F. L. Věk (Díl čtvrtý)

Věka to mrzelo, neboť pohatil se mu všechen rozpočet; nebylo však pomoci. Dal tedy zatím náloži ti na svůj povoz železné zboží, které si vybral u K. W. Schimona. Když naložili, zajel vůz zase do nádvoří Zlatého bažanta. Věk sám dal se rovnou k České expedici. Věděl, že dnes v sobotu nebude tak tam plno jako o pátečních schůzkách. A bylo tam méně, nežli se nadál. Jenom Krameria samého zastal, v jeho nevelké pisárně, a lekl se ho.

Vypadal stařeji, nějak uvadle, nezdravě. Ve tváři byl chorobně žlutý. Také více přimhuřoval slabý zrak; jak Věka poznal, rád ho uviděl, upřímně uvítal. Doba tiše snášejícího se soumraku byla jim chvílí vzájemné přátelské sdílnosti. Věk poděkoval za podporu pohořelým, již Kramerius jim ve svých novinách poskytl, a odpověděl na jeho dotazy. Pak si Kramerius na Věkovu otázku posteskl na zdraví, že od té doby, co měl před třemi roky otevřenou nohu, že nechce být jak náleží dobře, že noha se přes čas ozve a jinak také že tady není, jak by mělo být. Ukázal v místo jater. „Co říká doktor Held,“ vzpomněl ihned Věk.

„Ach, milý Held pořád jednu vede: chodit, chodit a ven, na čerstvé povětří, ne pořád sedět tu v tom sklepě, a ne tolik pracovat. Můj pane králi! Vědí sám, co je handl; na mých bedrách je všechno. A teď ještě ty starosti se stěhováním.“

„Cože!“

„Ano, vlastenče, Expedice zas musí pryč. Za čtrnáct dní budeme už odtud. Paní domácí dala výpověď, protože chystá dům pro syna.“

„A kam —“

„Do Bartolomějské ulice, č. 394, k Červenému srdci, tam jsem najal. Ach, to stěhování, a nejhůř s knihami —,“ maně ukázal po plných regálech. „Je jich, teď se málo prodá. Tu panující drahotu nejdříve a nejvíc ucítila kniha, obzvlášť česká. Boháči a urozenstvo nejsou mými kupci.“

Věk ze své zkušenosti živě přisvědčil.

„A kniha je,“ pokračoval Kramerius, zapomínaje na chorobu, „naše hlavní obrana. Teď skoro jediná.“

„Pravda, když školy jsou proti nám. Teď to semeno za Marie Terezie a za Josefa zaseté začíná nést ovoce.“ Věk dotkl se i Litomyšle, hovoru, který měl s prefektem gymnasia a filosofie P. Hradeckým. Kramerius vážně pokyvoval hlavou. „Ba, mění se to,“ povzdechl, „a hrubě. Já znal ještě učené Čechy, kteří neuměli německy, a teď budou učení Čechové, kteří nebudou umět česky.“

„A je to vidět všude, jak se německý jazyk vzmáhá.“

„Ale náš vedle něho nesehne!“ kvapně odvětil Kramerius a živěji sebou hnul v své tmavé lenošce. „Milovníků jeho přibývá, to vím. Obzvlášť velebím stolici českého jazyka; je, jak jsme doufali a se těšili, pravou baštou. A co našil náš cordatus Bohemus, také’vzchází, také nepadlo na kámen. Ti, které on probudil, burcují jiné. Zdalipak slyšeli,“ vzpomněl, „jak profesor Jungmann v Litoměřicích vyučuje dobrovolně českému jazyku. Slyšeli o tom? V hradeckém semináři po něm to dělá Rautenkranc, v kněžstvu bude znalost mateřštiny, to je, ó to je! A tady na Akademickém gymnasiu učí Thám, Ignác.“

„A co Václav —,“ optal se Věk dychtivě.

Kramerius mávl rukou.

„Bůh milý ví. Je venku, pořád u těch aktérů, a nevede se mu, to se ví.“

„Nespisuje —“

„Nic, ani pérem nehne; jako by kámen do vody zapadl. Věčná škoda. Nu, a ten profesor Jungmann, abych nezamluvil, přeložil z englického vznešenou báseň Ztracený ráj, teď ji prý dohotovil, jak včera pan profesor Nejedlý nám vypravoval. Divil se, to že je oříšek, ta báseň, to že potřeba veršovnické obratnosti. – Pro mnohé čtenáře sic že nebude, ale zvede-li se, to že by byla oslava českého Parnasu. A je ještě mladý ten pan Jungmann. S námi staršími jde to již z kopce,“ chtěl zažertovat, mluvil však vážně. Hned však pozvedl chýlící se hlavu a jako oživen zvučněji řekl, hledě na Věka. „Dělníků přibývá, jiní přicházejí a bohdá lepší! Ono přec jen svítá, vlastenče; mraků sice dost —“

A dál se procházeli vlastenskou vinicí. Kramerius mluvil o nových jejích dělnících. Věk ptal se na staré známé; uslyšel o Vydrovi, že s ním hůř, jaká to jsou muka pro muže, duševní práci tak zvyklého. Věk ho litoval a připomenul, jak už na jaře u něho bylo smutno, když ho s P. Vrbou navštívil, neřkuli teď. Pojednou se mu mihl jiný nemocný. Na Dobrovského se optal.

„O to si náš Held všeho uznání zasloužil, a také tím své jméno v Praze, zvláště u vznešených, prohlásil. Však jsme o tom mluvili, pamatuji se, jak bylo s panem Dobrovským zle. A všecko se, jak doktor Held řekl, osvědčilo. Abbé už ani jednou od těch dob nezuřil, a jsou to již dvě léta. Pravda, pomatenost nadobro neodešla. Ale to se už pozná, to začne rozdávat, je veselý, nebo se podpisuje a udělá trojhran k tomu, někdy také trojku do něho, obyčejně červeným inkoustem. A tuhle namočil papíry, také své rukopisy přitom, a začal jimi drhnout podlahu.“

„O propána —“

„To bylo to nejhorší, ale jinak je tichý, nic, žádné bouřky. Vůbec je lip. To je vidět z toho, že už není ve svém zahradním domě. Jezdí po venkově, u vrchnosti je, všude ho zvou. Na zimu přijíždí do Prahy. Teď už tu brzo bude.“

„A pracuje?“

„Pořád.“

„Held má tedy jméno.“

„A praxe. Někdy až naříká. To vědí, Ordinarius u Milosrdných a pak chodit po městě —“

„Kdy bych ho asi zastal.“

„Nejspíš polední dobou, při obědě. Slyším, že bývá u Tří lip.“

„Na Příkopech?! A to chodí až z Malé Strany?“

„Ó tam už nebydlí. Teď má kvartýr v Sirkové ulici, ale povídal, že se mu tam nelíbí, že se bude stěhovat. Tedy v poledne, protože odpoledne – ale bodejť,“ připomínal si Kramerius, „zítra snad i odpoledne, vždyť je neděle. Nepůjde-li do divadla.“

Věk se v duchu zastyděl, že si na české představení dosud ani nevzpomněl.

„Zítra by měli také jít,“ domlouval Kramerius, „císař dnes přijel z Boleslavská a zítra se podívá na českou hru.“

„Na české divadlo?“

„Ano, už je to jisté. Na Štvánovu veselou hru Šťastný Kašpárek.“

„Nemohli něco jiného vybrat?“

„Ó to nejde jenom tak!“ Kramerius mávl rukou. „To musí být shora, z gubernia schválení. Také se rádi obveselí.“

„Zvláště teď v těch smutných časích,“ řekl Věk trpce a vstal. „Tedy Sirková ulice, a prosím, v kterém numeře?“

„Číslo dvousté padesáté první.“

„Knihy tentokráte neobjednám,“ Věk se přitom zasmušil, „u nás teď —“

„Vím, vím, milý vlastenče, ale kalendáře jim pošlu.“

„Jen polovičku.“

„Ne, tolik jako jindy. Co prodají, dobře, ostatní rozdají. A kdyby nic neprodali, také dobře. A my, drahý vlastenče,“ dodal, když přijímal Věkovu ruku, „abychom se podruhé lip sešli. Oni v lepším postavení, aby se jim zas dobře vedlo, a já – v lepším zdraví.“ Usmál se i povzdechl.

„Doufejme, že bude líp. Oni se pozdravějí. Nejsou starý.“

„Nejsem. Pětačtyřicet let není žádné stáří. Ale – A práce tolik přede mnou! Co všecko bych chtěl vykonat!“ Mluvil smutně, až Věka dojalo. Chtěl těšit, Kramerius však pohnul dlaní a zeptal se, obraceje: „A jim je?“

„Pětatřicet.“

„Pánbůh jich zachovej v tom zdraví.“

Věk odešel s myslí trudnější, nežli sem šel. Myslil na Krameria, jaká by byla rána, kdyby ten —

Nazejtří zastal nového pacienta. P. Vrba, kterého dopoledne navštívil, byl v posteli. Ulehl toho dne ráno. V tu chvíli však, když Věk stanul u jeho lože, zapomínal na „brabence“, kteří se včera přihlásili. Věk musil nejprve o sobě a Dobrušce vypravovat, a P. Vrba naslouchal a vyptával se s upřímným účastenstvím. Pak začal také stěžovat, ne na své zdraví, nýbrž na zlé časy, jak je všechno tou drahotou zaraženo, že letos skoro nic neprodal, když je o sousto zle, a on sám že nemohl také tolik knih rozdat jako jindy, také pro tu drahotu, že ji také cítí, že už musil sáhnout na kapitálek po nebožtíku panu faráři Hejnovi.

„Ale,“ začínal veseleji, „taky pořád naříkám, a zatím jsem furiant, furiantství provádím, mám kuchaře, už nekupuju z hospody, kuchaře mám, svého, vlastního, a jakého, to by neuhodli – baronského! Po baronovi, po obrstvachtmistrovi z Květnice, pamatují se na starého Ceypka?“

„Ten, co jich obehrával —“ Věk se usmál.

„A obehrává dosud, šelma. Ale vaří mně, dopoledne je vždycky tu. A není to dražší, veřejí, nežli z hospody, a je to lepší, ó lepší, to si někdy pochutnám; tyrolské knedlíky, kdyby jednou ochutnali – a – a,“ chtěl říci, že se kuchař přitom také nají, že to také dělá kvůli němu, když na starého Ceypka nedostatek dost uhodil. Ale nepověděl.

„A mají společnost, nejsou tak sám,“ podotkl Věk.

„To také pravda. Návštěv mám poskrovnu. Pan doktor Held, ten nemůže, nemá kdy. Ještě že Ziegler, vědí, ten teolog —“

„Co je u profesora Vydry.“

„Ten. A zrovna před chvílí odešel. O z toho mám radost, z toho něco bude. A našinec! Kdejaká knížka vyjde, všecko skoupí. A přitom hebrejsky, chaldejsky a jiné řeči, a už s panem Dobrovským! Seznámili se nahoře, na Strahově, v bibliotéce, k panu abbéovi dochází, když tu je; však se ho už nemůže ani dočkat, je teď v Měsících pan abbé. A co, zůstanou tu na oběd —,“ zval pojednou.

Věk se poděkoval, že by rád, ale že musí hledat doktora Helda. Chvíli ještě poseděl, pohovořili o „vlastenských důležitostech“; také o Vydrovi Věk uslyšel, jak ho P. Vrba shledal při poslední návštěvě, že hůř, ó hůř, nežli když byli spolu, s Věkem, na jaře Vydru navštívit. Také Ceypka Věk uviděl, jak přišel v nedělní kamizole a s nedělní, černou mašlí v týle, v bělostné zástěře, přeptat se něco stran jídla.

„A viděli-li císaře,“ vzpomněl P. Vrba, „a co říkají tomu novému titulu?“ Nedočkav se odpovědi, v proudu pověděl, že profesor Vydra o něm nic neví, ten že má jen českého krále. Hned zas jinam odskakoval, rozhovořil se, jak ukazovali ostatky sv. Jana, on že se tam také dostal, ale co bylo, ale že by dal nevímco za to, že je uviděl, že se mohl u nich pomodlit, a za nebožtíka pana faráře že se tam také pomodlil.

Věk mlčky poslouchal a neozval se, ani když se páter odmlčel. Ten, jak se rozehřál, hned si toho nevšiml, a pak také se hned pochlubil, že také viděl českou lajbgardu.

„Českou?! Á kde —“

„Na Hradě, nahoře. Když jsem už byl u Sv. Víta, obcházel jsem také vchod ku královským komnatám, a tu jsem uviděl dva z té české gardy, jak nám o ní pan Kramerius povídal. Dva jsem viděl, šli kolem, oba jako svíce, urostlí, chlapíci jako malovaní, klobouk s peřím na hlavě.“

„A jak jinak.“

„Ó slušelo jim to, bílý fráček s červeným vyložením, epolety, žlutý pás, úzké kalhoty, bílé jako sníh, vysoké černé boty, ostruhy, šavli, přes prsa řemen, na něm taštičku, na řemeni řetízek jako zlatý —“

„To si je jak náleží prohlédli —“

„A jakpak ne, českou lajbgardu, tj. českou tělesnou stráž královu!“

Od P. Vrby, s nímž se srdečně rozloučil, šel Věk rovnou na Příkopy ku Třem lipám, poněvadž už nastalo poledne. Do hostinské místnosti však nevkročil. Ostýchal se i pro svůj oblek, i že počítal. Přeptal se na Helda, a když uslyšel, že není v jídelně, čekal venku.

Čekal a v duchu si přál, aby raději nepřišel, aby s ním nemusil do toho nóbl hostince. Má-li doktor svou společnost – Kdoví jak by mu bylo vhod – Divná ostýchavost Věka pojednou napadla. I na svůj plášť se zase podíval, jak je sprostný —

Nedočkav se Helda, šel do Sirkové ulice, do bytu doktorova. Nedošel však. Zrovna u Staré rychty někdo’na něj zavolal a hlásil se k němu. Sám doktor Held v krásném hřebíčkovém svrchníku, s několika límci, v lesklém kastorovém klobouce, v rukavičkách, hůl v ruce, úzké nohavice v lesklých botách s holínkami, elegantní pán, dobrý třicátník, tmavých, lehce kadeřavých vlasů, s licousky na spáncích, jasných, pronikavých očí pod obočím pěkně klenutým. Věk se až začervenal, jak ho překvapilo a těšilo, že se doktor k němu sám a tak přátelsky hlásil.

Když Held uslyšel, že se Věk chtěl u něho stavit a že mu jedno, kam by šli, vzal ho pod paždí a řekl:

„Tak se podíváme do divadla. Císař přijede.“

„Dostaneme-li místo.“

„Je pravda, proto si pospěšme, je čas.“

Hovor jejich byl těkavý, o Dobrušce, o cestě, o Krameriovi, na kterého se Věk zeptal, že se mu nelíbil.

„Nechce poslouchat,“ Heldova tvář se zachmuřila, jako by o tom nerad slyšel. „A není to jen tak – Im Gegenteil, sehr ernst. Játra —“

Věk se z účastenství i pozornosti také zeptal na Heldova bratra Ignáce, v Rusku zapadlého, nedošla-li snad od jara nějaká zpráva.

„Mélanges de Musique, jeho Komposition, jak jsem ti na jaře povídal, a dost, víc nic, nic – ach —,“ mávl rukou, „toho já už neuvidím.“

Minuli kostel sv. Havla, docházeli ke Kotcům. Prostorem k Stavovskému divadlu hrnul se strakatý proud lidí.

„Ti všichni nepůjdou do divadla,“ řekl Held, „chtějí uvidět dvůr.“

„Ale už dlouho tu nebude.“

„Snad ještě týden. Ještě bude bál u knížete Lichtenštejna, pak ein Fest beim Oberstburggrafen, a také na Karlštejn se chce císař podívat.“

„A o českém jazyku nic.“ Held se podíval na Věka, žertuje-li, a zvolal: „Ani pomyšlení. Co tě napadá!“

Vtom je zastavil vážný, suchý muž narudlých vlasů, jenž doktora velmi uctivě pozdravil a na Věka oči upíral, jako by ho znal; nemohl si však vzpomenouti.

„Ach, pan učitel!“ vítal se s ním doktor vesele, „pan učitel Lumenda, vlastenec.“

„Vždyť jsme spolu seděli na Staré rychtě!“ vzpomněl si Věk, „a pan starý Hamous —“

„Ano, ano; ráčej odpustit, já hned – trochu vadí zrak, a to už je – a že jsem zastavil. Páni ráčejí do divadla. Šel jsem, ale marně —“

„Všecko obsazeno.“

„Ani místečka – a bude dnes takové slavné divadlo! Zeměpán a celý dvůr —“

Pohovořili ještě chvilku, a když učitel Lumenda odešel, navrhl doktor Held, že by se Věk mohl u něho stavit, aby viděl jeho byt, a pak že půjdou do kaíirny. Vraceli se. Za několik kroků smekl Held, děkuje za pozdravení jakémusi elegantnímu pánovi, jenž kráčel jako prkenný na krátkých nohou; měl cop ještě pudrovaný a dost silně. Věk se zeptal, kdo je.

„To je mladší hrabě Stampach. Auf den wirft die Therese Saller verliebte Blicke, um seine Aufmerksamkeit von der Mamselle Zelenka abzuziehen, oder,“ usmál se zlomyslně, „sie wenigstens mit ihr zu teilen. To víš, takový hrabě, a peněz má dost —“ Zastavil se a zvolal:

„A mamselle Butteau – panna Betyna, víš-li pak, že je zas tu!“

„Tak už ne v Drážďanech.“

„O už od jara, loví v Praze staré kapry a chytá hejly.“

„To je stará asi ráda —“

„Ale vždyť s ní ani není. Stará ostává sama s vnoučkem.“

„Betyna nemá ani své dítě u sebe?!“ Held se dal do smíchu a zas vykročil.

„Ten klouček by jí nejvíc překážel. Copak by amanti – Panna Butteau!“

„Matka jí také asi překáží.“

„Takhle ne. Nesmí k ní, ani hoch – do jejího kvartýru nesmějí. Ona jen k nim někdy přijde. Stará se mi svěřila. Mrzí ji to, ale ještě ji omlouvá.“

„Bývá u tebe?“

„Často; s nemocí ne, to víš. Ale jsem Theaterfreund, a takové ona navštěvuje, a herce a herkyně. Tuhle si mně Liebich stěžoval, tys ho asi ještě neviděl, oh, ein genialer Mann. Už ho taky dvakrát navštívila; stará Butteauová každého najde.“

„A co Thám – ? Ptal jsi se —“

„Ptám se pokaždé, ale vždycky jedno. Je u těch aktérů; ale u Šantrocha už ne, u jiné společnosti, u nějakého Němce. Byli v Čechách, teď se snad potloukají někde v Rakousích, ale kde právě, nevím.“

„Ona také?“

„Thámová? Také. Kam by šla. Ten klacek ji nechal, ten tu sháněl jiné.“ „Je tu ještě?“

„Tu jsme doma —“ Held ukázal na starý dům v Sirkové ulici. „Není, ale nedávno tu ještě byl,“ navazoval, vstupuje do síně, „ale nevím, kam se poděl.“

Jak stoupali do schodů, zeptal se Věk, píše-li Thám někomu.

„Nic, nikomu a kusy už také ne. Co napsal, všecky kusy, má bratr Karel. Tuhle jsem s ním mluvil. Je prý toho celá bedna. – Tady napravo; hned otevru.“

Vstoupili do bytu, jenž byl větší a pohodlnější nežli malostranský. Věk ho pochválil.

„Ale neostanu tady. Hledám něco se zahrádkou.“

„Já myslil něco většího; že neostaneš sám.“

„O sám, sám! Medikus v mých letech – Přehlížím tolik – ach – vidím do toho jinak nežli jiní und freilich nichts rosig.“

Vtom Věk stanul u krásného klavíru přítelova; jako by na řeč zapomněl, bezděky se na něj zahleděl. Vzpomněl na svůj, a jak bývalo – Tvář se na okamžik zasmušila. Held stihl ten stín a uhodl.

„Klavír ti také shořel —“

„Shořel, housle, všecky instrumenty, ani struny neostalo. A nač také – Kdo by teď mohl myslit na muziku.“