhle to nekončí.
Po snídani se celá rodina rychle převlékla a vyrazila z domu. Každý šel vstříc svému dni.
Oliver sledoval, jak rodiče nastupují do otlučeného auta a jedou pryč. Chris zabořil ruce do kapes a odešel. Neřekl mu ani slovo, jen se mračil. Oliver věděl, jak důležité je pro Chrise získat pověst někoho, s kým je lepší si nic nezačínat. Byla to jeho zbroj, způsob, jak se vyrovnával s novou školou po šesti týdnech nového školního roku. Oliver byl bohužel pro něj příliš hubený a příliš malý na to, aby se byť jen pokoušel ho napodobit. Jeho vzhled vlastně přispíval k tomu, jak se na něj všichni dívali.
Chris rázoval pryč, až nakonec zmizel Oliverovi z dohledu. Nechal ho tak v neznámých ulicích úplně samotného. Pro Olivera to nebyla zrovna příjemná procházka. Nebylo to nijak příjemné sousedství, za ploty štěkala spousta vzteklých psů, po rozbitých ulicích se hnalo množství starých aut a nikdo si nevšímal přecházejících dětí.
Když se před ním objevila Campbellova juniorská střední škola, přeběhl Oliverovi mráz po zádech. Bylo to ošklivé místo ze šedých cihel, celé hranaté a s počasím otlučenou fasádou. Nikde žádné travnaté prostranství, kde by se dalo posedět, jen velké asfaltové hřiště s rozbitými basketbalovými koši na obou koncích. Děti se naháněly kolem a bojovaly o míč. A ten hluk! Byl ohlušující. Děti se dohadovaly, zpívaly, hádaly se a pomlouvaly.
Oliver by se nejraději otočil a utekl zpátky tam, odkud přišel. Přinutil se ale potlačit strach a se skloněnou hlavou a rukama v kapsách šel dál. Prošel kolem hřiště směrem k velkým proskleným dveřím.
Chodby Campbellovy juniorské střední byly tmavé. Páchly dezinfekcí, a to i přes to, že vypadaly, jako by tam celá desetiletí nikdo neuklízel. Oliver si všiml šipky k recepci, a tak zamířil směrem, kterým ukazovala. Věděl, že by se měl někomu ohlásit. Když dorazil na místo narazil na znuděnou a nepříjemně se tvářící ženu, která bušila do klávesnice prsty s dlouhými, rudě nalakovanými nehty.
„Promiňte…“ ozval se Oliver.
Žena neodpověděla. Oliver si odkašlal a zkusil to znovu, hlasitěji.
„Promiňte. Jsem tu nový. Dnes nastupuji.“
Žena konečně odtrhla oči od počítače a zadívala se na Olivera. „Nový student?“ zeptala se a zatvářila se podezřívavě. „Je přeci říjen.“
„Já vím,“ odpověděl Oliver. Tohle mu nikdo připomínat nemusel. „Právě jsme se přestěhovali. Jmenuji se Oliver Blue.“
Mlčky si ho dlouze prohlížela. Pak, aniž by cokoli řekla, se obrátila zpátky k počítači a znovu začala bušit do klávesnice. Její dlouhé nehty přitom nepříjemně klapaly.
„Blue?“ řekla. „Blue. Blue. Blue. Aha, tady. Christopher John Blue. Osmá třída.“
„Ale ne, to je můj bratr,“ odpověděl Oliver. „Já jsem Oliver. Oliver Blue.“
„Žádného Olivera tu nemám,“ prohlásila.
„No… jsem tady,“ pronesl Oliver a chabě se pousmál. „Měl bych na tom seznamu být. Někde.“
Recepční se zatvářila, jako by ji obtěžoval. Oliverův první den ve škole se nevyvíjel zrovna příznivě. Žena znovu něco zadala do počítače a dlouze si povzdechla.
„Jasně. Tady. Oliver Blue. Šestá třída.“ Obrátila se na otočné židli a práskla složkou s materiály o stůl. „Tady máš rozvrh, mapu, užitečné kontakty a tak dál. Prostě všechno, co potřebuješ.“ Líně zaklepala jedním z nalakovaných nehtů. „První hodinu máš angličtinu.“
„To je super,“ pronesl Oliver. Vzal si složku a vrazil si ji do podpaží. „Mluvím plynule.“
Zakřenil se, aby dal najevo, že to byl vtip. Recepční pozvedla koutek úst, aby naznačila, že ji to pobavilo. Oliver si uvědomil, že si spolu nemají víc co říct a také to, že by recepční asi chtěla, aby už vypadl. Vycouval z místnosti a soustředil se, aby složku neupustil.
Jakmile byl na chodbě, otevřel ji a začal studovat mapu. Hledal v ní učebnu angličtiny. Byla ve třetím patře, takže zamířil ke schodům.
Postrkující se děti se tu strkaly snad ještě víc. Oliver měl pocit, jako by se prodíral mořem těl. Příliv ho hnal vzhůru po schodech, a i kdyby chtěl jít opačným směrem, asi by to nedokázal. Musel se protlačit davem, aby se ve třetím patře dostal z proudu pryč.
Na chodbě ve třetím patře se zastavil a prudce oddechoval. Něco takového nebylo nic, co by si chtěl zopakovat několikrát denně!
S použitím mapy se Oliverovi podařilo najít učebnu angličtiny. Nakoukl dovnitř malým čtveratým okénkem ve dveřích. Třída už byla z poloviny plná studentů. Zmocnila se ho nervozita ze seznamování s novými lidmi. Z toho, že si ho budou prohlížet a posuzovat. Stiskl kliku a vešel dovnitř.
Samozřejmě, že se bál. Prošel si tím už tolikrát, že dobře věděl, jak si ho budou prohlížet. Všichni budou zvědaví na toho nového. Oliver to zažil víckrát, než si pamatoval. Snažil se vyhýbat pohledům ostatních.
„A ty jsi kdo?“ ozval se hrubý hlas.
Oliver se prudce ohlédl a všiml si učitele – starého muže s neskutečně bílými vlasy, který si ho prohlížel zpoza stolu.
„Oliver. Oliver Blue. Jsem tu nový.“
Učitel se zamračil. Tmavýma očima si Olivera podezřívavě přeměřil. Prohlížel si ho nepříjemně dlouho. Oliverovi to samozřejmě nijak nepomohlo, nervozita v něm nepřestávala narůstat. Teď si ho totiž prohlíželo ještě víc spolužáků a do třídy přicházeli stále další a další. Připadal si jako exponát v muzeu – nebo jako zvíře v cirkuse.
„Netušil jsem, že přijde někdo nový,“ pronesl učitel smířeně. „Bylo by hezké, kdyby mi o tom řekli.“ Unaveně si povzdechl a připomněl tak Oliverovi jeho otce. „Tak se asi posaď.“
Oliver spěšně zamířil k prázdnému místu. Cítil na sobě pohledy ostatních. Snažil se pokud možno zmenšit. Samozřejmě si ho ale všichni všímali, jako by měl nějakou vyrážku nebo co. Konec konců, byl tu nový.
Když byla obsazena v podstatě všechna místa, začal učitel přednášet.
„Navážeme na to, co jsme si říkali posledně,“ pronesl. „O gramatice. Může prosím Oskarovi někdo vysvětlit, o čem jsme se bavili?“
Celá třída se začala pochechtávat.
Oliverovi se udělal knedlík v krku. „Ehm, omlouvám se, ale jmenuji se Oliver. S V, ne Oskar s K.“
Učitelův výraz se prudce změnil. Oliver okamžitě věděl, že to není člověk, který je rád, když ho někdo opravuje.
„Kdybys žil šest a šedesát let se jménem jako je pan Portendorfer,“ pronesl učitel a probodával ho pohledem, „smířil by ses s tím, že lidé pletou tvé jméno. Profendoffer. Portenworten a podobně. Takže bych ti doporučoval, Oskare, aby ses tolik nezabýval správnou výslovností svého jména!“
Oliver udiveně pozvedl obočí. Učitelova reakce ho šokovala. Zbytek třídy na tom byl zřejmě podobně, protože se nikdo ani nezasmál. Reakce pana Portendorfera byla naprosto nepřiměřená, to bylo jasné úplně všem. Tím spíš, že směřovala na nově příchozího. Vzhledem k zapšklé recepční a výbušnému učiteli angličtiny začal Oliver uvažovat, jestli je v téhle škole vůbec někdo příjemný.
Pan Portendorfer začal drmolit něco o zájmenech, Oliver sklouzl ještě níž do lavice a cítil napětí a smutek. Pan Portendorfer si ho už naštěstí dál nevšímal, když ale zazvonil zvonek, Oliver měl stále pocit nespravedlnosti.
Vyrazil ven do chodeb a pátral po učebně matematiky. Když ji našel, zamířil přímou cestou do zadní řady. Pokud o novém žáku nevěděl pan Portendorfer, možná o něm nebude vědět ani učitel matematiky. Třeba se mu podaří zůstat mimo dohled celou další hodinu.
K Oliverově úlevě to skutečně zabralo. Seděl tichý a anonymní celou hodinu. Byl jako algebrou posedlý duch. Ale ani tohle asi nebylo to nejlepší řešení jeho problému. Když si Olivera nikdo nevšímal, bylo to skoro stejné, jako když ho veřejně ponižovali. Připadal si přitom nedůležitý.
Znovu zazvonil zvonek. Byl čas oběda, takže Oliver podle mapy zamířil dolů do haly. Pokud na něj hřiště působilo bezútěšným dojmem, v porovnání s jídelnou to nic nebylo. Děti se tu chovaly jako divoká zvířata. Jejich ječivé hlasy se odrážely od stěn a hluk tak byl téměř nesnesitelný. Oliver sklonil hlavu a zamířil do fronty.
Buch. Oliver narazil do velkého těla, které se náhle objevilo přímo před ním. Pomalu zvedl zrak.
Překvapilo ho, když zjistil, že před ním stojí Chris. Po obou jeho stranách, v jakési formaci, stáli tři chlapci a jedna dívka. Všichni se mračili. Kumpáni, takové slovo se Oliverovi objevilo v hlavě.
„Takže už sis naše kamarády?“ zeptal se Oliver a snažil se neznít překvapeně.
Chris přimhouřil oči. „Ne všichni jsme asociální ubožáci,“ odpověděl.
Oliver si uvědomil, že tohle nebude příjemné shledání. Na druhou stranu to tak bylo vždycky.
Chris se zadíval na své nové kumpány. „Tohle je můj malý brácha, Oliver,“ oznámil. Pak se zachechtal. „Spí ve výklenku.“
Jeho tyranští kamarádi se úslužně zasmáli.
„Můžete mu nacpat hlavu do záchodu, udělat zářez, nasadit kravatu, ale já mám nejradši,“ Chris se odmlčel a přitáhl si Olivera k sobě. „Ohníček.“
Oliver se mu pokusil vykroutit, ale Chris ho pevně držel v kravatě. Oliver si vzpomněl na to, jak včera použil svoji moc – na to, jak zlomil nohu stolu a zprovoznil svoji past. Kdyby jen věděl, jak to přesně udělal a jak tuhle moc použít právě teď. Bohužel ale netušil, co dělat. Vlastně si jen představil, jak se věci sypou ze stolu a že vojáček letí vzduchem. Možná stačilo jen to? Prostě použít představivost?
Zkusil to a představil si sám sebe, jak se vykroutí z Chrisova sevření. K ničemu to ale nebylo. Vzhledem k Chrisovým chechtajícím se kamarádům a nepříjemným pocitům se nedokázal odpoutat od reality svého ponížení, nedokázal se soustředit na vlastní fantazii.
Chris ho nakonec pustil. Oliver udělal několik vrávoravých kroků a promnul si krk. Co ho teď ale trápilo víc než Chrisova šikana, bylo, že nedokázal použít svoji moc. Možná ta příhoda se stolem byla jen pouhou náhodou. Možná neměl vůbec žádné zvláštní schopnosti.
Dívka, která stála kousek za Chrisem náhle promluvila. „Nemůžu se dočkat, až se s tebou líp poznám, Olivere.“ Pronesla to hrozivým hlasem a Oliver věděl, že se s ní poznávat rozhodně nechce.
Bál se tyranů a samozřejmě mohl tušit, že nejhorší ze všech bude vždycky jeho bratr.
Protáhl se kolem Chrise a jeho nových přátel a zamířil k frontě na obědy. Se smutným povzdechem se chopil sýrového sendviče a s těžkým srdcem zamířil k záchodkům. Věděl, že kabinka je jediné místo, kde si bude připadat v bezpečí.