F. L. Věk (Díl čtvrtý)

Posledně se s ním setkal v létě, když se vrátil ze své cesty „apoštolské“, s prázdným pláštěm, bez knih a s málo penězi, navečer jednou, mimo pátek, v jiný den a také v Expedici. Bylo vlažno až dusno a nezavanulo svěžeji, ani když otevřeli dvéře Expedice. Staré domy kolem ztemněly.

Dominikánská ulice ztichla, jen z Jezovitské doléhal temný šum. Vtom, jak na okamžik umlkli, co Kramerius rozžehoval svíci, rozhlaholil se venku do šera svěží mladý hlas. Zpíval:

Tatíčku nebeskej,

copak jsem tak hezkej,

že mě všecky holky rády maj —

Učedník jakýs, nesa prkno na hlavě, šel kolem a tak si vesele, bez starosti notoval lahodně, nebo měl patrně dobrý sluch a příjemný hlas. Kramerius a P. Vrba se zasmáli, Jeník však, rychle jda k otevřeným dveřím, nachýlil hlavu a naslouchal, až učedník zašel a písnička zmlkla v temné ulici.

„Tuhle neznám,“ pravil Jeník, vraceje se ode dveří. „Hezká písnička.“

„Sprostná,“ mínil Kramerius.

„Sprostná, sprostná! To jsou všechny, co si pacholci a děvečky zpívají, pravda, ale liběji odpustit, ono se jim dobře nerozumí. Každá ta sprostná písnička má pro sebe cennou melodii či árii, všecky jsou v měkkém tónu sázeny – Milo poslouchat a někdy, veřejí, až k srdci dorážejí.“

P. Vrba, jenž si před lety na Heldovi, když u nich hrával, nakonec vždycky pro sebe vyžadoval nějakou „od nás“, živě přikyvoval hlavou. Měl z toho radost, že pan baron uznává ty sprostné písně, jež i on měl za sprostné, ale jež měl přece neuvědoměle rád, poněvadž se mu z nich domov ozýval a mládí a poněvadž byly kus jeho samého. Proto byl tak mile překvapen, když „vlastenecký“ vladyka je tak pochválil, a pobožně naslouchal, když Jeník rozehřívaje se vykládal o lidových písních, o jejich áriích, a jak jsou mu milé, těch že umí dost a dost —

„A prosím, kde se jim, urozený pane, naučili?“ zeptal se P. Vrba.

„Doma, za klukovských let, když jsem byl na Radvanově v Táborsku, vědí, pan otec můj měl Radvanov, a to jsem ve dvoře a na poli slýchal tolik písní, od čeládky, od selského lidu na robotě, a má stará chůva, ach, mon dieu, stará Běta, ta jich uměla! Vědí, v lidu se ještě pamatuje, že naši předkové bývali veselé mysli a jak velice milovali zpěv a hudbu. Jen to je mně líto, že nemám muzikální nebo hudební umělost, všecky bych dal do not, co umím zpívat.“

„To ráčejí mít paměť – A slova taky?“

„Všecko, a některé tuze pěkné,“ setník se zasmál, „tuze pěkné, ale oni, velebný pane, by jich neposlouchali, někdy je to Schweinerei, aber sehr witzig. Jako tahle, no, nespěchají, velebný pane —“

„Už je čas, Urozenosti, je pozdě —“

„Ale ještě tu písničku, není tak zlá, snad ji znají. Kdyby se kněží ženit směli —“

„Ne, ne, neznám,“ odpovídal P. Vrba chvatně, nějak ostřeji, a bral hůl a čepici. Jeník podav mu ruku nepustil jeho a říkal přitom, usmívaje se:

„Kdyby se knězi lenit směli,

col by hezky ženy měli,

každá by chtěla kněze mít,

aby mohla kněžnou být —

No a to je ta písnička, velebný pane; nichts fůr Ungut. Ze to nic není —,“ a potřásal kaplanovou rukou.

P. Vrba se nucené usmál, oddechl si, neboť čekal něco horšího; ale v duchu se přece mrzel. Rychle se poručiv, vykročil ven. Mířil na Dobytčí trh ku svému bytu.

Po tomto večeru nesetkal se P. Vrba s Jeníkem z Bratříc, až v pondělí po té sobotě, které navečer maně se dostal k Stavovskému divadlu, když tam dvůr přijížděl. Bylo pochmurné podzimní odpoledne; v místnostech České expedice plných vysokých regálů jako by po všem rozhodil závoj. Kramerius seděl v pokojíku vedle hlavní místnosti u kamen, maje pravou nohu v bačkoře. Rozbolela se zas, jako ho častěji poslední dobou bolívala. Proti němu seděl Jeník v límcovém tmavomodrém svrchníku, v botách s holínkami a v přiléhavých, nohavicích.

P. Vrba chtěl obrátit, musil však usednout. Kramerius, ujistiv, že nikterak nevyrušuje, uvedl ho hned do hovoru, tu pan baron že vypravuje, jaká sláva se chystá v Paříži na tu korunovaci Napoleonovu, veřejné hostiny v Tuileriích, na každém pláce muzika a veřejný tanec, do divadla že bude smět každý zadarmo.

„Každý oíicír bude povýšen,“ pokračoval Jeník, „to píšou francouzské noviny, u každého mostu na obou stranách budou šenkovat zadarmo víno, každému, kdo se zastaví.“

„Skoro jako o české korunovaci,“ připomenul Vrba, „a co prosím, jak u nás, když zavedli také císařský titul. Hlavně prý kvůli němu, kvůli tomu Napoleonu —“ Ze slov i z tónu bylo cítit nechuť k francouzskému panovníku.

„To se ví. A co nám Čechům vyvedl, to asi nevědí.“ Tmavé oči setníkovy živěji se zaleskly.

„Napoleon? Nám!“ žasl P. Vrba; Kramerius také tázavě pohlédl na přísnou tvář setníkovu, v tu chvíli ještě chmurnější.

„Mám to z dobrého pramene, pánové, Hrabě Auersberg mi to řekl, a jemu pan purkrabí, a ten to má z Vídně. Das heisst tohle: Když si ve Vídni vzpomněli na ten nový titul, na to císařství, tu se silně myslilo na Čechy a na Uhry —“

„Tak —,“ vydechl P. Vrba překvapen, „snad ne —“

„Ano, ano, aby se císař psal uherský a český,“ vyslovoval Jeník důrazněji, „některým to nebylo asi dosti vhod, ale už bylo na tom, jak povídám, ale slavná diplomacie, to vědí – Psalo se do Parýzu, napřed ohlásit to Napoleonu, a on že proti tomu nic nemá, ale že se mu ten titul zdá podivný. A už to bylo!“

„I prachmiliónský jakubín!“ vyhrkl P. Vrba zlostně, „co ten votipera —“

„To se ví, že ti ve Vídni, kteří hned od počátku chtěli nynější titul, byli jako koni. A hned bylo po českém císaři —“

„Jen když nám český král ostane!“ konejšil Kramerius.

„A to by bylo!“ Jeník zableskl očima. „Jen abysme na něj my sami nezapomínali. Člověk se musí zlobit na své krajany. Bývalý český udatný lev teď by měl být skopec. A říct se nic nesmí, neřkuli napsat. Cenzura jako drak. Nejsou časy Josefovy. Teď by se nesmělo tisknout —,“ mávl rukou a nevšímaje si, že P. Vrba sebou neklidně hnul a ohlédl se po své čepici, horlil dál:

„Ještě by nám teď ti liščí jezuviti scházeli. V Sicílii už je zas mají, neapolský král začal.“

„Slavnosti teď snad žádné nebudou,“ zamlouval Kramerius a P. Vrba se chytal:

„U nás? Při té nouzi! Všecko je zaraženo, viděl jsem tuhle sobotu u divadla. A císaři tu nouzi snad tajili —“

„Už to ví, už nařídil, dnes to tady policejní rada Konrád povídal, aby se vydala mouka z vojanských magacínů, aby se caky pro chudinu chléb pekl. Prý budou veřejné boudy a krámy —,“ oznamoval Kramerius.

Jeník z Bratříc jako by neslyšel. Vstal, přešel pokojíkem sem tam a nevšiml si, že P. Vrba se také zdvihl a dává Krameriovi dobrou noc. Teprve když se i jemu uklonil, podal mu ruku a opakoval zkrátka, patrně zamyšlen:

„Dobrou noc, mají se hezky.“

P. Vrba byl už venku, když se Jeník z Bratříc zastavil před Krameriem. „Člověk u nás nesmí nikde nic říct,“ řekl durdivě, „pořád aby se ohlížel.

A o těch jezuvitech, veřejí, mám to jak netopejry v hlavě. Uvidějí, že se k nám zas dostanou. Jaký je teď vítr —“

„To snad přece ne, pane barone.“

„Uvidějí; ale už by teď tak nemohli, už ne,“ chlácholil sám sebe, své znepokojení, „začínali by přece jen jako znova a pak, ctný vlastenče, das Licht der Aufklärung ist überall schon so weit eingedrungen, teď by měli tisíckrát větší práci nežli dřív.“

„Také myslím, a to, že mají k nám ještě daleko.“

„Jen aby se nemýlili.“

P. Vrba v plášti a čepici bral se z Expedice rovně Dominikánskou ulicí, míře k Perštýnu a dále Spálenou ulicí domů na Dobytčí trh. Zešeřilo se, dominikánský kostel stmělý strměl jako obrovský, tichý stín k večernímu nebi. U bývalého svatováclavského semináře se P. Vrba maně zastavil a pohlédl do oken rozlehlé barokové budovy.

Vzpomněl si na profesora Vydru, jenž tu bydlil. Pohlédl k oknům jeho bytu. Byla osvětlena, rudě zářila do temna úzké ulice.

„Svítí,“ mihlo se Vrbovi soucitně, „svítí, ale ne jemu, on má noc, noc, v očích tmu. Jak mu je, chudákovi —“

Když se vrátil v létě ze své výpravy, zaslechl od Zieglera, že je Vydrovi hůř, že má snad plíce silně nakažené, že od července nápadně schází.

I zatoužil v tento okamžik k němu se podívat. Od jara, jak u něho byl s Věkem, ho nenavštívil, a Ziegler u něho, u Vrby, se také už dlouho neukázal. Okamžik váhal, že snad je pozdě. Ale ubohý profesor má pořád jednu dobu, nekonečnou, smutnou noc —

Rázem se rozhodl a zahnul vpravo do Vydrová bytu. V prvním pokoji u stolu, na němž hořela svíce, seděl Ziegler nad hebrejskou biblí. Slovníky ležely vedle. Kučeravý teolog (byl v druhém, v předposledním roce) se zachmuřil, jak se otevřely dvéře. Měl právě chvíli klidu a chutě zasedl, aby studoval. Z jiskrných očí však mu ihned zmizel stín nevole, když uzřel, kdo vstoupil.

P. Vrba se omlouval, tlumě hlas, a chtěl vysvětlovat. Než Ziegler, vítaje ho uctivě a s potěšením, mu nedal a sám se omlouval, že už delší dobu u něho nebyl, ale že nemohl, tady s panem profesorem, ukázal na druhé dvéře, že bylo pořád tolik opatrování a starostí —

„Jak mu je,“ ptal se Vrba s účastenstvím, tlumě pořád ještě hlas.

„Ó hůř; ráčejí jen nahlas mluvit, velebný pane, on chudák nic neslyší.“

„O to ještě k té slepotě! A jak s plícemi.“

„Kašle, hrozně kašle, někdy ho to může potrhat.“

„Co dělá —“

„Dokud jsme mu předčítali, to ještě šlo, a to ještě mohl také diktovat, ale teď už ani to ani ono, když je nadobro hluchý. To se modlí, nebo si říká z Horáce, když ho nemůže číst. A návštěv míval dost, a ještě přicházejí, ale to mu není také nic plátno.“

„Tak ho neopustili.“

„O ne; odpoledne tu byl pan kanovník scholasticus Lenhard, to je věrný přítel; ale když je s panem profesorem těžká řeč —“

„Tak o světě nic se nedoví. Ale,“ vzpomněl náhle Vrba, „o tom novém titulu císařském, to mohl ještě slyšet.“

„Ne, nic neví, o tom také nic; pan kanovník nám poručil, abychom se mu o tom ani nezmiňovali, že by mu to mysl znepokojilo.“

„Ano, ano,“ přisvědčoval P. Vrba soucitně, „rozumím, ba věru —“

„Ono ho všecko hned dojme. Jako v létě jednou, to ještě dost slyšel, pověděl mu pan kanovník, že se teď v Čechách němčina tuze rozmáhá, to že z těch německých škol, a to se pan profesor tolik rozzlobil, a že co němčina, a co německé školy – Ještěže dokončil ten první díl české matematiky.“

„Už je?“

„Chválabohu, však to bylo, velebný pane, dost jsme zkusili, já a Doležal, to si můžou pomyslit, slepý a silně nahluchlý, to přec ještě slyšel, a diktovat matematické umění a po česku. Teď to má pan Jandera, jeho nejlepší žák, premonstrát, ten to vydá tiskem, povídal pan kanovník Lenhard, že se to musí stát. Jednou pan profesor Vydra mu řekl, že když z povinnosti musí matematické učehí svým žákům přednášeti po německu, že se s vlastí svou tím smíří, že vydá počátky všeho matematického umění v jazyku vlasteneckém.“

„Ó chudák, ó to je Čech!“

Vedle z pokoje ozvalo se volání:

„Pepíčku! Pepíčku!“

Ziegler chytl svíčku a spěchal do druhého pokoje. P. Vrba šel za ním, zůstal však v otevřených dveřích. Lekl se. V klenutém šerém pokoji, v jehož pozadí černal se stojan plný knih, hlavně foliantů v bělavé vepřovici, seděl v staré, černé lenošce profesor Vydra v tmavém kabátci, maje přes kolena přikrývku, nohy v bačkorách o stoličku opřené. Byl přepadlý, chorobné barvy; vlasy kolem lysého čela volné, rozcuchané zbělely za poslední měsíce plné utrpení a duševních muk – Nitro P. Vrby se až sevřelo, když ho tak zhlédl a když viděl, jak hmatá před se do šerého prázdna.

Ziegler postaviv svíčku vzal jej za ruce, aby zvěděl, že nadarmo nevolal, že přišel.

„Pepíčku, miláčku, trochu se mi uvolnilo, mohl byste psát, pište chvilku, budu vám říkat do péra —“

Ziegler na rozpacích ohlédl se po Vrbovi a starostně řekl: „Začíná se plést —“

„Nechte ho, nechte, pane Jozííku —,“ přimlouval se rychle P. Vrba. Vtom Vydra začal vyšším hlasem:

„Paragraf. – Tak, dimidium animae meae, nový paragraf, pište. Titulus: Co jest jak vskutku, tak jen napohled iracionální velikost?“

Ziegler mu stiskl ruku na znamení, že slyšel, ale ohlédnuv se po Vrbovi, řekl nahlas:

„Ono ho to namáhá, slyšejí, jak dýchá. On se zas rozkašle.“ Profesor Vydra, nic neslyše, maje obličej ostré nyní brady do výše, zvolna diktoval:

„Vskutku iracionální velikost jest, když se má dobyti kořene, daného exponentu, z nedokonalé mocnosti téhož exponentu – Téhož exponentu,“ opakoval, „máte to?“

Ziegler ho vzal za ruku a Vydra pokračoval:

„Bene. Znamení kořenové velikosti vůbec jest znamení kořene, Pepíčku, signum —“

„Já ho přec nemohu nechat,“ staral se Ziegler, „namáhá ho to —“ Náhle, nachýliv se k Vydrovu uchu, začal do něho křičet, to že už měli, to že už napsáno.

Vydra, konečně slovo zachytiv, zarazil se a hnul rameny; okamžik mlčel, pak jako na omluvu řekl mírným tónem:

„Ach, miláčku, spes mea, já se modlil a vtom mně napadlo, že jsem na tohle zapomněl. Tak už to máme, no, to je dobře. A kolik je hodin, prosím vás.“

Ziegler, posvítiv na hodiny na stěně, udělal Vydrovi na dlani prstem šest čárek.

„Šest hodin, Pepíčku? Ráno.“

„Večer,“ křikl mu Ziegler do ucha, ale musil opakovat ještě silnějším hlasem. Vydra na to slovo se schoulil, a sepjav vyschlé ruce, zaúpěl:

„Ježíši Kriste, beránku boží nevinný —“ Vtom ho chytil náhlý kašel, strašlivý kašel, sehnul ho do oblouku a zmítal jím, až stařec sevřel křečovitě opěradla lenošky. Ziegler ho chytil, P. Vrba přiskočil a vzal ho za hlavu, za spánky jako dítě. Bylo mu ouzko a hluboká soustrast prochvívala jeho nitrem. Trvalo chvíli, nežli kašel polevil. Když ztichl, sklesl Vydra do lenošky, prudce oddechuje, zmožen, vysílen, maje na čele krůpěje potu.

„To nebylo ještě nejhůř, velebný pane,“ řekl Ziegler, „ale takhle v noci a k ránu, to to na něj teprve chodí.“

„Ubohý.“ P. Vrba vracel se do předního pokoje. „A co vy také zkusíte, Jozííku,“ litoval; hned však s mírnou domluvou dodal: „Ale prve jste mu mohl zalhat a říct, že je šest hodin ráno.“

„Ach, velebný pane, to jsem už dělal kolikrát, už jsme o kolik nocí napřed. Ale pokaždé to nejde, mohl by si toho všimnout —“

„A tak, to je moudré, pravda; pánbůh vám ty služby našemu vlastenci prokázané odplatí. Zkusíte, ale kdo by se ho chudáka ujal. Kde je pan Doležal?“

„Projít se trochu, už brzo přijde.“

P. Vrba odcházel smutně dojat; celou cestu myslil na Vydru, co zkusí, slepý a hluchý, že by bylo věru lip, kdyby si ho pánbůh vzal. Doma pak, když se chystal na lože, pomodlil se jak obyčejně za nebožtíka faráře Hejnu a poté také, a zvláště vroucně, za profesora Vydru.